ÚVODNÍK - ZŮSTAŇ S NÁMI

  Dva Ježíšovi učedníci jdou z Jeruzaléma do města Emauzy. Smutní, zklamaní, a vyděšení ze všech těch hrozných událostí, které se staly jejich učiteli a příteli. Když se k nim Ježíš cestou přidá, nepoznají ho. Není se co divit, vůbec nečekali, že ho ještě někdy uvidí. Oba učedníci neví, kdo jde s nimi, kdo k nim mluví, kdo jim vysvětluje proroctví. Ale je jim s ním dobře. Tak dobře, že ho nakonec ve chvíli rozloučení prosí: „Zůstaň s námi, nechoď dál, neopouštěj nás!“

  Čtyřicet dní po svém Zmrtvýchvstání se Ježíš setkával se svými učedníky. Jistě často i z jejich úst zazněla ta samá prosba „Zůstaň s námi!“ Možná to říkali ještě těsně před Nanebevstoupením Pána. Nechtěli ztratit jeho blízkost, která jim dávala jistotu, bezpečí, radost.

  Ale Pán přesto odchází. Dává svým apoštolům úkol a posílá jim k tomu i slíbený dar, Ducha svatého, který je bezpečně dovede k cíli. Dává svým apoštolům možnost, aby ukázali, co v nich je. Dává jim poslání a taky čas, aby ho zvládli. A také v eucharistii jim dává sám sebe navěky,

  Stejný úkol má Ježíš i pro každého z nás. I nám dává úkol a čas. Posilu Ducha svatého a povzbuzení v eucharistii. Dává nám možnost ukázat, co v nás je a jak dokážeme jeho dary využít.

Svatý Augustin napomíná věřící v den svátku Nanebevstoupení Páně: „Proto se sluší, bratří nejmilejší, abychom Ježíše srdcem následovali tam, kam on vystoupil tělem, jak věříme.

Vzdalujme se tedy pozemským tužbám, ať zde dole již nic netěší nás, kteří máme Otce v nebesích. A zvláště je třeba, abychom uvážili, že ten, který vystoupil na nebesa plný dobroty, se vrátí strašlivý, a všechno, co nám přikázal s mírností, bude od nás vyžadovat s přísností.

Nikdo ať tedy nepodceňuje lhůtu povolenou k pokání, nikdo ať neopomíjí starost o sebe, dokud tak může činit, neboť náš Vykupitel přijde k soudu s tím větší přísností, čím větší trpělivost vůči nám projevil do chvíle soudu. Tím se tedy, bratří, zabývejte, o tom v duchu horlivě rozvažujte.“

REPORTÁŽ NA ÚVOD

Jak putovali farníci z Vejprnic na Křížový vrch

V říjnu roku 1862 posvětil tepelský opat Marian Heinl novou kapli svatého Kříže na Křížovém vrchu. Křížový vrch se opět stal (po zboření krásného chrámu v roce 1802) hojně navštěvovaným poutním místem.

Bylo to roku 1863, když vejprnický kaplan zapsal pouť svých farníků na Křížový vrch u Chotěšova:

  „Pouť byla ustanovena na neděli po památce Povýšení svatého Kříže. Když přišel ten den 20. září, na nějž malý i velký se těšil, scházeli se osadníci z obcí sem přifařených do chrámu Páně, odkud veřejné procesí (první po osmdesáti letech) za utěšeného jitra se odebralo.

  Sbor náš čítal kromě dětí na čtyři sta osob. Pobožnost byla pěkná, lid si počínal zbožně, dvěma zpěváky o zpěvy k poctě umučení Páně bylo postaráno, které se blízko chotěšovského chrámu Marie Panny s chvalozpěvy mariánskými střídaly.

  Kráčejíce obcemi německými, všude zvoněním jsme byli uvítáni, v krajině nalézali jsme mnoho křížů polních, ale všechny krásné, u každého lid náš poklekl k modlení. Desátá hodina již dávno minula, kdy náš četný průvod k hoře se blížil, mimo naše procesí byly tu již dva průvody z okolí Staňkova. Dosti malý chrám na vrcholu nemohl všem poutníkům toho dne místa popřáti, ale lid plesal účasten mši svaté na tomto posvátném místě, mnozí ke stolu Páně přistoupili, zbožně s pohnutím naslouchal lid slovu Božímu o pravé poctě svatého Kříže.

Na závěr služby Boží, kdy mnohé oko slzou zbožné radosti se zarosilo, modlili jsme se litanie a modlitby ke svatému Kříži, pak lid líbal ostatky svatého Kříže a kladl milodary na oltář ke zvelebení chrámu tohoto.

