ÚVODNÍK – BOLEST A RADOST

  Utrpení a bolest vždycky byly součásti každého lidského života. A jsou dodnes, ale jejich vnímání se hodně změnilo. To se týká hlavně vnímání bolesti fyzické i duševní.

V úvodu pobožnosti „Hořké žaly“, které budeme poprvé zpívat o Svatém týdnu, vysvětluje jeden kněz, proč je třeba i dnes tuto pobožnost stále zpívat:

„Text se zdá být zastaralý a nemoderní, a ta sladkobolná melodie se do dnešní doby už vůbec nehodí! Ale to je jen tím, že nejsme schopni uvědomit si tu nepředstavitelnou bolest, tu strašnou krutost, které byl Ježíš vystaven od chvíle modlitby v Getsemanské zahradě až do chvíle smrti na kříži.“

Současná medicína nás zbavuje bolesti téměř na počkání. Fyzickou bolest dokážeme velmi často vyléčit nebo aspoň zmírnit. Vezmeme si prášek, silnější prášek, skočíme si k doktoru na obstřik, a když to nepomáhá, tak i na operaci. Není na tom nic špatného, nikdo nechce žít s bolestí. Ale značně to otupuje citlivost člověka vůči bolesti druhých. Necítím-li já bolest, nedokážu uvěřit bolesti druhého. A už vůbec nemáme ponětí, jaké utrpení snášel náš Pán v posledních dnech svého pozemského života.

  Proto jsou postní pobožnosti jako Křížová cesta, Bolestný růženec nebo Hořké žaly potřebné i pro nás. Abychom událost našeho vykoupení nebrali na příliš lehkou váhu.

Abychom se aspoň trochu přiblížili k velikosti té ceny, kterou za nás Boží Syn zaplatil. Aby nás naplnila skutečná vděčnost, pokora a nakonec i radost, protože utrpením a smrtí nic neskončilo.

Když tedy projdeme s naším Pánem ve středu Svatého týdne hrůzu zrady vyvoleného učedníka, na Zelený čtvrtek s úctou přijmeme jeho Tělo a Krev a budeme s ním aspoň jednu hodinu bdít v Getsemanské zahradě, na Velký pátek se při pohledu na Ukřižovaného pokloníme svatému kříži nejen tělem, ale i celou duší a zůstaneme aspoň chvíli spolu s Pannou Marií u hrobu jejího nevinného syna, pak teprve můžeme v tichu noci Bílé soboty naslouchat Božími slovu a s úlevou zazpívat SLÁVA NA VÝSOSTECH BOHU, že smrtí nic nekončí, a ALELUJA, že Kristus vpravdě z mrtvých vstal!

REPORTÁŽ NA ÚVOD

Co se děje v Indii a Ugandě

  Na začátku letošního roku „adoptovala na dálku“ naše farnost Nýřany další dvě děti. No, už to nejsou tak úplně děti, spíše mladí lidé. Co je na nich tak zajímavého? FRANCIS je z Indie a touží se stát katolickým knězem. JAKLINE je z Ugandy a chce se stát řádovou sestrou. Což je obojí v jejich zemích docela běžné, ale u nás je to už docela vzácnost. Která mladá dívka touží stát se řeholnicí a sloužit Bohu a potřebným lidem? Který mladý muž se nemůže dočkat, až vystuduje teologii a bude sloužit jako kněz věřícím ve své farnosti? Znáte ve svém okolí někoho takového?

  A tak se zdá být smysluplné podpořit tyto touhy po dokonalosti v lidech, kteří sice mají snahu sloužit druhým, ale peněz se jim nedostává.

Bohoslovec Francis Manoj z Indie se narodil roku 1999 v diecézi Mangalore.

Studuje prvním rokem teologii v kněžském semináři svatého Josefa a chce se stát katolickým knězem.

Jeho oblíbeným předmětem je morální teologie, rád zpívá v kostelním sboru.

S jeho rodiči žije ještě mladší bratr, který také studuje.

Příjem rodiny je měsíčně v přepočtu 4000 Kč.

Roční částka na podporu vzdělání činí 6. 000 Kč.

Novicka Jackline Nakato z Ugandy se narodila v roce 2004.

Její otec již zemřel, má matku a tři sourozence. Měsíční příjem rodiny je v přepočtu 600 Kč.

Jackline touží stát se řádovou sestrou a zasvětit svůj život pomoci nemocným a sirotkům v Kongregaci sester sv. Josefa de Tarbes, která v její zemi působí od roku 2002 a má zde již pět klášterů.

Jackline ráda zpívá a čte romány.

Roční částka na financování její cesty k věčným řádovým slibům činí 8. 500 Kč.

  Dopisy od Francise i Jackline si můžete přečíst na nástěnce u vchodu do kostela. Potřebná částka bude vybírána při Tříkrálové sbírce.

Zprávy a oznámení

V neděli 6. dubna bude výměna kartiček Živého růžence.

