ÚVODNÍK – BYLO, NEBYLO

       Tak začíná většina českých pohádek. Je to vlastně vyjádření určité pochybnosti: byl ten příběh či nebyl? Stalo se to vyprávěné nebo nestalo? Pamatujeme si to správně nebo ne?

       Při přípravě letošních Velikonočních obřadů zazněly několikrát námitky: „Ale to tady nikdy nebylo!“ „To jsme tu nikdy nedělali!“ „Tohle vůbec neznáme!“ „To jsou nějaké novoty!“ Bylo či nebylo? Konalo se či nekonalo? Je to naše, albo není?

       Celý církevní rok je plný symbolů, obřadů, zvyků, tradic. Tedy v minulosti rozhodně byl, ale mnoho zvyků se ztratilo, bylo odstraněno, nebo se na ně pozapomnělo. Je to škoda, protože církevní zvyky mimo liturgii vyjadřují lidovou zbožnost nabitou emocemi, vroucí city, vášeň a osobní vztah k něčemu či někomu. Boha nevnímáme jen rozumem, jako Slovo, které k nám mluví, ale také srdcem jako Srdce, které nás miluje.

       Letošní Velikonoce budou obohaceny o několik obřadů, které měly v našich kostelích určitě nezastupitelné místo, ale nikdo z nás si je už nepamatuje, protože je to opravdu dávno, kdy se konaly…

       Na Zelený čtvrtek se na konci mše svaté shromáždíme u Getsemanské zahrady kolem Pána Ježíše, který bdí a modlí se k Otci. I my se budeme modlit nejen každý sám za sebe, ale i společně prosit o Boží milosrdenství pro všechny nepřítomné, pro celou naši farnost.

        Na Velký pátek a Bílou sobotu bylo vždy zvykem mít kostel otevřený po celý den. V současnosti to tak úplně není možné, nechat kostel bez dozoru, takže alespoň na Velký pátek od třetí hodiny odpoledne (hodina smrti Spasitele) budou mít všichni možnost do kostela v Nýřanech přijít a v tichosti uctít Bož Hrob. A kdy jindy je doba příhodnější k rozjímání na Křížové cestě než na Velký pátek? 

Po skončení Velkopátečních obřadů bude odhalen Boží Hrob, na jiném místě než obvykle, aby k němu po celou dobu Velikonoční měli všichni přístup. Tradiční adorace Nejsvětější Svátosti oltářní u Božího Hrobu byla opět pro naše předky věc zcela samozřejmá, my se budeme zase společně modlit Korunku k Božímu milosrdenství.

       Tak kéž nás všechny ty návraty k bohatství tradic přivedou blíže k milosrdnému Pánu, pro nás ukřižovanému a vzkříšenému!

REPORTÁŽ NA ÚVOD

Jak jsme vykonali pouť na Sázavu a na Svatou Horu

       V den smrti svatého opata Prokopa před 970 lety, jsme se vydali po několika letech na další farní pouť, tentokrát do Sázavského kláštera.  Posilněni účastníky z Plzně a ze Stříbra dorazili jsme v pořádku do cíle, a to mnohem dříve, než jsme čekali.

Co ale dělat hodinu a půl na nádvoří kláštera, když začíná ještě ke všemu pršet? Znenadání se objevily dvě místní farnice, zajásaly, že je nás tolik poutníků, pozvaly nás dál, posadily do farního sálu, a i když měly plné ruce práce s přípravou pohoštění pro pana arcibiskupa, uvařily nám čaj a kávu a ještě nás zásobovaly výbornými domácími koláčky. Připadali jsme si jako v ráji.

V kostele Nanebevzetí Panny Marie pilně cvičil kostelní sbor, ale zmlkl, jakmile úderem desáté hodiny začala modlitba růžence, při kterém každý desátek vedl někdo jiný z místní farnosti. Mezitím přijel pan arcibiskup Graubner, byl přivítán na nádvoří panem farářem a houfem ministrantů, kteří ho podle tradičního zvyku v průvodu doprovodili do sakristie. Při mši svaté jsme slyšeli různé krásné zpěvy ke svatému Prokopovi (budeme muset sehnat noty a také se něco naučit), po mši svaté jsme uctili relikvii svatého Prokopa s prosbou o jeho ochranu a pomoc. Ještě jsme si stihli prohlédnout milostný obraz svatého Prokopa, který má sice oči zavřené, ale občas je podle svědectví otevírá a sleduje dění v kostele.

