ÚVODNÍK - ŠUMÍCÍ TICHO

              Máme málo kněží. Máme málo bohoslovců. Nikdo se nehlásí ke vstupu do kněžského semináře… To je realita celé Evropy, nejen naší země. V sousedním Německu se biskupská konference pokusila přijít na to, proč tomu tak je.

Vyzvala všechny současné kněze, aby vyplnili dotazník s jednoduchou otázkou: „Kde a jak jste od Boha zaslechli povolání ke kněžství?“

Odpověď celých sedmdesáti procent oslovených kněží byla: „Zaslechl jsem Boží volání při modlitbě v tichu.“

  Je to překvapivé? Ani ne. Vzpomeňme na proroka Eliáše, který k smrti unaven útěkem před nepřáteli zalézá do jeskyně, aby tam podle svého přání zemřel. Hospodin má ale jiné plány. Vyzývá ho: „Dávej pozor, přijdu a popovídáme si.“

A tak Eliáš čeká na Hospodina a z hloubi jeskyně slyší postupně různé druhy kraválu: hromy a blesky, vichr a zemětřesení, ale pořád zůstává, kde je. Nejde ven.

A pak zaslechne cosi opačného. Běžně se ten jev překládá „šum jemného vánku“, ale v hebrejském originále doslova čteme „šumící ticho.“

Eliáš slyší NIC, a v tom NIC slyší VŠECHNO. Slyší, že Bůh má o něj starost. Že je stále s ním. Že má pro něj nový úkol. Že se má vydat na cestu.

  Ve stejném TICHU zaslechla drtivá většina kněží zavolání od Boha: POJĎ! JSEM S TEBOU A MÁM PRO TEBE ÚKOL!

A k jakému závěru tedy došli němečtí biskupové po vyhodnocení svého dotazníku? „Je třeba vytvářet oázy ticha a tiché modlitby.“  

Odjakživa byly nejlepšími oázami ticha kláštery a kostely. Kde jinde by měl člověk zažít ticho a klid. Klášterů už mnoho nemáme a v těch existujících proudí návštěvníci, turisté a zvědavci. Kostelů máme naopak stále ještě dostatek. A je jen na nás, abychom je nabídli otevřené co nejvíc měsíců v roce. Co my víme… kdo vstoupí do ticha znavený… a připravený naslouchat Bohu?

Noc kostelů

              Letošní Noc kostelů je za námi. Otevřel se opět rekordní počet kaplí a kostelů, aby návštěvníci mohli vstoupit, vidět, slyšet, nebo se i pomodlit.

V kostele svatého Prokopa v Nýřanech se představily soubory ze Základní umělecké školy a na závěr zazněly opět varhany v krásném souzvuku s houslemi. Návštěvníků bylo sice méně než minulé roky, ale program se jim určitě líbil. Jen zazněla připomínka „Příště něco více pro děti.“

Obec Blatnice pojala Noc kostelů v kostele Nejsvětější Trojice jako přehlídku hudebních i tanečních čísel (tancovalo se tedy venku před kostelem). Účast byla hojná. Teď ještě, aby aspoň desetina přišla jednou za rok na mši svatou…

V kostele svatého Martina v Heřmanově Huti se také představili různí umělci v různém věku. A proběhla soutěž o nejkrásnější obrázek kostela. Každý návštěvník dostal hlasovací kupón, na který napsal číslo obrázku, a vítězný autor byl odměněn potleskem a malou pozorností.

Jako poslední se otevřel kostel Nejsvětější Trojice v Jezné. Bylo opravdu hezké vidět skupinu dětí na kůru, jak za doprovodu varhan zpívají písničku, kterou si nacvičily den předtím ve škole. Ale ladilo jim to pěkně. Třeba je to začátek nového pěveckého sboru?

Tak velké díky všem!

Zprávy a oznámení

Poutní mši svatou v kostele svatého Prokopa v Nýřanech budeme slavit v neděli 7. července 2024. Hlavním celebrantem bude P. Ota Medvec, novokněz z řádu oblátů, který bude po mši svaté udělovat novokněžské požehnání.

V pátek 5. července (státní svátek) bude mše svatá v 9. 00 hod. v Nýřanech ze Slavnosti svatých Cyrila a Metoděje. Večerní mše svatá už nebude.

Výměna kartiček Živého růžence bude v sobotu 6. července a v neděli 7. července 2024.

