ÚVODNÍK - ŠETŘIT, ŠETŘIT, ŠETŘIT…

            Slyšíme to každý den a ze všech stran. Musíme se naučit šetřit a začít s tím co nejdříve. Šetří se čas, peníze, elektrika, benzín, voda, prostě všechno, co potřebujeme k životu. Šetří se už i v kostelích. Každý hledá tu svoji cestu k ušetření někde jinde.

• Někde omezili počet svíček na oltářích, nebo nechali jen dvě na obětním stole a jinde nic.
• Také květiny se již nekupují v takovém počtu, a když chtějí věřící ozdobit oltář svého oblíbeného světce, dozví se, že si mají výzdobu koupit za své.
• Někteří faráři se dotazují svých farníků, má-li se v kostele topit, či nikoliv. Jak často a v kolika lavicích…
• Jinde zase věřící zahájili dobrovolné pletení dek a svetrů pro zahřátí zimomřivých seniorů.

V kostele sv. Jakuba u bývalého františkánského kláštera v Trnavě mají kromě hlavního oltáře ještě čtrnáct vedlejších oltářů, a každý z nich je zasvěcen jednomu ze Čtrnácti pomocníků v nouzi.

Při naší návštěvě Trnavy před několika lety jsme v úžasu hleděli na ty oltáře, z nich každý byl pokrytý bílým vyšívaným plátnem, hořely na něm dvě vysoké svíce a uprostřed zářily čerstvé květiny. Už tehdy, kdy energetická a jiná krize byla v nedohlednu, nás zaskočila ta „marnotratnost“. Tolik svíček? Tolik kytek? A kdo pere tolik pláten? A vzpomněli jsme si na naši katedrálu v Plzni, kde byl ve stejné době takto ozdobený jen obětní stůl, a jinak nic, protože dávat cokoliv na vedlejší oltáře se prostě považovalo za zbytečné…

            Máme šetřit na Bohu a jeho domě, na liturgii a výzdobě kostela či nikoliv? Vzpomeňme na příhodu z evangelia, ve které Ježíš večeří u svého známého, a přijde žena hříšnice, aby mu pomazala nohy drahocennou mastí. Možná nejen Jidáše tehdy napadlo: „Proč jsme tu mast raději neprodali a nedali peníze potřebným? Proč ta žena tak plýtvá?“

            Pán Ježíš se tehdy oné ženy zastal. Svou marnotratností mu projevila velkou lásku. Nelitovala peněz, času, námahy. Ztrapnila se před ostatními. Snesla jejich posměch a útoky. Stálo jí to za to…

REPORTÁŽ NA ÚVOD

Jak jsme byli na setkání členů ekonomických rad

            Po třech letech (koronavirus) byli opět svoláni zástupci ekonomických rad farností na setkání do Plzně Litic, aby se dozvěděli, co je nového v hospodaření s majetkem diecéze a farností.

Přijelo nás o dost méně než minule, ale sál jsme celkem úspěšně zaplnili. Vyslechli jsme si přednášku ing. Kaly, hlavního ekonoma diecéze, a pak přednášku paní ing. Benešové, která je zodpovědná za správu majetku diecéze.

Po obědě jsme dostali za úkol diskutovat v několika skupinkách na téma: „Jak funguje naše ekonomická rada farnosti, jak probíhá naše komunikace s panem farářem a taky s biskupstvím.“ Jako vždy to byla ta nejzajímavější část programu, bohužel také jako vždy ta nejkratší. I tak jsme si vzájemně stihli říci mnoho praktických a poučných informací, i když ne všechny byly k zadanému tématu…

            Co z těch všech faktů, čísel a tabulek (celkem na 5 hodin) bylo pro běžného věřícího asi nejzajímavější:

• Každý farář bude mít od ledna 2023 novou nájemní smlouvu (se zvýšeným nájmem), se kterou navštíví ekonomickou radu farnosti a ta moudře zváží, zda by pan farář neměl platit farnosti ještě více, a to hlavně v případě, kdy se chová poněkud marnotratně, např. dvakrát denně koupe ve vaně nebo svítí na všechny lustry i v poledne… Kdo ale bude počítat ty žárovky a litry vody, je-li jich mnoho nebo přiměřeně, to řečeno nebylo.
• Všichni se mají pozorně dívat kolem sebe, do čeho by mohla farnost efektivně investovat, např. koupit nějaký dům či les, továrnu, hospodu nebo cokoliv jiného, co by po malé investici vynášelo velké peníze. Vaše nápady se zájmem očekáváme na faře i na biskupství…
• Nájemce našich polí budeme postupně tlačit k tomu, aby hospodařili ekologicky, říká se tomu „udržitelný rozvoj“. Je to pro ně výhodné, protože pak dostanou na pole větší dotace. A my jim hned poté můžeme zvýšit pachty…
• Naučte se šetřit na všech frontách! Zhasínejte, zbytečně netopte, kupte si svetry a rukavice, zvažte ale při nákupu čehokoliv, zda to skutečně potřebujete na faru či do kostela…
•  Zbavte se všeho nepotřebného, například kostela nebo fary, jehož provoz převyšuje vaše možnosti. Musíte umět pružně reagovat, když chcete něco vlastnit, musíte na to prostě mít peníze! Když je nemáte, a stejně si chcete nemovitost nechat, nejste dobří hospodáři. Nebraňte se změně a trhu…

