ÚVODNÍK - LATINA

  Kam na latinskou mši svatou? Zazněl před časem dotaz. Tak třeba do Nýřan. Dvakrát týdně se modlíme jazykem, který se v římskokatolické církvi používal stovky let. Latinu neodsoudil ani II. vatikánský koncil, který umožnil používání lidového jazyka při liturgii. Naopak důrazně žádal, aby věřící byli i nadále schopni odpovídat knězi v jazyce latinském. Ale to se poměrně rychle zapomnělo…Tak proč dnes latina?

Často se uvádí, že latina je „mrtvý jazyk“, čímž se chce většinou říci, že ho žádná maminka neučí svoje dítě, že se už nepoužívá v běžném rozhovoru, a že se už nevyvíjí jako jiné „živé jazyky“. Latina má tedy v opačném pohledu jednu velkou výhodu: je totiž neměnná.

Při latinské bohoslužbě nečekají na věřící žádná překvapení, žádné improvizace „těmito nebo podobnými slovy“, žádné kreativní výstupy, na které běžný věřící neumí reagovat a ani je od svého faráře nežádá.

S latinou máte prostě při mši svaté neocenitelnou jistotu, která umožňuje soustředit se na to podstatné – naslouchat Božímu slovu a dobře připravit své srdce na přijetí Pána v eucharistii.

  Na obranu latiny je třeba říci, že je to svým způsobem velmi živý jazyk. Bez jeho znalosti se rozhodně neobejdou lékaři, fyzioterapeuti, veterináři, právníci, botanici, farmaceuti… Všichni, kdo chtějí naprosto přesně vyjádřit nějakou myšlenku nebo požadavek. Pohrdání tedy není opravdu na místě.

  Latinu v církvi máme v současnosti bohužel spojenou jen s „těmi tradičními“, kteří se stále drží „těch tradičních obřadů“. Neexistuje přitom žádný důvod, proč by oba způsoby liturgie nemohly pokojně žít vedle sebe. Možná je také na čase se zamyslet, proč je tzv. Tridentská mše svatá stále více oblíbená u mladých lidí. Není to určitě jen latina, co je přitahuje, ale také úcta, pokora, soustředění, ticho, klanění.

  Vlastně se nemůžeme divit někomu, kdo je přítomen mši svaté, při které kněz slouží bez jediné zapálené svíčky v kostele, ani jednou nepoklekne před Nejsvětější Svátostí, a na oltáři má místo kříže termosku s teplou vodou na purifikaci kalicha, že tak nějak podvědomě (nebo možná i vědomě) zatouží pokleknout více a častěji, a uctít Pána v eucharistii vroucněji a pokorněji. Říká se tomu „zadostiučinění“ = „vyrovnání křivdy nebo urážky, splnění nějakého nároku nebo dluhu“. Latinsky jedním slovem „satisfakce“…

REPORTÁŽ NA ÚVOD

Putování po starých cestách

  I v měsíci březnu jsme pro zájemce o pohyb na čerstvém vzduchu připravili pěší putování. Lidé málo chodí pěšky kamkoliv, někteří proto, že jsou líní, jiní nemají čas, ale pak je tu skupina lidí, kteří by sice někam rádi šli, ale samotné je to nebaví (platí především o dětech). A právě pro ně byla březnová „Velikonoční cesta po starých cestách“.

  Byla to opět hezká procházka, která opět neskončila podle plánu, ale to nás určitě od dalších neodradí! J

  Původní záměr byl vyjít z obce Úlice, projít okruh po lesních cestách a vrátit se zpět do Úlic. Odhad na cestu byl něco málo přes dvě hodiny. No, skutečnost byla jiná, příště musíme tyto optimistické odhady vynásobit nejméně dvěma, abychom dostali reálný čas.

Peloton dvaceti poutníků se nám roztrhal hned na začátku, a to hlavně díky dětem, které byly zaujaté vším možným po cestě. Zkoušely, která kopřiva pálí a která nikoliv, lezly s nadšením na každý myslivecký posed, hledaly krásné šišky a kamínky, a když jedna holčička našla velkou větev borovice a začala s ní „zametat cestu“, nebylo divu, že se i ostatní mrňouskové rozhodli, že nutně musí nějakou tu větev mít! A tak rodiče běhali po lese a hledali nějaké to jehličnaté koště. J

Zodpovědná práce cestáře ovšem byla dost vyčerpávající, takže se následně množily zastávky na občerstvení. A když je hlad, sní se všechno. A tak maminky s údivem pozorovaly své ratolesti, jak hltavě pijí čistou vodu bez bublinek místo coca-coly, ládují se suchým celozrnným chlebem, který by jindy nedaly do úst ani náhodou, a olizují se nad nádivkou, kterou doma tvrdohlavě odmítaly jíst.

