ÚVODNÍK – ZÁCHRANA

  Nedávno běžela v televizi reportáž o osudu zchátralého kostela v pohraničí. Skupina mladých nadšenců nebyla lhostejná k osudu jediné památky ve své obci, sdružili se do spolku a začali s úklidem opuštěného a zničeného kostela. Šlo jim to od ruky. Do kostela sice nechodí, věřící samozřejmě nejsou, ale vnímají kostel jako hodnotnou kulturní památku, krásnou historickou stavbu, kterou prostě nemohou nechat spadnout.

V jedné chvíli promluvila v reportáži paní, která žije v obci od narození. Vzpomínala, že celá její rodina chodila do toho kostela, tatínek hrál na varhany, maminka zpívala na kůru, konaly se bohoslužby každou neděli, křty a biřmování, i první svaté přijímání! A pak prý najednou kostel zchátral natolik, že tehdejší pan farář rozhodl sloužit nedělní bohoslužby v jiném kostele. A tento kostel ponechal svému osudu.

Člověka v tu chvíli napadne první série otázek: Opravdu kostel zchátral tak najednou? Netrvalo to snad roky, možná i desetiletí, než se dostal do tak žalostného stavu? A kde byli po ty roky všichni ti, kdo tam byli pokřtěni, přistoupili s velkou slávou ke stolu Páně, slavili tam svatbu, pohřbívali svoje prarodiče? Kam se poděli všichni ti ministranti, děti zpívající na kůru, jejich rodiče? Nenapadlo je vrátit kostelu aspoň něco za ty krásné chvíle, které tam podle svých slov zažili? Proč se nepokusili pro svůj kostel něco udělat?

Nová generace stěhující se z města do vesnic vnímá památky ve svém okolí jinak, než ti, kterým už za ty roky zevšedněly. Mají snahu, mají nadšení, mají dobrou vůli, mají nápady, mají energii. Mladí ze zmíněného spolku jsou akční. Konají sbírku, kterou chtějí utratit za projekt opravy kostela. Až bude projekt hotový, požádají o dotace na opravu. Pak se kostel opraví.

Člověka napadne druhá série otázek: A co bude pak? Současný pan farář mluvil na toto téma docela opatrně. Kostel zatím patří farnosti. Má ještě ten druhý, kde v neděli na mši svatou chodí pár lidí. Konat bohoslužby v obou kostelích není reálné. Ale jak využít kostel, který neslouží k bohoslužbám? Nechat volnou ruku členům spolku, kteří se o jeho záchranu zasloužili? Kam až můžeme zajít při otevírání kostelů, které akce ano a které už jsou za hranou?

Záchrana kostela má vždycky smysl. Je to přeci v první řadě Dům Boží. A Hospodin žehná těm, kdo se starají o jeho dům. Na místě je tedy pokorná a bezmezná důvěra, že i po naší opravě se Hospodin o svůj dům postará.

REPORTÁŽ NA ÚVOD

Několik střípků z tříkrálového koledování

  A to jsme si mysleli, že jsme zažili a slyšeli za těch 23 let koledování úplně všechno. Vůbec ne! I letos nás potkaly nové zkušenosti (a výmluvy).

  Poprvé jsme například měli střídání králů v poločase. V jedné obci začali chodit tři královští sourozenci. Nejmladší z nich hořel nadšením, zato těm starším byla už v půlce vesnice taková zima, že to chtěli vzdát. Naštěstí jsme potkali jejich rodiče, kteří šli na procházku, někdo v legraci řekl, že by si to taky měli zkusit, a bylo to. Střídání králů, výměna kostýmů, předání rekvizit, a zmrzlé děti běžely domů, zatímco jejich rodiče se šli učit, jak koledovat. Šlo jim to docela dobře, až na to, že jim za půl hodiny byla taky zima… No měli smůlu, žádný další náhradník nebyl k mání, takže to statečně odchodili do konce vesnice. A nejmladší král to s přehledem zvládnul úplně celé!

  Ve školkách se letos tři králové objevili nejen se zlatem a myrhovou mastí jako vždy, ale nově také s kadidlem. Kouřící kadidelnice byla všude přijata s nadšením a velkým zájmem, paní učitelky sice musely po našem odchodu vyvětrat třídy, ale děti si budou určitě už napořád pamatovat, co je vlastně to kadidlo.

