ÚVODNÍK – JAKÁ JSME CÍRKEV

  Po mediálně známém odvolání jednoho kněze z pozice kaplana jedné pražské farnosti se strhla lavina reakcí na „sociálních sítích“. Kdo nemá počítač, ani nemusí litovat, že to nečetl. Tolik nenávisti a hlouposti se jen tak nevidí.

  Zajímavé na tom bylo vlastně jen zjištění, jak vidí nás věřící nejen lidé stojící úplně mimo církev, ale i ti, kteří o sobě hrdě říkají: „jsem sice pokřtěný katolík, ale do kostela nechodím“.

Dozvěděli jsme se třeba, že v zatuchlém kostele se dnes modlí už jen  svíčkové báby, které při mši svaté konají ty svoje prostná cvičení a přitom myslí na Bůhvíco, zpívají nesrozumitelné písničky z kancionálu, a nesmyslně lpí na tom bílém ubrusu na stole. Bohoslužbu vede většinou kněz v důchodu, který káže stále to samé, a jeho kreativita je úplně nulová. A vůbec obřady v kostele jsou zkostnatělé, upjaté a nudné.   

  Docela zábavné bylo i srovnávání činnosti kněze s tím, jak žil a konal náš Pán, Ježíš Kristus.

  Většina lidí si matně vybaví, že se bavil s prostitutkami, chodil do hospody, večeřel s učedníky u celníka a na svatbě proměnil vodu ve víno. Takže by asi bylo žádoucí, aby něco podobného činil i současný farář, aby se co nejvíce připodobnil Ježíši a kráčel po jeho cestě? Vzorem života každého křesťana má být skutečně Ježíš Kristus. Ale když se chce kněz ohánět argumentem, že „dělá přeci to samé, co dělal i Ježíš ve své době“, měl by se v tom případě snažit následovat svého Mistra se vším všudy. Tedy i v chudobě, pokoření, utrpení, poslušnosti Bohu, obětování sebe sama za druhé. Není možné vybrat si z evangelia jen to něco, co se nám zrovna hodí do krámu, a ostatní ignorovat.

  Bohu budiž díky za všechny ty „svíčkové báby“, které se modlí v kostele i ve všední den, usilovně se snaží ho udržovat co nejméně „zatuchlý“. Neoplývají sice kreativitou, takže je nenapadne dát na oltář něco pestřejšího, než vlastnoručně vypraný a vyžehlený bílý ubrus, ale ve většině farností drží církev svou modlitbou, obětavou prací i financemi.

Modlit se k Bohu samozřejmě můžeme kdekoliv a jakkoliv. Nicméně mše svatá je po staletí až dodnes nejlepší a nejjistější způsob, jak se člověk klaní Bohu, děkuje mu a uctívá ho jako Pána a Stvořitele. Její řád nás drží nohama pevně na zemi, a i když myšlenky možná někdy zabloudí jinam, stále stejná slova plná úcty a pokory nás vždycky bezpečně vrátí na správnou cestu. Žádné nové scénáře nejsou třeba.

REPORTÁŽ NA ÚVOD

Jak jsme řešili zvony

  V pondělí 10. února jsme se sešli v Pňovanech s mistrem zvonařem, panem Vobrubou z Myslíkovic u Tábora. Obec Pňovany si totiž přeje mít na kapli svaté Anny nový zvon. Proč ne? Řekli jsme, ale farnost si takovou investici nemůže dovolit. Nevadí! Řekli pánové, kteří s nápadem přišli, my přispějeme!

Původně byly ve věžičce kaple svaté Anny tři zvony. Ten nejstarší z 16. století byl zasvěcený svaté Barboře, Kateřině a Markétě. Ten největší ulil roku 1765 zvonař Mathias Dival v Chebu a podle nápisu na něm ho darovali manželé Perglárovi z Perglasu, tehdejší majitelé panství.  Nejmenší zvon používaný jako umíráček byl také nejmladší, z 19. století. Rekvizici zvonů pro válečné účely v roce 1916 přežil jen ten nejstarší zvon. Zvonil pak před každou mší svatou v kapli sv. Anny až do roku 1999, kdy ho někdo (zároveň se zvonem z kaple v Úlicích a na Hracholuskách) drze ukradl.

Mistr zvonařský si pečlivě prohlédl a změřil věžičku, na které bude zvon zavěšen, prodebatovali jsme před kaplí jeho financování, podobu a provoz. A sestavili jsme předběžný plán, jak to všechno bude, pokud to půjde dobře.

Nový zvon ponese jméno „Svatá Anna“, bude o průměru 43cm, aby měl stejnou velikost, jako ten původní a aby měl opravdu důstojný zvuk. Ozdobený bude na jedné straně reliéfem svaté Anny a na straně druhé erbem obce Pňovany.

Kolem dokola zvonu bude latinský nápis, který byl i na původním zvonu z roku 1765: BEATISSIMAE IESU AVIAE SIT SONUS HONOR = BUĎ ČEST HLASU NEJBLAHOSLAVENĚJŠÍ BABIČKY JEŽÍŠOVY.

Celková cena 250.000 Kč zahrnuje odlití zvonu, zpevnění dřevěné zvonové stolice, natažení elektrického kabelu do věžičky, a také automatický pohon zvonu, aby zvonil každý den na „Anděl Páně“ a večerní klekání.

