ÚVODNÍK - V KAJÍCNOSTI ZAČNĚME PŮST

„V kajícnosti začněme půst…“ žádá hlas proroka Joela, jak to zpíváme v jedné z antifon při udělování popelce.

V nejstarší církvi připravovali se křesťané na Boží Hod Velikonoční postem pouze na Velký pátek a Bílou sobotu. Od 4. století byl půst prodloužen na 40 dní podle příkladu Pána Ježíše, jenž se postil 40 dní. A tato doba je především dobou pokání, nejen pro veřejné hříšníky, kteří byli na Popeleční středu symbolicky vykázáni z chrámu, ale i pro ostatní věřící je to doba kající. V postě připravovali se také katechumeni ke křtu, po celý půst byli vyučováni. Konečně v těch čtyřiceti dnech oslavuje se památka umučení Páně. Od 9. století zaveden je zvyk zahalování oltáře, kdy před hlavní oltář byla zavěšena plachta zdobená obrazy z umučení Páně. Zahalování to souviselo také s pokáním, jako byli na Popeleční středu vyloučeni hříšníci z chrámu, tak měli se ostatní věřící káti se dobrovolně a měli být alespoň zbaveni pohledu na oltář. Zbytek tohoto zvyku je v zahalování křížů a obrazů ve Svatém týdnu.

  Největší stupeň kajícnosti a smutku projevuje se v liturgii posledních tří dnů Svatého týdne. Už v 8. století objevuje se zmínka o „temných hodinkách“, které jsou pozůstatkem veřejné modlitby kněžských hodinek (breviáře). Jsou vpravdě plné symbolů. Na velkém svícnu svítí a postupně se zháší 15 svící, což připomíná postupné opouštění Pána Ježíše jeho apoštoly, poslední svíce zůstává hořet na znamení zmrtvýchvstání Pána Ježíše. Střídá se zpěv kajících žalmů a starozákonních lekcí z proroka Jeremiáše, který pláče nad zkázou města Jeruzaléma. Zpustošený Jeruzalém zobrazuje duši zpustošenou hříchy, ale též Spasitele, který na sebe vzal hříchy světa. Na konci hodinek způsobený rachot byl kdysi znamením ukončení modliteb, nyní má ráz symbolický, označuje zemětřesení a pukání skal při smrti Pána Ježíše.

Liturgika (1936)

  Půst bez kajícnosti je vlastně jenom další dieta, kterou se snažíme dodržet. I když si během postní doby odřekneme všechno možné, jídlo, cigarety, televizi, tablet… bez upřímné kajícnosti to pro naši duši nemá žádný smysl.

REPORTÁŽ NA ÚVOD

Jak jsme se připravili na dobu postní

  Jednoho krásného dne jsme se vypravili vlakem na výlet do města České Budějovice. Náměstí pojmenované podle svého zakladatele, českého krále Přemysla Otakara II., je obklopené historickými domy s podloubími, na každou stranu z náměstí vede mnoho uliček, které jsou plné obchodů, a kaváren, koupíte tu domácí chleba, praženou kávu, orientální čaje, ruční výrobky, a při prohlídce toho všeho se můžete i snadno ztratit. Naštěstí je historická část obklopená parkem a Mlýnskou stokou, která je pozůstatkem obranného vodního příkopu.

  Součástí historických hradeb je i klášter dominikánů s gotickým kostelem Obětování Panny Marie. Dnes se mu říká „piaristický“, protože bratry dominikány vyhnal Josef II. a jejich klášter daroval piaristům, jejichž řád jako snad jediný považoval za užitečný, protože jeho členové se věnovali školství a výchově dětí.

  Na hlavním oltáři je už několik století uctíván milostný obraz Panny Marie Budějovické, zvané také Madona v klasovém oděvu, protože její šaty jsou posety obilnými klasy.

  Samotný kostel je většinu dne uzavřený, ale i procházka po přilehlém náměstí je velmi hezkým zážitkem, z každé strany náměstí na vás hledí kus historie. Monumentální severní zeď kostela má na sobě zvláštní oblouky, po renovaci kostela připomínají dnes již zbořenou kapli, ve které byl uctíván obraz Panny Marie, než byl přenesen na hlavní oltář. Podle písemných svědectví byla kaple plná drahocenných předmětů, které darovali věřící z vděčnosti za vyslyšení svých proseb, uzdravení apod.

Vysoko nad hlavou, na budově bývalé solnice vystupují z omítky podivné lidské tváře. Podle legendy jsou to zazděné hlavy lupičů, kteří se rozhodli vykrást přilehlý kostel. V noci zde ale překvapili modlící se jeptišku, která ovšem prokázala mimořádnou duchapřítomnost. Slíbila loupežníkům, že je zavede ke skutečnému kostelnímu pokladu, a pak je zamkla v sakristii. Zvonem přivolala pomoc, takže lupiči byli chyceni a pro výstrahu sťati.