V polovině cesty, tedy v době, kdy už jsme pomalu měli být v cíli, to někteří dospělí nevydrželi a vydali se zkratkou přes pole zpět. Byla to škoda, protože přišli nejen o závěrečné hledání vajíček, ale také o vyluštění tajenky, která prozradila, proč se obec Kníje jmenuje Kníje. Deset posledních vytrvalců si naopak rozdělilo vajíčka dřevěná, čokoládová i ta opravdová a v nejlepší náladě se po čtyřech hodinách vrátili tam, odkud vyšli.

Po cestě bylo opět připraveno několik úkolů, takže jsme se třeba naučili, jak batikovat plátno pomocí zelených listů nebo jak se splétá věneček z větví jehličnanů bez vázacího materiálu. A takové poznatky se jistě budou někdy příště hodit! J

Zprávy a oznámení

Od pátku 5. dubna 2024 bude večerní mše svatá začínat v 18.00 hod.

V pondělí 8. dubna oslavíme svátek Zvěstování Páně, který byl přenesen z března z důvodu slavení Velikonoc. Mše svatá v Nýřanech v 18. 00 hod. Obnovíme při ní „Slib duchovní adopce nenarozených dětí“ z minulého roku.

V sobotu 13. dubna bude ve Zbůchu od 15 hodin svěcení nového hasičského auta. Všichni jsou srdečně zváni!

V týdnu od 15. do 18. dubna nebudou ranní mše svaté na faře.

Čtvrtou neděli velikonoční, 20. dubna a 21. dubna, bude celorepublikové sčítání účastníků bohoslužeb. 

V neděli 7. dubna bude výměna kartiček Živého růžence. V tuto neděli bude také sloužena mše svatá za všechny členy Živého růžence.

V sobotu 27. dubna 2024 bude v rámci Týdne dobrovolnictví jarní brigáda na Zahradě ticha v Jezné. Budeme sázet, okopávat, hrabat, čistit… Na konci společné občerstvení!

Tradiční pěší pouť na Křížový vrch u Chotěšova bude opět první sobotu v měsíci květnu, tedy 4. května 2024.  Bohoslužba slova u kříže na úpatí začne v 9. 30 hodin.

Rádi bychom obnovili putování z Chotěšova a poté do Stoda, což je varianta hlavně pro mladší poutníky, ale přidat se může samozřejmě každý.

Jarní potravinová sbírka pro potřebné se koná v sobotu 13. dubna 2024 v různých supermarketech, např. Billa Nýřany.

MOUDROST A ZBOŽNOST PÍSNÍ KATOLICKÝCH

Věčný Zdroji duše blaha,

Jezu, srdcí slasti drahá,

Spasiteli všeho světa, světlo,

kterým láska vzkvétá.

Jakou dal se láskou vésti,

žes chtěl naše viny nésti?

Nevinně jsi smrt podstoupil,

od smrti bys nás vykoupil.

Potřel jsi moc Satanovu,

jatým snímáš tíž okovů,

v slávě nad hvězdy se zvedáš,

po pravici Otce sedáš.

Ty jsi přímá k nebi stezka,

ty jsi naše slast nebeská,

potěchou buď v každém smutku

a mzdou sladkou dobrých skutků.

Dopřej nám své božské lásky,

rozvaž zhoubné hříchů svazky,

bychom v sídle věčné záře

směli patřit do tvé tváře.

Boží cesta 1940.

NAHLÉDNUTÍ DO FARNÍCH KRONIK

Kronika děkanátu Manětín – Léta válečná

1944

  V kostelních záležitostech jsou i nadále zakázány všechny průvody mimo kostel, kromě pohřebních. Takže Vzkříšení i Boží Tělo odbývalo se opět v kostele. V létě byly prohlášeny za zabaveny (ale dosud nesebrány) cínové píšťaly u varhan. O svátku Všech svatých bylo také nařízeno sepsat všechny kovové předměty v kostele. K odevzdání dosud nedošlo.

  14. listopadu přijelo sem na 51 povozech na 280 uprchlíků, německých sedláků a venkovanů z obce Kleku v Banátu. Vozy táhli 103 koně, což bylo pro město nemalým překvapením, ježto bylo hlášeno koní jen 40. Proto hledáno pro ně místo kdekoliv i ve chlévě na děkanství umístěni nejprve 3 prozatím, pak ale šest jiných koní trvale. Uprchlíci si přivezli na vozech (jeli skoro celých sedm neděl) něco zásob, slaniny, sádlo, šunku a mouku, věci zde již jen pohádkové, a trosky svého majetku. Rusové jim byli v patách až k Tise. Velice se mi líbilo, že první pocit našich českých lidí při pohledu na tyto trosečníky byl: soucit. Od té doby je vídáme denně, muže v srbských beranicích, ženy v loktuších, do kostela přicházejí nevalně, ale přece. Vycházíme spolu velmi dobře. U nás na děkanství i v dalších domech hned po příchodu prali, pak si suší prádlo kolem kostela, na zahradě, na dvoře i na půdě.  Mluví pěknější němčinou než naši Němci, smýšlením se zdají být úplně nacističtí.  Co mají dělat?

