ÚVODNÍK – SPOLU

  Prázdniny jsou dobou dovolených, odpočinku, cestování a také bývaly dobou mnoha poutí. Je škoda, že tradice poutí na nějaké svaté místo tak upadá. Často slyšíme „tam už jsme byli“, „tam si můžeme zajet sami kdykoliv“, „je to moc daleko nebo moc blízko“, „prohlédneme si to místo na internetu“, atd. Vždycky se najde nějaký důležitý důvod, abychom nikam neputovali a raději zůstali doma.

  Vzpomeňme na izraelský národ, který nechal Hospodin putovat celých čtyřicet let, než ho dovedl do země, kterou jim slíbil. Nemohl je tam dovést hned? Nebo aspoň nějakou zkratkou?

  Poutníci putující pěšky většinou vzpomínají, že se vydali na cestu, aby viděli slavné poutní místo, ale nakonec pro ně největším a nejsilnějším zážitkem byly právě ony dny putování k cíli. Často silnější než cíl samotný.

  A v tom to právě vězí. Už jsme zapomněli, o čem vlastně taková pouť je. Hezky to vyjadřují poutníci, kteří už od začátku prázdnin přicházejí na Jasnou Horu v Čenstochové. Jdou pěšky, jedou na kole, na koních, na kolečkových bruslích. A na konci se svěřují se svými zážitky.

   Téměř vždy z jejich úst zazní, že pro ně bylo důležité „být spolu“. Putují celé rodiny, děti v kočárcích, senioři, dobrovolníci tlačí lidi na vozíku. Jde celá farnost (nebo diecéze) od nejmenších po nejstarší. Jdou spolu a zažívají všechno spolu. Únavu, radost, modlitbu, ticho, pohostinnost lidí. Přibližují se během pouti jeden k druhému a po návratu je spojuje mnohem víc než jen místo v kostelní lavici. Cítí tu změnu ve vzájemných vztazích, a proto další rok znovu „jdou spolu“. I když už tam byli.

  Pěší poutě (a možná i ty ostatní) prostě proměňují vztahy mezi lidmi. Když izraelský národ putoval takovou dobu, nebylo to samoúčelné. Všichni se navzájem mnohem lépe poznali. Naučili se jeden druhému pomáhat, překonávat konflikty, tolerovat rozdíly, chápat potřeby druhých. Jejich čtyřicetiletá pouť byla neocenitelnou zkušeností, ze které pak čerpali sílu celá staletí i jejich potomci.

  Málo putujeme. A už skoro vůbec ne pěšky. Pouť není o tom, že poznáváme stále nová a nová místa. Poutí se vracíme tam, kde nám bylo a je dobře. Spolu s těmi, se kterými nám bylo a je dobře.

Zprávy a oznámení

  V sobotu 7. září bude sloužena poutní mše svatá v kostele Narození Panny Marie v Křimicích Na Horničce v 15. 00 hod.

V neděli 8. září (Narození Panny Marie) bude při mši svaté v Nýřanech žehnání semen k setí příští rok.

Tuto neděli bude také mše svatá v Jezné v 10. 30 hod.

V pátek 20. září nebude ráno mše svatá!

V den Slavnosti svatého Václava, v sobotu 28. září, bude mše svatá v Nýřanech v 9. 00 hod.

V sobotu 14. září se uskuteční diecézní pouť v klášteře v Teplé. Kdo by se chtěl zúčastnit, přihlaste se, pojedeme autem.

V neděli 29. září bude mše svatá jen v Nýřanech. Otcové paulíni totiž v tento den slaví 30 let výročí jejich příchodu do farnosti Ostrava – Přívoz. Slavnosti se zúčastní také P. František, kterého bude v Nýřanech zastupovat P. Stanislav.

Přímý přenos slavnostní mše svaté z kostela Panny Marie v Ostravě – Přívoze můžete sledovat na televizi NOE od 10. 30 hod.

Setkání na faře v Nýřanech bude v pátek 20. září po večerní mši svaté.

