PÍSEŇ PŘI SVÁTOSTNÉM POŽEHNÁNÍ

Poklekni na kolena,

ó duše vykoupená,

 hle, tu Svátost převelebná je vystavená!

Hleď na Boha věčného,

ve Svátosti skrytého,

pros ho srdcem poníženým o milost jeho.

Kriste, přijď nám pomoci,

chraň nás v každé úzkosti,

chraň nás v každé těžké chvíli, ve dne i v noci.

Beránku, ty z milosti,

snímáš hříchy i zlosti,

nedej, bychom zahynuli v nekajícnosti.

Až svůj život skončíme,

do věčnosti vkročíme,

ve své království nás přiveď, vroucně prosíme!

O EUCHARISTII

  Když někteří z Ježíšových posluchačů slyšeli, že by měli jíst jeho tělo a pít jeho krev, přišlo jim to natolik absurdní, že přestali být jeho učedníky. A Ježíš je v tu chvíli nezadržel, aby se jim omluvil, že to bylo jen přirovnání. Když Ježíš, který je pravda a mluví pravdu, při Poslední večeři řekl: „To je moje tělo, to je moje krev...“, opravdu tomu tak bylo. A při každé mši slavené podle vzoru Poslední večeře tomu tak je: chléb sice vypadá a chutná jako chléb, ale je to Ježíšovo tělo, narozené z Panny Marie, ukřižované a vzkříšené; víno voní a chutná jako víno, ale je to Ježíšova krev, prolitá na kříži za všechny na odpuštění hříchů. 

K přijímání eucharistie tedy přistupujeme s velikou láskou, touhou a úctou jako ke skutečnému Božímu Synu. Každé gesto přijímání, ať už do úst nebo na ruku, ve stoje nebo v kleče, má tuto víru v Kristovu přítomnost vyjádřit. Také eucharistii uchovávané ve svatostánku nebo přinášené nemocným náleží gesto lásky a úcty, kterým je pokleknutí.  Protože je v proměněném chlebě i po skončení mše skutečně přítomen Ježíš, velmi nám prospívá jakákoli modlitba před svatostánkem nebo ještě lépe před eucharistií vystavenou v monstranci. Adorace, klanění, projev víry a důvěry je tichým přebýváním v Ježíšově přítomnosti, díváním se na něj. 

  Když Ježíš při Poslední večeři podal svým učedníkům kalich se svou krví, řekl jim také, že už nebude pít z plodu révy, dokud nepřijde Boží království. My při každé mši po proměňování voláme: „Tvou smrt zvěstujeme, tvé vzkříšení vyznáváme, na tvůj příchod čekáme.“ Každé slavení eucharistie nás připravuje na věčnou hostinu v nebeském království, o níž Ježíš tak často hovořil ve svých podobenstvích.  Eucharistie nás učí, že Boží blízkost a lásku, kterou nyní můžeme vnímat jen pomocí symbolů a znamení, jednou zažijeme tváří v tvář. To je křesťanská naděje, to je zdroj naší vytrvalosti a houževnatosti.           

Podle vzoru Ježíšovy poslední večeře používáme při mši svaté chléb a víno, plody země a lidské práce. Kdysi bývalo zvykem, že lidé, kteří přicházeli na mši, přinášeli chléb, který sami upekli doma, nebo dokonce víno, které zezlátlo na jejich zahrádce a vyzrálo v jejich sklepě. My dnes ke mši nepřinášíme vlastní potraviny, hostie jsou nekvašeným chlebem, který nemíváme doma na stole, víno ke mši je vybíráno jen mimořádně kvalitní a přírodní, nebývá v každé vinotéce. Ale přesto i nás dnes eucharistie učí stejné věci jako kdysi: Bůh svět stvořil a člověk je pozván, aby jej dotvářel: z obilí pekl chléb a z hroznů dělal víno. A to, co člověk dělá, jeho práce a námaha, radosti i starosti, vše může být přineseno do bohoslužby a na oltář.

Z katechezí při Eucharistickém kongresu v roce 2019

ROZHOVORY POD VĚŽÍ

(z knihy rozhovorů s knězem, psychiatrem a učitele Maxem Kašparů)

O liturgii a zpovědi

  Celá mše svatá je jedním velkým tajemstvím. Ovšem současný člověk dává přednost spíše tajemnu než tajemství. Pokud by se v kostele vykládaly karty, léčilo virgulí nebo se prodávaly horoskopy, lidé by do kostela chodili. Ovšem tajemství víry jim už nic neříká. Mše svatá je od samého začátku, kdy se žehnáme ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého, až do samotného konce jednou velkou oslavou Boha a díkůvzdáním.