Tak a máte o čem přemýšlet M.

Zprávy a oznámení

Slavnost Všech svatých v úterý 1. listopadu 2022. Mše svatá bude ráno v 7.45 a také večer v 16. 45 hod.

Ve středu 2. listopadu 2022 Památka zemřelých. Mše svatá ráno v 7. 45 a také večer v 17. 00 hod.

V neděli 6. listopadu bude výměna kartiček Živého růžence.

V tuto neděli si připomeneme Výročí posvěcení kostela sv.          

Prokopa v Nýřanech. Mše svatá bude pouze v Nýřanech!

Pobožnost za zemřelé na hřbitově:

JEZNÁ                         úterý 1. listopadu 2022          15. 00 hod.

NÝŘANY                    středa 2. listopadu 2022         16. 00 hod.

Mše svatá v kostele sv. Prokopa v 17. 00 hod. bude sloužena za všechny zemřelé.

V neděli 13. listopadu 2022 v 15. 00 hod. se koná tradiční svatomartinský koncert v kostele v Heřmanově Huti. Zahajujeme tím dlouhodobou sbírku na opravu místních varhan.

Ve čtvrtek 17. listopadu 2022 (státní svátek) bude mše svatá jako obvykle v 7. 45 ráno (latinsky).

Setkání na faře v Nýřanech bude v pátek 18. listopadu 2022 po večerní mši svaté (příprava na Misijní štrúdlování).

V neděli 20. listopadu slavíme Slavnost Ježíše Krista Krále. Po mši svaté v Nýřanech litanie a svátostné požehnání.

V pátek 25. listopadu 2022 proběhne v kostele v Nýřanech „Misijní štrúdlování“, tj. sbírka na misie formou prodeje domácích dobrot, které opět napečou naše skvělé pekařky.

Doba adventní začíná v neděli 27. listopadu 2022. V kostele v Nýřanech, v Pňovanech, v Heřmanově Huti a v kapli ve Zbůchu posvětíme adventní věnce, které si přinesete.

Sbírka na misie vynesla 4. 975,- Kč. Zaplať Pán Bůh!

P. Robert nebude ve farnosti přítomen od 3. do 12. listopadu 2022 (řádové exercicie).

NAHLÉDNUTÍ DO FARNÍCH KRONIK

Kronika farnosti Sušice

1903

            Jaro bylo zpočátku studené, ale nakonec tak příznivé, že úroda na polích byla nevídaná. Táž však zničena byla děsným krupobitím. V neděli 19. července po 7 hodině večerní snesla se nad městem Sušice a okolím strašná bouře s krupobitím, která během 10 minut zničila veškerou naději hospodářům na pěknou žeň, a zahrady ovocné i zelinářské strašně zpustošila nešetříc ani jediného kvítku. Kroupy, jež se hustě z oblak řítily na zem, nelze ani kroupami nazvati, ale kusy ledu, z nichž mnohé byly velikosti pěstě a útvaru hranatého. Prudkostí krupobití bylo rozbito mnoho střech ve městě a také tisíce okenních tabulek. Jen na děkanství bylo rozbito 62 tabulek!

1904

            Volby obecní v roce 1904 provedené, proti nimž byl podán protest ze strany lidové a katolické, byly místodržitelstvím v Praze zrušeny a nové nařízeny. Ty provedeny byly ve dnech 3. – 7. dubna a skončily úplnou porážkou strany židovsko – liberální. Za starostu města byl zvolen Josef Seidl, magistr farmacie. Nad volbou tou panoval ve městě nesmírný jásot, neboť skončeny byly tím neslýchané tyranie, které prováděl po řadu let předešlý starosta, Karel Uhl, hlavně proti náboženství katolickému, ač sám byl, pouze ale podle matriky, katolíkem. Na Květnou neděli byl pan starosta Seidl spolu s většinou členů zastupitelstva na slavných službách Božích.