  Při obchůzkách po domech slyšíme někdy různé věci. Čím dál tím více hlášku: „Já doma nemám žádné drobné, platím všechno kartou!“ Jinde na nás paní z okna volala: „Já už jsem dávala v Nýřanech, když jsem šla na nákup!“ Až na to, že v Nýřanech žádní králové nechodili… V té samé obci nám paní velmi ostře oznámila, že nám nic nedá se slovy: „My nejsme žádní katolíci!“ A jinde se nás jeden mladík zeptal, co všechno na té sbírce sbíráme (třeba hrnce, staré oblečení, boty…). Naše odpověď „Peníze sbíráme,“ ho sice trochu zaskočila, ale pak si skočil pro peněženku a přispěl také.

  Kapitola sama pro sebe je dům v jiné obci, kde nepřispěl vůbec nikdo. Všichni byli doma, všude zuřivě štěkali malí psi obranáři, dveře se sice otevřely, ale pak se zase hned zavřely. Paní z vedlejšího domu to komentovala slovy: „To víte, tam bydlí ti půjčkaři, ti spíš čekají, že od vás něco dostanou.“ Tak možná příště budeme úspěšnější.

  Soutěž o nejroztomilejší krále by letos jednoznačně vyhráli další tři malí sourozenci (jeden chodí dokonce ještě do školky), kteří koledovali poprvé, a zpívali s velkým nadšením všechny sloky koledy „My tři králové jdeme k vám“, takže jsme se všude slušně zdrželi, ale to nevadilo, všem se jejich trojzpěv moc líbil a jejich rodiče si od nich aspoň dvě hodiny odpočinuli.

  Letos jsme do sbírky nově zapojili tři další obce v naší farnosti, a více než padesát dětí (a pár dospělých) jako koledníků.

  Všem ještě jednou velké díky za statečnost a ochotu jít dobrovolně a s nadšením mrznout, zpívat a koledovat!

Zprávy a oznámení

Svěcení hromniček bude v neděli 2. února při mši svaté v Nýřanech, v Pňovanech a v Heřmanově Huti.

Svatoblažejské požehnání bude udělováno také v neděli 2. února po mši svaté.

V úterý 4. února nebude ráno mše svatá z důvodu konání Kněžského dne v Liticích.

V neděli 16. února bude udělována svátost nemocných při mši svaté v Nýřanech.

Pro všechny, kdo se modlí o své uzdravení nebo posílení ve stáří. A také pokud víte o někom, kdo by chtěl tuto svátost přijmout a nemůže přijít do kostela, domluvte se na návštěvě s panem farářem.

Setkání na faře v Nýřanech bude v pátek 21. února 2025 po večerní mši svaté.

Výměna kartiček Živého růžence bude v sobotu 1. února a v neděli 2. února 2025.

V neděli 23. února bude sbírka „Haléř svatého Petra“.

V tomto roce se budeme snažit založit nový farní sbor.

Hledáme lidi s chutí zpívat, dospělé, děti, celé rodiny.

Ze všech obcí a vesnic, kterých máme ve farnosti přes dvacet. Věřící i nevěřící. Prostě všechny se zájmem o hudbu a zpěv mnoha žánrů. Jestliže se sami chcete zapojit nebo víte o někom takovém, určitě se přihlaste u Ivany na telefonu 721 165 156 nebo osobně.

První vystoupení bychom měli na Noc kostelů a druhé na Vánoce.

MOUDROST A ZBOŽNOST PÍSNÍ KATOLICKÝCH

Svatý Blažeji, svědku víry,

od chorob hrdla ochraň nás,

abychom Boha za vše dary

chválili dnes i v každý čas.

Dej, ať se vznáší k Bohu chvála

z našeho srdce k nebesům,

píseň vděčnosti ať zajásá,

za zázraky, co činí Bůh.

Nechť Bohu Otci chvála zazní,

i Synu co nás vykoupil,

i s Duchem svatým v té krajině,

kde svatý Blažej žehnal, žil.

Svatý biskup Blažej je jedním ze Čtrnácti pomocníků v nouzi.

Pomáhá od nemocí krčních, kašle, krvácení, záškrtu apod.

Proto se také v den jeho svátku uděluje zvláštní požehnání se dvěma svícemi s prosbou, aby byl člověk uchráněn od nemocí a úrazů krku.

Svatý Blažej působil jako biskup v arménském městě Sebaste (dnešní Turecko). Pro svou křesťanskou víru a věrnou službu Bohu byl při pronásledování pohany umučen kolem roku 320.

NAHLÉDNUTÍ DO FARNÍCH KRONIK

Kronika Farnosti Domažlice

1893

  V análech dějin města Domažlice velepamátným bude den 16. červenec roku 1893, poněvadž posvěcena tu a účelu svému odevzdána budova, která je středem celého města a v níž umístěny jsou samosprávné úřady obecné, tedy nová radnice.

