ÚVODNÍK - DEN, PRO KTERÝ JSME SE NARODILI

  Na ten důležitý den upozorňovala různá média už několik měsíců předem. Totiž den slavnostní korunovace britského krále Karla III. Den, pro který se korunní princ narodil. Nejdůležitější den v jeho životě. 

  Jaký den života je vlastně pro člověka nejdůležitější? Den jeho narození? Den svatební? Den seznámení s životní láskou? Den maturitní?

  Je to den, kterého se všichni podvědomě bojíme, ale také den, kterému se nikdo z nás určitě nevyhne. Den, pro který jsme se všichni narodili, je den, kdy se vrátíme k nebeskému Otci, který na nás čeká s láskou a otevřenou náručí. Nevíme, který to bude, je blízko nebo daleko? Budeme tušit, že je to ten den, nebo přijde úplně nečekaně? Nevíme. Ale celý život je přípravou na ten nejdůležitější den. Den, kdy uvidíme Boha tváří v tvář.

Svatý Alfons z Liguori mluví v jedné své knize o vstupu duše do nebe:

V současnosti nemůžeme pochopit nebeská dobra, protože nemáme o nich žádný pojem, jenom o dobrech tohoto světa. Myslíme si třeba, že je krásné pozorovat v letní noci hvězdné nebe. Že je velkou rozkoší být na jaře na pobřeží moře. Že je velmi potěšující být v nějaké zahradě honosící se plody a květy, kterou protékají čerstvé prameny, a je oživována zpěvem ptáků. Ó, jaký ráj, řekl by někdo, jaký je to ráj!

Daleko jiná jsou ale dobra nebe! Abyste jenom poněkud zdáli pochopili něco z nebe, představte si, že je to příbytek všemohoucího Boha, Boha, který se snaží připravit radost duším, jež má rád! Co řekne duše při vstupu do této země blaženosti? První přichází její anděl strážný naproti, a říká: „Pojď pohlédnout do tváře svému Pánu.“ Andělé a svatí vyjdou duši vstříc, jásají a vítají ji. Jaká radost potom nastane, když jí půjdou naproti její příbuzní, kteří už dříve přišli do nebe, a její svatí ochránci? Zavedou ji k nejblahoslavenější Panně Marii, Královně nebe. Jakou něžnou lásku pocítí duše, když poprvé pozná tuto božskou Matku, která tolik pomohla! Potom bude duše přivedena Královnou nebe k samému Ježíši, který ji přijme jako nevěstu a řekne jí: „Buď veselá, moje nevěsto. Pryč jsou slzy, trápení a starosti, přijmi věčnou korunu, kterou jsem ti svou krví získal.“

 Pak ji povede sám Ježíš, aby přijala požehnání od jeho božského Otce, který ji obejme, požehná a řekne jí: „Vejdi do radosti svého Pána.“      

REPORTÁŽ NA ÚVOD

Jak jsme dobrovolně pracovali

  Poslední sobotu v dubnu jsme se sešli na farní Zahradě ticha v Jezné, abychom se zapojili do Dnů dobrovolnictví, které zrovna probíhaly. Napadlo nás, že by si lidé, kteří chodí do Zahrady na procházky a odpočinout si, mohli ji sami trochu zkrášlit. A tak jsme akci vyhlásili, rozdali všem letáky, nakoupili sazenice a občerstvení, shromáždili všechno možné nářadí a vyrazili pracovat.

  V deset hodin dopoledne tam nikdo nebyl… Ale než jsme vyndali všechno vybavení z aut, dorazilo asi dvacet lidí včetně dětí. Po rozdělení úkolů se všichni chopili nářadí a vyrazili ke svému „stanovišti“.       

Pánové se ujali důležitého úkolu založit ohniště, připravit dříví a udržovat oheň, až do doby, kdy bude čas oběda. Mezitím ale stihli zasadit čtyři lípy kolem kapličky, které by měly nahradit už skomírající staleté javory, vykopali díry pro zasazení dvanácti okrasných keřů, a také zasadili jedlé keře zakončující živý plot u silnice. Až vyrostou, budou moci návštěvníci ochutnat třeba rybíz, maliny, angrešt, jostu nebo ostružiny.

  Několik dětí dostalo za úkol vyčistit od plevele bylinkovou zahrádku, a také ji osadit novými bylinkami (levandule, libeček nebo pažitka). Braly svůj úkol velmi zodpovědně, během pletí zachraňovaly objevené žížaly a hlemýždě, které odnášely do bezpečí, aby se jim nic nestalo.

  Maminky pak s velkým odhodláním začaly zvelebovat živý plot, který byl celý zarostlý trávou, kopřivami a břečťanem. A je to hodně dlouhý plot. 