Kdo to zaplatí? Autoři nápadu, dva bratři a rodáci z Pňovan, darují společně 80. 000 Kč. Farnost Nýřany přidá 50. 000 Kč. Na zbytek bude vyhlášena sbírka a budeme doufat, že jak občané Pňovan, tak i farníci z celé farnosti přispějí podle svých možností.

Hlavní možnost přispět na zvon bude při Noci kostelů na konci května 2025 ve všech našich otevřených kostelích. Poprvé při této příležitosti otevřeme na Noc kostelů i kapli svaté Anny.

A pak jsme s mistrem zvonařským navštívili ještě kostel v Jezné. Při minulé revizi se totiž zjistilo, že srdce zvonu netluče tak, jak by mělo, vychylovalo se z dráhy a zbytečně poškozovalo zvon. Trvalo sice dost dlouho, než se srdce podařilo vyndat, všechny šrouby a závity byly totiž zrezivělé, ale nakonec se dílo podařilo, srdce odjelo do jižních Čech a v pravý čas bude opravené navráceno, aby znovu rozeznělo svůj zvon.

Zprávy a oznámení

V neděli 2. března bude výměna kartiček Živého růžence.

Udělování Popelce bude ve středu 5. března na Popeleční středu v Nýřanech od 17 hodin, a pak v sobotu 8. března ve Zbůchu, a v neděli 9. března v Heřmanově Huti a v Jezné.

Ve středu 19. března slavíme Slavnost svatého Josefa. Mše svatá v Nýřanech ráno v 7. 45 a večer v 17. 00.

V sobotu 22. března bude sloužena poutní mše svatá v kostele svatého Josefa v Úhercích od 14 hodin. Mše svatá ve Zbůchu tuto sobotu nebude!

V úterý 25. března je Slavnost Zvěstování Páně. Mše svatá v Nýřanech ráno v 7. 45 i večer v 17. hod., kdy obnovíme slib duchovní adopce nenarozených dětí.

Setkání na faře v Nýřanech bude v pátek 21. března 2025 po večerní mši svaté.

V sobotu 29. března se koná do celostátní akce „UKLIĎME ČESKO!“ Každý se může zapojit individuálně, třeba když uklidí okolí svého domu, oblíbenou cestu, kam chodí na procházky apod.

Od začátku doby postní se bude scházet kostelní sbor, aby nacvičil zpěvy na Svatý týden a Velikonoce. Uvítáme každého, kdo se k nám připojí. Termíny zkoušek zazní vždy v nedělních ohláškách.

Pobožnost „Hořké žaly“ budeme letos zpívat ve Svatém týdnu, tedy ve středu Svatého týdne večer, na Zelený čtvrtek po mši svaté a na Velký pátek po skončení velkopátečních obřadů, jako adoraci před vystavenou Nejsvětější Svátostí.

Ze soboty 29. března a neděli 30. března se mění čas na „letní“. V neděli tedy vstáváme o hodinu dříve!

MOUDROST A ZBOŽNOST PÍSNÍ KATOLICKÝCH

GORZKIE ŽALE

(úvodní hymnus)

Hořké žaly přicházejí,

 srdce naše pronikají,

srdce naše pronikají

Oči mé se otvírají, proudy slzí vylévají.

proudy slzí vylévají.

Slunce i hvězdy pobledly, těžkým smutkem se pokryly,

těžkým smutkem se pokryly.

I andělé hořce pláčí, žádná útěcha nestačí,

žádná útěcha nestačí.

Skály tvrdé už pukají, z hrobů mrtví povstávají,

z hrobů mrtví povstávají.

Co je? Ptám se. Co se děje? Všechno stvoření se chvěje,

všechno stvoření se chvěje.

Bolest utrpení Krista uzamyká všechna ústa,

uzamyká všechna ústa.

Prolom, Pane, bez meškání tvrdé skály našich srdcí!

Tvrdé skály našich srdcí!

V krvi svých ran, můj Ježíši, omyj od hříchů mou duši,

omyj od hříchů mou duši.

Žár svého srdce uhasím, do bolesti tvojí vstoupím,

do bolesti tvojí vstoupím.

HOŘKÉ ŽALY

Postní pobožnost „Gorzkie žale“ byla poprvé zpívána 13. března 1707 v bazilice Svatého Kříže ve Varšavě.

Vznikla na základně pašijových písní a modliteb, ve kterých si věřící křesťané připomínali Kristovo utrpení a uctívali jeho Svaté rány od krvavého potu v Getsemanské zahradě až po jeho ukřižování.

Strukturu pobožnosti vytvořil P. Stanislav Benik z Kongregace misionářů svatého Vincence z Pauly pro Bratrstvo sv. Rocha, ale velmi brzy se rozšířila do dalších farnosti v celém Polsku a spolu s Poláky se rozšířila do okolních zemí.

Pobožnost má tři části, které se konají před vystavenou Nejsvětější Svátostí Oltářní v postní době, hlavně o postních nedělích a ve Svatém týdnu. Všechny tři části se pak věřící modlí na Velký pátek.

Pobožnost je oblíbená pro svoji jednoduchost, pro krásu svých textů vypočítávajících události pašijí, i pro tesknou melodii, která dojímá lidské srdce.