A už byl nejvyšší čas dostavit se na nádvoří, abychom se zúčastnili zahájení výstavy o českých světcích. Byl vítr, chladno, poprchávalo, mikrofon nefungoval. Někteří řečníci byli struční podle vzoru pana arcibiskupa, jiní se rozpovídali o slovanské liturgii či architektuře nedostavěného kláštera… Bylo to zajímavé a poučné, nicméně jsme byli všichni rádi, když vše skončilo. A pak byl rozchod. Kněží a jiní vzácní hosté odešli s panem arcibiskupem na oběd, poutníci se vydali na komentovanou prohlídku kostela od krypty až po první patro. Dozvěděli jsme se všelicos o kostele, o klášteře, o řádu benediktinů a hlavně o svatém Prokopovi. Z vyprávění pana průvodce jsme měli trochu dojem, že nejdůležitější postavou celého příběhu je onen čert, kterého Prokop zapřáhl do pluhu, a který ho doprovázel (stejně jako naši prohlídku) snad na každém kroku. Viděli jsme otisk jeho kopýtka ve schodu, brázdu, kterou vyoral, místnost, kam ho svatý Prokop za trest zavíral, i mříže, které ve vzteku rozlámal. V duchu jsme proto čerta pasovali na „pobočníka svatého Prokopa“.

Ale i o svatém opatovi kláštera jsme se něco dozvěděli. Byl to člověk milující ticho a samotu, usadil se na skále vysoko nad řekou Sázavou, kterou před tisícem let obklopovaly jen husté lesy. Přesto ho tam našli ti, kdo chtěli žít podobně, a svatý Prokop je obětavě vedl ke svatému životu, na jedné straně s velkou laskavostí, na druhé straně s neochvějnou přísností. Uzdravoval nemocné duše i nemocná těla, vracel zoufalým naději a pochybujícím víru. A proto nebyl po své smrti zapomenutý, ale po staletí uctívaný na místě, kde byl pohřben. I nad jeho hrobem se konaly další zázraky na jeho přímluvu.

 Plni nových znalostí nejen o pekelnících, kteří nám chtějí škodit, ale také o svatém Prokopovi, který ji v tom již tisíc let úspěšně brání, rozloučili jsme se srdečně s místním panem farářem, s laskavými farnicemi i s paní pokladní, která nám ochotně prodávala krásné památky na toto poutní místo, a s veselou myslí jsme se vydali na Svatou Horu u Příbrami.

U Prahy pan řidič odbočil u starodávného cisterciáckého kláštera Zbraslav, kde jsou pohřbeni naši králové a královny, a v prudkém lijáku a vichru jsme dorazili bezpečně až do Příbrami.

„To nevadí, že prší“, usmál se náš pan farář. „Až tam dojedeme, tak bude svítit sluníčko.“ A měl pravdu!

Svatá Hora byla tichá a krásná jako vždy. V bazilice před oltářem Panny Marie Svatohorské jsme se pomodlili desátek růžence a také složili slib duchovní adopce nenarozených dětí, kterým se někteří z nás zavázali modlit se devět měsíců za počaté děti, kterým hrozí smrt. Ještě nás čekal nákup křížků, růženců, oplatek, trubiček a mešního vína a téměř přesně podle plánu odjíždíme směr Plzeň - Chodské náměstí a nakonec Nýřany.

Zprávy a oznámení

ZELENÝ ČTVRTEK 6. dubna 2023.

Mše svatá v Nýřanech od 18. 00 hod. na připomínku ustanovení eucharistie. Po mši svaté adorace v Getsemanské zahradě, modlitba Korunky k Božímu milosrdenství a možnost soukromé adorace až do 20 hod.

VELKÝ PÁTEK 7. dubna 2023.

Kostel v Nýřanech otevřený od 15. 00 hod. pro osobní modlitbu. V 17. 15 hod. zpívaná Křížová cesta.

V 18. 00 zahájení velkopátečních obřadů. Po jejich skončení pobožnost u Božího hrobu, modlitba Korunky k Božímu milosrdenství, možnost adorace až do 20 hod.

BÍLÁ SOBOTA 8. dubna 2023.

Ve 21. 00 začátek Velikonoční Vigilie. Svěcení ohně a paškálu. Obnovení křestních slibů.

VELIKONOČNÍ NEDĚLE 9. dubna 2023.

Slavnost Zmrtvýchvstání Páně. Žehnání velikonočních pokrmů.

Žehnání velikonočních pokrmů bude při mši svaté v neděli na Boží Hod velikonoční v Nýřanech, v Úlicích a v Heřmanově Huti a Pondělí velikonoční v Jezné.

V neděli 23. dubna 2023 bude mše svatá v kapli sv. Anny v Pňovanech od 10. 30 hod.

U Božího Hrobu bude i letos možnost přispět na tradiční sbírku na Svatou zemi.

V sobotu 22. Dubna 2023 bude opět celostátní Potravinová sbírka, při které můžete nakoupit trvanlivé potraviny nebo drogerii a darovat je v určitých obchodech organizátorům z Potravinové banky, kteří je následně rozdají potřebným. V našem okolí se zapojí obchod LIDL  a BILLA ve Stříbře nebo supermarket BILLA v Nýřanech.

V sobotu 29. dubna 2023 plánujeme v rámci „Týdne dobrovolníků“ brigádu v Zahradě ticha v Jezné. Po pilné práci bude opékání buřtů a konzumace jiných dobrot.

