ÚVODNÍK - NAPRAVUJME

  „Napravujeme, co jiní pokazili“. Takové heslo má jeden z mnoha útulků pro pejsky a kočky. Zachraňují tam odložená stará zvířata, převychovávají zkažené psy, učí vyhozená koťata lásce k lidem, přesvědčují týrané psy poraněné na duši i na těle, že je stále ještě možné i po všech jejich negativních zkušenostech najít člověka, kterému budou moci důvěřovat.

  Všimli jste si, že mezi katolíky je jen velmi málo milovníků zvířat? Málokdo z nich má psa nebo kočku jen tak pro radost, moc se nezapojujeme do ekologických aktivit, úklidů přírody, pomoci týraným zvířatům. Někdy jsme až příliš zaměřeni na člověka. „Vždyť Kristus zemřel přece za lidi, a ne za zvířata!“ Je častý argument. A kromě toho „do nebe přijdou jen lidé, zvířata prostě ne!“ V tomto tvrzení je dosti sobectví a nebezpečné pýchy. Proč by se spása neměla vztahovat na všechny tvory, kteří vinou člověka (!) upadli do současné nezáviděníhodné situace? Když Bůh tvořil, viděl, že je všechno dobré, čteme na začátku Bible. Tedy nejen člověk, ale i vše, co jeho stvoření předcházelo, náleží do Božího záměru vytvořit na zemi ráj. A jak pravil jeden filmový Pán Bůh v jedné oblíbené pohádce: „Místa je tu dost!“

  „Napravujeme, co jiní pokazili“. Mohlo by být klidně heslo každého z nás, kteří věříme v Boha. V době, kdy není možné chodit do kostela, jak jsme zvyklí, sedíme možná v neděli (někteří i ve všední den) v obvyklou „kostelní dobu“ trochu bezradně doma a přemýšlíme, co s tím časem.

  Jistě si ale celkem snadno vzpomeneme, co jsme za poslední rok pokazili my sami, nebo někdo z našich blízkých. Za to, s čím už nemůžeme osobně nic udělat, se vždycky můžeme (a musíme) pomodlit. Otevřete si jednoduše kancionál a začněte. Modlitbu posvátného růžence, pobožnosti křížové cesty, modlitby na různé úmysly, litanie k Panně Marii nebo ke svatým, není na škodu si i něco zazpívat.

  Napravme tedy v této nelehké době vroucí a pravidelnou modlitbou, co druzí pokazili. Ničím jiným nemůžeme více dokázat, že jsme věřící v Boha všemohoucího, Stvořitele nebe i země, všeho viditelného i neviditelného. Na rozdíl od nevěřících, kteří hází flintu do žita ve chvíli, kdy už sami nemohou s určitou věcí nic dělat, věřící se s důvěrou obrací na Hospodina. V tom je ten veliký a podstatný rozdíl.   

SVATÍ NA LISTOPAD 

Svatá Anežka Česká

  Anežka se narodila v lednu roku 1211 jako deváté dítě královny Konstancie Uherské a českého krále Přemysla Otakara I. (když počítáme i čtyři zapuzené děti krále Přemysla z prvního manželství, byla Anežka dítě třinácté).

  Vychována byla nejdříve v klášteře mnišek cisterciáckého řádu v polské Třebnici, později v premonstrátském klášteře v Doksech. Celkem pětkrát se jednalo o jejím (státnicky výhodném) sňatku, třikrát došlo dokonce i k zasnoubení, ale vždy ze všeho sešlo. Anežka ale o ženichy už nijak nestála.

Zaujal jí přísný řehoní život františkánů, kteří působili v Praze od roku 1224. Když jí bylo 23 let, založila spolu se svou matkou v blízkosti kostela sv. Haštala chudobinec, špitál pro chudé, a nakonec i klášter pro sestry klarisky, které do Prahy přišly z kláštera v Tridentu. Spolu s 9 dalšími dívkami ze šlechtických rodin složila Anežka roku 1234 řeholní sliby v tomto klášteře a splnila si tak svůj vytoužený sen stát se klariskou. I když se prakticky ihned na přání papeže stala abatyší, nestouplo jí to do hlavy, stále vynikala starostlivostí o své sestry a o chudé, z jejího jednání zářila pokora a láska, kterou čerpala z úcty k eucharistickému Ježíši.