  Po poledním odpočinku v stinných hájích hory této, odkud je pěkná vyhlídka daleko na ty přečetné české a německé dědiny, ubírali jsme se v pořádku přes Chotěšov, kde odpolední služby Boží jsem konal a kde duchovními tamějšími laskavě uvítáni jsme byli, k domovu, kde závěr pobožnosti ve farním chrámu Páně učiněn byl. Slunce velmi se již k večeru naklonilo, když se osadníci z této pouti v srdci potěšeni a občerstveni domů ubírali.

  Jako u mne, tak i u každého zůstane hluboko v srdci milá a sladká vzpomínka na tuto pouť.“

Zprávy a oznámení

V měsíci květnu budou ranní mše svaté ve všední dny stále na faře, z důvodu operace P. Stanislava bude mše svaté sloužit P. František.

V úterý 14. května nebude ranní mše svatá (Kněžský den v Plzni).

Každý pátek po večerní mši svaté bude v květnu májová pobožnost.

Výměna kartiček Živého růžence bude v neděli 5. května. Tuto neděli bude také mše svatá za všechny členy Živého růžence.

V sobotu 4. května se koná Pěší pouť na Křížový vrch (Vrabina). Půjdeme každý svým tempem z parkoviště u Losiné v 8. 30. Nebo můžete přijít individuálně.

V 9. 30 bohoslužba slova u kříže na úpatí. Potom možnost společného občerstvení (i opékání buřtů) na vrcholu.

V neděli 12. května na Den matek, bude v kostele v Nýřanech v 15. 00 hodin program připravený dětmi ze Základní školy pro jejich maminky a babičky. Všichni jsou srdečně zváni!

V neděli 19. května bude Poutní mše svatá v kapli svatého Jana Nepomuckého ve Vlkýši v 11. 00 hodin, místo pravidelné mše svaté v kostele svatého Martina.

Sbírka na pomoc pronásledovaným křesťanům bude v neděli 5. května 2024.

Sbírka na diecézi bude v neděli 19. května 2024.

Sbírky v měsíci dubnu vynesly 14. 536 Kč a 55 Euro.

Noc kostelů se letos koná v pátek 7. června.

V naší farnosti se zapojí: kostel svatého Prokopa v Nýřanech, kostel svatého Martina v Heřmanově Huti, kostel Nejsvětější Trojice v Blatnici a kostel Nejsvětější Trojice v Jezné. Podrobné programy budou včas zveřejněny.

MOUDROST A ZBOŽNOST PÍSNÍ KATOLICKÝCH

„Přijďte ke mně všichni!“

Hlas z příbytku volá,

ve mně je zdroj štěstí, já osvěžím vás.

Já otírat budu pot plynoucí z čela,

a pozemské dřiny vám ulehčím čas.

Ó, pojďme všichni, snažme se

oběť srdcí našich nést.

Před jeho trůnem padněme,

s láskou vzdejme jemu čest.

„Pojďte ke mně všichni!“

Ó, bídní hříšníci,

řetězy vám sejmu, které tíží vás,

jsem tu pro vás vždycky, milosrdný Pán,

a z otroctví hříchu vysvobodím vás.

Ó, pojďme všichni…

„Pojďte ke mně všichni!“

Ovečky bloudící,

já jsem Pastýř dobrý, tu v objetí mém,

v srdci plném lásky místo je útěchy,

sladce a bezpečně spočinete v něm.

Ó, pojďme všichni…

„Přijďte ke mně všichni!“

Cestu vám ukáže

Matka milující, kterou já vám dám.

Ona s vámi půjde před moje oltáře,

jednou vás přivede do nebeských bran.

Ó, pojďme všichni…

Píseň ke svátku Božího Těla.

Zpěvník Jan Siedlecki.

NAHLÉDNUTÍ DO FARNÍCH KRONIK

Kronika děkanátu Manětín – Léta poválečná

1946

  V lednu byl zahájen odsun Němců z Manětína, nejprve do sběrného tábora v Nečtinech, odkud pak vyjížděly dobře organizované transporty nákladními auty Manětínem do Mladotic a dále vlakem do amerického pásma v Bavořích. Transport první odjel v dubnu, druhý počátkem května, třetí je chystán na poslední červen. Paní hraběnka použila povolení k návštěvě dětí v Rakousku koncem dubna.

  Svaté biřmování v naší farnosti udílel 3. června Jeho Excelence Antonín Eltschkner, světící biskup pražský. Všem velice imponovalo jeho prosté vystupování beze vší pompy, za to tím srdečnější. V sobotu odpoledne udílel biřmování v Křečově, odkud místní autodrožkou přijel do Manětína v úplné tichosti. V neděli sloužil zde mši svatou, na které účinkoval pražský pěvecký sbor Hlahol, jenž shodou okolností zajel s 60 členy do Manětína, maje pak účinkovat v Kožlanech na oslavách 62. narozenin pana prezidenta Beneše.

