ÚVODNÍK – OSAMĚNÍ

  Podle nedávného celosvětového vědeckého průzkumu se lidé v posledních letech cítí velmi osamělí a nejosamělejšími jsou trochu překvapivě mladí lidé ve střední a východní Evropě.

Když se nad tím zamyslíme, není se čemu divit. Technický pokrok, na který jsme tak pyšní, se projevuje i z té horší stránky. Auta, mobily, tablety, sociální sítě, digitalizace… to vše nás sice zdánlivě sbližuje, ale ve skutečnosti z nás činí kulturu osamělých jedinců. Na rozdíl od minulých generací se v mnoha případech nemusíme vůbec s nikým potkávat, na nikoho mluvit, s nikým se vidět, a přesto většinu věcí zařídíme. Stále více firem a organizací dává přednost virtuálnímu kontaktu, většinu věcí zařídíme z pohodlí domova.

  Potkáváme se čím dál tím méně. Potřebujeme se navzájem čím dál méně. Mluvíme spolu čím dál méně. Není divu, že jsme osamělí.

  Při nákupu v supermarketu se můžete postavit do fronty u pokladny s pokladní, ale stále více lidí se obslouží samo u pokladny samoobslužné, takže ani s tou pokladní neprohodíte nějaké to slovo (natož abyste nakoupili někde v prodejně s pultem!). Po nástupu do vlaku, tramvaje nebo autobusu nemusíte mít starost, že nebudete vědět, ve které stanici vystoupit, automatické hlášení vám to spolehlivě oznámí, takže ani není důvod navázat konverzaci se spolucestujícími. Pojedete-li autem a zabloudíte, nepotřebujete se ptát na cestu kolemjdoucích, navigace vás navede, kam potřebujete, takže ani nemáte šanci seznámit se s místními domorodci. Většina lidí chodí ven už jenom nakoupit, ale ani to není nutné. Zboží vám přivezou až domů, nemusíte nikam chodit a někoho potkat, natož se s někým dát do řeči. Banky ruší své pobočky (máte přeci internet), zavírají se hospody (pivo je levnější v plechovce), malá kina už skoro neexistují (a v těch velkých není ta správná atmosféra), veškeré schůze se konají online…

  Současná evropská civilizace jako by se usilovně snažila odbourat ve všech oblastech ten „lidský faktor“, který dělá tolik chyb a problémů. Stroj, automat či počítač je v tomto ohledu samozřejmě spolehlivější než člověk, ale spolehlivě také způsobuje to, na co si v onom průzkumu stěžoval téměř každý desátý člověk v Evropě – jsme osamělí.

  V této postní době zkusme se více potkávat a mnohem více spolu mluvit.

TROCHU HUMORU NEUŠKODÍ

Murphyho zákony – všeobecné

Může-li se něco pokazit, pokazí se to.

Cítíte-li se skvěle, buďte bez obav, to přejde.

Připadá-li vám něco snadné, dá vám to zabrat.

Připadá-li vám něco nesnadné, pak je to nemožné.

Každý drát ustřižený na potřebnou délku je příliš krátký.

Nejrychleji něco najdeme, začneme-li hledat něco jiného.

Nejvíce se urodí toho, co potřebujeme nejméně.

Když jde do tuhého, každý se vypaří.

Optimista věří, že žijeme v nejlepším možném světě.

Pesimista se bojí, že je tomu skutečně tak.

Nikdy se nepouštěj do žádné práce, u které tě nebude vidět.

Všechny neživé předměty se dokáží pohybovat natolik,

aby se nám pletly do cesty.

Přijdete-li příliš brzy, nekoná se to.

Dáte-li si záležet, abyste přišli přesně, musíte čekat.

Opozdíte-li se, přijdete s křížkem po funuse.

Výdaje vždy rostou přímo úměrně k vašim příjmům.

Čím je budoucnost vzdálenější, tím nám připadá krásnější.

Není nic jednoduššího než věci zkomplikovat.

Ale není nic komplikovanějšího, než je zjednodušit.

Je-li zakázáno přístroj rozebírat, rozsype se sám od sebe.

Zprávy a oznámení

  V době postní bude vždy v pátek od přede mší svatou pobožnost Křížové cesty (místo modlitby růžence), první pobožnost bude tedy 4. března 2022 od 16. 15 hod. Zároveň bude příležitost ke svátosti smíření.

V měsíci březnu bude v Nýřanech ranní mše svatá v 7. 45 každý den, od pondělí do soboty.

