ÚVODNÍK – REVIZE REGULÍ

  V polovině dubna se papež František setkal s představenými klášterů řádu bosých karmelitánů a karmelitánek, kteří se do Říma sjeli mimo jiné kvůli „revizi svých konstitucí“. Pravidla řádu, která v 16. století sepsala svatá Terezie z Avily, se už jejím současníkům zdála moc přísná, náročná a že je téměř nemožné je zachovávat. Ale Matka Terezie v přísnosti nepovolila s argumentem, že komu se zdají její konstituce moc náročné, ten může vstoupit do nějakého jiného řádu, kterých je v církvi dost.

  Už nikde se dál nepsalo, v čem vlastně spočívá ta letošní revize regulí karmelitánského řádu. Snad to nakonec nebude nic podstatného jako opuštění chudoby, uvolnění života v kajícnosti nebo zmírnění klauzury. Uvolnění řádu totiž s sebou zpravidla nenese nic dobrého. Před několika lety zazněl při jednom setkání pastoračních rad v naší diecézi názor, že bychom neměli být na nově příchozí do církve až tak přísní, abychom je neodradili…

Mluvčí tehdy představil svou vizi, že když chce někdo patřit k církvi, a žádá o křest, nemusíme ho hned zahrnout všemi křesťanskými pravidly a přikázáními, zvlášť když se mu zdají být obtížná, může zatím zachovávat jenom něco, a plnohodnotným křesťanem se stane ve chvíli, až se na to bude cítit. Zatím bude jen „stát na nádvoří církve“.

Znělo to jako velmi milosrdné gesto. Ale je v tom více milosrdenství nebo vypočítavosti? Kdo určí, které přikázání z Desatera bude muset budoucí křesťan zachovávat a které nikoliv? Které ctnosti jsou pro něj povinné a které hříchy si může ponechat?

Kdo chce jít za Pánem Ježíšem, má přeci opustit všechno své a přijmout všechno jeho. Je to nekompromisní požadavek, ale také velmi osvobozující.

Řeholníci se řídí pravidly svého řádu. Také kněží mají své povinnosti a pravidla. A samozřejmě i všichni věřící křesťané, kteří obnovují své křestní sliby při Velikonoční vigilii, se dobrovolně zavazují k zachovávání řádu svého života podle vzoru Ježíše Krista.

Karmelitáni mají samozřejmě právo změnit si svoje konstituce. Ale byla by to škoda, měnit něco, co po celá staletí funguje. Možná bychom čekali opak, ale právě přísnost a náročnost života v uzavřeném klášteře v blízkosti Boha nejvíc přitahuje nové zájemce o řeholní život.

REPORTÁŽ NA ÚVOD

Od zámku k zámku

  Co se zámků týče, je na tom naše vlast podobně jako Francie. Zámek nebo zámeček najdete skoro v každém zapadákově. Vyrazili jsme je zkoumat do oblasti, která je sice na dohled naší farnosti, nicméně trochu nedostupná, do cesty se totiž postaví Hracholuská přehrada, kterou je možné překonat pouze na jejím začátku a konci. Ale když tuto překážku zvládnete, můžete na severním břehu přehrady navštívit překvapivé množství krásných staveb v různém stupni rozkvětu či rozkladu…

  To nejlepší bylo tentokrát na začátku. Nedaleko Stříbra se nachází zámek Svojšín, který byl v roce 1723 přistavěný k už existujícímu kostelu svatých Petra a Pavla z doby románské. Kdo nechce na zámeckou prohlídku, může se projít po krásně udržovaném parku, v muzeu zemědělských strojů hádat, na co bylo které zařízení používáno, nahlédnout do otevřeného kostela nebo se občerstvit v kavárně. Opravdu to stojí za to!

  Úplný opak čekal v malé obci Slavice. Pravda, kostel svatého Vavřince nám zpočátku vyrazil dech, neboť jeho nová bíložlutá omítka září jako slunce do dáli. Ale pohled skrz okno sakristie na hlavní oltář nás vrátil zpět na zem. Zvenku opravdu moc hezky opravené, ale špinavý interiér Božího domu viditelně nikoho z obce nezajímá…

Došli jsme k nedalekému zámku z roku 1793, žalostný byl pohled na kdysi krásnou stavbu, kterou v roce 2000 zakoupila firma provozující wellnes a solária, a od té doby se prý zámek snaží přestavět na hotel. No, není tu za těch 24 let vidět žádná snaha, kromě haldy písku vysypané před hlavním vchodem.

  Od slavického kostela je vidět další zámek, a tak přes Horní Kozolupy jedeme k němu. Renesanční zámek v obci Cebiv postavil hrabě z Vrtby. Zámek je nyní veřejnosti přístupný při různých akcích a po letech chátrání zase tvoří výraznou a pohlednou dominantu obce.