Její život se neuzavíral jen do zdí kláštera. Radila často svému bratru, králi Václavu I. V roce 1237 papež potvrdil přeměnu jejího špitálního bratrstva v Řád křižovníků s červenou hvězdou.  Dopisovala si horlivě se svatou Klárou z Assisi. Pomáhala trpícím, nemocným, hladovějícím. Už za jejího života se na její přímluvu stávaly zázraky.

Po celých 46 let byla pro své spolusestry vzorem a starostlivou matkou. Zemřela 2. března 1282 ve svém klášteře a byla v něm i pohřbena. Její ostatky ale zmizely po jejich přenesení na neznámé místo po zrušení kláštera klarisek císařem Josefem II.

Blahořečena byla až roku 1874 papežem Piem IX. Svatořečena byla papežem Janem Pavlem II. roku 1989.

ODKAZ NAŠICH SVĚTCŮ

Řád křižovníků s červenou hvězdou

  Jediný mužský řád, který vznikl na českém území, a také jediný mužský řád, který založila žena. Původně to byl řád špitálský, staral se přednostně o špitál, který založila Anežka Česká v roce 1233, vedli chudobinec a útulek pro pocestné. Ze začátku byl ekonomicky závislý na klášteru klarisek, k jeho osamostatnění došlo v roce 1238 a o dva roky později se rozšířil i na Moravu.

  V roce 1252 začala stavba nového špitálu a kláštera pro bratry u Juditina mostu, po dokončení se sem křižovníci přestěhovali.

Ve svém charitativním poslání byli velmi uznávaní, proto jim také byly svěřovány další a další špitály v Českém království, ve Stříbře, v Mostě, v Chebu, v Lehnici, v Litoměřicích nebo v Klatovech. Nová působiště vznikala také ve Slezsku a v Polsku. Na začátku 14. století přišel řád křižovníků na slavné poutní místo Maria-Kulm (Chlum sv. Máří).

Pohroma přišla za husitských válek. Řádový majetek byl většinou zničen a vypleněn, zaniklo mnoho klášterů i špitálů. Řád se z toho vzpamatovával dalších sto let, jeho další největší rozkvět nastal v 16. a 17. století, v roce 1733 předal císař Karel VI. křižovníkům nový velkolepý kostel sv. Karla Boromejského ve Vídni.

  Po husitských válkách se řád zaměřil spíše na pastorační působení, spravovali mnoho farností, často vypomáhali při nedostatku kněží i v jiných farnostech. Materiálně podporoval příchod dalších řádů do českých zemí (jezuitů, trinitářů nebo kapucínů). V 19. století se bratři uplatnili jako učitelé na středních a vysokých školách. Členové byli a dodnes jsou výhradně jen kněží, řád nemá žádné laické bratry.

  Také řád křižovníků se rozhodl císař Josef II. zrušit jako nepotřebný, ale zemřel dříve, než se k tomu dostal. I tak byl řád velmi oslaben, byla zrušena celá větev ve Slezsku, řád znovu ztratil mnoho klášterů, nakonec se novým centrem křižovníků stala komenda ve Vídni, zejména po roce 1950, kdy vídeňští bratři pomáhali stovkám českých a slovenských emigrantů.

  Komunistickou éru přežil řád křižovníků jen stěží, po roce 1991 měl pouhých 16 členů. Jejich počet se pomalu zvyšuje, bratři se ujali některých vrácených klášterů, snaží se o jejich opravy, prostory pronajímají přednostně institucím, které se zabývají charitativní činností.