  Popelec bude udělován na Popeleční středu v Nýřanech, pak o 1. neděli postní ve Zbůchu, Nýřanech, v Pňovanech a v Heřmanově Huti.

  V pátek 18. března 2022 oslavíme svátek svatého Josefa večerní vigilií v Nýřanech. Po mši svaté pobožnost ke sv. Josefu.

  V pátek 25. března je Slavnost Zvěstování Páně, mše svatá v Nýřanech v 16. 45. hod.

  Ze soboty 26. března na neděli 27. března se mění čas na letní! Budeme tedy vstávat o hodinu dříve.

Od pátku 1. dubna 2022 bude kvůli letnímu času večerní mše svatá začínat v 17. 45 hod.

  Od neděle 6. března bude v kostele v Jezné zpřístupněna „Kostelní knihovna“. Každou neděli od 15 do 17 hod. bude kostel otevřen pro návštěvu, soukromou modlitbu nebo studium duchovní literatury. Vždy v 16. 45 bude krátká pobožnost.

VÝROČÍ JEZUITSKÉHO ŘÁDU

Jezuité misionáři v Jižní Americe

  Jezuité začali působit v zámořských koloniích již brzy po svém založení. V roce 1545 se usadili na území dnešní Brazílie, kterou ovládali Portugalci. Přešli pak na území Peru, Chile a do Paraguaye, kde byli ve svém úsilí velmi úspěšní. Od roku 1678 se na misiích začali objevovat i jezuité z českých zemí.

  Jejich cesta začínala v pražské koleji Klementinum, kde se zájemci o misionářskou práci shromažďovali. Odjeli poté přes Janov do španělského města Sevilla, kde čekali na loď do zámoří. Během té doby se hlavně pilně učili španělsky, protože to byl nejdůležitější dorozumívací jazyk s jejich nadřízenými v Americe, ale také s indiány, z nichž mnozí již španělsky uměli.

  Plavba přes oceán byla samozřejmě pro všechny české jezuity velkým zážitkem. Pokud nepotkali bouři nebo piráty, trvala plavba v příznivých podmínkách asi 70 dní a končila v přístavu Cartagena, odkud se misionáři vydávali již po souši do vnitrozemí.

Čekala je (podle jejich dochovaných hlášení) dlouhá cesta džunglí, naprosto odlišné klimatické podmínky, v horských oblastech mrazivé hory, v údolích rozvodněné řeky, moskyti, komáři, krokodýli a tygři.

  Prvním úkolem misionářů po příchodu do misie bylo naučit se místnímu indiánskému jazyku, zpočátku také využívali služeb indiánských tlumočníků, ke kterým byli velmi štědří a oni pak na oplátku mluvili o nich mezi svými soukmenovci jen v dobrém, čímž si jezuité rychle získávali důvěru obyvatel.

  Hlavní činností jezuitů bylo samozřejmě misijní působení mezi indiány, což zahrnovalo hlavně předčítání z Bible, společné duchovní zpěvy, příprava na udělování svátostí a výklad článků víry. Hlavní stavbou misie byl vždy kostel, kde se všichni věřící pravidelně shromažďovali k bohoslužbám i vyučování.

Misionář se ale většinou stal i přirozeným vůdcem své misie, pomocníkem a rádcem indiánů, kteří k němu často přilnuli láskou a důvěrou. Pomáhal jim řešit každodenní problémy, soudil jejich spory, v případě konfliktu s jiným kmenem je vedl v boji.

Většina misionářů přicházela do Ameriky se zbožnou vírou a s cílem stát se mučedníkem ve jménu Božím, což se mnohým i splnilo. Potýkali se statečně s mnoha problémy, mezi které patřilo odlišné počasí, naprosto jiný jídelníček, pocit osamění i stesk po domově a přátelích.

NAHLÉDNUTÍ DO FARNÍCH KRONIK

Kronika Farnosti Dýšiná podruhé

1914

Dne 26. července rozšířila se časně ráno po osadě naší zpráva o vypuknutí války a všeobecné mobilizaci. I z osady naší mnozí opouštěli svůj domov právě v době, kdy se těšili, že budou sklízeti úrodu z polí svých. A tak i v naší obci nedostávalo se sil, aby všechny práce mohly býti vykonány jako obyčejně. Mnozí potřebovali pomoci, jiní zase pracovali s menším počtem sil. Proto utvořila se hned na počátku pomocná komise, která měla za úkol nejen radou, ale i skutkem pomáhati, zejména v době všeobecné sklizně a mlácení. Každý spěchal, aby měl úrodu pod střechou, a aby bylo vše včas vymláceno. A tu musela jmenovaná komise rovnati četné neshody mezi jednotlivci, a konečně dokázala, že všechny práce byly šťastně skončeny.