  Pokračujeme na Okrouhlé Hradiště a už z parkoviště, odkud turisté vyráží na krásnou zříceninu hradu Gutštejn, je vidět bývalý hospodářský dvůr, ke kterému byla roku 1816 přistavěn lovecký zámeček Daňkov, nyní bohužel nevyužívaný a zpustlý. Místo daňků můžete aspoň obdivovat stáda hezkých kraviček s telátky na pastvě. Nebo se projít na hrad Gutštejn.

A pokračujeme na východ. Minuli jsme poutní místo Šipín a kousek před obcí Pernarec najdeme další starý poplužní dvůr, který v letech 1190 až 1840 patřil klášteru v Teplé. Samotný zámek Krukanice je až z roku 1770 a oko nad ním zapláče. Býval sídlem probošta z Teplé (což připomene pískovcová socha blahoslaveného Hroznaty na zdi), který odtud spravoval rozsáhlé majetky kláštera, mimo jiné i vinice na vrchu Vinice. Od roku 1942 působila v areálu úspěšná šlechtitelská stanice obilí.

  Popojedeme trochu na jih a navštívíme obec Trpísty. Roku 1729 v ní stavitel Jakub Auguston navrhnul na místě vyhořelé tvrze velkolepý barokní zámek obklopený anglickým parkem. Po roce 1945 šlechtu vystřídal dětský domov, který se z již zchátralého objektu vystěhoval roku 1991. Postupná oprava zámku opravdu sluší, snad bude pokračovat i na dalších zámeckých stavbách.

Odbočíme do vesničky, která sice nemá zámek, ale jedno překvapení ano. Obec Erpužice má v současnosti 350 obyvatel, ale ještě v roce 1930 jich bylo téměř dva tisíce. Posledním farářem zde byl P. František Marek, narozený roku 1881 v Cebivi, od roku 1910 sloužil v Erpužicích, na začátku června 1946 se odstěhoval do Německa za svými farníky, jak svědčí poslední zápis ve farní kronice. Kostel svaté Markéty je hlavně svými okny velmi podobný kostelu v Jezné, asi ho v 18. století postavil na gotických základech ten samý stavitel. A jaké bylo to překvapení? Na návsi otevřená hospůdka, venku seděli štamgasti s pivem a děti s kofolou, uvnitř nám paní hostinská nabídla guláš. Skoro zázrak!

Posilněni a odpočinutí vydali jsme se zase na východ. Navštívili jsme ještě zámek Luhov, který je otevřený jen o víkendu, a tak jsme se prošli aspoň v krásném parku s rybníčkem. Odbočili jsme na Líšťany, kde jsme chtěli vidět trosky bývalého zámku ještě dřív, než definitivně spadne.

A jako poslední byl zámecký statek v obci Újezd nade Mží, s mnoha zvířátky na Farmářově stezce přístupné o prázdninách každý den odpoledne.                    

Tak se také vydejte na výlet!

Zprávy a oznámení

V pátek 2. srpna (první pátek v měsíci) bude mše svatá jen večer v 18. 00 hod. (bude sloužit P. Stanislav), protože P. František musí ve stejný čas zastupovat v Plzni.

Výměna kartiček Živého růžence bude v sobotu 3. srpna a v neděli 4. srpna 2024.

Poutní mše svatá bude sloužena v kapli svatého Vavřince v Úlicích v neděli 11. srpna v 10. 30 hod.

Ve čtvrtek 15. srpna v 17. 00 hod. tradiční mše svatá ze Slavnosti Nanebevzetí Panny Marie v kostele v Blatnici.

Po mši svaté žehnání bylin a květin.

V pondělí 26. srpna je Slavnost Panny Marie, Čenstochovské Královny Polska.

V sobotu 31. srpna se v zámeckém parku v Úlicích koná akce pro děti LOUČENÍ S PRÁZDNINAMI aneb Z POHÁDKY DO POHÁDKY.
 

Poutní mše svatá v kostele sv. Vavřince v Sulislavi bude sloužena v neděli 4. srpna 2024 v 10. 30 hodin.

Mše svatá v kapličce Panny Marie v Kyjově u Radčic bude sloužena v neděli 11. srpna v 15. 00 hod.

Poutní mše svatá v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Kladrubech bude sloužena v neděli 18. srpna 2024 v 11. 00 hod.

MOUDROST A ZBOŽNOST PÍSNÍ KATOLICKÝCH

K Panně Marii Královně

Budiž od nás pozdravená, ó nebeská Královno,

neskonale velebená, Maria, svatá Panno.

V tomto čase, tobě s plesem

nejvroucnější pozdrav nesem:

Zdráva buď, Maria, zdrávas, Panno Maria!

Překrásný čas nastává zas, radostí zaplesejme,

hle, Maria již volá nás, v její náruč spěchejme.