NAHLÉDNUTÍ DO FARNÍCH KRONIK

Kronika Farnosti Nové Mitrovice popáté 

1923

  Začátkem měsíce března onemocněl důstojný pan farář Kudrna. 7. března ještě vypomáhal při zpovídání v Čížkově, pak ale ulehl a nastal zánět mozkových blan. Na Květnou neděli, dne 25. března odpoledne zemřel zaopatřen svátostmi.

  Od 1. září 1923 byl ustanoven novým farářem v Nových Mitrovicích František Vrabec, dosud kaplan ve Vraném u Peruce.

1924

  17. ledna přistěhoval se do Nových Mitrovic izraelita Rosenzweig, který koupil zbytkový statek z bývalého dvora nejdůstojnější kapituly Svatovítské. Tak dostal se majetek církve katolické do rukou židovských. Na konci ledna začalo se opět pracovat ve zdejší sklárně.

  V pondělí 26. května konala se generální vizitace a udílení svátosti biřmování. Jeho biskupská Milost, mons. Jan Sedlák, světící biskup pražský, přijel v 8 hodin ráno a byl přivítán hudební kapelou, která zahrála papežskou hymnu. Biřmovanců dostavilo se 206, po sv. biřmování konala se pobožnost za zemřelé. Proti svatému biřmování agitovala úspěšně Dělnická tělocvičná Jednota. Z dětí totiž, které tam cvičí, jen některé sv. biřmování přijaly. Z dospělejších pak nikdo. Kromě toho 10 mladých členů této Jednoty třetí den po sv. biřmování ohlásilo okresní správě politické v Plzni, že vystupují z církve římskokatolické.

  Svátek svatého Václava byl letošního roku svěcen pod dojmem opovážlivého a provokativního návrhu ministerstva vnitra, jímž svátek sv. Václava měl býti zrušen. Katolický lid pražský protestoval na schůzi ve středu před svátkem. Vedle církevních a chrámových slavností bylo v neděli 28. září konáno několik set schůzí, na nichž účastníci protestovali proti zamýšlenému zrušení svátku sv. Václava.

  Zvláštní případ udál se dne 19. listopadu. V týž den narodily se totiž Anně Šrámkové dvojčátka, a nedlouho po jejich narození jejich otec František Šrámek, rolník v Nových Mitrovicích, který již dlouho stonal, zemřel. Pohřeb měl za velikého účastenství obecenstva, které projevilo soustrast nešťastné vdově.

1925

  Následkem velkých dešťů na Rožmitálsku a Třemšíně rozvodnily se potoky a rybníky. V úterý 11. srpna rozpoutala se ještě bouře s lijavcem a krupobitím. Obrovské spousty vody naplnily rybníky, takže rybník Kolářík se protrhl. Valící se voda zpustošila kraj, odnášejíc všechno z okolí. Způsobené škody byly veliké. Mrtvola Marie Vojáčkové, která se při té katastrofální povodni utopila, byla nalezena až 23. srpna. Ve Spáleném Poříčí zahynula při povodni 70letá Aloisie Ledererová.  

1929

  Veledůstojný pan farář František Vrabec stal se farářem ve Vraném u Peruce a tamější administrátor František Tuček stal se administrátorem zdejším. Měsícem září vyvrcholily oslavy svatováclavského milénia. Bylo doporučováno konat v každé farnosti kolem 28. září nějakou oslavu. Večer před svátkem sv. Václava byla v našem kostele adorační pobožnost, které se zúčastnilo 5 lidí! Na sv. Václava vzal jsem ke svatému přijímání školní dítky. Některé nepřišly, ne svou vlastní vinou, ale rodičů. Návštěva dospělých při mši svaté byla malá (vybírání brambor byla věc důležitější). Alespoň návštěva bohoslužeb v Chyníně byla veliká.

