ÚVODNÍK – SPOLU A KAŽDÝ SÁM ZA SEBE

            Minulý měsíc jsme přemýšleli o tom, jak je důležité žít a prožívat svou víru a křesťanský život spolu s ostatními.

Ale, málo platné, před Bohem se nakonec budeme zodpovídat každý sám za sebe. V tu chvíli pravdy, kdy si nás Bůh povolá k sobě, už nejde nic okecat, svést na druhého nebo zeptat se souseda na správnou odpověď. Každý tam bude sám za sebe.

             „Zachraň svou duši!“ byl jasný příkaz po dlouhá staletí, kterému každý věřící rozuměl. Tedy žij, pracuj, namáhej se, nes břemena, pomáhej, modli se… vše dělej pro to, abys svoji duši zachránil pro nebeské království.

Snaha o spásu vlastní duše se nesmí chápat jako výraz nějakého sobectví nebo sebestřednosti. Vždyť stále platí: „co by člověku prospělo, kdyby získal celý svět, ale ztratil svou nesmrtelnou duši?“ Péče o vlastní duši má tedy být prioritou duchovního života každého křesťana. Máme se raději snažit vyjmout trám z vlastního oka, než upozorňovat spolubratra, že v jeho oku vidíme třísku.

V pohádce Anděl Páně dostal nezbedný a prostořeký anděl od Pána Boha za úkol přivést na zemi aspoň jednoho hříšníka k pokání a tím zachránit jeho duši. Pak by se směl vrátit zpět do nebeského království, odkud byl načas za trest vyhoštěn. Kdo pohádku viděl, vzpomene si určitě, jaký zmatek zbrklý anděl způsobil na zemi v horlivé snaze obrátit hříšníky, takže spíš obrátil celý jejich život vzhůru nohama. Nakonec byl rád, že zachránil sám sebe a mohl se tak vrátit k nebeské bráně jako napravený hříšník.

Máme používat všechny od Boha a církve nabízené prostředky, které povedou k tomu nejdůležitějšímu cíli – ke spáse duše. V první řadě Mše svatá se svatým přijímáním, svátost smíření, modlitba růžence (už máme zase říjen – měsíc Panny Marie Růžencové) a četba Písma svatého.

REPORTÁŽ NA ÚVOD

Střípky z pouti k blahoslavenému Hroznatovi

Úvodní přednáška o Božím milosrdenství nás poučila o tom, že Bůh je špatný účetní, co se našich hříchů týče, protože neumí dobře počítat a taky zapomíná. Na naše hříchy, pochopitelně. Jen škoda, že na toto téma nezaznělo nic o pokání nebo svaté zpovědi. Ke každé pouti totiž vždy patřila jako samozřejmost zpověď a svaté přijímání na poutním místě. V kostele sice seděli kněží ve zpovědnicích, ale žádná fronta se před nimi netvořila.

            Během přednášky o synodě přišli do kostela dva noví kněží z Nigérie, zabalení do péřové bundy, v zateplených botách, ale moc teplo jim viditelně nebylo. Asi na tom budou stejně jako otec Emanuel, o kterém náš pan vikář na otázku „A co dělá Emanuel?“ odpovídal: „Zase dělá na faře Afriku!“ To jest: topí a topí, až je tam horko, ale jemu je to stejně pořád málo.

            O průběhu diecézní synody jsme se celkem nic nového nedozvěděli. Žádné dotazy od (v lavicích tiše sedících starších) věřících samozřejmě nebyly. Určitě je škoda, že si zprávu o synodě nepřišli poslechnout také ti mladí lidé, kteří se do synodálního procesu prý tak nadšeně zapojili. No, měli asi jinde zábavnější program… Pan biskup nám pak prozradil, že ho trápí dvě věci: za prvé, že někteří lidé se do synody stále ještě nezapojili nebo jsou dokonce proti. A za druhé, že nemáme v celých Čechách nějaký objekt, ve kterém by se mohli delegáti synody pohodlně ubytovat a v klidu tam přemýšlet, takže musí na konci října jet do německého Johannisthalu…

            Přestože to byla pouť k blahoslavenému Hroznatovi, který tento klášter založil, v něm žil a pro něj také zemřel, u jeho hrobu se zastavil a pomodlil málokdo. Dokonce se jedna starší paní s údivem zeptala, co je to tady za zlatou bednu. Po skončení mše svaté se sice konal průvod kněží k relikviáři blahoslaveného Hroznaty, ale tradiční zpěv k jeho poctě nikdo neznal, takže nikdo nezpíval. Pro příště by bylo vhodné si ho ve farnostech (z úcty k našemu patronovi a ochránci) předem nacvičit.