Zaplesejte, luhy, háje,

ozvěnou svou v širé kraje:

Zdráva buď, Maria, zdrávas, Panno Maria!

Než slunéčko všechny hory rudou září poleje,

tobě píseň zahlaholí jediná má naděje.

Ty jsi mocná nebes Paní,

vypros Boží požehnání.

Zdráva buď, Maria, zdrávas, Panno Maria!

Jako luna v letní době skvíš se krásou na nebi,

dítek sbor se koří tobě, ret náš tebe velebí.

S cherubíny tě chválíme,

s archandělem pozdravíme:

Zdráva buď, Maria, zdrávas, Panno Maria!

Uvijme Mateři Páně věneček z letních květů,

jí ozdobme její skráně, hle, ona žehná světu.

Z její lásky svrchované

rosa milosti nám kane.

Zdráva buď, Maria, zdrávas, Panno Maria!

Poutnický kancionál Salve Regina.

NAHLÉDNUTÍ DO FARNÍCH KRONIK

Kronika děkanátu Manětín.

A už jsme v komunismu…

1951

  Tři rozsáhlé politické akce rozsahu víc než celostátního měly ohlas i v Manětíně.

  V dubnu byl pořádán Pochod míru, tj. manifestační pochod za mír. Pro dospělé se pochodovalo 10 kilometrů, pro děti, starce a neduživé méně. Pochod se konal v neděli 15. dubna za účasti 160 – 180 osob. Duchovní správa vyšla vstříc pořadatelům tím, že přesunula služby Boží na dřívější dobu v 7 a v 8 hodin.

  Na slavnost 1. máje se Manětín nákladně a skvěle ozdobil, že podobného nikdo nepamatuje. Nápisy, transparenty, obrovské hlavy velikánů dneška, girlandy, pěticípé hvězdy, obrovská holubice míru zabírající celý balkón radnice, papírové praporečky čackých spojenců míru, tedy SSSR, Číny, Koreje aj. v oknech, prapory a veliký průvod manifestantů a traktoristů s traktory, k němuž pak z balkónu promluvil slavnostní řečník v modré košili. Načež hymnou Píseň práce slavnost skončena. Odpoledne se pak konala veselice v sokolovně.

Mírové akce jistě podpořila i naše náboženská slavnost Svěcení zvonku ve Hvozdě konaná v neděli po Božím Těle. Osadníci ve Hvozdě postrádali od roku 1942 zvoneček na své útulné kapličce, který byl zrekvírován. Hned po válce se zajímali o nový zvonek a 9. září 1948 byl objednán ve znárodněném podniku Kovolit (dříve firma Manoušek) zvonek o váze 29 kg. Nápis na něm měl být „Katolíci ve Hvozdě svému patronu sv. Janu Křtiteli L. P. 1948“.

A pak nastala zkouška trpělivosti. Pro nedostatečný příděl materiálu nemohl závod vyhovět, až 18. srpna 1950 došla zpráva, že obdrželi malé množství zvonoviny, ale cena stoupla ze 115 na 165 Kč za 1 kg zvonoviny. Přesto zvonek znovu vyžádán. V únoru 1951 přišlo avízo, že zvonek je již hotov v Plasích a zároveň přišel i účet, za zvonek i nové závěsné zařízení celkem 6. 436 Kč. Hvozdečtí znovu podnikli sbírku po vsi, nikdo je neodmítl, i nekatolíci rádi přispěli, účet byl hned vyrovnán, zvonek přivezen a čekalo se na jaro, aby při příhodném počasí opravili si ještě kapličku. V květnu byly práce skončeny, kaple má novou podlahu, opravené zdivo, střechu i věžička vyčištěna obětavostí tolika dobrých lidí.

  U Novákovic statku byli v den svěcení shromážděni účastníci, připraveny družičky se soškou Panny Marie na nosítkách, sestavil se průvod s korouhví v čele, za nimi duchovenstvo, zpěváci, družičky a zástup asi 200 lidí. Obešel náves za zpěvu starodávné hvozdecké písně „Sem s radostí srdce svého, Maria, pospícháme…“, se kterou až do roku 1942 přicházeli s procesím do Manětína. Před kaplí stál na třech špalících ozdobený zvonek, kaple sama vyzdobena břízkami, na oltáři stála starodávná socha sv. Jana Křtitele. Na prahu kaple stanulo duchovenstvo se čtyřmi ministranty. Podle starobylého obřadu kleče recitovány tři žalmy a pak čteno evangelium. Na to poděkoval děkan všem dobrodinců a účastníkům, a po poklepu na zvonek, dva obětaví muži zvonek vytáhli a za 15 minut zavěsili. Mezitím lidé zpívali „Tisíckráte pozdravujem tebe…“ a kněží rozdávali obrázky na památku.