1908

            Dne 4. prosince 1907 byl jmenován miláček všeho kléru a lidu, všeobecně vysoce vážený pán, pan kapitulní vikář, monsignore Josef Hůlka, biskupem českobudějovickým. Vysvěcen na kněze byl roku 1875. Po delší dobu byl v duchovní správě, pak spirituálem kněžského semináře v Českých Budějovicích. Konsekrován na biskupa byl 6. ledna 1908 nejdůstojnějším panem arcibiskupem kardinálem Skrbenským, za asistence biskupů královéhradeckého a pomocného biskupa pražského.

     V paměť 60letého panovnického jubilea nejjasnějšího panovníka našeho, císaře rakouského a krále českého Františka Josefa I., a na paměť svého sedmdesátého roku narození, věnoval pan Ferdinand hrabě Chotek svůj velkostatek Volšovy na věčné časy Kongregaci bratří Nejsvětější Svátosti oltářní v Českých Budějovicích. Při slavnostním odevzdání přítomen byl nejdůstojnější pan biskup českobudějovický a pan generální superior Kongregace P. Pius František Karpíšek.

            Náš nejjasnější panovník přál si oslavy svého jubilea viděti v dobročinnosti, zvláště ku opuštěné mládeži. Proto také paní hraběnka Josefa Chotková zakoupila za 66 tisíc korun hospodářství v Červených Dvorcích, tedy budovu statku a 16 korcí polí a luk, k tomu mlýn, hostinec na Volšovce a kupecký krám tamtéž. A věnovala to všechno spolku „Serafínské dílo lásky“, k založení sirotčince. Ten byl okamžitě v Červených Dvorcích založen a svěřen do péče ctihodné Kongregaci chudých školských sester v Horažďovicích.

1910

            Po dvanáctiletém pilném střádání milodarů, k nimž nejvíce přispěla městská spořitelna sušická a pisatel těchto řádek, bylo možné přistoupit k naléhavé opravě chrámu Páně u Matky Boží na starém hřbitově. Rozpočet zhotovil zednický mistr sušický, pan Václav Rudolf Mirvald, kterému oprava svěřena byla. Práce v měsíci červnu započal a 4. září ke všeobecné spokojenosti skončil.

            Při opravě kostela byla kostelní věž tak přizpůsobena, aby na ní mohly býti věžní hodiny. Hodiny dodala firma Karla Adamce v Čáslavi za 600 korun. Stará sesutím hrozící hradba kolem hřbitova nahrazena byla hradbou železnou. Malbu kostela provedl zdejší malíř, pan Jan Waldman. Při malbě bylo spotřebováno pět kop vajec, jež sebraly zdejší zbožné měšťanské dcery, které s nevšední ochotou po přifařených obcích dům od domu žebraly. Písek a vápno k opravě potřebné ochotně svezly obce Dobřín a Volšovy. Ostatní přifařené obce neučinily pro opravu kostela ničeho, zvláště obec Chmelná ukázala se neochotnou, neboť ač pisatelem těchto řádků prošena byla, přece každou fůru odepřela.

PROMLUVY

Památka všech zemřelých

            Když se večer dívám z okna fary ke hřbitovu, připomíná mi to chrám. Vidím oltáře s hořícími svíčkami, kolem kterých přes den lidé procházeli, zastavili se, vzpomínali, mnozí se i modlili nebo jen postáli v zamyšlení nad otázkou, jak je to vlastně se životem. Nejen těch, kteří nás ve smrti předešli, ale i se životem naším, se životem mým. I my budeme jednou naše zemřelé následovat.

            Jaký smysl má náš život, můžeme se ptát dál, z perspektivy smrti, hrobu, hřbitova, ale i v perspektivě věčnosti. Je zajímavé, že lidé, ať věřící či ateisté, docházejí neustále ke stejnému závěru: smyslem života je láska. Je to prosté a jednoduché.

Každý člověk lásce propadá, touží mít někoho rád, být pro někoho potřebný a důležitý. Myslím, že je to tím, že tato ctnost je nám všem vložena do srdce jako touha. Touha milovat, pomáhat, odevzdávat se, někomu patřit…

            Bůh je v Bibli nazýván Láskou. Apoštol Jan ve svém prvním listě říká jasně: „Bůh je láska“. Smysl života Ježíše Krista, Božího Syna zde na zemi byl právě v tom, aby nám lidem ukázal, že Bůh je láska. Že právě ona – Láska, že právě On – Bůh je smyslem našeho života.