Setkání na faře v Nýřanech bude v pátek 28. dubna 2023 po večerní mši svaté.

MOUDROST A ZBOŽNOST PÍSNÍ KATOLICKÝCH

Zvítězil Lev z kmene Judy,

Kristus, Pán náš, z mrtvých vstal,

jásot zněj a radost všudy,

ve všech srdcích ustaň žal.

Úpis pekla navždy zrušen,

osten smrti zlomený,

Kristus žije neporušen,

Vítěz slavný vznešený.

„Vstal jest Kristus, není ho tu“

anděl Páně zvěstoval,

chvalme Pána pro dobrotu,

kterou lidstvu prokázal.

Ctěme slovo Boží vděčně,

vůdcem nám buď bezpečným,

bychom plesat mohli věčně

jednou s Kristem vzkříšeným.

Jezu dobrý, co ti dáme

za tvou lásku nezměrnou?

Sebe v oběť podáváme,

srdce, duši, bytost svou.

Sladko, Jezu, žíti tobě,

smrtí smrt jsi překonal,

nehodné nás přiviň k sobě,

hříchu zlobu od nás vzdal.

Beránku náš, Jezu Kriste,

velkonoční oběti,

milostí tvých proudy čisté

kéž nás, hříšné, posvětí.

Jenž jsi po svém zmrtvýchvstání

přál svým věrným “Pokoj vám“,

skýtej mír nám bez ustání,

jehož nezná světa klam!

Zpěvník Boží cesta (1941)

NAHLÉDNUTÍ DO FARNÍCH KRONIK

Kronika Farnosti Kralovice – první část

1910

       Ve zdejší farnosti dlouho působil velmi neblaze nevěrecký tisk, takže náboženské smýšlení lidu trpělo tím velice. Část věřících zvlažněla ve víře a své náboženské povinnosti ostýchá se plniti, aby nebyla terorizována zdejšími radikály a pokrokáři. Značná část přešla pak úplně do tábora zjevných nepřátel víry. Ač účast na službách Božích není ještě špatná, přeci není taková, jaká by ve zbožné farní osadě býti měla. A veliký je počet těch, kteří umírají bez zaopatření svatými svátostmi. V době velikonoční jen asi polovina osadníků vykoná svou náboženskou povinnost. Dosud tomuto zhoubnému směru nebylo nijak čeleno, proto je snahou duchovního správce, aby na osadě zdejší byl rozšířen katolický tisk. Již na konci roku 1909 rozprodáno na osadě 50 výtisků Katolického kalendáře na rok 1910. Získáno 19 předplatitelů „Kříže“ a „Maria“, listu „Svatý Vojtěch“ rozdává se na osadě 60 výtisků. Mimo to předplatila duchovní správa „Venkovana“ a „Štít“. Pan katecheta Červinka předplácí 6 výtisků „Meče“. Časopisy rozdává pan Antonín Vašmucius, obuvník a obchodník s kožemi v Kralovicích, a jdou čile na odbyt.

       Poněvadž počet těch, kteří v době velikonoční svaté svátosti přijali, je dosti důležitý pro posouzení náboženského smýšlení na osadě, zjišťoval jsem přesně každodenně v době velikonoční počet kajícníků a celkovou sumu zde uvádím. Mužů přijalo svátosti 314, žen 857, úhrnem dospělých 1171, školních dítek 496, celkem tedy 1667. Tento počet kajícníků byl proti předešlému roku značně vyšší, ale přeci zejména u mužů není počet ten v náležitém poměru k počtu duší v osadě (4000).

Letos ku konci července navštívil Kralovice svobodný pán Griesenbeck z Griesenbachu, královský bavorský vládní rada v Řezně, společně se synem, majitel fideikomissu v Griesenbachu, vzdáleného asi 3 hodiny od Řezna. Jest to člen rodiny, jejíž členové odpočívají ve zdejší hrobce. Navštívil taky zříceninu Libštejn a zámek Kaceřov, jež dříve české linii pánů Gryspeků náležely.

1911

       V květnu roku 1911 vykonal nejdůstojnější pan arcibiskup kardinál Lev Skrbenský generální vizitaci vikariátu kralovického. Jeho Eminencí byl od věřícího lidu všude srdečně vítán, v německé části vikariátu byl vítán slavnostněji než v české části. V Kralovicích purkmistr se přivítání nezúčastnil, zato uvítal jej jménem farní osady první radní v Kralovicích, pan František Vavřínek. Bránu nedalo město postaviti také žádnou, za to na vyzvání místního duchovního správce velmi četné domy vyzdobeny byly prápory a věnci. Jednání páně purkmistrovo odsuzoval kde kdo. Biřmovanců v celém vikariátu bylo 7483.