  První vyzvánění patřilo všem obětem obou válek a revolucí a také desíti osadníkům Hvozdu, kteří zemřeli v době, kdy Hvozd byl bez zvonku. Ke konci ještě vikář posvětil kapli, pomodlil se litanii ke všem svatým a udělil všem požehnání. Počasí o této slavnosti bylo velmi příznivé, kvetly hrušně, jabloně a šeřík, jehož mají ve Hvozdě mnoho a jež dodává obci zvláštní ozdoby. Slavnost dýchala prostou, srdečnou a upřímnou radostí.

  V jednotných obchodech je málo zboží, ač se mluví o „plných stolech“. Přeci už úplně utichly řeči z roku 1949, že „blahobyt stoupá“, spíše se mluví o „vyšší úrovni“. Pravda je, že nelze sehnati ani slanečka ani uzenáče, a vloni ani letos nebylo v Manětíně k sehnání ani kousek sýra. Přijde-li něco do Jednoty, hned se tam utvoří velký nával a dostane se jen málo na osobu.

  21. října probíhala zde agitační přednáška s filmem „Idea žehu a náboženství“, v níž lid uvědomován, co plochy zemědělské by se získalo, kdyby přestaly být hřbitovy! Asi si nevšimli, co tisíc hektarů zemědělské půdy leží ladem. Jiná kuriozita byla tohoto roku, že už neměl nadílet sv. Mikuláš, ale „Děda Mráz“, ten i místo Ježíška.

  Další příznak doby je uhlí na příděl a zákaz chodit do lesa se sekerou, pilkou a vozíkem. Šišky se smějí sbírat jen do košíku. Nařízeno i šetřit elektrickou energií, aby si to každý připomenul, shášeli večer i na víc než hodinu i veřejné osvětlení. Jenomže v Plzni využili té tmy a vyloupili „Darex“, tj. obchod, kde se prodávaly jinde sotva dosažitelné věci buď za zlato, nebo za dolary, a od té doby nezhasínají. Osvětlení pouliční sháší se ale brzy ráno, takže do práce se chodí teď v zimě za úplné tmy.

  V našem kostele vyjímá se téměř magicky v té tmě valená klenba kněžiště ozářená jen lampičkou elektrického věčného světla.

MATKA BOŽÍ V LITURGII

(Z knihy karmelitána Christophera O´Donella „Slavíme s Marií“)

Nanebevzetí Panny Marie (15. srpna)

  Tento svátek vznikl na Východě, pravděpodobně v Jeruzalémě. Císař Mauricius na konci 6. století nařídil, aby se slavil po celé říši.

Už o sto let později se svátek dostává do Říma, pravděpodobně s řeckými mnichy, papež Sergius (+701) zavedl v den svátku slavné procesí, podobné, jaké se konalo už dříve při svátku Obětování Panny Marie, Zvěstování a Narození Panny Marie.

Ve středověku to byl den, kdy se žehnala první úroda polí a ovoce, zvláště v jižní Evropě. Ve východní církvi se tento svátek slaví obzvlášť slavnostně, dokonce se před ním zachovává čtrnáctidenní půst. Na Západě měl svátek od 9. století vlastní oktáv (podobně jako Velikonoce nebo Vánoce), tj. slavil se ještě osm dní poté. To už je od roku 1970 zrušeno, ale Nanebevzetí Panny Marie je i tak jediný mariánský svátek, který má vlastní vigilii, tj. slavnostní bohoslužbu v předvečer svátku.

Modlitby při mši svaté zdůrazňují, že Maria byla vzata s tělem a duší do nebe. Ta, která porodila Božího Syna, neměla spatřit porušení a my ji máme následovat, abychom na její přímluvu mohli dojít do nebeské slávy. Nanebevzetí je znamením naděje a útěchy, a my se můžeme spoléhat na Mariinu pomoc.

  Nevíme, jak vypadá vzkříšené tělo. Kdybychom nikdy v životě neviděli dub nebo karafiát, neuměli bychom si představit jen podle žaludu nebo semínka, jak bude strom nebo květina vypadat, až vyroste. Avšak mezi jedním a druhým je souvislost, něco umírá, aby se to mohlo proměnit v něco podivuhodnějšího a krásnějšího.

  Papež Pavel VI. ve své encyklice o Panně Marii upozorňuje, že nanebevzetí není jen osobní výsadou Panny Marie:

„Tento svátek předkládá církvi znamení a povzbuzující potvrzení, že naše naděje dojde jednou naplnění, neboť budoucí plné oslavení je šťastným údělem těch, které Kristus učinil svými bratry.“

VÝROČÍ SVATÉHO WOLFGANGA

Svatý Wolfgang očima Benedikta XVI.

Životní pouť Wolfganga z Řezna se nám po dlouhá léta jeví jako namáhavé hledání toho pravého povolání.

Studoval v Reichenau, pak ho císař Ota povolal do své kanceláře v Kolíně nad Rýnem. Přijal místo kancléře, biskupskou hodnost ale odmítl.

