ÚVODNÍK - NOC SVATÉHO JÁNA

Noci před svátkem Narození svatého Jana Křtitele, který slavíme 24. června, se připisuje zvláštní moc. Nemusíme to brát jen jako „pohanské povídačky“. Je jisté, že příroda má na konci června již největší kus práce za sebou. Vstřebala všechnu dostupnou sluneční sílu, růst rostlin je na vrcholu. Kvetou lípy, růže, bezinky a příroda omamně voní. Dozrály jahody a třešně, léčivé byliny v sobě mají tu největší sílu. 

Díky školnímu roku se mylně domníváme, že na konci června léto teprve začíná a mnohdy nám kvůli zkouškám, vysvědčení a uzávěrkám ta nejhezčí část roku proklouzne mezi prsty.

Naši předci však dobře věděli, že „Svatý Jan otevírá zimě dveře.“ nebo že „Od svatého Jana Křtitele běží slunce k zimě a léto k horku.“

A také věřili, že o noci svatého Jána se země otevírá a vydává své poklady. Květiny, stromy a voda mají magickou moc. V lese je možné najít zlaté kapradí. Ožívají nadpřirozené síly. Otevírá se brána mezi světy. Bludičky a divoženky lákají mládence do lesa, kde je utancují k smrti. Dobrým lidem ale bludičky pomáhají najít poklady….

Co si můžeme a máme z moudrosti předchozích generací vzít je vědomí, že v tuto dobu mají skutečně bylinky největší sílu. A proto se vyplatí vydat se do přírody a s úctou a pokorou si nasbírat zdraví, které nám Boží stvoření nabízí.

Základní léčivkou ve svatojánské směsi bylinek je  kvítí svatého Jana (třezalka), dále se sbíral pelyněk černobýl, dobromysl, heřmánek, mateřídouška, devětsil, šípková růže, zvonek, bez, lípa, chrpa, řebříček, hluchavka kontryhel, kapradí, rozchodník, jitrocel … Ze svatojánské směsi devíti bylin si můžete uvařit Svatojánský čaj:

Hrst svatojánských bylin zalijte čtvrt litrem převařené vody, nechte asi 10 minut louhovat a sceďte. Vypijte ještě vlažné.

  Anebo si jen tak pro radost uvijte svatojánský věneček z kopretin, chrpy, fialky, šípkové růže a zvonku.

Zprávy a oznámení

V úterý 11. června bude mše svatá v 9. 00 hod. z důvodu konání vikariátního setkání kněží na faře v Nýřanech.

Od 12. června do 4. července bude mít P. František dovolenou. Proto bude v neděli 16. června, 23. června a 30. června mše svatá jen v Nýřanech.

Ranní mše svaté od úterý do čtvrtka bude sloužit v kostele v Nýřanech P. Stanislav. V pátek bude mše svatá jen večer v 18. hod.

Noc kostelů se letos koná v pátek 7. června. Je to Slavnost Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. Mše svatá bude v Nýřanech jen ráno v 7. 45 hodin.

Program Noci kostelů bude v kostele v Nýřanech, v Heřmanově Huti, nově také v Blatnicích a v Jezné.

V sobotu 8. června a v neděli 9. června se koná Víkend otevřených zahrad. Tradičně se do něj zapojí farní Zahrada ticha v Jezné. V sobotu od 10 hodin se zde bude konat Jarmark ručně dělaných výrobků, jehož výtěžek bude věnován na údržbu zahrady.

Poslední sobotu v měsíci, 29. června, se koná další akce pro děti i dospělé na Zahradě ticha v Jezné. Tentokrát na téma „Retrohrátky“ – připomeneme si různé hry, které bavily děti minulých generací.

Poutní mše svatá v Nýřanech bude v neděli 7. července. Hlavním celebrantem bude P. Ota Medvec z řádu oblátů, který po mši svaté udělí novokněžské požehnání.

MOUDROST A ZBOŽNOST PÍSNÍ KATOLICKÝCH

Píseň k Neposkvrněnému Srdci Panny Marie

Pojďme, svěřme se jak dítky,

do srdce Marii, Matky,

ať nás neovládne smutek

nebo viny černý mrak.

Pojďme odhodlaným krokem,

mírným srdcem, slzným okem.