  V červenci tábořili poprvé v Manětíně v Kačí louži katoličtí Junáci z Prahy Kbel, za vedení bratra Pavla, františkánského terciáře. Mši svatou v táboře jim sloužil kněz, kaplan z Karlína, jenž se jako první hlásil dobrovolně do duchovní správy v pohraničí. Je to dp. František Šmejkal, administrátor ve Vejprtech. Zároveň s ním působil zde bohoslovec Antonín Bradna.

  V ČSR byla za nemalých okázalostí 28. října vyhlášena „Dvouletka“, která má za cíl roku 1948 o 10% předstihnouti náš blahobyt z roku 1938. V neděli před tím se na Slavnost Krista Krále konala tzv. „národní směna“, tj. dobrovolně nucená tělesná práce. V rámci dvouletky se staví městský vodovod, již dvakrát byla vyhlášena pracovní povinnost po deseti hodinách pro muže od 18 do 60 let. Zámek zůstává ponuře zamčený v národní správě.

1947

  Tuhé zimy konec nenastává. Od svaté Lucie dodnes (na svatého Řehoře) zůstává voda v kropenkách zamrzlá, led ani jednou nepovolil. Pro mrazy nedalo se o několika nedělích ani kázati.

  V lednu byl jsem jmenován administrátorem excurrendo opuštěné fary v Lukové. Po odsunu německých kněží dochází často ke vloupání na fary opuštěné, v Lukové, v Krašově i v Močidleci.

  Pro veliké sucho trvající přes celý květen vypadají luka i pšenice velmi neslibně. V neděli 8. června vykonali jsme proto prosebné procesí k soše svatého Vojtěcha s četnou účastí.

  V neděli 6. července pořádal převor z Teplé, dp. Heřman Josef Tyl první oficielní českou pouť v Mariánských Skokách, pozval i nás. Z Manětína vypravilo se procesí četné autobusem a nákladním autem.

  Mimořádné milosti Boží se má dostati našemu městu! Na své jubilejní apoštolské cestě zavítá svatý Vojtěch k nám. Věru podivuhodné jsou cesty Páně. Známé jsou politické příčiny, pro něž Slováci zamítli pouť našeho svatého patrona (jeho ostatků) po jejich zemi, tím více získal času na vizitaci dědictví svatováclavského v Čechách.

V pražském semináři studuje IV. ročník bohosloví Antonín Bradna, jehož matka pochází z Manětína, a jenž proto k našemu městu přilnul láskou.  Ten přimluvil se na rozhodných místech a již 22. června dostali jsme zprávu, že se u nás svatý Vojtěch zastaví.  A ne jen na půl hodiny, jak bylo plánováno, ale přes noc! V neděli 22. července bude v Berouně, 21. a 22. v Plzni, načež přes Třemošnou a Plasy navštíví Kralovice, Křečov a kolem 17 hodiny přijede do Manětína, kde zůstane do 8 hodiny ranní následujícího dne.

  Nyní, na začátku července, tedy žijeme v radostných přípravách na uvítání svatého hosta. Starosti s tím spojené jsou nejkrásnější v životě. Celkem 67 plakátů bylo vyvěšeno, posláno 30 pozvánek různým organizacím a spolkům. Zajištěna hudba, objednána slavobrána uprostřed nového mostu. Všude se setkáváme s ochotou a nadšením, vše slibuje, že slavnost předstihne i tu ostatkovou v roce 1931.

Obětavé paní a dívky důkladně vymyly děkanský kostel, kostel hřbitovní svaté Barbory i kostelík svatého Josefa. Na radnici konala se schůze, kde byl stanoven program slavnostního průvodu.

  V pondělí stavěli jsme kenotaf (náhrobek) pro ostatky svatého Vojtěcha, z různých darů se pořídilo mnoho květin a zeleně, u mostu pletly paní dlouhé girlandy z chvojí pro slavobránu, a nápis na ní složila paní Růžena Schwarzová z Prahy: „Vojtěchu svatý, uctívaný po staletí, chraň svou drahou vlast a její děti!“ a pan Stanislav Kolenatý, knihař, jej namaloval, a do štítu slavobrány ještě svatovojtěšskou mitru i letopočet 997 – 1947 přidal.

V úterý ráno ozdobili skauti kamenný portál kostela girlandami, pod kaštany u kostela byla postavena řečnická tribuna s mikrofonem. V poledne se ozdobilo celé město prápory, snad nikdo neopomněl tak učinit. Počasí bylo nadmíru příznivé, jasno a teplo. Odpoledne dostával život již ráz nedělní a sváteční. Venku bylo již vše připraveno, jen v kuchyni na děkanství bylo rušno přípravou na pohoštění milých hostí. V 16 hodin zavezl mě pan Bílek autem do Křečova, kde byla pro svatého Vojtěcha určena půlhodinová zastávka.

Příště: Přivítání svatého Vojtěcha v Manětíně.

PROMLUVY

Je možné žít bez Boha?