Před pobožností je za zpěvu písně vystavena Nejsvětější Svátost oltářní. Na úvod pobožnosti se zpívá hymnus HOŘKÉ ŽALY a čte se krátké rozjímání.

Následuje HYMNUS, který je u každé části jiný, a mluví o Ježíšově utrpení:

„Žal duši svírá, srdce smutek cítí, když se Pán Ježíš připravuje k smrti, v zahradě klečí, krvavý pot stéká, srdce umdlévá.“

NÁŘEK DUŠE NAD TRPÍCÍM JEŽÍŠEM je vlastně litanie, na kterou křesťané odpovídají společným zvoláním a vyznáním lásky Ježíši milovaný!

Následuje podmanivý ROZHOVOR S BOLESTNOU MATKOU, dialog člověka, který je zasažený utrpením Pána a jeho Matky stojící pod křížem. Často se tento rozhovor zpívá střídavě mužskými a ženskými hlasy.

A na konci každé části ještě zazní chvalozpěv: Buď pozdravený! Buď pochválený! Pro nás raněný i zneuctěný! Buď velebený, buď oslavený! Bože nekonečný!

  Pobožnost je často spojená s pašijovým kázáním, dříve se také konal průvod s Nejsvětější Svátostí kolem kostela za svitu svíček, v současnosti se uděluje svátostné požehnání.

  Hořké žaly je zvláštní bohoslužba, ve které se spojujeme s trpícím Pánem. Je to zpívaná meditace o Kristově utrpení a zároveň prosba o osobní obrácení a obrácení celého světa k nekonečné Lásce.

  Proto zazní i v naší farnosti. První část ve středu Svatého týdne, druhá část na Zelený čtvrtek a třetí část po Velkopátečních obřadech.

NAHLÉDNUTÍ DO FARNÍCH KRONIK

Kronika Farnosti Domažlice

1901

  V děkanském chrámu Páně v neděli a ve svátky musejí býti čteny čtyři mše svaté a byli při děkanském chrámu jen tři kněží, čtvrtý kněz pro neděle a svátky musel býti vyhledáván, a jestli která ze čtyř mší byla vynechána (bývala to nejčastěji tzv. půldvanáctá), což zhusta se stalo, byl lid věřící nespokojen a reptal. Výpomoc pak stála pana děkana Dobrého velmi mnoho ročně. Nový hřbitov, jenž je mnohem vzdálenější než staré zavřené hřbitovy, ztížil nesmírně duchovní správu.

V nově postavené kapli v Chrastavici žádají sobě věřící velmi často mši svatou a jiné funkce obřadní. Mimo to doby přítomné vyžadují mnohem intenzivnější práci v pastoraci. Tyto příčiny pohnuly mě, aby oba kaplani, kteří zde sloužili po smrti pana děkana Dobrého, zůstali natrvalo při děkanství. A podal jsem ihned žádost ke slovutnému patronátnímu úřadu. Městský úřad návrh děkanského úřadu schválil.

  Velebný pan kaplan Jan Šindelář, který 20 let při děkanství domažlickém působil, odstěhoval se 1. srpna jako farář do Milavče. Zmíněný pan kaplan byl horlivý v duchovní správě, těšil se dobrému zdraví a neúnavně pracoval, avšak pro velikou a nesmírnou šetrnost (nahospodařil sobě za ty léta 15. 000 zlatých) nebyl příliš oblíben. Nutno dodat, že tyto peníze odkázal na stavbu nových varhan v děkanském kostele.

Všeobecným přáním byla oprava neb znovupostavení nových varhan. Již měla být oprava zadána firmě, když 8. srpna v noci spadlo z klenby několik velkých kusů malty. Obecní zastupitelstvo se jako patron chrámu usneslo, aby malba děkanského chrámu byla před postavením varhan úplně obnovena. A s pracemi aby se začalo už na jaře 1902.

Bolestně dotkla se domažlického děkana velká rána, která postihla celou osadu domažlickou. Ve čtvrtek 1. srpna ve 3 hodiny odpoledne snesla se nad Domažlicemi hrozná bouře spojená s průtrží mračen a děsným krupobitím. Tma najednou nastala taková, že jsme museli rozžehnout svíci, abychom něco viděli. Příšerné mraky táhly se směrem od Vavřince přes Domažlice.

Mračna děsivě černá a pod nimi jakoby bílá mlha, jeden blesk stíhal druhý, pojednou velké kroupy dopadaly na zem a spousty vod lily se z oblak, to trvalo asi čtvrt hodiny. Lid zděšený sbíhal se ze všech stran, aby pomáhal v ohrožených místech. Proudy vod vnikaly do sklepů, bytů a hlavně chlévů, odkud dobytek byl spěšně vyváděn. Škody na polích a lukách byly nesmírné a nikdo se nemohl zdržeti slz při pohledu na zničenou slibnou úrodu. Pro zdejší kraj byla poslána státní podpora 60. 000 korun, z nichž třetina byla věnována na úpravu cest v osadách.

1902

  Z odkazu Marie Ebenstreitovy se opravily a pozlatily dva postranní oltáře. Pan starosta Petr Hána dal na svůj náklad opravit a pozlatit kazatelnu. Pan Jan Ludvík se svou matkou Annou opravil oltář svaté Anny.