  Při naší návštěvě byl kostel v podvečer otevřený, protože v pět hodin měla začínat adorace. V pět hodin přesně jsme byli v kostele sami, tedy kromě kněze, který umístil Nejsvětější Svátost v monstranci na oltář, a ministranta, který kolem ní zapálil dvanáct svíček. Měli jsme tak nečekanou výsadu soukromé adorace v nádherném kostele v naprostém tichu…

  A to byl nakonec ten nejlepší ze všech krásných zážitků v královském městě České Budějovice.

Zprávy a oznámení

  Výměna kartiček Živého růžence bude v neděli 5. března 2023.

  V neděli 5. března 2023 bude mše svatá v 10. 30 v Jezné s udělováním popelce.

  V neděli 19. března 2023 bude sloužena v kostele sv. Josefa v Úhercích poutní mše svatá ve 14. 00 hod.

  V pondělí 20. března 2023 v 17. 00 hod. Slavnost svatého Josefa, mše svatá v Nýřanech.

  V sobotu 25. března 2023 se koná pouť naší farnosti ke svatému Prokopovi do kláštera Sázava.

Odjezd autobusu v 7.00 hod. od kostela sv. Prokopa v Nýřanech. Hlaste se co nejdříve.

Na zpáteční cestě navštívíme ještě Svatou Horu u Příbrami, kde budou mít zájemci možnost připojit se slavnostním slibem k modlitební akci „Duchovní adopce nenarozených dětí“.        

  V úterý 28. března 2023 se v Nýřanech bude konat Vikariátní schůze. Mše svatá ráno bude proto v 9. 00 hod. se všemi kněžími našeho vikariátu.

  Ve středu 29. března 2023 obnovíme v kostele v Nýřanech starobylou tradici Pobožnosti Temné hodinky (Horae tenebrae). Začínáme v 17. 00 hod.

V pátek 31. března 2023 od 16. 00 hod. Postní kající bohoslužba slova se zpovídáním v kostele v Nýřanech.

  Květná neděle se svěcením ratolestí a čtením pašijí bude slavena v sobotu 1. dubna 2023 ve Zbůchu, v neděli 2. dubna 2023 v Nýřanech a v Heřmanově Huti.

  Sbírka na pomoc lidem v Turecku a Sýrii po zemětřesení vynesla 7. 500,- Kč. Všem dárcům Zaplať Pán Bůh!

  Setkání na faře v Nýřanech bude v pátek 17. března 2023 po večerní mši svaté.

VELIKONOČNÍ OBŘADY 2023

Středa 29. března 2023

17. 00 hod.       NÝŘANY

Pobožnost, při které si zpěvem žalmů připomeneme slova Pána Ježíše: „Nemohli jste se mnou jednu hodinu bdít?“

9. 00                  NÝŘANY

11. 00                HEŘMANOVA HUŤ

Svěcení ratolestí a průvod do kostela, pašije.

18. 00                NÝŘANY

Připomínka Poslední večeře. Pobožnost „Korunka k Božímu milosrdenství“ a bdění v Getsemanské zahradě do 20. hod.

Od 15. 00 hod. otevřený kostel pro adoraci a osobní modlitbu.

17. 15                Křížová cesta

18. 00                NÝŘANY

Velkopáteční obřady. Uctívání Svatého kříže, přímluvná modlitba za celý svět. Pobožnost u Božího Hrobu do 20. hod.

21. 00                NÝŘANY

Vigilie Velké noci. Svěcení ohně. Chvalozpěv Exultet. Obnovení křestních slibů.

9. 00                  NÝŘANY

11. 00                ÚLICE

11. 00                HEŘMANOVA HUŤ

Oslava Zmrtvýchvstání Páně. Žehnání velikonočních pokrmů.

9. 00                  NÝŘANY

10. 30                JEZNÁ

Žehnání velikonočních pokrmů.

MOUDROST A ZBOŽNOST PÍSNÍ KATOLICKÝCH

Kříži svatý

(k uctívání kříže na Velký pátek)

Kříži svatý, skrze tebe otevřeno jest nám nebe

zlobou hříchu zavřené.

Dej nám srdce zkroušené.

Kříži svatý, pro mé hříchy, nesl tebe Ježíš tichý,

dej, ať vroucně želím jich,

zanechám již skutků zlých.

Kříži svatý, na němž tělo Spasitele mého pnělo,

budiž uctěn ode mě,

jenž tě líbám horoucně.