  Co myslíte, moji drazí, je možné štěstí bez Boha? A řekněte mi, jsme šťastnější než byli naši předkové? Je náš život spokojenější? Pohodlnější ano, ale spokojenější a šťastnější?

  Co se změnilo za posledních sto let? Před sto lety putovali bandité pěšky po lesích, dnes jezdí rychlíkem první třídou. Kdysi spali v příkopě nebo na koňském hřbetě, dnes v elegantních pokojích luxusních hotelů. To je celý ten rozdíl.

Dříve bývala muzika jen o posvícení a na velké svátky, dnes nám vyhrává denně, můžete si dokonce vybrat, jakou chcete, ale jsme proto veselejší? Tolik elektrického světla nás obklopuje a cesty lidstva jsou stále temnější.

Umíme tříštit skály na padrť, ale nedovedeme zkrotit svůj hněv.

V tomto našem století jsme svědky mnoha rekordů. Ale bohužel držíme i rekord v prolévání krve, rekord nešťastných rodin, rekord povražděných dětí, rekord nenávisti, zla, bídy a neštěstí. Taková je situace, v níž se ocitlo dnešní lidstvo. Co myslíte, je možný život bez Boha?

  Sám Bůh nám nabízí východisko. Návrat k Božím přikázáním. Návrat k lásce, kterou kázal Pán Ježíš. Návrat k odpuštění a milosti.

  A proto vás prosím, přimlouvám se, modlím se, abychom se my všichni upřímně a celým srdcem i životem vrátili k Bohu.

  Pohleďte na květ, utržený ze svého stvolu, co z něj bude?

  Pohleďte na potok, který opustil své koryto, co s ním bude?

  Pohleďte na hvězdu, která zabloudila ze své dráhy, co s ní bude?

A když se člověk odřekl svého Boha – což to nevidíte, co z něj bude?       

Není-li Bůh, přemění se svět v jedno zlodějské doupě. To už nebude jen jeden nevěrný správce jako v evangeliu, to bude každý hospodařit pro sebe, neboť není-li Boha, komu za to bude zodpovědný?

Není-li Bůh, může tě každý na potkání zabít, neboť komu se bude zodpovídat?

Není-li Bůh, je život výsměchem, láska hloupostí a každý poctivý člověk bláznem.

Není-li Bůh, nepřijde k tvému smrtelnému loži kněz, aby se za tebe modlil, a můžeš si pro lepší umírání nechat od dětí třeba přeříkávat násobilku…

Pane Ježíši, pomoz nám, abychom víru v tebe až do konce svého života zachovali. Amen.

P. František Novák, „arciděkan Šumavy“, 1955.

MATKA BOŽÍ V LITURGII

(Z knihy karmelitána Christophera O´Donella „Slavíme s Marií“)

Neposkvrněného Srdce Panny Marie

(sobota po druhé neděli po Seslání Ducha svatého)

  Papež Pius XII. zasvětil svět roku 1942 Neposkvrněnému Srdce Panny Marie a stanovil oslavu svátku na osmý den po Nanebevzetí Panny Marie, tedy 22. srpna. Do té doby se tento svátek už tři sta let v církvi sice slavil, ale nejprve jako soukromý Svátek Srdce Mariina v kongregaci svatého Jana Eudes (eudisté), později byl rozšířen na všechny diecéze, které o to požádaly.  Po reformě kalendáře roku 1969 se ze svátku stala nezávazná památka slavená den po Slavnosti Nejsvětějšího Srdce Páně.

  V posledních letech stihla úcta k Srdci Panny Marie stejný osud jako úcta k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu. Dnešní činné spirituality si s těmito pobožnostmi, které považují za příliš citové a teoretické, nevědí rady. Odpuzují je často také nevkusná zobrazení s touto úctou spojená.

  Je tedy důležité poznat biblický základ. Ve Starém i Novém zákoně je „srdce“ kořenem mravního a náboženského vztahu k Bohu. Srdce představuje střed duševního života, v něm se utvářejí naše dobré i špatné sklony. Jedině tehdy, když si uvědomíme bohatství biblického symbolu srdce, vyhneme se povrchnímu, sentimentálnímu obrazu srdce.

Nazírat na Mariino srdce znamená jít cestou hlubokého sebepoznání a proměny srdce. Maria celým svým srdcem, celou svou bytostí a nejniternějšími postoji směřovala k Bohu. I nás může učit, jak přijímat Boha do svého života, jak se sytit jeho slovem, jak po něm žíznit a hladovět.

Mariino srdce bylo svatyní Ducha svatého a stalo se chrámem věčného Božího Syna. Chceme-li Marii skutečně ctít, musíme svolit, aby se naše srdce také stalo Božím příbytkem a místem, kde se mu budeme opravdově klanět.