Srdce to zná dětí hlas,

odvrací bolestný čas.

To Srdce, dobrota sama,

nejněžnější od Adama,

otevřené v každý čas,

samo hledá, volá nás:

„Pojďte ke mně, dítky moje,

vyčerpejte lásky zdroje.

Kdo mě najde, život má,

tomu Syn spasení dá.“

Marie to Srdce chvála,

že nám Spasitele dala,

celý svět vidí ten div,

že Bůh přišel spasit lid.

Pod Srdcem Ježíše měla,

láskou jeho objímala,

všechno proto, by Bůh Syn,

zaplatil dluh našich vin.

Zpěvník Jan Siedlecki

NAHLÉDNUTÍ DO FARNÍCH KRONIK

Kronika děkanátu Manětín

Přivítání svatého Vojtěcha v Manětíně

1947

  Auto s lebkou svatého Vojtěcha jede z Mladotic jako první. Za ním auto se zástupci ONV, třetí auto pana ředitele Bílka. U Doubravické zastávky zastavili. Stojí tam skupinka lidí, kteří nemohli opustit obydlí, pan Kouba s paní Marií a tříletou Janičkou, a paní Schönová s čtyřletou Blaženkou. Děti mávají kytičkou z bílého polního kvítí. Z auta vystupuje pan vikář s lebkou, všichni klekají a žehnají se, pan vikář přijímá květy od dětí a klade je vedle lebky sv. Vojtěcha. A již sjíždíme kolem romantických skal k rozcestí nedaleko chrámu svaté Barbory v Manětíně.

  Byl to úchvatný pohled na malebnou směs zástupu. Všichni hledí vstříc autům. „To je on!“ ozvalo se ze zástupu a hudba pod taktovkou pana Františka Fouska, účetního ze záložny, hraje slavnostní fanfáru. Mezitím pan děkan klade svatou lebku na nosítka zdobená girlandou z thujových lístků a starodávným vyšívaným vélem, která drží čtyři jáhni. Zvony od svaté Barbory slavnostně zvoní na pozdrav. Poté má pan děkan uvítací projev, v němž prosí o tři zlaté klasy z letošních žní: o sjednocenost v lásce Boží, o upevnění ve víře Kristově, o zachování čistoty mravů. Předseda MNV pak hlásí, že po dobu jejich pobytu v Manětíně přejímá záštitu nad ostatky sv. Vojtěcha MNV.

  Na to se skvělý a dosud nevídaný průvod dal do pohybu. V čele šla naše devítičlenná kapela, za ní pochodoval v trojstupu zdejší Svaz brannosti, následoval Svaz České Mládeže v krojích, rovněž tak zdejší Sokol, za nimi dívky v nádherných krojích, pak Sbor dobrovolných hasičů s praporem svatého Floriána, za nimi dlouhé řady katolických skautů. Následoval průvod církevní. V čele nesl P. Chaloupka krásný kříž, pak dlouhá řada školní mládeže, za nimi družičky malé i velké, deset ministrantů, pak konečně na nosítkách jáhni nesli svaté ostatky, a za nimi muži i ženy v šestistupu.

  Ocelový zvon na děkanském kostele nás vítal, když jsme vstupovali do chrámu. Lebka svatého biskupa byla pak vystavena na červeně potaženém, květinami nádherně vyzdobeném kenotafu. První čtyři lavice byly rezervovány honoracím, které v nich zaujaly hned místo. Jáhen vystavuje ve velké barokové monstranci Nejsvětější Svátost, hraje se slavnostní Tantum ergo, Panem de coelo a příslušná modlitba.

  Na děkanství byla pak v sále malá recepce, kterou poctili návštěvou naši milí hosté, podávaly se obložené chlebíčky, víno a čaj.

  V kostele od 20 hodin byla pobožnost pro mládež, která ač již dosti unavena, ráda naslouchala krásné promluvě P. Antonína Bradny, jenž jako vedoucí Junáků tak dobře rozumí dětské duši. Poté měly děti před svatým Vojtěchem krátkou zkoušku z náboženství. Kostel byl naplněn lidmi, vlahý soumrak snášel se nad krajem, když se děti rozcházely, aby znovu přišly na půlnoční mši svatou.