MOUDROST A ZBOŽNOST PÍSNÍ KATOLICKÝCH

Ke svatému Václavu

Tisíc let již vlastí přeletělo,

co jsi, vojvodo, nás opustil,

hrobů stíny ukryly tvé tělo,

duši tvoji Kristus oslavil.

Za tu lásku, která tebe hřála,

když se oběť svatá konávala,

již si zbožně býval přítomen,

sotva nad Prahou se budil den.

Sláva Boží slávou byla tvojí,

vévodo náš, svatý Václave,

pro ni byl jsi v neustálém boji,

přemáhal jsi živly nezdravé.

Chtěl jsi milou vlast svou šťastnou zříti,

navěky ji Kristu připojiti,

aby jako kůry vznešené

jemu pěla písně nadšené.

Požehnej nás, Kriste, svatou dlaní,

jak jsi za života žehnával,

se svým lidem budiž bez ustání,

slzy stírej, zapuď každý žal.

Pro šlechetné činy Václavovy

v českém lidu probuď život nový,

slávou naplň dávnou naši zem,

posvěcenou svatým Václavem.

Zpěvník Boží cesta 1941

NAHLÉDNUTÍ DO FARNÍCH KRONIK

Kronika děkanátu Manětín.

Těžká léta padesátá

1952

  Počátkem školního roku 1952/53 museli rodiče děti na náboženství přihlašovat, pak-li by si přáli, aby dítě na náboženství chodilo. Dětem bylo vysvětlováno, že nejsou k tomu povinni, kdežto kněžím ve škole agitace zakázána. Přesto dopadlo přihlašování na základní škole na 100%, na střední na 91%. Kříže ze škol zmizely už před dvěma lety, místo nich visí na stěnách odznaky pětiletky.

  Soukromých podniků je stále méně, u domu č. p. 40 místo zbořeného příbytku s pavlačí byl postavený chlívec, a na vysoké bříze u kostela, kterou jsem vysadil jako proutí roku 1936, byla umístěna budka pro špačky, jediná „nová bytová jednotka“, jak se vtipkovalo.

  Vikariátní konference s programem politickým se konají po dvou měsících na ONV v Plasích, od března máme nového církevního tajemníka, Josefa Leiplta z Kaznějova, redaktora týdeníku „Plasko buduje“. Každý duchovní je posílán do Prahy na čtrnáctidenní školení názoru marxisticko-leninského. Na tomto školení byl jsem v červnu v kněžském semináři v Dejvicích. Nejvíce mě potěšil zájezd kurzistů ke svatému Prokopovi na Sázavu. Bylo to před vyhlášením jubilejního roku svatoprokopského, od něhož si roku 1953 slibujeme mnoho dobra, ježto dovedl již před 900 léty vyhnat ďábly ze sázavských jeskyň, dokáže to tím spíše o svém výročí.

1953

  V květnu začala u občanstva nákupní horečka, před obchody stály dlouhé fronty koupěchtivých, v Manětíně však mnoho ke koupi nebylo. Z Plzně i odjinud si sem tam někdo něco přivezl. Vloni dělala škodlivá a naší lidově demokratické republice nepřátelská zahraniční propaganda humbuk, že prý zkrachují naše peníze. Nevěřil jsem tomu a neplašil jsem se. Až teď v sobotu 30. května přinesl zdejší místní rozhlas zprávu z Prahy, že bude provedena peněžní reforma a že se také ruší potravinové a průmyslové lístky, které ale byly ještě vydávány 28. května. Zprávy byly přijaty s různými pocity, dokud rozhlas a tisk nepoučily občanstvo o nesmírných výhodách a kupní síle nové měny. Tak víme, že jdeme vstříc vyšší úrovni a blahobytu a bude se žíti všem lépe a radostněji.

  Matriky vykazují na osadě 20 křtů za rok, 3 svatby a 17 pohřbů. Účast při službách Božích je asi stejná, u Stolu Páně ale velmi slabá, často ani v neděli nikdo. Někde se také agituje: „Kdo chce ještě věřit v Krista, není pravý komunista“, což je ostatně heslo správné.