Kříži svatý, buď mi v kříži, když mě těžce k zemi níží, podporou a posilou,

pozvedni mě silou svou.

Kříži svatý, když mi v boji nepřátelé zkázu strojí,

ty buď zbraní, štítem mým,

nad nimi ať zvítězím.

Kříži svatý, ve tvém stínu ukrývám svou hříšnou vinu,

svatá krev ran Kristových,

smyje skvrnu hříchů mých.

Kříži svatý, při skonání tebe objat je mé přání,

abych s Kristem podíl měl,

na tobě jenž kdysi pněl.

NAHLÉDNUTÍ DO FARNÍCH KRONIK

Kronika farnosti Kožlany naposledy

1945

  Děti ve škole v Kožlanech i v Hedčanech jsou neobyčejně hodné. Tak hodné děti pisatel nikde neměl. Nahradí to snad jiná zklamání. Obě školy jsou zabrány už asi rok pro ubytování německých válečných uprchlíků. Učí se omezeně, pokud byla zima, neučilo se vůbec pro nedostatek topiva. V Kožlanech slouží za učebny dva sály v hostinci a také v „Sokolovně“. Místo v hedčanské škole, učí se v soukromém bytě v Černíkovicích. A tak toho ubohá děcka mnoho neumí, a zvlášť v některých disciplínách, které se nevyučují vůbec, jsou hloupé jako pařezy. Za to však nemohou.

  5. května 1945 byly Kožlany probuzeny pěti výstřely z pušky. Z některých oken vlají české prapory, a za chvíli z každého domu. Jsou strhávány německé nápisy, rozšiřuje se zpráva o národní revoluci. Vlády v Kožlanech ujímá se Národní výbor, prožíváme plně několik dní boj o Prahu s hrdinnými obránci. Kostel večer o májové je plný, modlíme se za bojující Čechy. Mnohé oko se zarosilo slzou, když po šesti letech poprvé zase se nese prostorami chrámu národní hymna.

  Skoro týden trvá vzrušení, radost i bolest, jednotlivá města volají o pomoc – Plzeň, Praha, Mělník, Zbraslav. Ostré šarvátky v blízké Žihli zúčastňují se i kožlanští vojáci. V úterý první americké tanky dojely do Kralovic. V Kožlanech přes den tábořilo ruské jezdectvo, tancuje se na louce, vojáci rozdávají kuřivo a dětem mlsky.

  V neděli 13. května jsou děkovné bohoslužby, kázání na téma mír, pak Te Deum, svatováclavský chorál, modlitby za padlé. Kostel je plničký.

  Na Boží Hod svatodušní koná se oficiální slavnost národní. K žádosti hlavního pořadatele, pana učitele Koláře, konají se bohoslužby dříve, aby se i věřící mohli zúčastnit. V průvodu jsou národní kroje, kráčí sokolstvo, školní dítky, národní garda, národní výbor, hasičstvo, kněz, prostý lid i inteligent v krásné svornosti.  Kéž ta jednota v obci potrvá. Na tribuně na náměstí se konají projevy. Jen prudký déšť po celou dobu slavnosti je závadou.

  Po celý květen byly konány májové pobožnosti, a to každý den. Návštěva, zvláště o nedělích, byla velmi slušná. K mariánskému oltáři nouzovým prozatímním vedením zaveden elektrický proud a oltář osvětlen dvěma reflektory.  O elektrickém osvětlení celého kostela se již jedná, a snad už v nejbližších týdnech dojde k práci.

  Teprve letos, po šesti letech, na Slavnost Božího Těla, svobodně vyšel Kristus ke čtyřem oltářům v městečku. V průvodu kráčelo mnoho školních dítek, mnoho družiček, zástupcové úřadů, řada ministrantů a prostého lidu. Nebesa se nestyděli nést dva starostové (z Hedčan a z Dřevce), počasí nádherné, i hudba zjednána, anžto průvod bez hudby byl by nemyslitelný.

  22. července prudká větrná smršť nadělala mnoho škody v okolí i v Kožlanech, na střechách obytných budov, na polích, které byly v proudu žní, i v sadech. Poškozena střecha fary, kostela, věže a nejvíce farní stodoly. Ve farní zahradě mnoho stromů poškozeno nebo i zničeno.

  První svobodná pouť po svatém Vavřinci byla oslavena mší svatou s asistencí, jíž celebroval veledůstojný pan vikář František Šírek. Na kůru provedl pražský libocký chrámový sbor pod taktovkou člena orchestru Národního divadla, pana Karla Černického, Fibichovu mši a jiné skladby.

  19. srpna jsme v kostele poděkovali za úrodu, celkem velmi slušnou, a posvětili si kytičky klasů. Kostel byl také ozdoben obilninami.