V neděli 28. července bude v 10. 30 poutní mše svatá v kapli svaté Anny v Pňovanech.

V sobotu 27. července 2024 pořádají Přátelé Zahrady ticha v Jezné putování OD ZÁMKU K ZÁMKU. Půjdeme od zámku v Úlicích „přes kopec“ do zámku v Rochlově a po občerstvení zase zpět.

Od začátku července bude jako minulý rok otevřený kostel svatého Prokopa (na mříž) každý den od rána (po mši svaté) do cca 18 hodin.

MOUDROST A ZBOŽNOST PÍSNÍ KATOLICKÝCH

Ke svaté Anně

Zdravíme tě, matko

Matky Krista Ježíše,

Svatá Anno, od Boha

pomocnice naše.

Útočiště v potřebách,

k tobě se obracíme,

o pomoc voláme, ó Anno svatá.

Svatá Anno, za nás

u Boha mnoho prosíš,

vypros také nám,

na tomto místě klečícím,

u Ježíše milého

dar milosrdenství jeho,

a laskavost Matky jeho, ó Anno svatá.

Ty v těžkostech i neštěstí

a v každém strachu,

dáváš pomoc, potěšení,

milou útěchu.

Kdo mateřskou lásku hledá,

tvoji péči poznává,

a tvoje soucitné srdce, ó Anno svatá.

A když přijde onen

strašný moment skonání,

Anno svatá, duše naše

měj v opatrování.

Uveď nás k Soudci

a k Matce jeho,

a za všemi svatými, ó Anno svatá.

NAHLÉDNUTÍ DO FARNÍCH KRONIK

Kronika děkanátu Manětín

A už jsme v komunismu…

1948

  20. června vysvětil nejdůstojnější pan arcibiskup Beran devět seminaristů na kněze, mezi nimi též skautský bohoslovec, známý naší kronice od roku 1946, P. Antonín Bradna. Primici měl v rodišti v Čakovicích a v neděli 18. července sloužil slavnou mši svatou v Manětíně. Jako kazatel posloužil spirituál kněžského semináře, P. Lebeda, sbor skautů zpíval chorální Missa de angelis. Po mši svaté uděloval novosvěcenec novokněžské požehnání.

  Ve středu 25. února bylo podle rozhlasu v Praze rušno. Rozhlas nám řekl, že prezident Beneš přijal všechny návrhy ministerského předsedy Klementa Gottwalda, a slyšeli jsme reportáž o radosti na Václavském náměstí. V Manětíně jsem zvláštní radost nepozoroval, ale dost stísněnosti. Pak se vyvěšovaly prapory, až nakonec skoro každý dům byl ovlajkován. Místní rozhlas oznámil, že se utvořil místní akční výbor a převzal vedení místního národního výboru. Režim začal ostře. Řiditel měšťanské školy, jako předák národních socialistů, byl zatčen, měl prohlídku bytu, zda nemá zbraně, a týden byl vyšetřován ve vazbě. Občané byli vyzýváni rozhlasem, aby podali stížnosti proti němu. Rozhlas místní také pranýřoval několik významnějších měšťanů a nálada byla: nejistota, co se bude dít dál.

  Pro nedostatek všeho i dělníků nebylo letos podniknuto nic, ač kostel svaté Barbory potřebuje mnoho oprav. V zámku upravují pokoje na kanceláře Řiditelství Správy státních lesů. Bývalá majetnice, hraběnka Terezie Seilernová žije u syna v Rakousích, obě její dcery v Portugalsku, mladší syn je dosud nezvěstný.

  Z Rabštejna odešel poslední německý kněz z vikariátu, P. Jan Friedrich, vésti starobinec v Ostrově u Karlových Varů.

1949

  Ve středu 13. července oslavil jsem v Manětíně své stříbrné kněžství těšiv se mnoha projevům lásky věrných věřících. V pátek 9. září ráno hned po mši svaté dostavila se Státní bezpečnost, děkana kronikáře zatkla a věznila v Plzni na Krajském velitelství do 29. září. Pak mě zároveň s dalšími vikáři dopravili do Prahy k státnímu soudu do trestnice na Pankráci. V Plzni jsem měl samovazbu, kdežto na Pankráci se dvěma spoluvězni, také politickými zločinci jsme byli na cele č. 288 až do 28. října, kdy obdržev amnestii, večer jsem se vrátil do Manětína. Za celou dobu svého působení v Manětíně, jsem nebyl ze své osady vzdálen takovou dobu, jako těchto těžkých 50 dní.