Na opravu oltáře Panny Marie Bolestné přispěla dobroditelka, která nechce být jmenována. Jiná zbožná měšťanka dala obnos na opravu oltáře Panny Marie Růžencové. K májovým pobožnostem byla z darů od věřících zakoupena nová socha Panny Marie Lurdské.

Z vylíčeného popsání jest vidno, že jak nynější obecní zastupitelstvo královského města Domažlic, tak i věřící starostlivě o chrám Páně pečují, což také od nejdůstojnější biskupské konzistoře milostivě uznáno bylo.

  Hned po příchodu svém pomýšlel jsem na intenzivnější práci v duchovní správě, a proto jsem mimo jiné zavedl konferenční řeči pro všechny věřící (předtím konaly se jen pro katolickou Jednotu a účast bývala slabá). Takže každý pátek v postě měl jsem v děkanském chrámě tyto řeči. Účast byla veliká.

  Dříve při májových pobožnostech litanie se četly a jen dvakrát zpívaly. Dohodl jsem se s pány kaplany, že v květnu bude se konat při každé májové pobožnosti každý den promluva, a pak zpívané loretánské litanie. Těchto pobožností se pak musejí účastnit všichni kněží při děkanství pracující.

1904

  V červnu tohoto roku zemřel zasloužilý kostelník děkanského chrámu, pan Vilibald Teich. Po 30 let věrně a dovedně zastával službu svou. Přesto podivný zvyk zde panoval, že kostelník v kostele v sakristii z matrik na lístky vypisoval matriční údaje, podle nichž se pak na děkanství vystavovaly listiny matriční. Všechny matriky se tak nalézaly v sakristii a v síni, kde se křtí.

  Po úmrtí jmenovaného kostelníka dal jsem všechny matriky přenésti na děkanství a uložiti do velké nové skříně, kterou pořídil patronátní úřad, od těch nejstarších z roku 1631. Některé matriky byly ve stavu prabídném, takže by již brzy vzaly za své.  Proto dal jsem 62 knih matričních spraviti. První matriky musely být list za listem spravovány, listy se drobily, proto se na okraje listů přilepovalo plátno průsvitné, aby se drobení zamezilo.

Práce na první matrice trvala pět dní, vykonal ji mistr knihařský Vilibald Kohout se svým pomocníkem. Celkem na matrikách pracoval od 15. listopadu 1904 do 20. ledna 1905 a podal účet na 337 korun. Slavná městská rada poukázala tento obnos ku výplatě děkanskému úřadu.

KATECHISMUS DUCHOVNÍHO ŽIVOTA

(Kniha o svátostech od kardinála Roberta Saraha z roku 2022)

Část pátá: Duch svatý

  Duch svatý je středem života církve. Již ve Starém zákoně Duch hovořil skrze proroky, vyučoval, vedl, dával smysl dějinám Izraele. Často se říkalo, že Duch svatý zůstal v západní církvi velkým Neznámým, o kterém se hovoří jen málo. Nepochybně je to proto, že v Nejsvětější Trojici je Tím, který jedná prostřednictvím lásky, nikoliv rozumu. A to, co patří k lásce, se slovy a pojmy vyjadřuje jen velmi obtížně.

Syn Boží se vtělil, přebýval mezi námi, mluvil k nám, mohli jsme ho vidět a dotknout se ho. Ale Duch svatý byl církvi dán jako oheň, jako vánek. On sám je velkým tichem.

  Pro mnoho křesťanů zůstává Duch svatý nepostižitelnou osobou Boží Trojice, kterou nevíme, jak oslovit, vzývat, zachytit.

A přece je Duch svatý ten, který přebývá v našem nitru, kdo způsobuje, že v nás sídlí dar samotného Boha, inspiruje nás, vede nás k tomu, abychom hovořili a jednali podle Boha. Zajišťuje naše zrání a růst ve víře a v lásce k Bohu a k bližnímu. Působí náš pokrok ve vnitřním životě a vytrhuje nás ze zmatku a ruchu vnějšího světa, aby nás uvedl do důvěrného vztahu s Bohem.

V prvních staletích církve se křesťanská modlitba obracela k Bohu Otci skrze Ježíše Krista. V prvotním křesťanství nebylo vzývání Ducha svatého nijak rozšířeno, modlitby církve adresované přímo Duchu svatému, jako Veni, Sancte Spiritus, pochází až z devátého století.

Duch svatý však přesto nikdy nechybí v modlitbě církve. Jeho působení je rozhodující při vysluhování všech svátostí.

To On posvěcuje křestní vodu, aby křtěnci byli očištěni ze všech hříchů a ponořeni do Božího života.

To On při vkládání rukou a pomazání křižmem při biřmování odívá křesťana Boží silou.

Jeho vzýváme, aby uzdravil nemocné. On také posvěcuje spojení muže a ženy v manželství a uchovává je ve vzájemné lásce a svornosti.

Světí biskupy a kněze a dává jim účast na Kristově kněžství.

Ve svátosti smíření Duch svatý nechává mizet temnotu hříchu v nás a dává nám radost a sílu milovat, jako miluje Bůh.

A jak intenzivní musí být působení Ducha svatého, když kněz obnovuje Kalvárskou oběť při sloužení mše svaté na našich oltářích!

