ÚVODNÍK - DOBA MEZI DOBAMI

  Před měsícem obcházeli Tři králové v Nýřanech zase místní školky. A zažili opět mnoho hezkého a také pár překvapení. V jedné školce se král Kašpar jako vždy na úvod rozpovídal o narození dítěte Ježíše, kterého zatím marně hledají. Najednou vidí, že se jedna holčička hlásí. Zeptal se, co by ráda věděla. Holčička se postavila a vážným hláskem se zeptala: „Prosím, támhle Martínek povídal, že ten Ježíšek na jaře umře! Je to pravda?“

  Některé dětské otázky skutečně dokáží vzít vítr z plachet a slova od úst i teologicky vzdělaným mágům z Dálného východu…  Co na to říct?

  „Je to pravda!“ odpověděl nakonec pevně král Kašpar. „Ale to je trochu jiný příběh, to si necháme až na příště.“

  Holčička pokývala hlavou a naštěstí se spokojila s odpovědí, která potvrzovala Martínkovo šokující sdělení…

  Mezi dobou Vánoční a dobou Postní je takzvané „mezidobí“. Zdánlivě se nic neděje. Po rozmanitých vánočních akcích jakoby jen odpočíváme a čekáme na další náročnou dobu – čtyřicetidenní půst a následující Velikonoce.

Ale tato doba má být pro věřící také přínosná jako všechny ostatní doby. Rozjímáme a přemýšlíme o „obyčejném“ životě našeho Pána, Ježíše Krista, a připravujeme se na tu šokující událost, kdy ono roztomilé Děťátko zemře hroznou smrtí na kříži jako nevinný Beránek. Ale pak také (a na to nezapomínejme) vstane z mrtvých a sešle nám nejcennějšího průvodce naším životem – Ducha svatého.

V prvním mezidobí (protože po Velikonocích bude mezidobí ještě druhé) posloucháme Ježíšova kázání a podobenství, připomínáme si jeho zázraky i setkání s různými lidmi.

Tato doba „mezi dobami“ bude letos velmi krátká, končí už 14. února přijetím popelce.

Tak ať jsme dobře připraveni na přijetí této svátostiny, ať je pro nás skutečným vkročením do důležité doby modlitby, půstu a almužny chudým.

REPORTÁŽ NA ÚVOD

Jak jsme šli na hrad Buben

  První letošní akcí přátel Zahrady ticha v Jezné byla „Dobrodružná cesta na hrad Buben“. Vymysleli jsme program a rozhodili sociální sítě. A k našemu překvapení se chytilo hned dvacet dětí i s rodiči! Na parkovišti v Plešnicích jsme z aut vybalili svačiny, nádobí, deky, pejsky a další pomůcky a vyrazili. Hned na začátku se všichni dozvěděli, že nezměníme jen místo, ale i čas. Ocitli jsme se v roce 1415, v den, kdy hradní pán Heřman z Bubna pořádá velkou hostinu pro své přátele a sousedy, a hledá proto nové panoše na svůj hrad. Kdo se chce stát panošem, musí projít temným lesem a cestou posbírat potřeby hradové (jídlo, dříví na oheň a další nezbytnosti), které jsou samozřejmě ukryté. Jakmile děti uslyšely, že budou něco hledat, přestaly poslouchat, rozběhly se a už je nikdo nezastavil.

Původní plán, že si něco cestou řekneme historii hradu, tak úplně vyhořel, ale to nevadilo. Celou bandu 50 lidí jsme zastavili až u druhého brodu, kde děti dostaly druhý úkol, a to z potoka vytáhnout pomocí okovu vzácnou vodu a v kanystru jí donést na hrad (který nemá studnu). Zájem o tuto namáhavou ruční práci byl mezi dětmi překvapivě mimořádný (asi doma nic podobného nemají), trochu jsme se sice zdrželi, protože fronta na okov byla dlouhá, ale to zase umožnilo paní hradní kuchařce s předstihem na hradě založit oheň a začít s přípravami hradní bašty. Nalezené konzervy byly otevřeny, vysypány do kotlíku, a zatímco se vařil středověký guláš, snažili se dospělí pomoci dětem, aby z konzervy a nafukovacího balónku (podle dalšího úkolu) vyrobily bubínek. Co taky jiného bychom vyráběli na Bubnu?