       Před generální vizitací opraveny případně znovu pořízeny následující předměty. Zakoupena nová velká skříň na paramenta, dvě menší skříně opraveny. Natřeny troje postranní dveře, provedeno pozlacení v ohni dvou kalichů a monstrance, zakoupeny nové konvičky skleněné s táckem, a také nová konvička ke křtu, stejně tak nová kadidelnice. Opraveno bylo vélum k požehnání, vyčištěno 18 cínových svícnů a také cínové víko od křtitelnice. Pořízeny tři nové alby, pět pláten na oltáře, a další drobnosti.

       Obtíže s čeledí a vysoké mzdy přiměly zdejšího duchovního správce k tomu, aby farní pozemky pronajal. Neboť dokud je měl ve své vlastní režii, neměl z nich nic, jen trochu zlosti. Ačkoliv se nabízeli nájemci, kteří by si farní pozemky pronajali vcelku, rozhodl se přeci duchovní správce pronajímat po dílcích, aby chudí lidé v Kralovicích mohli se jimi poděliti. Pozemky pronajaty na dobu 12 roků za roční nájemné 1768 korun, celkem 30 hektarů. Louky jsem si ponechal všechny, protože práce velké nedají, a pak tráva z nich se dá před senosečí výhodně prodati. Z polí ponechala si fara kousky pod farkou vedle pěšiny. Činži uvolil se vybírati zdejší pan notář, Jan Krajíček, horlivý katolík, jest to veliká výhoda pro nájemce, protože kdyby měl farář peníze vybírati sám, nepříjemnostem by se neubránil. Pan notář nechtěl za vybírání činže ani ničeho vzíti.

1912

       Konána také letos byla obvyklým způsobem Slavnost Božského Srdce Páně. V pátek přišly tři procesí z Hodiny, z Hrádecka a z Lednice. Kázání a zpívanou mši měl místní farář. V neděli přišly procesí ze Žebnice, z Kožlan, z Potvorova, z Plané a z Hrádecka. Z Křečova letos procesí nepřišlo, protože v osadě se konalo veřejné cvičení hasičské. V neděli měl kázání kvadrián františkánského kláštera v Plzni, P. Theobald Štikar, a zpívanou mši svatou pan farář z Plané, Uhlíř. V pondělí měl kázání kožlanský pan farář Jarma, v úterý potvorovský pan farář Jirásek, ve středu žebnický pan farář Kříž, ve čtvrtek zdejší pan katecheta Červinka, a v pátek zakončení s Te Deum laudamus liblínský pan farář Sedláček. Kajícníků bylo v celém oktávě 224.

       Od 26. července do konce srpna konala ve zdejším okolí brigáda své dělostřelecké cvičení. Střílelo se naostro mezi Výrovem a Dřeveckým návrším. Na zdejší faře bylo ubytováno 8 koní a mužů, a také plukovník Kohout z Českých Budějovic.

KATOLICKÝ TISK

       Ve farní kronice kralovické farnosti se můžeme dočíst, kolik titulů odebíral tehdejší pan farář pro své osadníky, aby zvýšil jejich náboženské vzdělání, sebevědomí a také radost z života z víry. Různých týdeníků, měsíčníků a občasníků bylo v té době opravdu překvapivě mnoho v pestrém složení. Pro lidi před sto lety to byl samozřejmě téměř jediný zdroj informací a poučení, proto rádi a pilně četli o všech možných tématech.

Většina vyjmenovaných titulů už neexistuje, takže jsme se zájmem nahlédli do „Seznamu katolických časopisů“, který byl vydán v roce 1934:

Kromě různých farních a vikariátních věstníků vycházely i časopisy určené přímo pro kněze, zvláště jako pomoc při přípravě kázání, např. „Řeči duchovní“, „Katolický kazatel“, „Kazatel“ nebo „Duchovní pastýř“.

       Své časopisy vydávaly také jednotlivé řády. Dominikáni „Růže dominikánská“, benediktini „Pax“, františkáni „Serafínský prapor“, redemptoristé na Slovensku „Věstník svatého Josefa“.

Počet vydávaných titulů se lišil výrazně podle jednotlivých regionů. Celkem sto tiskovin vycházelo přímo v Praze, v Brně třicet, v Českých Budějovicích jen deset. V Plzni ale pouze jediný časopis, a to „Český západ“. To i v Příbrami měli na výběr tituly dva, kromě týdeníku „Spravedlnost“ ještě měsíčník „Svatá Hora“

V Českých Budějovicích vycházel časopis „Ludmila“, „Václav“ i „Anežka“. V Brně spíše misijní časopisy „Černoušek“ pro dětské čtenáře a „Echo z Afriky“ pro dospělé. Moravané se také vzdělávali díky titulům jako „Hlídka“, „Škola Božského Srdce“ nebo „Poutník jeruzalémský“. Olomouc vydávala měsíčník „Pán přichází“, nebo „Na hlubinu“.