Od začátku měsíce dubna bude páteční mše svatá začínat v 18.00 hodin.

Ve čtvrtek 10. dubna bude Postní kající pobožnost od 16 hodin v kostele v Nýřanech s možností přijmout svátost smíření.

Na Květnou neděli 16. dubna 2025 začíná Svatý týden.

Ve středu 19. dubna v 18. 00 hod. první část pobožnosti „Hořké žaly“ v kostele v Nýřanech s adorací Nejsvětější Svátosti oltářní.

Na Zelený čtvrtek po mši svaté druhá část pobožnosti „Hořké žaly“ s adorací Nejsvětější Svátosti oltářní.

Na Velký pátek před velkopátečními obřady Křížová cesta od 17. 30 hod. Po obřadech třetí část pobožnosti „Hořké žaly“ s adorací Nejsvětější Svátosti oltářní.

Při Vigilii Bílé soboty budou v Nýřanech pokřtěni tři dospělí katechumeni. Vigilie letos začne o hodinu dříve, tedy již ve 20 hodin!

Na Boží Hod Velikonoční a na Pondělí Velikonoční bude svěcení velikonočních pokrmů.

Od pátku 2. května se budeme mít Májové pobožnosti každý pátek po večerní mši svaté v Nýřanech.

Setkání na faře v Nýřanech bude v pátek 25. dubna 2025 po večerní mši svaté.

Pěší pouť na Křížový vrch se bude konat v sobotu 3. května 2025. Bohoslužba slova u kříže začne v 9. 30 hod.

MOUDROST A ZBOŽNOST PÍSNÍ KATOLICKÝCH

Aleluja! Slavně dnes

zaznívá v svatém rozechvění.

K Božímu se trůnu nes

dík za naše vykoupení.

V pokoře jak Magdalena

poklekněme na kolena,

vzkříšenému Pánu svatou jeho ránu

pocelujme v lásce vroucí.

Plesají dnes andělé,

s nimi celá země jásá,

první květy zardělé

Vzkříšenému k nohám střásá.

Jenž vzal hrobu kořist jeho,

první vítěz tvorstva všeho,

ruce prapor třímá, peklo hrůza jímá,

zlomena jest jeho vláda.

Nuže, zpěv náš nechať zní

k trůnu Boha trojjednoho,

v plesném díkůčinění,

neboť miloval nás mnoho.

Mužem bolesti se státi,

umříti a z mrtvých vstáti,

aby vina klatá z duše byla sňata,

to Syn Boží sobě zvolil

Vstal jsi, Pane, vstanem též.

Vstanem z hrobu viny, hříchů,

přemůžeme klam a lež,

odložíme hněv a pýchu.

Ty svou milostí dej sílu

k očistě a spásy dílu,

sviť nám cestou žití, tam, kde věčně svítí

vyvolencům tvář tvá svatá!

Zpěvník Boží cesta 1940.

NAHLÉDNUTÍ DO FARNÍCH KRONIK

Kronika Farnosti Domažlice

1909

  Zjara začala oprava kostela Všech svatých. O kostele sv. Antonína stále se jedná. Všichni jsou pro zbourání kostela sv. Antonína Paduánského na Dolejším předměstí, tj. patron, nejdůstojnější konzistoř a okresní místodržitelství. Centrální komise ve Vídni však proti zbourání kostela stále rozhodně se staví. O osudu kostela sv. Antonína tedy není ještě rozhodnuto definitivně.

  Nový hřbitov jest již tak plný letošního roku, takže  zvýše na jeden rok postačiti může. Za účelem rozšíření hřbitova zakoupil patron přes tři korce pole za hřbitovem. Jeden korec za 1200 korun, ač majitelé žádali za jeden korec 2000 korun. Přes dvě hodiny domlouval jsem při komisi majitelům pole, aby pole prodali za 1200 korun za korec, aby nemuselo dojíti k vyvlastnění pozemku cestou úřední.  V tuto dobu jeden korec pole má cenu 600 korun.

1910

  Letos nemohlo se pokračovati v opravě kostela Všech svatých kvůli stávce zedníků a tesařů, kteří vesměs náleží k sociální demokracii. Lešení průtahem tím značně trpí. Záležitost kostela sv. Antonína není dosud rozřešena a všechna akta o tomto jednání nacházejí se u vysokého ministerstva kultu a vyučování. Posledně došel na úřad purkmistrovský a na děkanský úřad dotaz, zda by se nedal ten kostel posunouti. Oba úřady daly odpověď, že nelze kostel posunouti jednak pro jeho velikou sešlost a jednak pro veliký náklad s posunutím spojený. Kostel již na druhý rok jest zavřen a velice vlhkostí a hnitím trpí, jestliže věc kostela vbrzku rozhodnuta nebude, může se snadno neštěstí přihoditi. Vloni i letos na svátek sv. Antonína dalo město před kostelem slušný oltář postaviti, při němž slouženy byly mše svaté,

1911

Na konci dubna tohoto roku se začalo se zbouráním kostela sv. Antonína na základě výnosu ministerstva kultu. Věci kostelní uložily se všechny do děkanského chrámu Páně, některé části oltářů byly shnilé, ty se spálily v sakristii. Městská rada nehodlá postaviti nový kostel sv. Antonína na dolejším předměstí pro bahnitý spodek v těch místech, ale hodlá týž postaviti na novém hřbitově a zasvětiti rovněž k úctě sv. Antonína.