  Většině se to skutečně povedlo a tak se hned s nadšením vrhli na poslední úkol, a to nacvičit společně nějakou písničku „s doprovodem bubnu“. Všechna vystoupení byla moc pěkná, a nejvíc potlesku sklidila variace na známou loupežnickou píseň: „Před Bubnem, za Bubnem, tam si na tě počíháme, před Bubnem, za Bubnem, tam tě voškubem!“

  A pak už byl čas na rozdělení hradní bašty s poctivým kusem chleba, odpočinek, popovídání si s těmi, které jsme dlouho neviděli a překvapivě jsme se s nimi zrovna tady setkali, dospělí si přiťukli medovinou, děti dostaly heřmánkový čaj, přítomní pejsci se spokojeně očuchávali a počasí nám opravdu přálo! A když sluníčko zašlo, vydali jsme se po úklidu celého hradu zase zpátky do 21. století… Podle toho, že se většina účastníků ptala, kdy zase někam půjdeme, jsme usoudili, že se akce opravdu líbila. Takže se budeme těšit i na další cestovatele zase poslední sobotu v únoru!

Fotografie najdete ve Fotogalerii na stránkách www.farnost-nyrany.cz

Zprávy a oznámení

Svěcení hromniček bude v pátek 2. února při večerní mši svaté v Nýřanech a v neděli 4. února při mši svaté v Nýřanech, v Pňovanech a v Heřmanově Huti.

Svatoblažejské požehnání bude udělováno v neděli 4. února po mši svaté v Nýřanech a v Pňovanech.

V neděli 11. února, v den svátku Panny Marie Lurdské, bude udělována svátost nemocných při mši svaté v Nýřanech. Pro všechny, kdo se modlí o své uzdravení nebo posílení ve stáří. A také pokud víte o někom, kdo by chtěl tuto svátost přijmout a nemůže přijít do kostela, domluvte se na návštěvě s panem farářem.

Ve středu 14. února začíná Doba postní. Slavíme Popeleční středu, mše svatá v Nýřanech od 17 hodin s udělováním popelce.

Popelec bude udělován také následující První neděli postní v Nýřanech v 9 hodin a v Heřmanově Huti v 11 hodin.

V době postní bude v pátek před večerní mší svatou pobožnost Křížové cesty místo modlitby růžence.

Mše svatá v kostele v Jezné bude v neděli 3. března v 10. 30 hodin.

Setkání na faře v Nýřanech bude v pátek 9. února a 23. února 2024 po večerní mši svaté.

V úterý 27. února nebude na faře ranní mše svatá!

Výměna kartiček Živého růžence bude v sobotu 3. února a v neděli 4. února 2024.

V neděli 25. února bude sbírka „Haléř svatého Petra“.

Poslední sobotu v měsíci, 24. února 2024, zvou přátelé Zahrady ticha v Jezné na další akci nazvanou „Jdeme od křížku ke křížku“. Půjdeme v klidu po silnici a polních cestách v okolí Jezné, zhruba 6 kilometrů, navštívíme osm Božích muk a kapliček a něco nového se také dozvíme. Možná zajdeme i do hospody, ale svačinu vezměte raději s sebou!

MOUDROST A ZBOŽNOST PÍSNÍ KATOLICKÝCH

Jezu Kriste, Pane milý,

ó Beránku trpělivý,

kladeš na kříž ruce svoje,

zahlazuješ hříchy moje.

Začni plakat, lide hříšný,

pohleď, jak je milosrdný,

Ježíš na kříži umírá,

slunce záři svou ukrývá.

Pán řekl poslední slova,

sklonila se jeho hlava,

Matka pod ním ustaraná

stojí, žalem sotva dýchá.

Záclona se roztrhala,

zem se chvěje, puká skála,

setník volá „Syn to Boží!“,

dav věřících v prach se koří.

Nakonec mu bok probodli,

hojně teče krve, vody,

žal náš vyznejme slzami,

Kriste, smiluj se nad námi!

Zpěvník Jan Siedlecki.