1945

  Ve středu 25. dubna bylo zde slyšet poslední a snad nejstrašnější nálet na Plzeň a Škodovku.    V pátek odpoledne přivedli Němci na 350 vězňů trpitelů z koncentráku Auschwitz, většinou z území ČSR. Manětín tyto mučedníky zmořené hlady i pochodováním přijal neohroženě, skvěle, hned o ně pečovaly české ženy, postaraly se o pohoštění a pomoc. Měli zde pobýti až do neděle ráno, ale brutální a hysterická reakce zdejších Němců prosadila, že velitel nařídil v sobotu večer za deště nemilosrdně pokračovat v cestě. Neohrožení zdejší občané však mnoho vězňů ukryli a schovali v okolních obcích. Děkanova intervence u velitele byla bezvýsledná a ještě mu bylo vyhrožováno udáním v Plzni. Na děkanství v prádelně a v chlévě se schovali tři italští uprchlíci, v sobotu po odchodu vězňů nám sebrali vědro, nůž a hůl, a nechali nám tu ruční granát.

  V sobotu 5. května byl sychravý den, odpoledne se rozdeštilo. K večeru přicházely panikářské zprávy. Američané nejsou ani v Plzni, Praha volá o pomoc. V okolí se chystá šturm a esesmani nás brzy přepadnou. Slavná byla noc na neděli. Stále déšť a čirá tma, téměř nepřetržité dunění děl, americká třetí armáda zahájila, jak hlásil rozhlas, ofenzívu na Karlovy Vary. Psal jsem deník a naslouchal jsem té kanonádě až do jedné v noci. V neděli ráno byla účast v kostele i přes nepřetržitý déšť velmi slušná. Odpoledne se vyjasnilo a pak odtáhlo odzbrojené německé vojsko vstříc Američanům do zajetí. Šli ve čtyřstupech směrem k Plzni. Večer o májové byl opět růženec s hojnou účastí, pobožnost byla před vystavenou Nejsvětější Svátostí ve starobylé monstranci.

  V pondělí 7. května konečně Manětín slavně uvítal své osvoboditele. Zdejší dívky v selských krojích jim podali chléb se solí, věnec, koláče a kávu, všude byl sluneční jas a jásot.

  24. května nastoupil nový Národní výbor v Manětíně, který radikálně zahájil proces odgermanizování ČSR, už 29. května byli všichni Němci odváděni na strážnici do zajišťovací vazby bez ohledu, zda byli s námi nebo proti nám Čechům. Vazba ta se podobá pracovnímu táboru. Jmění Němců bylo zajištěno pro stát, Němcům bylo nařízeno nosit viditelné znamení, na bílé látce hákový kříž.

  V Nečtinech, v bývalém hraběcím útulku pro zestárlé zaměstnance panství, kam byli ze svého zámku přemístěni všichni členové hraběcí rodiny Mensdorffů-Pouilly, ježto někteří se hlásili k německé národnosti, zemřela v noci 9. srpna Její Excelence paní hraběnka Ida, rozená Paarová ve věku 78 let. Paní velice šlechetná, dobročinná a zbožná. Jelikož německý duchovní správce Nečtin sám farnost opustil, zaopatřil jmenovanou Excellencpaní kronikář této knihy. A pak ji také 13. srpna za velké účasti místních osadníků do rodinné hrobky uložil.

  Do Nečtin docházím sloužit mši svatou jen první neděli v měsíci. Také farář z Lukova, kterému ruští vojáci vypili všechno mešní víno, farnost opustil, ale teď se prý zase vrací. Pozoruhodné jest, že prý pomocí Rusů celá patnáctičlenná hraběcí rodina z Nečtin uprchla do amerického okupačního pásma a dál do ciziny.

  V sobotu 10. listopadu stěhovala se i přes Manětín Rudá armáda z republiky, za velmi nevlídného počasí táhla městem celý den. Co různých lidí prošlo letos naším městečkem! Banátští a slezští uprchlíci, repatrianti, německá armáda, vězni z koncentráků, Američané, Rusové, a nakonec vydědění Sudeťáci…

PROMLUVY

Kázání O svatém Jiří, mučedníku

  Dnešní svátek, moji milí, násobí naši radost z velikonoční slávy, jako když drahokam zdobí svým ušlechtilým třpytem zlato, do kterého se zasazuje.

