ÚVODNÍK – EVANGELIZACE

  Je to slovo, které se v posledních letech hodně používá. Věřící křesťané jsou povzbuzováni, aby šířili evangelium Ježíše Krista, jak jim to on sám přikázal. Máme proměnit své farnosti z „udržovacího režimu“ do „evangelizačního režimu“. Farnost spící a lenivou máme proměnit v živou a radostnou. Opravdu náročný úkol…

  Málokdo má nadání a kuráž, aby evangelizoval třeba kázáním na veřejnosti s mikrofonem v ruce. Aby organizoval duchovní obnovy nebo se veřejně modlil za druhé. Aby připravoval sportovní nebo kulturní akce pro mladé. Aby se vůbec nějak angažoval. Je proto neposlušný příkazu Pána?

  Slovo evangelizace, tedy hlásání radostné zvěsti o Ježíši Kristu, jeho životě, smrti, zmrtvýchvstání a učení, znamená vlastně úkol žít poctivě a ze všech sil podle evangelia.

Sám Ježíš při svých kázáních dává mnoho konkrétních a užitečných rad, jak má jeho učedník žít. Když se budeme snažit jeho pokyny dodržovat, už to je hlásání evangelia, a není k tomu zapotřebí mnoho slov ani dalších skutků.

  Většina lidí zná to největší přikázání „Miluj Pána Boha svého celým svým srdcem a bližního jako sám sebe!“ Ale co to pro nás znamená v našem obyčejném životě?

  Dávejte míru natřesenou, vrchovatou! Kdy naposledy jsme dali velkorysé spropitné uhoněné servírce v restauraci? Když tě někdo nutí jít s ním jednu míli, jdi s ním dvě! Kdy naposledy jsme navštívili vzdáleného osamělého člověka? Kdo se s tebou soudí o košili, tomu dej i plášť! Třeba bychom mohli konečně darovat věci, které už roky skladujeme a nepotřebujeme. Ukládejte si poklady v nebi! Kolik pokladů (darů potřebným) jsme si uložili v nebi minulý rok? Těsná je brána a úzká je cesta, která vede k životu! Připomínáme si každý den, že na věčnost si opravdu vezmeme jen to, co jsme na zemi darovali? Proste a bude vám dáno! Kdy naposledy jsme se s vírou, důvěrou a naprostou odevzdaností modlili třeba za věc, která se zdá neřešitelná?

  Žít poctivě podle evangelia není nic jednoduchého. Je třeba mnoho pokory, sebezapření, štědrosti a velkorysosti. Ale je to ta nejjednodušší a nejjistější cesta k úspěšné evangelizaci. Vždyť víme, že „Po ovoci nás poznají!“

REPORTÁŽ NA ÚVOD

Jak jsme zpívali roráty a koledy

  V temném kostele, kde svítí jen svíčky na oltářích a jedno světlo v presbytáři, přicházíme na začátku bohoslužby od zadních dveří, v rukou hořící lucerny, a za zpěvu „Ejhle, Hospodin přijde a všichni jeho svatí s ním“ jdeme k oltáři. Začínají se roráty.

Kdo se jednou pořádně naučil zpívat tyto starobylé české adventní zpěvy, pozná, že to vůbec není těžké. A naopak začne vnímat krásu slov i melodie, která je sice pár set let stará, ale brzy přejde každému z uší přímo do srdce. A pak zpívá tak, jak zpívali naši předkové za časů císaře Karla IV.

  V tuto sobotní adventní mši svatou ke cti Panny Marie je výjimečně dovoleno zazpívat „Sláva na výsostech Bohu“ a přitom je zvyk rozsvítit více světel v kostele jako znamení, že světlo, které očekáváme, se už blíží. A taky je pravda, že je trochu líp vidět na noty.

  Na prvních rorátech v Nýřanech byli s panem farářem přítomni tři věřící. V Heřmanově Huti nás bylo celkem pět, stejně tak v Jezné. Nevadilo nám to. Být na ranní mši svaté, během které je kostelními okny vidět svítání, to opravdu za to časné vstávání stálo!

  A nakonec jsme se všichni sešli v sakristii a dali si horký modrý čaj (výborný na průdušky) a pár kousků vánočního cukroví.