1912

  V květnu konalo se v Domažlicích svaté biřmování v děkanském chrámu Panny Marie. Biřmovanců bylo celkem 2795.

Kostel sv. Antonína byl zjara tohoto roku srovnán se zemí a potřebný materiál z něho odvezen na zakoupené pole o výměře tří korců na rozšíření nového hřbitova. Tam, kde druhdy stával panský dvůr, špitál pro měšťany zchudlé a kostel sv. Antonína, zřizuje se ladný park. Na místě zbořeného kostela hodlají postavit Boží muka. Dle doslechu v poslední době finanční prokuratura nechce povoliti jmění kostelní rozbouraného kostela dát na nový kostel na hřbitově. Městské zastupitelstvo bude prý o to péči míti, aby co nejdříve došlo ke stavbě. Kéž by se tak stalo a v době dohledné pěkný kostel krášlil a zdobil posvátné a krásné místo úhledného hřbitova. (Ke stavbě nového kostela sv. Antonína Paduánského nikdy nedošlo, i když to byla podmínka k povolení demolice starého kostela ze 14. století).

1914

  Dne 26. července 1914 vyhlášena mobilizace a vypukla válka. Mnoho mužů narukovalo a nastaly všude poměry válečné. Potřeby životní stouply na výši neslýchanou. Nastala velká drahota všeho. Pro armádu v poli bylo zrekvírováno obilí, seno, sláma, dobytek i brambory, pokud možno v kvantu největším. Válka dlouho trvající ztížila i působení v duchovní správě. Lid věřící dlouhým utrpením roztrpčen, k pochybování o víře, ano i k nevěře se obracel.

  Konce světové války se již nedočkal dosavadní pan děkan a vikář městský Antonín Maerz. Chřadnul poslední dobu a ulehl se zánětem plic, jehož léčení téměř znemožnila několik let trvající cukrovka. Po pětinedělní nemoci zesnul klidně dne 15. dubna roku 1917.

1917

  Poměry pro kněze nejsou ve světové válce mnoho utěšené. Dlouhotrvajícím utrpením lid i zbožný pozbývá trpělivosti, ztrácí důvěry a kolísá i ve víře. Rekvizicemi zvonů i kostelního nádobí víra lidu otřesena, a kněz musí být skoro rozeným apologetou, aby pochybnosti a námitky vyvrátil.

Na jedné straně u zámožných vzrůstá bohatství, hromadí se kapitál, který srdce lidská od Boha odvádí. Z nedostatku pracovních sil musí se konati i v neděli, čímž svěcení neděle mnohdy se i bez příčiny porušuje. U mnohých peníze plodí pýchu, lakotu a nevěru. O kostel již mnozí nedbají hledajíce různé omluvy. Jev tento hlásí klérus ze všech osad. V kostelích méně dávají se mše svaté sloužiti, penitentů ubývá, staré zvyky pravověrných křesťanů mizí. Procesí přestávají již choditi, neboť mnozí nemohou a mnozí řeknou, že jim to netřeba. Duchovenstvo trpí těmito poměry hmotně i finančně. Drahota stále stoupá nedostatkem všech druhů potravin.

KATECHISMUS DUCHOVNÍHO ŽIVOTA

(Kniha o svátostech od kardinála Roberta Saraha z roku 2022)

Část šestá: Poklad eucharistie

Křesťanská liturgie eucharistie není přehlídkou starobylého kulturního bohatství ani zhodnocením náboženských projevů našich předků, ale slavením utrpení, smrti a zmrtvýchvstání našeho Pána Ježíše Krista.

Musíme si proto znovu osvojit, znovu obnovit úctu, velikost a prvořadý význam, který liturgii přikládal svatý Benedikt, který řekl: „Nihil operi Dei praeponatur“ tedy „před Božím dílem ať není ničemu dávána přednost“.

Základem liturgie musí být hledání a oslava Boha ve formě hodné jeho důstojnosti. Liturgie řídí náš vztah s Bohem. Jestliže z ní učiníme dílo lidské, riskujeme, že Boha zaměníme za lidskou modlu. Liturgii musíme především přijímat jako Boží dílo, jako setkání s Bohem, který koná. Jak a co koná?

Bůh hluboce touží spojit všechny lidi v lásce a dát jim účast na svém životě. Bůh stvořil lidstvo, aby se s ním spojil, a spojil se s ním svým vtělením. V eucharistii se Bůh skutečně spojuje s naším lidstvím v touze spojit nás se sebou nejdůvěrnějším možným způsobem, tak jako manžel se spojuje s manželkou.