  Od 1. Října 1945 přebírá pacht farní usedlosti po panu Josefu Švolbovi pan Antonín Šindelář, dosud rolník v Chříči. Vlastní statek na Benešovsku v místech evakuovaných Němci pro zřízení jejich střelnice. Nechce se tam ale vrátit pro nebezpečí úrazu a pro přílišné zpustošení polností.

  V zimě je pořádáno každou neděli po mši svaté pro děti loutkové představení za součinnosti majitele loutkového divadla, pana hajného Řenče, Katolické akce a Junáků. K nemalé radosti dětí se tedy usídlil Kašpárek na faře.

1946

  Jaro 1946 bylo nádherné, ale suché až katastrofálně. Na všech důležitých místech, ne jenom zde, ale i v celém státě jsou příslušníci komunistické strany. Místní výbor (dříve městská rada) je ze dvou třetin komunistický. Předseda výboru, komunista pan Kožíšek, vynadal před veřejností administrátorovi, který si dovolil při veřejné schůzi o sjednocení tělovýchovy hájit sjednocení federativní proti organickému, jež je doporučováno komunistickou stranou. Úspěchu přesto bylo dosaženo, všechny spolky hlasovaly pro demokratičtější federaci. Neodvolá-li předseda své urážky před národním výborem, bude mít věc soudní dohru.

  Elektrizaci kostela není možno provést. Nelze sehnat řemeslníky. Vybraná částka 25. 000,- Kč je uložena v místní záložně.

Skoro 50 rodin se z Kožlan odstěhovalo. Ti, kdo byli v Kožlanech přes válku pro lepší zásobovací poměry, stěhovali se domů. Ostatní odcházejí jako národní správcové do pohraničních území spravovat majetek po Němcích vypovězených do Reichu.

Po dlouhé době opět se letos konaly ve zdejším kostele obřady Svatého týdne. Průvod při Vzkříšení byl jen kolem kostela.

Ve dnech 5. – 9. května konaly se v obci okázalé oslavy při výročí české revoluce a znovunabytí svobody.

PROMLUVY

Uzdravení slepého (4. neděle postní)

Každá postní doba vrcholí ve Velikonoční vigilii. Jejím centrem není mnoho čtení ze Zákona a proroků, jak si často myslíme, ale je to obnova našeho křestního vyznání jako odpověď na radostné poselství právě přečteného evangelia. Je to naše radostné přiznání, že věříme ve vzkříšení, ve věčný život, v milujícího Boha. Ve všech chrámech světa by v tu chvíli mělo zaznít toto nádherné fortissimo.

Nechme se na tu chvíli připravit dnešními čteními. Zkusme si představit, že vrcholí náš katechumenát a my dychtivě očekáváme, své přiznání ke Kristu. Vydejme se na cestu spolu s dnešním slepcem, protože na něm se nám ukazuje růst víry. A hlavně, nechme se od něho poučit.

Když Ježíš s apoštoly procházejí kolem slepce, on zaslechne, o čem si povídají. Důležitější však je, že z Ježíšových rukou přijímá dar uzdravení. Ježíše nezná, je to pro něj člověk, který udělal bláto, ale ví, že vidí.

Přiměje ho to k tomu, aby se ptal sám sebe: kdo je Ježíš? A v duchu tohoto rozjímání už veleradě odpovídá, že je to prorok, což je pro duchovní elitu dost silná káva. Ale v této nové síle, v této nově poznané pravdě se dokáže bránit nátlaku a zároveň jít ve svých myšlenkách ještě dále. Je-li ten člověk Ježíš prorok, musí být poslaný od Boha a koná tedy v jeho jménu. Stále více rostoucí víra přivádí uzdraveného slepce do pozice učedníka.

K vrcholu jeho cesty dojde při druhém setkání s Ježíšem, který ho nenechá v pochybnostech a sám ho vyhledá. Vnitřní obrácení a víra přímo vytryskne do vyznání Ježíše jako Mesiáše a do pocty, která přísluší jen Bohu.

Cesta uzdraveného slepce je cestou ke světlu. Touto cestou kráčí nejen katechumeni, je to cesta nás všech, cesta od neznalosti živého Krista až k upřímnému vyznání v srdci.

Evangelium nám nabízí různé reakce na zázrak uzdravení slepého, ve kterých se také můžeme najít:

Sousedé slepce vidí hlavně senzaci a nic víc, proto se ptají „Kde je ten Ježíš?“ Možná chtěli vidět nějaký další zázrak nebo se nasytit chlebem…

Velerada má pocit, že za tím něco vězí, ale přece nebudeme věřit, my zbožní, někomu, kdo nedodržuje Zákon… „Nás chceš poučovat?“

Rodiče slepého mají strach a chtějí svůj klid, proto se bojí vyznání. „My nic nevíme“.