  Svatý mučedník Jiří byl z jednoho vojska rovnou přeřazen do jiného, neboť hodnost pozemského velitele, kterou zastával, vyměnil za službu v armádě křesťanů a jako její vskutku zdatný voják nejdřív rozdal všechen svůj majetek chudým, aby se zbavil břemene pozemského jmění, a pak, svobodný a volný, oděný v pancíř víry, se jako horlivý válečník Kristů vrhl do samého středu nejlítějšího boje.

  Těmito slovy se nám dostává jasného poučení, že nelze udatně a jaksepatří bojovat na obranu víry těm, kdo se bojí, že přijdou o pozemské statky.

  Zato svatý Jiří, zanícený ohněm Ducha svatého a nepřemožitelně zaštítěný korouhví kříže, se pustil do boje se zlým králem takový způsobem, že Knížete zla nejen přemohl, ale také dal všem Kristovým bojovníkům příklad statečnosti, aby si i oni počínali zmužile.

  Milovaní, tohoto bojovníka nebeského vojska bychom neměli jen obdivovat, ale také napodobovat, Nuže, vzpružme ducha připravenou trofejí nebeské slávy. Bude-li naše myšlení upnuto na ni, nezakolísáme, ani když se nám bude svět vemlouvat do přízně, ani když bude naopak soptit hrozbami protivenství.

  Očisťme se tedy podle příkazu svatého Pavla od každé poskvrny těla i ducha, abychom směli jednou vstoupit do onoho příbytku blaženosti, k němuž nyní toužebně upínáme svůj duchovní zrak.

  Opravdu každý, kdo se chce v Kristově stánku, kterým je církev, obětovat Bohu, musí si po omytí v koupeli svatého křtu také obléci pestrý šat ctností, neboť je psáno: Tvoji kněží ať si obléknou spravedlnost.

  Kdo se křtem v Kristu znovu narodí jako nový člověk, nemá si oblékat to, co patří ke smrtelnosti, ale má odložit starého člověka a obléci nového a žít obnovený úsilím o čistý život.

  Tak zajisté, když jsme se očistili od poskvrny starého hříchu a skvíme se jasem nového života, opravdu důstojně slavíme velikonoční slavnost a pravdivě následujeme příklad svatých mučedníků.

Svatý Petr Damiani, biskup.

MATKA BOŽÍ V LITURGII

(Z knihy karmelitána Christophera O´Donella „Slavíme s Marií“)

Navštívení Panny Marie (31. května)

  Kdy přesně se tento svátek objevil, není úplně jasné. Možná ho schválili už františkáni na své kapitule roku 1263. Ale je jisté, že na jeho zavedení měl velkou zásluhu pražský arcibiskup Jan z Jenštejna, který jeho slavení nechal schválit na pražské synodě roku 1386. Přál si, aby tento svátek byl slaven na úmysl jednoty církve, protože v té době církví zmítal spor papeže Urbana v Římě a vzdoropapeže Klementa v Avignonu. Papež Urban VII. ustanovil zavedení svátku Navštívení Panny Marie na jubilejní rok 1390.

  Původně se svátek slavil na začátku července, zřejmě po příkladu velkého východního svátku Přenesení roucha Panny Marie, který se slaví 2. července. Podle nového kalendáře se Navštívení Panny Marie slaví poslední den v květnu a velmi pěkně tak uzavírá mariánský měsíc.

  Svátek je založen na vyprávění z Lukášova evangelia. Maria, vedena Duchem svatým, spěchá po Zvěstování ke své příbuzné Alžbětě, aby jí posloužila, neboť se právě od anděla dozvěděla, že je ve vysokém stupni těhotenství, což ve věku Alžběty nebyla jednoduchá věc. Maria proto spěchá, jak uvádí evangelista Lukáš, aby dorazila do hor co nejdříve, a jistě také proto, aby se podělila o velkou radost z narození obou dětí.

  Maria pozdravila Alžbětu. Není sice řečeno, jak pozdrav vypadal, ale měl překvapivě dramatický účinek. Dítě se radostně pohnulo v lůně Alžběty a ona sama byla naplněna Duchem svatým, takže mohla zvolat mocným hlasem: „Blahoslavená, která jsi uvěřila!“ Výraz „mocným hlasem“ se často užívá v žalmech a naznačuje, že Alžběta poznává přítomnost Pána.

  Alžběta prohlašuje Marii za blahoslavenou (šťastnou) pro její víru. Maria, která uvěřila Pánovu slovu, zakusila zvláštní útěchu, když byla její víra potvrzena znamením, že i její příbuzná čeká dítě.  