  Od 15. do 18. prosince konáno ve zdejším kostele posvátné triduum. Na radu důstojného pána Jana Mokráčka, faráře v Mešně, dalo se vytisknouti oznámení o konání tridua. Ve všední dny byla návštěvnost kázání slušná, v neděli veliká. Přišlo hodně zvědavců, ano, i jinověrci. Ke sv. svátostem přistoupilo 21 osob, málo sice, ale i za to buď Bohu dík! Dá Bůh, že toto triduum zanechá trvalý výsledek v srdci alespoň některého zdejšího katolíka.

1930

  Václav Prošek, farář v Liblíně, byl od 1. března jmenován farářem v Nových Mitrovicích. 18. května konala se poutní slavnost. O velkých službách Božích byla návštěva slabá, lid byl mezi krámy a u různých atrakcí.

  Letošního roku byla válcována okresního silnice ze Spáleného Poříčí přes Mitrovice k Chynínu. V Mitrovicích samých nebylo dosti hlíny k zásypu štěrku a okresní cechmistr spatřil u hřbitovní zdi zvenčí hromadu hlíny, kterou vyvezl hrobník jako zbylou při kopání hrobů. Žádal tedy cechmistr hrobníka, aby mu hlínu prodal. Netuše nic zlého hrobník mu hlínu přenechal. Když hlína byla nakládána, objevily se v ní kůstky. Neznámý pisatel poslal pak do list „Lid“, orgánu československé strany lidové, článek pod nadpisem „Je to možné?“, který byl uveřejněn 8. září. V článku se líčilo, že při válcování silnice se používá hřbitovní hlíny a pod válcem „praskají lidské lebky“.

Okresní úřad v Plzni uložil četnictvu vyšetření věci. Svědkové ale vypověděli, že s jistotou nemohou říci, zda ty kosti byly lidské nebo zvířecí, a tak trestní řízení proti hrobníkovi bylo zastaveno. Jako pisatel článku byl označen dělník z Nechanic, zaměstnaný na silnici, vyznání československého, který to učinil ze msty, že při pohřbu jeho manželky za faráře Vrabce nebyly mu půjčeny máry…

 ROZHOVORY S KARDINÁLEM SARAHEM

(z knihy rozhovorů „Síla ticha“)

Ticho, tajemství a posvátno

    V Africe je posvátno pro křesťanský lid a pro věřící samozřejmostí. Mnozí příslušníci západního světa opovrhují posvátným a považují ho za dětinský a pověrčivý postoj, tím ale projevují vlastní samolibost rozmazlených dětí. Nebojím se říci, že představitelé církve, kteří chtějí vytlačit posvátno na vedlejší kolej, škodí lidstvu tím, že mu upírají společenství lásky s Bohem.   

  Před Božím majestátem ztrácíme řeč. Kdo by se odvážil mluvit v přítomnosti Všemohoucího? Věřící všech náboženství ví, že jsme před Bohem ztracení a tváří v tvář jeho vznešenosti lidská slova ztrácí smysl, protože nikdy nedosáhnou úrovně Nekonečného. Člověk musí před Bohem uznat svou nicotnost, malost a ubohost. Bez radikálního rozhodnutí se pro pokoru, která se projeví adorací a posvátnými obřady, nemůžeme být Božími přáteli.

  Lidstvo kráčí k lásce skrze adoraci. Posvátné ticho naplněné zbožňovanou přítomností Boží vede k mystickému tichu plnému laskavé důvěrnosti. Pod nátlakem světského rozumu jsme zapomněli, že posvátná úcta a bázeň jsou jediné brány, skrze které můžeme vstoupit do duchovního života.

  Svatý Jan Zlatoústý v jedné své homilii vyzývá věřící, aby si dali pozor na to, jak se chovají při čekání na svaté přijímání. Žádá je, aby k němu přistupovali, jen tehdy, když jsou proniknuti bázní, úctou a respektem. „Andělé strážili Ježíšův hrob s bázní a soustředěním. A co vy, kteří jdete ne ke hrobu, ale ke stolu. Na kterém se dává živý Beránek, a přicházíte nedbale, hlučně a žertujete při tom se sousedem?“ Co by svatý Jan řekl na to, jak dnes přistupujeme ke svatému přijímání?