Kontemplace Mariina srdce nás přivádí do srdce církve. Srdce církve se musí stále snažit podobat se srdci Mariinu. A to především v její schopnosti přijímat Boží dary. Také církev především přijímá, protože je stále budována milostí. Veškerou svou činností církev jen odpovídá na to, k čemu ji Bůh předem povolal a uschopnil.

Teolog Hans Urs von Balthasar už v roce 1975 varoval: „Je třeba objevit znovu mariánský princip církve. Když církev do značné míry odložila své mystické stránky a opřela se ryze o princip mužský, stala se církví neustálých rozhovorů, organizací, poradních komisí, synodů, výborů, funkcí a statistik. A v tomto mužském světě začíná být všechno polemické, kritické, smrtelně vážné a nesmírně nudné a lidé z takové církve hromadně utíkají…“  

CARLO LURAGO

Carlo Lurago v Regensburgu

  Architekt Carlo Lurago byl v roce 1665 povolán císařem Leopoldem I. do Řezna, aby tam zbudoval dlouho plánovaný kostel.

  Karmelitáni přišli do města Řezna sice už v roce 1290, ale na začátku 17. století začaly být na německé půdě zakládány kláštery přísných bosých karmelitánů, v Kolíně, v Mnichově nebo ve Vídni. Všechny byly hojně podporovány rodem Habsburků, kteří se snažili s jejich pomocí přivést národ zpět ke katolické víře.

Císař Ferdinand II. se rozhodl roku 1634 usadit karmelitány také v Řezně, což nebylo jednoduché, narazil zde na velký odpor luteránů. Proto se do konventu nastěhovali první bosí karmelitáni až v roce 1655. O deset let později zahájil Carlo Lurago výstavbu kostela svatého Josefa, který byl vysvěcen roku 1672.

  Hlavní oltář s velkým obrazem svatého Josefa s Ježíškem pochází z původního barokního vybavení řezenské katedrály (které se roku 1835 likvidovalo) a tvoří nepřehlédnutelnou dominantu celého chrámu. Po stranách oltáře jsou sochy svaté Terezie z Avily, a svatého Eliáše, starozákonního proroka.

  Karmelitánský klášter si prošel zrušením za Josefa II. (z kostela se stala celnice a z kláštera vězení) a vzkříšením v polovině 19. století. V současnosti se v něm karmelitáni věnují hlavně duchovnímu doprovázení a zpovídání. Denně je zde eucharistická adorace a slaví se dvě mše svaté.

  V klášteře se po staletí udržují některé tradiční pobožnosti. Od roku 1697 novéna Christkindl, devět dní modliteb před zázračným obrazem Pražského Jezulátka, který je na Štědrý den slavnostně přenesen na oltář.

  Devět týdnů před svátkem svatého Josefa se pak každou středu konají pobožnosti ke svatému Josefovi.

VÝROČÍ SVATÉHO WOLFGANGA

Tisíc sto let od narození svatého Wolfganga

  Svatý Wolfgang, biskup z Řezna (Regensburgu) se narodil v roce 924. Celá řezenská diecéze, sousedka a babička naší diecéze, proto u příležitosti tohoto výročí od října 2023 do října 2024 oslavuje, chystá různé akce, připomíná si svého patrona a ochránce. Oslavy vyvrcholí letos na svátek svatého Wolfganga, tedy 31. října 2024.

  „Svatý Wolfgang, patron naší diecéze, by se měl vrátit do našeho vědomí. Vyzývám všechny, aby se v roce svatého Wolfganga společně vydali na cestu, aby si připomněli a uctili tohoto odvážného hlasatele víry, a tím také obnovili a posílili svoji víru. Vezměme si příklad z toho, který šel daleko, přes hraniční cesty, aby získal lidi pro Ježíše Krista." Řekl na úvod Roku svatého Wolfganga biskup řezenské diecéze, Rudolf Voderholzer.

Ve „Wolfgangsjahru“ čekají věřící různé aktivity, které zvou k tomu, aby se k nim všichni připojili a stali se jejich součástí. Ústředním prvkem by měly být poutě a poutní cesty: na jedné straně ke slavnému kostelu sv. Wolfganga u jezera Wolfgangsee, ale také k malým kostelíkům svatého Wolfganga, z nichž některé se mohou pochlubit dlouholetou poutní tradicí.

Znáte svatého Wolfganga?

  Narodil se roku 924 ve Švábsku do rodiny zchudlého hraběte, který sice neměl moc peněz, ale svému synovi zajistil vynikající vzdělání. Ve 32 letech trevírský arcibiskup Jindřich Wolfganga povolal, aby vedl jeho dómskou školu a nabídl mu tak lákavou kariéru. O deset let později si ale Wolfgang volí jinou cestu – vstupuje do kláštera ve Švýcarsku. V roce 970 byl vysvěcen na kněze a odešel jako misionář do Uher, ale už za tři roky přijal biskupské svěcení (i když to z pokory dlouho odmítal) a stal se biskupem v Regensburgu.