Den ten jest také korunou snahy naší slavné spořitelny, která z malých nepatrných počátků před 30 lety vyrostla na mohutný a pro obec blahodárný ústav, a dovedla zbudovati si samostatný dům, jakožto pomník dlouholeté práce a příkladné spořivosti. V ten den budova radnice a spořitelny svému účelu měla odevzdána býti a všichni se snažili, aby slavnost ta stala se svátkem celému městu.

1894

  Když byla dokonána vnější oprava hmotného chrámu Páně, pomýšleno bylo i na niterní opravu duchovního chrámu Božího, tj. duší osadníků. Za tou příčinou povolal místní děkan důstojné otce redemptoristy ze Svaté Hory, aby zase po 30 letech na zdejší osadě svatou misii vykonali. Tolik připomínám, že duchovní správce nemůže žádným jiným způsobem osadě své lépe prospěti nežli zdárnou misií. Výsledek byl nad očekávání dobrý. Kéž to símě dobré, které do srdcí lidu bylo zaseto, přinese i v budoucnosti hojného a zdárného ovoce.

1900

  Dne 3. srpna roku 1900 o 3 hodině odpolední zemřel po delší trapné chorobě  - rozšíření srdce – veledůstojný pan děkan Jan Dobrý. Pohřeb pana děkana konal se v pondělí 6. srpna. Před 10 hodinou ranní shromáždili se kněží v počtu 38 v chrámu Páně, kde při hlavním oltáři bylo slouženo slavné rekviem, a mnozí kněží četli při vedlejších oltářích mše svaté za zesnulého. Pak promluvil veledůstojný pan sekretář Lambert Ludvík, nyní vikář v Mrákově, dojemnou řeč, v níž vylíčil život a zásluhy zesnulého dle pravdy a vyzval shromážděné věřící, aby nezapomínali ve svých modlitbách na svého dobrého duchovního pastýře. Pohřební průvod bral se potom v následujícím pořádku na hřbitov: školní mládež se sborem učitelským, chovanci sirotčince, spolek hasičský, veteránský, sbor střelecký, sbor pěvecký, duchovenstvo, pohřební vůz s ostatky zesnulého, c. k. hejtman, zastupitelstvo města Domažlice s panem purkmistrem v čele, c. k. úřednictvo a veliké množství obecenstva.

  Volba nového děkana domažlického byla dne 24. října 1900. O místo žádali Jan Šindelář, kaplan v Domažlicích, František Lang, farář v Milavči, Bedřich Šlajs, farář v Boskovicích, Jan Soukup, farář ve Skočicích, Antonín Maerz, farář u sv. Anny na Tannabergu, František Rogal, kaplan v Kolíně, Václav Nový, kaplan ve Velvarech, Antonín Solfronk, farář na Přimdě. Přítomni byli všichni členové zastupitelstva města Domažlice, odevzdáno bylo při volbě 36 lístků, z toho 28 hlasů bylo pro Antonína Maerze, který byl tedy zvolen novým děkanem domažlickým.

  Časy pro církev svatou stávají se v posledních dobách při vzmáhajícím se materialismu a při zhoubném působení necitelného kapitalismu na dělnické a střední stavy vždy horšími a nemůže dnes nikdo říci, jaký konec celá věc vezme, a jaké asi strasti, boly a utrpení čekají na kněze v církvi svaté. Z těchto důvodů pokládá děkan za nutno poněkud šířeji se zmíniti o uvítání, kterého se mu při příchodu dostalo, z něhož je vidno, že v těch dobách těžkých pro církev svatou osada Domažlická vážila sobě a v úctě má svého duchovního pastýře a kněží vůbec. A proto pro věčnou paměť a pro čest osady Domažlické děkan toto zaznamenává:

  Na hranici obce Domažlické přijeli vstříc novému děkanovi okresní starosta a městský radní, Dr. Halík, a tam uvítali děkana a žádali, aby byl otcem celé osadě a zejména chudině. Děkan odpověděl, že dle sil svých bude pracovati pro blaho své osady a dle hmotných poměrů svých pro blaho chudiny. Na hřbitově u Všech svatých pomodlil se děkan na hrobě svého nezapomenutelného otce Norberta Maerze, prose o otcovské požehnání.

Ze hřbitova odebral se děkan do kostela svatého Antonína, kdež byl očekáván od vysoce důstojného konzistorního rady, od pana vikáře Lamberta Ludvíka a ostatních spolubratří v Domažlicích působící.

