Hřbitovy kolem počátku listopadu, kdy církev slaví Památku zasnulých připomínají chrámy. Lidé procházejí mezi hroby, zastavují se, mnozí se modlí, mnozí jen postojí v zamyšlení nad otázkou , jak je to vlastně se životem. Nejen těch, kteří nás ve smrti předešli a u jejichž náhrobků jsme, ale i se životem naším, mým. I my budeme jednou naše zemřelé následovat.

  Jaký smysl má náš život, můžeme se ptát dál, z perspektivy smrti, hrobu, hřbitova, ale i v perspektivě věčnosti. Je zajímavé, že lidé, ať věřící či ateisté, docházejí neustále ke stejnému závěru: smyslem života je láska. Jak prosté a jednoduché. Každý člověk jí propadá, touří mít někoho rád, být pro někoho potřebný a důležitý. Bude to tím, že tato ctnost je nám všem vložena do srdce jako touha.

  Bůh je v Bibli definován jako Láska. Apoštol Jan ve svém prvním listě říká: Bůh je láska (1 Jan 4,16). Smysl života Ježíše Krista, Božího Syna zde na zemi byl právě v tom, aby nám lidem ukázal, že Bůh je láska. Že právě ona - právě On je smyslem našeho života.

  Život a smrt jsou dva okamžiky lidského života, které jsou zahaleny Božím tajemstvím. Na počátku našeho života si můžeme být jisti, že Bůh nás tu chce mít jako své milované děti. Bůh si nepřál smrt, není jejím původcem, ale dopouští ji, aby ten, kdo jí projde, vešel do života, do splněné naděje, do naplněné touhy po přebývání s Bohem.

  S použitím myšlenek Miloslava kardinála Vlka z knihy Úvahy o životě a smrti. Knihu v roce 2007 vydalo Karmelitánské nakladatelství.