NAHLÉDNUTÍ DO FARNÍCH KRONIK

Kronika děkanátu Manětín – Léta třicátá

1933

  Od roku 1878 žily v Manětíně ve východním přízemí hraběcího zámku Milosrdné sestry svatého Kříže, vyslané sem z chebského mateřince, dříve byly tři, z nichž jedna byla opatrovnicí dítek od tří do pěti let, druhá vyučovala dospělejší ručním pracím, třetí pak ošetřovala nemocné. Po celý čas svého působení vykonaly sestry obrovský kus sociální práce pro dobro zdejšího lidu. Poslední dvě sestry, sestra Tarsicia a sestra Ladislava, působily zde téměř třicet let. V červnu tohoto roku sestra Ladislava ale vážně onemocněla a ctihodná matka představená se rozhodla manětínský klášter pro nedostatek vhodných českých sil zrušit. Takže ve čtvrtek 12. října ctihodné sestry opustily Manětín. Jejich odchod zanechal velice bolestný dojem u zdejších katolíků, kteří s jejich klášterem tak nějak srostli, neboť klášter vychovával již třetí generaci dětí. Poslední den přicházely se loučit netoliko matky s dětmi, ale také mnozí muži s upřímnými slzami.

1934

  Letos 6. června uplynulo 800 let od blažené smrti svatého Norberta, patrona země České. Velkolepé slavnosti byly konány na Strahově i všude, kde premonstrátský řád působí k slávě Boží. V neděli 8. července konaly se velkolepé oslavy v poutním místě ve Skocích, za účasti 35 kněží z kláštera Teplá a okolí. Z Manětína se tam vypravilo jen sedm osob už ve 2 hodiny v noci. Bylo by jich mnohem více nebýt Skoky tak daleko, a kdyby byl k dispozici autobus, který byl ale toho dne pro slavnost prvního veřejného vystoupení Selské jízdy zamluven. Pozoruhodné, že nám svatý Norbert 10. června vyprosil dlouho očekávaný déšť.

  Starobylý zdejší zvyk chodit půlnoci po Štědrém večeru po městě s hvězdou došel letos změny tím, že dosavadní vůdce, pan Vojtěch Havel, který obětavě po 22 let obyčej tento obětavě a radostně k potěšení četných účastníků udržoval, letos pro své stáří a nestálé zdraví se ho vzdal. Převzala jej po něm obětavě paní Jana Křížková, choť rolníka.

1935

  Dne 5. května konala se v Manětíně zvláštní a řídká slavnost, svěcení nového hřbitova. Již po léta jsme smutně pociťovali, že starý hřbitov u kaple sv. Barbory již nevyhovuje, je přeplněn a země nasycena. Slouží již od roku 1612. V lednu 1932 shlédla komise složená ze starostů obcí a patronátního úřadu různá místa a rozhodnuto zřídit nový komunální hřbitov vedle toho starého směrem na východ. Vykopány sondy a shledáno, že do hloubky dvou metrů vody se neukázala. Počátkem května byly práce dokončeny. Starý hřbitov daroval svému novému sousedu vysoký litý kříž z dávno již prošlého hrobu rodu Fortnerů. Rod tento zbožný, zámožný a lidumilný v Manětíně již dávno vymřel. Na novém hřbitově určeno mu místo proti hlavní cestě, kde vévodí celému hřbitovu, večer před svěcením byl kříž šťastně umístěn a nově natřen.  

  Jako den svěcení ustanoven 5. květen, druhá neděle po Velikonocích, kdy se koná na hřbitově jarní pouť. V předvečer svěcení hřbitova byla konána u svaté Barbory obvyklá pobožnost se svěcením vody. Hrobník Alois Bílek vytvořil pět křížů dřevěných, černě natřených a stříbrnou bronzí stříkaných. Nejlepší umístil doprostřed hřbitova, ostatní čtyři do rohů hřbitova, takže všech pět tvořilo kříž. Nastala noc, mrazivá a hvězdnatá, symbolicky znázorňující noc smrti a spánku v hrobě. Den svěcení byl jasný a slunečný. V půl desáté dopoledne shromáždil se velký zástup věřících u prostředního kříže. V promluvě byl vyložen liturgický význam svěcení, a lid byl vyzván, aby se k vzácnému úkonu svěcení připojil netoliko jako přihlížející, ale jako zbožný účastník na poli, které se stane dnes svatým polem, a na němž mnozí z nás najdou svůj hrob. Pak latinsky zpívány litanie ke všem svatým a lid vroucně odpovídal. Po asperges kříže šli všichni průvodem kolem hřbitova a zvony svatobarborského chrámu hlaholily do zpěvu žalmu Miserere mei Deus. Nakonec se všichni pomodlili za ty, kdo na tomto hřbitově odpočívat budou. Nato sloužena poutní mše svatá.