1915

  Kaplan František Jílek upozornil farníky na velikou nemocnici na Mikulášském náměstí v Plzni. Sbírku ve prospěch vojínů ležících v této nemocnici provedl spolu s řídícím učitelem Františkem Šmídem a byla největší z dosud pořádaných sbírek. Bylo vybráno na penězích 99 korun, 30 košil, 7 spodků, 37 kapesníků, 5 párů ponožek, 216 vajec, 4 bábovky, 5 škatulek cigaret, 20 škatulek sirek a 35 polštářů. Sbírka tato byla 17. března svému účelu odevzdána a odnesena do výše jmenované nemocnice, kde ranění vojíni byli poděleni osobně panem kaplanem.

  Od poslední vizitace několikrát bylo jednáno o opravě zdejšího kostela. Žádost dosud nevyřízená leží na c.k. místodržitelství v Praze. A přece nejen střecha, ale i krov důkladné opravy potřebují. Běda, povleče-li se to ještě déle. Tím většího nákladu bude na opravu zapotřebí. Je to „memento“ pro duchovního správce, a běda, když toho nedbá, a kostel stává se mu věcí podřízenou, vedlejší. Kostel pak zchudne venku a hyne uvnitř.

1917

  Za faráře do Dýšiné ustanoven byl farář z Druztové, Josef Hák. 25. května udál se strašlivý výbuch ve Škodových střílnách v Bolevci, jemuž padlo za oběť 95 mužů a 94 žen, zohavených a roztrhaných téměř k nepoznání. Detonace byly tak prudké, že střechy, okna rozmeteny byly až do okresu rokycanského. Obyvatelé z okolních vesnic prchali a následující noc strávili pod širým nebem.

1917

  Bída roste měrou úžasnou. Ceny letí do výše, potravin se nedostává. Za vše se platí zbožím, cukrem, uhlím, kterých se ale zase nedostává. V soukromém obchodě platí nejvíc výměna zboží. Obuvník chce za boty potraviny, podobně krejčí i další. Za tabák se platí mlékem, máslem, vejci, o peníze nikdo nestojí, neb nelze za ně téměř ničeho koupiti. V únoru bylo svěcení hromniček – bez hromniček. Ve věčné lampě hoří místo oleje petrolej, není ani kadidlo.

1928

  Po odchodu faráře Josefa Háka do Líšné stal se administrátorem zdejším Alois Černý. 25. března bylo oslaveno 600leté výročí posvěcení farního kostela. Se slavností bylo spojeno posvěcení dvou nových zvonů. Ač bylo počasí velmi nevlídné, přece zavítalo do Dýšiné velmi mnoho lidí i z jiných osad, aby se tak významné slavnosti zúčastnili. Před farou očekávalo nejdůstojnějšího pana biskupa obecní zastupitelstvo. Dceruška dýšinského traťmistra přednesla báseň k uvítání biskupské Milosti, kterou složil student gymnázia Karel Kreisinger. Báseň zní:

Vám, Milosti, vstříc osada dnes plesá,

 již jdete vrátit poklad ztracený,

zas bude slavně z věží na nebesa

se nésti zvonů hymnus vznešený.

Do širých dálek nad rodnými poli

den ze dne bude hudba jejich znít,

a kdykoliv jich srdce zahlaholí,

i naše srdce budou zbožně bít.

Až tichý večer vzplane ve hvězd jasu,

své „Anděl Páně“ budou zvony hrát, ¨

a lidé kleknou při svatém jejich hlasu,

a modlitby jich se budou k Bohu brát.

Za vznešený a svatý dar vám vděčí

osady zbožné šťastní věřící,

jichž srdce spněte zvonů řečí,

Bůh žehnej vaší ruce světící.

  Zvony byly položeny na lešení velmi vkusně upravené. Nejdůstojnější pan biskup provázen asistujícími kněžími vystoupil ke zvonům a promluvil k tisícihlavému zástupu nadšené a vlastenecké kázání, které, ač vítr časem od západu velmi prudce vanul, trvalo téměř celou hodinu. Po kázání posvěceny byly oba zvony a pak odebral se pan biskup do chrámu, kde sloužil slavnou pontifikální mši svatou, snad první a poslední v tomto chrámu Páně. Celá slavnost zůstane jistě v paměti osadníků po dlouhá léta.

PROMLUVY

Kdo je silnější?