            Počasí bylo studené a větrné, a tak byly všechny části programu, včetně občerstvení, pod střechou.  Bohužel pro nezasvěcené představuje tepelský komplex nepřehledný labyrint, ve kterém opět chyběly na hlavních křižovatkách chodeb šipky typu: KE KOSTELU nebo KE KLOBÁSÁM nebo WC. A tak si mnoho návštěvníků klášter prohlédlo mnohem důkladněji, než měli původně v úmyslu, neboť je čekalo bloudění, stoupání po schodech, vyptávání na cestu a zkoumání všech dveří, zda jsou zamčené, a následně, co za nimi vlastně je. Nu, byla to zábava.             Těšíme se zase příští rok!

Zprávy a oznámení

Výměna kartiček Živého růžence bude v neděli 6. října.

Ve středu 9. října a ve čtvrtek 10. října nebude ranní mše svatá.

O víkendu 12. října a 13. října bude „podzimní sčítání účastníků bohoslužeb“. Protože se prý podle výzkumu statistiků liší účast na bohoslužbách na jaře a na podzim, sečteme se pro jistotu tento rok ještě jednou…

V sobotu 12. října se koná tradiční setkání sborů plzeňské diecéze, tentokrát v kostele v Plasích. Program je na nástěnkách.

Svatohubertská mše svatá bude jako každý rok sloužena v lese u kaple Panny Marie v Kyjově u Radčic v neděli 13. října od 15. 00 hod.

V neděli 20. října oslavíme 5. výročí posvěcení kaple svaté Anny v Pňovanech, mše svatá od 10. 30 hod.

Neděle 20. října je MISIJNÍ NEDĚLE, tedy den modliteb za misie a také kostelní sbírky budou v tento den věnovány na misie.

Změna času z letního na zimní bude v noci ze soboty 26. října na neděli 27. října 2024.

Od pátku 1. listopadu2024 bude tedy večerní mše svatá začínat zase v 17. 00 hod.

Setkání na faře v Nýřanech bude v pátek 18. října 2024 po večerní mši svaté.

Pobožnosti a modlitby za zemřelé

se budou konat na hřbitově:

TLUČNÁ                              pondělí            28. října                      16. 00

ÚHERCE                              úterý               29. října                      16. 00

BLATNICE                          středa              30. října                      16. 00

HEŘMANOVA HUŤ            čtvrtek            31. října                        16. 00

NÝŘANY                             pátek               1. listopadu                 16. 00

Pak mše svatá v kostele             17. 00

JEZNÁ                                  sobota            2. listopadu                 16. 00

MOUDROST A ZBOŽNOST PÍSNÍ KATOLICKÝCH

Večerní modlitba,

(kterou určitě znáte z knihy „Broučci“)

V podvečer tvá čeládka

co k slepici kuřátka

k ochraně tvé hledíme, laskavý Hospodine.

Že jsi ráčil z milosti požehnat nás v hojnosti

tento dnešní celý den, tobě nyní děkujem.

Jestliže pak jaký hřích našel se v našich srdcích,

odpusť svému stvoření pro Krista zasloužení.

Pokojné noci nám přej, ďáblu škoditi nedej,

ale sám nám pomáhej, jako ochránce silnej.

Ať tělo odpočine a sen zlý ať pomine,

všechna dobrá myšlení dej nám, Pane, ve spaní.

Ó Bože všemohoucí, buď při nás svou pomocí,

nedávej nás v ďáblu moc, opatruj nás celou noc.

Tobě se poroučíme a pokorně prosíme,

při nás buď svou milostí, bude nám na tom dosti.

Učiň to pro své jméno, ať je od nás chváleno,

ode všech až na věky, Pane Bože veliký.

Salve Regina, poutnický kancionál.

NAHLÉDNUTÍ DO FARNÍCH KRONIK

Kronika děkanátu Manětín

Konec let padesátých

1956

          Počátkem roku se Osvětová Beseda při MNV v Manětíně ujala navrženého podniku důstojně oslavit památku 200. výročí smrti manětínského barokového sochaře Josefa Herschera. Vybrána k tomu neděle 8. července. V zámeckém velkém sále uspořádána výstava památek baroka, mladí místní fotoumělci zpestřili výstavu krásnými fotografiemi Herscherových soch. Výstavu navštívilo 500 návštěvníků. Odpoledne se opět asi 500 účastníků shromáždilo před kostelem svaté Barbory, kde hosty uvítal předseda MNV. Po něm promluvil o životních datech Herscherových zdejší rodák, akademický sochař Alois Sopr. Pak byla prohlídka svatobarborského kostela, a pak se šlo průvodem po Vysoké cestě a některé zvlášť významné sochy byly prohlédnuty. Po prohlídce děkanského kostela bylo zakončení v zámeckém sále přednáškou o dějinách Manětína. Večer ve 20 hodin se konala v místním kině (Sokolovna) slavnostní Akademie v přeplněném sále. S bohatým programem vystoupila dětská hudební škola z Kralovic. Na závěr oslav pak děkan ve svém zhodnocení projevil potěšení nad nečekaným zdarem oslav, a vyslovil přání, aby jméno zasloužilého umělce Josefa Herschera již nikdy nevymizelo z paměti Manětiňáků.