  O půl desáté, po večeři, odebralo se duchovenstvo do zpovědnic a veledůstojný páter Lebeda převzal kázání k místním ženám a dívkám. Mezitím dorazilo sem procesí z Křečova, asi 80 lidí, což bylo vzhledem k noční hodině a namáhavým pracím při žních velmi významné. Po promluvě zahrál pan Novák Gounodovo Ave Maria a slečna Slováková Marie je v sólu zazpívala. O půl jedenácté kázal křečovský administrátor, P. Bouška k mužům, ale pro nával kajícníků se to nedalo ze zpovědnice sledovat.

  A nastala půlnoc posvátné noci svatovojtěšské v Manětíně.  Kostel se naplnil do posledního místečka, v krásných červených rouchách přistoupili kněží k oltáři k půlnoční mši svaté. Noční liturgie se zakončila eucharistickým požehnáním. Obětaví skauti byli na děkanství pohoštěni čajem, chlebem s máslem a koláči a odebrali se znaveni ke krátkému odpočinku do svého tábora v Klenotech. Pět nečtinských ministrantů teprve teď na kolech odjíždělo domů do Nečtin.

Ani teď se kostel nevyprázdnil, mnoho lidí zůstalo přítomno mši svaté, kterou sloužil páter Wágner. Dolnobělský pan kaplan Sommer odjel za povinnostmi hned po procesí, farář křečovský zůstal a sloužil další tichou mši svatou. Po něm celebroval farář žebnický Jaroslav Kálal a po něm P. Fridrich z Rabštejna, kolem páté hodiny ranní už za svítání místní děkan. Na děkanství nocovali v kaplance dp. Lebeda, v ložnici dp. vikář Resl, v pracovně na pohovce dp. Wágner, v sále na pohovce dp. Skořepa, v pokojíku dp. dominikán Chaloupka a v archívu na zemi jeden skaut.

Poslední mši svatou už za doprovodu varhan sloužil o 6 hodině ranní dp. Lebeda. Lid při ní zpíval na nápěv „Bože, cos ráčil“ píseň ke svatému Vojtěchu „Nadšenou písní srdce naše jásej“. Po mši svaté sňal děkan svatou lebku z kenotafu a udělil s ní lidu požehnání. Pak začal vycházet průvod z kostela. Hned za křížem v čele nesli opět skauti 17 praporů, za nimi ministranti a kněží, dva naši četníci řídili dopravu a salutovali.

  Došli jsme k autu, které již čekalo na svatou relikvii, ještě jednou udělil jsem všem požehnání, políbil svatou relikvii a odevzdal ji panu vikáři Reslovi, ten nastoupil s dp. Lebedou do auta a odjížděli do Stříbra. Hudba zahrála „Bože, chválíme tebe“, a my jsme se v sladce teskné náladě vrátili ke kostelu, hodiny ukazovaly za 5 minut 9 hodin. Brzy na to se ve městě rozproudil všední život.

PROMLUVY

O mučednících svatém Petru a Pavlovi

(z kázání sv. Augustina)

  Dnešní den je pro nás posvěcen utrpením svatých apoštolů Petra a Pavla. Nemluvíme o nějakých neznámých mučednících. Tito mučedníci viděli, co hlásali, žili podle spravedlnosti, vyznali pravdu a zemřeli za ni.

  Svatý Petr, první mezi apoštoly, vroucně miloval Krista, a proto směl slyšet: A já ti říkám, ty jsi Petr – Skála. Když totiž sám vyznal: Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha, Kristus mu odpověděl: Ty jsi Petr – Skála, a na té skále zbuduji svou církev.

  A dále slyší významná slova: Tobě dám klíče od nebeského království. Ty klíče nedostal jednotlivý člověk, ale církev jako jednota, vždyť na jiném místě Pán praví: Přijměte Ducha svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny. Komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou. Církev tak dostala klíče od království nebeského.

  Jméno Petr se odvozuje od skály, ne skála od Petra. Jméno Petr se odvozuje od skály, jako jméno křesťan od Krista.