Uzdravený slepec otevírá srdce Kristu a to ho dovede k jednoznačnému vyznání „Věřím, Pane.“

Bůh nám dnes skrze evangelistu Jana radí: vaše víra i skutky ať jsou opravdové, aby vaše „Věřím“ při Velikonoční Vigilii mělo základ v srdci naplněného Kristovým světlem.                                                              P. Petr Mecl.

SVATÝ TOMÁŠ AKVINSKÝ

Modlitba svatého Tomáše za uspořádání života

Tomáš Akvinský proslul ve své době hlavně jako vynikající teolog, spisovatel, řečník a filozof. Byl to ale v první řadě dominikánský mnich a muž hluboké modlitby.

Jeho modlitba „za uspořádání života“ je velmi vhodná právě na začátku doby postní, kdy si máme uvědomit, jak žijeme, co je naší prioritou, čemu přikládáme význam a co naopak zanedbáváme.

Proto si tuto krásnou modlitbu na úvod povídání o svatém Tomáši Akvinském (ve zkrácené verzi) představíme a možná i doma pomodlíme:

Dej mi, Pane, pevné srdce, které nezlomí žádná nesnáz,

rozum,       který tě poznává,

moudrost, která tě nalézá,

život,                        který se ti líbí,

vytrvalost,    která s důvěrou k tobě lne,

důvěru, jež mě konečně učiní zcela tvým.

Učiň mě,       poslušným bez odmlouvání,

chudým bez stísněnosti,

čistým bez porušení,

trpělivým bez reptání,

pokorným bez přetvářky,

veselým bez nevázanosti,

vážným bez příkrosti,

hbitým bez lehkovážnosti,

bohabojným bez malomyslnosti,

pravdomluvným bez dvojakosti.

Dej, abych své časné tresty přijímal jako pokání,

abych s tvou milostí na zemi dobře užíval tvých darů

a v nebi byl účasten tvých radostí a tvé slávy.

Neboť ty žiješ a kraluješ po všechny věky věků. Amen.

ŽIVOT Z LITURGIE

(z knihy jezuity P. Roberta Tafta)   

Světlo v liturgii

Kniha Apoštolská tradice, která vznikla kolem roku 215, popisuje jednoduché domácí křesťanské lucernarium, které v sobě zahrnuje také „modlitbu za světlo“: „Večer, když je přítomen biskup, jáhen přinese lucernu a postaví se uprostřed věřících a přednese díky… a všichni odpovídají: Amen“.

Od konce 4. století se začínají objevovat části domácího rituálu a symbolika večerní lampy také ve veřejných nešporách katedrály v Kapadokii a také v Palestině. Poutnice Egerie popisuje kolem roku 384 zapalování večerní lampy v Jeruzalémě. Lampa je zapalována od světla, které neustále hoří v jeskyni Svatého Hrobu. Pak se biskup posadí na své místo, stejně tak i kněží, a dál se zpívají různé hymny a antifony.

V tomto obřadu, zvaném „lucernárium“, využívá církev zapálení svítilny při západu slunce, aby nám připomněla Beránka, který je věčným světlem nebeského Jeruzaléma a sluncem, které nezná západu. Díkůvzdání za světlo, průvod se světlem, je vedle zpěvu žalmů druhou základní částí obřadu nešpor v každé tradici východní i západní církve.

Ve večerní modlitbě celé církve slavené při západu slunce a na počátku noci, byli vedeni křesťané k tomu, aby vzdávali Bohu díky při pohledu na rozžatou svíci jakožto symbol Krista, světla světa.

V dnešní době zahlcené elektřinou je poměrně obtížné ocenit překvapivou krásu svíček a lamp, jejichž světlo proráží temnotu noci.

Svatý Bazil mluví o večerním hymnu díkůvzdání při zapalování lampy a cituje starodávný hymnus Fós hilarion. Říká, že hymnus byl starý už v době jeho působení, a nikdo si už nepamatoval, kdo ho složil. Tento hymnus je jeden z prvních křesťanských chvalozpěvů, které dosud existují. Je modlitbou ke Kristu, pravému světlu, které osvěcuje a působí spásu.

Světlo si oblažující,                                                      Denní námahu nesouce

Kriste, slávy jas mající                                     došli jsme k západu slunce,

od Otce věčného,                                                         hle, večer začíná,

od Boha nesmrtelného,                                                Otci, Synu, Duchu sláva,

nebeského, svatého,                                                     Bohu jedinému chvála

věčně blaženého.                                                          ať nyní zaznívá.