Pak vzal na sebe děkan roucho obřadní a ubíral se v průvodu na náměstí, kde očekávali jej školní děti se svými učiteli, slavné městské zastupitelstvo, zástupci všech c. k. úřadů, sbor profesorský a spolek hasičský a střelecký. Před radnicí oslovil děkana pan purkmistr. Hluboce dojat prosil děkan o součinnost pro blaho a spásu osady.

Celý průvod se pak ubíral do chrámu Páně, kdež u hlavního vchodu vyžádal sobě pan děkan požehnání od své stařičké matky, Josefy Maerzové. V chrámu promluvil pan děkan k lidu shromážděnému dojemně a srdečně, pak bylo svátostné požehnání, po němž byl pan děkan odveden do svého sídla. Účast byla veliká a všeobecná.

Téhož dne o 1 hodině byl slavnostní banket v hostinci U Černého koně, k němuž zasedlo 100 hostí. Při tom nemohl děkan nevzpomenouti trpících a daroval 100 korun chudině, 30 korun nemocnici, 20 korun chudobinci, 30 korun sirotčinci a stal se také členem spolku pro podporování chudých studujících, a hned složil 24 korun.

KATECHISMUS DUCHOVNÍHO ŽIVOTA

(Kniha o svátostech od kardinála Roberta Saraha z roku 2022)

Část čtvrtá – Svátost biřmování

  Svátost biřmování je svátostí Ducha svatého. Je to rozhodující etapa k tomu, abychom se otevřeli působení Ducha, který současně dává světlo, vlévá misijní horlivost a uděluje vnitřní sílu lásky, nevyčerpatelné energie, jež nás nese k dobru, které z Boží milosti máme na této zemi uskutečnit.

  Svátost biřmování přináší vzrůst a prohloubení křestní milosti: pevněji nás spojuje s Kristem, rozmnožuje v nás dary Ducha svatého, dokonaleji nás připoutává k Církvi, poskytuje nám sílu Ducha svatého, abychom šířili a bránili víru slovem i skutkem jako opravdoví Kristovi svědkové. Abychom statečně vyznávali Kristovo jméno a abychom se nikdy nestyděli za kříž.

  Je velmi vhodné přijmout svátost biřmování co nejdříve, už v dětství, jak je to zvykem v pravoslavných církvích. Přítomnost Ducha svatého v srdci dítěte brání ďáblu do něj proniknout a usadit se tam. Podporuje navázání skutečně osobních, důvěrných vztahů s Ježíšem. Dítě, které roste ve společnosti Ducha svatého, nabývá pevnější a jistější křesťanské zralosti. Nečekejme tedy tak dlouho, až bude duše mladých lidí do hloubky zničena našimi materialistickými bezbožnými společnostmi, a nabídněme jim přijetí nesmírného daru Ducha svatého ve svátosti biřmování.

  Duch svatý uschopňuje k řeči i k jednání. To on dává podnět k misijní činnosti a misijní horlivost. Tato misijní horlivost a síla pro hlásání evangelia jsou určeny všem biřmovaným. Neprojevují se nuceně, velkými slovy nebo senzačními iniciativami. Duch dává své dary, jak chce. U mnoha křesťanů se misijní elán přijatý při biřmování projeví velmi diskrétně, avšak účinně jako klidná síla k vydávání každodenního svědectví v příkladu svědomitého pracovního života, ducha služby, neúnavné blíženecké lásky, hledání pravdy. Duch jim vnukne odpovědi na otázky, které ji bude klást jejich okolí, takže budou mít odvahu vysvětlovat, že jsou šťastní, protože jsou křesťany. Tento každodenní apoštolát často patří k nejúčinnějším.

  Biřmování posiluje a svátostně projevuje přijetí Ducha svatého do naší duše a tím nás zve, abychom objevili Boha v hloubi svého srdce, poznali ho a dali se tímto tajemným Duchem proniknout.

  Přijetí svátosti biřmování je naléhavá výzva, abychom objevili vnitřní život, a mohutná pomoc, abychom se dokázali vnořit do tajemství modlitby, když setrváváme v přítomnosti neviditelného Přítele a obětujeme mu své srdce, svůj život, všechno, co máme rádi, celý svět a všechny jeho těžkosti.

  Biřmovaný křesťan by měl dokázat v každém okamžiku obětovat Bohu všechny skutky svého života, učinit ze svého života tichou vnitřní liturgii adorace a své zkoušky a utrpení spojovat s Kristovou obětí.

Příště: O Duchu svatém.