  Zásobování se poněkud zlepšilo, ale po peněžní reformě zase nejsou peníze. Před Vánocemi byla ve všech obchodech nařízena veliká reklama pro dědu Mráze: velká výzdoba výlohy bohatě zbožím vybavená. Dědek Mráz se smál, ale bába Bída se šklebila. Konec pětiletky se projevil i tím, že v listopadu a v prosinci vypínali na noc a někdy i ve dne elektriku, takže jsme byli celé večery potmě, vlastně při svíčkách, a kdo sehnal, při petroleji. Letošní rok zklamal na všech stranách a je dobře, že už končí. V republice se vyznačuje vyšším počtem sebevražd hlavně starších lidí ze zoufalství.

1954

  Do loňských Vánoc bylo velmi mírné počasí bez sněhu a mrazů, zato v lednu a po celý únor uhodily suché, ale velmi kruté mrazy, nepřetržitě -23 stupňů. Kostel promrzl, voda do kalichu nalitá, když se dotkla jeho stěn, měnila se v okamžiku v led. Návštěvníků ubývalo, až nechodil ke konci skoro nikdo pro krutou zimu. Konečně zima porazivše 72letého kostelníka, porazila nakonec i děkana, takže musel ulehnouti, což se mu nestalo po více než dvacet let.

  Socha sv. Jana Křtitele, pěkné dílo, stála do roku 1840 před domem vrchnostenského úřadu. Pak byla přemístěna na rozcestí, na kterém byli vítáni poutníci z Hvozda. Roku 1944 byla socha těžce poškozena, když o ni zavadil vůz se senem, hlavu pak neodborně přilepili a sochu postříkali cementem, nerozumné dítě pak po ní šplhalo a utrhlo světci ruku. Jindy auto nákladní narazilo do sochy při couvání, hlava spadla do auta a teprv v Kralovicích se podivili šoféři, co si to přivezli. Poctivě hlavu vrátili, ale soše už jí nikdo nenasadil. Rusové torzo sochy použili, když k němu přivázali tyč k polnímu telefonu. Letos se začalo jednat o rozšíření křižovatky, kde socha stojí, proto jsem navrhl, aby socha byla opravena a přemístěna ke kostelu. MNV vyšel ochotně vstříc, takže s pomocí brigádníků byla socha přemístěna mezi dva kaštany u východní stěny kostela a částečně opravena. Toť největší podnik náš letošního roku.

1955

  Byla zlikvidována Jednota pro záchranu Mariánské Týnice, kterou nadále bude ochraňovat instituce státní. K postrannímu oltáři darovali šedozelený koberec s číslem 170.235 jako památku po neklidném roce 1945, kdy jej sovětští vojáci Bůhví odkud sem přivezli a zde nechali. Nálada všude poklesla a nastalo veliké zlhostejnění. Nepříznivé abnormální počasí připisují někteří pokusům s atomovými pumami. Právem?

Zavírá se kronika roku 1955. Punctum.

MATKA BOŽÍ V LITURGII

(Z knihy karmelitána Christophera O´Donella „Slavíme s Marií“)

Narození Panny Marie (8. září)

  Svátek Narození Panny Marie vznikl v Jeruzalémě v šestém století, v Římě se svátek začal slavit v sedmém století, kdy ho papež Sergius I. připojil k dalším třem významným mariánským svátkům, při kterých se konalo slavné procesí k bazilice Panny Marie Sněžné.

Mešní modlitby svátku připomínají, že Mariiným narozením nám vzešla „jitřenka spásy“. A vůbec celá liturgie tohoto svátku je jakoby protkána tématem svítání a světla.

Písmo svaté se o Mariině narození nezmiňuje. Avšak zbožní lidé si brzy začali vyprávět příběhy, které daly už před rokem 200 vzniknout „Protoevangeliu svatého Jakuba“. I když tento spis nepatřil nikdy ke kanonickým knihám a byl dokonce od 5. století na Západě zakázán, přesto podstatně ovlivnil zbožnost, liturgii a křesťanské umění. Z textu se dozvídáme, že rodiče Panny Marie, Jáchym a Anna, byli neplodní. Na začátku oba naříkají nad svým údělem a oběma Bůh odpovídá prostřednictvím anděla. Slibuje narození dcery, a jako i v jiných biblických příbězích neplodných párů, Bůh své sliby naplní.