1936

  V dosud osiřelém Křečově (po smrti místního pana faráře v loňském roce) byl v létě vyloupen svatostánek a svaté hostie ač jen v korporálu uloženy, ukradeny. Smírné pobožnosti zúčastnila se urozená paní patronka a tamnímu kostelu darovala fialový ornát a nová plátna na oltáře.

1937

  Místní CPO (civilní protiletecká obrana) konala v červnu velké cvičení pro celou část západních Čech. V noci bylo nacvičováno zatemnění města, přes den nálety. Zemský úřad zakázal veškeré jiné zvonění, než to na poplach. A tak se stalo, že na svátek sv. Jana Křtitele nijak se poprvé nezvonilo. Později byla kolem Manětína budována pevnost a při tom nezvyklém pohledu dostavila se starost tísnivá o mé ovečky. Od té chvíle začal jsem se zajímat o otázky obrany. Dokonce měl jsem zvláštní přání k Vánocům – dostat plynovou masku. Ale Ježíšek mi ji nepřinesl. Slyšel jsem pak od mnohých „Jen ať si to nepřátelé prubnou, zpražíme je kapitálně!“ Nenadál jsem se ještě před rokem, že o takových věcech budu psát v této kronice…

PROMLUVY

Vstoupit na poušť

  Je to úžasný pocit procházet se v lese, nebo na louce a kochat se tou nádherou Božího stvoření. Ale představme si, že by nás na stejném místě nechali v noci samotě. To máme tendenci vidět všude hejkaly, vlkodlaky a různou jinou havěť.

  Zvířátka jsou nádherná, když jsou plyšová nebo malá a můžeme se s nimi mazlit nebo se na ně koukat v ZOO. Ale přiznejme si, že nám není nejlépe, když vstoupíme třeba do pavilónu hadů nebo krokodýlů…

  Potkat některá zvířata na živo a osobně, to musí být člověk velmi statečný, a vědět, co má dělat, aby ho něco nesežralo v první minutě. Třeba zapálit oheň, který nejen zahřeje, ale jeho světlo mě ochrání před dravou zvěří. Ta se totiž světla bojí. Světlo pravdy, víry a naděje je vždycky spolehlivým štítem proti lži, pomluvám a všemu, co je člověk schopen ve zlém úmyslu vymyslet.

  Ježíš to v evangeliu, které čteme na začátku doby postní, udělal ještě lépe. Do samoty pouště mezi dravou zvěř nešel sám. Měl nejlepšího průvodce – Ducha svatého. Ježíš nás na začátku každé doby postní zve do mé vlastní pouště a nabízí nám stejného průvodce, jako měl tehdy on sám. Jdeme do pouště, kde budeme potkávat svoje divoká zvířata, kterým jsme dovolili vstoupit. A když nepohrdneme Ježíšovým průvodcem, pak se naše cesta pouští nestane místem strachu ze setkání a sežrání, ale místem, kde zažijeme Boží blízkost.

  Přísloví říká, že strach má velké oči. Je to pravda. Náš strach v noci zmizí, když si věci kolem sebe pravdivě pojmenujeme. Ty nejsi hejkal, ty jsi přece strom, ani ty nejsi bludička, ale hvězda probleskující mezi keři…

  Když pojmenujeme šelmy, se kterými vedeme boj, taky se přestaneme bát. Jsou to šelmy, které nás pronásledují a nutí nás ke hněvu, některé našeptávají pomstu, jiné po nás chtějí honbu po majetku, úspěchu nebo zážitcích.

Jak se mi v mém životě uleví, když se přestanu bát něčeho, čeho se vůbec bát nemusím! Mám přece průvodce, který je mocnější než ta nejdivočejší zvířata pouště.

To je náš životní úkol: projít vlastní pouští, vědět, jak se v ní zachovat, abychom na konci pouště a na konci naší životní cesty prožili setkání se světlem nejvyšším a nejúžasnějším.

P. Petr Mecl.

MATKA BOŽÍ V LITURGII

(Z knihy karmelitána Christophera O´Donella „Slavíme s Marií“)

Panny Marie Lurdské (11. února)

  Lurdský příběh je všeobecně známý. Od 11. února do 16. července roku 1858 zde měla dívka Bernadetta Soubirousová osmnáct zjevení Panny Marie, která se jí představila jako „Neposkvrněné Početí“. Svátek Panny Marie Lurdské zavedl roku 1907 papež Pius X.