PROMLUVY

O svaté Scholastice

(svátek 10. února)

  Scholastika, sestra svatého Benedikta, již od dětství zasvěcená Všemohoucímu Bohu, chodívala jednou za rok za bratrem. Muž Boží ji přicházíval vstříc na klášterní pozemek nedaleko brány kláštera.

Jednou zase přišla jako obvykle a její ctihodný bratr k ní přišel se svými učedníky. Celý den strávili v chválách Božích a ve svatých rozhovorech, a když už se začalo stmívat, společně pojedli.

   A protože se mezitím během jejich zbožné besedy připozdilo, svatá řeholnice požádala Benedikta: „Prosím tě, neopouštěj mě této noci a porozprávějme si až do rána o radostech života v nebi.“

  On jí odpověděl: „Co to povídáš, sestro? Nemohu přeci v žádném případě zůstat v noci mimo svou celu!“

  Když tedy ctihodná sestra uslyšela zápornou odpověď svého bratra, položila sepjaté ruce na stůl, sklonila hlavu do dlaní a začala se modlit k všemohoucímu Pánu. A když hlavu znovu zdvihla, strhla se mohutná bouře a hromy a blesky a takový liják, že ani ctihodný Benedikt, ani bratři, kteří ho provázeli, nemohli ani vykročit z místa, na kterém společně seděli.

  A tak ten, který tam nechtěl zůstat dobrovolně, zůstal nedobrovolně, a tak se stalo, že probděli spolu celou noc a vzájemně se posilovali zbožnou rozmluvou o duchovním životě.

  Není divu, že žena zmohla víc než muž. Vždyť přece Bůh je láska, jak říká apoštol Jan, a tak bylo navýsost správné, že ona dokázala víc, protož víc milovala.

  A hle, když po třech dnech stál Boží muž ve své cele a pozdvihl oči k nebi, spatřil, jak duše jeho sestry vychází z jejího těla v podobě holubice a vchází do skrytého nebe. Zaradoval se nad její velikou slávou, hymny a chvalozpěvy vzdal chválu všemohoucímu Bohu a poslal spolubratry, aby přinesli její tělo do kláštera a pochovali ji do hrobu, který měl připravený pro sebe.

  A tak se stalo, že ty, kdo vždycky byli jedna duše v Bohu, nerozdělil ani hrob.

Homilie papeže svatého Řehoře Velikého.

MOC PRAŽSKÉHO JEZULÁTKA

Dítě Ježíš v církevní tradici

  O kult uctívání Ježíšova dětství se zasloužila především rodina svatého Františka z Assisi, jezuité a karmelitáni.

Vánoční úcta k Dítěti Ježíši, kterou svými prvními jesličkami ve 13. století odstartoval svatý František, se stala inspirací pro vznik mnoha sošek Jezulátka nejvíce ve Španělsku, kde úctu šířili zejména karmelitáni.

  Legenda vypráví, jak vznikla podoba Jezulátka, jak ho známe dnes i v Praze: Nedaleko španělského města Sevilla stával karmelitánský klášter, který zničili Maurové, přežili jen čtyři mniši, mezi nimi otec Josef, který byl velkým ctitelem Svaté Rodiny a Dítěte Ježíše. Z vděčnosti chtěl vyřezat sošku malého Ježíše, ale stále se mu nedařilo vytvořit líbeznou tvář. Tu se mu zjevil sám Ježíš v podobě dítěte, a tak otec Josef mohl sošku dokončit.

  Lidé ve Španělsku si malé Jezulátko velmi oblíbili, a když byli nepřátelští Maurové v 16. století poraženi a vyhnáni, začali sošku Ježíška zobrazovat jako Krále s korunou, jablkem a v královském šatu, a považovali ho za svého pravého Vladaře.

  Světice a reformátorka karmelitánského řádu, Terezie z Avily, měla Božské Dítě ve velké úctě, a do každého nově založeného kláštera umístila jeho sošku spolu se sochou svatého Josefa. S oblibou říkala, že pravými zakladateli jejích klášterů jsou Dítě Ježíš a svatý Josef.

  Do Čech přinesla úctu k Dítěti Ježíši svatá Anežka Česká na konci 13. století. Spolu s prvními klariskami, které patří do velké františkánské rodiny, přišly do jejího kláštera prvky uctívání Jezulátka v jesličkách podle vzoru svatého Františka.

  Zvyk stavění betlémů uvedli do českých zemí jezuité vystavěním jesliček v pražském kostele sv. Klimenta roku 1560. České betlémy jsou dodnes rozšířeným fenoménem ve všech koutech naší země. Od těch největších a neslavnějších jako v Třebechovicích, až po malé a prosté betlémky, všechny jsou obdarováním pro nás všechny, protože jsou oslavou Ježíšova narození.