  O Vánocích se zase všude zpívají koledy. V různém provedení. Letos byla možnost slyšet verze s varhanami, s kytarami, s dětským sborem, nebo úplně bez doprovodu nástrojů… Zpívat na Štědrý den koledy je vlastně povinné, všichni přítomní nevěřící, kteří po roce přišli znovu do kostela, totiž očekávají, že uslyší ty, které dobře znají, a občas mají ještě námitky, že třeba koledu „Chtíc, aby spal“ nebo „Slyšte, slyšte, pastuškové“ nikdy neslyšeli. Takže musí zaznít „Nesem vám noviny“, „Narodil se Kristus Pán“ a možná ještě „Tichá noc, svatá noc“.

  O něco lepší je Boží Hod Vánoční, kdy do kostela už přijdou většinou jen věřící, protože pro nevěřící Vánoce už skončily, takže můžeme zpívat a hrát třeba krásné „Splnilo se Písmo svaté“, aniž se nad tím někdo pohoršuje.

  Páter Robert jednou vzpomínal, že nedlouho potom, co přišel do Plzně (a ještě tak úplně neznal české zvyky), vyšel 25. prosince ráno z fary a šel ve slavnostní a radostné náladě do kostela sv. Jana Nepomuckého, aby tam oslavil narození Božího Dítěte. V jednu chvíli se otevřely dveře činžáku, vyšla jakási paní a těsně před ním vyhodila k popelnicím odstrojený vánoční stromeček. Vánoce pro ni to ráno definitivně skončily…

  My nezapomínejme, že Vánoce končí až na Tři Krále a ještě si s radostí u betléma nějakou tu koledu zazpívejme.

Zprávy a oznámení

Tříkrálová sbírka bude probíhat od 1. do 14. ledna 2025.

Tři králové budou chodit:

Ve čtvrtek 2. ledna v Úhercích, v pátek 3. ledna v Přehýšově. V sobotu 4. ledna Úlicích, v Pňovanech, v Plešnicích, v Jezné, na Hracholuskách a na Pankráci.

V Heřmanově Huti potkáte tři krále o víkendu 4. a 5. ledna. V Tlučné bude pokladnička při zpívání v místní kapli, které se koná v sobotu 4. ledna od 14 hodin.

V neděli 5. ledna budou tři králové v Nové Jezné.

V sobotu 11. ledna je ještě potkáte v Doubravě.

V Lochousicích je tříkrálová pokladnička na Obecním úřadě.

Ve Zbůchu bude pokladnička v místní kapli.

V pondělí 6. ledna 2025 v 17. 00 hod. bude v kostele sv. Prokopa v Nýřanech TŘÍKRÁLOVÝ KONCERT. Vystoupí děti ze Základní školy v Nýřanech.

Můžete také přispět přímo na Tříkrálový účet: 66008822/0800

Variabilní symbol naší farnosti: 777930018.

Svěcení vody, křídy a kadidla bude v neděli 5. ledna 2025 v kostele v Nýřanech, v Jezné a v Heřmanově Huti.

V neděli 2. února oslavíme svátek Uvedení Páně do chrámu, v Nýřanech, Pňovanech a v Heřmanově Huti bude při mši svaté svěcení hromniček.

Setkání na faře v Nýřanech bude v pátek 24. ledna 2025 po večerní mši svaté.

Výměna kartiček Živého růžence bude v neděli 5. ledna 2025.

V pátek 10. ledna a v neděli 12. ledna budeme přede mší svatou zpívat tzv. Pawelki, tj. zpěvy k oslavě svatého Pavla, prvního poustevníka, patrona řádu paulínů.

MOUDROST A ZBOŽNOST PÍSNÍ KATOLICKÝCH

Co kdys od proroků slavně zvěstováno,

ve městečku judském už je vykonáno,

porodila Panna Bohem požehnaná

světa Spasitele, Boha v lidském těle.

Veselí se měsíc s hvězdičkami všemi,

které jasnou tváří dívají se k zemi.

Hledí z modré dáli ku věčnému Králi,

právě zrozenému, v jesle vloženému.