Během slavení jednotlivých mariánských svátků, které nám odhalují Mariinu vznešenou úlohu v dějinách spásy, můžeme se o svátku jejího narození zamyslet nad jejím lidstvím. Jako se rádi scházíme k oslavám narozenin příbuzných a přátel, tak jsme i v tento den pozváni k oslavě Mariiných narozenin, abychom ji lépe poznali a navázali s ní hlubší vztah přátelství a lásky.

Představit si Marii jako malé dítě, jako mladou matku nebo jako vdovu, která ztratila jediného syna, to může lidem pomoci, aby se s ní setkali ne jako s cizí, vzdálenou postavou nedostižitelné svatosti, ale jako s tou, která byla tak jako její syn vyzkoušena ve všem možném jako my, ale nikdy se nedopustila hříchu.

Když Ježíš přišel kázat domů do Nazareta, lidé z jeho rodného města jej nechtěli přijmout a namítali „cožpak se jeho matka nejmenuje Maria?“. Znali ji jako obyčejnou ženu a matku obyčejného syna. Syn Boží se tak ponížil, že nikdo netušil nic o jeho božském původu. Rovněž Marie, vyvolená k tomu, aby se stala matkou Mesiáše, vypadala tak obyčejně, jako každá jiná Maria ve vesnici.

Maria nám tedy není nijak vzdálená, naopak žila náš život a především musela kráčet ve víře jako my. Tím, že ctíme zvláštní láskou Pannu Marii, uznáváme a přijímáme Boží plán, kterého je ona i my součástí.

VÝROČÍ SVATÉHO WOLFGANGA

Tisíc sto let od narození svatého Wolfganga

  Důležitou součástí oslav 1100 let od narození svatého Wolfganga, biskupa z Řezna, je také putování po místech spojených s působením tohoto svatého biskupa, a po kostelích a kaplích jemu zasvěcených. V září 2024 navštíví současný řezenský biskup Mons. Rudolf Voderholzer spolu s poutníky další tři místa své diecéze:

První zastavení bude 14. září v městě Nittendorf, které leží 15 kilometrů od Řezna. Kostel zasvěcený svatému Wolfgangovi se nachází v jeho nejstarší čtvrti Etterzhausen a pochází z 12. století.

  22. září se poutníci setkají v kostele svatého Wolfganga a svatého Jana Křtitele ve farnosti Oberwinkling. Farní kostel není příliš starý, byl postaven roku 1908 jako náhrada za dva staré kostely, z nichž jeden byl zasvěcen Wolfgangovi a druhý svatému Janu Křtiteli. Proto i nový kostel nese obojí zasvěcení a je v něm vybavení z původních zrušených barokních kostelů.

  28. září je na řadě poutní místo Svatý Wolfgang u obce Oberhausen. První kostel byl postaven na hustě zalesněné hoře roku 1430, v protestantském období byl sice na příkaz majitele panství roku 1561 zbořen, ale už v roce 1660 byl znovu vystavěn a posvěcen a stal se opět hojně navštěvovaným poutním místem (bydlel u něj farář i kostelník). A to až do roku 1822, kdy byly poutě zrušeny.

V roce 1983 majitelé nedalekého hradu a zámku Sinning (a také poutního kostela), svobodní páni von Weveld, poutní tradici znovu obnovili.

PROMLUVY

O svatém Františkovi

  Mezi jmény, která uvádí kalendář světců katolické církve, zaujímá František z Assisi výjimečné postavení. Křesťané i nekřesťané, věřící i nevěřící, mají tohoto muže rádi. Vychází z něho radost a pokoj, který ho staví vně četných nesmiřitelných názorů a protikladů.