    Mimo program slavnosti bylo mistra Herschera důstojně vzpomenuto i v kostele, dne 2. května, ve výroční den jeho smrti, bylo za něj zpívané rekviem a v nedělních májových pobožnostech bylo kázání o svatých, jimž Herscher na Vysoké cestě sochy postavil.

1957

    Zima byla vleklá a dlouhá. Mrazy v květnu spálily květy, takže nebylo ovoce, jablka a hrušky téměř žádné. Léto bylo deštivé a chladné, pěkné počasí nastalo teprve v říjnu.  A trvalo až do konce roku.

    Od 4. října obíhá naši Zemi první umělá družice vystřelená ze SSSR zvaná Sputnik. Jsme opravdu v době úžasných vynálezů a asi na konci starého věku. Zvláštní radost se však z toho neprojevuje, spíše obava z třetí světové války, která by mohla znamenat všeobecnou katastrofu světa.

      Památková správa uvolnila letos 50 tisíc Kčs na opravu chrámu svaté Barbory, již velice naléhavou. Bohužel se nenašla firma, která by práci provedla. Snad, dá-li Bůh, dojde k tomu v dohledné době. Od srpna je i v Manětíně společné hospodaření v JéZéDé. Ze srdce přejeme jak bývalým hospodářům, tak všem ostatním, aby se splnilo, co před několika lety hlásala reklama na řeznickém krámu veršem i s notami: JéZéDé – dobře se nám povede!

     Letos postavil si soukromně rodinný domek místní zubní technik u pomníku padlých. Je to od vítězného února v roce 1948 první soukromá stavba v našem městečku, nepočítáme-li před několika lety postavený chlév. Takové stavební podnikání je nesmírně svízelné, neboť nejsou k tomu dělníci ani materiál. Letos nedošlo ke snížení cen jako minulá léta, zato došlo k důkladnému snížení státního příspěvku na kostely, ze 4. 100 na 3. 190 Kčs. Drahota není jen v ČSR, ale všude po světě. Smiluj se nad námi, Bože, podle velikého milosrdenství svého! Tak zase punctum.

1958

    Úrodu nadělil Pán Bůh štědře, překvapila nevídaná hojnost jablek a hrušek, až se stromy lámaly a místy je nikdo ani nečesal. Co loňský rok odepřel, letošní bohatě nahradil.

Dne 18. března zemřel po krátké nemoci náš zasloužilý 77letý kostelník, pan Matěj Klíma. Službu tu svědomitě vykonával patnáct let. Dodnes se za něj nenašel nástupce. Po jeho smrti utichl náš zvon, Zvoní se jen o největších svátcích a hrana.

V Manětíně byla založena odbočka Spolku zahrádkářů a ovocnářů a Spolek včelařů oslavil 40 let své existence. Ke konci roku vznikl Vlastivědný kroužek pro založení muzea v Manětíně. Spolek sportovců pořádal o masopustě zdařilý masopustní mumraj s průvodem po městě.

Tak zavírám zprávu o celkem jednotvárném roce 1958, Lurdského jubilea v Manětíně nebylo vzpomínáno pro nedostatek zpráv.

1959

     Letošní rok byl neobyčejně suchý, naposledy pršelo 22. srpna a pak až 22. října. Sucho bylo horší než před dvanácti lety, travička vypálená se ztrácela. Houby rostly velmi málo, borůvky a brusinky téměř vůbec, takže žádné autobusové výpravy na ně nepřijížděly a v lesích bylo ticho.

            Celou vlastí se valí silná protináboženská propaganda silně podporovaná rozhlasem i tiskem (čert je puštěn ze řetězu). Podle toho to vypadá i s vyučováním náboženství ve škole. V Manětíně chodí na náboženství 62 dětí ze tří set, ve Hvozdě poprvé, co škola stojí, se náboženství nevyučuje, a v Lukové také ne. Přece by se našlo na obou školách aspoň po osmi dětech, ale nikdo je nepřihlásil a nepřihlášené vyučovat nesmíme.

BLAHOSLAVENÝ KAREL HABSBURSKÝ

Dne 3. října to bude už dvacet let, co byl v Římě papežem Janem Pavlem II. slavnostně prohlášen za blahoslaveného náš poslední český král, Karel I. Habsburský.

Dá se říci, že svatým (Václavem) existence našeho českého království začíná a svatým (Karlem) končí. Oba panovníci, vzdáleni od sebe tisíc let, měli mnoho společného. Hlavně pevnou a upřímnou víru v Ježíše Krista, ze které vycházel způsob jejich života, myšlení a konání skutků.

Každý svatý je pro nás v první řadě vzorem pro náš život, proto je ten jeho život pečlivě zkoumán. V čem by měl být zrovna služebník Boží Karel, císař a král, pro nás inspirací křesťanských ctností?