Zvučně prozpěvují pluky rajských duchů,

andělská ta píseň lahodná je sluchu,

plesá srdce Panny, které do ochrany

dal Bůh svého Syna, Boha Hospodina

Králi od východu spějí ku Betlému,

pastýři se koří Spasiteli svému,

nuže nemeškejme, i my chvatem spějme

poctít Pána svého, Krále andělského.

Kde ho nalezneme? V chrámě, v jeho stánku,

zde se ozvi naše píseň o Beránku,

vidíme tu Krista, jež nám hody chystá,

duševními zraky pod prostými znaky.

Laskavě se na nás, na své dítky dívá,

ke stolu nás svému milostně pozývá,

nuže, poslechněme, k stolu Páně jděme,

zkusit oné slasti, již dá v nebes vlasti!

Zpěvník Boží cesta 1940

NAHLÉDNUTÍ DO FARNÍCH KRONIK

Kronika Farnosti Domažlice

1833

  Ves Nevolice odvádí od nepamětných časů desátek ve slámě, čili obilí ve snopech, a sice 90 mandelů žita a 90 mandelů ovsa. Tento desátek povinno jsou sedláci sami přivézti, vozí jej obvykle na dvou povozech, jeden oves, druhý žito. Vozkům dává se spropitného 36 krejcarů. Vybírá tento desátek kostelník s pomocníkem.

  Z vesnice Radonice vybírá děkan domažlický desátek v zrně, takzvaný osyp, a to půl korce pšenice a šest korců ječmene. Desátek ten odvádí se děkanovi prvního listopadu na Svátek všech svatých.

  Piva 26 a půl sudu bere děkan z pivovaru, pomahači přivážejí ho až do děkanství a přivážejí ho až do sklepa, za což se jim dává 10 krejcarů za každý sud. Obec domažlická má právo vybírati „pivní krejcar“ z pinty nebo mázu, takže i děkan musí platit pivní krejcar z piva, které v Domažlicích vypije. Ročně dělá tato nebývalá daň z piva 42 zlatých. Tento pivní krejcar vybírá obec na vydržování škol.

1874

  Je doba dávání a doba braní, časy se mění a lidé se mění s časem. Co zbožní předkové věnovali, po to sahají ruce potomků. Co podpisy a pečetěmi otců města, ba i darováním královským bylo stvrzeno, to se ruší a bere novými ustanoveními. A poněvadž člověk od přirozenosti je náchylnější k braní, tu je třeba jen příhodného pobídnutí, a již se činí porady a usnesení, aby se bralo tam, kde jen zákon světský dovolí, bez ohledu na to, zda se to s přikázáním Božím srovnává, nebo ne. To se dělo i při děkanství Domažlickém. Ačkoliv zákon o vykupování dávek a naturálií byl dán již roku 1849, nenapadlo dotud žádnému rodáku domažlickému dávky děkanu jeho přes 300 let odevzdávané jemu rušiti. Neboť obec i děkan řídili se zásadou: „Když na jedné straně má děkan příjem dávek od farníků, na druhé straně může při vybírání štoly své farníky na penězích šetřiti.“

  Avšak tu povstal v městské radě cizinec, JUDr. Václav Klíma, advokát, a navrhnul, aby se děkanovi dávky a naturálie vykoupily a tak zastavily. A ještě starším města nalhal, že pokud tak neučiní ještě tohoto roku, příští rok to již nebude možné, protože příslušný zákon již nebude platiti. Městská rada tedy toto schválila. Protestoval jsem sice, ale marně.

  Když obec domažlická zrušila deputát a když také několik důstojníků Sboru dělostřeleckého pro to hlasovalo, oznámil jsem jim, že v budoucnu už děkan nemůže členy sboru jejich za nepatrnou taxu 2 zlaté pohřbívati, jak si domluvili s panem děkanem Veselým roku 1806. Slovutný sbor dělostřelců už proto nemůže od pana děkana žádných podobných milostí očekávati.

1889

  Dne 1. června 1889 po delší nemoci zemřel v Pánu pan vikář, děkan domažlický, P. Karel Hájek, a byl 4. června se všemi možnými poctami na hřbitově u Svatých pochován. Památce jeho budiž čest nehynoucí. Na místo jeho zvolen byl obecním zastupitelstvem rodák domažlický, Dr. Jan Dobrý, dosavadní ředitel biskupského semináře v Českých Budějovicích, který zde také byl 22. září slavně instalován.