  Z pokoncilní liturgie se vytratilo mystérium. A z kostelů, které měly být chápány jako předsíň nebes, se stalo pouhé shromaždiště účastníků bohoslužeb. Mimoto se rozmáhá „volná tvorba“ obřadů. Vnímám tyto jevy jako pohoršující, ubohé a směšné. Pokládám je za ústupek modernímu světu, který se chce vždy a všude bavit. A když všude, tak i v kostele. Nazve se to „širokým hledáním nových výrazových prostředků, nových pastoračních cest a novou spirituální dimenzí současné liturgie“. A nikdo nemůže proti těm novotám protestovat.

   Většinou žijeme v představě, že zpověď má jediný význam, a tím je odpuštění našich hříchů. Není tomu tak, protože zpověď má širší záběr. Každý hřích totiž přináší nemoc, kterou můžeme nazvat „narušení vztahů“. Narušují se jím vztahy s Bohem, s církví, s bližními, a nezapomínejme ani na to, že náš hřích narušuje i vztah k nám samotným. Ve zpovědnici tedy dochází nejen k odpuštění, ale současně také k uzdravení narušených vazeb. Je to svým způsobem jistý druh psychické a duchovní rehabilitace. Je to způsob, jak uzdravit naši minulost.

  Pokud se někdo ptá, jak často se má zpovídat, odpovídám: Jak často si máme mýt ruce? Když nic neděláme, tak aspoň třikrát denně před jídlem. Když pracujeme, tak aspoň desetkrát. A když máme ruce hodně špinavé, je potřeba je řádně vydrhnout! Takže nějaký předpis, který má univerzální platnost, a je možné ho předepsat všem, neexistuje.

MOUDROST CÍRKEVNÍCH OTCŮ

19. část – O LÁSCE sv. Maxima Vyznavače

Svatý Maxim Vyznavač se narodil roku 580 v Konstantinopoli. Pro své vynikající vzdělání se stal tajemníkem samotného císaře, ale po rozšíření heretického učení na císařském dvoře se vzdal své funkce a odešel do kláštera, kde vynikal asketickým životem a moudrostí. Protože i nadále neohroženě vystupoval proti heretikům, nechal ho císař uvěznit a mučit, aby ho zlomil. Maxim ale zůstal věrný víře a nakonec roku 662 na následky mučení zemřel ve vězení.

Bez lásky je všechno marnost nad marnost. Láska je dobrý cit mysli, který nedává ničemu přednost před poznáním Boha. Kdo miluje Boha, dává přednost jeho poznání a vědění o něm přede vším, co on stvořil, a bez přestání se mu s touhou a láskou věnuje.

„Kdo mě miluje," praví Pán, „bude zachovávat má přikázání. To je mé přikázání, abyste se navzájem milovali." Proto ten, kdo nemiluje bližního, nezachovává přikázání. Kdo však nezachovává přikázání, ten nemůže milovat ani Pána. Blaze člověku, který je schopen mít stejně rád každého člověka.

Kdo miluje Boha, miluje vesměs i bližního. A kdo je takový, nemůže schovávat peníze, nýbrž nakládá jimi božským způsobem a rozdává je všem, kdo potřebují. Kdo dává almužnu po vzoru Božím, nezná v tělesných potřebách rozdílu mezi dobrým a zlým, spravedlivým a nespravedlivým, ale rozděluje všem rovně podle jejich spravedlivé potřeby. A přece pro dobrou vůli dává přednost ctnostnému a snaživému před nehodným.

Cit lásky se neprojevuje pouze rozdáváním peněz, ale mnohem více poskytováním božského učení a tělesnou službou. Kdo se opravdově a z duše rozloučí s věcmi světa a beze vší přetvářky prokazuje služby lásky bližnímu, je brzy osvobozen ode všech špatných citů a dostane se mu účasti na božské lásce a na božském vědění.

Kdo v sobě dosáhl božské lásky, neomrzí ho a neunaví následovat Pána Boha, ale veškerou námahu, pohanu a křivdu snáší statečně a o nikom si nemyslí nic zlého.

NA MINUTU S JOHNEM POWELLEM

(z knihy „Štěstí začíná uvnitř“)

  Myslím, že každý z nás zakouší tvrdošíjnou, vrozenou touhu být šťastný. Naše štěstí do velké míry závisí na našich očekáváních. Naše sny jsou předurčeny k zániku potud, pokud si myslíme, že štěstí přijde od vnějších věcí nebo dokonce od jiných lidí. Avšak správný vzorec zní: Štěstí začíná uvnitř.