Sluší se po všechny časy chválit tebe všemi hlasy,

Kriste, Synu Boží.

Ty nám věčný život dáváš, proto se ti celý svět náš

klaní u podnoží.

ŽALMY = PÍSNĚ CÍRKVE

Třetí část – Žalm je píseň

  Žalmy byly vždy součástí židovské bohoslužby, předpokládá se, že ze začátku tvořily jednotlivá pásma, která na sebe navazovala, v chrámu se pak odehrávalo jakési bohoslužebné drama, ve kterém vystupoval jako hlavní postava král – potomek krále Davida. Po zániku izraelského království se i nadále žalmy zpívaly při bohoslužbách v synagogách ve stejném pořadí jako předtím, i když jejich význam už byl jiný.

  V době apoštolské církve byly žalmy zpívány pravidelně při liturgii, zvláště oblíbené byly ty, které odkazovaly k Ježíši Kristu.

  Mnoho žalmů má různé nadpisy, kterým už dnes sotva rozumíme, většina se týkala způsobu přednesu žalmu. Některé jsou označeny jako „žalm“, jiné jako „píseň“, která má být doprovázena hudebními nástroji. „Za doprovodu strunných nástrojů“ má být například zpíván žalm 54 nebo 76, nástroj je specifikován zase někde jinde jako „osmistrunný nástroj“. Žalm 5 má být zase doprovázen na flétny nebo šalmaj.

  Není pochyb, že žalmy byly zpívány nejen v bohoslužbě židovské, ale i v liturgii křesťanské. Ve středověku samozřejmě na nápěv gregoriánského chorálu a latinsky, po II. vatikánském koncilu se zpěv žalmu mezi čteními vrátil do liturgie v národním jazyce, takže se tvořily nové melodie a nápěvy, které by těmto jazykům lépe odpovídaly. I dnes by se žalmy měly při mši svaté zpívat, nikoliv recitovat, ať už s doprovodem varhan nebo bez něj.

  V roce 1984 byl pro českou církev vydán nový Žaltář, který obsahuje žalmy zpívané při mši svaté, v jeho úvodu pan kardinál Tomášek uvádí jasné pokyny pro zpěv a doprovod žalmu:

  „Zpěv žalmu nevyžaduje nutně varhanní doprovod, může se zpívat i bez doprovodu. Varhanní doprovod plní svůj účel pouze tehdy, dokáže-li dokonale sjednotit zpěv lidu. Neplní ale svůj účel, zdržuje-li přirozené tempo. Když varhaník doprovází žalm, pak odpověď doprovází v síle doprovodu mešní písně. Pro doprovod veršů volí varhaník tím nejslabším rejstříkem. U zpěvu žalmů je třeba volit přirozené tempo, nemělo by být ani příliš pomalé, ani příliš uspěchané. Zazpívaná odpověď by měla vypadat asi tak, jako bychom ji pozorně a zřetelně přečetli bez zpívání.“

VÝROČÍ SVATÉHO PROKOPA

Sázavský klášter jako poutní místo

  Centrem Sázavského kláštera je kostel, ve kterém jsou v kryptě uloženy ostatky svatého Prokopa, později v ní byly pohřbeny i jiné význačné osobnosti, takže když v roce 1588 chtěli věřící vyzvednout ostatky světce ze zchátralého kostela, vzali s sebou nevědomky do pražské katedrály i kosti jiných pohřbených. Pražský arcibiskup Sobek navrátil do sázavského kláštera ostatek sv. Prokopa v roce 1669, a tak znovu oživil úctu a poutní tradici na Sázavě. V roce 2003 byl symbolicky obnoven hrob svatého Prokopa na Sázavě v kryptě chrámu.

  V kostele můžeme vidět milostný obraz svatého Prokopa. Zvláštní na něm je, že světec má na něm zavřené oči. Obraz byl namalován někdy kolem roku 1600 a z ambitů kláštera byl kolem roku 1660 přenesen do kostela, protože se množila svědectví o zázracích. Světec totiž otevíral oči a měnil se výraz jeho tváře, což například v roce 1638 vyděsilo jednu děvečku natolik, že v ambitech omdlela. V roce 1710 byla na Sázavu vyslána zvláštní komise, aby tato svědectví prošetřila, užaslí komisaři byli sami svědky toho, že Prokop na obraze otevřel oči a sledoval jejich pohyb po chrámu, což všichni odpřísáhli. Poslední svědectví o tomto jevu je z roku 2006.

  Na přímluvu svatého Prokopa se samozřejmě dálo mnoho zázraků, zejména uzdravení. Ve 13. století byl uzdraven panoše bohatého šlechtice, který byl stižen trápením zlého ducha. Ve 14. století je zaznamenáno uzdravení dívky z Kolína od narození slepé, a následně úplné uzdravení starší ženy zcela zkroucené revmatismem.