  Když chceme zachovat tajemství, musíme ho uchránit před světskou všedností. Tuto úlohu obdivuhodně plní právě ticho. Poklad musí zůstat mimo dosah. To, co je vzácné, je vždy zahalené. Tak jako si lidé zahalují tělo oděvem, ne proto, že by bylo ošklivé nebo nečisté, ale protože je posvátné a tajemné. Ticho je zvukovým závojem, které chrání tajemství. Neztišíme snad podvědomě hlas, když chceme říci něco důležitého, třeba slova vyznání lásky? Ve staré latinské liturgii se tajemná slova kánonu a proměnění přednášela submissa voce, tedy tichým hlasem, zahalené do ticha.  

MOUDROST CÍRKEVNÍCH OTCŮ

23. část – Eucharistické texty

svatého Tomáše Akvinského

      Svatý Tomáš je autorem nejkrásnějších eucharistických hymnů, které zpíváme dodnes. Zasloužil se o zavedení Slavnosti Božího Těla, pro kterou sestavil mešní modlitby okolo roku 1264 na žádost papeže Urbana IV.

     Pročteme-li si pozorně jeho písně v našem kancionálu, uvidíme, kolik hloubky a víry je zde obsaženo, a zároveň jak je jednoduchou a výstižnou formou podána i složitá teologická pravda. Kombinují se zde prvky víry, nauky, zbožnosti, a to vše vyjádřené v jazyce pozoruhodně přesném a přitom krásném, ale i poetickém.

     Hymnus Pange lingua – Chvalte ústa (704), vedle svátku Božího těla se také zpívá na Zelený čtvrtek, během průvodu od kostela na místo, kde je Nejsvětější svátost uložena až do Velkého pátku.

     Adoro te devote – Klaním se ti v úctě (712) je hymnus, který je již po staletí součástí Římského misálu. Obzvláště dojímavá je šestá sloka, v níž je Kristus nazván Pelikánem, neboť se věřilo, že pelikán si zobákem rozdírá maso na hrudi, aby tak nasytil svá mláďata. Pro svou domnělou obětavost se tak stal symbolem Krista.

     Sekvence Lauda Sion – Sione, chval Spasitele (717), je jedna z mála sekvencí (zpěv před evangeliem), která zůstala v liturgii, byť jen v nepovinné formě.

     Hymnus Sacris solemnis – K svátku tajemnému (710), vzdává hold velkému daru proměnění chleba a vína v Tělo a Krev Kristovu. Jeho šestá sloka začíná slovy Panis Angelicus – Chléb andělský, a je velmi často zhudebňována.  

     Hymnus Verbum Supernum byl také napsán pro svátek Božího Těla. Pátá sloka tohoto hymnu O salutaris hostia je také častou inspirací pro hudební skladatele.

Mezi klenoty patří i antifona O Sacrum Convivium (Ó, spasitelná hostino).

I když svatý Tomáš není autorem hudby, ale pouze textové části hymnů (melodie je gregoriánský chorál), stal se pro mnoho hudebních skladatelů nevyčerpatelnou studnicí inspirace pro jejich sakrální tvorbu.                                                     

  Vcelku neznámý je ještě jeden text modlitby, který najdeme v kancionálu pod číslem 927 („Dej mi, Pane, bdělé srdce“).

DEJ MI, PANE, BDĚLÉ SRDCE

(modlitba sv. Tomáše Akvinského)

Dej mi, Pane, bdělé srdce,

ať se ti dnes nevzdálím

nerozvážným smýšlením.

Dej mi srdce ušlechtilé,

jež by žádný špatný cit

nedokázal ponížit.

Dej mi, Pane, bdělé srdce,

které nikdy nezlomí

nesnáze či pohromy.