  Právem také po svém vzkříšení uložil Pán právě Petrovi, aby pásl jeho ovce. Neměl mezi učedníky pást Pánovy ovce jenom on sám, ale Kristus mluví k jednomu, a tím dává všem za úkol jednotu, a obrací se s tím především na Petra, protože Petr je první mezi apoštoly.

  Nebuď smutný, apoštole, že se tě Pán ptá: Miluješ mne? Odpověz jednou, odpověz znovu, odpověz potřetí.

Třikrát ať z lásky zvítězí tvé vyznání, vždyť třikrát ze strachu jsi zapřel Krista, když podlehlo tvé dobré předsevzetí: Půjdu za tebou až na smrt.

Třikrát se uvolní, co jsi třikrát spoutal. Uvolni láskou, co jsi spoutal strachem. A Pán pak Petrovi jednou, znovu i potřetí svěřuje své ovce.

Dnes je jeden památný den utrpení dvou apoštolů. Ale i oni dva byli jedno, ač každý trpěl v jiný den. Napřed šel na smrt Petr, potom Pavel. Slavíme svátek posvěcený pro nás krví apoštolů. Milujme proto jejich víru a život, jejich námahy a utrpení, milujme to, co vyznávali a hlásali.

NEJSVĚTĚJŠÍ SRDCE

Úcta k Srdci Ježíšovu není nějakou dobovou a přežitou sentimentální zbožností z doby minulé, ale je naší odpovědí na Boží pozvání vstoupit skrze otevřenou ránu v Srdci vtěleného Boha do jeho i našeho Ráje.

Úcta k probodenému Srdci Spasitele je velmi stará, ale až do 16. století byla záležitostí pouze individuální. Neexistoval žádný veřejný kult nebo modlitba, ani zobrazení Srdce Ježíšova.

O rozšíření této úcty se zasloužil kartuziánský mnich Ludolf v polovině 16. století a jeho následovník Jan Spravedlivý.

Svatý František Borgiáš i svatý Jan Kanisius podporují úctu k Ježíšovu Srdci ve svém jezuitském řádu.

O sto let později se šíří úcta v německém a francouzském prostředí mezi dalšími řády, zejména v benediktinské řeholi. K nejvýznamnější události dochází ale v klášteře sester Navštívení Panny Marie v Paray–le–Monial.     Tam se v roce 1675 zjevuje Ježíš řeholnici Markétě Marii Alacoque, odhaluje jí své Srdce a volí si ji za zvěstovatelku tužeb Srdce Ježíšova věřícím: 

„Mé božské Srdce plane tak vášnivou láskou k lidem a zejména k tobě, že nemohouc už zdržet samo v sobě plameny své vroucí lásky, musí je vylévat tvým prostřednictvím a zjevovat se lidem, aby je obohatilo svými drahocennými poklady, jež ti odhaluji a jež obsahují posvěcující a spasitelné milosti, potřebné k vyrvání lidstva z propasti záhuby. A vyvolil jsem tě jako propast nehodnosti a nevědomosti k naplnění toho velikého úmyslu, aby vše bylo učiněno skrze mne.“

Šíření této úcty nebylo bez překážek, posměchů a odporu. Zlom nastává v roce 1765, kdy je oficielně povolena mše svatá k Nejsvětějšímu Srdci.

V 19. století se Božskému Srdci zasvěcují jednotlivci, celé diecéze nebo řeholní kongregace.

Roku 1856 je svátek vyhlášen jako povinný již v celé církvi, po svatořečení Markéty Marie Alacoque se staví bazilika Sacré Coeur (Svatého Srdce) v Paříži, schvalují se litanie k Nejsvětějšímu Srdci k veřejným pobožnostem.

Od roku 1925 nařizuje papež Pius XI. modlitbu zasvěcení k Božskému Srdci vždy na svátek Ježíše Krista Krále na konci liturgického roku.

MATKA BOŽÍ V LITURGII

(Z knihy karmelitána Christophera O´Donella „Slavíme s Marií“)

Panny Marie Karmelské (16. července)

  Různé tituly Panny Marie v liturgii i lidové úctě většinou zdůrazňují některý rys jejího vztahu k Bohu nebo k nám, nebo se týkají určitého místa nebo řeholního institutu. Například titulem „Panna Maria Lurdská“ se myslí „Maria, jak se zjevila a jak je uctívána v Lurdech“. Podobně „Panna Maria Karmelská“ znamená „Maria, jak ji uctívá karmelitánský řád“. Karmelitánská úcta k Panně Marii prošla dlouhým a zajímavým vývojem, který můžeme rozdělit do tří období.