1892

  Zjara roku 1892 došlo schválení příslušných vyšších úřadů na zevnější nutnou opravu kostela svatého Antonína. Nejprve byla opravena věž a střecha, pořízeny nové žlaby podél celé střechy, zevnější zdi nově omítnuty a nabarveny. Nejdůležitější část opravy záležela v tom, že podél základů vykopán byl kanálek vzdušný, aby dolejší zdivo snáze provětrávalo, a takto plíseň a vlhkost z kostela se vytratila. Také všechna okna nově byla pořízena, opravy skončily v červnu, takže už na svátek sv. Antonína v kostele služby Boží konány byly.

  V milé vzpomínce zůstane pro Domažlice den 18. září 1892, kdy po dvouleté nákladné stavbě způsobem co nejslavnostnějším zasvěcena byla monumentální budova pro obecné a měšťanské školy chlapecké, jakož i pro pokračovací školu průmyslovou. Toho dne po slavnostním kázání, které měl místní děkan a v němž důležitost školy zevrubně naznačil, a po slavnostních službách Božích, odebral se církevní průvod ke školní budově. Průvodu tohoto účastnily se všechny zdejší školy, sbory uniformované s prapory, veškeré spolky a zástupcové všech státních úřadů a nesčetné množství obecenstva. Před budovou pan podnikatel Vojtěch Molek odevzdal klíče od budovy panu purkmistrovi jako předsedovi školské rady, načež pan purkmistr odevzdal klíče tyto řediteli školy, panu Františku Kovářovi, a požádal duchovenstvo o posvěcení budovy.

Po vykonaných církevních obřadech promluvil před budovou k lidu shromážděnému ředitel školy, načež ubíral se průvod zpět do děkanského kostela, kde slavnostně zanotováno Te Deum laudamus.

KATECHISMUS DUCHOVNÍHO ŽIVOTA

(Kniha o svátostech od kardinála Roberta Saraha z roku 2022)

Část třetí: O křtu

  Křest je svátost, která z nás činí Boží děti. Viditelně nás začleňuje do církve, velké a svaté Boží rodiny.

  Prvním důsledkem křtu je to, že tento nový Boží život, je život darovaný. Nikdo se nemůže stát křesťanem, protože se k tomu rozhodl. Křesťanem nejsem sám od sebe. Bůh mě povolal, vzal mě za ruku, osvítil mě. A křesťanem jsem se stal souhlasem s tímto Božím činem. Nejde o jakousi seberealizaci, všechno se děje pokorným souhlasem a vděčný přijetím.

  Člověk je povolán od počátku k plné účasti na Božím životě. Jen svými silami ale není schopen sám dosáhnout spojení s Bohem, překročit nekonečnou propast, která odděluje tvora od Stvořitele. Bůh tuto propast zasypal, když sám přijal naši lidskou přirozenost, souhlasil s tím, že zemře, aby napravil to, co člověk nenapravitelně pokazil. A dal nám křest, abychom mohli mít účast na tomto tajemství a čerpat z něj dobrodiní. Člověk musí zdarma daný Boží dar jen přijmout.

  Stará katecheze církve v Jeruzalémě pro nově pokřtěné to vykládá těmito slovy:

  Byli jste přivedeni ke svaté koupeli, kde se uděluje božský křest, jako byl Kristus přinesen od kříže k připravenému hrobu. A každému z vás byla položena otázka, zda věří v Otce, Syna i Ducha svatého. Složili jste spasitelné vyznání víry a třikrát jste byli ponořeni do vody a opět jste se vynořili. Tím jste symbolicky naznačili Kristův třídenní pobyt v hrobě.

Jaká nová a neslýchaná je to věc! Nezemřeli jsme skutečně, ani jsme nebyli skutečně pohřbeni, ani jsme nebyli skutečně ukřižováni. Stalo se to pouze obrazně, a přece to přináší skutečnou spásu.

  Kristus byl skutečně ukřižován a opravdu pohřben a opravdu vstal z mrtvých. A nám toto všechno bylo uděleno z milosti. Napodobením bereme účast na jeho umučení a získáváme skutečnou spásu.

Bezprostředním důsledkem křtu je ústřední místo Boha v našem životě, první místo, které mu náleží v našem srdci.