  Zvlášť důležitým úkolem pro jednu dobrovolnici byla pak očista kapličky blahoslaveného Hroznaty a jejího okolí.

  Kdo neměl stanoviště, chodil pro vodu na vedlejší hřbitov, aby se všechno nově zasazené důkladně zalilo.

  V poledne všichni zasedli ke stolu a opekli jsme si buřty na ohništi. Dospělí sice chtěli ještě posedět u kávy a ochutnat napečené buchty, ale jedna holčička si po obědě olízla prsty, vzala za ruku svého brášku a zavelela: „Tak a jdeme zase pracovat!“ A tak jsme šli všichni.

  Tedy kromě pana reportéra z Českého rozhlasu, který za námi přijel z Plzně, aby se zajímal o naši akci, natočil s námi rozhovor, a pak jsme ho také pohostili buřtem a nealkoholickým pivem.

  A pak už jsme jen střídavě pracovali a jedli, ochutnávali buchty, různé druhy piva, u skleničky vína jsme si potykali a hlavně jsme si slíbili, že takovou pěknou akci budeme určitě opakovat. Jak se nám zvelebení Zahrady ticha povedlo, můžete zhodnotit třeba už za měsíc při Víkendu otevřených zahrad. Všem dobrovolníkům patří velký dík!

HYMNUS O PANNĚ MARII

Svatého Efréma Syrského

Pro tvou milost, Pane, budu zpívat

vybrané písně o Panně,

jež se zázračným způsobem stala Matkou.

Ona je Pannou i Matkou.

Chvála Tomu, jenž ji vyvolil!

Požehnaný, jenž se narodil z Panny a spasil nás!

V zástupu čistých panen věrně stojí,

v tichosti nosí mateřský plod.

Panna má Dítě - kdo není ohromen?

Není ženy, jež by s mlékem vlastnila i panenství.

Kde je mléko, tam není panenství.

Div stal se v Marii: porodila jako Panna.

Požehnaný, jenž se narodil z Panny a spasil nás!

Ona je korábem

plným veškerého dobra,

vezoucím chudým dary nebe.

Skrze ni se zemřelí stali bohy - neboť nosila Život.

Požehnaný, jenž se narodil z Panny a spasil nás!

V Marii se chlubí všechny panny,

neboť je Pannou, dojdou cti.

Z ní povstalo Světlo

pro ty, již žijí v temnotách.

Požehnaný, jenž se narodil z Panny a spasil nás!

Skrze Marii zasvitla ženám naděje,

neboť závist obklopila jejich sluch

a hanba jejich tváře.

Maria jim přinesla svobodu

a navrátila nevinnost.

Požehnaný, jenž se narodil z Panny a spasil nás!

Skrze Marii vzešlo světlo, jež rozptýlilo

skrze Evu na svět přivedenou temnotu,

a tou zahalená země

byla skrze Marii zaplavena světlem.

Požehnaný, jenž se narodil z Panny a spasil nás!

Zprávy a oznámení

Ve středu 3. května je Slavnost Panny Marie, Čenstochovské Královny Polska.

Výměna kartiček Živého růžence bude v neděli 7. května 2023.

V sobotu 6. května 2023 vykonáme jako každý rok Pěší pouť na Křížový vrch u Stoda. Bohoslužba slova u kříže na úpatí začíná v 9. 30 hod. Po bohoslužbě se můžeme sejít u kostela na vrcholu a společně posvačit (včetně opékání buřtů).

Každý pátek v měsíci květnu bude po večerní mši svaté v Nýřanech zpívaná Májová pobožnost. První pobožnost bude v pátek 5. května 2023, poslední ve středu 31. května 2023 po večerní mši svaté.

V neděli 7. května 2023 v 10. 30 hod. bude sloužena mše svatá v kostele v Jezné + májová pobožnost.

V úterý 9. května 2023 oslaví P. Stanislav Uhlíř své 77. narozeniny.

Ve čtvrtek 18. května oslavíme svátek Nanebevstoupení Páně. Mše svatá v Nýřanech v 17. 45 hod.

V sobotu 20. května bude Májová pobožnost v kostele v Blatnici od 17.00 hod.

V neděli 21. května 2023 v 11. 00 hod. bude sloužena Poutní mše svatá v kapli sv. Jana Nepomuckého ve Vlkýši (místo mše v kostele sv. Martina) + májová pobožnost.

V úterý 23. května nebude ranní mše svatá.

V sobotu 27. května oslaví Sbor dobrovolných hasičů v Nýřanech 140. let od svého založení. Mše svatá v kostele v Nýřanech od 13. 00 hod, poté žehnání nové techniky a nového praporu.

Ve středu 31. května 2023 na Svátek Navštívení Panny Marie bude v Nýřanech také večerní mše svatá v 17. 45 hod. a po ní poslední Májová pobožnost.