Když mu bylo čtyřicet let, konečně se probojoval k zásadnímu životnímu rozhodnutí. Stal se mnichem v přísném klášteře v Einsiedeln. Ale ani v klášteře nebyl ještě u cíle.

Vydal se na misijní pouť do Maďarska, šel tam s evangeliem jako bezbranný posel bezbranného Ježíše Krista. Jako misionář nebyl příliš úspěšný, ale pověst o něm se donesla k pasovskému biskupovi Pilgrimovi, který si nechal tohoto potulného mnicha předvolat. Poznal v něm vzácný klenot a navrhl ho císaři jako biskupa v Řezně.

Císařovi rádcové sice protestovali proti takovému neznámému otrhanci, ale nebylo jim to nic platné, Wolfgang se stává roku 972 řezenským biskupem. Ani tehdy nepropadl nějakému kariérismu. V jeho životopise čteme: „Dům mnichů opustil, nikoliv mnišství.“

Když se podíváme na Wolfganga, nejprve upoutá naši pozornost, čeho se vzdal.

Nejprve odmítá biskupský úřad, protože hledá ticho a pokoj v mnišství, ale později musí opustit i klášter, musí se otevřít a vydat se znovu na cestu, přijetím biskupského úřadu se jakoby vzdá svého vlastního života a bere na sebe břemena druhých.

Minul tak Wolfgang své štěstí? Žil snad nějaký jiný život než ten svůj? Ne, opak je pravdou! Kdo hledá sebe, ten sebe ztrácí. Wolfgangovo životní motto znělo: Vydám se po stezkách Božích.  A protože mnoho dal, protože dával sebe, byl vnitřně bohatým a šťastným člověkem.

Wolfgang nepůsobil skrze knihy, které napsal, ale skrze lidi, kterým sděloval sílu víry a svou lidskost.

Jeho nejmilejší žák Tagino se stal arcibiskupem v Magdeburku, také další biskupské stolce v Trevíru nebo v Lutychu obsadili jeho žáci. Wolfgang vychovával císaře Jindřicha II., prohlášeného po smrti za svatého. A jeho žačka Gizela se stala chotí Štěpána, krále Uherského, který konečně pevně zasadil do své země křesťanství.

Svatý Wolfgang je i dnes důvěryhodný pastýř, kterému můžeme důvěřovat. On nám vždy ukáže správnou cestu.

PROMLUVY

Doba dovolených a umění odpočívat

Podivným jevem naší moderní civilizace je návrat kočovného prvku do způsobu života.  Každý víkend míří dlouhé plechové kolony z měst a v neděli zase táhnou zpátky po zoufale ucpaných silnicích do svých výchozích míst. Když začnou prázdniny, promění se tyto pohybující se proudy v opravdové stěhování národů. Zdá se, jako by na cestách byli opravdu všichni. Nabízí se otázka: Co je důvodem takového jednání?

  Zjevně se lidé ve svých bytech necítí opravdu doma. Mnozí opouštějí svůj příbytek ihned a tak často, jak jen lze. Spíše je pro ně vyjádřením vězení všedního dne než symbolem ukrytí a bezpečí, v němž by člověk chtěl zůstat.

A také zjevně připadá většině lidí rok v kanceláři, v továrně nebo na úřadě či jiných pracovištích jako „neživot“. O dovolené chceme „vypadnout“, abychom konečně žili. S touto vidinou se táhnou a tlačí kolony aut většinou směrem na jih. Naděje, která slibuje podle katalogů cestovních kanceláří odpočinek, svobodu a vyjití z tlaku všednodennosti, je nanejvýš lidská.

Musíme si však také přiznat, že s naší svobodou, se svobodou volného času, máme problémy. Většina sebevražd se prokazatelně děje v sobotu a v neděli, tedy ve volném čase. Jakmile člověk opustí zautomatizovaný rytmus světa práce, najednou pocítí, že vůbec neumí žít. Zjišťuje, že koupání, hra, zábava a smích přece jen nejsou opravdový život. Čím více máme volného času na to, abychom žili, tím více se projevuje, že nevíme, co je to život.

Když se apoštolové vrací ze své první mise, jsou plni toho, čeho dosáhli. Nemohou se dostatečně vypovídat z toho, co zažili. Lidé je napjatě poslouchali, stále někdo přicházel a odcházel, nebyl čas ani se najíst. A Ježíš je v tomto okamžiku vyzývá, aby s ním šli na opuštěné místo, kde budou sami, a tam si odpočinuli. Zatímco se apoštolové mohou přetrhnout horlivostí a důležitostí, Ježíš je sesazuje z jejich oblaků: A teď si trochu odpočiňte! Člověk vnímá jemný laskavý humor, se kterým učedníky opět staví na zem. Vždy, když si myslíme, že jsme nepostradatelní, když se domníváme, že církev nebo svět závisí na našem nepřetržitém konání, tehdy se přeceňujeme. Umět přestat je často projevem zdravé pokory a poctivosti člověka – uznat své hranice, dopřát si prostor k oddechu a odpočinku.