  V lidově demokratické ČSR skončen s úspěchem první rok pětiletky. Poukazuje se, že blahobyt stoupá, a od 1. října je již volný chléb a mouka, ne již na lístky. Na tzv. volném trhu je možné nakoupit hojnost různých potravin, ale za ceny i po snížení ne všem dostupné. Zároveň se pronikavě socializuje a většina živností je znárodněna, proměněna v družstva s přiléhavými názvy SVIT, PRAMEN, KOVOMAT a jiné. Práceschopní lidé jsou zasazováni do továren nebo do dolů. Nejlepší vzorem a učitelem je v tom náš osvoboditel a velký bratr SSSR, jemuž projevujeme vděčnost třeba i na známkách, kde máme obraz generalissima Josefa V. Stalina. Zvlášť nadšeně projevena vděčnost, když generalissimus 21. prosince slavil 70té narozeniny. Celý vlak vzácných darů s četnou delegací byl z ČSR vypraven.

  Jedna krásná událost slibně nám září do Nového roku a plaší stísněnou náladu, která se projevuje i nechutí k práci, a ta událost je vyhlášení Milostivého léta Svatým Otcem Piem XII., jemuž Bůh žehnej, nám ho zachovej! Na Štědrý den otevřela se Svatá brána: Projdiž jí a přijdiž k nám toužebně očekávané království Boží!

1950

  Milostivé léto 1950 nemá dosud v Manětíně ani v ČSR náležitého ohlasu.  A žádná pouť do Říma se nepořádá.

Již vloni na podzim a ještě letos v zimě řádil zde jako epidemie mor na drůbež, a mnoho slepic uhynulo, v únoru na děkanství 16 kusů, téměř všechno. V létě řádila v brambořištích povážlivě mandelinka bramborová. Asi čtyřikrát byla nařízena (vždycky v neděli nebo ve sváteční den) brigáda, aby je šla hubit. Rovněž školní mládež po více dní ji sbírala a obecní zřízenec ty brouky pálil. Na nádraží visely propagační plakáty poučující, že mandelinku shazovali američtí letci a malovali ji s cylindry na hlavě a s americkou vlajkou na krovkách.

  Ve městě téměř všechny soukromé živnosti zmizely, z kdysi devíti hospod zůstaly v provozu jen tři, potraviny jsou jen ve dvou konzumech (dříve v sedmi), není divu, že tam bývá nával a mnoho času se ztrácí čekáním. Hospodářům, které i několikrát týdně svolával rozhlas na schůze, je vřele doporučováno, aby se sjednotili v JZD a vysvětlovány výhody z toho plynoucí.

  Velmi idylickou novinkou je zavedení chovu ovcí na státním statku v Lipí. Slovenský pastýř v širáku a bílém plášti vodí na pastvu na 250 ovec až do Manětína, a jejich zvonečky jsou mile slyšet po lučinách za městem.

  Do Kralovic nastoupil 1. září administrátor P. Zdeněk Adler, kaplan z Kladna.

MATKA BOŽÍ V LITURGII

(Z knihy karmelitána Christophera O´Donella „Slavíme s Marií“)

Svátek Panny Marie Sněžné (5. srpna)

Slavná bazilika Santa Maria Maggiore v Římě stojí na místě zázraku, který se tu podle legendy udál ve 4. století. Papež Liberius měl sen, ve kterém ho Panna Maria žádala, aby v Římě vystavěl kostel k její poctě na místě, kde ráno bude ležet sníh. To by nebylo nic zas tak divného, kdyby zrovna nebylo 5. srpna…

              Nicméně zasněžené místo bylo ráno objeveno a kostel postaven. Je to nejstarší mariánská bazilika na západě. Později byl kostel známý také jako „Panna Maria u jeslí“, podle kousků dřeva, o kterých se věřilo, že jsou z betlémských jesliček, a které zde byly uctívány a jsou uloženy pod oltářem.

              Svátek Panny Marie Sněžné se z Říma rozšířil až ve 14. století, papež Pius V. ho pak rozšířil na celou církev. Dodnes je chrám Panny Marie Větší (Santa Maria Maggiore) jedním z hlavních cílů poutníků do Říma.