Ve středu 31. května si připomeneme 30 let od založení plzeňské diecéze.

Setkání na faře v Nýřanech bude 12. května a 24. května po večerní mši svaté. Na programu hlavně (ale ne jen) Noc kostelů.

V neděli 14. května 2023 bude sbírka na pomoc pronásledovaným křesťanům. ¨

MOUDROST A ZBOŽNOST PÍSNÍ KATOLICKÝCH

Píseň o Nanebevstoupení Páně

Vzhůru, srdce, k hvězdné výši,

ke Kristu zrak všech se vznes,

jehož příchod v rajskou říši

církev svatá slaví dnes.

Dobrý pastýř získal ovce, zemi s nebem usmířil,

nyní v slávu svého Otce na nebesa vystoupil.

Slávou dvorstvo nebes hřmělo,

rozjásal se duchů sbor,

Vítězi vstříc všechno spělo,

když se vracel v nebes chór.

My též pějem chválu tvoji, Kriste v nebi trůnící,

jenž jsi těžkou poutí svojí spasil lidstvo trpící.

Jak tvé srdce, Jezu vzplálo,

pro lidstvo jak umí bít!

Umřít pro ně bylo málo,

ty s ním stále chceš zde dlít.

Jako mocný vládce nebe sestupuješ denně k nám, bychom tady měli tebe,

příbytkem ti stal se chrám.

Žehnej, Kriste, lidu svému

z nebe sídla slavného,

Těšitele sešli jemu,

svého Ducha svatého!

Tam, kde září trůn tvůj skvělý,

místo rač nám přichystat,

bychom všichni s tebou směli na věky se radovat.

Boží cesta, Velehrad 1941.

NAHLÉDNUTÍ DO FARNÍCH KRONIK

Kronika Farnosti Kralovice – druhá část

1913

  Starobylá umělecká socha Panny Marie s andělem na hlavním oltáři farního chrámu Páně, přenesená sem z Mariánské Týnice, byla červotočinou tak prožrána, že uměleckému dílu tomuto hrozila úplná zkáza. Proto byl nejvyšší čas, aby socha byla opravena. Byla tedy nejdříve důkladně impregnována a pak i polychromie podle starého vzoru obnovena. Náklad činil 100 K a byl kryt sbírkou farníků. Práci provedl zdejší pozlacovač Polák za dozoru profesora Švimberského z průmyslové školy v Chrudimi. Mariánská socha byla dříve opatřena šaty, kterými vzácná polychromie i ušlechtilé tvary zakryty byly. Proto ponechána nyní socha bez šatů, což vyjímá se mnohem krásněji. Opravená socha umístěna zde zase na oltáři právě na Štědrý den roku 1913.

1914

  Dne prvního ledna roku 1914 zemřela zde slečna Marie Bočková, která učinila značné odkazy zdejšímu chrámu Páně, a to: 2000 korun na fundaci, 2000 korun na opravu hlavního oltáře, 1000 korun na vymalování lodě chrámové, 1000 korun na nová figurální okna v kapli Nejsvětějšího Srdce Páně a 1000 korun na pořízení nového Božího Hrobu. Slečna Marie zemřela ve věku 80 let, byla velmi zbožná, jakož i celá její rodina, měla devět sourozenců, kteří všichni již zemřeli. Univerzálním dědicem stal se zdejší farář František Bárta.

  Na přání kongregace chudých školských sester De Notre Dame, které vedou zdejší sirotčinec, podala zdejší duchovní správa žádost k arcibiskupské konzistoři, aby v sirotčinci mohla býti zřízena kaple. Žádosti bylo vyhověno. Podle přípisu Jeho Eminence dovolila, aby kaple v budově sirotčince byla poloveřejná, aby v ní byla uchovávána Nejsvětější Svátost, za podmínky, že bude řádně o věčné světlo pečováno, že klíček od svatostánku byl pečlivě uschován a že alespoň jednou za týden bude zde sloužena mše svatá. K čemuž se zdejší duchovní správa zavázala.

  Dne 1. března 1914 byl na zdejší faru investován nový duchovní správce, P. Dominik Ženíšek, dosavadní farář v Bělé u Plas. Narodil se roku 1865 v Dejšiné u Plzně. Vysvěcen byl roku 1889, působil pak v Plané u Břas, byl kaplanem zdejší v Kralovicích, poté byl na faře Bělské po veledůstojném Františku Kubíčkovi, který se odstěhoval na Velíz.