    Otázka stará jako křesťanství samo. Od prvního zákroku Herodova proti dítěti Ježíši, přes Kalvárii a římské katakomby plné mučedníků, vynucuje si svět vždy znovu odpověď na tu otázku: Kdo je silnější? Kristus nebo antikristus? Církev nebo brány pekelné? Víra nebo nevěra?

  Stojím v duchu na Golgotě. Pán Ježíš zápasí se smrtí a kolem kříže vítězně pokřikují farizeové: „Jiným pomáhal, sám sobě pomoci nemůže… doufal v Boha, ať ho vysvobodí… jsi-li syn Boží, sestup z kříže!“. Nebylo opravdu nic, co by nezesměšnili. Jeho zázraky prohlásili za podvod. Jeho mesiášskou důstojnost za výmysl. Jeho synovství Boží za rouhání.

  Král Jerobeám kdysi vztáhl ruku proti proroku Božímu a jeho ruka zmrtvěla. Malí hoši pokřikovali posměšky za jiným prorokem a zaplatili to životem. Mojžíšova sestra reptala proti Bohu a zasáhlo ji malomocenství. Kdyby Pán Ježíš nebyl podvodníkem, zasáhlo by přeci nebe stejným způsobem proti rouhačům – říkalo si v té chvíli pod křížem jistě mnoho lidí.

  A přece, našel se v této nejsmutnější chvíli člověk, v jehož srdci se zrodila víra. Jeho památku slavíme 25. března, je to spolu s ním ukřižovaný lotr Dismas: „Pane, rozpomeň se na mě, až přijdeš do království svého!“

  Moji drazí, už nikdy nikdo nebude mít takovou víru, jako tento lotr! Dokud Pán Ježíš procházel Palestinou a konal zázraky, bylo snadné věřit v jeho božské poslání. Dnes ale umíral na kříži a zdálo se, že samo nebe ho opustilo. Dokud se svýma rukama dotýkal nemocných, zaznívaly k němu ze všech stran prosby: Ježíši, synu Davidův, smiluj se nade mnou! Teď všechny ty hlasy zmlkly, teď už nikdo od něho nic nečekal, teď už mu nikdo nevěřil.

  Jen jeden hlas se ozval, jen jeden člověk se ho slovíčkem zastal, a ten člověk nebyl světec, ale lotr. Od té doby platí: „Stat crux dum volvitur mundus“, tedy „Svět stojí, i když svět se převrací“.

  Celé tři století pronásledovali římští císaři křesťany jako zločince a nepřátele státu. Bez milosti byli trestáni smrtí, muži, ženy, děti. Jak by se asi dnes divil třeba krutý císař Nero, který nechal ukřižovat svatého apoštola Petra, kdyby přišel na náměstí před jeho velkolepým chrámem a podíval se na obelisk, který sem nechal dopravit z Egypta.  Na jeho vrcholu je dnes kříž a v něm částečka svatého Kříže z Golgoty. A hlavně je zde nápis, které vydává velké svědectví Kristu už dvacet století: Christus vincit! Christus regnat! Christus imperat! Kristus vítězí! Kristus kraluje! Kristus vládne! Amen.

P. František Novák, zvaný „arciděkan Šumavy“ (1954)

PAULÍNI

Třetí část – Paulíni v Čechách

  Už v roce 1357 se v jihočeské obci Heuraffl (v překladu „lesní chýše“), česky Hejrov, usazují poustevníci řádu paulínů. Zanedlouho dostanou sousedy, poustevníky z řádu sv. Antonína. Nijak si nekonkurují, skromní mniši z obou řádů žijí v odloučení ode všeho dění, ponořeni do práce a modlitby. V roce 1491 jim papež Inocenc VIII. dovoluje, aby se spojili a vystavěli si společně nový klášter s kostelem. Klášter úspěšně vzkvétal, ale poškodily ho husitské války, a také následné rozšíření luteránství, takže se už nevzpamatoval.  Poustevníků ubývalo a noví nepřicházeli.

Po roce 1528 začal klášter upadat, poslední dva bratři odešli dožít do kláštera ve Vyšším Brodě, a o dvacet let později Hejrov převzali řeholníci právě z tohoto kláštera cisterciáků, kteří následně klášter využívali jako faru. Celý komplex byl v době barokní přestavován, po napuštění Lipenské přehrady se ocitl přímo nad její hladinou. Dnes v klášteře funguje penzion.

  Druhý klášter poustevníků sv. Pavla na našem území vznikl na Dobříšsku. Pražský děkan Jan Tomáš Pešina z Čechorodu odkázal ve své závěti svoje pozemky v Obořišti řádu paulínů, aby na nich postavili klášter. V roce 1681 začala stavba kláštera, 19. března 1712 byl slavnostně vysvěcen kostel svatého Josefa.

