Jak jsme se překřikovali v Blatnici

         Nadešel ten slavný den, kdy bude opravený kostel v Blatnici znovu posvěcen a tím předán do Božího vlastnictví. Všechno zařízení se díky pilné ruce paní místostarostové jen lesklo. V předvečer slavnosti zareagovalo překvapivě mnoho místních lidí na naši prosbu a přinesli takovou záplavu květin na výzdobu kostela, že to v něm brzy vonělo a vypadalo jako v nejlepším květinářství. Ani nevadilo, že nám brzy došly vázy a poslední chryzantémy, růže a karafiáty tak našly útočiště ve sklenicích od okurek. Schola z Plzně nacvičila své nejkrásnější zpěvy. Pan místostarosta si nacvičil děkovný projev. A sláva mohla začít.

         Kostel byl nabitý blatnickými občany, kteří ovšem bohužel jakoby ještě nepochopili základní funkci kostela – že je to místo pro modlitbu, ztišení, rozhovor s Bohem. „Svůj obecní kostel“ asi berou spíše jako vylepšený kulturák, a podle toho se tam i chovali.

Hladina hluku před začátkem bohoslužby překvapila zejména sbormistra, který se krátce zamyslel a pak dal pokyn k zahájení sborového zpěvu v naději, že se atmosféra přiblíží na úroveň, kterou očekáváme od posvátného prostředí. Opak byl pravdou. Občané přidali na hlasitosti, aby se lépe slyšeli, když ten čtyřhlasý sbor dělal takový kravál…

Nevyhlášenou soutěž, kdo bude v kostele křičet víc, naštěstí přerušil zvon ohlašující začátek mše svaté. Hlučnost se snížila na přijatelnou míru, při kázání bylo ticho jako v kostele, až po svatém přijímání halas znovu vystoupal do takové výše, že se část sboru nakláněla z kůru v domnění, že dole někdo omdlel a probíhá jeho resuscitace.

Na konci bohoslužby daroval pan opat místnímu Jezulátku nový křížek na památku své návštěvy v Blatnici, dostal na poděkování kytici rudých gerber, všichni si navzájem pěkně vyjádřili vděčnost a byl konec. Zazpívali jsme slavné Te Deum a Svatý Václave a rozešli se s požehnáním domů.

Schola byla za odměnu pozvána na občerstvení na místní hřiště, spolu s kněžími a ministranty. Nad poněkud chudě prostřeným stolem jsme pak rozvinuli velmi bohatou diskusi na téma „vlastnictví kostelů a předávání kostelů obcím“. Zkušenosti jsou velmi různé. Od nejlepších po nejhorší.

Že kostel patří hlavně Bohu, to už dnes neví snad ani samotní katolíci. A pokud se k němu nechovají s úctou věřící, jak to můžeme očekávat od nevěřících? Jaké akce jsou ještě v kostele přípustné a jaké už nikoliv?

Opravdu musí farář se skřípajícími zuby strpět všechny nápady (jako je např. otočná blikající koule nad hlavním oltářem při koncertu naší popové hvězdy nebo obří ohřívače ničící vzácné varhany, ale zajišťující byť jen pocit tepla při adventním koncertu) jen proto, že obec dává na opravy kostela miliony ze svého rozpočtu? Kde jsou ony hranice? Kdo je určí? A budou skutečně respektovány? Asi se to budeme muset nejprve naučit.

         „Jak to všechno skončí, to ví jenom Pán Bůh“, zněl závěr naší historicko-teologické debaty. A rozešli jsme se nakonec spokojení, že se dobré dílo, byť s trochou randálu, přeci jen podařilo.