  Brzy po příchodu mém do Kralovic dostavil se na faru pan Václav Krofta, majitel usedlosti ve Dřevci, se žádostí, aby mohl postaviti ve Dřevci kapli pro sochu Panny Marie Lurdské, kterou jeho předchůdce nechal umístit na sloupu na návsi, kde ale není chráněna před vlivy povětrnostními. Upozornil jsem ho, že bez schválení úřadů církevních i samosprávných nelze k dílu přikročiti, nechali jsme tedy zhotovit nárys kaple a také revers, ve kterém se pan Krofta zavazuje, že on sám a jeho potomstvo bude řádně pečovati kapli i její vnitřní zařízení, a v důstojném stavu ji udržovati budou. Obojí poslali jsme nejdůstojnější konzistoři, kladné vyřízení přišlo zpět 13. května. Takže ještě v měsíci mariánském mohli jsme hotovou kapličku posvětiti, a to na svátek Panny Marie Pomocnice křesťanů.

A tak VI. neděli po Velikonocích sloužil jsem mši svatou v kapli v Hodinské kapli, odtud šli velmi četní osadníci procesím za zpěvu mariánských písní k nově postavené kapli v Dřevci, kde jedna z družiček požádala jménem obecenstva o posvěcení. A slibovala za všechny, že úctě mariánské nikdy se nezpronevěří, ale za Pannou Marií všichni se životem ke Kristu půjdou, aby účastni byli slávy jeho.

1915

  Dlouhým trváním války stouply opět ceny potravin i jiných životních potřeb. Nepoměrně zvýšily se také ceny dobytka. Všeobecná drahota nutila každého, aby se ve svých požadavcích uskrovnil. Děti i z rodin zámožnějších nosily opánky s podrážkou dřevěnou, které se prodávaly za 5 korun. Kožené pantofle stály i 36 korun. Úředně po celé říši bylo nařízeno ve středu a v pátek jísti pokrmy bez masa a bez tuků, aby zásoby déle vystačily. Aby se ušetřilo svítiva, bylo nařízeno posunouti 1. května všechny hodiny o jednu hodinu kupředu jako je tomu v Německu. Tento letní čas musel býti všude zachováván až do 1. září.

  V neděli 8. října pořádán byl v Kralovicích takzvaný obětní den. Žáci sbírali dům od domu příspěvky na vdovský a sirotčí fond po padlých vojínech, a také prodávali kokardy a jiné odznaky. Vybráno bylo 195 korun. Kromě toho bylo doneseno 95 kg syrových švestek, 17 kg jablek a různé zeleniny, která byla s 50 korunami poslána do lazaretu v Plasích.

  Zásoby mouky pšeničné už nestačily na výživu obyvatelstva, proto byla odevzdávána pro výrobu chleba více i mouka ječná, která pak ale chyběla pro výrobu piva. Příděly ječmene pivovarům byly stále menší, sládci zprvu přidávali různé náhražky jako cukr, bramborovou moučku, řípu nebo i sušený pýr. Piva z náhražek ale nestála za mnoho a pivovary přestávaly pivo vařit úplně. Kralovický pivovar přestal vařit v zimě 1915, plaský pivovar dodával pivo v menší míře zdejším hostinským do léta 1917 a pak také přestal, takže žně v tom roce byly úplně bez piva.

PROMLUVY

Maria v Kašperských Horách

  Maria má dnes svátek a pozvala všechny, ale mnozí to nějak neslyšeli, nepochopili, nebo nemají víru, a tak nepřišli. Ale my jsme tu, abychom jí zazpívali, abychom se s ní radovali, abychom se modlili.

  Stojíme tu před palladiem naší farnosti, před milostnou sochou Matky Boží. Před několika dny, stáli jsme, my kněží z tohoto okresu, na naší pouti do největšího mariánského poutního místa bratrského Polska, před paladiem Polské země. Byl to nádherný zážitek, když za zvuku pozounů se zvedal pancéřový stříbrný závěs, který zakrývá posvátný obraz, a za ním se objevila smutná tmavá tvář Madony Čenstochovské, rozťatá dvěma ranami vojenského palaše za nájezdu Tatarů. Putovali jsme tam se svými problémy a starostmi, za vás všechny, za naše biskupy, za naši zemi. A byli jsme opravdu velmi dojati, když po společné koncelebraci kněží opět pomalu za zvuku pozounů mizela tvář Matky Boží Čenstochovské.

  Teď stojíme před naším paladiem, před usmívající se sochou Madony Kašperskohorské, neseme i dnes my sem své problémy, starosti a těžkosti, prosme s důvěrou o to, co nám leží na srdci. Jsme pozváni a Maria je dobrá hostitelka, nabízí, co má nejlepšího: svého jednorozeného Syna, Ježíše Krista, kterého drží v náručí. Plní naši prosbu, kterou k ní voláme: Ukaž nám svého Syna… Dívejme se tedy dobře na Něho i na ni. Stále stojí ve středu historie světa. Pro mnohé už není Maria moderní, ale moderní svět ji tím více potřebuje! Aby připomněla hodnoty, na které se zapomíná. Je Pannou, Matkou, pokornou služebnicí. Jedním slovem „Ano“ zachránila svět.