 Už v roce 1786 byl ale císařem Josefem II. klášter zrušen, získala ho rodina Colloredo-Mansfeld. Začátkem 20. století zřídili redemptoristé v klášteře teologické gymnázium, které fungovalo do roku 1950, dnes je v něm výchovný ústav. Kostel sv. Josefa byl v 90. letech opraven, konají se v něm sobotní bohoslužby.

V roce 1994 přišli po 200 letech opět paulíni do Čech. V Ostravě-Přívoze se ujali vedení farnosti a založili zde nový klášter. V současnosti zde působí dva řeholníci.

Poměrně mladý farní kostel Neposkvrněného Početí Panny Marie byl dokončen v roce 1889.

ČTRNÁCT POMOCNÍKŮ V NOUZI

Svatý Jiří – svátek 24. dubna

  V měsíci březnu žádný ze čtrnácti pomocníků v nouzi svátek nemá, proto si představíme světce z měsíce dubna, slavného drakobijce Jiřího.

  Odkud Jiří pocházel? Možná se narodil na území dnešního Turecka, možná pochází z Gruzie, snad měl otce z Persie. Matka se s malým Jiřím odstěhovala do Palestiny, kde se Jiří jako mladý stal vojákem ve vojsku císaře Diokleciána. Pak se legendy liší.

Podle první z nich Jiří na začátku pronásledování křesťanů vystoupil veřejně na jejich obranu, byl samozřejmě zajat a mučen, ale jeho víra a neochvějnost přesvědčila i manželku císaře Diokleciána, Alexandru, která se také stala křesťankou. Císař pak dal oba za trest stít.

  Podle druhého podání se voják Jiří dobrovolně přihlásil k boji s drakem, který si žádal lidské oběti v zemi Silena. Jiří draka skutečně přemohl a jako odměnu si od místního vládce vyžádal umožnění křtu 15. 000 lidí. Jiří pak v klidu odešel, ale nakonec byl stejně zajat nepřáteli křesťanů a někdy kolem roku 305 zabit jako mučedník.

  Byl pohřben ve městě Lydda a jeho hrob se okamžitě stal poutním místem, kde se odehrávaly zázraky, takže nad ním již roku 337 vznikla křesťanská bazilika. V 5. století se uctívání svatého Jiří rozšířilo i v Sýrii, Gruzii, Arménii, Egyptě a v Etiopii. V Evropě se kostely zasvěcené svatému Jiří objevují již v 6. století, nicméně rozmach jeho úcty přišel s křižáckými válkami, pro křižáky byl totiž svatý Jiří vzorem vojenských i křesťanských ctností.

  Je patronem vojáků, lukostřelců, rytířů, také všech sedláků a zemědělců. Je vzýván jako pomocník při kožních nemocích, při moru a jiných epidemiích.

Modlitba je svatému Jiří:

Svatý Jiří,

patrone kolísajících, nesmělých a nerozhodných lidí,

přiváděj nás do vítězného Pánova Srdce,

které touží rozvinout v našich životech to,

co nám nejvíce prospívá!

Zlý ať nás nezviklá k tomu, co by se Pánu nelíbilo,

a Pán ať na tvou přímluvu

pomáhá nám v každém okamžiku života. Amen

ZVYKY A TRADICE

  Lidové zvyky a tradice se spíše, než na vážnou dobu postní orientují na rozpustilý masopust.

  Masopust dnes různé obce slaví v různý čas, ne podle starých pravidel, ale jak se jim hodí, není proto ani výjimkou, že masopustní průvod jde po ulicích až po Popeleční středě…

  Masopust začínal tradičně už týden před Popeleční středou, konkrétně ve čtvrtek, kterému se proto říkal „tučný čtvrtek“ nebo taky „tučňák“. Většinou mu předcházela zabijačka, takže stůl na masopustní hostinu byl opravdu bohatě prostřený. Veselí a hodování pokračovalo v sobotu (často se v tento den uzavíraly sňatky), a hlavně v neděli, kdy v hospodě vyhrávala muzika až do rána, bohatší hostili ty chudší a nikdo příliš nešetřil.

  V pondělí se leckde konal „mužský bál“, kam směli jen ženatí muži se svými manželkami, sedláci pyšně tancovali se svými polovičkami.