  Když se ptáme, jaký smysl mají Lurdy pro dnešní církev, měli bychom uvažovat o zjeveních a o Bernadettě, ale i o tom, co se v Lurdech stále děje. Pokud jde o samotná zjevení, nepřináší vlastně nic nového: je to modlitba, zvláště za obrácení hříšníků, výzva k pokání, modlitba posvátného růžence. Sama Bernadetta šla za tímto voláním. Po celý svůj život hrdinsky a bolestně prožívala evangelijní poselství Lurd, vzdálila se od světa i z rodných Lurd, když vstoupila jako sestra Bernarda do kláštera.

  Lurdy jsou poutním místem. Pouť je cesta na svaté místo, přičemž sama tato cesta nabývá posvátný charakter. V dnešní době, kdy je cestování velmi snadné, není tak lehké uchovat si poutnického ducha. Tím potřebnější je ale příprava před odjezdem na pouť.

V Lurdech nás upoutá pramen, který kdysi vytryskl, když Bernadetta poslušně začala hrabat v hlíně, jak jí poručila Panna Maria. Tato voda je jedním z prvků, které charakterizují Lurdy jako svatyni uzdravení. Je vhodné vždy rozlišovat mezi uzdravením a vyléčením. Tělesných vyléčení uznaných církví a lékařskou komisí za zázračná není zas tolik. Ale uzdravení zejména duše je naplněním Ježíšových slov: „Já jsem přišel, aby měli život a měli ho v hojnosti“. Mnozí se v Lurdech uzdraví, tedy naleznou větší plnost života, pokoj duše, novou naději a odvahu.

  V Lurdech, jako i na jiných mariánských poutních místech, má zvláštní místo eucharistie. Je pozoruhodné, že častěji než při koupelích dochází k případům vyléčení při procesí s Nejsvětější Svátostí. Jako na svatbě v Káni Galilejské, tak i zde ukazuje Maria na svého Syna. On je uctíván v jejích svatyních, on přijímá poutníky, kteří jej chtějí opravdověji následovat. Lurdy nás upozorňují na uzdravující moc svátostí, zejména eucharistie, při níž se modlíme: „Řekni jen slovo a má duše bude uzdravena.“

CARLO LURAGO

Klášter Hájek u Kladna

  V roce 1663 podepsal Carlo Lurago smlouvu na výstavbu kláštera nedaleko obce Červený Újezd (asi 20 km od Prahy) s hrabětem Františkem Žďárským ze Žďáru. Ten si přál na místě bývalé zámecké obory postavit klášter františkánů, kteří by se starali o již vybudovanou Loretu – kapli Panny Marie.

  Klášter byl dokončen roku 1681. Poutní ambity kolem Lorety měly tři kaple a výklenky se sochami českých patronů. Významným místem byla od začátku knihovna s archivem umístěná v prvním patře kláštera. Z původních 2000 knih se po roce 1991 našlo při restituci jen asi 300.

Největší slávu zažíval klášter v 18. století, kdy k němu byla vybudována poutní cesta z Prahy, která začínala ve Strahovském klášteře a po celé délce 14 kilometrů ji lemovaly desítky výklenkových kaplí (podobně jako cestu z Prahy do Staré Boleslavi), dochovalo se jich jedenáct. V té době navštěvovalo Hájek asi 60 tisíc poutníků ročně.

Do vstupní brány kláštera přicházeli poutníci s prosbami o požehnání i uzdravení. Uctívanou sochu Panny Marie z Hájku přivezli z italského Loreta roku 1622 hrabě Florián Žďárský a jeho manželka Eliška, kteří tak vykonali pouť jako poděkování za narození vytouženého syna a dědice. Narodil se tehdy právě ten František, který později nechal kolem kaple postavit klášter.

  Proslulý byl léčivý pramen zasvěcený Panně Marii, který podle pamětní knihy vyléčil mnoho lidí zejména z nemocí očních. Dary vděčných poutníků byly shromažďovány a vytvořily proslulý loretánský poklad, který byl pečlivě střežen a o velkých slavnostech vystavován. Bohužel roku 1810 museli františkáni poklad odevzdat pražské mincovně na financování válek proti Napoleonovi.