            Abychom s Kristem vstali z mrtvých, je třeba s Kristem zemřít. Jak píše apoštol Pavel Korinťanům: „opustit domov tělesný a odebrat se do domova k Pánu.“

            Při křtu jsme byli ponořeni do Jeho smrti a zmrtvýchvstání, byli jsme položeni do hrobu a zároveň vyzdviženi, protože křest předpokládá tuto víru v Boží moc a lásku, která je silnější, než smrt.

            Narození a smrt jsou dva okamžiky lidského života, které jsou zahaleny Božím tajemstvím. Na počátku našeho života si můžeme být jisti, že Bůh nás tu chce mít jako své milované děti. Bůh si nepřál smrt a není jejím původcem, ale dopouští ji, aby ten, kdo jí projde, vešel do života, do splněné naděje, do naplněné touhy po lásce, po přebývání s Bohem.

            Přinášejme právě v tomto čase světu nejen útěchu, že ono to nějak dobře dopadne, ale především naději, že za životem není jen tečka a nic, ale je tam to, co nám Bůh připravil, a my si to ani v největší fantazii nedokážeme představit. Amen.

P. Petr Mecl (Chodov)

PAULÍNI

Duchovní adopce nenarozených dětí

Duchovní adopce je modlitba za dítě, kterému hrozí zabití ještě před narozením. Duchovní adopce trvá devět měsíců a spočívá v každodenní modlitbě jednoho tajemství svatého růžence a krátké modlitbě za nenarozené dítě a také za jeho rodiče.
            Dílo duchovní adopce bylo vytvořeno po zjeveních Panny Marie ve Fatimě a stalo se odpovědí na její výzvu k modlitbě růžence, pokání a nápravě hříchů. V roce 1987 byla myšlenka duchovní adopce dětí přenesena do Polska, konkrétně do Varšavy, odkud se velmi rozšířila. V současnosti je centrum Duchovní adopce na Jasné Hoře v Čenstochové.

            Duchovní adopce je velmi konkrétní, osobní a bezplatný dar modlitby, oběti a oběti, který pomáhá člověku bojovat proti vlastnímu sobectví, objevit radost z rodičovství a vnímat lásku Božíma očima. Často také oživí společnou modlitbu a lásku v rodině.

Duchovní adopci dítěte, jehož jméno zná pouze Bůh, může vykonat každý, muž i žena, laici, osoby zasvěcené, jakéhokoliv věku. Trvá vždy po dobu devíti měsíců, po jejich uplynutí může začít další osvojení dítěte. Kromě modlitby desátku růžence se doporučuje častá zpověď a svaté přijímání, adorace Nejsvětější Svátosti, četba Písma svatého, půst o chlebu a vodě, litanie apod.

Slib duchovní adopce by měl být skládán slavnostní formou před knězem v kostele, ale může být složen i soukromě.

Velmi se doporučuje slib složit v den některého významného svátku: například 25. března (Zvěstování Páně), 28. prosince (Svátek betlémských dětí) nebo v jakýkoliv mariánský svátek během roku.  

MODLITBA ZA DÍTĚ PO DESÁTKU RŮŽENCE:

Pane Ježíši, na přímluvu Tvé Matky Panny Marie, která Tě s láskou porodila, a na přímluvu svatého Josefa, který se o Tebe staral, Tě prosím o toto nenarozené dítě, které je v nebezpečí smrti. Duchovně jsem přijal za své. Prosím, dej rodičům tohoto dítěte lásku a odvahu, aby svému dítěti dali život. Amen.

ČTRNÁCT POMOCNÍKŮ V NOUZI

Svatá Kateřina (svátek 25. listopadu)

Svatá Kateřina Alexandrijská je symbolem čistého, nezkaženého mládí. Vynikala dary Ducha svatého, znalostí pohanské filosofie, křesťanské nauky, a zvláště odvahou a statečností.

Pocházela ze vznešeného rodu, byla prý dcerou egyptského krále Kosta, měla vzdělání a přitahovala pozornost svou krásou. Její rodiče ale zemřeli, a tak v paláci žila jen se služebnictvem. Na křest ji připravil jeden poustevník, a poté odmítala všechny nápadníky.

V době, kdy římský císař pobýval v Egyptě, pořádal v Alexandrii okázalé slavnosti na počest bohům, při kterých všichni pozvaní měli obětovat modlám. Jednoho dne předstoupila před něj asi 18letá Kateřina se slovy: „Císaři, pokud bys chtěl, mohl bys poznat, že vaši bohové jsou jen přeludem a pošetilostí. Rozum říká, že jen jedna bytost může být nejvyšší...“ A vytkla mu dále jeho krutost vůči křesťanům.