  Jeho první starostí jako biskupa bylo, aby reformoval kláštery, které byly v jeho diecézi, a také aby pozvedl diecézní pastoraci. Sám Wolfgang šel všem příkladem, žil důsledně jako mnich, nosil mnišský oděv, dodržoval askezi i pravidla, měl mnišský způsob života hluboko v srdci.

  Ale pro své věřící měl také velké porozumění. Skrze časté vizitace se snažil být všem nablízku a pomáhat jim přiblížit se k Bohu. Záleželo mu na vzdělání, zakládal školy, pomáhal chudým, v době hladomoru nařídil otevřít sýpky a spravedlivě rozdělit obilí.

  Zemřel v roce 994 na své cestě k salcburskému arcibiskupovi v kostele svatého Otmara nedaleko Lince. Pohřben byl v Regensburgu. Od roku 1052 je uctíván jako svatý.

SVATÍ APOŠTOLOVÉ

Ženy ve službě evangeliu

(z knihy Benedikta XVI. O počátcích církve)

  Zaměřme teď svou pozornost na početný zástup ženských postav, které hrály účinnou a cennou roli v šíření evangelia. Jejich svědectví nesmí být zapomenuto s ohledem na to, co sám Ježíš řekl ženě, která mu pomazala hlavu olejem krátce před jeho utrpením: „Amen, pravím vám, všude na celém světě, kde bude hlásáno evangelium, bude se na její památku vypravovat také o tom, co udělala.“ Pán totiž chce, aby tito svědkové evangelia, tyto postavy, které se zasadily o růst víry v něho, byly známy, a jejich památka zůstávala v církvi živá.

  Kromě dvanácti apoštolů doprovázelo Ježíše také mnoho žen. Na prvním místě myslíme pochopitelně na Pannu Marii, která svou vírou a svým mateřstvím jedinečným způsobem spolupracovala na našem vykoupení. V Káně Galilejské k němu projevila naprostou důvěru a následovala ho až pod kříž, kde od něho dostala pověření stát se po všechny časy matkou všech jeho učedníků.

  Pak si můžeme připomenout další ženy, které doprovázely Ježíše a staraly se o něj ze svého majetku: Marie zvaná Magdalská, Jana, Zuzana a mnoho jiných. Tyto ženy, na rozdíl od učedníků, neopustily Ježíše ani v hodině jeho utrpení.

  Nesmíme přehlédnout, že krátký list apoštola Pavla Filemonovi je ve skutečnosti adresován také jedné ženě jménem Apfia, která v církvi v Kolosích musela zastávat významné postavení. Na jiném místě apoštol Pavel zmiňuje jistou Foibé a popisuje ji jako diakonos – jáhenka církve v Kencharejích, což vyjadřuje, že tato žena zastávala v onom křesťanském společenství skutečně odpovědný úkol. V témže listu apoštol s vroucností připomíná jména dalších žen, jisté Marie, pak Tryfainy, Tryfosy a Persidy a také Julie. V církevní obci ve Filipách si také určitě vážily dvou žen jménem Evodia a Syntiché, Pavel se na ně obrací ve svém listě s výzvou ke svornosti.

  Podrobnosti o všech těchto ženách samozřejmě neznáme. Podstatné je, že dějiny křesťanství by se vyvíjely zcela jinak, kdyby nebylo velkodušného přispění mnoha žen.

Proto církev vzdává díky za všechny ženy a za každou z nich, děkuje za všechny charismata, které Duch svatý uštědřuje ženám v dějinách Božího lidu, za všechna vítězství, za něž vděčí jejich víře, naději a lásce. Děkuje za všechny plody ženské svatosti.

NA CO JSME UŽ MOŽNÁ ZAPOMNĚLI

Slavnost Božího Těla na Chodsku

(Jindřich Šimon Baar – román Paní komisarka)

  Sotva začaly ve čtvrtek hvězdy blednout a nebe růžovět, městečkem ohlásily se rány kladiv a seker. To hned za časného rána chystali se stavět a sbíjet kostry čtyř oltářů, aby do desíti hodin byli se vším hotovi. Hodiny zrovna letěly, po sedmé zvonili na ranní mši svatou a přespolní začali se hrnouti do svého farního kostela. Každý, ať mladý nebo starý, ať Čech nebo Němec, nesl si věneček z čerstvého kvítí, kořenná vůně vadnoucího puškvorce rozlila se vzduchem, v dvojnásobném špalíru stály v kostele břízky jako družičky, bílá tělíčka oděná zeleným závojem. Průčelí všech domů byla čistě obílena a z nich jako ptáčata z hnízd vybíhaly naparáděné družičky i chlapci s věnečky a kytkami za kloboučky a upalovali ke škole.