SVATÍ APOŠTOLOVÉ

Jakub Menší (svátek 3. května)

  Vedle Jakuba „Většího“, syna Zebedeova a bratra apoštola Jana, se v seznamech apoštolů objevuje ještě jeden Jakub, zvaný pro odlišení „Menší“, nebo taky Jakub Alfeův. Jeho matka, Marie Kleofášova, byla jednou z žen, které stály na Golgotě pod křížem. Jakub byl pravděpodobně příbuzný s Ježíšem a pocházel také z Nazareta.

Z toho všeho vycházelo jeho výsadní postavení v jeruzalémské církvi. Svatý Pavel o něm hovoří ve svých listech se zvláštní úctou. On to byl, který spolu s Petrem rozhodl důležitý problém křesťanů pohanského původu. Pohané, kteří uvěřili v Ježíše Krista, se už nemuseli podřizovat všem předpisům Mojžíšova zákona (včetně obřízky) ale měli jen povinnost se zříci konzumace zvířat obětovaných pohanským bohům a zříci se smilstva, tedy nedovolených manželských svazků. Toto kompromisní řešení navržené apoštolem Jakubem a přijaté všemi apoštoly je zaznamenáno ve Skutcích apoštolů. V podstatě to byl začátek praxe vzájemné úcty a respektu mezi křesťany židovského a pohanského původu.

Apoštol Jakub Alfeův byl ukamenován na příkaz velekněze Annáše roku 62 po Kristu.

Se jménem apoštola Jakuba je v Písmu svatém spojen tzv. katolický (obecný) list, to znamená, že není určen pouze jedné obci, římské, korintské apod., ale mnoha církevním obcím bez rozdílu. Je to velmi důležitý list, který zdůrazňuje, že vlastní víra se nesmí omezit na pouhé verbální vyznání, ale musí se projevovat konkrétně dobrými skutky.

List nás také vybízí k vytrvalosti ve zkouškách, které máme přijímat s radostí, a také k důvěrné modlitbě za Boží dar moudrosti, díky němuž pochopíme, že pravé hodnoty života nespočívají v pomíjivém bohatství, ale spíše ve schopnosti sdílet svůj majetek s chudými a potřebnými (List Jakubův, první kapitola).

Tak nám list svatého Jakuba ukazuje velmi konkrétní a praktické křesťanství. Víra se musí uskutečňovat v životě, především v lásce k bližním a zvláště v péči o chudé. „Neboť jako tělo bez duše je mrtvé, tak i víra bez skutků je mrtvá.“ Svatý Jakub mluví o skutcích milosrdenství jako o zcela běžných plodech víry.

Na závěr nás Jakubův list vybízí, abychom vše, co děláme, svěřovali do Božích rukou. Učí nás, abychom se vyhýbali domýšlivosti, abychom svůj život neplánovali nezávisle a pouze s ohledem na vlastní zájmy, ale dali prostor nevyzpytatelné vůli Boží.

         Benedikt XVI. O počátcích církve.

NA CO JSME UŽ MOŽNÁ ZAPOMNĚLI

Masopust na Slovensku

(Božena Němcová – Studie národopisné)

  Ze zimní doby zbývá se zmínit o masopustu a jeho končinách, kterému se říká fašangy nebo ostatky. Na konec masopustu jest na Slovensku všeobecná slavnost, v níž se staří i mladí, mládenci a panny, ženy a děti při muzice a jiných zábavách zúčastňují. Tu se celé tři dny nic nepracuje, než jí a pije, tančí a huláká.

Tehdy zapomíná žebrák a nuzák na svou bídu, neboť jej každý, koho v hospodě zastihne, častuje kořalkou. Tehdy zapomíná domácími roztržkami utrápený manžel na své mrzutosti, dělník na své trampoty, sirotek na svou opuštěnost, tehdá se boháč s chudákem bratuje, známý známého, příbuzný příbuzného navštěvuje, navzájem se hostí a častují.

  V tyto dni není vidět ani smutku, ani nedostatku, všude jen veselé tváře a na každém stole hojnost jídel a pití. Každá stará babička, byť i vyschlá byla jako pařez, poskočí si v ty dni, aby měla vysoké konopí. A což teprve rozháraní mládež…

  Mládenci v pondělí a úterý sejdou se v jedno a chodí od domu k domu s rožněm, na který slaninu berou, a s obušky, se kterými tanec předvedou a při něm zpívají. Po obdržení slaniny nebo několika grošů zatancují si s domácími děvčaty, načež jdou dále, až celou dědinu obejdou. Z věcí sesbíraných dělají si potom hody.