       Pro děti byly určené časopisy „Rajská zahrádka“, „Anděl strážný“, „Květy mládí“ nebo v Kremnici „Priateľ dietok“.

       Hojně byly na venkově rozšířené tiskoviny „Venkovan“, „Selka“, „Slovenský gazda“ nebo „Otčina domkářů“.

       Dnes už trochu úsměvné jsou tituly jednotlivých profesí „Věstník sdružení řepařů“, „Poštovní zaměstnanec“, „Obrana práce“, „Pomocnice v domácnosti“ nebo „Rádce učitelstva“.

       Lidová strana také vydávala několik časopisů, třeba „Našinec“ nebo „Slovák na stráži“. Orelská jednota se prezentovala časopisy „Peruť“, „Orlík“ pro děti nebo „Tatranský orel“.

       Nezapomínalo se ani na okrajové oblasti. V Karviné jste si mohli přečíst „W obronie prawdy“, na Zakarpatské Rusi zase „Dušpastýr“.

       A i v dnešní době by jistě našel své čtenáře „Lidový hospodář“, „Křesťanská žena“, „Občan a škola“, „Přítel opuštěných“ nebo „Poznáním k pravdě.“

PROMLUVY

Prázdný hrob

Ježíš není v hrobě! V první chvíli tato zpráva nezní vůbec jako radostná zvěst. Pro ty, kteří byli u toho, to byl zprvu spíše šok, důvod ke strachu. A k otázkám: co se stalo s jeho tělem? Co bude se mnou? Co bude s námi, kteří jsme mu věřili? Vojáci a farizeové hledají přeci každého, kdo by se hlásil k Nazaretskému Ježíši…

       Samotný fakt prázdného hrobu ještě není důkazem Ježíšova vzkříšení. Během staletí se lidstvo snažilo najít mnohá vysvětlení, proč je hrob prázdný. Všechna ta vysvětlení měla nahradit to nejprostší a pravdivé, které sám Ježíš předpověděl a je zapsáno v evangeliích.

       Evangelista Matouš zaznamenává tu úplně první hypotézu prázdného hrobu, totiž hypotézu podvodu Ježíšových učedníků. Začíná to vlastně u Piláta. Jemu si velekněží stěžují, že podvodník Ježíš zaživa prohlašoval, že třetího dne vstane z mrtvých. A co kdyby učedníci opravdu jeho tělo ukradli? To by nastal chaos, který nesmíme připustit! Hrob tedy hlídá stráž, která se však lekne anděla odvalujícího kámen z už prázdného hrobu. Velekněží se tedy snaží vyřešit nemilou situaci štědrým úplatkem…

       Důkazem Ježíšova zmrtvýchvstání je spíše něco jiného. A to radost a úžas učedníků po setkání se vzkříšeným Pánem. Úžas obrovský, nefalšovaný, vpravdě dětský, jako když malí caparti hledí na rozsvícený stromeček nebo na princeznu v krásných šatech. A radost tak veliká a pravdivá, protože vychází z nitra, ze srdce apoštolů: JE TO ON! ŽIJE!

        A z této radosti postupně roste víra. Už za poměrně krátký čas, tedy padesát dní, vidíme apoštoly v úplně jiné situaci. Z ustrašených mužů, kteří se zamykají a raději moc nechodí ven do města, stanou se neohrožení hlasatelé pravdy. O Letnicích vystupuje apoštol Petr se svým kázáním a odstartuje tak novou epochu v životě apoštolů i v životě tisíců dalších lidí. Ti všichni byli ochotni hlásat svou víru bez ohledu na následky, stávali se téměř okamžitě terčem posměchu, pronásledování, trestání a věznění.

       K tomu všemu se ale mohli odhodlat jen díky nezpochybnitelnému přesvědčení, že svého Pána, Ježíše Krista viděli po jeho smrti skutečně živého. Bez osobní zkušenosti se vzkříšeným Kristem by tato malá skupinka lidí nedokázala vůbec nic…

       Mám-li být i já v dnešní době apoštolem, a k tomu jsem vyzván svým křtem, musím se podobat svatému Petrovi, a jako on s odvahou hlásat základní křesťanskou pravdu a zvěst: Pán vstal z mrtvých!                                                     P. Petr Mecl.

SVATÝ TOMÁŠ AKVINSKÝ

Svatý Tomáš o Eucharistii

Jednorozený Boží Syn nám chtěl dát účast na svém božství, a proto vzal na sebe naši přirozenost. A k tomu ještě to, co si vzal od nás, nám celé daroval ke spáse. Neboť i své tělo obětoval na oltáři kříže Bohu Otci za naše smíření; svou krev prolil jako výkupné a zároveň aby nás očistil, abychom byli vykoupeni z bídného otroctví a omyti ode všech hříchů

Aby nám pak zůstala ustavičně památka na tak veliké dobrodiní, zanechal nám své tělo jako pokrm a svou krev jako nápoj, aby je věřící požívali v podobě chleba a vína.