V té době již byla soška Pražského Jezulátka přítomna v Českém království, a to v majetku španělské šlechtičny Marie da Lara, která se stala ženou Vratislava z Pernštejna, nejvyšší kancléř Království českého. Marie da Lara sošku dostala jako svatební dar ještě v rodném Španělsku od své matky Isabely, které podle legendy sošku věnovala přímo svatá Terezie z Avily. Marie da Lara věnovala sošku Jezulátka své dceři Polyxeně, která ji pak darovala roku 1628 klášteru bosých karmelitánů na Malé Straně v Praze. 

Z knihy: O mocném působení Dítěte Ježíše.

BOŽÍ SVĚTLO V NAŠÍ DOBĚ

(Meditace Benedikta XVI. k církevnímu roku)

Masopust

  Masopust či karneval určitě není svátkem církevním. Ovšem na druhé straně si ho nelze představit bez církevního kalendáře. Proto zamyslet se nad jeho původem a významem bezpochyby může pomoci k lepšímu chápání víry.

  Kořeny masopustu jsou různorodé, židovské, pohanské, křesťanské. Všechny tři poukazují na to, co mají společného lidé všech míst a dob.

  V židovském kalendáři odpovídá masopustu přibližně svátek purim, který připomíná osvobození Izraele z hrozícího pronásledování Židů v Perské říši. Podle biblické zprávy vydobyla osvobození královna Ester. Nevázaná radost, se kterou se slaví dodnes tento svátek, chce vyjádřit pocit osvobození, který v tento den není pouze vzpomínkou, ale zároveň příslibem: kdo se nachází v rukou Božích, ten je již dopředu vysvobozen z léčky protivníka.

  Pohanský původ masopustního veselí je vlastně velmi vážný. Jednalo se o rituál vyhánění Zimy, o zaříkávání démonických sil, aby si člověk zajistil plodnost země a nemusel se při jejím obdělávání obávat zlých sil. Zde můžeme vypozorovat něco důležitého: démonická maska pohanství se v křesťanském světě mění na směšnou maškaru, životu nebezpečný boj s démony se stává oslavou a veselím před vážně zaměřenou dobou postní.

  V bujarém svátku masopustu se skrývá také ono povědomí o rytmu času, jak to zaznívá v knize Kazatel:

„Všechno má svou určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas. Je čas rození i čas umírání, čas sázet i čas trhat… je čas plakat i čas smát se, čas truchlit i čas poskakovat.“

Tím se dostáváme ještě k církevnímu roku, který člověka nechává kráčet v rytmu stvoření celými dějinami spásy. V tomto cyklu není ze stvoření a dějin vynecháno nic lidského, pouze tak totiž může být spaseno všechno lidské, všechno temné i jasné, hříšné i duchovní.

V maškarádě a veselém mumraji se odehrává to, s čím se můžeme setkat v biblických žalmech – posměch bohům, kterých se už nemusí bát ten, kdo zná pravého Boha. Masky bohů se změnily ve směšné divadlo, které vyjadřuje radost těch, kteří se nyní mohou smát tomu, co je dříve děsilo k smrti. Masopust tedy také zahrnuje radost křesťanského osvobození, svobodu darovanou od jediného Boha.

Na závěr se ale nabízí jedna otázka: Máme ještě vůbec tuto svobodu? Není tomu už možná tak, že bychom se nakonec chtěli osvobodit od samotného Boha, od stvoření a od víry, abychom byli plně svobodní? Ale pak bychom byli znovu vydáni všanc bůžkům mamonu, moci obchodu, chtíči a veřejnému mínění. Bůh není oponentem naší svobody. Je její příčinou.

ZE STARÝCH CESTOPISŮ

Manka Římanka – Manka doma

   Bylo po žních a Manka už do Bavor na práci nešla. Ale slíbila na Vodňansku asi ve třech mlýnech, že jim přijde příst len. Všude ji znali jako výbornou přadlenu, poctivou a nebojácnou i ku každé práci ochotnou. Proslavilo jí, jak zahrála darebný maceše před pár lety. Všude ji měli jako svou příbuznou a těšili se na její večerní pověsti, pohádky, životní příhody a zkušenosti.