Nezapomínejme, že kromě Zvěstování musela i Maria kráčet ve víře jako my. Víra je tmou i světlem. Tmou je proto, že Boží pravdu nemůžeme plně pochopit, a světlem proto, že nás přivádí k pravdám, které bychom jinak nemohli poznat. Maria kráčela ve světle víry. Bůh jí zjevoval ze svého plánu právě tolik, kolik potřebovala, aby mohla učinit další krok. Čím pevněji věřila v přislíbení, které dostala při Zvěstování, tím těžší bylo pro ni vidět, jak je její syn odmítán v Nazaretu, jak ho neuznávají ani náboženské autority v Jeruzalémě, ve své víře ho doprovázela až na Kalvárii, kde s bolestí slyšela z jeho úst „Bože můj, proč jsi mě opustil…?“ 

Maria nám může být blízká právě tím, že ani její víra nebyla lehká a bez vnitřních zápasů, a že s námi opravdu sdílí náš život ve všem kromě hříchu.

CARLO LURAGO

Přestavby paláců

  V polovině 17. století se mnoho šlechtických rodů rozhodlo pro radikální přestavbu svých rodových sídel. Kamenné a studené středověké hrady se před očima měnily v pohodlné a reprezentativní paláce. Také Carlo Lurago dostal několik nabídek od významných českých, polských a rakouských rodů.

Palác Gorzanów v Kladsku

  V Gorzanówě se zachoval jeden z nejcennějších a největších historických komplexů v Kladské kotlině. Zahrnuje zámek, kostel, kaple a zemědělské usedlosti. Původní hrad byl rozbořen husity. Na jeho základech byl vybudován v polovině 16. století renesanční zámek, o sto let později přestavěn podle plánů Carla Luraga.

Dodnes se dochovaly krásné dřevěné stropy, bohatá štuková výzdoba, ze dvou stran paláce byly zřízeny nové terasy, ze kterých bylo možné vstoupit po velkolepých schodech do krásné zahrady. Výsledkem byl impozantní palác a parková rezidence, nejpůsobivější v Kladsku.

Lobkovický palác na Hradčanech

Původní palác rodu Pernštejnů se dostal do vlastnictví Lobkoviců v polovině 17. století, kdy se Polyxena z Pernštejna provdala za Zdeňka Vojtěcha z Lobkovic.

V roce 1651 zahájil Carlo Lurago přestavbu paláce pro jejich syna Václava Eusebia z Lobkovic, tehdy už místodržícího českého království.

Po roce 2002 byl palác navrácený Lobkovicům. Umístili do něj cennou a rozsáhlou sbírku uměleckých děl, převážně ze svého vlastnictví, která určitě stojí za zhlédnutí.

SVATÍ APOŠTOLOVÉ

Jidáš a Matěj

  Dnes uzavíráme cyklus portrétů apoštolů, které povolal přímo Ježíš během svého pozemského života. Nemůžeme opominout toho, který je v seznamech apoštolů uveden vždy jako poslední: Jidáše Iškariotského. K němu přiřadíme učedníka, který byl později zvolen místo něj  - Matěje.

  Jidáš Iškariotský patřil k okruhu nejbližších Ježíšových přátel a spolupracovníků. Pokoušíme-li se podat vysvětlení událostí, ke kterým došlo, narážíme na dvě otázky: Za prvé se ptáme, jak je možné, že si Ježíš vybral tohoto člověka a dál mu důvěru? Za druhé se musíme ptát, proč Jidáš Ježíše vlastně zradil?

  Ačkoliv Jidáš spravoval pokladnu skupiny apoštolů, je v Janově evangeliu označen za zloděje. Tajemství jeho volby do okruhu apoštolů nám zůstává skryto. Ještě větším tajemstvím je pro nás, jak vlastně Jidáš dopadl? Podle evangelia sice svého činu litoval, když velekněžím přinesl zpět peníze s prohlášením, že zradil nevinnou krev, ale pak odešel a oběsil se.   

Druhá otázka je předmětem různých hypotéz. Někteří poukazují na to, jak byl Jidáš lačný peněz, a proto prý svého Mistra zradil. Jiní se domnívají, že byl zklamaný z Ježíšova působení, které nenaplnilo jeho očekávání. Evangelisté Lukáš i Jan shodně praví, že „do Jidáše vstoupil ďábel“. Tímto způsobem jsou překročeny všechny historické motivace a událost zrady je vysvětlena na základě osobní odpovědnosti Jidáše, který žalostným způsobem podlehl pokušení. Ježíš s ním vždy jednal jako s přítelem, ale ve svých výzvách k následování cestou blahoslavenství neznásilňoval jeho vůli, ani ji nebránil před satanovým pokušením, neboť respektoval lidskou svobodu.

  Možnosti zbloudění lidského srdce jsou ve skutečnosti hojné. Jediný způsob, jak se jim vyhnout je stále znovu se stavět na stranu Ježíšovu a přijímat za své jeho hledisko. Den za dnem musíme usilovat o plné společenství s ním. Připomeňme si, že také Petr padl, ale pak toho litoval a dostalo se mu odpuštění a milosti. Také Jidáš litoval, jeho lítost však měla podobu zoufalství, a ta ho dovedla k sebezničení. Mějme stále na mysli to, co říká svatý Benedikt ve své Řeholi: Nikdy nezoufej před Božím milosrdenstvím.