  První období souvisí s poustevníky na Hoře Karmel ve Svaté zemi. Usadili se tam koncem 12. století poblíž Eliášovy studny. Uprostřed svých cel měli malou kapličku zasvěcenou Panně Marii. Proto se jim začalo říkat „Bratři naší Paní z hory Karmel“. Kaple sloužila jako místo každodenního slavení mše svaté, což bylo v tehdejší době ještě dost neobvyklé. Existence řádu poustevníků z hory Karmel byla povolena Lyonským koncilem v roce 1274, který skončil 17. července toho roku, a zřejmě na oslavu vzniku řádu se v tento den začala slavit „slavná památka Panny Marie Karmelské“.

  Druhé období mariánské zbožnosti Karmelu nastává ve 14. a 15. století a vyznačuje se úctou k Nejčistší Panně. Hlavní důraz se klade na čistotu Mariina srdce, které bylo zcela bez hříchu a naprosto oddané Bohu. Mnoho kostelů řádu se v té době zasvěcuje svátku Zvěstování Panně Marii. V zdobě také karmelitáni nejvíce vystupovali na obranu Neposkvrněného početí.

Třetím projevem úcty k Panně Marii v karmelitánské rodině je škapulíř.

Tato pobožnost převládá od 16. století. Škapulíř symbolizuje hlavně ochranu Panny Marie. Kromě toho znamená škapulíř, představující karmelitánský hábit, zasvěcení Panně Marii.

Přijetím škapulíře se zasvěcujeme Bohu a Marii, prohlašujeme tím, že chceme, aby se v našem životě zjevila Boží vůle, a aby Ježíš byl naším Pánem. Zájem o škapulíř za poslední léta velice poklesl, a je to škoda. Škapulíř totiž stále představuje Mariinu ochranu a naši odpověď na Boží volání k následování a službě.

SVATÍ APOŠTOLOVÉ

Apoštol Pavel z Tarsu

  Pavel z Tarsu byl ke službě apoštola povolán samotným zmrtvýchvstalým Pánem. Původně se jmenoval Saul (Šavel) jako onen židovský král. Vyučil se řemeslu (výroba stanů) a studoval u proslulého rabína Gamaliela v Jeruzalémě. Tam se také setkal s Ježíšovými učedníky. Jejich učení o vzkříšení ukřižovaného Ježíše považoval za nepřijatelné a pohoršující, a cítil tedy povinnost jako věrný Žid tyto lidi pronásledovat všemi prostředky.

A právě na cestě do města Damašek, kde hodlal začít s jejich zatýkáním, ho podle jeho vlastních slov „uchvátil Kristus Ježíš“. Dotklo se ho světlo Zmrtvýchvstalého a zásadně změnilo jeho život. Všechno, co pro něj dříve mělo hodnotu, se pro něj stalo bezcenným brakem. Všechny své síly od této chvíle staví do služby Ježíši Kristu a jeho evangeliu.

Pavel od první chvíle pochopil, že úkol hlásat evangelium, radostnou zvěst o milosti, která smiřuje člověka s Bohem, se sebou samým a s bližním, se netýká jen židů nebo určité skupiny lidí, nýbrž se dotýká každého, protože Bůh je Bohem všech. Proto se vydává k Řekům v Syrské Antiochii, pak na Kypr, do Malé Asie i do evropských krajů Makedonie a Řecka.

Pavlův apoštolát nebyl uchráněný těžkostí, Sám na to vzpomíná v listu do Korintu: „Lopotil jsem se mnohem více, do žaláře jsem se dostal častěji, týrání jsem zakusil … v nebezpečí jsem se ocitl častokrát … třikrát jsem byl bit pruty, jednou kamenován, třikrát jsem ztroskotal. Často na cestách, v nebezpečích na řekách, v nebezpečích od lupičů, v nebezpečí od vlastního národa, v nebezpečí ve městě, v nebezpečích na moři, v nebezpečí mezi falešnými bratry … k tomu vyčerpávající práce, mnohé bezesné noci, hlad a žízeň, časté posty, zima a chatrné oblečení.“

Jak neobdivovat takového muže? Jak neděkovat Pánu, že nám dal apoštola takové velikosti? Je jasné, že by nedokázal čelit tak obtížným situacím, kdyby tu nebyl důvod absolutní hodnoty. Pro Pavla je tímto důvodem Ježíš Kristus a jeho láska.