  Vzpomeňme na to, až budeme zpívat závěrečnou poutní píseň:

Naše drahá Boží Máti, k Tobě spěchá věrný lid,

rač se za nás přimlouvati, světu vypros mír a klid.

Každé srdce v Pošumaví tvoji lásku dobře zná,

neb tvůj úsměv přelaskavý kouzlo nebes v sobě má.

Jako dítky v náruč tvoji kladem svého žití běh,

ruka tvoje rány hojí, stírá slzy, tiší vzdech.

Dej, ať z našich domácností v dálku prchne hříchu stín,

s vírou nechť se poklad ctností zase vrátí do rodin.

V mládeži nechť květy bílé poznovu se zaskvějí,

v čistotě a svěží síle vlasti nechť jsou nadějí.

Ty, jež nás v svém srdci velkém vyslyšelas tolikrát,

rač i lidu pod Kašperkem, Matko naše, požehnat.

P. František Novák, zvaný „arciděkan Šumavy“.

SVATÝ TOMÁŠ AKVINSKÝ

Svatý Tomáš o spravedlnosti

Když Pán Ježíš stanovil první tři blahoslavenství, jež náležejí k odstraňování zla, tedy „Chudí v duchu“, „Ti, kdo pláčou“ a „Blahoslavení tiší“, stanoví další dvě blahoslavenství, jež vedou ke konání dobra. Je totiž dvojí dobro: totiž dobro spravedlnosti a milosrdenství. A proto mluví o obojím.

Všimněme si, že Spasitel neříká „Blahoslavení spravedliví…“, ale „Blahoslavení, kteří lační a žízní po spravedlnosti“. Svatý Jeroným, tvrdí, že nestačí, aby člověk konal dílo spravedlnosti, ale že je třeba, aby je konal s touhou. Je to tedy žízeň, pracuje-li někdo s touhou.

  A něco podobného učinil ve své době Pýthagoras. V době Pýthagorově se totiž ti, kteří studovali, nazývali sofoi, to znamená „moudří". Pýthagoras se však nechtěl nazývat sofos neboli moudrý, ale filosofos, to znamená „milovník moudrosti". Tak chce i Pán, aby se jeho věřící nazývali „milovníci spravedlnosti“.

Hlad a žízeň je vlastní lakomcům, neboť nejsou nikdy dostatečně nasyceni ti, kdo touží mít nespravedlivě v držení cizí majetek, takže tento hlad, o němž mluví Pán, je protikladný lačnosti lakomců. A Pán si přeje, abychom tak dychtili po této spravedlnosti, abychom nikdy nebyli nasyceni v tomto životě, stejně jako se nikdy nenasytí lakomec. 

A těmto lačnícím po spravedlnosti byla také ustanovena patřičná odměna: „budou nasyceni", která předně spočívá ve věčném patření na Boha, neboť budou vidět Boha v jeho podstatě.  Za druhé ta odměna spočívá v přítomnosti, a to v dobrech duchovních.

Člověk, když je nemocen, netouží po jídle, nýbrž až tehdy začíná dostávat chuť, když už se začíná uzdravovat. A tak je tomu i v duchovních věcech: neboť když jsou lidé v hříchu,  necítí duchovní hlad, avšak jakmile opustí hříchy, ihned jej pociťují, a proto Pán ihned dodává: „Blahoslavení milosrdní“ neboť spravedlnost bez milosrdenství je krutostí a milosrdenství bez spravedlnosti je matkou rozvratu. Je tedy třeba, aby se obojí pojilo, jak je to psáno v Knize Přísloví: „Milosrdenství a pravda ať tě neopouštějí…“.

Výklad evangelia svatého Matouše.

ŽIVOT Z LITURGIE

(z knihy jezuity P. Roberta Tafta)   

Co nás může naučit východní liturgie – 1. část

Nestorova Kronika z roku 987 vypráví, jak se kníže Vladimír Kyjevský rozhodoval, které náboženství se bude šířit v jeho zemi, mohli to být Němci, tedy západní latinská církev, Bulharové jako muslimové, pravoslavní Řekové a Židé. Jen nevěděl, jakým způsobem má zvolit. Tehdy mu podle legendy jeho moudří rádci řekli: „Pošli své sluhy do těchto národů, které se ti nabízí, aby zjistili, jakým způsobem uctívá každý z těchto národů svého Boha.“

Za povšimnutí stojí, že předmětem jejich zkoumání nemá být to, v co věří, ale jaká je jejich liturgie, jakým způsobem uctívají Boha.