  Po Velikonocích byl na místo zrádce zvolen učedník jménem Matěj. Nevíme o něm nic jiného, než to, že byl svědkem Ježíšova pozemského života a zůstal mu věrný až do konce. Vytvořil tak svým životem protiváhu Jidášova zlého skutku. A k tomu jsme povoláni také my.

NA CO JSME UŽ MOŽNÁ ZAPOMNĚLI

Slavnost zabití zlé saně

(Božena Němcová – Studie národopisné)

  V Brodě v lese (Furt im Wald) na bavorských hranicích mívají v neděli po Božím Těle slavnost zabití zlé saně. Ve všech horách samozřejmě vypravují se báchorky o zlých saních.

  Na den slavnosti shromáždí se jednu hodinu odpoledne veliký zástup lidí na náměstí, a rytíř s brněním a přilbicí na hlavě přijede na koni provázen houfem panošů. Králova dcera z některé země, která se mnohými penězi, stříbrnými sponkami a jiným šperkem, co jen v celém Brodě sehnati mohla, vyšperkovala, sedí s průvodní dámou na lešení, které skálu představovati má. Přibližuje se drak, ohavná nestvůra ze dřeva plátnem potažená, v níž dva muži schováni jsou, a která se mezi lidi pouští a obzvláště Čechy pokouší.

Mezitím přicválá rytíř ke královně. Pak se drak přiblíží, chce princeznu polknouti, rytíř přiskočí, bodne ho do tlamy a roztrhne tím měchýř s krví v tlamě ukrytý. Pak skočí z koně, sekne saň několikrát do hlavy a konečně vystřelí z pistole, drak se svalí.

Rytíř se vrátí k princezně, která mu srdečně děkuje, přiváže mu na ruku věnec a oba potom se všemi panoši jdou do hospody, kde se jí a pije, až se víc nemůže…

  Obyčejně přichází na tento „Drachenfest“ množství lidu z Čech, dílem na podívanou, dílem kvůli dobrému bavorskému pivu. V jedné blízké vesnici české umluvili se chasníci, že by rádi věděli, z čeho je ta zlá saň udělána, aby si mohli takovou pořídit na masopust. Ale u Bavoráků se nemohli dopátrati, protože ti si na své slavnosti mnoho zakládají a také na svém umění vytvořit tak krásnou zlou saň.

  Ale jednou nakonec podařilo se chasníkům českým lstí prohlédnout si, jak je saň udělána a provázena. V masopustě provozovali pak tito hoši také v průvodu saň, která byla mistrovsky udělána, že Bavoři takovou jaktěživi neviděli. Byla jako živá a houfy chasy běhaly za ní s jásotem. Když se to Němci dozvěděli, velice je to mrzelo, že si Češi z posvátné jim slavnosti udělali masopustní žert, a hrozili, že jim napráskají, jestli se ve Furthu někdo z nich ještě při slavnosti ukáže.

KOSTELY SVATÉHO JIŘÍ

  Kdybyste si chtěli třeba o prázdninách udělat výlet ke každému kostelu svatému Jiří, najezdili byste mnoho kilometrů. Kostelů zasvěcených svatému mučedníku, je totiž v České republice přes osmdesát (+ dalších asi dvacet už zbořených).

  Nejvýznamnější je samozřejmě Bazilika svatého Jiří na Pražském Hradě, kterou roku 920 založil kníže Vratislav I., a kde byl založen první klášter benediktinek u nás. První abatyší se zde stala Mlada, neteř svatého Václava.

  Většina kostelů zasvěcení slavnému drakobijci pochází z doby gotické, některé mají ve svých zdech i starší románské rotundy. Svatý Jiří, patron rytířů, totiž byl právě v této rytířské době ve velké oblibě.

V našem okolí je nejblíže kostel svatého Jiří v Malesicích. Původně také gotický, v době renesanční k němu byla přistavěna věž.

U soutoku Berounky a Úslavy najdeme kostelík svatého Jiří, zřejmě nejstarší dochovaný kostel v Plzni. Podle legendy měl být vystavěn v souvislosti s přítomností svatého Vojtěcha, který tudy vedl dvanáct benediktinů z Říma do Prahy, aby je usadil v novém klášteře na Břevnově.

  Na Přimdě můžeme navštívit kostel sv. Jiří, jehož zdivo je z doby románské. Mohutná gotická věž je jen o něco málo mladší.

Ve Strážově na Klatovsku stojí kostel svatého Jiří od 13. století, interiér už má ale barokní.

Zvláštní tvar věže a silné ohradní zdi kostela svatého Jiří v Horním Slavkově prozrazují, že v době své přestavby ve 14. a 15. století měl plnit také úkol městské pevnosti.