V některých dědinách měli tovaryši celý průvod maškar. V čele průvodu šel sbor cikánů, hudebníků, za ním laufer pestře oděný, a za ním zvolna kráčel kůň s jezdcem. Za jezdcem nesli čtyři muži na nosítkách květinami a pentlemi ověnčenou pokladnici, a vedle nich kráčeli z každé strany dva Turci nesoucí na žerdích nastrčené citróny. Mladí tovaryši kouleli po cestě obručemi a předváděli svou obratnost různými kousky.

  Fašangy zakončují mládenci pochováním basy, při tom některý z hudebníků popelem posypaný a převlečený ve všelijakou maškarádu vyvádí jakoby žalem, ostatní ho pak utěšují. Pak se všechno rozejde po svých a ticho nastává v domácím životě, dokud se zima a doba půstu neukončí.

ZE STARÝCH CESTOPISŮ

Poselství k tureckému sultánu

Heřmana Černína z Chudenic (1644)

Audience u sultána

  Osmnáctého října měla audience u sultána býti. A strhla se taková bouře, takový nečas, že nemohla větší býti. Poslal jsem k velkému vezírovi, je-li možno, aby audience o den odložena byla, odpověď byla, že nemůže se nic odložiti, že sultán Ibrahim se svými vezíry mě v divanu očekává, abych nemeškal, že jim na tom jejich hlava stojí.

Tak jsem přece musel na kůň vsednouti, protože vůz nemohl vyjeti, a jako naschvál největší příval deště se na nás vysypal, že potoky všude po ulicích šly, a všichni jsme po cestě skoupáni byli, i když jsme pospíchali přikrývajíce se vším, co jsme měli po ruce. Tak jsem se pod loubím u divanu drobet votřel a mdlý jsouce, sotva jsem na nohách stál, ale pak přece do divanu jsem vstoupil.

Tam vezír nejvyšší a ostatní vezíři proti mně vstali a mezi sebe mě posadili. Pozdravy z obou stran se konaly a velmi pěkné konverzace jsme si užívali. Při tom sultán Ibrahim právě proti mně za mřížemi v okénku nad našimi hlavami stál a díval se na nás, moje řeči a komplimenty poslouchal, ale tvář jeho jsem neviděl.

Pak podle svého zvyku přinesli stůl nevelký, okrouhlý, stříbrný, na něj chléb a jednu krmi postavili, tak jsme my všichni před očima sultána jedli a po vykonání toho ještě drobet poseděli. Pak povstali jsme a šli vedle, kde se kaftany rozdávaly, každý dostal jeden, lepší či horší, jak se mu ve štěstí potrefilo. Bez kaftanu totiž nikdo se před sultánem ukázati nesmí.

  Pak šel velký vezír s několika vezíry napřed k sultánovi a on k sobě nás povolal, ale více než čtyři (i když všichni kaftany měli) nás k sobě pustit nechtěl. Odpověděl jsem na toto vzkázání sultánovi, že dříve takového obyčeje nebylo, a že více lidí se mnou jíti musí. A tak jich mohlo vejíti osm se mnou. Přišli ke mně dva služebníci a každý mě vzal za jednu ruku a vedli mě k sultánovi, uprostřed pokoje mě zastavili a tam k zemi mě tlačili, abych nízkou poklonu mu učinil, tak až na koleno jsem klekl. Pak zpátky až ke stěně mě vedli a pak každý další z mých lidí totéž musel učinit a někteří až na zem položiti se museli.

Pak já jsem o jeden krok postoupil dopředu a oraci svou sultánu Ibrahimovi vykonal a pověření do rukou velkovezíra podal. Tu sultán sám začal přímo ke mně mluviti a tuze křičel a velice hrubě pravil, proč jsme tak dlouho otáleli, že on již šest let sultánem jest, copak jsme to nevěděli, že všechno království, ostrov a moře v jeho moci jsou? Nechal jsem ho broukati, pak zeptal se mně, jestli mám plnou moc smlouvy uzavírati. Tu teprv jsem mu dal krátkou odpověď, že mám od Jeho Milosti císařské plnou moc k tomu všemu. To se mu vysoce velmi líbilo, jak jsem byl později o tom zpraven od důvěrné osoby, že jsem se s ním nehádal a krátkou odpověď mu dal.