Drahocenná a obdivuhodná hostina, přinášející spásu a plná líbeznosti! Neboť co může být vzácnější než tato hostina, při níž se nám předkládá k požívání ne maso telat a kozlů jako kdysi v Zákoně, ale Kristus, pravý Bůh? Co je podivuhodnější než tato svátost?

Žádná jiná svátost není také prospěšnější než tato. Jí se očišťují hříchy, rozmnožují ctnosti a duše se sytí hojností všech duchovních milostí.

V církvi se obětuje za živé i za mrtvé, aby všem prospělo to, co je ustanoveno pro spásu všech lidí.

Sladkost této svátosti nikdo není s to vylíčit. V ní okoušíme duchovní slast přímo v jejím zdroji; v ní se připomíná památka oné nejvyšší lásky, jakou ukázal Kristus při svém umučení.

Aby se tato nesmírná láska hlouběji vtiskla do srdcí věřících, proto při Poslední večeři - když Pán oslavil s učedníky velikonočního beránka a chystal se odejít z tohoto světa k Otci - ustanovil tuto svátost jako trvalou památku na své umučení; jako naplnění starých předobrazů a jako největší ze svých zázraků; a těm, kdo měli zármutek pro jeho nepřítomnost, zanechal jedinečnou útěchu.

       Ptáš-li se tedy, kudy máš jít, chop se Krista, protože on je cesta. Kdo klopýtá po cestě, i když málo postoupí, přece se blíží k cíli. Ale kdo kráčí mimo cestu, vzdaluje se od cíle tím víc, čím zdatněji běží.

Ptáš-li se však, kam jdeš, přimkni se ke Kristu, protože on je pravda, ke které toužíme dospět.  Ptáš-li se, kam se máš natrvalo dostat, přimkni se ke Kristu, protože on je život. Přimkni se tedy ke Kristu, chceš-li být bezpečný.

ŽIVOT Z LITURGIE

(z knihy jezuity P. Roberta Tafta)   

Neděle a svátek v liturgickém životě

Co přesně děláme, když slavíme nějaký křesťanský svátek? Co si připomínáme, když slavíme neděli?

Spása, která se ukázala v minulosti, přetrvává živá v přítomnosti jako aktivní síla v našich životech. Události spásy v minulosti jsou prostředky setkání každé generace se zachraňujícím Bohem.

Ve slavení neděle neuskutečňujeme nějakou mystickou cestu do minulosti, ani netáhneme minulost do přítomnosti, že bychom chtěli zopakovat prvotní událost, kterou slavíme. Události, které si připomínáme, to nejsou pohanské mýty, které lze znovu oživit nějakým obřadem, ale je to historie, udály se „jednou pro vždy“. Ale to neznamená, že jsou mrtvé, statické nebo skončené. Nesou v sobě až dodnes novou a trvalou kvalitu, kterou nazýváme spásou.

A to je to, co činíme v liturgii. Konáme anamnésis – památku této spásonosné moci v našich životech, aby stále hlouběji prostupovala do hlubiny našeho bytí, proto, aby rostlo a sílilo Tělo Kristovo.

Liturgické slavení má proto stejný účel jako evangelium: představit tuto novou skutečnost, spásu, jako trvalé znamení pro nás, znamení přítomné skutečnosti našich životů v něm, ne nějaké minulé historie. Historie spásy pokračuje, ale ne v tom smyslu, že by se Kristus na Vánoce nějakým novým způsobem narodil, nebo že by o Velikonocích nějakým způsobem znovu vstal z mrtvých. Tyto události jsou historické, udály se, ale v liturgii neslavíme minulost, ale přítomnost. Co je přítomné, to je naše nové zrození v Kristu, náš vstup do nového života skrze Boží příchod k nám.

Nedělní východní liturgie je tradiční. Je to stále stejná přátelská liturgie. Týden, co týden začíná bohoslužba stále stejným vstupem, okouření kadidlem se děje na stále stejném místě a stejným způsobem, litanie prosí za stále stejné potřeby. Všechno je důvěrné, naše, my to známe. Není to nudné, protože je to nádherné a je to dobře provedeno.

       Nedělní západní liturgie se naproti tomu občas snaží „oživit“ slavení něčím novým, nečekaným, neotřelým, neokoukaným.

Reforma liturgie, jak se po ní mnoho let volá, nespočívá podle mých zkušeností v tom, že nahradíme to, co děláme, něčím jiným, ale že to, co děláme, děláme opravdově.

Protože jedním z důvodů, proč je něco dobré, je to, že se nám to stane tak blízkým, že toužíme po tom, aby se to stále opakovalo.

TROCHU HUMORU ZASE NEUŠKODÍ

Co se v Bibli nedočtete aneb Nové apokryfy

Adam se zase jednou později vrací z obchůzky po ráji, než původně slíbil. Eva mu doma udělá žárlivou scénu.