  Vždycky když čekáme, že nás učiní šťastnými někdo jiný nebo něco jiného, musí přijít zklamání. Naše chyba začíná tehdy, když očekáváme, že zodpovědnost za naše štěstí převezmou věci nebo druzí lidé.

  Štěstí je v dosahu každého člověka. Jediný problém je v tom, že když se za ním vydáme ven, jdeme špatným směrem. Štěstí začíná a vždycky začínalo uvnitř.

  Další důležitý závěr zní: štěstí je jistým způsobem vedlejší produkt. Je důsledkem toho, že děláme něco jiného. Všechny pokusy hledat štěstí přímou cestou jsou odsouzeny k nezdaru. Téměř všechno ostatní můžeme nalézt a zajistit si přímo: jídlo, přístřeší, vědění. Ale ne štěstí. Štěstí dosahujeme tím, že děláme „něco jiného“. Co je to tedy „něco jiného“? Po dlouhém promýšlení svých vlastních zkušeností jsem došel k přesvědčení, že toto „něco jiného“ se dá shrnout do deseti životních úkolů. Čím lépe splníme deset následujících úkolů, tím spíše získáme smysl pro osobní mír a spokojenost. Čím více budeme hledat štěstí v sobě, a ne ve věcech nebo v druhých lidech, tím více ve svém životě prožijeme pocit smysluplnosti a správného nasměrování.

Musíme přijmout sami sebe takové, jací jsme.

Musíme přijmout plnou zodpovědnost za svůj život.

Musíme uspokojit své potřeby – relaxace, cvičení a výživa.

Náš život se musí stát skutkem lásky.

Musíme se vzdát svého pohodlí.

Musíme se naučit vidět dobro.

Musíme usilovat o růst, ne o dokonalost.

Musíme se naučit dobré komunikaci.

Musíme se v životě naučit radovat z dobrých věcí.

Modlitba se musí stát součástí našeho každodenního života.

ROK BIBLE

V roce 2020 uplyne 1600 let od úmrtí svatého Jeronýma. Tento kněz, učenec a poustevník vytvořil během 40 let nový překlad biblických knih z řečtiny a hebrejštiny do latiny, a zpřístupnil tak Písmo svaté všem obyčejným lidem své doby. Proto byl rok 2020 vyhlášen Rokem Bible, během kterého se má četba Bible stát opět středem života církve. 

DALŠÍ DOPISY – LISTY APOŠTOLA PAVLA

  Apoštol Pavel byl velmi činorodý člověk. Co dělal, dělal naplno. V mládí s velkým zaujetím studoval, pak velice zuřivě pronásledoval první křesťany, když se setkal osobně s Pánem Ježíšem (přečtěte si ve Skutcích apoštolů, kapitola 9), stal se neméně horlivým v šíření evangelia. Procestoval polovinu Středozemí, v mnoha městech založil křesťanskou obec, když se to podařilo, rád se do nich vracel, když to zrovna nešlo, psal jim aspoň dopisy. V nich povzbuzoval, napomínal, vysvětloval, zlobil se, káral, děkoval. Během asi 35 let svého působení podnikl tři velké misijní cesty.

První cesta byla ještě poměrně krátká. Vedla z Antiochie na ostrov Kypr, odtud, znovu na pevninu, kde Pavel se svými druhy prošli nejvýznamnější města (Ikonium, Derbe, Lystra) a stejnou cestou se vrátili zpět do syrské Antiochie, kde vyprávěli křesťanské obci o svém misijním působení.

Druhá cesta se uskutečnila v letech 49-52. Pavel nejprve navštívil obce založené při první cestě, a pak se vydal dál do Makedonie a Řecka, kde byly jeho nejvýznamnějšími zastávkami města Filipy, Korint, Athény a Efez. Přes Jeruzalém se pak vrátil znovu do syrské Antiochie.

Třetí misijní cesta následovala po krátkém odpočinku. Pavel znovu navštívil křesťanské obce, které úspěšně vzkvétaly, několik let se zdržel v Efezu, pak se přes moře vrátil do Jeruzaléma.

To už ale byla situace dosti napjatá, židé stále více pronásledovali křesťany a snažili se je vyhladit i pomocí římské nadvlády.