  Samozřejmě, že každá generace do něho projektovala svou představu o dobrém člověku různě.

V čase začínajícího ekumenismu byl svatý František představován jako vzor pro všechny křesťany bez ohledu na to, k jaké církvi patří.

Později si ho za svůj vzor vzali němečtí skauti, inspirovaní ideály romantismu, jejich cílem bylo uniknout před tlakem společnosti do čisté přírody a tam žít podle vlastního přesvědčení.

V poslední době jeho způsob života a myšlení je příkladem pro ty, kdo se obávají následků „technického pokroku“.

A je také inspirací pro ty, kdo mají špatné svědomí tváří v tvář hladu a bídě ve světě.

  Na svatém Františkovi fascinuje jeho rozhodné zřeknutí se majetku a jeho nestrojená láska ke stvoření, ptákům, rybám, ohni, vodě, zemi. Jeví se jako patron ochránců životního prostředí, jako patron protestujících proti ideologii, která upřednostňuje produkci a ekonomický růst, jako zastánce jednoduchého způsobu života.

  Ale jestliže se na Františka podíváme podrobněji, musíme všechny tyto postoje poopravit. Je mnohem náročnější, než bychom chtěli a než si připouštíme, vede nás skrze svou chudobu, lásku ke stvoření a k bližním mnohem dál. Až samotné Pravdě. Připomenu v této souvislosti jednu příhodu z jeho života:

  František jednou poprosil bratra, který se staral o klášterní zahradu, aby nikdy neosadil všechnu půdu zeleninou, ale ponechal část zahrady volnou pro květiny, aby po celý rok odsud mohl přinášet naše sestřičky květiny do kostela jako dar té, která je nazývána „lilie“ a „cedr libanonský“.

Chtěl, aby bratr založil květinový záhon, aby pohled na květiny naplnil všechny lidi Boží chválou, neboť každý tvor na nás volá „člověče, Bůh mě stvořil kvůli tobě!“

V tomto postoji svatého Františka není ani stopy po odporu vůči člověku jako „narušiteli přírody“. Jestliže člověk žije v souladu se svým Stvořitelem, žije i v souladu s přírodou a v harmonii sám se sebou.

Benedikt XVI.: Boží světlo v naší době.

CARLO LURAGO

Dóm svatého Štěpána v Pasově

Již v roce 450 stál ve městě Batávis (dnešní Pasov) kostel. Po založení pasovského biskupství v polovině 8. století byl zvětšen a pak ještě několikrát přestavěn.

  Později byla na jeho místě postavena poutní gotická trojlodní katedrála, která ale byla roku 1662 těžce poškozená požárem. Po požáru se zřítila klenba a pilíře severní a hlavní lodi, takže zůstala stát jen východní část katedrály, a presbytář.

Barokní stavbu katedrály zahájil v roce 1668 stavitel Carlo Lurago, kterého povolal pasovský biskup Václav hrabě z Thunu. Biskup stavitele Luraga dobře znal, protože pocházel z Prahy, kde Carlo Lurago již získal svými stavbami značný věhlas.

Při dostavbě dómu byla zachována gotická východní část, takže zvenku má katedrála svatého Štěpána zajímavý tvar. Zatímco západní průčelí je typicky barokní se dvěma vysokými robustními věžemi, východní část (tedy presbytář) upomíná na pozdní dobu gotickou.

  Carlo Lurago dohlížel na vlastní stavbu katedrály a výzdobou interiéru byl pověřen nadaný štukatér Giovanni Battista Carlone, pro kterého to byla první velká zakázka.

A zhostil se jí opravdu výborně, výzdoba interiéru zapůsobila na všechny ohromujícím dojmem,

  Freska v chóru znázorňuje mučednickou smrt sv. Štěpána. V centrální lodi ukazují fresky v pěti polích triumf eucharistie, vyhnání kupců z chrámu, nahrazení starozákonní obětní služby eucharistií, andělskou slávu a nakonec vítězství katolické církve a víry.