„Co je to za hloupé podezření?“ brání se Adam. „Já jsem tu jediný muž a ty jsi jediná žena, s kým bych tě asi tak mohl podvádět?“

Eva ale stále není zbavena pochybností, počká si, až Adam usne a pečlivě mu přepočítá žebra…

Hlášení velitele vojska faraónovi:

„U Rákosového moře jsme dobyli skvělé vítězství. Naše vojsko zahnalo Izraelity na útěk, takže všichni prchají a už jsou v nedohlednu. Naše egyptské vojsko využilo přechod přes moře ke koupání a brodění koní. Nepatrné množství se jich při tom utopilo. Zbylý tucet vítězných vojáků se slavnostně vrací domů!“

Skončila svatba v Káni Galilejské. Pod stolem zůstal ležet jeden znavený svatebčan. Probudil se s bolestí hlavy a dostal žízeň:

„Vodu, vodu,“ zasípal úpěnlivě. „Dejte mi někdo trochu vody!“

Ježíš nabral trochu vody do poháru a podal mu ji.

Svatebčan na něj vytřeštil oči a rázně odstrčil jeho ruku s pohárem: „To tak! Od tebe vodu už nechci!“

Mojžíš sestupuje z hory Sinaj a sděluje čekajícím Izraelitům: „Mám pro vás dvě zprávy. Jednu radostnou a druhou smutnou. Kterou chcete slyšet jako první?“

„No tu radostnou!“

„Podařilo se mně usmlouvat s Hospodinem počet paragrafů z pětatřiceti na deset.“

„A ta smutná zpráva?“

„Příkaz NEPOKRADEŠ tam zůstal…“

Pravil Noe, když se v arše plavili už několik dnů: „Jdu chytat ryby.“ Za chvilku se vrací, pod jednou rukou drží pětikilového kapra, pod druhou metrovou štiku. A tváří se mrzutě.

„Takový krásný úlovek,“ říká mu jeho syn. „Měl by ses radovat a ty se mračíš?“

„Jak nemám být naštvaný,“ bručí Noe, „když jsem si vzal do archy jen dva červy…“

VÝROČÍ SVATÉHO PROKOPA

Zázraky svatého Prokopa

       Jistý muž žijící na druhém břehu řeky Sázavy se snažil dostat přes řeku na malé loďce do kláštera na služby Boží. Řeka ale byla po deštích rozvodněná, a tak došlo k nehodě. Muž byl stržen proudem a utopil se. Pod klášterem si těla utopeného všimlo několik mužů a vytáhli ho na břeh. Jeden z mužů, osvícen Duchem svatým, řekl: „Přenesme ho ke svatému otci do kláštera.“ Hned tedy vzali mrtvého a přenesli ho na chrámové nádvoří.

       Prokop, mnich svatého života, když uviděl mrtvého ležícího na zemi a prostou víru těch vesničanů, s vírou pohlédl k nebi a z nitra se mu ozval hlas: „ Ó můj Pane, Ježíši Kriste, co chceš, abych učinil?“ A hned slyšel odpověď: „Neboj se, to se stalo, abych já byl oslaven! Nepochybuj a věř!“ Mnich Prokop přistoupil k mrtvole a s vědomím, že Ježíš je zde, že je stejný včera i dnes i na věky, a naplněn Boží vírou, sklonil se nad mrtvého, a vyslovuje s důvěrou jméno Spasitelovo, udělal nad mrtvým znamení kříže a řekl: „Ve jménu našeho Pána Ježíše Krista, vstaň a choď!“

K údivu přítomných mrtvý otevřel oči, pravou rukou udělal pohyb, jako by se probouzel ze snu, a vstal. Všechny přítomné naplnila velká radost a vděčnost a chválili Boha, že skrze svaté služebníky dělá tak veliké věci!

Svatý Prokop byl už za svého života uctíván jako Boží služebník, na jehož pokornou přímluvu odpovídá Bůh zázraky.

Víra v účinnou pomoc jeho modliteb neustala ani po jeho smrti, nad jeho hrobem v klášterní kryptě se konaly zázraky uzdravení, někteří byli zbaveni svých neduhů poté, co se napili vody ze studánky z poháru, který patřil svatému Prokopovi apod. Vždy je ale v zápisech o uzdravení zdůrazněno, že se tak stalo po modlitbě plné víry v Boží pomoc, po přiznání vlastních hříchů, vykonané zpovědi a pokání.

Milostný obraz svatého Prokopa ukazuje svatého opata se zavřenýma očima. Hned po smrti namaloval totiž podle tradice jeden z bratrů jeho tvář. Tento portrét pak byl přemalován do současného oltářního obrazu z roku 1600. Za 150 let se shromáždilo více než 80 svědectví o tom, že světec otevřel oči a díval se na věřící, usmíval se nebo naopak mračil.