V katalogu ctností, jak se ustálil v západním světě, se pouze práce považuje za obhajitelný postoj. Pozorování, obdivování, žasnutí, usebrání, ticho se zdají být neobhajitelnými postoji, ale pak a právě proto v člověku chřadnou podstatné síly.

Benedikt XVI. Boží světlo v naší době.

CARLO LURAGO

Zámek Humprecht

  V roce 1666 dostal teď už slavný architekt Carlo Lurago nabídku od hraběte Jana Humprechta Černína z Chudenic, aby na jeho panství na Jičínsku postavil originální zámek v italském stylu. Jan Černín tím chtěl hlavně potěšit svoji manželku Dianu Marii z Gazolda, dvorní dámu císařovny Eleonory, která pocházela právě z Itálie. 

Carlo Lurago tedy navrhl zámek v podobě letohrádku, který už měl mít veškerý komfort renesanční doby.

Nový zámek zvaný Humprechtberg je dokončen během dvou let, má netradiční oválný tvar a dvě poschodí. V dolní části se zabydlelo služebnictvo a v horní části mělo komnaty panstvo. Uprostřed stavby se nachází reprezentativní hodovní síň s výbornou akustikou, dodnes používaná pro různé koncerty

Černínové zámek používali hlavně jako letní sídlo a jako lovecký zámeček, kolem se nacházela rozsáhlá obora s jeleny. Deset let po dokončení, roku 1678, ale zachvátil zámek požár, takže musel být opraven.

Černínové zámek Humprecht prodali roku 1738 rodině Netolických z Eisenbergu, kteří se o něj ale moc nestarali takže chátral. Roku 1872 koupil zámek rod del Borgo, kterému byl ale v rámci tzv. pozemkové reformy v roce 1926 vyvlastněn a předán městu Sobotka, které zahájilo rozsáhlou a tolik potřebnou rekonstrukci.

V roce 2008 byl zámek prohlášen Národní kulturní památkou jako „špičkový příklad raně barokní architektury ještě s prvky renesance a manýrismu“.

Kdo se vydá na zámek Humprecht, může si prohlédnout expozici připomínající rod Černínů, vystoupat na ochoz zámku, odkud je krásný výhled do kraje, vyzkoušet několikanásobnou ozvěnu v hodovním sále nebo navštívit muzeum zvané Almárium, ve kterém najdete krásné skříně, truhly a almary nejrůznějšího stáří a zdobení.

NA CO JSME UŽ MOŽNÁ ZAPOMNĚLI

Kytice Panny Marie

Každá bylina v srpnu volá: Vezmi mě do kostela!

Svátek Nanebevzetí Panny Marie je nazývá také svátek Panny Marie Bylinné, při bohoslužbě se totiž žehnají květiny a byliny. Tento zvyk je velmi starý, krásný a stále platný.

Vychází z legendy, podle které apoštolové uložili tělo zesnulé Panny Marie do hrobu. Jediný, kdo u toho chyběl, byl apoštol Tomáš, když se zpožděním tří dnů dorazil, chtěl vidět tělo matky Ježíšovy. Apoštolové tedy otevřeli hrob, ale ten byl prázdný, byly v něm jen květiny a byliny, které krásně voněly…

Požehnání plodů země je motivováno vděčností. Lidé odjakživa děkovali za všechno, co rostlo na zahradě, v sadu, na louce, na poli, a zároveň prosili, aby tomu tak bylo i příští rok.

Kytice (někdy také věnec nebo koš) přinesená k požehnání se má skládat: z obilovin, ovoce, zeleniny a z léčivých bylinek, svazuje se lipovým lýkem (lípa je tradičně stromem Panny Marie) a červenou stuhou. Často se přidávají i okrasné květiny na ozdobu.

  Základem kytice byly klasy žita, ječmene, pšenice nebo ovsa, zeleninu reprezentovala mrkev s petrželkou nebo listy červené řepy, ovoce zastupovala větvička s jablkem nebo hruškou, kvetoucí slunečnice, mák, lískové oříšky, z léčivých bylinek nejčastěji měsíček, divizna, třezalka, vlaštovičník, jetel, hořec či kontryhel. Všechny bylinky obsažené v kytici nebyly jen na ozdobu, ale samozřejmě se používaly k léčení různých neduhů během celého roku.

  S požehnanou kyticí se zacházelo s takovou úctou jako třeba se svatým obrázkem. Měla své čestné místo v domě, nejčastěji nad vstupními dveřmi nebo za svatým obrazem, podobně jako věneček ze svátku Božího Těla. Někdy se kytice dávala zemřelému do rakve pod hlavu. Když se poškodila nebo uschla, nesměla se jen tak vyhodit, ale byla s úctou spálena.