Vladimír si vzal jejich radu k srdci a rozeslal své muže. Když vyslanci přicestovali zpátky domů, podali knížeti Vladimírovi zprávu: Bohoslužba muslimů je vůbec nenadchla. Pokud se týče západní církve, viděli podle svých slov mnohé ceremonie, ale nenašli v nich žádnou slávu. Poté šli do Řecka a tam se jim opravdu líbilo. Legenda říká:

„Řekové nás uvedli do budov, kde se klaněli svému Bohu, a najednou už jsme nevěděli, jestli jsme v nebi nebo na zemi. Protože na zemi taková nádhera ani není, a ani nevíme, jak bychom ji mohli popsat. Jenom víme, že Bůh přebývá mezi těmi lidmi, a jejich liturgie je krásnější než obřady jiných národů. Proto na takovou krásu nemůžeme zapomenout.“ A bylo rozhodnuto.

Východní liturgie a ikonografie je zahalena v atmosféře bohatého symbolismu, ve kterém se východní křesťané cítí jako doma. Nejsou ničím překvapeni, protože se jich zde dotýká nepřetržitá tradice, považují ji za společnou a mají ji přitom za vlastní.

Jednou z nejhlubších charakteristik byzantské liturgie je smysl pro „společenství svatých“. Katolíci často navštěvují chrám proto, aby byli sami s Bohem. V evangelickém kostele, kde se neuchovává Nejsvětější Svátost, mají pocit prázdna. Křesťané východního obřadu nezačínají své soukromé modlitby dřív, než navštíví ikony, políbí je a zapálí před nimi svíčku. Tímto způsobem zdraví své svaté a spojují se s nimi v jedno společenství.

 Ikonografické motivy svatých pokrývají stěny chrámu, patriarchové a proroci Starého zákona se spojují s církevními otci a učiteli Nového zákona, Řehořové a Cyrilové světové pověsti stojí hned vedle místních svatých a mučedníků, kteří mohli žít právě v tom městě, ve kterém se tyčí chrám. Hymny a zpívaná kantika na jejich počest jsou pro věřící součástí jejich rodinné historie. Jejich legendy jsou znovu a znovu vyprávěny, jejich přímluva je neustále vyprošována.

ŽALMY = PÍSNĚ CÍRKVE

Čtvrtá část – Proč žalm mezi dvěma čteními?

  Nedílnou součástí každé mše svaté je bohoslužba slova, při které slyšíme čtení z Písma svatého a zpíváme žalm. Ten je součástí bohoslužby od dob apoštolů a prvních pět století určený zpěvák (v Římě to byla výsada jáhnů) vždy zpíval jeden celý žalm, přičemž na jednotlivé verše odpovídal lid určitou aklamací – odpovědí. 

Vybírán byl žalm, který měl nějakou souvislost buď s prvním čtením, nebo s evangeliem. Buď je ve čtení žalm citován, nebo na něj čtení poukazuje. Od počátku se také některé žalmy používaly výhradně v době postní nebo naopak v době velikonoční. Tato tradice je dodnes respektována při výběru žalmů.

  Žalm po prvním čtení se dříve nazýval Graduale (Graduál). Tedy „zpěv na stupních“. Říkalo se mu tak proto, že se zpíval na prvním stupni, který vedl k ambonu. Aby se zdůraznilo, že žalm je samozřejmě také slovo Boží, měl by být zpíván právě od ambonu, nikoliv z kůru nebo z jiného místa (v jednom nejmenovaném kostele zpívaly kdysi zpěvačky žalm sice dole v kostele, ale ukryté za sloupem, aby na ně nikdo neviděl). A protože je to duchovní píseň, má se opravdu zpívat, a recitovat opravdu jen v nouzi nejvyšší.

  Žalm (nebo graduale) je vlastně rozjímáním nad právě slyšeným čtením z Písma svatého. Proto mu náleží stejná pozornost a úcta jako ostatním částem bohoslužby slova. Žalm je příležitostí k  meditaci, ztišení, zamyšlení nad úryvkem, který jsme slyšeli, a zároveň přípravou na evangelium, které zanedlouho uslyšíme.

  Ve východní církvi se podobně používá zpěv zvaný „prokimen“, zpěvák zazpívá první verše žalmu a lidé po dalších verších tyto verše jako refrén opakují.

VÝROČÍ SVATÉHO PROKOPA

Svatý Prokop divotvůrce

  Svatý Prokop byl vyhledávaným pomocníkem v lidské nouzi už za svého života. Lidé k němu přicházeli s prosbou o modlitbu, požehnání, ke zpovědi nebo pro duchovní radu. Je také zaznamenáno několik zázraků, které se staly na přímluvu svatého Prokopa ještě za jeho života. A mnohem více jich bratři zapsali do knih po smrti svého opata.