Tento důvěrný vztah k Bohu nás uvádí do rodiny církve. Křest mě totiž vytrhuje z mého osamění a vrhá do společenství s ostatními v Bohu. Tím, že z nás dělá Boží děti, nám dává bratry a sestry v Ježíši Kristu, s nimiž rosteme v Božím životě.

Být pokřtěn ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého tedy znamená být spojen s Bohem, být ponořen do jeho života.

PROMLUVY

Slavnost Matky Boží, Panny Marie

  První den nového občanského roku je zasvěcen naší úctě k Panně Marii jako Matce Boží.

  Vánoce jsou obdobím, kdy se v liturgii snad nejvíce setkáváme s Pannou Marií. Ano, Maria má své nezastupitelné místo v dějinách spásy. Východní mariánské ikony nám to říkají zcela jasně: Maria je v první řadě Matka Ježíše, proto je také spolu s ním nejčastěji zobrazována. Mariina úloha v dějinách spásy totiž vychází z její blízkosti Božímu Synu, z jejího vztahu matky k synovi.

  Ježíš přichází na svět jako každý jiný člověk – skrze narození z ženy, je opravdu jedním z nás. Jeho posláním je ukázat nám skutečný smysl našeho života a učinit z nás děti jediného Otce. To nádherné oslovení Abba (táto, tatínku, otče) si nechce nechat pro sebe, ale daruje ho každému z nás.

  Tohle je střed dějin spásy, samotné srdce velkého tajemství Vtělení. Tajemství, k jehož rozjímání nás v tento den vybízí evangelijní text.

Máme před sebou pastýře, kteří přicházejí plni očekávání, radují se, možná i běží, klanějí se, vyprávějí a společně se tomu všemu diví. Jejich vnější radost je nakažlivá. Oni jsou prvními příjemci a zvěstovateli evangelia ve velké vánoční noci. A nemůže být pochyb, že si to nenechají pro sebe. Na to je jejich radost příliš veliká.

  A Marie? Uchovává tyto události ve svém srdci a přemýšlí o jejich významu, aby je jako Matka a Ježíšova učednice mohla jednou správně interpretovat.

  Vánoční příběh nám názorně ukazuje, jaký může být náš postoj k Bohu, k evangeliu, ke Kristu. Můžeme ochotně a radostně hledat jako pastýři, být plni obdivu a chválit. Mnohdy nám tento vnější projev radosti chybí. Můžeme naslouchat znamením z různých knih, z přírody, z vědeckého světa, ale naše pokora nás nakonec přivede k betlémským jeslím.

  Kéž umíme nalézt pro sebe Mariinu cestu, protože její cesta je pro každého člověka požehnáním a pokojem. Její cesta nabízí radost z příchodu Ježíše a ze spásy, kterou Bůh nabízí, a zároveň je to cesta života s Bohem v našem každodenním životě, kterému Bůh žehná a dopřává mu pokoj                                                                              .P. Petr Mecl

MOC PRAŽSKÉHO JEZULÁTKA

  Téměř v každém českém kostele nebo kapli najdeme kopii milostné sošky Pražského Jezulátka. Lidé už většinou bohužel tuto sošku nevnímají. Myslí si, že jde o nějaký zapomenutý projev víry našich předků, víry naivní, nedospělé, která se už do našeho století vůbec nehodí.

Je smutnou záhadou, proč český národ, jemuž byla tato soška v 16. století svěřena do péče a k uctívání, lásku k malému Ježíši odhodil a vyměnil za lhostejnost a apatii.

Ta nás opouští pouze o Vánocích, kdy je milost z Božího narození tak silná, že se na pár dnů odvážíme spočinout po boku betlémských pastýřů a s úžasem se s nimi skláníme u jesliček.

Přitom mocné činy a zázraky Pražského Jezulátka stírají slzy, uzdravují nemocné, posilují zemdlené, těší zarmoucené, navracejí radost a pomáhají v nouzi. V minulosti i dnes. Pražské Jezulátko je zobrazením Krále, jenž je malý a zranitelný. Jeho silou je proměna lidského srdce. Dítě Ježíš je nám darem v dnešní době, chce nás osvobodit od našich neklidů a nabízí nám svůj pokoj. Našim rodinám, národu, celému světu. Samo nebe nám připomíná Pražské Jezulátko jako mocný prostředek záchrany.

