ÚVODNÍK - SEMENO K SETÍ

       V Žalmu 126 zpíváme: „Vycházejí s pláčem, když nesou semeno k setí, přijdou však s jásotem a své snopy přinesou…“.

       Jaký důvod je k pláči při setí? Setba nebyla v minulosti vždycky radostná činnost. Rolník v době setí neměl vůbec jistotu, jaká bude úroda. Na podzim už měl velmi malou zásobu zrní a musel riskovat, že třeba setba vůbec nevzejde a nastane hlad. Přesto jde a poslední obilí nesní k obědu, ale zaseje na pole. Počítá s Hospodinovou ochranou, věří a důvěřuje v jeho pomoc.

       A Hospodin ujišťuje, že ze semene vyrostou snopy obilí, které budou důvodem k velké radosti. Je to povzbuzení k vytrvalosti, když přijdou různé zkoušky, je třeba překonat beznaděj, nevzdat se při prvních nesnázích, nepřestat ve své činnosti a stále očekávat pomoc od Hospodina.

Podle starého zvyku se žehnají semena a semínka v den Svátku Narození Panny Marie, tedy 8. září.

Je to den poděkování za narození dívky Marie, která už za několik málo let řekne na Boží otázku, zda se chce stát matkou Spasitele, své ANO. A v jejím lůně začne klíčit nový život…

Je to den poděkování za úrodu na polích, zahradách a zahrádkách.

A zároveň je to den poděkování za semena pro novou úrodu.

Je to den odletu vlaštovek do jižních krajin. Proto se také dříve říkalo: „Blahoslavená Panna se narodila, vlaštovka odchází.“ V tento den si každý rolník pokropil ruce svěcenou vodou, pak vzal požehnaná semena, nejčastěji žitná, a se slovy „Ve jménu Božím“ šel zasít několik hrstí do své země.

       V pátek 8. září si při večerní mši svaté v Nýřanech opět připomeneme tento chvályhodný zvyk. Zvyk, který vyjadřuje naši vděčnost, pokoru a důvěru v Boží pomoc.

REPORTÁŽ NA ÚVOD

Jak jsme se loučili…

       Je to dva roky, co jsme se vítali s novým duchovním správcem naší farnosti, a najednou přišel čas loučení. Mnozí se ptali na důvod, proč to musí být. Je to trochu složité, než se na první pohled zdá, roli v tom hrají různé lidské vztahy, povahy, střety i nedorozumění. Prostě to takhle dopadlo, prý to jinak vyřešit nešlo…

       Poslední srpnová neděle byla tedy i poslední nedělí, kdy jsme se v Nýřanech při ranní mši svaté setkali s páterem Robertem a poprvé jsme u nás přivítali pátera Františka přicházejícího k nám z Ostravy.

       Pan generální vikář plzeňské diecéze, P. Petr Hruška, přijel tuto změnu uvést a přečetl (aspoň z mobilu) ustanovující dekret našeho nového administrátora. A aby na to nebyl tak sám, ustanovil pan biskup jako „výpomocného duchovního“ naší farnosti ještě P. Bogdana, který působí v Plzni na Borech.

       Na konci mše svaté nastalo loučení a děkování. Každý ze čtyř kněží u oltáře dostal jednu kytici.

Modrobílá kytice (barvy Panny Marie) se stuhami v barvách řádu paulínů byla poděkováním pro pátera Roberta hlavně za čas, který si pro nás vždycky našel a za odvahu, se kterou se snažil měnit věci i nás věřící k lepšímu. K tomu se připojil dárek a bedna plná přání, vzkazů a dopisů…

Druhá modrobílá kytice vítala pátera Františka s přáním, aby šok, který zažil při první objížďce naší farnosti (rozlehlé území a kostelů mnoho!)          byl na dlouhou dobu poslední…

Třetí kytici v barvách zralé hrušky dostal od nás pan generální vikář. A tu čtvrtou (červenou, neboť to je jeho oblíbená barva) předal páteru Stanislavovi se slovy díků páter Robert.