  Dnes se oslavuje zázrak nad zázraky, hluboké tajemství života, záhada klíčení obilného zrna, tajuplná proměna jeho v pokrm a Tělo. Nad lány obilí vznášejí se skřivani, veselí a radostní jako jejich perlivá písnička. Včely a čmeláci spokojeně bzučí, zelené kobylky v opojném štěstí chvějí svými průsvitnými křídly. Motýli, paví oka, admirálové, bělásci a otakárkové kolébají se na žlutých a modrých křídlech, jako by neviditelná ruka sypala na svět květy z kouzelné říše.

  Vtom se všechny zvony rozhlaholí, hudba a zpěvy se ozvou a farář ve zlaté monstranci, posázené drahokamy, vynáší z kostela Boží Tělo.

  Všechna kolena se ohýbají před touto sněžnou svatou hostií, neboť ona plně odpovídá jejich hmotné představě Boha. Nikdo se nediví, že chléb a víno, pokrm a nápoj, mění se v Tělo a Krev, neboť se denně přesvědčují o tom zázraku na své vlastní oči. To je vpravdě podstata veškerého života tělesného i duchovního, jediná způsoba důstojná Boha a člověka. Chléb stává se Bohem, Nejsvětější Svátostí, které nutno vzdáti nejvyšší čest a slávu.

  Všechno v průvodu zpívá a jásá, takové splynutí Boha s člověkem a člověka s Bohem naplnilo celou zemi, že se země podobala v této chvíli samému nebi.

  Do čtyř stran světových musí se vyhlásiti tato nejvyšší oslava chleba. U čtyř oltářů zastavuje se vždy průvod, přerušují se zpěvy a modlitby. Kovář vypálí pět ran z moždířů, hudebníci přitisknou trubky ke rtům jako heroldové při výjezdu mocného krále a intrády třikrát po sobě rozhlaholí se.

ZE STARÝCH CESTOPISŮ

Dobrodružství pražského studenta

Šimona Tudecia (1656 – 1659)

Část třetí a poslední – Cesta na ostrov Malta

  Posledního července jsme se s celým loďstvem přesunuli k Tenedu. Rozdělovala se získaná kořist, kterou tvořili otroci, mince a také jiné věci. Generál nařídil vyčistit naše lodi a opravit vše, co se v bitvě poškodilo. Přesunuli jsme se tedy z našich galér na jednu tureckou loď, uložili jsme se v horní komoře a odpočívali jsme po našich strastech.

  Jak jsme tak byli pohromadě, my čtyři krajani z Německa, tu vyšel z pevnosti jistý důstojník jménem Schmidler. Pražský rodák, a ptal se stráže, jestli tu snad není někdo z Prahy. Stráž ho tedy nechala přijít k nám, pozdravil a jako náš krajan prosil, abychom mu prokázali tu čest a šli s ním do pevnosti, že má dobrého berberského berana, o kterého by se s námi chtěl v dobrém přátelství rozdělit. Poděkovali jsme za takovou zdvořilost a řekli, že bychom to rádi učinili, pokud dostaneme povolení od našeho velitele. Velitel nám dal vědět, že souhlasí, a že se nemáme veselit přespříliš. Měli jsme z toho velkou radost, neboť při té příležitosti jsme si mohli prohlédnout celou pevnost.

  Když jsme tedy přijeli s tím krajanem do kvartýru, tu nám přišla naproti statná žena, jeho manželka, a velmi nás zdravila a zvala nás k jídlu. Ale beran byl ještě živý. Tu se Šimon Bischoff chopil práce a porazil jej a očistil, zčásti uvařil a zčásti upekl. Mezitím jsme si prohlédli pevnost, jež se stále upravovala, a pracovalo na ní asi sto otroků. Když jsme se vrátili, bylo jídlo již hotovo. Sedli jsme si tedy ve jménu Božím po turecku na podlahu, neboť nebyl tam stůl ani lavice, spořádali jsme skopce podle chuti a připíjeli jsme lahodné víno, které dostal náš hostitel na jedné lodi. Setrvali jsme tak pospolu v dobré pohodě, až nás noc od sebe oddělila.

  Čtvrtého srpna jsme se rozloučili s benátským loďstvem mnoha dělovými salvami a vizitací rytířů. V noci jsme odpluli a přijeli k pěknému a úrodnému ostrovu Andros, kde okolo města jsou k vidění rozvaliny tehdejšího města rozbořeného Turky.

Právě zde na břehu rostou nejkrásnější a obrovské mořské cibule zvané squilloe, z nichž jsme mnohé vytáhli z písku a ze zvědavosti oloupali.

Rostou zde také hezké žluté květiny zvané Flores perpetuum, jež nikdy nevadnou, a ze kterých jsme si udělali šňůry na klobouk, jež se velmi podobaly zlatým.

  Dále jsme pluli ke Korfu, kde nás přivítali z pevnosti všemi děly, když jsme navštívili město, osvěžili jsme se, zvedli jsme kotvy a připluli k Madonna di Gasopo, kde jsme se poklonili naší milé Panence Marii.