  Manka byla v mlýnech šťastná a spokojená. Dávala také mlynářské chase „na káry“ (kárala je). Mládkové zkusili od stárků mnoho ústrků, pohlavků i různých žertíků pro mládky bolestných. Manka v neděli odpoledne chlapce vyslýchala, kde byli v kostele, slyšeli-li kázání, ví-li, co si mají z kázání vzít k poučení. Že chlapcům v sobotu odpoledne prádlo zašívala i psaní domů napsala (málo jich tehdy umělo psát), chlapci jí dost poslouchali.

Měli tam za mládka chlapce, který ve mlýně zbyl po vandrácích, kteří tam oba zemřeli na choleru. Manka mu věnovala každou volnou chvilku. Učila ho katechismu, psaní i počty. Bylo s podivem, jak chlapec rychle chápal a učil se s chutí. Také krásně z kusu lipového dřeva vyřezával figurky i zvířátka. Později, až přišel k vandru, dal hocha pan farář do Prahy proškolit a z chlapce se stal šikovný řezbář a byl z něj boháč. Už byl ženatý, vážený měšťan pražský, když přišel Manku navštívit. Často jí poslal peněžitý dar, ale Manka nic nechtěla a rozdala ještě ´ten den. Říkala: „Dobrý skutek ztrácí na ceně, když se dá nahradit. To se má udělat z lásky k bližnímu – zadarmo.“

  Mance v létě utíkal čas a v zimě teprve. Vždy po dvě zimy u jednoho mlynáře předla, zašívala a vyprávěla. To už zase druhý mlynář po vodě „dynoval“, kdy Manka přijde k nim. Všude byla ráda viděná, ač káŕala nebojácně všechny neřestě.

  V jednom mlýně bylo šest dětiček a pan otec si rád přihnul. To se ví, že velká hojnost tam nebyla. Pan otec v opilosti rád rejpal a lidi odpuzoval. Také bral velké melné za obilí a lidé se mu začali vyhýbat. A tak jednou mu Manka povídala, když si stěžoval: „Pane otče, pověste ve mlejnici kříž, a když jich popadne mamon moc obilí si nechat, koukněte na Krista Pána a pomyslíte, co Kristus Pán zkusil za naše hříchy. Nebudete brát a lidi se k vám vrátí.“

  Mlynář za pár dní povídá Mance: „Buď musí Kristus Pán z mlejnice, nebo já ze mlejna! Kdo nebere, nic nemá!“ Manka se rozčílila: „A copak jim Kristus Pán poroučí každou chvíli posílat chlapce pro pivo? Có, to nic nestojí? A kdopa rozbíjí nářadí v sednici, když přijdou dost často nachmelenej?“ Pan otec musel rozhorlenou Manku uklidnit. A Manka cepovala pana otce a ten po čase řekl jejímu bratrovi Jirkovi: „Je to zlatá ženská, odvykla mi pití i kradení. Lidi se mi vrátili a máme všeho dostatek.“

  A tak Manka v zimě předla postupně po vodě skoro ve všech mlejnech. I v tom mlýně, kde kdysi sirotečka ufoukla. Mlynář tolik naléhal, až si Manka dala říct a šla tam na týden, ale nakonec tam zůstala celou zimu. Mlynářka k ní byla jako máslo, strojila jí a lichotila a Manka tedy zůstala.

  Druhý rok přišla do velkého mlýna, paní se vozila v kočáře, dělala velkou paní. Ale také se často prali, když přišel pan otec v podroušeném stavu. Myslil, že může pít, když děti neměli. Paní ale moc plakávala. A tu jí Manka radila: „Paní, měla byste mlčet, když řádí pan otec, ale když přijde k rozumu ráno, potom můžou řádit voni!“

  Paní poslechla – muž přišel, žena s koštětem ho nevítala, ale přívětivě ho vedla do pokoje, zula ho, pomohla odstrojit, uložila a na čelo obkladek přiložila. I v té opici si mlynář uvědomoval, že je všechno jiné než obvykle, a začal láteřit. Paní zhasla a hleděla, aby usnul. Ráno se mlynář probudil, paní hned tu a začalo kázání. Mlynář s otevřenými ústy poslouchal: „Včera jsi vyváděl ty, dnes já!“ Kázání bylo dlouhé a účinné. Pan otec se od té doby pamatoval, jak vypil svou míru piv, nedal se už svést a šel domů. Panička pak Mance koupila plno kanafasu na povlečení peřin, kdyby, nedej Pán Bůh, někdy stonala.