Pak jsme zazpívali chvalozpěv a vyšli do zadní části kostela, kde pokračovalo přání, loučení, vzpomínání, a k tomu pojídání dobrot, které připravily a upekly naše spolehlivé farnice. Kdo vydržel až do konce, dočkal se ještě přípitku výborným moravským vínem.

Aby atmosféra nebyla jen smutná, o to se starala pohyblivá pokladnička pejska, který vybíral na psí útulek v Ostravě Přívoze, což je nové působiště pátera Roberta.

Co říci na závěr? Končí jedna kapitola historie naší farnosti. Začíná se kapitola nová, a jaká bude, to záleží na nás na všech. Nejlepší je, když navazuje jedna kapitola na druhou, v životě i v knihách. A o to se budeme v příštích letech všichni snažit. P.S. : Na útulek pro pejsky v Ostravě Přívoze jsme poslali 1000,- Kč.

Zprávy a oznámení

       Z důvodu uvedení nového duchovního správce Farnosti Nýřany se v neděli 3. září 2023 ruší mše svatá v Jezné. P. František Gajewski, člen řádu paulínů, bude představen při mši svaté v Heřmanově Huti v 11. 00 hod.

       V sobotu 2. září 2023 bude mše svatá ve Zbůchu už ve 12. 00 hod. z důvodu oslav Obce Zbůch.

       V pátek 8. září 2023 je Svátek Narození Panny Marie. Při večerní mši svaté budeme žehnat podle starobylého zvyku semena k setí.

       V sobotu 9. září 2023 se koná diecézní pouť do kláštera Teplá. Dopoledne i odpoledne dělený program (divadlo pro děti, něco pro mládež, přednáška, křížová cesta, modlitba, koncert, vstup do klášterní knihovny zdarma atd.), mše svatá začíná ve 14. 15 hod.

       Poutní mše svatá v kostele Narození Panny Marie v Křimicích Na Horničce bude v neděli 10. září 2023 v 17. 00 hod.

       Ve čtvrtek 28. září 2023 slavíme Slavnost svatého Václava. Mše svatá v Nýřanech bude v 9. 00 hod.

       V pátek 29. září 2023 slavíme Svátek archandělů Michaela, Gabriela a Rafaela.

       V neděli 3. září 2023 bude výměna kartiček Živého růžence.

       Setkání po večerní mši svaté bude na faře v Nýřanech v pátek 15. září a 29. září 2023

MOUDROST A ZBOŽNOST PÍSNÍ KATOLICKÝCH

Maria, tvoje jméno přesvaté

k radostné nás chvále zve.

Leskem krásné hvězdy svítí,

v životě nám vlnobití,

ó Maria, jméno tvé!

Maria, tvoje jméno přesvaté

je nám štítem bezpečným,

v pokušení mocně chrání,

proti vrahům duše brání,

ó Maria, zvukem svým.

Maria, tvoje jméno přesvaté

každý vzývá s prospěchem,

při něm duše v dobru sílí,

k nebeskému chvátá cíli,

ó Maria, s úspěchem.

Maria, tvoje jméno přesvaté

svatozář má vznešenou,

překrásných je snah a ctností,

jaké zem a nebe hostí,

ó Maria, ozvěnou.

Maria, tvoje jméno přesvaté

do duše nám zaznívej,

jako anděl strážce bdělý

svěřenců svých život celý

ó Maria, provázej.

Boží cesta, 1941.

NAHLÉDNUTÍ DO FARNÍCH KRONIK

Kronika děkanátu Manětín – první část

(Kronika je psána od roku 1836 německy, od roku 1918 pak česky. Od roku 1930 v Manětíně působil 42 let P. František Wonka, velmi oblíbený a horlivý kněz, také skvělý historik a patriot Manětínska)

1919

       Kaplan zdejší, P. Robert Bonusil, který jako vojenský kurát hned zpočátku války odešel, vrátil se zpět a nastoupil místo v Manětíně 20. ledna 1919.

       V Manětíně jsou konány četné schůze, na nichž řečníci a řečnice sociálně demokratické a agrární se snažili získati lidi pro svou stranu. Mluvilo se bohužel mnoho proti svatému náboženství a svaté víře.