Jeho matka Marie Josefa ho vychovávala k hluboké zbožnosti a také k úctě k Panně Marii. Každý den v jejich rodině začínal účastí na mši svaté. Malý Karel měl malou zeleninovou zahrádku, o kterou pečoval, a její výtěžek věnoval chudým lidem v okolí. Kdykoliv mohl, dával k Božím mukám nebo obrázkům Panny Marie malou kytičku.

Jeho vychovatel, biskup Norbert, o něm řekl: „Povahou byl velice skromné, pravdomluvné, svědomité a nanejvýš zbožné dítě. Skromnost byla jeho velmi nápadným charakterovým rysem i v pozdějším životě. Nikdy jsem jej neviděl rozzuřeného, svévolného, panovačného, hádavého nebo nesmiřitelného. Snadno se dal získat pro dobro. Bylo mu zcela cizí lhát nebo se uchylovat ke lživým výmluvám. Jeho krásnými vlastnostmi byly uznalost, věrnost a vděčnost.“

Když se stal císařem, vydal mimo jiné zákon na ochranu nájemníků, vytvořil ministerstvo sociální péče a ministerstvo národního zdraví. Vylepšil zákon o zdravotním pojištění, stanovil regulace mzdových a pracovních podmínek dělníků. Za války žil on i jeho rodina z jen válečných přídělů, nechával zřizovat polní kuchyně pro vojáky.

Co si z toho vzít za příklad pro sebe? Stačí třeba vyjádření mladšího Karlova bratra při procesu blahořečení, které možná vyznělo trochu pohrdavě, ale zato velmi pravdivě: „Můj bratr Karel chtěl pořád někomu pomáhat!“ Kéž to samé řekne jednou někdo i o nás.

POBOŽNOST PRVNÍCH SOBOT

Schody do nebe

Od 13. května do 13. října roku 1917 se v portugalské Fatimě zjevovala Panna Maria třem malým dětem, Lucii, Františkovi a Jacintě.

Předala jim různá poselství a vyzývala k pravidelné modlitbě růžence, k modlitbám a obětování se za hříšníky a k pokání. A už tehdy zmínila smírné svaté přijímání o prvních sobotách v měsíci.

V prosinci roku 1925 se pak znovu zjevila Lucii, která mezitím vstoupila do kláštera (František a Jacinta zemřeli už předtím na španělskou chřipku), a vyzvala jí zveřejnit zvláštní poselství:

            „Oznam Mým jménem, že slibuji být nápomocna ve chvíli smrti, se všemi nutnými milostmi ke spáse, všem těm, kteří se o první sobotě pěti po sobě jdoucích měsíců vyzpovídají, přijmou Svaté přijímání, pomodlí se pět desátků růžence a budou mi dělat společnost po patnáct minut, přičemž budou rozjímat nad patnácti tajemstvími růžence s úmyslem dostiučinění.“

Tak zní nabídka Panny Marie Fatimské její pomoci v hodině smrti. Zdá se to jednoduché, ale člověk musí po pět po sobě následujících prvních sobot v měsíci splnit všechny čtyři podmínky:

1. Svatá zpověď – má být vykonána o první sobotě nebo na první pátek.
2. Svaté přijímání – má být vykonáno o první sobotě nebo v neděli po ní.
3. Svatý růženec – pomodlit se zbožně pět desátků růžence.
4. Rozjímání – patnáctiminutové rozjímání může být o kterémkoliv nebo o všech tajemstvích růžence.

O pobožnosti prvních sobot pak napsala sestra Lucie své kmotře:

„Pokud jde o mě, přiznávám, že nikdy nejsem tak šťastná, jako když přijde první sobota. Není snad pravda, že naším největším štěstím je zcela patřit Ježíši a Marii a milovat je a jen je, bez výhrad? Vidíme to jasně v životě svatých. Oni byli šťastní, protože milovali, a my se musíme snažit milovat jako oni.“

O modlitbě růžence pak napsala:

„Neexistuje žádný problém, nezáleží na tom, jak obtížný. Který by nešel vyřešit modlitbou svatého růžence. Se svatým růžencem dojdeme spásy. Posvětíme se. Utěšíme našeho Pána a dosáhneme spásy mnoha duší.“

VÝROČÍ SVATÉHO WOLFGANGA

Světci řezenské diecéze

            Začátky křesťanství v oblasti diecéze Regensburg se dají vystopovat až do roku 400. Když do této oblasti v 7. století přicházejí misionáři Emmeram, Erhard a Rupert, nalézají tu skupinky křesťanů. Biskup Wolfgang pak měl v 10. století pro diecézi zásadní význam, zejména tím, že reformoval kláštery a založil katedrální školu pro formaci a vzdělání duchovních.

             Řezenská diecéze si prošla obdobím slávy ve vrcholném středověku, úpadkem v době reformace i rušením a pleněním klášterů v 19. století. Představíme si tři významné osobnosti jejích dějin.