Císař byl unesen jejím půvabem, odvahou a výřečností. Proto ji také hned nepotrestal, ale povolal 50 filosofů, kteří byli mistry v řečnictví, aby ji veřejně usvědčili z omylů. Výsledek byl opačný, Kateřina filosofy v disputaci všechny porazila a někteří z nich se stali křesťany. Císař je nechal upálit a Kateřinu dal zbít pruty, uvěznit a mučit. Nakonec byla sťata mečem.

Legenda mluví o přenesení těla mučednice na horu Sinaj, kde ji andělé uložili v opevněném klášteře basiliánských mnichů. Mnich Simeon část ostatků mučednice přenesl do Rouenu ve Francii, odkud čtyři ostatky získal Karel IV. pro svatovítský chrám. Jako vděčný ctitel sv. Kateřiny, jíž přičítal pomoc v bitvě u Modeny, zbudoval na Karlštejně kapli sv. Kateřiny.

Kateřina je zobrazována s mečem a také s rozlámaným kolem, kterým byla mučena.

Je patronkou pařížské university, advokátů, filosofů, studentů, pedagogů, teologů, dívek, knihtiskařů, švadlen, soukeníků a řemeslníků pracujících s kolem nebo nožem i vězňů. Je vzývána při migréně, při postižení jazyka, v hodině smrti a při hledání utopených.

Nejstarší kostel svaté Kateřiny u nás můžeme navštívit na Tetíně. Byl postaven už roku 1200 v románském slohu. Za Josefa II. byl sice zrušen a nějaký čas sloužil jako sýpka, ale v roce 1848 byl vykoupen díky lidové sbírce, opraven a o deset let později znovu posvěcen kardinálem Schwarzenbergem.

TROCHU HUMORU NEUŠKODÍ

Murphyho zákony – o církvi

Když se do kostela vypravíte včas, má zrovna pan farář důležitý rozhovor v sakristii

a musíte na něj čekat.

Když se ale jednou opozdíte, začne bohoslužba přesně na čas a pan farář se nezapomene

významně kouknout na vás a na hodinky…

Ať si stoupnete do jakékoliv fronty ke svatému přijímání, vždycky ta druhá postupuje rychleji.

Čím nepohodlnější jsou kostelní lavice, tím delší je bohoslužba.

Většina duchovních káže podle rady svatého Pavla neustále,

ať je to někomu vhod, ale mnohem častěji nevhod.

V nejzajímavější části kázání přestane fungovat mikrofon.

Pan farář odejde ze zpovědnice právě ve chvíli, kdy na vás konečně přišla řada.

Buchta, kterou jste už stokrát dělala, se srazí zrovna v den,

kdy ji chcete přinést k obědu při vikariátní schůzi.

Varhany vykazují různé závady pouze do chvíle, kdy se na ně konečně přijede podívat

varhanář hodně z daleka.

KDO POSTAVIL A SVĚTIL KOSTEL V NÝŘANECH

            Dne 7. listopadu roku 1904 posvětil kardinál Lev Skrbenský, arcibiskup pražský, nový kostel svatého Prokopa v Nýřanech, který byl postavený podle návrhu architekta Rudolfa Vomáčky.

Ale víme vůbec, kdo vlastně byli tito dva pánové?

Arcibiskup Lev Skrbenský se narodil do starobylé šlechtické rodiny Skrbenských z Hříště jako druhorozený roku 1863.

Studoval na státním gymnáziu u benediktinů a pak v Kroměříži, kde složil maturitu. Podle přání rodičů studoval právo v Innsbrucku, odkud pak ale za dva roky přešel na teologická studia a na kněze byl vysvěcen v roce 1889.

Působil jako kaplan a farář na několika místech, roku 1899 se stal kanovníkem olomoucké kapituly a téhož roku byl také zvolen pražským arcibiskupem. O dva roky později se stal kardinálem. Bylo mu necelých 40 let! V průběhu první světové války vyjádřil císař František Josef I. nespokojenost s jeho nedostatečně burcujícím postojem ve věcech válečných a přinutil jej přejít do úřadu arcibiskupa olomouckého. V roce 1920 i na tuto funkci rezignoval, dožil na zámku v Horní Dlouhé Loučce, kde na Štědrý den roku 1938 zemřel. Pohřben byl v katedrále sv. Václava v Olomouci.

Pan architekt Rudolf Vomáčka se narodil roku 1847 ve Mšeně u Mělníka. Vystudoval stavební inženýrství a působil několik let v c. k. komisi pro výzkum a zachování památek v rakouské monarchii. Věnoval se mimo jiné projektování a stavbě sakrálních staveb v novogotickém a novorománském stylu. Také jeho dva synové působili jako architekti. Zemřel roku 1926 v Praze a je pohřben na Olšanském hřbitově.