Ano, Duch svatý je skutečně duší církve, a to je třeba si připomínat, když přijde pokušení soudit církev podle slabostí a omezení lidí, kteří ji tvoří a kteří jí vládnou.

Příště: Poklad eucharistie.

PROMLUVY

Oběť na kříži a špína světa

  Ježíšovým křížem se uskutečnilo to, o co lidstvo usilovalo skrze nejrůznější oběti zvířat nebo plodin ve všech možných náboženstvích. V primitivních náboženstvích si člověk obětí usmiřoval bohy, vlastně je tak trochu podplácel, snažil si je naklonit, aby mu byla odpuštěna nějaká vina a aby si zajistil klidný a spokojený život. V Ježíši Kristu a jeho kříži přichází Beránek Boží, o kterém Jan Křtitel řekl „To je ten, který snímá hříchy světa.“

  Křesťané věří, že skrze Ježíšův kříž je svět zbaven vin, které Boží Beránek bere na sebe a vyvyšuje je na dřevo kříže. Obnovuje se vztah Boha k člověku, který byl narušen prvotním hříchem.

Beránek Boží přijal na sebe všechen lidský hřích a tím na sebe vzal všechnu tu špínu světa.

  Když se my setkáme s nějakou špínou, bojíme se, abychom se neušpinili, a dáváme si velký pozor. Zlobíme se, když se přeci jen ušpiníme. Proč? Protože dobře víme, že čisté se dotykem nečistého zamaže a poskvrní, ale nikdy to není naopak, že by se něco špinavého vyčistilo dotykem s čistým…

  Ježíš se nebojí zamazat se od našeho hříchu. On, nekonečně čistý, se nebojí naší špíny.

Ve své absolutní vydanosti Otci má pro ni místo – celé svoje tělo. Je zbičovaný, trním korunovaný, posmívají se mu, vložili mu na ramena kříž a hodili na něj všechnu špínu světa, přesto zůstává čistý.

  Při tomto doteku kříže špína světa vyprchá, protože je proměněna skrze bolest v lásku, v nekonečnou lásku. Ježíš je na kříži zbaven všeho, nic mu nezůstalo, ale právě v této chvíli na kříži je pro nás tím největší darem.

Přináší totiž odpuštění. Jeho slova „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí!“ platí nám všem. Jsme to my, kteří nevíme, co činíme, když se dopouštíme hříchu, nám se odpouštějí ty rány bičem, bodající trny, pády pod křížem, těžké dřevo na ramenou, bolest ukřižování…

To musí být ale strašlivý Bůh, který chce takovou oběť! Nebyli v tomhle snad pohanští bohové lepší a shovívavější? Ale Bůh tuto oběť nenařídil. Bůh přeci nemůže nařizovat zlo. On lidské zlo, lidskou zlobu a hřích nechává dopadnout na sebe sama a použije ji pro dobro a spásu člověka.

Bůh sám sebe ustanovuje místem smíření. On sám pije kalich vší špíny a nepravosti a silou své lásky přináší usmíření a zahání temnotu.

P. Petr Mecl.

BOŽÍ SVĚTLO V NAŠÍ DOBĚ

(Meditace Benedikta XVI. k církevnímu roku)

Cesta k Velikonocům

  Smyslem katechumenátu, kterým prvotní církev člověka uváděla v setkání se Zmrtvýchvstalým Kristem, bylo před vlastní křtem krok za krokem poznávat Ježíšovu cestu, život s ním a tak život s Bohem.

Svatý Řehoř z Nissy to vysvětluje: „Mojžíš neviděl Hospodina, nemohl spatřit jeho tvář, ale viděl jeho záda. Když se v evangeliu jeden zeptal na věčný život, Pán mu odpověděl: Přijď a následuj mě! Jenže ten, kdo následuje, vidí záda toho, jehož následuje. A tak se poučil i Mojžíš, který chtěl spatřit Boha, jak může člověk Boha uvidět. Boha následovat, ať už jej vede kamkoliv, znamená vidět Boha.“

  Člověk se musí vydat na cestu, člověk musí Pána Ježíše chápat jako Cestu, vžít se do něho, aby se experimentem života přiblížil ke skutečnosti. Z tohoto důvodu vznikl katechumenát. Aby víra nebyla zvěstována čistě intelektuálně jako pouhá informace, ale člověk ji vstřebává postupně v procesu vžívání se do ní a tím, že ji žije spolu s ostatními.

Na této cestě potřebujeme svědky. Tak tomu bylo od počátku, to patří ke struktuře poznání křesťanství. Zmrtvýchvstalý Kristus se nezjevuje mase lidí na nějakém velkém veřejném divadle. To vůbec není způsob, který by mu byl blízký. Naopak ukazuje se pár svědkům, kteří spolu s ním šli kousek jeho cesty ke smrti. Jít pospolu umožňuje setkat se s pravdou. Tato cesta má rozmanité stupně a podoby. V postupném setkávání se s Ježíšem je to skutečné poznání, to je zkušenost, kterou může prožít každý, ne z pozice diváka, ale tím, že se zapojí a účastní se experimentu života s Bohem.