       Takzvaná náboženská cvičení, tedy slyšeti mši svatou a přijímat svaté svátosti, prohlášena ministrem vyučování Habrmannem za dobrovolné. Ze škol odstraňovány kříže, modlitby a křesťanský pozdrav. U nás zůstalo vše při starém až do Velikonoc, kdy byly odstraněny kříže ze školy a dětem neustále připomínáno, že nejsou povinny jít ke svaté zpovědi a chodit do kostela.  Z mladších dětí tedy přišla k prvnímu svatému přijímání sotva polovička. Matky žádaly, aby se jejich dítky v kostele dále modlily, ale byly panem řídícím učitelem hrubě odbyty.

1920

       Návštěva nedělních služeb Božích jeví úbytek. Na požehnání chodí lidí velmi málo, při klekání muži nesmeknou, ženy se nemodlí. Děti vůbec nepozdraví nebo se ukloní jako němé. Apel k rodičům vyznívá naprázdno.

1921

       Duch odpadlictví nabyl v Čechách velkých rozměrů, zvláště před sčítáním lidu, které se mělo konat 16. února. Tu rozmnožila se agitace jak v novinách, tak na schůzích pro odpad od církve katolické. Lež a teror pracovaly ruku v ruce s hloupostí a nevědomostí, luteráni a kalvinisti se spojili, aby pro svou firmu přilákali české dušičky.

1925

       Ve středu před Zeleným čtvrtkem odešel kaplan Josef Hynek jako administrátor do Obory a děkan zůstal na faře sám. V září byl jmenován kaplanem v Manětíně P. František Wonka, vysvěcený v Římě.

1930

       Dne 30. října 1929 odebral se na zasloužilý odpočinek děkan Josef Pomrhonc, rodák z Lažan u Trutnova, jenž vedl co nejsvědomitěji duchovní správu v dobách tak vážných. Byl vzorným knězem, každý večer navštěvoval Nejsvětější Svátost oltářní, houževnatě hájil práva svaté církve. Do poslední chvíle vyučoval i na školách. Na odpočinek odešel, aby nemusel přihlížeti, že by jiní měli pracovat pro něho, až by ho nemoci upoutaly na lůžko… Loučení s panem děkanem bylo tiché, ale velmi srdečné, odjel pak do Turnova, kde si postavil vilku. Poslední den jeho pobytu v Manětíně dostal jeho kaplan, P. František Wonka, oznámení z nejdůstojnější konzistoře, že byl jmenován jeho nástupcem.

       Po návratu našeho pana patrona, v neděli Laetare, konala se slavnostní instalace nového duchovního správce. Mnoho dobrých lidí ze sousedství města i venkova laskavě a ochotně přispělo, aby slavnost, která pisateli nemálo starostí působila, neočekávaně se vydařila. Kostel uvnitř byl vyzdoben jako o slavnostech, k novým obrazům svaté Terezie a sv. Gabriela poslány z Prahy čerstvé květy. Péčí horlivých a obětavých sester svatého Kříže ze zdejšího kláštera byly pozvány dívky za družičky a dostavily se na zdejší poměry v hojném počtu, takže utvořily špalír kolem kostelních lavic, šest z nich pak recitovalo slavnostní uvítání. Při mši svaté byly svěceny nové oltářní obrazy, na chóru velmi dobře zpívali Horákovu figurální mši, na konci bylo Tedeum a eucharistické požehnání. Z darů, které byly dány novému panu děkanovi, bylo zařízeno pohoštění pro místní děti následující čtvrtek.

       Na jaře letošního roku byla nákladem 1200 Kč zrestaurována kaplička na Chlumské hoře obětavostí rodiny Lenkovy. Kaple zde stojí od roku 1810, v době poslední nepřízní počasí hodně sešla, cestička k ní byla zarostlá, dveře vypadlé, a kapličce hrozila zkáza úplná. Proto s povděkem je třeba přijmout nákladnou renovaci kapličky, stěny byly opatřeny výtečnou, větrům vzdorující omítkou, nově natřeny sochy uvnitř, pořízeny nové dveře. Se svolením městské rady byly vykáceny stromy stínící pohled na kapličku, takže se stala zdálky viditelnou. Kaple je nyní milou ozdobou krásné chlumské hory a pocestné zve k odpočinku a pozdvižení mysli k Bohu.