Odtud jsme pluli z Řecka do Itálie a připluli jsme do království Neapolského. Následujícího dne jsme vpluli do přístavu Messina, kde jsme vyčkali, až se k cestě připraví nově zvolený velmistr maltézského řádu, don Martin de Redín, pocházející z Navarry, bývalý místokrál sicilský. Pak jsme s ním vypluli k ostrovu Malta. Byli jsme nádherně pozdravováni při proplouvání městy Catánií a Syrakusami, tam jsme několik dní zůstali kvůli rozbouřenému moři, až jsme k polednímu dorazili k přeslavnému ostrovu Malta. Tam jsme byli skvěle přivítáni.

Brzy na to se za velkého jásotu a obvyklých ceremonií nově zvolený velmistr vylodil a byl s velkou parádou a rozsáhlým průvodem uveden do svého paláce. Večer se rozžehly pěkné a půvabné slavnostní ohně a nespočetné louče osvětlovaly po tři dny celé město. To město Turek velmi často obléhal, ale nikdy jej nemohl dobýti.

Palác velmistra vypadá velmi vznešeně, jeho pokoje a komnaty jsou nadmíru krásně vyzdobeny nákladným a pěkným čalouněním, a jsou zde k vidění též velmi znamenité a vzácné malby. Kostel svatého Jana je též skvostný a zdobí jej turecké praporce a ukořistěné předměty. Špitál Panny Marie je velká a krásná stavba, kde leží rozliční nemocní a posluhují jim též maltézští rytíři. Vojenská exercicia se konají veřejně na place před velmistrovským palácem, lidé jsou zdvořilí a přívětiví.

Poté, co jsme se zde po několik dní občerstvovali a spatřivše velmistra, hodujícího u tabule a obsluhovaného rytíři a pážaty, také jsme v hostinci dobrou hostinu měli a řádně jsme nejlepšího vína okusili. K večeru se vystřelilo k odjezdu a my jsme vypluli do Syrakus.

A JEŠTĚ PŘÍBĚH NA ZÁVĚR

Malé, bílé, kulaté…

(vyprávění P. Maxe Kašparů, kněze a psychiatra)

  Svého času mě v ordinaci navštívila postarší žena se žádostí, abych jejímu manželovi napsal prášky na nervy, které dostával od psychiatra v předchozím bydlišti. Minulý měsíc se oba důchodci přestěhovali na Pelhřimovsko a manželovi už léky došly.

  „Máte s sebou nějakou písemnou zprávu od předchozího psychiatra?“ Zeptal jsem se hned na úvod.

  „Nemám nic. Paní doktorka říkala, že to pošle poštou, až jí dáme vědět, ke komu bude manžel docházet.“

  „A proč nepřišel manžel? Jeho přítomnost je pro mě nutná. Bez kontrolního vyšetření mu léky nemohu předepisovat.“

  „To on chodit bude, ale dnes máme v tom novém bytě řemeslníky, tak jdu výjimečně sama.“     

„Dobrá, a jak se ty léky jmenují?“

  „Jó, to já nevím, to byste měl přece vědět vy. Jsou na nervy. Jsou takový malý, bílý, kulatý.“

  „Ano, ale takových léků je většina. Musím vědět, jak se jmenují.“

  „Tak to vám teda neřeknu, mají takovej divnej název, asi něco jako od Cé nebo Er. Ale to byste měl vědět vy!“

  „A váš manžel by to věděl? Řekněte mi číslo jeho mobilu a zavoláme mu.“

  „Tak to vám neřeknu. Číslo z hlavy nevím. Proč bych si ho měla pamatovat? Nevolám mu, když jsem pořád s ním.“

  „A víte aspoň, na jaké potíže ty léky bere?“

  „No vždyť vám pořád říkám, že na nervy.“

  „A jaké má potíže?“

  „No, … pořád je takovej divnej, je prostě trop na nervy.“

  „Aha, tak zavoláme té paní doktorce v Praze, ke které chodil, a ona mi to řekne.“¨

  „Jó, to já nevím, jak se paní doktorka jmenovala, byla někde na Praze 10, ale její jméno manžel nikdy neříkal.“

  „Víte, paní, léky se nedají psát jen tak. Musím znát jejich název.“

  „Vždyť vám říkám, že jsou takový malý a bílý a kulatý a v takovýhle malý krabičce!“ Ukazovala mi názorně a už podrážděně velikost krabičky.   

„Tak to tedy opravdu nevím,“ řekl jsem rezignovaně.

  „No, to teda vidím,“ odpověděla nakvašeně ženština. „S váma to asi nebude lehký. Jste vy vůbec doktor? Na ceduli na dveřích máte deset titulů a v palici vymetýno…“ Vstala, odešla a razantně za sebou práskla dveřmi.