Úcta a důvěra k všemohoucímu Dítěti nám pomůže vyprosit si neuvěřitelné věci. Bůh má pro nás tyto milosti připravené.

  Přejí-li dnes lidé něco svým nejbližším a přátelům, například o Vánocích, do nového roku, k svátku nebo k narozeninám, většinou jmenují „zdraví“. V češtině je obsah tohoto slova zredukován na absenci fyzické nemoci. Latinský výraz „salus“ ovšem vyjadřuje zdraví v jeho celistvosti včetně duchovního zdraví a naší spásy.

  Kněžna Polyxena z Lobkovic, když předávala zázračnou sošku do rukou karmelitánským mnichům v Praze, řekla jim, že „tomu, kdo uctívá Jezulátko, nebude nikdy nic chybět“. Přestaneme se strachovat o svou existenci, a vše, co s ní souvisí, a svěříme se s plnou důvěrou do láskyplné, moudré moci Boží. Pán se o nás postará a zaplaví nás svým požehnáním a pokojem.

  Abychom ale byli schopni Boží požehnání vnímat a přijímat, musíme se naučit odevzdat se plně do Božích rukou. Schopnost odevzdat se, která je vlastní a přirozená dětem, bývá pro dospělé často tvrdým oříškem.

Z knihy: O mocném působení Dítěte Ježíše

BOŽÍ SVĚTLO V NAŠÍ DOBĚ

(Meditace Benedikta XVI. k církevnímu roku)

Setkání chaosu a světla - Hromnice

  V občanské každodennosti si dnes sotva kdo uvědomí, že 2. února slavíme Hromnice, prastarý svátek církví Východu a Západu, který u nás dříve hrál významnou roli třeba v rolnickém kalendáři.

Bezprostředním podnětem svátku je připomínka toho, že Maria a Josef donesli Ježíše čtyřicátý den po narození do chrámu v Jeruzalémě k předepsané oběti očišťování.

  Liturgie svátku vyzdvihuje především jeden rys, který na této události líčí evangelista Lukáš: setkání dítěte Ježíše a starce Simeona. V tomto setkání dítěte a starce vidí církev setkání zanikajícího pohanského světa a nového začátku v Kristu, setkání upadajícího období Staré smlouvy a nového období církve národů.

  Co se zde odehrává, je více než výpověď o věčném koloběhu života a smrti, je to více než útěcha, že po odchodu jedné generace bude následovat další s novými idejemi a nadějemi. Kdyby tomu tak bylo, tak by toto dítě nebylo žádnou nadějí pro Simeona, ale pouze samo pro sebe. Je však více, je nadějí, která přesahuje smrt.

Tím se dostáváme k druhému významu liturgie tohoto dne. Simeon nazývá dítě Ježíše „světlem k osvícení pohanů“ a v návaznosti na tento výrok se tento den postupně přetvářel ve slavnost světla. Teplé světlo svící má být výstižným symbolem pro světlo větší, které po všechny časy vychází z postavy Ježíše.

V Římě se od dávných dob pohanských konal také průvod se světlem zvaný Amburbale. Tento pohanský průvod městem obsahoval magické prvky, měl sloužit k ochraně města a k očištění od zlých sil. Jeho znamením byl ohlušující křik a rámus, což mělo ony temné síly vyhnat z města. Divoký řev pohanského světa volajícího po očistě a osvobození od zla byl v křesťanství nahrazen jemným a pokorným světlem Ježíše Krista k osvícení pohanů.

  Procesí se svíčkami nám má připomenout pravdu, že dějiny světa zůstávají chaotické, pokud se neobrátí k nadpřirozenému. A dává nám také odvahu, abychom nadpřirozené nevnímali jako ztrátu času při budování lepšího světa, ale jako jedinou cestu, která může dát chaosu tohoto světa smysl.