  A když tak Manka jednou zjara z dlouhé chvíle šla přebírat truhlu, přišla na sešítky z Říma a z Assisi. Četla a četla a najednou si uvědomuje, že je v třetím řádu, laická Františkánka! A třebaže dodržuje posty a modlení, pravou chudobu nemá. Vždyť se svou sestrou Hančí mají pěknou světničku a bratr Jirka postavil dole u rybníka novou chalupu pro syna Adama, kde pro ni a sestru postavil dvě sednice. Také švagrová byla hodná, všichni si na živobytí slušně vydělávají, žijí v blahobytu. To naslibovala v Assisi svatému Františkovi, jak bude chodit v chudobě, od svých drahých odloučená, od lidí opovržená – a co splnila? Doposud nic! Běžela k velebnému pánovi na faru a tam mu vyprávěla, jak zrádně se ke svatému Františkovi zachovala. Šaty františkánky má v truhle, ale nic nesplnila ze svých slibů! Pan farář jí upokojil, že už to je život plný odříkání, když chodí k cizím pracovat v létě v zimě, Bohu slouží i lidem. Ale Mance stejně svatý František dloubal do svědomí, že se Manka rozhodla, že musí drahý domov opustit a jít někam do mizernýho bytu, kde by opravdu byla chudá. Kovář zrovna opustil obecní kovárnu a postavil si své, a tak si vyžádala od starosty jednu sednici v opuštěné kovárně.

  Když to řekla bratru Jirkovi, byl celý leknutý, a prosil Manku, aby jim ostudu nedělala, ale všechno mluvení bylo marné. Musel Mance odvézt truhlu i lože do obecní kovárny.

Příště: Manka plní slib chudoby.

A JEŠTĚ PŘÍBĚH NA ZÁVĚR

„Ne všechny rady rodičů…

  … bývají vždy moudré.“ Říká hlasem pana Zdeňka Svěráka vypravěč na konci české pohádky Lotrando a Zubejda.

  Žila jednou jedna stará paní. V domečku s malou zahradou. Pěstovala zeleninu, sekala trávu, na podzim sbírala jablka. Snažila se prostě být co nejvíc samostatná, ono jí také nic jiného nezbývalo, protože její rodina o ní nejevila téměř žádný zájem. Hlavně od doby, kdy vnučce zablokovala kartu ke svému účtu, aby z něho nemizely peníze…

  Stará paní chodila často a ráda do kostela, a když jí to nešlo, aspoň sledovala televizi NOE. Jednoho dne poslouchala kázání papeže Františka a zaujala ji jeho slova: „Každý věřící křesťan by měl pozvat do svého domu jednoho bezdomovce a přijmout ho jako Krista.“

  A tak, když zase jednou šla s pomocí svého chodítka domů od tramvaje, potkala na lavičce sedícího bezdomovce. Znala ho od vidění, občas taky sedával před kostelem. Vzpomněla si, co říkal papež František, a pozvala bezdomovce domů. Uvařila polívku, dala mu kafe a nabídla na pár dní přístřeší.

  A pak se jí jednoho dne ztratily peníze. Bezdomovec se dušoval, že o tom nic neví. Policie prohledala dům, ale nic se nenašlo. Syn s vnučkou přispěchali a opravdu hodně nadávali a křičeli. Vyhrožovali, že babičku zavřou do blázince, zbaví svéprávnosti a podobně. Marně se jim všem snažila vysvětlit, že jen chtěla vyplnit radu a přání Svatého Otce. Nikdo to nebral vážně.     Nešťastná paní se jen dívala, jak jejího bezdomovce vyhazují z domu, jak policisté přehrabují všechny skříně a vyhazují z nich věci, jak její příbuzní práskli dveřmi a odešli, aniž by jí pomohli cokoliv v domě uklidit.

  Za pár dní byl Štědrý den. Protože ho neměla s kým strávit, rozhodla se, že půjde na společnou večeři se stejně osamělými lidmi. Přišla trochu pozdě, bylo už po večeři, ale usmívající se hostesky jí daly zbylý bramborový salát do kastrůlku a k tomu ještě vánočku.

  Paní se s těmi mladými příjemnými veselými lidmi dala do řeči. Byli věřící jako ona, chodili do kostela, dobře se jí s nimi mluvilo. Nakonec se zeptala: „Také jste si vzali na Vánoce k sobě domů jednoho bezdomovce?“ „Cože??“ Nechápali a přestali se smát. „No, přeci jak si to přál papež František, jak nám to radil v jednom kázání.“ …

„Víte,“ končí stařenka své vyprávění, „myslela jsem, že mě pochopí aspoň křesťané, lidé z kostela. Ale koukali na mě taky jako na blázna.“

  „Jste moc hodná“, řekla jsem jí, „ale pamatujte si pro příště: Ne všechny rady těch, co považujeme za moudré, jsou skutečně moudré…“