V úterý byl poslední den masopustu, všude se uklízelo, pekly se koblihy, které dostávali koledníci chodící dopoledne po vsi. Odpoledne vyšel hlavní masopustní průvod, nevynechal jediné stavení, maškary zpívaly a tancovaly, žertovaly na účet obyvatel a nechávaly se hostit jídlem a pitím. Průvod samozřejmě skončil opět v hostinci velkou zábavou, která ovšem musela skončit o půlnoci. Jakmile ponocný ohlásil půlnoc, vše ztichlo, všichni se na výzvu starosty rozešli domů, nastal posvátný postní čas…

Jaké maškary nesmí chybět v masopustním průvodu?

  Jako první jde LAUFR, původně voják, který průvod vede a je jeho mluvčím, pronáší různé průpovídky. Hned za ním jdou HUDEBNÍCI, následuje MEDVĚD, starobylá maska, se kterou si musí každá hospodyně zatančit. Někdy medvěda nahrazuje SLAMĚNÝ MUŽ. Nesmí chybět ŽID nabízející různé tretky, někdy vede kobylu BRŮNU, CIKÁNKA věštící z karet, BÁBA S NŮŠÍ a jako ozbrojený doprovod slouží TURCI (dříve mládenci, kteří měli být odvedeni na vojnu).

Jednotlivé postní neděle byly také spojeny s určitými zvyky. Na První neděli postní se jedla pučálka (máčený opražený hrách, ochucený na slano nebo na sladko).

Druhá neděle postní byla opět zasvěcena uklízení a jedla se „pražma“ (naklíčený a opražený ječmen). Třetí neděle postní se nazývala také „kýchavá“, kolikrát v ten den člověk kýchl, tolik let života prý ještě měl před sebou. O Čtvrté neděli postní chodily v některých oblastech do polí „družičky“, nesly v šátku drobečky, které s modlitbou za dobrou úrodu rozhazovaly po okolních polích. Na Pátou neděli postní děvčata vynášela „Moranu“ nebo „Smrtku“. A pak už Květnou nedělí začíná Svatý týden.  

POSTNÍ RECEPTY

V době postní bychom měli omezit hojnost jídla, co se nejen velikosti porcí, ale také složení týče. Dříve se kromě masa omezoval i tuk, vejce nebo mléko. V postním jídelníčku byl proto hlavně chleba, brambory, luštěniny, kysané zelí, polévky, kaše, suché vdolky, sušené hrušky a jablka. Zkuste si letos připravit některé zapomenuté postní dobroty našich babiček.

Bramborové lokše s mákem

Jsou to vlastně palačinky z bramborového těsta, nejčastěji plněné mákem, povidly nebo sušenými švestkami, ale chutnají i jen potřené sádlem. Základem těsta jsou brambory uvařené ve slupce, mouka a sůl. Tenké palačinky z těsta pečeme na suché pánvi, horké naplníme povidly nebo mákem.

Pečená prosná kaše

  Kaše na všechny způsoby a ze všech možných surovin byly vždy hlavním jídlem našich těžce pracujících předků. Kaše se jedly nasladko i naslano, často k snídani i k obědu.

Proso se několikrát prolije horkou vodou, smíchá s mlékem a solí a nalije do pekáčku. Na kaši dáme sušené ovoce (jablka nebo švestky, třeba i namočené v rumu) a pečeme tak dlouho, až se kaše dá krájet. Na talíři ještě můžeme polít horkým máslem.

Pučálka

  Pučálka se připravovala na první neděli postní (někde až na čtvrtou neděli), která od ní také dostala jméno – „Pučálková neděle“. Je to velmi jednoduchý pokrm z neloupaného hrachu. Hrách se nechá přes noc nabobtnat, slije se a poté na světle 2-3 dny klíčí (občas prolít studenou vodou). Naklíčený hrášek se osmahne na troše másla na pánvi (nebo upeče v pekáčku), podává se jako sladký s medem a rozinkami nebo slaný s troškou pepře.

Metyja

  Metyja, původem z Valašska, je vlastně bramborová kaše nasladko s různými obměnami. Uvařené brambory se s troškou mléka rozmačkají na kaši a osladí, kaši můžeme napěchovat do kulatého tvořítka nebo jen tak nalít na talíř, na ní se dají hrušková povidla a mletý mák s cukrem.

LATINSKÁ DUCHOVNÍ POEZIE

 PRECEMUR OMNES CERNUI

(ranní chvály v době postní)

Skloňme se všichni v pokání,

volejme v prosbách každý z nás,

s lítostí před soudcem plačme,

trestající hněv zadržme.

Urazili jsme, Bože náš,

svou špatností tvou laskavost,

vylij, prosíme, teď na nás

s odpuštěním shovívavost.