ZE STARÝCH CESTOPISŮ

Manka Římanka – Podruhé v Římě

  Manka s arcibiskupským lejstrem měla v hospici vždycky přednost. Poutníků bylo moc a Manka že jim v kuchyni pomůže. Vařili jináč, ale Manka umývala nádobí a činila se. Na audienci museli čekat, všechno vyřizoval velebný pán. Předem ohlásili Manku, že nese Svatému otci pražské Jezulátko darem, a tak šla k soukromé audienci do zvláštní místnosti. Svatý Otec seděl na trůně, vyvolávali jméno dárce a každý s darem přistupoval a dar odevzdal knězi, který u trůnu stál. Podala lejstro v obálce od knížete arcibiskupa Švarcenberka a Ježíška. Svatý Otec se obrátil ke knězi a vzal Jezule do rukou. Prohlížel je hezkou chvíli a pak je podal jinému knězi a ten je postavil na zvláštní stolek. Svatý Otec byl veliký, mluvil rychle, jako by sypal perličky, a tlumočník kněz řekl klečící Mance, že svatého Otce těší soška Pražského Jezulátka, říkali „Bambíno“. Svatý otec slyšel už o něm a má je ve velké úctě – bude v jeho soukromém bytě. Že děkuje a poutnici žehná. Na druhý den se má dostavit na adresu, kterou jí dal na kartičce ten kněz. Audience trvala jen pár minut, ale Mance stačila – hlídala se, aby zase něco nevyvedla. Ceremoniel nepopletla, na svatého Otce dobře pohleděla. Usmíval se mile a znovu slzící Manku požehnal.

  Druhý den šla na tu adresu, co byla na kartičce, spolu s tím knězem z Bavor. Ve velké sednici se vykázala kartičkou, dali jí zapečetěný lejstro a balíček. Byl v něm obraz hlavy Kristovy z Veroniky roušky a hřeb, kterým byl Kristus přibit ke kříži. Také malý zvoneček dostala, kterým naši rodiče pak cinkali o Štědrém dnu, když Ježíšek přicházíval. Také se cinkalo na něj, když někdo z rodiny umíral. Když umírající dokonal, zhášela se zvonečkem ta svíce, kterou držel umírající v ruce. Světlo jeho života na světě zhaslo, ale zvoneček stříbrným hláskem ho doprovází na „onen svět“.

Manka také dostala průvodní listinu po Itálii ke všem místům, kam toužila jít.  Peníze měla, všude šli poutníci, co s ní přišli, a tak Manka radostí zářila. Nosila tmavě modrou šerku, kabátek bílý, v zápěstí vyšívaný, vlněný tmavší šátek přes prsa, fěrtuch a plínu bílou na hlavě.

Po památnostech Říma chodila, ale do Assisi jeli – je to daleko a poutníci byli majetní. Manka poprvé jela železnicí a divila se, jaké jsou to na světě kumšty a vymoženosti!

V Assisi navštívili tři kostely nad sebou. Manka pohřížená v rozjímání před obrazem svatého Františka slíbila, že ho bude v chudobě a odříkání následovat. Za ty tři dny se nechala v sákristii poučit a postoupila obláčku jako „sestra třetího řádu“. Může chodit mezi lidma ve svém oblečení, ale povinné modlitby, posty a chudobu musí dobrovolně snášet. Šat si tam koupila a taky knížečku německy psanou o svatém Františkovi. Byli také v Padově a v Pise, kde byla pěkná věž, Manka říkala v hospodě, že by jí měli podepřít dřevy, než se jim vysmekne z gruntů. A smáli se tomu lidi.

V Padově v kostele u svatého Antonína se jí líbily věže, je to kostel s okny zašpičatělými, celý je z krajek a věžiček, a má sedum bání. Z Padovy jeli zase do toho města, které sedí na vodě jako kachna. Jeli parníčkem a Manka se div nerozstonala, musela pořád myslet na něco jiného, jak se ta loď houpala. Jezdili po kanálu na lodičce, která vypadala jako labuť z jezírka na zámku. Brzy pak šli na loď a jeli do Terstu. A potom z Terstu mašinou až do Vídně. Tam se odtrhli Bavoráci, a že pojedou rovnou domů. Ostatní jeli do Brna a pak rovnou do Prahy.