Ježíš se nám dává v eucharistii za pokrm, aby v nás rozvíjel a šířil Boží život. Jít ke svatému přijímání je velmi hluboký akt lásky a důvěryplné odevzdanosti Bohu, který nás přichází uzdravit a živit nás svou přítomností. Naše bída Boha neděsí ani neznechucuje.

Bez eucharistie my křesťané nemůžeme žít. Eucharistie je prvořadá potřeba, životní nutnost. Intenzivní svátostný a eucharistický život je logickým důsledkem křtu. Křesťan bez svátostí a bez Eucharistie je chodící mrtvola. Od antických dnů až dodnes neexistuje mučedník, který by nečerpal svou sílu z eucharistie. Jak říká preface na Zelený čtvrtek: „Jeho Tělo je chlebem našeho života a kalich Jeho Krve je odpuštěním našich hříchů.“

Bez eucharistie my křesťané nemůžeme žít. Eucharistie se však nestává zdrojem života pro ty, kdo k ní přistupují bez správné dispozice. Tou první dispozicí k přijetí Těla Kristova je víra v jeho reálnou přítomnost v Eucharistii.

Tato víra nemá nic společného s akademickým nebo teoretickým poznáním, nýbrž vychází především z přilnutí ke Kristu láskou. Jde o úkon srdce, kterým přijímáme Kristovo Tělo a Krev, abychom se jím dali oživit.

PROMLUVY

Svatý Silván z Athosu: O pokání

  Když si lidé uchovávají bázeň Boží, tiše a mile se žije na zemi. Ale lidé dnes začali žít podle své vůle a podle svého rozumu. Opustili svatá přikázání a myslí si, že bez Pána najdou na zemi radost. Nevědí přitom, že pouze Pán je naší radostí a že jen v Pánu se veselí lidská duše. On zahřívá duši, stejně jako slunce zahřívá polní kvítí, jako vítr jí pohupuje a dává jí život. Všechno nám dal Pán, abychom ho oslavovali.

  Sláva Pánu, který nám dal dar pokání. Skrze pokání budeme všichni spaseni. Nebudou spaseni pouze ti, kteří nechtějí činit pokání, a v tom vidím jejich zoufalství. Kajícníkovi Pán daruje ráj a spolu s ním věčné království. Z velikosti své milosti nám už nebude připomínat naše hříchy, jako je nepřipomínal lotrovi na kříži.

Kdo opravdově koná pokání, ten odhodlaně snáší každé trápení, hlad i nahotu, chlad i žár, bolesti i chudobu, ponižování i vyhnanství, nepravdy i pomluvy, neboť duše směřuje k Bohu a nestará se o pozemské věci, nýbrž se modlí k Bohu s čistou myslí. Pokořme se a pokáním získáme milující srdce.

Milosrdnému člověku Pán okamžitě odpouští hříchy. Milosrdný nevzpomíná na utrpěné zlo. I kdyby ho urazili nebo mu vzali majetek, bude mu to jedno, neboť zná milost Boží, a milost Boží mu nemůže sebrat nikdo z lidí, protože je vysoko u Boha.

Kdo je však připoután k majetku a penězům, nikdy nemůže mít čistou mysl k Bohu, protože v hloubi jeho duše zůstává starost o to, jak s majetkem naložit. Netrapme se nad ztrátou majetku, to je malichernost.

Smýšlíš-li o lidech špatně, znamená to, že v tobě působí zlý duch, který ti vnucuje zlé myšlenky o lidech. Když někdo nečiní pokání a zemře, aniž by odpustil svému bratru, odejde tam, kde žije zlý duch, který ho ovládal.

Pán chce, abychom milovali bližního. Když vnímáš, jak jej miluje Pán, znamená to, že Boží láska je s tebou. Jestliže nám milostivý Pán daroval své Tělo a svou Krev, je jasné, že nám dá všechno ostatní, co potřebujeme. Svěřme se do vůle Boží a uvidíme Boží starost o nás. Pán nám dá i to, co nečekáme. Kdo se však nesvěří do vůle Boží, nikdy neuvidí Boží starostlivost.

Svatý Silván z Athosu (1866 – 1938) byl pravoslavný mnich, který většinu svého života prožil v klášteře na Athosu. Byl vyhledávaným duchovním rádcem a spisovatelem, vynikal hlubokou pokorou, poslušností a milosrdenstvím vůči bližním.

Zemřel v pověsti svatosti a kanonizován byl roku 1987.

BOŽÍ SVĚTLO V NAŠÍ DOBĚ

(Meditace Benedikta XVI. k církevnímu roku)

Soud a spása

  Velikonoční liturgie nám neustále dopřává pocítit něco z oné přímo převratné radosti, s jakou lidé století za stoletím stále znovu a nově slýchávali poselství „Kristus vstal z mrtvých“. Ve starých příbězích čteme, jak se věřící v Rusku o velikonoční noci radostí objímali, když toto vyznávali.