Poměrně mladý je pak barokní kostel v Bečově nad Teplou, který vysvětil roku 1767 tepelský opat Jan Kryštof z Trauttmansdorffu.

ZE STARÝCH CESTOPISŮ

Dobrodružství pražského studenta Šimona Tudecia (1656 – 1659)

Část druhá - Kolem Řecka do Turecka.

  Dne 22. června roku 1657 jsme opustili ostrov Chio a obrátili jsme se k branám Konstantinopole, turecké armádě navzdory. Propluli jsme směrem k Dardanelám a blížili jsme se k tureckým pevnostem sešikováni do bojového pořádku, avšak Turci nehodlali proti nám učinit výpad.

  Jelikož jsme ještě nebyli dostatečně zásobeni vodou, ptal se kapitán, kdo by měl chuť zkusit vystoupit na pevninu a vyzkoušet svou odvahu. Já jako mladý čtyřiadvacetiletý hoch jsem též nechtěl být mezi posledními, nýbrž jsem se také s chutí přihlásil. A tak jsme z galér přestoupili do člunů a připluli jsme k pevnině, bylo nás asi tisíc mužů. Vytvořili jsme tři oddíly, a zatímco naši otroci nabírali vodu v řece kryti jedním oddílem samých zkušených vojáků, pochodovali jsme v bojové sestavě na blízký pahorek, odkud jsme mohli vidět celé okolí. Po chvíli na nás vyrazili Turci, aby vyvolali potyčku, ale odrazili jsme je. Krátce na to přispěchali další turečtí jezdci, a jelikož jsme nemohli odolat jejich síle, ustupovali jsme zvolna v dobrém pořádku k našim člunům, až ale nakonec jeden benátský důstojník zahájil útěk, a tím přivedl všechny oddíly ve zmatek, takže každý chtěl být v člunu první.

Když to viděl generalissimus, poslal ke břehu několik lehčích galér, jež Turky kartáčovými střelami a výstřely z děl poněkud zadržely, jinak by se nás vrátilo velmi málo. Když pak bylo po tragédii, kázal generalissimus sepsat, kolik lidí zůstalo na bojišti, jejich množství přesáhlo 300! Když se to generalissimus dozvěděl, velmi hořekoval a té krásné mládeže litoval. A důstojníka, který první zahájil útěk, dal pověsit na stěžeň. Také oddíl, který se nalézal u řeky, byl z větší části pobit anebo padl do zajetí, což generalissima nesmírně bolelo.

26. července se generalissimus s několika rytíři vylodili na pevninu, aby se trochu občerstvili. Projížděli se tam na koních a odvážili se i dál do hor ve snaze získat nějakou kořist. Nenatrefili však na nic, jen na dva staré Řeky, které pak velitel vyslýchal, co ví o tureckém loďstvu. Vypověděli, že jsou jen chudí Řekové bydlící v horách, že nevědí nic jiného, než že každého rána se u jistého mysu objevuje turecká brigantina, a že Turci z ní vystupují na vysokou horu. Proč tak činí, nebylo jim známo. Když se to generalissimus dozvěděl, dal oba Řeky pohostit na lodi jídlem a pivem a večer přikázal dvěma dobře ozbrojeným brigantinám vyplout k onomu mysu. Když časně zrána Turci podle svého zvyku připluli a vystoupili na horu, zmocnili se naši vojáci jejich brigantiny a všechny Turky zajali. Při vyslýchání pak vypověděli, že mají za úkol pozorovat, kdy připluje čtyřicet tureckých galér z ostrova Rhodos na pomoc místnímu vojsku, a pak dát o tom znamení zápalnou rachejtlí. Tak budou Turci na pevnině ujištěni, že oněch čtyřicet galér připlouvá.

A tak generalissimus vymyslel na Turky lest. Nechal vystřelit tu rachejtli na oklamání nepřátel a pak jsme vypluli vstříc turecké pevnině a hned turecké loďstvo na nás zaútočilo v domnění, že jim čtyřicet galér zanedlouho přijde na pomoc. Povstalo z toho velmi vážné a krvavé střetnutí, jež trvalo až do oběda, s tak strašlivými výstřely z děl a kanónů, až se mnozí domnívali, že se země s nebem srazily a roztříštily se. Když Turci konečně zpozorovali, že jejich posila nedorazila a že jsou oklamáni, chtěli se zachránit na pevné zemi. Na místo, kde jsme již dříve utrpěli škodu, se uchýlilo devět machometánů, ale naši házejíce tam granáty a smolné věnce, obrátili je v popel, čemuž bylo hezké přihlížet. Když jsme tedy s pomocí Boží zvítězili, rozprášili jsme turecké loďstvo, zachránili jsme několik stovek křesťanů z otroctví a pak jsme slavili Te Deum laudamus s velkým střílením.