NA CO JSME UŽ MOŽNÁ ZAPOMNĚLI

Moc jména Panny Marie

Svátek Jména Panny Marie se původně začal slavit v diecézi Cuenca ve Španělsku na počátku 16. století. Po vítězné bitvě křesťanských vojsk nad Turky při druhém obléhání Vídně 12. září 1683, papež Inocenc XI. vyhlásil svátek jako závazný pro celou západní církev. Po druhém Vatikánském koncilu byl svátek sice vyřazen z Římského kalendáře, ale jako památka se navrátil v roce 2001.

Svatý Bonaventura říká: „Tvoje jméno, Bože, je plné Božích milostí a požehnání. A tvé jméno, ó Maria, nelze vyslovit, aniž by nepřineslo nějakou milost tomu, kdo tak učiní oddaně. Dej, ó Paní naše, abychom často na tebe pamatovali, abychom na tebe volali s láskou a důvěrou, protože takto poukazujeme na Boží milost, nebo příslib, že se v ní brzy obnovíme."

Tomáš Kempenský prohlašuje: „Ďáblové se bojí nebeské Královny do té míry, že už jen když slyší její velké jméno, utíkají jako člověk od hořícího ohně. Vzývání posvátných jmen Ježíše a Marie je krátká modlitba, která je pro mysl stejně sladká a tak mocná, že zachrání ty, kteří se ji modlí.“
  Svatý Kamil de Lellis vyzýval členy své komunity, ať často připomínají umírajícím, aby vyslovovali svatá jména Ježíše a Marie. Takový byl jeho zvyk, když pomáhal lidem v jejich poslední hodině.
  Samotná blahoslavená Panna odhalila svaté Brigitě:

„Na zemi není hříšníka (ať je jakkoli obraný o Boží milosti), od kterého by ďábel okamžitě neutekl, když zavolá k mému svatému jménu. Takový bude s odhodláním činit pokání. Všichni ďáblové ctí moje jméno a obávají se ho až do takové míry, že když ho jen slyší, okamžitě uvolní drápy, kterými drží duši v zajetí."

Blahoslavený Raymond Jordano říká: „Jakkoli je srdce zatvrzelé nebo nesmělé, jméno této Nejsvětější Panny má takový účinek, že pokud se jen vysloví, takové srdce se v úžasu obměkčí."

SVATÝ JAN ZLATOÚSTÝ (svátek 13. září)

O potřebě navštěvovat chrám

Když přemýšlím o malé návštěvnosti chrámu, zmocňuje se mě lítost i radost. Raduji se z vaší návštěvy a přepadá mne smutek, když myslím na ty, kteří zůstali doma. Přítomní si zaslouží pochvalu za to, že je neúčast ostatních neodradila, a ti, kteří z pohodlnosti nenavštěvují chrám, si zaslouží napomenutí. Proto vás nazývám šťastnými a blahoslavenými, že v sobě nosíte pramen lásky k Bohu. Nad nepřítomnými pak pláči, jelikož jim vaše obětavost nepřinesla užitek.

V lidských obydlích je mnoho nedostatků, ale Boží dům je čistý. Poskytuje proto plnou bezpečnost všem přicházejícím jako tichý přístav, který chrání všechny hledající slovo Boží a spasení z něho. Je to škola dobra, krásy a čestnosti. Je jen třeba odložit všechny světské starosti, vejít do předsíně tohoto svatého místa a nechat se ovanout duchovním větrem, který má moc přenést každého z bytí pozemského k duchovnímu – nebeskému.

Z uvedeného vidíme, jak je prospěšné chodit do chrámu a jakou škodu trpí ti, kteří do něho nechodí. Sám Kristus stojí uprostřed svého lidu a svatý Duch sestupuje, oznamujíce všem přítomným dar posvěcení.

Je mnoho důležitého v životě každého člověka, ale volá-li Bůh, musíme všeho nechat. Sluší se vzdát nejdříve dík a slávu Bohu a vyprosit si jeho požehnání pro životní záležitosti.