 Anna Schäfferová je uctívána jako svatá od roku 2012. Tato mladá dívka měla v 16 letech vidění, že bude dlouho a mnoho trpět. Reagovala na to útěkem a vstoupila do služby daleko od domova. Za tři roky při práci utrpěla úraz, opařila si obě nohy natolik, že lékaři čekali, že zemře. Anna přežila, ale zůstala ochrnutá.  Vrátila se domů, kde se o ni starala matka, a pokorně přijala svoje utrpení, sílu čerpala z přijímání eucharistie. Od 4. října roku 1910 nesla také na svém těle stigmata – rány Kristova utrpení. Mnoho lidí k ní přicházelo s prosbou o duchovní radu, útěchu a modlitbu. Zemřela v pověsti svatosti 5. října 1925.

Fridrich (Bedřich) z Řezna se narodil v Řezně kolem roku 1250. Vstoupil do místního augustiniánského kláštera jako laický bratr a pracoval zde celý život jako tesař. Vynikal pokorou a zvláštní úctou k eucharistii, horlivě a rád se modlil. Zemřel roku 1329 a je pohřben v kostele svaté Cecílie v Řezně. K jeho hrobu po staletí přicházelo mnoho poutníků, za blahoslaveného byl prohlášen roku 1909.

            Blahoslavený Josef Eustach Kugler se vyučil zámečníkem a pracoval pak v kovárně svého bratra v Reichenbachu. Když Řád milosrdných bratrů získal místní klášter, budoval v něm pečovatelský dům pro duševně nemocné. Josef Kugler zde pracoval a po seznámení s bratry požádal ve 26 letech o přijetí do řádu, sliby složil v roce 1898 a přijal jméno Eustach. Za jeho největší úspěch je považována stavba Nemocnice milosrdných bratří v Řezně, kterou dokázal vybudovat i přes odpor místních sociálních demokratů, kteří ve městě nechtěli „náboženskou nemocnici“. Dnes je z ní vyhlášená fakultní nemocnice univerzity v Regensburgu. Dne 4. října 2009 byl Eustach blahořečen v řezenské katedrále.

PROMLUVY

Hřbitov je místo naděje

            V těsné blízkosti svatopetrského chrámu v Římě se nalézá Campo santo teutonico, hřbitov, který kolem roku 800 na tomto místě založili Frankové, aby v něm pochovávali své poutníky. Později se z něj stal hřbitov Němců v Římě. Na tomto místě nechával císař Nero upalovat a mučit křesťany, na tomto místě byl pohřben i svatý apoštol Petr. Lidé chtěli spočinout v blízkosti Petra, v blízkosti mučedníků, aby ve smrti a při vzkříšení byli v dobré společnosti. Společenství svatých obklopuje jak život, tak smrt, jich se člověk pevně drží právě při umírání, aby nepadl do prázdnoty, aby jej uvedli do pravého života, aby před Soudcem nebyl sám, ale v jejich společnosti, a v jejich přítomnosti obstál v hodině soudu.

Proto se hřbitov, místo smutku a pomíjivosti, stal místem naděje. Kdo se zde nechá pohřbít, zároveň tím říká: Věřím ti, Kriste Vzkříšený. Pevně se tě držím. Nepřicházím sám, nepřicházím ve smrtelné opuštěnosti, přicházím ve společenství svatých, kteří mě neopustí ani ve smrti.

Avšak musíme dodat: Naděje neodstraní smutek ze smrti blízkého člověka. Nemusíme smutek potlačovat, přijímáme ho, ale pohledem směrem k novému horizontu se pozvolna proměňuje a očišťuje také nás samotné, činí nás vidoucí pro dnešek i zítřek. Víra je lidská, je pravdivá a upřímná. Otevírá nám nový horizont plný naděje, směřující do dáli do věčného života.

Tyto souvislosti jsou krásně vyjádřeny v kostele, který patří ke zmíněnému hřbitovu. Je zasvěcen Panně Marii Bolestné. Na hlavním oltáři je vyobrazena Maria, jak se sklání nad mrtvým synem, kterého nesou dva muži. Její obličej naplňuje smutek, ale zároveň dobrota a laskavost. Maria trpí, navzdory svému přesvědčení a víře ve zmrtvýchvstání, smrt syna ji bolí. Tento obraz nás utěšuje. Tento obraz nás učí, že přijatá bolest činí člověka čistším a vyzrálejším, učí nás stále více se obracet k tomu, co je věčné.

Pomáhá nám milovat a trpět spolu s těmi, kdo trpí. Zve nás, abychom neztráceli z dohledu směr a cíl. Abychom žili tak, že nepřestaneme patřit do společenství svatých. Nerozhoduje to, co máme, ale to, čím jsme před Bohem a pro lidi.                     Benedikt XVI. Boží světlo v naší době.

NA CO JSME UŽ MOŽNÁ ZAPOMNĚLI

Jak to dříve probíhalo v den Dušiček

v kostele a na hřbitově?