Víš, že jsme tvoje stvoření,

tvoji jsme, i když padáme,

dal jsi nám jméno člověka,

kéž ho nikdy neztratíme.

Znič zlo, které jsme spáchali,

rozmnož dobro, jež žádáme,

ať zde i ve věčné vlasti

se tobě líbit můžeme.

Dopřej, blažená Trojice

a jednoduchá Jednoto,

aby přinesl užitek

tvým věrným půst, jejž konáme.

Markéta Koronthályová: Vexilla Regis.

ZE STARÝCH CESTOPISŮ

Zpráva Josefa Neumanna z misie v Mexiku (1682)

Část druhá – Misijní činnost

  Nyní přistupme k mé misijní činnosti. Tři měsíce po svém odchodu z Mexika jsem dorazil do misie svatého Ignáce k otci vizitorovi misií a žil tam s ním po celý měsíc únor, abych získal aspoň základní nutnou znalost jazyka. Na začátku března, uprostřed čtyřicetidenního půstu, mě poslal do údolí Sisoguichi, kde před pěti lety naši kněží zahájili misijní činnost a začali stavět kostel a získávat Indiány pro křesťanství, ale pro malý počet osob našeho Tovaryšstva v tak rozlehlé oblasti, byla tato misie po třech letech skoro pustá.

  Je to pro mě tím větší pobídkou, že se mi řízením Božím dostala misie, která má dosud ze všech nejmíň křesťanů a je vystavena větším nebezpečím života. Jsem ze všech stran obklopen pohany, kteří mi poskytnou velmi rozsáhlé pole k práci a sklizni, až se líp naučím jejich řeči, abych je mohl učit a umožnit jim pochopení tajemství víry.

  Když jsme na svátek svatého Tomáše Akvinského vešli do údolí Sisoguichi, prošli jsme dvojitou slavobránou postavenou nad cestou podle zvyku toho lidu z větví a zastihli jsme většinu obyvatelstva shromážděnu u starého kostelíka krytého slámou, spíš to byla chatrč než kostelík. Nejprve jsem vzdal Bohu díky za šťastný příchod do misie, která mi byla určena, a na tak dlouho očekávané působiště. Potom jsme přešli do mého obydlí, což byla jiná chatrč nebo chýška postavená vedle kostela. Tam jsme se posilnili jídlem, byly to placky z kukuřičné mouky, které slouží v této celé krajině místo chleba, dále pár vajec a vařené boby, protože věděli, že v době čtyřicetidenního půstu nejíme ani maso ani drůbež.

  Když jsme se posilnili, můj průvodce, páter Bernard, měl v kostele kázání ke shromážděným věřícím, vysvětlil jim důvod mého příchodu, a slíbil jim, že s nimi budu žít a starat se o ně ve věcech duchovních za těchto podmínek: že co nejdříve dostavějí kostel, který se začal stavět před třemi roky na dostřel muškety od starého kostela, protože odmítám sloužit mši v té chatrči, a že vedle kostela postaví nový dům, jaký mi bude vyhovovat, protože i ten už byl rozestavěn, že ke mně budou posílat každý den své děti, aby se učily modlitby a křesťanské nauky, že ke mně přivedou ty, kteří ještě nejsou pokřtěni.

  Všechno slíbili a hned příštího dne mi představili děti, které měly být pokřtěny, dospělí se pustili do práce, během tří týdnů dokončili rozestavěný kostel, během dalších tří týdnů dostavěli dům sloužící jako mé obydlí – k mému velkému potěšení, protože jsem mohl o velikonočních svátcích poprvé sloužit mši v novém kostelíku a uspořádat slavnost pro onen lid.

  Páter Bernard, který přišel se mnou, zůstal tam se mnou jeden den a pak se vrátil do své misie, protože měl starost o nemocné, které tam nechal.

  Já jsem se hned pustil do výchovy dětí a každý den od svého příchodu jsem je dvakrát shromažďoval v kostele. Ráno jsem s nimi po mši odříkával Otčenáš, Zdrávas Maria, Věřím v Boha, Desatero přikázání, církevní svátosti a základy křesťanského učení. Odpoledne pak jsem opakoval otázky z katechismu a připravoval jsem některé pohany ke křtu tím, že jsem jim vštěpoval základní tajemství víry, až je pochopili.

  Zbytek dne jsem trávil návštěvami u nemocných, zpovídáním hříšníků (těch mám zatím málo), pomáháním těm, kteří stavěli a jejich řízením, protože v těchto zemích nejsou jiní architekti než kněží a jiní zedníci než naši Indiáni.