ZVYKY A TRADICE

Adventní věštění

            O svátku svatého Ondřeje 30. listopadu začínala doba adventní a tím i nový církevní rok. Byl to nejoblíbenější den pro různé druhy věštění budoucnosti, protože většinu lidí samozřejmě zajímalo, co se bude dít po celý příští rok.

            Svatý Ondřej byl patronem nevěst i svatebního veselí, a proto se podle lidové víry v den jeho svátku mohly dívky dozvědět, kdo se stane jejich ženichem, kdy se provdají, jestli vůbec apod. Některé zvyky jsou známé (a používané) dodnes, jiné už upadly v zapomnění.

            Dívka zatřásla stromem nebo keřem a pronesla říkanku: „Svatý Ondřeju, já stromem chvěju, abys mi ukázal, koho se naděju“. Ze které strany pak první zaštěkal pes, odtud mohla očekávat ženicha.

            Večer napsala dívka jména tří chlapců na papírek a dala si je pod polštář. Ráno po probuzení vytáhla poslepu jeden z nich a přečetla si jméno ženicha. Lístečky se jmény se také vkládaly do knedlíků, a první, který vyplaval, se rozkrojil a odhalil jméno nastávajícího manžela.

            Dívka si stoupla na postel, odříkala modlitbu ke svatému Ondřeji, a pak už jen čekala na jakékoliv znamení, kdo bude jejím ženichem.

            Několik dívek položilo na lopatu kousek chleba. Který kousek snědl pes jako první, ta se měla první vdát. Někdy dívky podváděly a tajně namáčely chleba do sádla, aby si pes vybral zrovna ten jejich…

            Velmi oblíbené bylo lití olova, a to nejen na Štědrý den jako dnes, ale právě na svátek svatého Ondřeje nebo opakovaně při přástkách. Kousky olova se roztavily na lžíci a vlily do studené vody. Z tvarů ztuhlého kovu se odhadoval příští osud.

            Pokud olovo vytvořilo rovný kousek, znamenalo to klid a spokojenost. Uzavřený kruh věštil příslib peněz a dědictví. Oválný tvar znamenal lásku. Tvar hvězdy přinášel úspěch. Olovo ve tvaru hada varovalo před nepřátelstvím a pokušením. Když se tvar podobal ptáku, dala se očekávat důležitá zpráva…

Chlapci si tímto způsobem hledali náznaky svého budoucího povolání podle tvaru, který připomínal řemeslné nářadí apod.

Dodnes používaná a oblíbená je „věštba“ vdavek pomocí „barborek“, tedy větviček z třešně, které se utrhnou na svátek svaté Barbory. Které dívce do Štědrého dne rozkvetou, ta se příštího roku vdá. 

LATINSKÁ DUCHOVNÍ POEZIE

CONDITOR ALME SIDERUM

(nešpory doby adventní)

Životodárný tvůrce hvězd,

ty věčné světlo věřících,

Kriste, Vykupiteli všech,

vyslechni nářky prosících.

Cítil jsi bolest nad světem,

jenž hynul v smrti zániku,

 zachránil jsi, co zesláblo,

a lék daroval viníkům.

Když svět se skláněl k večeru,

tu vyšel jsi z komnaty své

jak ženich: z lůna matčina,

od srdce Panny přečisté.

Před tvojí nesmírnou mocí

pokleknout každý tvor musí,

vše na nebi i na zemi

čeká na pokyn tvé ruky.

Tebe s důvěrou prosíme:

až jednou přijdeš soudit svět,

zachraň nás potom, přesvatý,

od zrádného nepřítele.

Buď Kriste, Králi nejdražší,

teď sláva tobě a Otci,

i s Duchem, naším Zastáncem,

na věčné věky, vždy. Amen.

Markéta Koronthályová: Vexilla regis.

ZE STARÝCH CESTOPISŮ

Výjezd do Nizozemí a Anglie tří bratří Šternberků

První část – protestantské Nizozemí

            Ráno 28. května jsme přijeli do města Graaf, dali jsme si věci do kvartýru a pro pány hrabata jsme oběd připraviti dali. Než ten oběd připravili, šli jsme po městě sem a tam. Zašli jsme do kostela v tom městě hlavního, jako stavení to bylo pěkné, ale že luterány nakažený byl, nám se nelíbil. Z něho jsme vyšli na věž, která je při něm, a z ní jsme to město plné kalvínů shlídli. Je dost velké, pěkné a lidnaté. A protože už byl čas k obědu, šli jsme zpět do kvartýru, kde jsme poobědvali. Pak si hrabata najala loď a s ní jsme jeli po místním kanálu a plno krásných domů po obou stranách kanálu jsme si prohlídli.