  Moderní člověk nevěří v takovou absurdní věc jako je zmrtvýchvstání. Podivné poselství o prázdném hrobě v mnohých ale přeci jen vzbuzuje neklid, který pronásledoval dokonce i první učedníky, když k nim přiběhla Marie z Magdaly se zprávou, že spatřila Zmrtvýchvstalého. Pohrdli domnělými ženskými povídačkami, ale ve skrytosti duše si už tak jistí nebyli. Mohla by to být pravda? Odváží se vydat na cestu k hrobu, aby se přesvědčili.

  K víře člověk nemůže ani nemá být přemlouván a přemluven. Ale jak to pak udělat? Jak pozná člověk sílu Všemohoucího vzkříšeného Pána? Musí se sám vydat na cestu…

MOC PRAŽSKÉHO JEZULÁTKA

Pražské Jezulátko u karmelitánů

  Roku 1628 darovala kněžna Lobkovicová sošku Jezulátka klášteru karmelitánů na Malé Straně v Praze. Byla umístěna v kapli noviciátu a novicové karmelitánského řádu se před ní pravidelně modlili. V té době už deset let probíhala v Evropě krvavá třicetiletá válka. Nelítostné běsnění vojsk se nevyhnulo ani Praze, v roce 1631 obsadili město protestantští Sasové a karmelitáni uprchli z kláštera. Vojáci klášter vyplenili, sošku Jezulátka poničili a nechali pohozenou mezi troskami.

  Za šest let se karmelitáni na Malou Stranu vrátili, mezi nimi byl také otec Cyril od Matky Boží, který byl už jako novic velkým ctitelem Jezulátka. Hledal sošku a našel ji konečně v sutinách za oltářem. Vzal ji s úctou, postavil opět na čestné místo a denně se před ní modlil.

Když jednou klečel v modlitbě před soškou, uslyšel hlas: „Smilujte se nade mnou a také já se smiluji nad vámi. Dejte mi moje ruce a já vám dám svůj pokoj.“ Teprve nyní si otec Cyril uvědomil, že soška Ježíška nemá ruce. Jenže klášter byl bez prostředků a převor dával všechny dary na rekonstrukci poničeného kláštera. O opravě sošky nechtěl slyšet.

  Několikrát se stalo, že neznámý dárce přinesl otci Cyrilovi větší obnos na opravu Jezulátka, jednou to byl umírající kajícník, podruhé neznámá žena. Otec převor ovšem vždy peníze vzal a nechal za ně opravit část kláštera. Jezulátko čekalo a zůstávalo bez rukou.

Otec Cyril z toho byl smutný a stále se vroucně před soškou Jezulátka modlil. A znovu uslyšel hlas: „Postav mě u vchodu do sakristie, objeví se někdo, kdo se nade mnou smiluje.“ Ani ne za hodinu přišel do kostela jistý řemeslník, který při pohledu na Jezulátko nabídl, že ho zadarmo opraví. Jeho nabídka byla o to vzácnější, že tento dobrodinec byl sám na mizině. Sotva ale řemeslník sošku opravil a umístil znovu do kostela, vyhledal ho jeden dlužník a vrátil mu dluh. Tak začalo Jezulátko žehnat. Klášteru i obyvatelům města.

  Už o dva roky později, roku 1639 ochránilo Jezulátko Prahu během švédského obléhání. Také v roce 1648 Švédové sice zradou dobyli Hradčany, ale do Starého Města se nedostali. Dokonce švédský generál Königsmarck nečekaně vydal klášteru ochranný glejt, díky kterému mohli karmelitáni v klášteře zřídit vojenský lazaret. Rostl počet divů a zázraků. Lidé si vyprošovali nejrůznější milosti, často prosili o dobrou smrt a spásu duše. K Jezulátku proudila procesí také v době morových epidemií v letech 1649, 1680 nebo 1713.

Příště: Zázraky Pražského Jezulátka.

SLAVNÉ OBRAZY SVATÝCH

Antonín Rafael Mengs: Sen svatého Josefa

  Malíř Anton Rafael Mengs se narodil 12. března 1728 v Ústí nad Labem jako syn dánského malíře Ismaela Mengse. Vyrůstal s otcem a dvěma sestrami v Drážďanech, později se přestěhovali do Říma.

Tam studoval antické a renesanční umění, v roce 1754 konvertoval ke katolicismu a stal se ředitelem vatikánské malířské školy. Jeho fresky i obrazy mu brzy vynesly pověst skvělého malíře.

Od roku 1760 pracoval i pro španělského krále Karla III. jako jeho dvorní malíř, nicméně přes všechnu slávu a uznání zemřel nakonec roku 1779 v chudobě a zanechal po sobě kromě mnoha malířských děl také dvacet dětí.

Antonín Rafael Mengs byl pohřben v římském  kostele svatého Michaela a svatého Magnuse, který je také nazýván „kostelem Frísů“ (původních obyvatel Nizozemí).

Obraz Sen svatého Josefa vytvořil Antonín Mengs roku 1774. Inspiroval se částí Evangelia svatého Matouše, který popisuje, co se stalo, když do Betléma dorazili tři mudrci od Východu a předali narozenému Králi své dary:

Když mudrci odešli, zjevil se Josefovi ve snu anděl Páně a řekl: „Vstaň, vezmi dítě i jeho matku, uteč do Egypta a zůstaň tam, dokud ti neřeknu. Herodes bude totiž po dítěti pátrat, aby ho zahubil.“

Svatý Josef, ochránce Panny Marie a dítěte Ježíše, sedí a v ruce má poutnickou hůl. Poslední události ho pořádně unavily.