  Neobstará-li si kněz věci odjinud, je sám sobě kuchařem i správcem, krejčím i lazebníkem, kostelníkem i ošetřovatelem nemocných, musí být zkrátka vším, čemu Indiáni nerozumějí nebo co neznají.

  Naši Indiáni přidělují kněžím k výcviku dva nebo tři chlapce, aby posluhovali při mši a u stolu. To jsou naši pomocníci, s těmi jednej laskavě, jinak buď sami utečou, nebo je rodiče knězi vezmou. Ty ve svém domě živíme a oblékáme, hýčkáme a vzděláváme, aby se z nich časem stali učitelé ostatních v křesťanském učení a za nepřítomnosti kněze, aby ostatním předříkávali modlitbu a přednášeli katechismus.

  Pokřtění Indiáni v tomto údolí zdají se být dobří křesťané, horlivě se scházejí v neděli a o svátcích do kostela, i když bydlí dál, když někdo onemocní, pozve si mě, abych ho vyzpovídal, a jestliže je vážněji chorý, abych ho zaopatřil posledním pomazáním.

  Dva dny po mém příchodu přišel do kostela člověk, který na nic nestonal, ale náhle zemřel bez zpovědi. Oni ho proto, třebaže byl křesťan, nechtěli pochovat ve svém kostele, protože zemřel bez zpovědi. Proto mu určili hrob venku u chrámových dveří a nechali mě, abych ho tam pohřbil. Sice jsem nejdřív nechtěl, ale nakonec jsem jim vyhověl, aby to bylo pro ostatní odstrašujícím příkladem, kdyby mě nechtěli zavolat, až budou třeba jen prostředně stonat.

  Mezi tím uplývaly týdny od mého příchodu během nich jsem poučil a pokřtil několik zbylých pohanů z údolí, které ke mně přivedli, mezi nimi ve svatém týdnu čtyři dospělé ženy.

Příště: Neřesti Indiánů.

A JEŠTĚ PŘÍBĚH NA ZÁVĚR

Výběr správného duchovního správce

  V některých církvích (třeba v Anglii) je zvykem, že duchovního správce nejmenuje biskup, ale vybírá si ho farnost sama prostřednictvím pastorační rady. Bývá to pro členy pastorační rady těžký úkol, na každém uchazeči se najde něco negativního, a tak jsou jeden za druhém zamítáni.

  V jedné takové farnosti po dlouhém a bolestném procesu výběru, který nikam nevedl, zkusil jeden ze členů pastorační rady naznačit svým kolegům, co si o tom všem myslí.

  Povstal a přečetl jim dopis od „dalšího uchazeče“:

  Vážení pánové!

  Dozvěděl jsem se, že je vaše kazatelna opuštěná, rád bych se proto o toto místo ucházel. Jsem kvalifikován v mnoha oborech. S velkým úspěchem jsem působil jako kazatel, rovněž jsem dosáhl úspěchů jako spisovatel. Říká se o mně, že jsem dobrý organizátor. Na místech, kde jsem pobýval, jsem vedl mnohé akce.

  Je mi přes padesát let, nikdy jsem se na jednom místě nezdržel více než tři roky. Některá města jsem opustil poté, co tam má činnost vyvolala výtržnosti a nepokoje. Také jsem byl třikrát nebo čtyřikrát uvězněn, ovšem nikdy za nějaký špatný skutek, vždy jsem v tom byl nevinně.

  Moje zdraví není příliš dobré, stále ale dokážu zastat mnoho práce. Kázal jsem v mnoha kostelích v mnoha městech, ale musím přiznat, že jsem příliš nevycházel s místními náboženskými autoritami. Někteří mi vyhrožovali, někdy mě i fyzicky napadli.

  Nejsem nijak zvlášť dobrý úředník, je o mně známo, že jsem třeba i zapomínal, koho jsem křtil a podobně.

  Ale pokud mě zaměstnáte, slibuji, že se maximálně vynasnažím.

  Dopis tohoto uchazeče vzbudil zděšení a pohoršení. Kdo se to opovažuje? Zbláznil se ten člověk? Jak bychom mohli zaměstnat neduživého, roztržitého buřiče a bývalého kriminálníka?

  A nezbláznil se náhodou i člen naší pastorační rady, který tento dopis přečetl? Koho to navrhuje? Kdo je pod tím dopisem podepsán?

  Navrhovatel se usmál a po chvíli odpověděl: „Kdo je pod tím životopisem podepsán? Vy jste ho nepoznali? Přeci apoštol Pavel!“

Slepičí polévka pro křesťanskou duši.