  Dnes se sice stále ještě Velikonoce slaví, ale nad srdcem křesťanů se rozprostřel šedivý závoj pochybnosti a z toho pramenící neradostnosti či smutku. Ten smutek ochromuje velikonoční radost až do nitra společenství věřících. Opravdu Kristus vstal z mrtvých? A k čemu by to bylo? Co znamená jeden vzkříšený vůči zástupu mrtvých za celé dějiny? Tváří v tvář všem historickým hrůzám se zdá, že se velikonoční světlo ztenčuje, až se stane bezvýznamným.

  Jsou tedy Velikonoce překonané? Abychom poznali skutečný význam a postavení Velikonoc, musíme se zeptat opačně: Jaké by to bylo, kdyby se Velikonoce, Ježíšovo zmrtvýchvstání opravdu neuskutečnilo? Bylo by pak pouze o jednoho mrtvého více nebo by to mělo hlubší dopad? Kdyby nebylo zmrtvýchvstání, tak by Ježíšův příběh skončil Velkým pátkem. Rozpadl by se, proměnil by se v prach.

To by ale znamenalo, že Bůh nezasahuje do dějin, že není schopen, nebo nechce získat tento náš svět, náš lidský život a smrt. A to by pak zase znamenalo, že láska je na nic, je nicotná, je jakýmsi prázdným a zbytečným slibem. To by znamenalo, že neexistuje žádný soud a že neexistuje žádná spravedlnost. To by znamenalo, že rozhoduje pouze okamžik a že pravdu mají ti mazaní a prohnaní, vychytralí a lidé bez svědomí.

  Kéž by nebylo soudu – to si asi přejí mnozí a v žádném případě pouze špatní lidé, protože Boží soud zaměňují s úzkoprsým zúčtováním, a svému strachu dávají větší prostor než lásce.

  To vysvětluje tu vášnivou snahu vymazat Velikonoční neděli z dějin, couvnout před ní a velikonoční příběh ukončit na Bílou sobotu. Co by však takový útěk přinesl? Nebylo by to vykoupení, ale smutná radost těch, kteří Boží spravedlnost považují za nebezpečnou, a proto si přejí, aby neexistovala. Tak se ovšem zviditelňuje, co Velikonoce znamenají: Bůh jednal. Dějiny mu nejsou lhostejné. Právo, láska, pravda jsou opravdovou skutečností. Bůh nás miluje, jde nám vstříc. Čím více jdeme jeho cestou a žijeme ji, o co méně se obáváme práva a pravdy, o to více bude naše srdce naplněno velikonoční radostí.

  Velikonoce nejsou jen příběhem vhodným k vyprávění, jsou ukazatelem cesty. Není to zpráva o velmi dávném zázraku, je to průlom, který rozhodl o smyslu celých dějin. Kdo to chápe, ten nemůže také dnes s nezměněnou radostí vyslovit velikonoční pozdrav: Kristus vstal z mrtvých, ano, opravdu vstal!

MOC PRAŽSKÉHO JEZULÁTKA

Zázraky Pražského Jezulátka

  Množství vyslyšení modliteb k Pražskému Jezulátku je obrovské. Vděční ctitelé Dítěte Ježíše ze všech kontinentů svědčí o mnoha zázracích.

Uzdravení rány na noze

  Chudá žena v Německu trpěla velmi bolestivou ranou na noze, která jí bránila v chůzi. Její nejstarší desetiletý syn dostal jednou fenik a rozhodl se, že ho použije na maminčinu léčbu. Koupil za fenik obrázek Pražského Jezulátka a doma radostně sdělil mamince: „Maminko, přilož si obrázek na ránu, Ježíše tě uzdraví.“ Maminka se bránila: „To by bylo neuctivé!“ Ale dítě trvalo na svém: „Ne, mami, Ježíšek se jistě nebude zlobit, ale uzdraví tě, jako už uzdravil tolik jiných.“ Matka se tedy přestala zdráhat a přiložila si obrázek na ránu. Nesnesitelné bolesti náhle přestaly a ženě se vrátilo zdraví.

  Jezulátko ze starožitnictví

  Pražské Jezulátko nekádruje druhé lidi jako my… Jistému panu Jaroslavovi, který byl přesvědčeným komunistou, se ve druhé polovině 20. století narodil syn. Z nemocnice mu vzkázali, že pokud chce syna ještě naposledy vidět, ať hned přijede. Když se se slzami v očích vracel z nemocnice, ve výkladu starožitnictví uviděl malou sošku Ježíška. Vstoupil do krámu a koupil ji. Doma se před Ježíškem začal modlit. Prosil za záchranu syna. A dítě, kterému lékaři nedávali žádnou šanci, zázrakem přežilo.