1931

       Letošní rok vrací nám po stopadesáté milou a krásnou vzpomínku na velkolepou slavnost 26. srpna roku 1781, kdy na podnět tehdejší majetnice panství, Terezie, hraběnky Lažanské, ostatky svatých mučednic Inocencie a Justiny, v roce 1721 v Římě darem obdržené, v děkanském chrámu Páně k veřejnému uctívání vystaveny byly na dvou vkusných oltářích. Vždy po 50 letech se slaví slavnost, kdy jsou ostatky veřejně neseny průvodem městem.

MATKA BOŽÍ V LITURGII

(Z knihy karmelitána Christophera O´Donella „Slavíme s Marií“)

Panny Marie Bolestné (15. září)

       Oslava Panny Marie Bolestné má středověký původ. Nejstarší dochované oratorium ke cti Panny Marie pod křížem pochází už z roku 1011, ale úcta k Panně Marii Bolestné zakořenila pevně v řádu cisterciáků a františkánů až o sto let později.

V roce 1423 ustanovila Kolínská synoda svátek Bolestné Panny Marie jako zadostiučinění za husitské obrazoborectví, kdy bylo zničeno mnoho obrazů Ukřižovaného a jeho Matky.

V klášterech řádu servitů vznikl roku 1668 svátek Sedmi bolestí Panny Marie, který byl o sto let později rozšířen na celou církev. Nejprve se slavil v pátek před Květnou nedělí, po reformě kalendáře se ustanovil datum 15. září, tedy den po svátku Povýšení Svatého Kříže.

Dodnes se na tzv. Bolestný pátek konají poutě ve Strakonicích nebo v Kroměříži.

V polovině 17. století se ustálil výčet sedmi bolestí Panny Marie na generálních kapitulách řádu servitů. Ve světle těchto bolestí se můžeme modlit a přimlouvat u Boha:

Maria vyslechla Simeonovo proroctví, modleme se za ty, kdo dostali smutnou zprávu o sobě nebo o svých drahých, aby se dokázali dívat do budoucnosti s důvěrou.

Maria zakusila útěk do Egypta, modleme se za uprchlíky a za ty, kdo se o ně starají, aby se jich velkoryse a odvážně zastávali.

Maria s bolestí hledala Ježíše v chrámu, modleme se za rodiče, kteří vidí, že se jejich děti vzdalují od víry, a prosme i za tyto děti.

Maria prožila setkání s Ježíšem na křížové cestě, modleme se za ty, kdo slouží trpícím, aby jim svou službou pomáhali k uzdravení.

Maria byla u ukřižování svého Syna, modleme se za ty, kteří snad brzy ztratí někoho blízkého, aby měli dostatek síly a naděje.

Maria byla přítomna snímání Ježíše z kříže, modleme se za ty, kdo slouží umírajícím, zvláště za zdravotní sestry a duchovní, aby je uměli potěšit slovem i skutkem.

Maria viděla pohřeb Ježíše, modleme se za kněze při pohřbech a za pracovníky pohřební služby, aby dokázali svým citlivým postojem potěšit pozůstalé v jejich zármutku.

Sekvence na svátek Panny Marie Bolestné (1306).

SVATÝ TOMÁŠ AKVINSKÝ

Začátek úcty ke svatému Tomáši

       Dne 18. července 2023 dominikánský řád oslavil 700 let od svatořečení svého spolubratra Tomáše Akvinského, došlo k tomu jen 50 let po jeho smrti.

V bazilice Santa Maria Novella v italské Florencii byla před dvěma roky odkryta nejstarší freska zobrazující Tomáše Akvinského, která byla zhotovena právě v roce 1323, tedy hned po jeho svatořečení. Později byla zakryta omítkou (měla vlastně štěstí, protože ostatní stejně staré fresky byly úplně zničeny), ale v roce 2021 byla obnovena. Zachycuje sv. Tomáše při slavné přednášce, kterou zahájil svou výuku na pařížské univerzitě.