  Co nám ale dnes říká tento svátek, podle nového kalendáře nazvaný „Posvěcení římské baziliky Panny Marie“?

  Modlitby tohoto dne se soustředí na to, že potřebujeme, aby nám byly odpuštěny hříchy, a zdůrazňují, že nám pomáhá modlitba Panny Marie. Protože se nemůžeme líbit Bohu vlastními skutky, spoléháme se na její přímluvu. Již více než tisíc let je Maria mocným symbolem a ohniskem lidové zbožnosti. Přestože se tato zbožnost někdy nevyhne přehánění nebo teologickým nepřesnostem, v ryzím jádru se zaměřuje na Marii jako Matku Boží a Matku Vykupitele.

V lidovém pojetí získává tato úcta především onen osobní ráz „ty“. Lidé vidí v Marii mocnou Přímluvkyni a Matku. Poznávají spíše citem než rozumovou úvahou, že Bůh nám dal Marii, aby nám pomáhala v našich starostech a trápeních. Tuší, že Maria je cesta, jak se dostat k Bohu. Vědí, že je jiná než my, čistá a svatá. Poezie, umění i liturgie opěvují její krásu všemi možnými způsoby. A přesto, že se od nás tak liší, není nám vůbec vzdálená.

  A komu je třeba mariánská úcta poněkud cizí, může začít s jednoduchou modlitbou připisovanou svatému Ignáci z Loyoly: „Ježíši, ukaž mi svou Matku. Maria, ukaž mi svého Syna.“

PROMLUVY

Po Bohu ta nejprvnější

(kázání o pouti k Panně Marii Sněžné v Kašperských Horách)

  Shromáždili jsme se v kostele Panny Marie Sněžné, abychom zde slavili pouť jako věřící lidé. Tedy pouť, putování k Té, kterou představuje socha na našem oltáři jako Ochranitelku.

Pouť není to venku. To je doplněk pouti, zábava, na kterou á člověk jistě také právo. Ale to nestačí člověku věřícímu, aby slavil pouť jako pouť, to je duchovně, nábožensky, křesťansky.

  Tato socha na oltáři, údajně z hradní kaple na hradu Kašperku, je zde již přes 500 let. Přečkala všechny bouře, války, požáry, historické změny, dějinné převraty, přečkala všechny poutníky všech dob. A ta, kterou představuje? Totiž Maria sama? Nevím, která žena z lidského pokolení se může pochlubit takovou slávou, takovou úctou, takovou láskou! Řekla: „Blahoslavit mě budou všechna pokolení …“ Jak se to se naplnilo!

  Kolik slov bylo napsáno a vyřčeno k její poctě! Kolik svatých a poutních míst po celém světě je jí zbudováno a zasvěceno. Kolik výtvorů štětcem, dlátem a hudbou vzniklo během staletí, aby nám byl před smysly postaven vrchol všeho stvoření, nedostižný vzor pro všechny v dobách radostných i dobách bolestných.

  A proto si ji nejen geniální umělci, ale hlavně prostý lid představuje jako ženu oblečenou sluncem, jako Vladařku světa, jako Prostřednici milostí, jako Ochránkyni a Orodovnici, jako Matku s usmívajícím se Dítětem v náručí i jako Sedmibolestnou se srdcem probodeným mečem. Tak jí nalézáme na oltářích, na stěnách, v zákoutích slavných katedrál, i v prostých venkovských kostelících, v kapličkách, na Božích mukách, na rozcestích v lese – a vůbec všude tam je připravena naslouchat našim slovům a modlitbám.

  Maria vpravdě zasluhuje, abychom i my byli součástí toho nespočetného zástupu věřících, ona opravdu zasluhuje to zvolání naší mariánské písně „Ty jsi po Bohu ta nejprvnější!“

  Zapojme se dnes do toho velikého procesí světa, které začalo putováním Tří svatých králů, táhne se celými dějinami křesťanství, této země i této farnosti. Připojme se touto poutí k nesčetným zástupům mariánských poutníků na celém světě. Vzývejme Marii v osobních potřebách a problémech. Volejme k ní s důvěrou. Amen.

P. František Novák (arciděkan Šumavy) 1982.

CARLO LURAGO

Zámek a kostel v Klášterci nad Ohří

  Carlo Lurago tvořil své krásné stavby také pod Krušnými horami. V Klášterci nad Ohří najdeme hned dvě jeho díla.