ZE STARÝCH CESTOPISŮ

Cesty se sklem Jiřího Františka Kreybicha

Druhá část – Obchodní úspěchy i neúspěchy

       Na devátou cestu jsem se vydal opět s oběma mými kmotry do Uher, až do Košic. Odtud kmotr Piltz odcestoval do Bělehradu k hlavní armádě, ale neměl štěstí, neboť u vojska onemocněl a ještě se dvěma pacholky zemřel. Zjara jsem proto vykonal desátou obchodní cestu pro zboží, které zemřelý kmotr zanechal v Pešti v Uhrách. Pokračoval jsem do Tokaje, Košic, Levoče, Bánské Bystrice a pak domů.

       Na jedenáctou cestu jsem se vydal úplně sám do Sedmihradska. Nejprve do Vratislavi, Opolí a Krakova v Polsku, pak do Uher do Bardejova, Prešova a Sibině a odtud zase zpátky. A z Brašova jsem vezl s sebou do Vratislavi pět studentů a jednoho felčara, kteří pak pokračovali povozem do Lipska. Cestou nás jeden vznešený šlechtic v Polsku pozval na svatbu. Bylo na ní též mnoho vznešených šlechticů a šest duchovních. Nevěstu do kostela vedli dva studenti, jeden byl synem městského soudce a druhý synem radního. Prokazovali nám velké pocty, však jsme také nevěstě darovali šest kremnických dukátů. A to byla moje třetí cesta do Sedmihradska.

       Dvanáctá cesta, čtvrtá do Sedmihradska, byla nešťastná. Sotva jsem přijel do Sibině a ubytoval se tam, už přicházeli do města do kvartýrů poražení vojáci se zakrvácenými hlavami a rozbitými zády, těžce ranění, kteří vyvázli z bitvy, v níž byl od Turků u Lugoše poražen generál Veterani. A rozkřikla se zpráva, že do města již vrzy Turek dorazí.  Proto jsem se odebral do Brašova, kde jsem všechno sklo, plné dva vozy, ukryl do podzemního sklepení. Byl to však planý poplach. Ukryté sklo jsem si mohl vyzvednout a prodat až o dva roky později při další cestě do Sedmihradska roku 1697.

       Po třech týdnech doma jsem se vydal na další cestu do Sedmihradska a Valašska. V Brašově jsem byl přizván k svatbě nejstaršího syna jednoho radního, měl jsem tu čest sedět u svatební tabule s knížetem, patriarchou i několika ministry. Kníže se ode mne koupil sklo za dvě stě nizozemských tolarů a daroval mi ještě anglické sukno na kožich. Bylo zde veselo, hodně se hrálo a tančilo, tance všelijaké – turecké, arabské, čínské, francouzské i polské. A trvalo to celou noc až do svítání, ani všechno popsat nemohu. Domů jsem dorazil na začátku června roku 1698.

A JEŠTĚ PŘÍBĚH NA ZÁVĚR

Návštěva

       „Přijdu zítra. Očekávejte mě. Ježíš.“

       Tento vzkaz odeslaný na radnici vyvolal pozdvižení v celém městečku. Farář, starosta i místní honorace začali přemýšlet, co by se mělo udělat, aby se přijetí právě u nich stalo pro Božího Syna nezapomenutelným.

       Uspořádali o tom anketu a dospěli k názoru, že každá rodina by měla Ježíši nabídnout to, co má doma nejkrásnějšího a nejvzácnějšího. A to také připravili na jednu hromadu na náměstí.

       O den později po cestě, která vedla do městečka, šel pomalu nějaký chudák oblečený do záplatovaných šatů, v rozedraných botách a s dlouhým plnovousem.

       „To je on,“ řekl farář. „Poznávám jeho styl. Myslel jsem si to, že se převlékne za chudáka!“

       „To je pravda! To je on!“ křičeli hned všichni ostatní.

       Shlukli se kolem chudáka a nabízeli mu své vzácné dary, předháněli se mezi sebou, aby vychválili právě ten svůj dar. Muž byl upřímně překvapený, ale naložil si to všechno na připravený vůz, který osobně daroval starosta města. Všem upřímně poděkoval, požehnal jim, a i s vozem odjel.

       Lidé z městečka si s ulehčením oddechli, podařilo se jim jistě udělat skvělý dojem! Takový, že jim i andělé mohou závidět, jak prohlásil pan farář.

       K večeru však dorazil Ježíš. „Omlouvám se za zpoždění,“ prohlásil, „zdržely mě nějaké povinnosti.“

       „Tak ty jsi pravý Ježíš!“ vykřikl ohromený farář. „Tak ten muž ráno…“

       „To byl podvodník! A odvezl si náš majetek!“ zaječel někdo z davu. „Rychle za ním!“

Všichni se rozběhli, aby si vzali své dary, svůj vzácný majetek, zpět.

A Ježíš zůstal – jako obvykle – uprostřed náměstí sám.

Bruno Ferrero: Pohlazení pro duši.