Marné hledání přístřeší, narození Dítěte ve chlévě, příchod pastýřů, návštěva tří mudrců… bylo toho dost. Podepře si hlavu a usíná. A zdá se mu sen. Krásný zářící anděl mu energicky nařizuje vstát a jít dál. Do nepřátelského Egypta, který se Svaté Rodině stane útočištěm před nepřítelem ještě větším – krále Herodem a jeho vojáky.

Za okamžik Josef procitne a znovu vykoná, co po něm Bůh žádá. Bez námitek, bez váhání, beze slova, oddaně a věrně. Neboť takový je svatý Josef.

ZE STARÝCH CESTOPISŮ

Manka Římanka – Manka plní slib chudoby

  Všechno, co si Manka vzala do chudoby, byla postel, truhla, almárka, kříž a obraz svatého Františka. Co měla v hotovosti, rozdala a za poslední peníze si koupila šest svíček. Než odešla ze své sednice, oblékla si františkánské šaty, lehla si v nich na prkno, kolem rozestavila šest hořících svíček. Jirka slyší, že ho Manka volá, otevře sedničku a hrůzou mu poklesnou nohy. Napadlo mu, že se Manka zbláznila, copak budeme  nýčko dělat? Mušíme zavolat doktora. Manka se ale blaženě usmívá a povídá: „Jirko, takhle to chci mít, až umřu, víš, v tútěch šatech, takhle svíčky vokolo a hromničku v hlavě. Rakev nenatřenou, bez věnce. Ten mi dáte kolem hlavy, viď, že mi vyhovíš?“

Jirka si sed na židličku a usedavě plakal. Manka asi blázní, myslel si. „Vstaň, Manko, všechno to hudělám, ale svleč to roucho a zavoláme doktora.“

„Cák tě, Jirko, napadá, dyk mám hlavu v pořádku, jenom dělám prubu, a chci vědět, jestli to uděláš, až umřu!“ Jirka všechno v tom leknutí slíbil, zhasil svíčky a zvedal Manku z prkna umrlčího. Manka těšila milého bratra a přečetla mu, že i rodina sv. Františka měla Františka za blázna a zřekli se ho. To že patří k pokoře.

  Manka opustila bratra, sestru, švakrovou a šla do obecní kovárny. Brzy se k ní nastěhovaly dvě vdovy. Ty se kolem Manky měly, jedna druhou předstihovaly v úsluhách. Na jídlo chodila k bratrovi a dál si vydělávala na živobytí. Bratr jí však knížku s věnem nevydal, aby měla někdy aspoň na pohřeb. Snad dva roky vydržela „chudobu“, ale v poslední zimě nachladla, jak v noci klečívala při modlení a dostala zápal plic. Jirka Manku prosil, že jí převezou domů, nebo do její nové sednice, kde se bude teplo držet. Ale Manka ne. „Mlč, Jirko, nesváděj mě k pohodlí těla hříšnýho! Hřešilo, tak ať teď trpí!“

Mance ale bylo hůř a museli přivést pana doktora. Obklady přišly dávat Mance sestra Hančí s neteří Mankou. Ze zápalu Manku vyléčili, ale zdraví, síla, ráznost se nevrátila. Manka chřadla půl roku.

Na žeň se pustila do Bavor, ale ne na práci, ale rozloučit se. Dědeček tam taky stonal, tak ho obsluhovala, a když umřel, do rakve ho uložila a doprovodila. Mladí měli kočár a přivezli zpět ze hřbitova Manku, Manka jim prádlo dala do pořádku a toužila domů. Chůze jí už dělala potíže. Dovezli jí do Brodu a tam odtud už šla pěšky. Ne za tři hodiny, jako dříve, ale za půl dne.

  Jakmile začaly podzimní chladné dny, Manka si dala topit. Zima jí stále byla a průdušky zlobily. Některý den jí mlhy tolik dusily, že zašla k bratru Jirkovi. Dostala záduchu. Bratr naléhal, aby se vrátila domů, že ta hrozná domýšlivost a umíněnost dělat svatou jí o život připraví, ale Manku nepřemluvil. Dodal tedy aspoň palivo už drobně nasekané a březové loučky, které dlouho v kamnech drží, do kovárny, aby ty dvě vdovy hodně topily. Ženské byly moc hodné, pomáhala jim Manka živit osiřelé děti, a děsily se, jak je uživí, umře-li Manka.

Vzdor všemu Manka ulehla, aby už nevstala. Nemohla už k posledku nic jiného jíst než mléko, a to jí v hojnosti přinášela švagrová a selky, kterým v nesnázích vypomáhala radou i prací. V nemoci byla Manka trpělivá, když sestra, bratr nebo neteř sedávali u ní v noci, tu je vždy posílala spát. Říkala: „Pomoct mi nemůžete dejchat, tak copa?“

A tu jednou řekla bratrovi: „Jirko, pamatuješ na tu mou průbu na umrlou? Víš, abys nezapomněl, dvanáct svíček kolem a v hlavě hromnici. Voblek je v truhle, rubáš bílý a přes něj františkánský, do ruky kříž z holi poutnické. Na hlavu bílý panenský věnec, nenatřenou rakev a chudej funus bez děvčat, jen nejbližší z rodiny. Vdovám dejte všechny šaty a zbydou-li peníze z věna, napečte chleba chudým a rozdejte. Pamatuj na mě, Jirko, ve výročí dej na mši.“

Jirka to celý uplakaný slíbil, vždyť měl Manku rád a nýčko jí ztrácí navždy.