A tam šla Manka k panu arcibiskupovi.  Vystrojila se svátečně do oblečení, které měla k audienci u Svatého Otce, nové botky na noze, no byla jako kytka. Paní Lobkovizová přivezla Manku v kočáře v určenou hodinu návštěv. Velebných pánů tam všude bylo, kam oko zabloudilo. Přišly brzy na řadu. Manka opálená, ušlá a unavená, okřála v Praze radostí, že je doma. Trvalo hezkou chvíli, než všechno vypověděla. Pan arcibiskup přijal lejstro a flaštičku františkánského balzámu, který je proti všem nemocem. Zajímalo pana excelencpána, jak audience dopadla s Pražským Jezulátkem a těšilo ho, že Manka tentokrát nemusela prožívat duševní muka čekáním. Vypravovala taky o Assisi, jak se dostala do řádu a že má františkánské oblečení. Slib chudoby učinila a proti hříchům bojovat, posměch snášet i potupu. Pan excelencpán byl až dojat. Manka pak klekla i paní Lobkovicová, a šly. Manka nezapomněla říct „Zvostávejte tu s Pánem Bohem!“

Z Prahy šla Manka pěšky až k Plzni, kde se stavěla. Přinesla jim z Říma dary a hned měla menší rance. V mlýně zůstala nějaký čas, byla trochu stonavá z těch talijánskejch jídel, nepustili Manku dál, dokud se neosvěžila.                                        Příště: Manka doma.

A JEŠTĚ PŘÍBĚH NA ZÁVĚR

Legenda o vánoční hvězdě

  V Mexiku slaví lidé Vánoce s velkou radostí. Oblečou si své nejkrásnější šaty, vystrojí hostinu a vzájemně se obdarují krásnými dárky. Navíc mají jeden zvláštní obyčej, o Vánocích nosí děti do kostela Ježíškovi květiny a často soutěží, kdo z nich dá k jesličkám ten nejkrásnější květ.      

Inés byla malá indiánská holčička, která žila před mnoha lety v Mexiku. Její rodina byla tak chudá, že si slavení Vánočních svátků vůbec nemohla dovolit. K večeři měly s maminkou a sestrami jen to, co si na tržišti vyprosily jako odpadky, které už trhovci chtěli vyhodit. Ale to Inés nevadilo. Trápilo jí něco jiného. Také si přála jako ostatní děti přinést malému Ježíškovi krásnou květinu, ale kde by ji sehnala, když neměla peníze ani na jídlo? Chodila proto po městě sem a tam a hledala mezi kameny nějakou květinu nebo aspoň poupě. Už se stmívalo, když v rohu jakéhosi zbořeniště zahlédla zelené lesklé lístky rozprostřené jako okvětní plátky. Opatrně jich několik utrhla, stáhla si červenou stuhu z vlasů a tou malou kytičku svázala kolem lístků na mašli.

  Se zalíbením si svoji květinu prohlédla. „Ano, to je ono, ta se bude Ježíškovi jistě líbit,“ pomyslela si. „S tou červenou stužkou vypadá opravdu nádherně!“

  Po cestě domů šla kolem kostela a zahlédla pootevřené dveře. „Teď tam určitě ještě nikdo nebude,“ napadlo jí. „Všichni budou květiny nosit až po večeři, dám ji tam teď, aby se mi nesmáli, až to uvidí.“

  Vklouzla tiše do kostela, proběhla kolem sloupů až dopředu, kde bylo místo zalité světlem svíček. Tam na vyšívaném polštáři ležela v Betlémě soška Ježíška.

  Inés položila svou kytičku ze zelených lístků a zašeptala: „Snad se ti bude moje kytička líbit.“ V tom se kostele rozezněly obdivné výkřiky. Inés sebou leknutím trhla, za ní stálo několik lidí a s údivem hleděli na její kytičku.

  „To jsou krásné květiny! Kde jsi je našla? Ještě nikdy jsem nic podobného neviděl.“

  Inés se znovu podívala na svůj dárek Ježíškovi a překvapením zapomněla dýchat. Zelené lístky zčervenaly a malé kuličky uprostřed zářily zlatou barvou. Inés vyskočila a běžela celá šťastná domů Teď si byla jistá, že Ježíši její dárek udělal radost, protože proměnil obyčejné listí v nejkrásnější květinu v celém Mexiku – ve vánoční hvězdu.

Bruno Ferrero: Vánoční příběhy pro potěchu duše.