  V latinském životopise svatého Prokopa, který ve 13. století sepsal neznámý autor označovaný jako Mnich sázavský, je popsáno několik zázraků uzdravení. Hlavně z posedlosti, pomatení apod., prostě ze všech duševních nemocí, které se v té době přisuzovaly působení zlého ducha, proti kterému bylo Prokopovo slovo mocnou zbraní.  Ale nejen Prokopova modlitba pomáhala, svatý opat ode všech prosebníků hlavně vyžadoval svatou zpověď, přísný půst a kající skutky. Když to nemohl vykonat sám nemocný, vykonal uložené pokání ten, který nemocného doprovázel.

  Svědectví mluví také o tom, že Prokop svůj klášter neopouštěl ani po smrti.   Například o svátku svatého Jana Křtitele (24. června), patrona sázavského chrámu, konal se průvod kněží a věřících kolem kláštera. Někteří ze zástupu spatřili neznámého mnicha, který se svou berlou dotýkal nemocných, ti pak přišli po bohoslužbě ke kněžím a svědčili, že byli uzdraveni. Neznámého mnicha ale nikdo už nespatřil.

  V roce 1316 je zase zaznamenán zázrak, když svatý Prokop rozmnožil chleby a další pokrmy pro hosty, kterých se v klášteře sešlo na procesí mnohem více, než se čekalo.

  Jindy zase zjevil se svatý Prokop u lůžka strážce kostela, který usnul a zapomněl vyzváněním zvonu svolat bratry k noční modlitbě. Dotkl se ho berlou a vyzval ho přísně ke splnění povinnosti.

  Až do začátku husitských válek je zapsáno mnoho zázraků uzdravení nebo obrácení poutníků ke hrobu svatého Prokopa. Po opuštění kláštera mnichy poutnická tradice ustala, oživit se jí podařilo až ve století sedmnáctém.

  Nemoci, ze kterých byli poutníci nejčastěji uzdraveni, jsou: epilepsie, slepota, neplodnost, ochrnutí, bolesti končetin. Ale také pýcha, vzpurná povaha, zlé myšlenky, nekajícnost.

Z knihy Svatý Prokop Divotvůrce.

ZE STARÝCH CESTOPISŮ

Cesta Jana Veselského do Dánska a Anglie roku 1637 – První část

  Prohlédli jsme si město Gdaňsk a třetího srpna jsme člunem dojeli na loď. Kapitán dal bez prodlení napnout plachty, vyplul z přístavu a zamířil do Dánska. Příznivý vítr foukal tak mírně, že to nevypadalo jako plavba, ale jako nějaká procházka. A tak jsme s Božím požehnáním, zdraví a v pořádku sedmého srpna přijeli do Dánska.

  Na pobřeží jsme si prohlédli hrad Cronemburg, hrad je velmi rozlehlý, má dvě nádvoří a mnoho velmi elegantních komnat. Proti tomuto hradu stojí jiný hrad zvaný Elsenburg. Tyto dva hrady velmi pomáhají králi shromažďovat bohatství. Ani jedna loď nemůže proplout, aniž by zaplatila clo, které není zrovna malé.

Dvanáctého srpna jsme si prohlédli královský hrad, který má podle krále i jméno, a to Fridrichsburg. Ten opravdu velkolepostí a skvělostí může soutěžit s našimi hrady a paláci v Evropě, neboť se na něm nešetřilo zlatem ani náklady. Komnaty jsou vyzdobeny nejvybranějšími čalouny, jedním slovem všechno září zlatem. Stěny i strop hradní kaple jsou pozlacené, oltář je zhotovený ze slonoviny a vyzdobený stříbrem, nad ním jsou umístěni andělé ze stříbra a zlata, každý drží stříbrný svícen, je tam také kazatelna ze slonoviny, nebo varhany zdobené stříbrem.

  V komnatách budeš také stržen k obdivu krásou zařízení. V prostorné jídelně stojí stůl ze slonoviny a stříbra, překrásný je krb z alabastru, umně obložený ryzím stříbrem. V konírnách jsme shlédli sedla pošitá drahokamy a démanty.

  Když jsem to takto neuměle vypsal, vydejme se na další cestu. Dvanáctého srpna jsme spatřili loď polského krále vracejícího se ze Španělska. Lodní důstojníci nás velmi zdvořile přijali a štědře nás podarovali pomeranči a citróny, kterých s sebou vezli velké množství spolu se španělskými víny. Viděli jsme tam také indického plcha, zvířátko velmi ošklivé na pohled, kterého vezli jako dar pro polského krále.