Benedikt XVI. O počátcích církve.

NA CO JSME UŽ MOŽNÁ ZAPOMNĚLI

Noc svatojánská

Jindřich Šimon Baar – Román Paní Komisarka

  Dnes v noci otvírají se v zemi větší poklady než o Velkém pátku, myslí si stará Korkoráčka, když si jde pro to bohatství před půlnocí s košíkem na zádech a belhá se o holi k lesu. Je to stará zkušená kořenářka, která chodí do lesa jako do své lékárny. Vykročila z domova pravou nohou, pokropila se svěcenou vodou, požehnala se svatým křížem a pro jistotu říká: „Všecko koření od Boha stvořený. Jenom bludnyj kořen od ďábla stvořen. Ukaž se mi, bylinko Boží, co nemoc zahání a zdraví množí, schovej se, kořínku z pekla, staň se mi, jak jsem řekla.“

  Zná svoje místa, ví, kde co roste, proto jde s jistotou i nyní, na den svatého Jana Křtitele, před slunce východem.

  Jde přes loučku a odtud proti vodě z Bartošovic studánky pustí se na paseku. Než tam dojde, zrumění nebe nad Draženovem, ranní červánky osvětlí paseku jako dlaň, Korkoračka poklekne na kolena, obalí si ruku čistým plátnem a počne sbírati nejprve žlutou arniku. Po vůni pozná mateřídoušku, šedivým stříbrem se prozradí protěž, hadí mlíčí (vlaštovičník), dorotí kvítí (kopretina), šalvěj, všecko tam roste, i slzičky Panny Marie jsou tam krvavé (hvozdík). Kokrkoračka na své cti dá si záležeti, platí za poctivou kořenářku a nemohla by se srovnati se svým svědomím, kdyby lidem prodala bůhví jaké byliny.

  Den se rozjasňuje, nahoře nad pasekou vrchol Sádku už se koupá v ranní záři, která jako tekuté zlato pomalu se spouští po příkré stráni dolů. Před ní sestupuje kořenářka níže a níže. Koš na zádech naplnila listím a květem a teď jen zbývá dole natrhati v Olší černý bez, muří nohu (protěž) a mařinku (svízel).

  Báň na kostele v Klenčí září rudě, ale pod ní všechny stavení krčí se ještě ve stínu. Pozlacené ručičky na věžních hodinách ukazují čtvrtou, když se kořenářka dobelhala šťastně k domovu, a ukryla vzácné koření na zápraží, aby uschlo ve stínu.

  Z věže se ozvalo ranní klekání. Tajemná noc svatojánská šťastně minula a jasné slunce se staré kořenářky optalo:

 Kdes chodila dnešní noci? – Sbírat býlí na nemoci!

Kdo s tebou chodil, kdo tě lesem vodil?

Můj nejlepší přítel, sám svatý Jan Křtitel!“

ZE STARÝCH CESTOPISŮ

Cesta Oty z Nostic z Lužice do Ženevy

Z Lipska do Štrasburku

  Léta Páně 1626, 6. dne června jsem odejel ve jménu Nejsvětější Trojice z domova. Vše podle vůle Boží.

  Lipsko je veselé a krásné město, hlavně pro svou univerzitu a trh, a proslulé veřejné i soukromé budovy, je tam krásné a velké náměstí, široké ulice, velký hřbitov. Ve městě se káže denně ve dvou kostelích, u svatého Mikuláše a u svatého Tomáše.  

Na mikulášském kostele je především pozoruhodná podkova, která je na kostele proti velké koleji, chráněná železnými mřížemi, o které se vypráví mnoho bajek. Obecný lid věří, že je to podkova, kterou nosil rytíř Jiří, a že sem byla tajně přinesena v době papeženství.