V Jeruzalémě byl Pavel zatčen a předán do rukou římského prokurátora. Ten jej dopravil k soudu do Říma, kde byl podle tradice roku 67 sťat mečem. Je ale pravděpodobné, že mezitím ještě stihl hlásat evangelium ve Španělsku.

Listy apoštola Pavla jsou stejně plné života jako on sám. Diktoval je, jak bylo tehdy zvykem, písaři, často pak přidal osobní pozdrav vlastní rukou. Pravda, některé listy jsou dosti dlouhé a často uprostřed čtenář už neví, co bylo na jejich začátku. Proto je lepší, číst je po částech. A chronologicky, tedy ne, jak jsou řazeny v Bibli, ale tak, jak je apoštol Pavel psal za sebou.

 Dva Listy Tesalonickým (Soluňanům) jsou nejstarší listy, které napsal do města Soluň, v nich povzbuzuje křesťany v tomto městě, chválí je za jejich věrnost ve víře a také vysvětluje, jak je to s druhým příchodem Ježíše Krista.

List Galatským, List Filipským a 1. List Korintským napsal při svém tříletém pobytu v Efezu. Galaťanům vysvětluje, že Kristus stojí nad předpisy Starého zákona, Filipské varuje před nevázaným životem, Korinťanům odpovídá na jejich otázky ohledně křesťanské nauky a způsobu života.

2. List Korintským následoval nedlouho po prvním, protože se nepodařilo uklidnit poměry v rozhádané obci.

List Římanům napsal podle tradice Pavel při svém pobytu v Korintu, než se vydal zpátky do Jeruzaléma. Chtěl se tímto dopisem představit římské křesťanské obci, kterou hodlal navštívit při své další cestě na západ. Obsahuje vlastně ucelený výklad Pavlovy teologie.

Při svém uvěznění v Římě napsal Pavel List Efezským a List Koloským. Křesťané v Efezu i v Kolosech řešili podobný problém. Vyskytli se u nich lidé, kteří hlásali, že ke Kristu je možné se přiblížit jen díky „mystickému spojení“, apoštol naproti tomu důrazně připomíná, že cestou ke spojení s Kristem je život v církvi a osvědčení pevné víry ve všedním životě.

V Písmu najdeme ještě čtyři dopisy osobní, adresované spolupracovníkům apoštola Pavla, Timoteovi, Titovi a Filemonovi.

ROZJÍMÁNÍ NAD MODLITBAMI

Naše modlitby sice dobře známe, přesto není na škodu podívat se na ně i z pohledu třeba moudrých teologů, řeholníků a svatých.

Regina coeli, laetare…

  Modlitba, která ve velikonočním období nahrazuje modlitbu „Anděl Páně“, vznikla zřejmě ve 12. století a nejprve se používala ve františkánském řádu. Do breviáře ji zařadil papež Mikuláš III. v 2. polovině 13. století jako jednu ze závěrečných mariánských antifon při modlitbě před spaním (Kompletář). Modlitba byla mnohokrát zhudebněna.

  Legenda ze 13. století vypráví, že při jednom procesí za ukončení moru, které se konalo v 6. století v Římě, bylo slyšet anděly, jak zpívají první tři verše antifony, papež Řehoř, který procesí vedl, přidal verš čtvrtý, a vzápětí se nad Římem zjevil anděl s ohnivým mečem, oznamující konec morové rány.

Regina caeli, laetare, alleluia.
Quia quem meruisti portare, alleluia,
Resurrexit, sicut dixit, alleluia.
Ora pro nobis Deum, alleluia.

Raduj se, Královno nebeská, aleluja,
protože splnil Pán slova svá, aleluja,
z mrtvých vstal, Matko, Ježíš tvůj, aleluja,
u něho za nás oroduj, aleluja.

PUTOVÁNÍ EGERIE

Svátek Letnic v Jeruzalémě

  Padesátý den po Velikonocích, v neděli, čeká lid velká námaha. Za úsvitu jde všechen lid do velkého chrámu, do Martýria, kde se konají obvyklé nedělní obřady. Po skončení všichni lidé za zpěvu hymnů doprovázejí biskupa na Sión, aby tam došli přesně o třetí hodině.

  Po příchodu na Sión se přečte úryvek ze Skutků apoštolů o tom, jak sestoupil Duch svatý, takže všechny národy rozuměly, co se říkalo. Potom se slaví mše svatá a před propuštěním lidu arcijáhen zvolá: „Dnes přesně o šesté (tj. třetí po poledni) hodině buďme všichni připravení na Olivové hoře!“.