            Druhý den vstali jsme okolo půl sedmé a šli jsme znovu do města. Prohlédli jsme si kostel Panny Marie, který býval katolický, je dost pěkný, ale uvnitř po kalvínsku přistrojený. Je v něm kazatelna z dubového dřeva, velmi kunstovně řezaná, šacuje se na 30.000 tolarů. Na nedalekém place prohlédli jsme si wasserkunst, na kterém socha Bakchuse a Neptuna stojí a z nich voda z rozličných míst sem tam vyskakuje.

            Zastavili jsme se u Raspelhauzu (trestnice), kde jsme viděli, kterak lidé, kteří jsou zde pro jejich zlé chování, až do krvavého potu dělati musí. Jestliže nedělají, jsou trestáni karabáčem. K jídlu velmi málo mají, dvě topinky chleba za den a truňk vody. Někteří dělnější jsou, anebo toho příliš nezvedli, ti mají topinky máslem nebo sejrem namazané.

Odtud jsme do špinhauzu šli, kde ženy, které se ve světě zle chovaly, zůstávati, pracovati, šíti a přísti musejí. Jestliže pak pilný nejsou, karabáčem náležitě se trestají.

Také jsme viděli rathauz velmi pěknej, který se teprve staví, povídají o něm, že to má být osmý zázrak světa, až dostavěný bude.

            Pak jsme šli do koleje, kde malejch dětí ve věku 10 až 12 let obojího pohlaví, na 800 pobývá. Ti „orfelinové“ se nazývají. Učí se čísti a psáti. Jako oděv mají spodky, punčochy a rukávy modré, ostatní všechno červené. Děvčata mají půl sukně modré a půl červené. Zrovna děti svačily topinku máslem namazanou. Ti orfelinové aneb sirotci v pěkném pořádku a čistotě jsou, žádnou fundaci nemají, jen z almužen jsou živi. Odtud jsme šli do kostela luteránského a pak do hospody, která onačejší a drobet ozdobnější čistotou a malováním nežli v Čechách jest. Tu také naše hrabata, aby doma mohla říci, že v hospodě amsterodamské pili, něco vína nalíti si dali.

            30. května páni hrabata v půl osmé vstali, ráno k různým kupcům a knihařům ve městě chodili, u některých knihy a mapy koupili. Toho dne jsme byli u jednoho jezuity starého, který už 36 let v tom městě zůstává a katolíkům ve službách Božích přisluhuje. Po obědě sjednali jsme si šíf a asi hodinu sem tam jsme jezdili.

            Dne 2. června dorazili jsme do města Leiden. V tomto městě jsou lidé víry reformované, na křesťany hrozně nevraží. Mši sloužiti je tu velmi přísně zakázáno. Když je někdo při tom poprvé přistižen, zaplatí 100 tolarů, podruhé musí dáti 2000 tolarů, potřetí ale už svým krkem zaplatit musí. Našli jsme si kvartýr U zlaté trubice, kde jsme si dopřáli večeři a odpočinek.

            Druhého dne ráno vstanouc šli jsme pokradmu na mši do jakéhosi domu, kde v podkroví jeden jezuita mši svatou sloužil, a potom jsme se zase spěšně do kvartýru vrátili. Vzali jsme s sebou správce domu, aby nám město ukázal. Domy v něm a paláce rozličných pánů velmi pěkné jsou, ulice čistotné a mnohé pěknýma stromama vysázené, nic v něm jinšího neschází, jen víra křesťanská.

            Šli jsme okolo kostela jejich reformované víry nově udělaného, jménem Newkirchen, na způsob vlašský udělaný jest. Taky bývalý kostel sv. Jakuba, dnes po kalvínsku upravený, jsme si prohlédli, i na věž 365 schodů jsme vyšli, abychom město z výšky spatřili.

            4. června jeli jsme na krytém voze do domu aneb paláce knížete Nassau, tam přišla na hraběte Ignáce nějaká mdloba, takže se se služebníkem do kvartýru vrátit musel. Však brzy zase, chvála Pánu Bohu, mu lépe bylo. Druzí páni hrabata zůstali v paláci, ten dům si všudy zevnitř náležitě shlídli, líbily se jim pokoje s pěknýma štukatúrama, které obzvláštním malováním a koberci přikrášleny byly.