  Děti těch vdov přišly každou chvíli se ptát: „Této, ještě dnes neumřete? Tuten polštář bude můj, viďte?“ Manka odpovídala: „Bude, to víš, že bude, a ten druhý bude Markýtky.“ Trvalo to už pár dní a děti byly nedočkavé. Přicházely se denně dívat na „své“ polštáře.

Jednou povídá Dodlička: „Teta, já už bych chtěla ležet na tom vašem polštáři, tak moc bych ho chtěla mít!“ Manka se zasmála a povídá: „Dodličko, já ti ho dám hned a Markýtce taky. Ale přineste mi polínka z kolny, abych měla co pod hlavu.“ Dodlička šla, přinesla polínka, pak vytáhly děti polštáře, Mance daly pod hlavu polínka a Manka byla šťastná, že zrovna tak to měl svatý František. Sestra Hanče přiběhla a užasla: „Manko, Manko, ještě tě drží dávání? Vždyť se dočkají, až umřeš!“ Manka ale řekla, že ne. Po umrlých se dětem nemá nic dávat. Až umře, všechny podušky i polštáře musí vdovy dát do pecí a spálit.

  Manka už neležela, jen seděla podepřená polštářem, salup (vlněný pléd na ramena), který s ní prodělal všechny poutě, měla na kolenou. V noci i ve dne vdovy topily, aby měla teplo, a Manka byla plná radosti, že umře.

Příště: Smrt Manky a pohřeb.

A JEŠTĚ PŘÍBĚH NA ZÁVĚR

O svatém Josefovi, který létal

  Byl jednou jeden správce hradu, jmenoval se Felix. Přestože to byl výborný a vážený řemeslník, mistr kolář, upadl ne vlastní vinou do chudoby. Ručil svým majetkem příteli, ten ale nadělal dluhy a utekl, takže ubohého Felixe a jeho rodinu neustále navštěvovali exekutoři. Když pak zase jednou přišli obtěžovat, ukryla se Felixova těhotná manželka v jeskyni a tam porodila svého syna Josefa.

  V dětství Josefa postihla vleklá nemoc, byl pět let opoután na lůžku, nemohl chodit do školy, děti s ním nekamarádily a cítil se velmi osamělý. Začal se hodně modlit, postil se, toužil po cestě do Assisi, aby tam navštívil hrob svatého Františka. Nakonec vykonal s matkou Františkou pouť aspoň do nedaleké vesnice Galatone, kde byl na přímluvu Panny Marie konečně uzdraven.

  Bylo mu 16 let a nastal čas, aby se vyučil nějakému řemeslu. Jenže byl dost nešikovný, taky netrpělivý, často se zasnil a nedával pozor, takže u žádného řemeslníka dlouho v učení nevydržel, každý ho za chvíli poslal domů.

  Nakonec byl přijat do řádu františkánů minoritů jako laický bratr. Josef po těžké práci ve stájích po nocích tajně četl a studoval, a když se to dozvěděli jeho představení, rozhodli se přeci jen ho nechat vysvětit na kněze. Stalo se tak 18. března roku 1628 a Josef vždycky říkal: „Moje vzdělání bylo velmi chatrné a za to, že jsem byl vysvěcen na kněze, vděčím jen Boží milosti a Panně Marii“.

I po vysvěcení Josef konal všechny těžké a podřadné práce, pomáhal ve stájích i při stavbě svého kláštera, snažil se být užitečný a nenápadný. A tak by to zůstalo, nebýt mimořádného Božího daru levitace.

Poprvé se to stalo 4. října 1630, když Josef vedl procesí k poctě sv. Františka z Assisi. K úžasu všech přítomných se během průvodu kolem kláštera vznesl téměř dva metry nad zem a v tomto „nadhledu“ dovedl procesí bratří do kostela. A stávalo se mu stále častěji, při modlitbě, mši svaté, kdykoliv začal mluvit o Bohu, Ježíši, Panně Marii nebo duchovních věcech, zmocnila se ho extáze, která se navenek projevila levitací.

Řeholníci tuto schopnost po prvotním šoku přijali jako fakt, jako projev Boží milosti. Otce Josefa navštěvovaly v klášteře davy lidí toužící po duchovním rozhovoru, na jeho přímluvu se stalo i několik zázraků uzdravení. Samozřejmě čelil i nedůvěře a obvinění z podvodu, byl přísně vyšetřován na příkaz samotného papeže, ale nakonec byl úplně očištěn. Zemřel v klášteře ve městě Osimo roku 1663 a je zde i pohřben.

Roku 1767 byl papežem Klementem XIII. svatořečen Josef Kupertinský, lidé ho viděli jako nešikovného, nevzdělaného, neschopného, Bůh to ovšem viděl jinak…