O MANCE ŘÍMANCE A JEJÍM PUTOVÁNÍ

  Marie Bílková, zvaná „Manka Římanka“ se narodila roku 1829 v Mrákově u Domažlic.

Žila celkem všední život ve své vesnici, až do roku 1875, kdy se ve svých 46 letech vydala na pěší pouť do Říma. O tři roky později absolvovala tu samou cestu ještě jednou a zaskočila si ještě navíc do Assisi ke svatému Františkovi.

Vyprávění o jejích cestách se ústně tradovalo v její rodině až do poloviny 20. století, kdy ho písemně zaznamenala praneteř Manky Římanky, také Marie Bílková (vnučka jejího bratra Jiřího).

Manka Římanka svou cestou do Říma navazovala na tisíciletou tradici poutnictví, která křesťanství provází od samého počátku. Putovalo se hlavně do Jeruzaléma, do Santiaga de Compostela a do Říma.

Rozmach pěších poutí nastal v 17. a 18. století, ovšem za vlády Josefa II. byly mnohé poutě zakázány, neboť zdržovaly od práce… Až teprve v 19. století se na poutí tradici znovu navázalo.

Daleké cesty byly velmi náročné a nebezpečné. Poskytnutí noclehu nebo jiné pomoci poutníkům proto platilo za velmi záslužný skutek milosrdenství. Pro poutníky také vznikaly různé itineráře a průvodci, které měly cestu aspoň trochu usnadnit.

Lidé v každém století sice konali pravidelné poutě v rámci farností a diecézí, ale pouť do Říma byla přeci jen v každé době výjimečným skutkem.

Poutníci z Chodska pravidelně putovali každoročně na Svatou Horu, ve svátek sv. Jana Nepomuckého a sv. Václava do Prahy do chrámu sv. Víta. Lidé byli zvyklí vstávat velmi brzy a překonávat pěšky velké vzdálenosti, ať už na trh, na práci či na výpomoc, často se vraceli na noc stejnou cestou domů. Byli tedy mnohem trénovanější než my v našem pohodlném století.

Fyzická strádání na cestách byla projevem pokory a pokání a patřila k pouti stejně jako řada atributů, které si s sebou nesla i Manka Římanka. Jako generace před ní i ona odcházela na cestu s poutnickou holí s křížem a nazpět přinášela posvěcené dárky – dotýkané obrázky, růžence a kopie ostatků svatých.

Vyprávění poutnice Manky Římanky je nejen hluboce lidským příběhem, ale také svědectvím o každodenním životě na Chodsku v 19. století. A v neposlední řadě krásným svědectvím o chodském nářečí…

ZE STARÝCH CESTOPISŮ

Manka Římanka – 1. část: Nápad přišel v Bavořích

  Když se Jirka oženil, viděly dvě jeho sestry, Manka a Hanče, že mladá paní s jejich mámou zvládnou všechnu práci v malém hospodářství samy, a rozhodly se, že budou chodit do Bavor na práci polní. Tak se Manka s Hančí přihlásily u strýčka Kubíkojc a za týden šla parta 20 lidí do Bavor pěšky. Tři hodiny pěšky na hranice do Brodu a pak ještě čtyři hodiny k hospodáři. Vykázal jim chaloupku k obývání, ženské zvlášť, mužské zvlášť.

  Ten den je nechal odpočinout a druhý den ráno po snídani šli s hospodářem na pole. Práce jim šla rychle od ruky a Němec si je pochvaloval. Oběd byl dobrý, zelí, vepřová hodně tučná a brambory, pivo dostali také. Jak slunce zacházelo, šlo se domů.

Manka koukne po poli, dyk žádnyj za nima nedělal mandýlky, to nemůžou nechát, bude pršít, halou zpátky, mušíme to postavit. A postavili do setmění všechny. Hospodář už dřív odešel a pak poslal chlapce, co tam dělníci dělají, že nejdou k večeři. Druhý den pršelo, všichni mělo žito mokré, než ten, co dělal mandýlky, měl v pár dnech suché. A všem se to moc líbilo.

  Manka s Hančí už za pár dní si dobře s hospodyní dorozuměly a šly jí do kuchyně pomoct. Dělávala buchty, velké jako cihly a bez nádivky. Manka přinesla ze sadu jabka žitavky, udusila je a do buchet dávala. Paní pokukovala a druhý den to dělala také. Kyselé mléko se slívalo do velkého sudu a z toho brala paní hospodyně na sedm druhů kyselých polévek. Všechny Češky v pár dnech měly kyselé polévky na léta dost. Manka pak k večeru přišla, slila do hrnečku zabřesklé mléko, po večeři dala na plotnu a druhý den presovala tvaroh. Rozdělala se smetanou, a že měli na zahrádce šnytlík, nakrájela do něj. Čechům i hospodáři moc chutnalo.