Bratři dominikáni ve Florencii se už několik let snaží obnovit úctu ke světcům dominikánského řádu, a zvláště ke svatému Tomáši. Právě v jejich kostele je totiž uchovávána vzácná relikvie – prst svatého Tomáše Akvinského, relikvie, která bývala v minulosti nesena v průvodu městem k veřejnému uctění v den svátku Těla a Krve Páně, protože svatý Tomáš je autorem několika krásných hymnů oslavujících eucharistii.

 Svatý Tomáš zemřel při své cestě do Lyonu v cisterciáckém klášteře Fossanova a podle tehdejšího práva jeho tělo náleželo klášteru, kde zemřel. Byl tam také hned po smrti s velkou úctou pohřben a nadále uctíván, protože nad jeho hrobem se začaly konat zázraky uzdravení. Cisterciáci se od počátku báli, že jim bude tělo světce odebráno dominikánským řádem nebo jiným zájemcem, proto ho velmi střežili ve dne v noci. Ale už v roce 1368 byl klášter Fossanova v úpadku, mnichů bylo málo, klášter prakticky vymíral. I proto povolil papež Urban V. přenesení ostatků svatého Tomáše do kláštera v Toulouse, kde byl dominikánský řád založen.

Obyvatelé města Toulouse přivítali slavného světce velkolepě a každý rok se v den jeho svátku konaly slavnosti, bohoslužby a procesí. Byl zde vždy ve velké úctě, dokonce vznikl zvyk, že nově zvolení radní města Toulouse jako první povinnost ve svém úřadu měli uctít ostatky svatého Tomáše a prosit o jeho přímluvu. I v době, kdy všude okolo kvetl ve Francii kalvinismus, město Toulouse zůstalo věrné katolické víře, což se přisuzovalo právě přímluvě svatého Tomáše – ochránce proti herezím.

SVATÍ APOŠTOLOVÉ

Svatý Matouš (svátek 21. září)

Velkolepý obraz malíře Caravaggia, který se nachází v římském kostele svatého Ludvíka, zachycuje scénu „Povolání celníka Matouše“.

Celník Matouš (zvaný jinde Lévi) sedí v celnici a s ostatními výběrčími daní a počítají peníze. Náhle je překvapí příchod Ježíše a apoštola Petra. Jejich prostý oděv a bosé nohy jsou v ostrém kontrastu s honosnými oděvy celníků. Matouš ukazuje prstem na sebe v gestu velkého překvapení, že Ježíšovo zavolání patří zrovna jemu. Do místa hříchu dopadá paprsek světla – nabídka záchrany před temnotou zatracení. Matouš tuto nabídku bez váhání přijímá.

       Radostná zvěst evangelia spočívá právě v tom, že Boží milost je nabídnuta hříšníkovi. Celník nebo výběrčí daní byl v tehdejším Izraeli považován za hříšníka. Manipuloval s nečistými penězi (daně byly vybírány pro Římany) a spolupracoval s jejich nenáviděnou nadvládou. V evangeliu je celník stavěn na roveň s nevěstkami, označen za lupiče a podvodníka….

       Ale Ježíš ze svého přátelství nikoho nevylučuje. Naopak právě u stolu Matouše – Léviho, kam se nechal pozvat, prohlašuje: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem povolat spravedlivé, ale hříšníky!“

       Matouš na Ježíšovo zavolání reaguje okamžitě: „Vstal a šel za ním.“ Stručnost této věty jasně vystihuje Matoušovu pohotovost v odpovědi na povolání. Znamenalo to pro něj, že musí všechno opustit, zejména to, co mu zaručovalo příjem jistého, i když nedůstojného výdělku. Matouš pochopil, že důvěrné přátelství s Ježíšem mu již nedovoluje pokračovat v činnosti, kterou Bůh neschvaluje. Vstal a šel a tím se rozhodl skoncovat s životem v hříchu a přijmout nový poctivý život ve společenství s Ježíšem. A v evangeliu, které sepsal, slyšíme přesvědčivý hlas celníka Matouše, který se stal apoštolem, aby zvěstoval spásonosné Boží milosrdenství.                                                                                              

VÝROČÍ SVATÉHO PROKOPA

Kaple svatého Prokopa s příběhem

Pec pod Čerchovem, kaple dřevorubců

Roku 1898 zahájili místní dřevorubci mezi sebou sbírku na stavbu kaple, kterou do té doby v obci postrádali. Stavba kaple netradičního vzhledu trvala pak rok a dne 4. července 1909 byla slavnostně posvěcena. V roce 1991 se konala v obci další sbírka, tentokrát určená na opravu kaple.