Kostelník v kostele připravil „tumbu“ jako připomínku naší smrtelnosti. Uprostřed kostela postavil máry, zahalil je černou látkou a kolem umístil svícny s rozsvícenými svíčkami. Někdy se na tumbu pro větší účinek postavila i prázdná rakev…

            Kněz nejprve sloužil Rekviem, mši svatou za zemřelé, a po ní zahájil pobožnost za zemřelé.

Před tumbou zazpíval antifonu „Budeš-li uchovávat v paměti viny, Hospodine, Pane, kdo obstojí?“ a pak sbor zazpíval 129. žalm De profundis (Z hlubin volám k tobě, Hospodine). Pak modlitba „Otče náš“ a Litanie za zemřelé.

Kněz se modlí za všechny zemřelé:

Bože, který rád odpouštíš a všechny lidi chceš přivést ke spasení, pokorně vzýváme tvé neskonalé milosrdenství, abys na přímluvu blahoslavené Marie Panny a všech svatých učinil účastny blaženosti věčné duše rodičů, bratrů, sester, příbuzných a dobrodinců našich, kteří na věčnost nás předešli.

Ó Bože, Stvořiteli a Vykupiteli všech lidí, daruj duším zemřelých dokonalé odpuštění a prominutí všech trestů za hříchy spáchané, aby vysvobozeny od muk očistcových, mohly na tebe patřit, tebe milovat a navěky tě chválit. Jenž žiješ a kraluješ na věky věků.  Amen.

Při průvodu na hřbitov se zpívá 50. žalm Miserere (Smiluj se nade mnou, Bože), v čele průvodu se nese kříž.

Na hřbitově kněz kropí hroby svěcenou vodou a modlí se za všechny zemřelé „Odpočinutí věčné dej jim, Pane, a světlo věčné ať jim svítí.“

Pak se průvod vrací zpět do kostela, a po cestě se opět zpívá žalm Miserere.  Na závěr v kostele se zpívá ještě Salve Regina (Zdrávas, Královno).

ZE STARÝCH CESTOPISŮ

Manka Římanka – Cesta do Říma

            Manka doma sbalila rančík s chlebem a svátečními šaty na hřbet, vysokou poutní hůl s křížkem nahoře, peníze, listiny na prsou a vatýrovaný bačkory na cestu do hor. Růženec, svěcenou vodu ve flaštičce a nepostradatelnou kudlu na chleba. K svátečním šatům měla nejlepší botky. Nezapomněla ani na salup (vlněný šátek). Snadno byla vybavená. A šla.

            Domácí plakali a myslili, že Manku už nikdy neuvidí. Bratr Jirka se pokusil ještě jednou jí cestu rozmluvit, sestra Hančí prosila se sepnutýma rukama – Manka ani slzu neuronila, a šla. Manka šla přes Bavory – napřed známou cestou k hospodáři, kde pracovala, tam si odpočala den, dědeček jí dal adresu na převaděče v Alpách a kus uzeného masa.

Průvodce už věděl, že má převést víc lidí, a od Manky nechtěl nic platit. Němci měli kovaný boty s hřebíkama, Manka bytelný telecí boty a bačkory. Dokud spali s ovčičkama, šlo to, hůř bylo to výš. Čtyři dny viděla oblohu jako pěšinku do nebe před sebou. Nahoru to šlo těžko, ale dolů ještě hůř! To se namodlila k Andělu strážci! Když konečně slezli z krkolomných skal, vešli do hospody u cesty. Hospodský už neměl místo a řek jim, chtějí-li, můžou spát ve stodole nebo ve mlejně, ale tam prý často straší. Manka řekla: „Straší? Žádný strachy, kříž máme, svěcenou vodu taky, tak jakýpak strachy!“ A tak jich šlo pár do mlejna a rozešli se po sednicích. V noci se všechno třáslo, dveře se otvíraly, klepalo se celý stavení. Všichni utekli, Manka ne. Vykropila, křížem požehnala a šla si lehnout do žlabu, co kdysi napájeli dobytek. Ráno se umyla, pomodlila a šla do hospody. Majitel jí šel naproti s údivem, že je živa a zdráva. Vypravoval, že ještě nikdo se ze mlýna nevrátil, ač moc odvážlivců tam šlo. Co asi ona podnikla proti zlým mocnostem? Pak Manka všem v hospodě vyprávěla, jak „zaříkávala“. Jak se začly dvéře samočinně otevírat, Manka povstala z kolísající podlahy, popadla kříž a hlasem velkým mluvila: „Jménem Božím nařizuji všem zlým mocnostem, aby tuto stavení vopustily a nesužovaly tu lidi!“ Křížem žehnala a hleďme, hned všechno utichlo. Hospodský byl bledý jako podmáslí.