Kdybychom mohli hlouběji poznat svědomí těch, kteří nechodí do chrámu, pak bychom jasně uviděli, kolik v nich roste trní. Tak jako neobdělávaná půda zarůstá býlím, tak i duše, které se nedostává duchovního vedení, zarůstá trním utrpení. Jestliže ti, kteří chrám navštěvují a poslouchají často slovo Boží, s vypětím sil překonávají hněv, pýchu, vášně, závist, tak o co těžší to mají ti, kteří se sami zbavují duchovních darů chrámu! Jakou pak mohou mít naději na spasení? Chtěl bych vám ukázat jejich duši, abyste viděli, jaká je pošpiněná, rozladěná, ponížená a beznadějná. Jako tělo zbavené koupele je pokryto nečistotou a prachem, tak i duše zbavená duchovního vedení je pokryta nečistotou hříchu.

Kdyby lidská duše byla sebevíce proniknutá nečistotou hříchu, mohu ji Já přivést do původního stavu, říká Pán. To je ten pravý důvod, proč bychom měli poslouchat a zachovávat Jeho slova. V Něm je pravá podstata našeho štěstí.

Dá se snad tato situace vydržet? Dá se tolerovat? Každý den účast na našem shromáždění klesá: město je plné lidí, zatímco kostel je prázdný! Je plné náměstí s trhem, divadla, pěší zóna, ale Boží dům je prázdný.

ZE STARÝCH CESTOPISŮ

Manka Římanka - Dvakrát u pana arcibiskupa

  Šly jsme k panu arcibiskupovi. Jdeme po schodech a hyn tam stála v rohu v kytkách socha Krista Pána. Hrozil mi prstem, abych na toho frátera ze Svaté Hory nežalovala. Tedy nebudu, ale zasloužil by si to. Má holt i Panenka Maria s těma mužskýma kříž. Jaká pomoc. Sotva jsem si domyslila, že teda nebudu na frátera žalovat, přišustí tu nějaký, ale tuze hezký panpáter. Prolomil se vejpůl a strčil nás do nějaký velký sednice. Šli jsme přes další náramně vyparáděný sednice do menšího pokoje a hyn tam stál milyj pán arcibiskup. To se ví, hned jsme klekly, dal nám požehnání a my políbily prsten.

  Ptal se mě pan arcibiskup, co si přeju, řekla jsem, že bych chtěla jít do Říma pěšky. Byl celyj hudivenyj, to se ví, že do Říma chodí poutníci, ale ženská a sama? Žádná výprava letos nepůjde. Musím prý rok počkat a potom přijít, a potom že mi napíše list od fary k faře a ke klášterom. Poděkovala jsem a pan arcibiskup se usmíval, řek, že jsem žena statečná. Povídám: depa žena, dyť jsem svobodná stará panna! Ten velebnyj pán, co stál vedle, kroutil hubou a furt si utíral nos. Byl by se rád usmál, ale tydle musí koukat jako svatý na voltáři. Pan arcibiskup nám požehnal, dal nám obrázky a knížku o svatém Františkovi, políbily jsme prsten a šly. Vzpomněla jsem si přede dveřma, vobrátila jsem se a povídám: Zvostávejte tu s Pánem Bohem! Řek na to něco latinsky a utíral si voči, bylo to asi Dejžtopánbů!

  Manka šla zase do Bavor na žně, otavy a sklizeň bramborů. Všechno uměla, a co neuměla, naučila se. Spořila, jen aby na pouť měla. Manky bratr Jirka vypravil se na návštěvu k příbuzným někam k Písku. Pan otec ve mlýně dal mu pro bratrance plátýnko. Jirka vzal plátýnka víc, že ho po mlýnech rozprodá. Vlaky ještě nebyly, jen formani jezdili, ale k mlýnům muselo se pěšky. Jirka šel po vodě. Mlynáři ho vítali s velkou radostí, plátýnko šlo na dračku. A jak večer přišla řeč o všem možném, říkal pan otec, zda by u nás nebyla nějaká šikovná ženská, která by uměla tence příst, panímáma že to moc neumí, lnu mají dost, ale plátno dochází. Jirka se přiznal, že má moc šikovnou sestru, dobrou přadlenu, ale že je to „komando“, tak neví, budou-li se snášet s panímámou. Pan otec o to hodně stál, a tak Jirka Mance řekl a ta hned byla svolná.