Nedaleko kláštera se nachází Čertova brázda, kde podle legendy zapřáhl Prokop do pluhu čerta, jak bývá často zobrazováno. Dříve tato brázda vedla ze Sázavy až do Chotouně (což je přes dvacet kilometrů), dnes je patrná jen její první část. V brázdě je postavena křížová cesta.

  Součástí klášterního areálu je Severní zahrada, lákající k tiché meditaci a odpočinku, pozůstatek osady laických pomocníků kláštera již od středověku. Byl zde pro ně postaven i malý kostelík zasvěcený sv. Kříži, jeho pozůstatky jsou dnes odkryté.

ZE STARÝCH CESTOPISŮ

Cesty se sklem Jiřího Františka Kreybicha

První část – Životní a obchodní začátky

  Narodil jsem se roku 1662 zplozen otcem Jiřím a matkou Evou, kteří mě vychovávali a posílali do školy, a kterým jsem pomáhal u koní do svých 16 let. Potom mě na celé čtyři roky poslali k mému švagru Kryštofu, malíři skla, abych se u něho vyučil sklomalbě. Poté mě slovutný sklářský cech v Chřibské propustil z učení, uděliv mi výuční list.

  Ještě půl roku pracoval jsem u svého švagra Kryštofa, abych se od něj naučil řezání skla. Poslal mě do sklárny k panu Preislerovi do Seewiesen, kde jsem naložil plný trakař špatného skla a odcestoval jsem přes Bavory do Lublinu v Kraňsku, a zůstal jsem tam jeden rok řezaje a prodávaje tam sklo. Odtud jsem cestoval do Mariazell a vykonal jsem tam pobožnost. Pak jsem ve Vídni přijal práci u jednoho Norimberčana, který řezal sklo pro císařský dvůr.

Jelikož v té době vyhlásil Turek našemu císaři válku, vyzbrojil se náš císař a vyrazil se šedesátitisícovým vojskem před Ostřihom. Turek ale dorazil s vojskem čítajícím třistatisící mužů a porazil císařské vojsko, a tak ve Vídni nastal velký poplach a všichni se snažili z města utéci ze strachu z Turka. Odjel jsem tedy také z Vídně a odebral jsem se domů, kde jsem v Chřibské získal mistrovské právo, za které jsem zaplatil dvaadvacet kop grošů.

  Po roce vydal jsem se zase s oběma svými švagry na další cestu. Přes Berlín jsme mířili do Pruska skrze Kurský záliv. Koupili jsme si jezdecké koně, ale protože přes moře to bylo blíže, najali jsme si člun, nalodili jsme se i s koňmi a vydali se na moře. To bylo zpočátku klidné, ale o půlnoci vypukla bouře, nastalo hromobití a strašlivě se blýskalo a pršelo, takže jsme mysleli, že půjdeme ke dnu. Když nás vítr dohnal ke břehu, nechali jsme koně vyskočit a skočili jsme za nimi. Koně se ale při tom skoku zranili, takže jsme je museli pod cenou prodat.

Do Vratislavi jsme dojeli v poštovním voze. Po návratu domů jsem šel na námluvy za svou milou a 25. září 1685 jsme slavili svatbu.

  Na svou čtvrtou cestu jsem se vydal roku 1688 s jedním vozem skla do Hamburku, kde jsme si najali anglickou loď a pluli do Londýna. Avšak překvapila nás velká bouře, bouře tak běsnila, že se jedna bárka se čtyřiceti lidmi potopila. Slyšeli jsme je křičet, ale neviděli jsme nic, protože to bylo v noci a byla tma jak v pytli. Po šesti dnech jsme dorazili do Londýna. Zboží jsme museli přinést do celnice, kde jsme otevřeli všechny bedny a zaplatit vysoké clo. Pak nám šest týdnů trvalo, než jsme nějaký kousek prodali, neboť ve městě bylo šest skláren a vyráběly hezčí sklo, naše však bylo řezané a malované, a takové sklo se tam ještě nedostalo, my jsme byli první. Nakonec přišel nějaký člověk, který se nabídl, že se pokusí prodat naše sklo u dvora, což se mu také podařilo, a nakonec se o naše zboží kupci prali a vše jsme prodali.

  Král Jakub (který se přiznával k víře katolické) jednu neděli pozval členy parlamentu do Windsoru, kde měl páter Petr, jezuita, kázání v přítomnosti krále, a kázal tak ostře proti kalvinistům a zatratil Kalvína do horoucích pekel, což pány z parlamentu tak popudilo, že opustili kostel a odjeli zpět do Londýna. Sám jsem též to kázání slyšel.