  Starý dědeček, který chodil na ně dohlížet na pole, trochu uměl česky a s Mankou brzy řečnil. Měl dva syny kněze a tři dcery řeholnicemi. Když pak přijel z pouti do Říma, podaroval ženské růženci a vypravoval, co všechno zažil. O svatém Františkovi, co rozuměl zvířatům a miloval je jako lidi, kytičky miloval, a jeho dobrotou a svatostí se napravil darebný lid v jeho domovině. Manka pozorně poslouchala a spřádala plán. Pročpa bych i já nemohla do Říma? Když si troufá takovyj volatyj Němec s tenkýma nožičkama a s břichem velkým jako pavouk? To já bych letěla jako šídlo. A jakpa to může bejt daleko, když i svatý Vojtěch si tam jen tak zaskočil na hyjtu? Dala si vysvětlit, jak dlouho cesta trvá a rozhodla se, že napřesrok si zaskočí do Říma. Svatýho Otce uvidí, políbí mu ruku a dostane požehnání, zaběhne do tý Assisi za svatým Františkem, který je huž tolik let na pravdě Boží a eště lidem káže tou památkou po sobě. Poradí se s panem kardinálem Švarcberkem. Jak byly posledně v Praze, dovedla je hyn do jeho paláce ňáká panička Lobkovicová.  Česky i německy umí, může se pustit do světa. S ovčičkama v horách přespí, chleba i voda je všude – copa se může stát? Má pár set v spořitelně a to jí stačí.

  Když přišla na zimu domů a vypravovala to bratru Jirkovi, ten spráskl ruce, šel do truhly a ukázal jí mapu. Manka místo aby se zarazila, zaradovala se, že podle ní trefí sama. Lidi jsou všudýš a hubu mám, zeptám se!

  O masopustě šla na Svatou Horu a modlila se o vnuknutí, má-li přece jít, či ne. A jak tak rozjímá se zavřenýma očima, zatřepá s ní páter a se zakaboněnou tváří jí povídá: „Ženská, spát můžete doma, a ne v domě Božím!“ Manka naň vrhla zdrcující pohled a neuznala ho za hodna slova. Jen si pomyslela: Takovyj mamlas hlupyj a von si troufá se mnou zatřepat! Copa dělá ten pan kardinál v Praze, že takový trouby nechá slúžit na Svatý Hoře? Zaskočí si k němu a při tom se zeptá na ten Řím.

  Vstala, rozloučila se s Panenkou Marií, a šla do Prahy. Nějaká paní baronka měla sestru u karmelitek a dávala vždy nocleh poutníčkům z Chodska. Manka přišla ke karmelitkám, bylo to v zimě začátkem postu. Sestřička fortnýřka se ptala, co by Manka ráda. Manka pověděla, že by ráda k panu arcibiskupovi. Sestřička poslala ke své sestře baronce a ta řekla, že jí ráno dovede k paní kněžně Lobkovicové.

  Ráno byla hned paní baronka s Mankou sloužícími uvedena do paláce. Zlatí milí! To vám byla sednice plná drcadel, vobrazů, lustrů jako v kostele a těch sedátek červených kolem stolu, jako má pan arcibiskup hu voltáře. Po zemi byly prostřený deky jako z mechu. Chtíla jsem sundat bútky, ale paní baronka nechtíla, to že ne! Paní kněžna ležíla, byla stonavá. Políbila jsem jí ruku a řekla, že Panenka Maria ze Svatý Hory dává pozdravovat. Paní se husmívala a děkovála. Tak jsem povědíla, že bych v lítě chtěla jít pěšky do Říma k Svatýmu Otci. Je taky nás Čechů táta, muším ho vidět. Taky bych chtíla vidět to Ássisi, co se v ňom narodil svatý František. Paní spráskla ruce a obě mi to vymlouvaly, že je to daleko. Depa daleko! Poletím jako podzimní vlašťovka, jen co se jaro votevře! Paní se křižovala – proč že pěšky? Manka, povídá, ty nic hříšná, pro pěšky do Říma? Slibovaly peníze, habych radši jela, ale já, že ne. Pán Kristus taky chodil porád pěšky, jen na Květnou neděli jel na voslátku a jak to skončilo! Depa, zaplať vám to Pán Bůh, ale půjdu pěšky.

A tak mi paní Lobkovicová dala kartičku a šly jsme s tou paní baronkou k panu arcibiskupovi. Dole stál taký bubřina a hned se paničce baronce kláněl, jak vzal kartičku do ruky. Sotva zatáh za šňůru, huž tu byl lokáj, a šly jsme.                                   

Příště: U arcibiskupa Bedřicha ze Schwarzenbergu.