  Kostel Nejsvětější Trojice ve městě Klášterec nad Ohří byl postaven podle plánů slavného architekta na přání majitele panství Michaela Thuna. Kostel byl vysvěcen v roce 1670 pasovským biskupem Václavem hrabětem Thunem. V interiéru kostela se nachází celkem osm postranních kaplí bohatě zdobených štukováním a ornamenty, které jsou dílem stavitele kostela a vynikajícího štukatéra Rossiho de Lucca. Hlavní oltář s obrazem Nejsvětější Trojice doprovází sochy svatého archanděla Michaela a svatého Václava. Pod kostelem je přístupná hrobka rodiny Thun.

  Zámek v Klášterci stával již na začátku 16. století, tehdy v majetku rodu Fictumů. Ti pocházeli z Durynska, ale v Čechách se usadili už roku 1451. Protože ale Kryštof z Fictumu byl jedním z vůdců stavovského povstání, byl mu po bitvě na Bílé Hoře zkonfiskován majetek a panství zakoupil Kryštof Štěpán Thun, svobodný pán a hrabě, původem z Tyrolska.

V roce 1639 lehl zámek popelem a s ním velká část obce Klášterec. Obnova zámku začala v roce 1666 a podíleli se na ní opět Carlo Lurago a Rossi de Lucca. Vytvořili krásný barokní zámek s obdélným nádvořím a rozsáhlou zahradou. Tuto podobu bohužel částečně ztratil po dalším požáru v roce 1784 a následné přestavbě.

  V zámku je v současnosti umístěno muzeum českého porcelánu v celkem 21 zámeckých místnostech, které dokumentuje 200 let výroby porcelánu v českých zemích. K vidění je tu ale také porcelán čínský a japonský.

SVATÍ APOŠTOLOVÉ

Apoštol Pavel a jeho vztah s Kristem

  Setkání apoštola Pavla s Kristem na cestě do Damašku způsobilo v jeho životě doslova revoluční obrat. Kristus se stal smyslem jeho existence a nejhlubším motivem jeho apoštolské práce.

  S poukazem na svatého Pavla bychom zásadní otázku mohli formulovat takto: Jak vlastně dochází k setkání člověka s Kristem? A v čem spočívá vztah, který z něho vyrůstá?

  V Pavlově odpovědi si všimněme, jak nám pomáhá pochopit absolutně základní, nezastupitelnou hodnotu víry. „Člověk je ospravedlňován skrze víru, beze skutků předepsaných Zákonem“. A „Člověk je uznán za spravedlivého jen tehdy, když uvěří v Ježíše Krista.

  Být ospravedlněn znamená být učiněn spravedlivým, být přijat milosrdnou spravedlností Boha, s nímž vstupujeme do společenství. Tento stav nezávisí na našich případných dobrých skutcích, ale na čiré milosti Boží.

  Před svým obrácením nebyl svatý Pavel v žádném případě vzdálen Bohu a jeho Zákonu. Naopak, byl pravověrným Židem, až fanaticky věrným předpisům Zákona. Ve světle setkání s Kristem však pochopil, že se tím snažil prosazovat jen sám sebe a svou vlastní spravedlnost, a že s celou spravedlností žil jenom sám pro sebe. Pochopil, že je zcela nevyhnutelné změnit zaměření svého života. Žije pro Krista a s Kristem, a tím, že odevzdává sám sebe, nehledá už sám sebe a neprosazuje svou osobu. Před Kristovým křížem, který je nejvyšším projevem jeho sebedarování, neexistuje nikdo, kdo by se mohl chlubit sám sebou a svou spravedlností.

  Křesťanská identita se skládá ze dvou složek: nehledat sebe, nýbrž přijmout Krista, a také ponořit se do něho, odevzdat se mu, a podílet se tak na jeho životě a smrti.

  To vše musíme vtělit do našeho každodenního života po příkladu svatého Pavla, který s tímto velkým duchovním rozletem neustále žil. Na jedné straně musíme uchovávat víru v neustálém postoji pokory před Bohem, v postoji uctívání a chvály. Za to, čím jako křesťané jsme, totiž vděčíme pouze jemu a jeho milosti. A protože nikdo a nic nemůže zaujmout jeho místo, je zapotřebí, abychom nikomu a ničemu jinému nevzdávali tu čest, kterou prokazujeme jemu. Žádná modla nesmí znečistit náš duchovní svět, jinak namísto užívání získané svobody upadneme do pokořujícího otroctví.