  Šestou cestu jsem vykonal do Moskvy, vyjel jsem z domova se dvěma vozy skla přes Slezsko, Polsko, Bílou Rus, Litvu, Minsk a Smolensk do Moskvy. V Moskvě si mě dal povolat kníže Golicyn a koupil ode mě sklo za sto říšských tolarů. A dal mě ubytovat v odděleném dvoře a zajistil, abychom pro své koně dostali čtyři fůry sena a pro mě a mé pacholky vědro kořalky.

Brzy ale vypuklo povstání, neboť kníže Golicyn jako poručník mladých carevičů zosnoval s princeznou Sofií, která tehdy byla na trůnu, spiknutí proti nejmladšímu z carevičů, Petru Alexejeviči, kterého chtěli dát zabít. Spiknutí se ale nezdařilo, dvanáct spiklenců bylo popraveno a carevna Sofie byla do konce života vězněna v klášteře. A kníže i s ženou a dětmi byli vypovězeni na Sibiř, aby tam lovil soboly. Tehdy byli z Moskvy i ze země vyhnáni jezuité, aby tam nešířili jinou víru. Musel bych toho mnoho napsat, kdybych měl popsati všechno, co se v Moskvě událo, ani celá knížka by na to nestačila…

  Na osmou cestu jsem se vydal poprvé do Uher spolu s mým kmotrem. Vyjeli jsme zjara přes Slezsko a Horní Uhry na Bardejov, Prešov a Košice do města Tokaj. Avšak v Tokaji jsme se o svatodušních svátcích nedopatřením dostali do křížku s tamními vojáky, prostřelili mi paži a můj kmotr utržil sečnou ránu na ruce. Vojáci byli potrestáni, ale já jsem si musel ruku dvacet týdnů léčit. Pokračovali jsme pak do Sedmihradska a obchod se nám dařil. Na zpáteční cestě nás ale málem zamordovali, kdybychom nebyli ostražití. Lapkové na nás číhali u cesty a stříleli na nás, pak se ale objevila dvojice uherských šlechticů a oni se rozprchli. Ukázalo se později, že lapky vedl místní poštmistr, který jim dával vědět, když se objevili obchodníci.

A JEŠTĚ PŘÍBĚH NA ZÁVĚR

Pes

  Pátého dne stvoření se všechna stvořená zvířata rozeběhla po Zemi. Na nebesích zůstal jen pes, připlížil se k Bohu a olízl mu ruku. Bůh ho pohladil po hlavě.

  „Co chceš, pse?“ zeptal se Bůh vlídně.

  „Dobrý Pane Bože, chtěl bych bydlet u tebe v nebi, ležel bych třeba na rohožce před nebeskou bránou.“

  „Nepotřebuji psa,“ usmál se Bůh. „Vidíš, že jsem ještě nestvořil zloděje.“

  „A kdy je stvoříš, Pane?“

  „Nikdy, svou práci jsem dokončil. Už pět dní pracuji a teď je čas, abych si odpočinul. Podívej se na sebe, pse, jsi mé nejlepší stvoření. Můj mistrovský kus. Jdi a buď šťastný.“

  Pes si hluboce povzdechl: „Co budu dělat na zemi, Pane?“

  „A co bys chtěl víc?“

  „Tebe, Pane, můj veliteli! Nemohl by ses usadit taky na zemi?“

  „Ne,“ řekl Bůh.

Pes svěsil hlavu a měl se k odchodu, ale pak se otočil: „Kdyby tam na zemi jenom byl, dobrý Pane Bože, nějaký druh pána, podobný tobě…“

  „Ne,“ odvětil Bůh, „žádný tam není.“

  Pes se sklonil ještě níž a připlížil se blíž a úpěnlivě prosil: „Kdybys chtěl, dobrý Pane Bože, mohl by ses jen pokusit…“

  „Není to možné,“ odvětil Bůh. „Udělal jsem, co jsem udělal. Své dílo jsem dokončil.  Nikdy nestvořím lepší bytost, než jsi ty. Kdybych dnes ještě tvořil někoho jiného, nepovedl by se.“

  „Ó, dobrý Pane Bože,“ snažně prosil pes, „nevadí mi, že bude nepovedený, jen když budu moci chodit za ním všude, kamkoliv půjde, a lehnout si k jeho nohám, když zůstane na místě.“

  Bůh nevycházel z údivu, že stvořil tak dobrou bytost, a řekl psovi: „Jdi tedy. Ať se stane podle tvého srdce.“

  A zašel do své dílny a stvořil člověka.                      Bruno Ferrero: Hvězdy pro duši.