  Pražské Jezulátko pomohlo dostavět kostel

  P. Vít Řehulka, farář z Ostravy Zábřehu vzpomíná, jak v letech 2004-2007 v jeho farnosti stavěli nový kostel. V roce 2006 došly peníze na stavbu. Kněz pocítil znamení, že by se měl vydat k Pražskému Jezulátku. V chrámu Panny Marie Vítězné odsloužil mši svatou – do jednoho týdne se farní peněžní zdroje rozrostly o dva miliony korun… Pražské Jezulátko ostravským farníkům nejenže pomohlo dostavět kostel, ale také je naučilo důvěřovat.

  Manželé si vyprosili děti

  Paní Carmen Isabel měla od osmnácti let diagnostikovánu endometriózu a i přes několik operací nemohla mít děti. V červenci 1998 navštívila se svým manželem chrám Panny Marie Vítězné, poklonili se spolu Pražskému Jezulátku a prosili o plodnost. Po 21 letech přijeli do Prahy podruhé poděkovat Ježíškovi i se synem a dvěma dcerami.

Z knihy „O mocném působení Dítěte Ježíše“.

SLAVNÉ OBRAZY SVATÝCH

Mistr třeboňského oltáře: Zmrtvýchvstání

Jméno „Mistra třeboňského oltáře“ neznáme, ale byl to jistě nejvýznamnější český malíř v době Karla IV. a jeho syna Václava IV.

V roce 1367 se mocný rod Rožmberků rozhodl vybudovat v Třeboni nový klášter, do kterého přišli mniši z řádu augustiniánů z Roudnice nad Labem.

Petr z Rožmberka dal na doporučení pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna a malbu hlavního deskového oltáře svěřil umělci ve své době jistě slavnému, jehož jméno ale dnes už neznáme.

Desky Třeboňského oltáře byly dokončeny kolem roku 1380 a umístěny do klášterního kostela sv. Jiljí.

Na vnější straně čtyř křídel oltáře byly zobrazeny čtyři výjevy – Kristus v zahradě Getsemanské, Ukládání Krista do hrobu a Zmrtvýchvstání Krista. Poslední obraz znázorňující pravděpodobně setkání Krista s Máří Magdalénou se nedochoval. Na druhé straně desek zavíracího oltáře jsou pak namalováni různí svatí.

Na obraze Zmrtvýchvstání je Kristus znázorněn ve slávě jako Vykupitel, zbavený jakékoliv tělesné a pozemské tíže. Je nehybný a existuje mimo pozemský čas, levituje nad zemí. Ale za ním vržený stín připomíná jeho lidství.

Velikonoční zázrak vzkříšení symbolizují neporušené pečetě na sarkofágu i užaslé tváře náhle probuzených stráží.

Autor obrazu zdůrazňuje postavu Ježíše Krista. Zářivé barvy a světlo, které Kristus vyzařuje, jsou v kontrastu se šedivým pozadím krajiny, kde se pohybují světské postavy.

Červená barva má symbolický význam jako barva eucharistická i jako barva vítězná na Kristově praporci.

Oltář byl v 18. století rozebrán a jeho zbytky jsou dnes vystaveny v expozici starého umění v Národní galerii v Praze.

EXULTET

Komentář Ruperta z Deutz

k Velikonočnímu chvalozpěvu

  Vlastní ozdobou veliké slavnosti Vigilie Velikonoční je svíce. Třicátý devátý římský papež Zosimos ustanovil, aby se tato svíce žehnala v kostele. Od tohoto požehnání mají svůj původ chvály Kristova zmrtvýchvstání.

Náš zmrtvýchvstalý Pán rozjasnil září radosti zármutek svých apoštolů, ba dokonce celého světa. Jako v předešlých nocích zahalovala zhasnutá světla tvář kostela do smutku, tuto noc rozsvícená svíce přináší radost svou září.

Svíce je znamením Krista, nese podobnost Kristova lidství, proto je na ní zapisován právě probíhající rok od vtělení Pána Ježíše Krista. A protože byl ukřižován, neméně vhodně se do svíce vyrývá znamení kříže.

Když panoucí oheň zapaluje voskovou svíci, je za své přirozené bohatství chválen a skrze něj je našemu duchovnímu zraku předkládána překrásná a svatá podívaná. Vyhaslé a v hrobě ležící Kristovo lidství znovu oživila ohnivá moc božství vanoucí z nebes. A tak nám skutečně v tuto noc planoucí oheň na věky šťastně rozzářil radost slávou vzkříšení.

Týmž ohněm mají být rozsvíceny všechny svíce v kostele. To naznačuje událost, kdy se Pán ukázal svým učedníkům, ukázal jim ruce a bok, dýchl na ně a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého!“ Tak začali i ostatní lidé dostávat ten oheň, který Bůh poslal na zem, a chtěl, aby silně vzplanul.

Při obětování svíce se zpívá: „V této milostiplné noc přijmi, Otče svatý, tuto svíci jako večerní oběť“. Velikonoční slavnost září ze dvou důvodů, totiž kvůli vykoupení duší, které se uskutečnilo Kristovou smrtí, a kvůli vzkříšení z mrtvých, které bylo stvrzeni prvního dne po sobotě.