Dej mi srdce nezávislé,

svobodné a odvážné,

povznesené nad vášně.

Dej mi rozum, jenž tě hledá,

moudrost, která nalezne

život podle vůle tvé.

Dej mi pravou, pevnou víru,

lásku, v níž se přetvořím,

a stanu se zcela tvým.

ROZJÍMÁNÍ NAD MODLITBAMI

Modlitba za umírající

  Když ještě většina lidí umírala doma ve své posteli, shromáždila se kolem něj celá rodina i sousedé, a modlili se při rozsvícené hromničce střelné modlitby za umírající. Když ještě mohl nemocný mluvit, opakoval je po všech, nebo se za něj modlili všichni přítomní.

Dnes už tyto modlitby málokdy uplatníme, ale není na škodu si je připomenout. Třeba pro soukromou pobožnost za šťastnou hodinu svojí smrti.

Pane, v ruce tvé poroučím ducha svého.

Pane Ježíši Kriste, přijmi duši mou.

Svatá Maria, oroduj za mne.

Maria, Matko milosti, Matko milosrdenství,

ochraňuj mne před zlým nepřítelem a přijmi mne v hodině smrti.

Ó Maria, bez hříchu prvotního počatá,

oroduj za nás, kteří se k tobě utíkáme.

Svatý Josefe, oroduj za mne.

Svatý Josefe, se svou blahoslavenou panenskou snoubenkou,

otevři mi bránu Božího milosrdenství.

Ježíši, Maria, Josefe, daruji vám srdce své a duši svou.

Ježíši, Maria, Josefe, stůjte při mně v boji posledním.

Ježíši, Maria, Josefe, s vámi ať odejde v pokoji duše má.

Můj Ježíši, milosrdenství.

Nejsladší Ježíši, nebuď mi soudcem, nýbrž Spasitelem.

Ježíši, smiluj se nade mnou.

 Ježíši, slituj se nade mnou.

Ježíši, odpusť mi mé hříchy.

Ježíši, v tebe věřím.

Ježíši v tebe doufám.

 Ježíši, tebe nade všechno miluji.

Ježíši, Tobě žiji.

 Ježíši, tobě umírám.

 Ježíši, tvůj jsem živ i mrtev.

Amen.

ZE STARÝCH CESTOPISŮ

Pobyt v Egyptě

  Pravili mi, že je v Egyptě sedmnáct tisíc velbloudů, kteří jen berou vodu z Nilusu a rozvážejí ji po hlavním městě. Ta věc zdála se mi nepravděpodobná, i ptal jsem se nejednoho na tuto věc, ale každý mi řekl totéž. Viděl jsem mnoho velbloudů na všech stranách města, ale nespočítal jsem je.

  Pak jsem šel k řece Nilusu na procházku. Okolo řeky roste třtina veliká a vysoká velmi, sekají ji kosami a na velbloudech do města nosí, dělají z ní cukr dvojí, lepší a horší, a také platí vojákům. V okolí Nilusu viděl jsem také křoví rozličné: Svatojánský chléb, datlovníky, gariafistule, jahůdky velké černé a jiné.

  A odtud jsme šli k jednomu kostelu tureckému, který je veliký velmi, a je krásně udělaný zvenku i zevnitř. Z kamení alabastrového a mramorového jest udělán, a uvnitř je kamení všechno pulírované, a v rozličných barvách, takže se všechno svítí. Do kostela jsme jít nesměli, jen před kostelem jsme stáli a se strachem se dveřmi dívali. Do těchto pohanských kostelů nikdo cizí vejít nesmí, leda že by jejich víru přijal a obřezati se dal. O tom kostele pravili mi mouřenínové, že se v něm spalují tři tisíce centéřů oleje olivového každý rok (1 centýř = cca 61 kg).

  Potom jiného dne šli jsme mezi zlatníky, a ti zlatníci jsou bohatí velmi a velmi důležití, kdyby snad člověk chtěl u nich koupiti něco ze zlata, stříbra nebo drahého kamení, najde to u nich v hojnosti. A těch zlatníků je mnoho, a bydlí zvlášť, mají svoje město tak jako v Praze židé.