Tomášský kostel má zvenčí krásnou a vysokou věž a uvnitř je dokonce větší, než ten mikulášský, má krásné velké varhany, kazatelnu, oltář, kůr a na hrobech epitafy, vesměs krásně vyvedené.

  V sále na radnici je krásně vymalován Soud Šalamounův, a sál je vyzdoben krásnými čalouny, tady jsou popravováni zločinci. Za ohradou je sedadlo bez opěradla, na něm leží soudní kniha s holí. Před tímto sedadlem je soudcovská stolice, na které po vynesení rozsudku smrti nad hříšníkem se zlomí hůl.

  Zdejší univerzitní knihovna stojí za zhlédnutí. Je v ní mnoho knih, mezi nimi také Nový zákon, který vlastní rukou napsala nějaká jeptiška, a stará tištěná Bible, dále Korán, Talmud a nesčíslné množství jiných knih a rukopisů teologických, právních a filosofických. Jsou jich plné tři vedle sebe ležící pokoje.

Jinak je město Lipsko obklíčeno dost špatnými zdmi, město bylo na znamení svého zkažení zbaveno i kohouta na korouhvičce na věžích. Také nesmí používat červeného vosku a má jenom pečetě ze žlutého vosku. Konají se tu ročně tři trhy: Na Nový rok, o Velikonocích a na svatého Michala. V této době získávají měšťané mnoho peněz od cizích kupců, kterým pronajímají své vesnice.

Z Lipska jsem vyjel 3. července a dojel jsem do Norimberku. Norimberk je velice bohaté a krásné obchodní město, má velmi krásné domy a bydlí tam zdvořilí lidé, mezi nimi mnoho výtečných řemeslníků. Městem protéká řeka Pegnice a do města přes ni vedou dva mosty. Je v něm 116 studen na kolo a 12 kašen s tekoucí vodou. Radnice je velice krásná a umělecky postavená. Je v ní krásný pokoj zdobený čalouny a pozlaceným krbem. V jiném pokoji jsou kamna z gypsu, také pozlacená. V dalším pokoji jsou obrazy Alberta Dürera, nejlepšího malíře před dvěma sty lety.  Na hradě jsou k vidění pokoje Jeho Císařského Veličenstva, za nimi je rytířský sál, kde je obraz korunovace císaře Matyáše. Pak následuje kaple, ve které se koná mše, když je přítomen císař.

Štrasburk je velmi veselé velké město, ležící na Rýnu, leží na úrodné půdě, má krásné domy ve svých ulicích. Je tam mnoho špitálů a sirotčinců. Zvláště velký je jeden, který leží u Špitálské brány. V něm pečují o mnoho nemocných. Říká se, že jeho vydržování stojí celé hrabství. Má své vlastní doktory, lazebníky a lékárníky. Všichni bydlí pohromadě a spotřebují nejméně 40 korců obilí.

 Dávají tam na ochutnání vína z let 1472, 1529 a 1573 z plných sudů. Největší sud se tam jmenuje Dubová kočička, obsahuje 24 fuderů. Jeden fuder má 12 ohmů, jeden ohm má 24 mázů neboli konvic (do sudu se tedy vejde skoro 6 900 konvic).

V umělecké komoře je mnoho pozoruhodností: Zrcadlo, které všechno zvětšuje. Indiánská husa. Egyptský ještěr. Delfín. Královský klobouk z peří z Indie. Popravní meč z Peru. Cukrová třtina z Indie. A mnoho dalších.

Městská rada se skládá z třinácti pánů. Čtyři jsou představení města, čtyři představení cechů a čtyři přední měšťané. Třináctý je cukrmistr, který vždy vládne jeden rok. Má na starosti především městské hradby, dohlíží na zbrojnici, a na všechno, co slouží válce.

Pokud jde o štrasburskou univerzitu, má velmi pilné profesory. Každý rok volí rektora Magnifika, ve všech fakultách. Starý rektor pak uvede nového do kostela, který je v koleji v přítomnosti pana komořího. Tak tomu bylo, když jsem tam byl. Starý rektor Sturm ze Sturnecka držel oraci, po něm měl řeč nastupující rektor a byla mu odevzdána univerzitní pečeť, kniha privilegií, žezlo a jiné věci.