Dolní Hluboká u Lokte,

kaple se sochou Panny Marie Krásenské

       Barokní kapli nechala v roce 1755 postavit hraběnka Marie Antonie z Questenberka uprostřed obce. Původní vnitřní zařízení bylo bohaté, kromě vyřezávaného oltáře se sochou svatého Prokopa, sv. Jana Nepomuckého a sv. Josefa, zde byla umístěna také socha Panny Marie z Krásna. Veškeré vybavení bylo bohužel zničeno hned po válce a kaple úplně zchátrala. Až roku 2002 město Krásno opravilo alespoň střechu a vnější omítky kaple.

Pertoltice pod Ralskem, kaple zemědělců

Celých padesát let sbírali obyvatelé Pertoltic peníze na stavbu kaple ve své obci, aby už nemuseli docházet na bohoslužby do Mimoně, kam farností patřili. Architektonický návrh kaple, která připomíná zámeček s věžičkami, byl obecní radou nadšeně přijat a kaple byla postavena roku 1908 a zasvěcena svatému Prokopovi jako patronovi zemědělců.

Od roku 1948 kaple chátrala a opravy se dočkala až po roce 1990, a to s velkým přispěním německých rodáků vyhnaných po 2. světové válce.

Zásada, kaple postavená z vděčnosti

Městečko Zásada nedaleko Jablonce nad Nisou se pyšní druhou největší kaplí v České republice. Podle pověsti ji nechal postavit místní rychtář, kterého jednou v noci roku 1748 přepadli lupiči, pověsili ho hlavou dolů a chtěli, aby prozradil, kde má ukryté peníze. Rychtářova služka Majdaléna ale peníze ukryla v nedalekém křoví a zavolala na pomoc sousedy, takže se rychtář zachránil. Z vděčnosti pak nechal na místě ukrytí peněz postavit velkou kapli s oltářem svatého Prokopa.

Loučovice, rybářská kaple

V Šumavské divočině na břehu Vltavy stála od roku 1310 kaple svatého Prokopa, kterou zde postavili benediktini z kláštera v Zátoni. Měla být první stavbou zamýšlené osady, ale lidem se do nehostinného kraje moc nechtělo, takže zde dlouhou dobu bydlel jen jeden sedlák, a zároveň porybný. Ten odváděl zátoňskému faráři daně, ze kterých byla kaple udržována. Dnešní podobu dostala kaple v 17. století po rozsáhlé opravě.

ZE STARÝCH CESTOPISŮ

Cesta Bernarda Leopolda Tannera do velkého města Moskvy (1678)

Velkolepý vstup vyslanců do města Moskvy

       Čtrnáctého května jsme přijeli do vesnice Sukieno, odvedli nás do dvorce, který nechali carové vystavět pro větší pohodlí vyslanců. Odtud už bylo vidět pozlacené věže, paláce a ostatní nádheru Moskvy, která byla vzdálena jen půl druhé míle.

Na přípravu vstupu do města Moskva jsme měli dva dny. Chystaly se vozy, byli hřebelcováni koně, na nádvoří se cvičili, aby kráčeli poslušně a v pořádku, neboť do nich jsme vkládali velké naděje na vyvolání velkolepého dojmu. Když bylo všechno připraveno k svrchované nádheře, přijeli dva jezdci patřící k nejpřednějším Moskvanům, provázeni početnou družinou, a přinesli vyslancům od velkého cara dovolení ke vstupu do města. A tak jsme vstupovali do té metropole před záplavou diváků v následujícím pořádku:

Nejprve jelo pět set vozů, které byly najaty v městě Možajsku na dopravu nákladu vyslanců, naložené truhlami a jinými zavazadly.

V malém odstupu následovala dvojspřeží, trojspřeží a čtyřspřeží a četné vozy šlechty.