  Odtud jsme šli do jedné ulice, která se nazývá bazar, tedy tržná ulice. Každý den je tu mnoho lidí, kteří se tlačí velmi, a málokdo může někde postát pro veliký dav, který zde chodí. V té ulici se prodávají všechny věci k jídlu i věci ostatní. Není zde určen žádný den ke konání jarmarku, protože každý den v této ulici začne ráno trh a trvá až do noci. A každého dne je zde velké množství lidí, a ti se přelévají jako voda, slyšel jsem dříve různé rozprávky o tom, jak mnoho lidí v Egyptě žije, a nevěřil jsem tomu, ale teď viděl jsem, že je to všechno pravda. V žádné jiné zemi neviděl jsem tolik lidí pohromadě jako v Egyptě.

  Nade všemi těmi lidmi vládne pán – žoldán (sultán). Je bohatý na zlato a stříbro převelmi, i na rozličné klenoty, a je to pán mocný převelmi, i na lidi je bohatý, neboť jich mnoho u svého dvora živí a hojný žold jim platí. Pravili mi, že sultán má právo držeti u svého dvoru padesát tisíc žoldnéřů, ale ne všechny má při sobě, rozesílá je na všechny strany země, kde je jich potřeba, ale méně, než dvacet tisíc jich u sebe mít nesmí, a to je rozumné, při takovém množství lidí ve městě.

  Žoldnéři jsou lidé dosti bohatí, udidla i třmeny mají ze samotného zlata, také pochva na šavli je ze zlata i palcát je všechen zlatý. A když takový pán po městě jede, který je vyšší než setník, jde před ním pět nebo šest služebníků se sekyrami zlatými, v Damašku vyrobenými. Páni takoví mají oděv celý bílý, ze sukna zvaného kolč udělaný, a sukně mají vyšívané, s tkaničkami hedvábnými. Žádný z nich nechodí v botkách nebo ve střevících, ale bos nebo v trepkách chodí jako bosák, a když sedne na koně, tak jen bos, a za ním pacholek trepky nese. Jenom když jedou do války, mají na sobě semišové botky.

  Také jsem slyšel, že žoldnéři takové právo k sultánovi mají, že když jeho žena porodí syna nebo dceru, musí každému ze žoldnéřů dát koláč. A tak se sultán velmi snaží, aby po celý rok se nikdo nedozvěděl, že se mu narodilo dítě. Po roce totiž už žoldnéři nemají právo žádati od pána svého koláč. A tak vojáci jsou velmi pilni, aby se dozvěděli, jestli se pánu náhodou dítě nenarodilo, a když se to dozví, rádi tu novinu slyší. Shromáždí se pak tajně v noci před palácem sultána a nejdou pryč, dokud jim nebude dán koláč za syna nebo dceru sultánovu. A přijde jich někdy 20 až 30 tisíc. A tehdy sultán rád nerad musí každému z nich dát koláč, tři zlaté a berana k tomu.

  V Egyptě byl jsem 20 dní a v těch dnech nikdy žádný déšť nepršel. I ptal jsem se některých: „Bývá-li u vás déšť, anebo prší-li kdy? A zima u vás veliká bývá?“ I pravili: „Zima, co to je? Pověz nám.“ A když jsem jim pravil, že se země zavře zimou a voda zmrzne tak, že se po řekách chodí i vozy jezdí, velmi se tomu smáli a věřiti tomu nechtěli. O dešti pravili, že nikdy u nich neprší. Když je největší horko, tehdy nejvíc vody mají, protože Nilus jako řeka rajská se rozvodní a vystoupí z břehů svých, a vystupuje nejvíce 20 loktů nad břehy své. I rozleje se po všech údolích i po rovinách a naplní všechny cisterny i studnice a dá vody mnohým krajinám.