  Na druhé straně nás naše radikální příslušnost ke Kristu má naplňovat postojem naprosté důvěry a nezměrné radosti, protože: „Je-li Bůh s námi, kdo proti nám?“                                                        Benedikt XVI.: O počátcích církve.

VÝROČÍ SVATÉHO WOLFGANGA

Tisíc sto let od narození svatého Wolfganga

Bolfánek u Klatov

  Svatý Wolfgang, řezenský biskup, má v naší zemi několik kostelů, které jsou mu zasvěceny. Jedním z nejznámějších býval kostel na vrchu Žďár u Chudenic. Dnes z něj zbyla jen věž, která slouží jako oblíbená rozhledna.

  V roce 973 dovolil biskup Wolfgang, aby se od jeho diecéze odtrhla část v knížectví českém, a aby bylo založeno nové biskupství v Praze. Pak ovšem bylo nutné vysvětit také biskupa. Proto biskup Wolfgang putuje toho roku z Řezna do Prahy, aby tam vysvětil kněze Dětmara na prvního pražského biskupa.

  Když se vracel zpět domů, zastavil se právě na vrchu Žďár k odpočinku a tak se mu tam zalíbilo, že se rozhodl se svými druhy postavit tam kostelík. Pověst praví, že mu tento úmysl ďábel chtěl zkazit, ale biskup Wolfgang ho neohroženě přemohl a dokonce ho donutil ke spolupráci na stavbě.

  K dokončenému a posvěcenému kostelíku, a také ke kameni, na kterém se ukazoval otisk biskupovy nohy a berly, putovala celá procesí.

Na popud hraběte Františka Josefa Černína z Chudenic byla proto v roce 1722 zahájena stavba nového většího kostela. Barokní poutní kostel byl jednolodní s pěti oltáři a s mohutnou věží na západě. Nával poutníků v den svátku sv. Wolfganga býval tak velký, že u kostela Černínové ubytovali ještě dva poustevníky ze třetího řádu františkánů, aby pomáhali zpovídat, zvonili a starali se o věřící.

V zápise jedné z vizitací čteme: Jan Adalbert Hilbert obývá již 36 let poustevnu u kostela sv. Wolfganga samoten, vzdálen od lidí. Ročně dostává od panství černínského čtyři štrychy žita, tři čtvrtě štrychu pšenice, tolik i hrachu a ječmene a jeden sud piva. V žádném případě nežebrá, žije příkladným životem.

Poutní chrám sloužil jen do roku 1786, kdy byl z příkazu Josefa II. uzavřen a čekala ho zkáza. Roku 1810 byl zchátralý kostel zbořen a z jeho věže se stala rozhledna.

Roku 1897 nechala hraběnka Františka Černínová zprovoznit a znovu vysvětit původní takzvanou Šlépějovou kapli u rozhledny a sama osobně namalovala do kaple nový oltářní obraz, který představuje svatého Wolfganga, jak žehná zdejšímu kraji.

NA CO JSME UŽ MOŽNÁ ZAPOMNĚLI

Škapulíř

Jako lidé si kladou za čest mít sluhy oděné ve svůj stejnokroj, tak vidí ráda i Panna Maria u svých ctitelů, nosí-li její škapulíř jako odznak svého zasvěcení její službě, a jako doklad, že patří do rodiny Matky Boží. Moderní bludaři se vysmívají, jako obyčejně, tomuto úkonu zbožnosti, ale církev svatá schválila jej a obdařila mnoha odpustky.

Vypravuje se, že kolem roku 1251 zjevila se Svatá Panna Angličanu, blahoslavenému Šimonu Stockovi, který byl zrovna zvolen za představeného karmelitánů, a podala mu škapulíř s přislíbením, že kdo jej budou nosit, nezakusí věčného ohně.

Poté zjevila se Bohorodička i papeži Janu XXII. (roku 1322) a podávala mu škapulíř se slovy: „Přijmi, nejmilejší synu, tento škapulíř svého řádu, odznak mého bratrstva, jako zvláštní vyznamenání pro sebe a pro všechny karmelitány. Kdo v něm zemře, nezakusí věčného ohně.“

Papež Pavel V. vysvětluje pak ve své bule, čeho jest třeba dbáti při získávání odpustků, totiž zachovávati čistotu podle svého stavu a modlit se mariánské hodinky. Kdo se nemůže modlit hodinky, ať alespoň zachovává církevní posty ve středu a v sobotu.