Potom šli všichni poutníci do Říma. Už to nešla tak zčerstva jako v Čechách. Poutníci se vláčeli pomálu, Manka se od nich nemohla odtrhnout, protože italsky neuměla. Víc se tak zvorundala pomalou chůzí. Došli do Říma. Manka jen nadšeně počítala kostely a věže, všichni šli za tím jedním, co už v Římě byl. Večer došli do nějakýho hospice, Manka se vykázala listem od pana arcibiskupa a hned jim vykázali pěknou sednici. Ráno pak šli do kostela, těch bylo všude dost. Ten, co je vodil, je šel přihlásit k audienci. Nařizovali, co si k té audienci voblíct, ženské musí mít prý taky nějaký šlajery (závoje). „Pána mocnýho, depa je vemu?“ Polekala se Manka. Ukázala jim plenu s krajkama a oni kejvali, že to bude dobře.

Druhý den se Manka nastrojila do pěkného kroje, dala si botky a plenu na hlavu, do ruky vyšívaný šáteček a lejstro od pana arcibiskupa a šla. Kdekdo si jí prohlížel a přišel i jeden velebný pán z Čech, a pověděl jim, že je tu pořád a že je v tom a tom kostele, co zpovídají Čechy. Manka radostí až zaslzela, že i v Římě bude moct ke zpovědi. „Cák by to bylo za pouť, kdyby nemohla ke zpovědi? Nýčko bylo všechno jako v Praze a všechna tesknota ze mě vopadla.“

Sešli se k audienci na místě kulatým jako rynk a čekali celou věčnost. Manku čekání bralo jako na vidličky. „To čekání bylo horší než celá cesta do Říma.“ Potom zase přišli vopasovaný velebný páni a ti jim říkali v mnoha řečech, a co kterak mají dělat. Jak kleknout, prsten políbit, a když by se Svatý otec na něco ptal, tak krátce odpovědět. Tlumočníci byli kolem sv. Otce, uměli snad všechny řeči jako apoštolové. Najednou se hrnou velební páni jako včely při rojení, všechno už klečelo. Manka celá říčná: co vodpoví, jestli se bude sv. Otec na něco ptát? Ponejprv v životě měla strach! „Duše svatý, pomoz mi!“ Volala v duchu Manka, a v tom jí vnuk svatý Duch: „Dyk je to náš táta, copak se budu bát!“ A svatý Otec došel, požehnal jí, Manka skloněná k zemi, v tom jí napadá, koukni se, Manko, na svatého Otce, a dej mu to lejstro od pana arcibiskupa, už ho nikdy neuvidíš! V mžiku vykonáno, lejstro i vyšívaný šáteček drží svatý Otec – poplašení panpáteří berou sv. Otci z rukou obojí a jeden se staví k Mance. Svatý Otec se usmívá, Manku odvádí někam do sákristie, či co to bylo. Manka čeká a čeká a čeká. Jak se zvedne, hned k ní drmolí nějaký fráter a zatlačí ji do křesílka. Manka se potí, modlí se jeden růženec za druhým, a den jakoby stál. Všemožných nadávek si dala v duchu, ale pozdě. „Musela jsem čekat, nýčko jsem teprve pochopila, co jsou to muka očistcový!“ Přišli pro ní a vedli chodbama, šli, šli a šustili, Manka za nima a myslela si: „Sežrat mě dát nemůžou, lvi asi nemají, co se mnou asi udělají? Dovedli mě do náramný sednice, ještě lepší než má pan arcibiskup. Až v nějaký pátý sednici byl stůl, dvě dřevěný stolice, klekátko a bíle oblečený páter. Ten, co mě ved, mě stlačil na kolena, zrovna jsem zkoprněla, dyk je to svatý Otec! Začala jsem bulet.“          Příště: Cesta z Říma.

A JEŠTĚ PŘÍBĚH NA ZÁVĚR

Přeji tobě to dobré, co sobě

            Pes Rek si postavil dům. Žádnou psí boudu, ale opravdový velký dům. Stavěl ho dlouho a dalo mu to obrovskou práci. Základy, sklepy, dvě obytná patra a krásná střecha. Kolem Rekova domu kvetla louka plná kvítí, létali tam motýli a včelky.

            Rek se díval z okna a mudroval: „Ano, mám krásný dům, přesně takový, jak jsem si představoval. Ale u stolu sedím sám, nikdo na mě nepromluví, nikdo se nezasměje. Chtěl bych, aby tu bydlel někdo se mnou, aby tu měl se mnou krásný domov.“

            A hned druhý den ráno vyrobil ceduli a zapíchl jí před dům. Napsal na ní: PŘEJI TOBĚ TO, CO SOBĚ – POJĎ SEM BYDLET DLOUHODOBĚ!

            Ráno Reka probudil zvonek. Přede dveřmi seděla kočka a kolem ní se válela spousta věcí. „Ahoj, jmenuju se Hedvika a ráda bych se k tobě nastěhovala!“ Prohlásila a hrnula se dovnitř.