Po vykonání toho, vzali mě zase ti služebníci a smýkali se mnou skoro jako kati ke dveřím. Děkoval jsem Pánu Bohu, že jsem tak ještě zemdlený po nemoci, všechno vydržel a vytrval.

Ale hned ten den schválně jsem k velkému vezíru Ahmedovi poslal, stěžujíce si na ten způsob jednání ze strany služebníků sultána. Že žádným sedlákem nejsem, ale vyslanec římského císaře, krále českého a uherského, a dobře vím, jak se k sultánovi v úctě chovati mám, a že to přátelství a pokoji nijak nepřispívá. A řekl jsem, že když jsem tu byl poprvé u otce tohoto sultána, takové zvyky zde nebyly a nic takového se nestalo. I toho jsem se opovážil říci, že by si osoby mé měli více vážiti, vždyť můj příjezd od císařské Milosti má k dobrému býti pro obě strany, to vše se koná pro dobro nebohých poddaných.

  Tu pan vezír ke mně poslal s odpovědí, že omlouvá svého pána sultána, a všechno to svaloval na ignorancii těch dvou nových služebníků u sultána, kteří nedávno z Káhiry přijati byli. A sultán že se mnou byl velmi spokojen, mou odpověď na jeho promluvení vysoce obliboval a osobu mou plně schvaloval. A on, pan vezír, prohlašuje, že více se ničeho takového nestane…

Turecký sultán Ibrahim I., který přijal vyslance Heřmana Černína z Chudenic, vládl jen osm let, od roku 1640 do roku 1648. Je označován za nejméně schopného ze všech sultánů v historii. Byl psychicky labilní a chorobně nedůvěřivý.

První čtyři roky vlády se ještě řídil dobrými radami schopného vezíra Mustafa paši. Pak ho ale nechal zavraždit a nikoho jemu podobného už nenašel. Stále více času trávil v harému, kde naslouchal radám svých manželek. Jeho janičáři byli poraženi benátským vojskem a díky blokádě na moři zavládl v Istanbulu hladomor. Poslední kapkou bylo zvýšení daní, kterými chtěl pokrýt válečné náklady. Při povstání, kterému velela jeho vlastní matka, byl zabit.

A JEŠTĚ PŘÍBĚH NA ZÁVĚR

Panna Maria Hromničná a vlk

Jedné chladné únorové noci se Panna Maria procházela zasněženým lesem, v rukou držela svíčku a jeden osamělý vlk ji zdálky už dlouho sledoval.

Vlci tu zimu napáchali ve vesnici velké škody a zabili mnoho dobytka, a tak se místní rolníci rozhodli je konečně vyhubit a vydali se po stopách jednoho z nich.

Náhle uprostřed lesa potkali jakousi zahalenou osobu. Nejdříve si mysleli, že je to nějaký tulák, ale pak v záři svíčky poznali Nejsvětější Pannu. Rychle se uklonili a smekli klobouky z hlavy.

"Ó Blahoslavená Paní, hledáme tu vlka. Neviděla jste ho někde poblíž?“ zeptali se uctivě.

"Vlka jsem neviděla,“ odpověděla blahoslavená Panna, „ale i kdybych ho zahlédla, tak bych vám to neprozradila.“ Pak pozvedla trochu výš svíci a dodala: „Místo toho, abyste se hnali za tím ubohým stvořením, hledejte vlka ve svých vlastních srdcích, protože tam se pravděpodobně skrývá!“

Rolníci v rozpacích pustili vidle a klacky, a spěchali do svých domovů, přemítajíce o slovech Panny Marie.

Když odešli, zpod pláště Panny Marie pomalu vykoukla vlčí hlava. Vlk se podíval na dobrotivou Matku a pohledem poděkoval za to, že ho nechala ukrýt a nezradila ho.

"A co ty, vrahu bezbranných beránků?“, oslovila Maria vlka. „Měla jsem tě zradit, ale mé srdce plakalo nad tvou bídou. Vím, že také musíš jíst, ale šetři život beránků.“

Od té doby můžete o únorových nocích potkat Pannu Marii Hromničnou, jak kráčí se svíčkou ve sněhu, a s ní také vlka, který se dal do jejích služeb. Od té doby Panna Maria chrání vlky před lidmi a lidi před vlky.                                            

Polská legenda.