Podivuhodná událost vypravuje se v životopise blahoslaveného Šimona Stoka, která i svědectví podává, jak pomáhá Matka Boží skrze škapulíř svůj často v největších potřebách. Když byl blahoslavený Šimon v Anglii, stalo se, že jakýsi zeman byl v souboji smrtelně poraněn. Šimon, když se o tom dozvěděl, spěchal k němu. Raněný volal ďábla na pomoc proti svému sokovi a o zpovědi a přijetí sv. svátostí nechtěl nic slyšet. Zuřením vysílil se zcela tak, že bez sebe zůstal, a okolo stojící očekávali každým okamžením jeho poslední výdech. Jen Šimon byl stále plný důvěry.

Pokřižoval nemocného svatým křížem a položil na něj škapulíř, který byl od Matky Boží obdržen a vroucně prosil Pána za ubohého. Sotvaže dokončil modlitbu, probudil se nemocný z mdloby své a milostí Boží pohnut, s hojnými slzami vyznával své hříchy, odříkal se ďábla a zatracoval svůj dosavadní život. S příkladnou pobožností přijal svaté svátosti a zemřel potom docela spokojeně. Po smrti zjevil se svému bratrovi, který pochyboval o jeho spáse, a ujistil ho, že na přímluvu Panny Marie, jejíž škapulíř měl na svém těle, dostal od Boha tolik síly, že všechny nástrahy a pokušení zlého ducha mohl přemoci a k Bohu se kajícně navrátit.

Svatý Alfons z Liguori: Vznešenosti Panny Marie (1780)

ZE STARÝCH CESTOPISŮ

Cesta Oty z Nostic z Lužice do Ženevy

Cesta městy ze Štrasburku do Ženevy

  Vyjel jsem 13. září 1626 ze Štrasburku. Do Basileje jsme dorazili na nocleh a ubytovali se U divého muže.

  Basilej je Rýnem rozdělena na dvě města, Malou a Velkou Basilej, které jsou spojeny mostem. Má zdravé, čerstvé povětří, leží v úrodném kraji, obsahuje mnoho studní, hodně ulic je širokých a jsou čisté. Domy jsou postaveny z kamene.

  Akademie zde byla založena papežem Piem II. roku 1460, má teď 17 veřejných profesorů. V Akademické koleji je místnost, kde se konají promoce. Tam je také vidět skelet muže, ženy, dítěte a opice, jejichž pitvu provedli podle Felixe Platera. Radnice je nová krásná budova, v jednom sále je vyobrazen posel, který v jednom dni doběhl z Basileje do Štrasburku a zase zpět, což dělá 14 velkých mil, ale brzy poté zemřel.

  Město Münster byl postaven císařem Jindřichem II. jako část opevnění na straně k Rýnu. Budova dómu byla vystavěna roku 1490 a vzbuzuje obdiv. Je v ní teologická kolej a velké množství náhrobních kamenů v křížové chodbě.  Je tam také náhrobní nápis Anny, manželky císaře Rudolfa I., která zemřela roku 1281. Jezuitská kolej v Münsteru není ještě dostavěna.

Bern je krásné, pevné a dost velké město, jedno ze 13 švýcarských měst. Uvnitř je všechno postaveno v přímých čarách s kamennými podloubími, takže je možno projít celým městem i v dešti, aniž se člověk namočí. V krásném kostele visí mnoho praporů, které staří Švýcaři odňali svým nepřátelům. Bernští páni mají také pěknou zbrojnici.

Z Bernu jsem jel celou cestu lesem, po pravé straně jsem měl jezero, kousek před Murtenem je místo, kde roku 1477 zahynul Karel Burgundský a s ním na tomto místě zůstalo 26. 000 mužů.

Freiburg je krásné město, jedno ze 13 švýcarských obcí, má několik krásných kostelů, nejkrásnější mají augustiniáni. Pozornost také zaslouží jezuitská kolej. Viděli jsme konventuální pokoj a také světnice, ve kterých jezuité studují v zimě. Nahoře mají svoji knihovnu. Ve svých třídách je na 540 chlapců. Protože kolej leží na kopci, musí se k ní vystoupit po schodišti, které má 213 schodů.