Původce našeho vzkříšení s přicházejícím večerem sklonil na kříži hlavu a odevzdal svého ducha.  První Adam, kterého Pán hledal se slovy „Kde jsi, Adame?“, byl přistižen při neposlušnosti. Druhý Adam, který završil své utrpení výkřikem „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha!“, byl nalezen poslušný.

Chceme tedy přinést ranní oběť proto, že nám tento ranní dárce světla, prvorozený vzkříšení, otevřel svým zmrtvýchvstáním den věčnosti. Večerní oběť přinášíme proto, že s nastávajícím večerem odevzdal Kristus svého ducha, a tentýž večer učinil tak svou smrtí pamětihodným navěky

Rupert z Deutz (zemřel roku 1129) byl benediktinský mnich, vstoupil do kláštera v Lutychu. Mnoho svých děl věnoval liturgii. V roce 1120 byl jmenován opatem kláštera v Deutz.

ZE STARÝCH CESTOPISŮ

Manka Římanka – Smrt Manky a pohřeb

  Jednou zrána řekla Manka své neteři: „Manko, musíte mě s Hančí umejt, učesat (měla krásné, dlouhé, černé vlasy), voblíct do rubáše a františkánský vobleče a ráno mi zavoláte jemnostpána, že moc prosím, aby mě zaopatřil a dal poslední pomazání. Dnes k večeru umřu. Dnes v noci mi to řekli naši nebožtíčkové, dej jim Pánbůh věčnou slávu, co jsou hyn na Boží pravdě a my ještě na světský křivdě. A ty moji nebožtíčkové, táta s mámou mi řekli, že pro mě dneska přídou. Přišla s nima paní v šerým plášti, a když jsem se ptala, kdo to je, ta paní schodila šerý plášť, šaty měla jako vobláčky a na nich zářící hvězdy. Řekla mi, že je „Chudoba“, a že mi přináší taky takový šaty, do kterých vobleče mou duši, jak tělo pozemský svleču. Už se dočkat nemůžu!“

  Vykoupaly tedy Manku, oblíkly do bílého rubáše a navrch františkánskou vobleč. Sestra Hanče i neteř Manka plakaly, co jí strojily. Přišel jemnostpán, Manka hned pověděla, co se jí zdálo a jak všechno zařídila. Zaopatřil jí, už nemohla ležet, jen sedět, jak jí to dusilo, a chtěl jí taky potěšit, že zase brzy pojede po svých mlýnech. Manka celá zděšená povídá: „Co to povídají? Dyk já už mám co dělat na onom světě! Večera se nemůžu dočkat, až se tam vodeberu. Zvostávejte tu s Pánem Bohem a až jich někdy Pán Bůh povolá a budu to vědět, skočím jim naproti.“ Ještě poděkovala za všechno. Pan farář byl dojat.

  K večeru Manka komandovala, aby přinesli prkno, položili na něj poslamku a uložili jí na ně. Svíčky kolem a hromnici připravit. Zvoneček taky. Všichni se seběhli, každému zvlášť děkovala, ale nejsrdečněji bratru Jirkovi. Pozdravovala všechny v mlýnech a té dívčí z Plzeňska poslala hedvábný šátek se 100 zlatými kjety na památku.

  Ohlížela se do rohu a najednou jí tvář rozjasnil úsměv a sípala: „Už přišli, máma, táta, paní Chudoba a svatý František. Zčerstva dejte mi hromnici do ruky!“ A tu tak tiskla, že jí nemohli po smrti z ruky dostat. Zvonek z Říma lahodně cinkal a Manku provázel s modlitbou okoloklečících na onen svět. Mance úsměv radostný na tváři zůstal i po smrti. Mrtvou Manku odnesli domů do její světničky a svíčky hořely kolem a v hlavách hromnička.

  Truhlář ze sousedství dělal rakev, Jirka nařídil nenatřenou, dyť to byla její touha a poslední přání. Truhlář udělal nenatřenou rakev, ale polepil ji stříbrným papírem. Byl to dobrý kamarád Jirky a Manky, chtěl Mance vyhovět a Jirkovi srdce nedrásat, tak udělal módní práci. Dřevo nebylo vidět, ale rakev byla nenatřená.

  Děvčata na funus nezvali, jak bývalo zvykem, ani věnečky nedělali, aspoň tuto poslední poctu Manka odmítla. Ale těsně před funusem sešla se všechny děvčata v úplném smutku a s věnečkami na hlavách a v takovém množství, že kostel byl plný. Kolem rakve natloukli plno bílých růží, ne uvitý věnec, ale každý květ přibitý.