  Další den jsme stáli uprostřed kanálu a stříleli na lodi, které kotvily u pevniny, takže jsme den strávili vesele. Avšak v tom se štěstí obrátilo. Náš udatný generalissimus se nespokojil s tím, co se dálo, ale vyplul se svou Realou a s dalšími dvěma galérami dál na moře, neboť měl v úmyslu zničit tureckou Kapitánu, která našla útočiště na písčině. A tak odplul, aby na ni zaútočil. Ale Turci na pevnině stáli s připravenými děly a doráželi zle na generalissima, takže už měl na palubě nějaké zraněné. Nařídil tedy obrátit lodě, ale v tom jeden výstřel zasáhl nepozorovaně sklad munice na Reale, zapálil jej a roztrhl loď na dva kusy, vojáky rozprášil do povětří a příď včetně vojáků, děl  a všeho, co tam bylo, se ponořila. Avšak záď byla zachráněna a přitažena k nám, takže vojáci na ní se nalodili na naše galéry. Avšak generalissimus, jenž v okamžiku neštěstí stál na vyvýšené přídi, byl zabit stěžněm a zůstal ležet.

  Tehdy nastala smutná podívaná, když jsme se my, kteří se včera a dnes radovali, museli modlit za zemřelé miserere. Když to spatřili Turci, zapálili slavnostní ohně a stříleli z děl, plesali a jásali a pokřikovali po celou noc.

A JEŠTĚ PŘÍBĚH NA ZÁVĚR

Víra bezvěrců

(vyprávění P. Maxe Kašparů, kněze a psychiatra)

  Jistého času ke mně přišel mladý muž se žádostí, zda bych nenavštívil v bytě jeho manželku, inženýrku ekonomie, toho času na mateřské dovolené.

  Když jsem vstoupil v jejich rodinném domku do předsíně, všiml jsem si na podlaze rozložených papírových krabic od bot. Manžel mě upozornil, abych šel opatrně a hlavně žádnou krabici neposunul z místa. Další krabice byly i v kuchyni a v obývacím pokoji. Nejvíce jich bylo v ložnici.

  Když jsem se posadil u lůžka mladé paní, dozvěděl jsem se z jejího tichého vyprávění, že jí už půl roku nic nebaví, z ničeho nemá radost, nechutná jí jídlo, ráno je unavená, za celý den nezvládne ani to, co dříve měla hotové za chvilku levou rukou. Bojí se příchodu každé noci a začíná myslet na smrt. Jednalo se nepochybně o poměrně těžkou depresivní poruchu. Manžel pacientky, povoláním učitel, byl ze stavu své manželky opravdu nešťastný, a byl ochoten udělat cokoliv, aby se jeho žena uzdravila.

  „Stav vaší manželky, která trpí silnou depresí, je za ty měsíce, co se neléčila, dost zanedbaný, a bude trvat dlouho, než se to zlepší.“ Sdělil jsem manželovi ve vedlejší místnosti. „Proč jste to nezačali řešit dřív?“

  „Ale já jsem nic nezanedbal,“ odpověděl manžel. „Hned, jak začala mít potíže, navštívili jsme paní Liškovou, to je léčitelka. Točila v celém bytě virgulí, našla tu geopatogenní zóny, které manželce způsobují potíže, pak přinesla kovové odrušovací spirály a umístila je do těch krabic. Proto musí být položeny přesně tam, kam je paní léčitelka umístila.“

  „A kolik těch krabic vlastně máte?“ zeptal jsem se učitele.

  „Nejprve byly jen dvě, ale jak se stav manželky horšil, paní Lišková přinášela další a další, znovu měřila čakry a teď jich tu máme asi šedesát…“

  Nic jsem raději nekomentoval. Mám bohaté zkušenosti s tím, jak silná je víra neznabohů…

  „Dobrá, pane učiteli, po rozhovoru s vaší manželkou bych si dovolil ještě dvě krabice přidat. Jsou hodně malinkaté, nebudou v nich žádné spirály, ale léky. Dávejte je manželce pravidelně a oba buďte trpěliví. Stav se bude lepšit jen pomalu, ale věřím, že jistě. Kdyby něco, zavoláte mi.“

  „A co mám dělat s těmi krabicemi?“ zeptal se rozpačitě učitel.

  „To už nechám na vás, ale s těmi mými naložte, jak jsem vám řekl“.

  Po využívání čtyř krabiček antidepresiv se stav paní zlepšil, po roce léčby jsem ji mohl vyřadit z evidence, byla zdravá.

Nedávno jsem oba manžele potkal na náměstí. Když jsem je pozdravil, ani jeden neodpověděl. A proč také. Lidé by si mohli myslet, že se známe z kostela. A to je ještě větší ostuda, než se znát z psychiatrické ordinace.