  Třináctého srpna za soumraku jsme vypluli z přístavu doufajíce v lepší vítr a příštího dne kolem deváté hodiny jsme dopluli k ostrovu Skagen. Tady se námořníci chystali podle starého zvyku křtít mořem nováčky, zvláště když se některý z nich nechtěl vykoupit penězi. Z doprovodu Jeho Jasnosti vyslance se vykoupili všichni kromě dvou chlapců, kteří raději chtěli podstoupit tuto krátkou potupu, než ze sebe nechat vyždímat peníze. Namazali je tedy dehtem smíchaným s dřevěným uhlím, potom je jako obvykle přivázali na lano a třikrát ponořili do moře.

  Dál jsme oceánem pluli s pomalým větrem, což bylo předzvěstí chystající se bouře, takže právem jsem si v duchu opakoval slova nejmoudřejšího Římana – Seneky: „Nedůvěřuj tomuto klidu, moře se v mžiku změní. Téhož dne, kdy si lodi vesele hrají, bývají pohlceny vlnami“.

  Šestnáctého srpna začal zuřit silný jihozápadní vítr dující proti nám. Byli jsme unášeni sem a tam, loď se zmítala s mimořádnou prudkostí, a následkem toho skoro všichni trpěli mořskou nemocí, takže leželi všude jako v posledním tažení. Ani ráno vítr neustal, naopak bouře se stále zhoršovala a hrozně nás týrala. Uvnitř lodi bylo všechno plné hřmotu a praskotu, jak se tam bedny, sudy a jiné předměty kácely a znovu převalovaly na druhý bok lodi.

  Nahoře na palubě se ozývalo volání námořníků, kteří plachty stahovali, hned zase svinovali, běhali po palubě a čelili zuření větrů hned na přídi, hned na zádi, hned zase sedíce na ráhnech. Avšak síla větru překonávala jejich umění. V noci stožár na zádi lodi prudkostí a silou větru se tak naklonil, že jsme se velice roztřásli a mysleli jsme, že loď půjde ke dnu. Věřili jsme, že nás nečeká nic jiného než záhuba.

  Avšak Bůh všemohoucí, milující lidstvo, který cítí bolest, kdykoliv vidí, že jeho věrní jsou postiženi trápením, nás zachoval naživu. Ta ubohá kocábka by nás totiž nemohla bez pomoci Boží ubránit před tak mocným vojskem větrů a bouří.

  Když se rozednilo a vítr stále trval, a my jsme stále trčeli u Skagenu, všichni říkali, že bychom měli jet do Norska, od jehož břehu jsme byli sotva pět mil. Kapitán dost nerad souhlasil, přesvědčil ho jen zlomený stěžeň, který bylo třeba opravit, jinak by asi našemu přání nevyhověl.

  Obrátil tedy plachty směrem k Norsku a my všichni jsme z toho měli takovou radost, že jsme zapomněli na choroby a každý vyrazil ze své kajuty a vyhlíželi jsme dychtivě pevninu. Bůh nám byl nakloněn, a proto se za několik hodin objevily břehy Norska. Jenže ani tam nebylo všechno v pořádku. Kapitán měl velkou starost o to, aby nenarazil na skalisko – těch je tam nespočetně, a břehy jsou hornaté, složené z obrovských skal. A pak spatřili námořníci na vrcholu stěžně dva Nory přijíždějící k nám na malém člunu.

MODLITBA KE SVATÉMU PROKOPOVI

Jak ji v 15. století sepsal

kartuzián Albert Pražský

Nového světa blesk světu se zasvítil,

když se milý svatý Prokop narodil.

Ze studnice voda vyprýštila,

která milost novou znamenala.

Že svatý Prokop byl žádostí svatosti naplněný,

chudým, nuzným, slepým, kulhavým,

zlámaným, malomocným

i všelijak bědným pomocník to milostivý.

Vdovy, chudé a sirotky navštěvuje

a vězně z vazby vyprošťuje.

A kdož se k jeho milosti utíkali,

ti na těle i na duši zdraví brali.

Milý svatý Prokope, my hříšní prosíme tebe:

Rač se za nás k milému Pánu Bohu přimlouvati,

 a nám tvými svatými prosbami pomáhati,

abychom se na duši i na těle opravili,

hříchy a marnosti světské opustili.

Jak ty jsi opustil vyšehradské kanovnictví,

přijal jsi poustevní život a mnišství.

Tys osaměl, na té poušti přebývaje,

Bohu sloužil a v něm se kochaje,

z té jeskyně ďábly vymetaje.

A jako jsi knížeti vodu ve víno proměnil,

rač pomoci, by se náš život zlý v dobrý změnil.

A jako jsi své skončení tvým bratřím předpověděl,

a jim o vyhnání prorokoval,

též nám rač při naší smrti pomáhati,

 ďábly lstivé od nás odehnati,

abychom vší Boží pravdou byli ohraženi,

i svátostmi křesťanskými,

dojíti mohli věčné slávy se všemi svatými.

Amen.