  Ofěra, kdy každý funusný (účastník pohřbu) obchází s hořící svící kolem oltáře a pokládá na oltář peníz za mrtvého, trvala po celou mši svatou, co bylo účastníků. Každý se loučí s křížem dělaným na rakev s mrtvou. Pak se šlo na hřbitov, kde pan farář udělal dojemnou řeč, jakou výbornou inteligentní ženskou ztrácí obec, a jistě vpravdě svatou. Všechno plakalo. Po obřadech zazpívaly domažlické členky třetího řádu na rozloučenou. Manka chtěla prostý pohřeb a měla parádní! Jak by se byla pohněvala! Jirka se vin necítil, vyhověl jí ve všem, a že si lidi umanuli jináč, nemohl za to. V hospodě poručil pohostinu a šel domů. Doma čekala spousta chudých, většinou z Domažlic. Přišli si pro „špendy“, tj. chleby, poslední dar zesnulé. Bylo moc těch, pro které Manka své těžce vydělané peníze vždy měla přichystané, a vždy trefila k těm, co pomoc nejvíce potřebovali.

  Byla pochovaná v první řadě hrobů blízko hlavního kříže, kde odpočívaly všechny ženské z jejich rodu.

  Dlouho na Manku vzpomínali osadníci, v mlýnech, kde předla a rady dávala, i u Plzně Manku moc oplakávaly ty dvě: teta a zachráněná sirota. A o svatém Jánu i pražské dámy oznámily Jeho Eminenci panu kardinálovi, že Manka již nežije. Byl pohnut a slíbil odsloužit za Manku rekviem. Také v létě donesli dělníci polní do Bavor tu smutnou zprávu – i tam Manku oplakali.

  Vzpomínka však trvá dodnes na Chodsku na Manku Římanku, tetu Bílkojc.

A JEŠTĚ PŘÍBĚH NA ZÁVĚR

Přijď, Ježíšku!

  Časopis Te Deum uveřejnil v roce 2011 dojímavý příběh o síle dětské víry. Svědectví podle vyprávění kněze, v jehož farnosti se událost stala.

  Stalo se to před lety v jednom maďarském městečku. Slečna Gertrúd, učitelka tamější základní školy, si vytýčila velmi jasný program: vymýtit víru z dětských srdcí. Děti, kterým rodiče vštěpovali katolické zásady, se sice nenechaly učitelkou ovlivňovat, ale také si nedovolily nic namítat.

  Desetiletá Angela, chytré a milé děvče, byla učitelce trnem v oku. Chodila totiž denně ke svatému přijímání a svou víru dosvědčovala s obdivuhodnou odvahou. Třebaže byla na všechny hodiny skvěle připravená, slečna Gertrúd ji ponižovala a bez ustání na ní útočila. Angela si ale nikdy nestěžovala.         

Několik dní před Vánoci vymyslela slečna Gertrúd krutou hru, která měla jednou provždy vymýtit „náboženské pověry“.

  „Angelo, jdi chvíli za dveře!“ vyzvala žákyni. Holčička tedy odešla ze třídy. „A teď, děti, ji hlasitě zavolejte,“ řekla učitelka. Děti všechny najednou volaly: „Angelo, Angelo!“ a Angela vešla do třídy.

  „Vidíte, moje děti,“ řekla pak slečna učitelka, „když někdo je a my ho zavoláme, tak přijde. Ale když někdo není, nemůže přijít, třeba vaše mrtvá babička nebo Červená Karkulka! Věří někdo z vás na Ježíška?“

  „Ano…“ odpovědělo několik nesmělých hlasů.

  „Dobrá, uděláme další pokus. Pokud Ježíšek existuje, uslyší vaše volání. Křičte tedy pořádně nahlas: Přijď, Ježíšku!“

  Děti svěsily hlavy a nastalo mlčení. „Vidíte, netroufnete si ho zavolat“, smála se slečna Gertrúd, „protože víte, že nepřijde. Protože neexistuje!“

  Náhle Angela vyběhla před lavice a vykřikla: „Dobrá, zavoláme ho, slyšíte? Volejme všichni spolu: PŘIJĎ, JEŽÍŠKU!“

  Všechny děti se rázem postavily a se sepjatýma rukama začaly ze všech sil volat „PŘIJĎ, JEŽÍŠKU!“ Učitelka se rozzlobila a marně se je snažila utišit.

  Najednou se tiše otevřely dveře. Světlo v nich rostlo a sílilo a nakonec se změnilo v ohnivou kouli, která se rozevřela, a v ní se ukázalo překrásné děťátko. Usmívalo se a nic neříkalo. Po nějaké době zmizelo v ohnivé kouli, která se pomalu rozpouštěla. Dveře se tiše zavřely. Nadšené děti ani nedutaly.

Pak se ozval hrozný výkřik: „On přišel!“ Slečna Gertrúd ječela s vyvalenýma očima, pak vyběhla ze třídy a bouchla za sebou dveřmi.

  Celá událost se rychle rozkřikla a rodiče žádali od faráře vysvětlení. „Vyptával jsem se všech dětí,“ řekl později onen farář „a v jejich vyprávění jsem nenašel žádné rozpory.“

  Zato slečna Gertrúd zešílela a skončila v ústavu, kde nepřestávala ječet: „On přišel! On přišel!“