Do mlejna trefila dobře. Předla k úplné spokojenosti všech, pohádky a všemožné vypravování uměla, mlynářská chasa seděla celé večery v čeledníku, kde se Manka utábořila. Všechno by bylo dobře šlo, ale Manka pozorovala, že panímáma macecha nevlastní dcerku necitelně bije a týrá. Dívčička byla moc pěkná, čtyřletá, ale samá modřina. Nespravedlnost Manka nesnesla, promluvila mlynářce do duše, chvíli bylo líp, ale po čase týrala zase. Manka promluvila s mlynářem, ale ten byl bačkora, ženy se bál, ač u nich předtím byla jako nemajetná služka. A tak si Manka vyžádala, aby dítě s ní spalo v komoře, a to na ní viselo celou duší. Pár dní bylo dobře, ale pak zase macecha dítě zbila. Manka řekla mlynáři, že Pán Bůh dívčičce pomůže a ona že se o to přičiní. Dopředla, dala si vyplatit mzdu a ráno že jí formani na cestu domů dovezou. Ráno se tedy mlynář shání po Mance, ale Manka i dívče jsou pryč. Zapřáhli koně a letěli do města, jestli Manku v zájezdní hospodě dohoní, nebyly tam. Mlynář se vrátil domů, nejprv ztloukl mlynářku, ta zkrotla a chodila jako zmoklá slepice. Kolem mlynáře skákala, snášela, lahodila se. Svatosvatě slibovala, že už dítě nebude bít, dostanou-li je zpět. Druhý den šel mlynář k sousednímu mlynáři, a tam měl vzkaz, že Manka dítě vezme k její tetě k Plzni, kde ve mlýně žádné dítě nemají.

  Manka obalila nožky dítěte do lnu a šla od mlýna ke mlýnu s dítětem na hřbetě, dívčička byla jako pápěrka. Když přišla do mlýna tetičky, postavila dítě a zhroutila se únavou. Uložili jí a posloužili, až se zotavila. Mezitím dítě povědělo, co zkusilo, a teta zlíbala všechny modřiny na tělíčku. Manku nepustili hned domů, ale krmila jí paní, až zesílila. Když pak Manka chtěla jít domů, odvezli ji až na půl cesty a snadno domů došla. Pověděla, co se stalo, bratr Jirka jí pochválil, že dívčičku nenechala utýrat. Každý měsíc přišly peníze ze mlejna u Plzně a nadosmrti je dostávala vždy 11. dne v měsíci, kdy šťastně dorazila se zachráněným dítětem k tetičce.

  Manka se doma zotavila a mezitím přišel máj. Na svatého Jána šla zase Manka do Prahy. Nemohla se dočkat, co bude pan arcibiskup říkat. Řím ji neodolatelně vábil. Tentokrát byla kněžna Lobkovicová zdráva a osobně jela s Mankou do arcibiskupského paláce. Pan arcibiskup měl už předem připravený průvodní list. Chtěl dát Mance i peníze, ale Manka říkala, že na cestu má. Poděkovala, vzala velký lejstro i dopis, klekla, přijala požehnání, políbila prsten a šla s přáním Zvostávejte tu s Pánem Bohem. V předním pokoji bylo hodně velebných pánů, před paní kněžnou se každý prolomil, lokaj dvéře otvíral a držel třepení firjánků (závěsů) sametových. „Bóže, to je všude marnosti světský!“ pomyslela si Manka.

  A Manka šťastná poděkovala paní kněžně, a že se za ní v Římě pomodlí v kostele svatého Petra. Paní kněžna jí něco vtiskla do ruky a pak už její kočár letěl. Manka se podivila, ve vobálce bylo Pražské Jezule a peníze! Uschovala všechno na prsou a domů letěla s ostatními poutníky celá radostná.                                            Příště: Začíná cesta do Říma.