            „Aha…ale…kočky a psi se nemají rádi,“ koktal překvapeně Rek. „To už dávno neplatí,“ mňoukla kočka. „Ty mě nemáš rád?“

            Rek se zarazil, ale pak si vzpomněl, co napsal včera na ceduli a odhodlaně řekl: „Já? Já kočky miluju!“

            „No vidíš, a máme po problémech,“ řekla Hedvika, protáhla se dovnitř a vybrala si místnost hned vedle kuchyně.

            „Asi přijdu o nervy“, povzdychl si Rek a odnosil všechny ty věci do kočičího pokoje. Pak přisunul k jídelnímu stolu druhou židli a zjistil, že je vlastně rád. Snídalo se jim hezky.

            Druhý den ráno se opět ozval zvonek. Rek otevřel dveře a spatřil čtyři žlutohnědé tyče, které vedly někam nahoru. „Ahoj,“ ozval se hlas, „jmenuju se žirafa Kamila a hledám střechu nad hlavou. Ale předem tě upozorňuju, že se jen tak někam nevejdu.“

            „To máš pravdu,“ poškrábal se Rek na hlavě. „Jsi větší než celý dům. Opravdu nevím, jak by se to dalo…“ začal se vymlouvat, když se zevnitř ozvalo: „To je přeci maličkost. Vybouráme strop v jedné místnosti, zvýšíme střechu a rozšíříme vchod!“ mňoukla Hedvika. „Chtěl jsi přeci dopřát druhým to, co sobě, ne?“

            „Hmm, vlastně máš pravdu“, odpověděl Rek a pustil se do úprav. Za dva týdny bourání, stavění a malování byl žirafí pokoj hotový a u stolu se objevila další židle.

            Život s žirafou byl úžasný. Milovala zeleninu, uměla uvařit ta nejlepší jídla na světě a Rek za chvíli zapomněl na všechny trable s přestavbou. Všichni tři právě seděli u stolu, když se ozval zvonek. Na prahu seděl krtek.

            „Mé jméno je Emil a prý tu máte volný pokoj.“ „Ano, máme, v prvním patře,“ odpověděl s úsměvem Rek, protože nový host vypadal nenáročně.

            „V prvním patře?“ zaváhal krtek. „Víte, hledám spíš něco tichého, tmavého a vlhkého. Nemáte něco v suterénu, ideálně s přístupem na louku?“

„No, máme sklep, ale ten je plný zeleniny, asi by ses tam nevešel“. Pokrčil rameny Rek.

            „Nevadí, ukryju se tam jen, když bude pršet, jinak budu bydlet pod loukou.“ Rek se zamračil, protože si představil, jak dopadne jeho krásná louka. „Reku, přece jsi chtěl druhým dopřát to, co sobě, ne?“ Připomněla mu Hedvika. Rek tedy kývnul, ke stolu přibyla čtvrtá židle a večery byly ještě příjemnější. Kamila vařila, Rek a Hedvika se starali o nádobí, a když zjistili, že Emil má hudební talent, ozýval se z domku často veselý zpěv.

            „Pravda, není to tak, jak jsem si představoval, ale určitě je to mnohem zábavnější“ mudroval Rek, když si navečer čmuchal po zahradě a prohlížel si krtčí kopečky.

            Bylo léto, když se jednoho rána ozval křik: „Pomoc, vodu! Potřebujeme vodu! Pomozte nám, včera přijel obrovský bagr a zasypal nám rybník, utekly jsme na poslední chvíli!“ Lomila křídly divoká kachna a vedle ní rozčileně štěbetala dvě malá kachňata. „Nebojte se, pomůžeme vám!“ Utěšovali jí hned obyvatelé domu. „Děkuji vám,“ usmála se kachna, „Ani jsem se nepředstavila, jsem Josefína a tady jsou dvě moje děti Kiki a Viky.“

            Krtek Emil zmizel ve sklepě a vrátil se s papírem, na který začal kreslit. „Tohle je plán jezírka pro Josefínu, Kiki a Viky“, prohlásil. „A kopat začneme hned!“

            Emil kopal, Rek odhrabával hlínu, Kamila vařila vydatnější jídla a Hedvika jezdila do obchodu pro všechno potřebné.

            Josefína vybrala květiny v květinářství a Hedvika zahradní lehátka. Když bylo hotovo, Josefína, Kiki a Viki nadšeně čeřily hladinu jezírka, kolem nich kvetly lekníny, kosatce a rákos. A na louce spokojeně odpočívala žirafa Kamila, krtek Emil, kočka Hedvika i pes Rek.

            „Víš, Reku, měl jsi moc dobrý nápad,“ zavrněla spokojeně Hedvika. „I když jsem si ze začátku nemyslela, že to bude fungovat. Život je teď mnohem zajímavější.“  A všichni s ní souhlasili.

Převzato z časopisu pro děti DUHA, na téma Společný dům podle evangelia.