Ve Freiburgu je také řada mlýnů, ve kterých se brousí granáty a křišťál, stojí za zhlédnutí. Mlýn má především mlýnské kolo, které pohání voda, a pak čtyři kameny. Na prvním kameni se granáty a křišťály zhruba očistí, na dalších dvou se hladí a čistí. To všechno by se mohlo dělat i v jiných městech, a možná líp, ale ex speciali privilegio Caesaris  je to dovoleno jen ve Freiburgu a Walstatu.

Jeli jsme kolem Ženevského jezera přes město Morges, které patří Bernu. Je tam pěkný zámek, ve kterém sídlí zemský fojt. Pak jsme po celou dobu jeli mezi jezerem a vinicemi až do města Versovin, které je poslušno francouzského krále. Večer jsme dojeli do Ženevy a ubytovali se Á la croix blanche.

Ženeva je dobře vystavěné město, které uznává Francii jako svého ochránce. Jinak je docela svobodné a obchoduje především s hedvábným zbožím. Je také proslulá svým knihtiskem.

Nad městem je jezero, které je čtyři míle široké a šestnáct mil dlouhé. Protéká jím řeka Rhodanus. Po jezeře je možné se projíždět, ale je velice nebezpečné po něm jet, když vane vítr, kterému říkají Bise. Jinak jsou v tomto jezeře nádherné ryby, zejména velcí pstruzi. Každý týden přijede pošta z Lyonu, která pstruhy vozí do města Lyon. Na jezeře je také mnoho divokého ptactva, jako kachny a krocani. Střílet je může každý, kdo chce.

Hlavní kostely jsou tady svatého Petra a svatého Gerváse. Kostel svatého Petra je velice rozsáhlý a musí být velice starý. Němci a Italové také tu mají své kostely, německy se káže ve středu, italsky ve čtvrtek, každý týden. Z kostela svatého Petra, který je pokrytý plechem, je vyhlídka na celé město. Během roku se podává svátost čtyřikrát, o vánocích, o velikonocích, o svatodušních svátcích a v srpnu. Svátky (jako vánoce) se tady žádné neslaví, ale slavnosti jsou dvě:  Jednou po velikonocích, když se volí rada, a pak 12. prosince, kdy se připomíná odražení vojsk savojského vévody.

A JEŠTĚ PŘÍBĚH NA ZÁVĚR

Ticho…

Na jaře roku 2014 jsem byl přáteli pozván do Anglie. Při jedné ze svých procházek Londýnem jsem navštívil Westminsterské opatství. Je to chrám ve stavebním typu katedrály, postavený převážně v gotickém slohu, nedaleko Westminsterského paláce. Je tradičním místem korunovace i posledního odpočinku anglických panovníků.

Procházel jsem tímto nádherným, ale hlučným chrámem plným turistů a zatoužil jsem po tichu s Pánem. A s Boží pomocí jsem narazil na zavřenou gotickou kapli s nápisem „Kaple víry“.

  U vchodu byla cedule: „VSTUP POUZE PRO TY, KDO SE CHTĚJÍ MODLIT! DODRŽUJTE TICHO!“

I vstoupil jsem a začal jsem se v tom opravdu tichém prostoru modlit. Po zhruba dvaceti minutách, v okamžiku rozjímavé modlitby, vstoupil dovnitř anglický pár středního věku. Posadili se, ale evidentně se nemodlili. Začali s něčím šustit a s vrzáním lavice okukovali prosté zařízení kaple.

V tom vstoupil katedrální zřízenec. Nekompromisně pravil: „Jděte ven! Vy se tu nemodlíte!“

Myslel jsem, že mluví i na mě, a tak jsem se ozval: „Já se tu modlím.“                     A on odpověděl: „Já vím, nemluvím k vám, ale k těm dvěma, ti se nemodlí. Vy tu zůstaňte, modlete se dál a až budete odcházet, zase za sebou zavřete dveře.“

  Milí dva turisté museli odejít a já jsem si připadal jako ve zjevení.

Říkal jsem si tehdy: Jestlipak by se něco takového stalo u nás? A je vůbec v Čechách takové místo, kde by někdo takhle zodpovědně střežil ticho? Kvůli tomu, aby se lidé mohli nerušeně modlit? Oceňujeme u nás doma, třeba i v naší farnosti, takto hluboce důležitost ticha při modlitbě?

P. Jan Kuník, redemptorista na Svaté Hoře u Příbrami.