            Pak jsme ještě navštívili rezidenci knížete Orange, nedaleko domu knížete Nassau. Byli jsme v jeho pokojích, kde spí i študuje, tam má pár holubů divokejch a také chová laňku nevelkou, kterou darem dostal, a ta je velmi krotká. Odtud jsme jeli do domu legáta španělského, jménem Don Stephan de Gomorra, tam jsme mši svatou slyšeli od jezuity slouženou. Pan legát nás pak k obědu svému přizval.

                                                                  Příště: Pobyt v Engelandu.

A JEŠTĚ PŘÍBĚH NA ZÁVĚR

Andyho sen

            Náš syn Andy byl vždycky takový malý uličník, a tak mě ani mého manžela nikdy moc nepřekvapilo, když si na něj učitelka ze školy neustále stěžovala. Říkali jsme si, že potřebuje hodně lásky a trochu disciplíny, ale choval se čím dál tím hůř. Ve škole se s každým pral, doma se vztekal a hádal. Ať jsme ho prosili nebo ho trestali, nemělo to na něj jakýkoliv vliv. Ve čtvrté třídě zařadili Andyho pro poruchy chování a učení do zvláštní školy.

            Ptala jsem se Andyho každý den: „Tak jak bylo ve škole?“ „Fajn,“ řekl Andy vždycky. Jednoho dne mi ale ze školy zavolali, že už tam Andy čtyři týdny nebyl! Na moji zoufalou otázku, proč, odpověděl klidně: „Prostě školu nenávidím, to je všechno.“

            Ve třinácti letech se potuloval, kouřil s partou, rval se, a nakonec ho zatkli kvůli vloupání. Při rozhovoru s psycholožkou Andy přiznal, že se mu na světě vůbec nelíbí, a že už delší dobu přemýšlí, že se zastřelí. To mě definitivně vyděsilo. Zavolala jsem do jednoho ústavu pro mládež a Andyho tam násilím odvezla.

            „Nenávidím tě!“ křičel na mě z okna, když jsem odjížděla. „Už tě nikdy nechci vidět.“ Plakala jsem, ale musela jsem ho tam nechat.

            Ze začátku to nevypadalo nadějně. Týden, co týden volal školní vychovatel a říkal stále stejné zprávy: Andy nespolupracuje, chová se nepřátelsky, kope do zdi, všechny nenávidí…

Asi za dva měsíce jsem v telefonu uslyšela něco jiného. Andy začal na terapii mluvit! Postupně se zlepšoval, místo nenávisti se snažil chovat přátelsky, a po čtyřech měsících se nám vrátil domů. Byl jako vyměněný, v jeho očích byla radost, pomáhal s mladšími sourozenci, snažil se být kdykoliv užitečný. Nevěřila jsem vlastním očím a byla jsem neskonale vděčná vychovatelům z ústavu.

            Asi po roce se mi Andy svěřil. Seděli jsme všichni u krbu, když najednou řekl: „Mami, jednu věc jsem ti nikdy nevyprávěl…“.

A pak nám začal vyprávět o snu, který měl právě po dvou měsících pobytu v ústavu. „Šel jsem po prašné cestě a dorazil ke starému domu. Na verandě seděla stará paní a četla si Bibli. Byla malá a taková tlustá, na hlavě měla drdol z bílých vlasů, kolem ramen měla šálu s třásněmi, dívala se na mě modrýma očima. Poprosil jsem jí o vodu, protože jsem měl žízeň. Podívala se na mě a řekla: Jdeš po špatné cestě, Andy. Znovu jsem jí řekl, že mám žízeň, a ona mi odpověděla: Musíš se změnit, Andy, já jsem tvoje prababička, musíš změnit svoji cestu!“

            Ohromilo mě to, protože Andy skutečně věrně popsal moji babičku, kterou nikdy neviděl, a to ani na fotografii. Andy pokračoval: „Nevím, čím to bylo, mami, ale druhý den ráno jsem se cítil o hodně líp. A na ten sen jsem musel pořád myslet. A pak už se to jen zlepšovalo.“ Usmál se na mě.

            Beze slova jsem se zvedla a ze skříně přinesla šálu s třásněmi po babičce, která zemřela měsíc před Andyho narozením. Vyprávěla jsem pak překvapeným dětem, že skutečně seděla s oblibou na verandě a vždy si četla v Bibli.

            „To je ona,“ křičel Andy. „Takovou šálu měla na sobě, určitě mi byla seslaná, aby mi pomohla!“ „Určitě,“ zašeptala jsem. „Teď už dokážeš všechno na světě, Andy, když máš takového anděla strážného.“                                                 

Slepičí polévka pro křesťanskou duši.