Pak jely pomalým krokem čtyři vozy vezoucí kuchyňské náčiní. Dále čtyři vozy vznešeného knížete Michala potažené žlutým suknem a pět vozů Jeho Excelence palatina Polocka potažené červeným suknem, naplněné koberci a jinými ozdobami, tažené šesti koňmi.

Pak jeli na ušlechtilých koních tři trubači a bubeník Jeho Excelence palatina, a zvučně troubili a vedli oddíl šedesáti dragounů vystavených v nádherném šatě na odiv.

Pak jely dva cestovní vozy vyslanců, v jednom z nich kaplan a ve druhém lékař.

Pak jel pozlacený vůz Jeho Excelence palatina tažený šesti koňmi černými jako panteři ve zlacených postrojích, s rudými hedvábnými fábory daleko vlajícími z jejich šíjí.

Po nich vedli osmnáct ořů pánů vyslanců, aby zvýšili nádheru průvodu. Ti byli po perském způsobu zdobeni čabrakami bohatě zdobenými safíry a perlami.

A konečně s velkým odstupem tři pištci oblečení po polsku ohlašovali slavnostním vyhráváním příchod vyslanců. Vůz vyslanců byl k tomuto účelu koupený ve Vratislavi, uvnitř celý potažený rudým hedvábím, střecha byla uvnitř bohatě vyzdobena zlatými a stříbrnými uzlíky (na takovou nádheru nebyli Moskvané zvyklí), a nebyla tam jediná součástka ze železa, která by nebyla pozlacená. Vůz táhli čtyři fríští koně, jejichž postroje byly též pozlacené, a na čele měli svazky bílých per. Na voze pak se vezli vyslanci:

Nejvznešenější kníže Michal Jiří, vévoda sevanský, čartoryjský, palatin Volyně a velký vyslanec polského království,

Jeho Excelence, pan Jan Kazimír Sapieha, palatin Polocka, vyslanec velkoknížectví litevského,

Přejasný pan Komar, sekretář vyslanectva,

Průvodce, Moskvan Strabezi, který měl vyslanectvo uvést.

       Po boku knížete jelo dvanáct hajduků nesoucích na ramenou sekery, a čtyřiadvacet komorníků, všichni v červeném oděvu protkaném stříbrem.

       Za nimi šlo tři sta sluhů přidělených k různým službám, všichni oblečeni do nového šatu, že se byla radost na ně podívat. Průvod zakončil oddíl vojáků tělesné stráže vznešeného knížete.

       Na tento průvod vycházející ze dvorce do otevřených polí a mířící do města Moskvy vzdálené půl druhé míle se s úžasem nad nezvyklou majestátností vyslanectva díval lid, který se vyhrnul v takovém množství, že sotva zbylo místo pro náš postup k městu. Mezitím dorazili poslové se zprávou, že jsme očekáváni, a že nám vychází vstříc lidé poslaní carem.

       Když jsme se přiblížili k městu, jel nám naproti nevídaný vojenský oddíl. Všichni dragouni seděli na bělouších, oblečeni do rudých splývavých oděvů, drželi v rukou pozlacená kopí, na jejichž hrotech byl připevněný pozlacený letící drak, který se točil, jak foukal vítr. Vypadalo to, že nám jedou vstříc sbory andělské! Před městskými hradbami nás pak očekával oddíl dvou set carových komorníků v drahocenných oděvech na ušlechtilých koních. Přiznávám, že není v mých silách popsat nádheru a přepych jejich oděvů. Oblečeni byli do nachových suknic, přes ramena plášť ze sobolí kožešiny, který byl zdoben perlami, zlatem a stříbrem. Pokrývky hlavy se blýskaly ve slunečním světle leskem drahokamů, zlata a stříbra. Stříbrné zvonící řetízky zdobily nejen boty komorníků, ale také nohy koní. Po této vyšňořené skupině následoval velký vůz velkého knížete, zvenčí se třpytící zlatem, poslaný knížetem, aby přijal vyslance.

Všichni, kdo nám byli posláni naproti, přistupovali jednotlivě k vozu vyslanců a uctivě je zdravili. Pak přivezli ten nádherný vůz, aby si do něj naši vyslanci přestoupili.

Příště: Audience u velkoknížete.