Všichni lidé se vrací domů si odpočinout a hned po obědě jdou zase všichni na Olivovou horu, žádný křesťan nezůstane ve městě, jdou tam všichni.

Když vystoupí na Olivovou horu, nejprve se jde k chrámu Imbomon, tedy na místo, odkud Pán vstoupil do nebe. Tam se usadí biskup, kněží a všechen lid, čtou se čtení, mezi které se vkládají hymny, zpívají se vhodné antifony.

Po skončení dostanou katechumeni i věřící požehnání a už je devět hodin (šest večer), když začnou sestupovat z hory za zpěvu hymnů, a jdou do chrámu Eleona, kde je jeskyně, ve které Pán vyučoval apoštoly. Když se tam přijde, už se stmívá, slaví se tam lucernárium, a po modlitbě dostanou všichni požehnání. Potom všichni lidé do jednoho sestupují spolu s biskupem za zpěvu hymnů a antifon pomalu, pomaličku, a jdou k chrámu do Martýria.

Když přijdou k městské bráně, už je noc, a proto se kvůli lidem přinese dvě stě lamp z chrámu. Od brány je to ještě hodný kus cesty až k Martýriu, cestou jdou velmi pomalu, aby se chůzí neunavili. Otevře se hlavní brána, po vstupu do chrámu se zpívají hymny a antifony, zakončí se požehnáním lidu.

Odtud se jde do chrámu Anastasis, znovu se zpívají hymny a antifony, je modlitba a požehnání. Po propuštění všichni přistupují k biskupovi k ruce a vrací se domů, protože je už skoro půlnoc.

A JEŠTĚ PŘÍBĚH NA ZÁVĚR

Z knihy Martina z Kochemu:

Výklad nejdražší oběti mše svaté

  Ze všech věcí, které lidi od účasti na mši svaté obyčejně zdržují, na prvém místě bývá práce, které tolik oddáni jsou, že se pro časný zisk ve dne v noci lopotí, a každou hodinu, kterou by nevěnovali práci, za ztracenou mají. Ale jak velice na omylu jsou, a jak hrozně sami sebe klamou, hned jim vypovím.

  Svatý Jan Almužník rád vypravoval tuto událost, jak lze se dočísti v jeho životopisu. V Alexandrii žili tehdy dva obuvníci, z nichž jeden měl ženu a děti, ale obdařen byl od Boha pozemskými statky, poněvadž denně na mši svatou chodil. Druhý neměl dítek, pracoval dnem i nocí, a přece se mu všude nedostávalo, protože nikdy na mši svatou nechodil.

I odebral se jednoho dne k onomu obuvníkovi šťastnějšímu a otázal se ho: „Kterak to, že náš ve všem štěstí, ač tolik nepracuješ jako já?“ Zbožný obuvník vypravoval mu, že nalezl poklad, z něhož si každého dne něco přivlastňuje. Potom vzal druha svého na mši svatou, a to dvakrát za sebou. I řekl onen mrzutě: „Cestu do kostela znám sám, a také tomu jsem se dávno vyučil, jak se při mši svaté chovati máme. Proto není třeba aby ses mi posmíval, když mi svůj poklad ukázati nechceš!“

  Načež řekl obuvník zbožný: „Nehněvej se na mne, milý sousede! Neboť neposmíval jsem se tobě, nýbrž jsem ti ukazoval místo svého pokladu. Místem pokladu mého je kostel a pokladem pak mše svatá. Z té čerpám denně tolik dobrého, že v domě mém není žádná nouze. Za svědka uvádím ti Krista P8na, jenž ve svém evangeliu takto prohlásil: Hledejte nejprve království Boží a spravedlnost jeho a ostatní vám bude přidáno. Já jsem od počátku svého manželství hledal právě království Boží a opravdu jsem zjistil, že Bůh přidává statky časné. Ale ty jsi této spasitelné rady Krista Pána neuposlechl a mši svatou jsi pro práci zanedbával, a proto jsi musel okusiti, že ti Pán Bůh věci pozemské odňal a za ně chudobou tě opatřil.“

  Toto napomenutí uvážil onen obuvník upřímně. A od té doby i on denně na mši svatou přicházel a brzy téhož Božího požehnání v domácnosti své zakoušel.

  Není ztracen, nýbrž velice dobře vynaložen čas, který věnujeme službě Boží. Čas, který sobě odepřeme, abychom jej darovali Bohu. Za čas takto vynaložený nahradí nám Bůh statky pozemskými i věčnými hojně.