ÚVODNÍK – RŮŽENEC ZASE TROCHU JINAK

  Je tu zase měsíc říjen – měsíc zasvěcený modlitbě posvátného růžence. V sobotu 7. října se totiž slaví památka Panny Marie Růžencové. Minulý rok jsme v naší farnosti oživili modlitbu „Živého růžence“, kdy se každý člen modlí každý den jeden desátek a tak za jeden den se farnost pomodlí celý růženec. Zájem byl od počátku velký, téměř ihned se přihlásilo 20 lidí, takže pan farář mohl s hrdostí oznámit: „Máme celou růži!“

Modlitbou růžence se vracíme k tradicím a ke kořenům naší víry a zbožnosti. Není to tak dávno, kdy byla tato modlitba opomíjena. Někteří ji považovali za nudnou, uspávající, málo akční, příliš tradiční, za modlitbu jen pro staré ženské atd.

Přitom ještě před sto lety byli všichni kněží podle církevního práva povinni modlit se růženec každý den. Před každým pohřbem se shromáždili příbuzní kolem rakve v kostele a modlili se celý růženec. Růženec sjednocoval věřící přede mší svatou a připravoval je na slavení eucharistie.

Zkusme se modlit v tomto měsíci modlit růženec trochu jinak. Každý desátek má v sobě deset modliteb Zdrávas. Věnujme každý ten „Zdrávas Maria“ jednomu člověku, na kterého budeme myslet, za kterého se budeme v tom okamžiku modlit. A aby to bylo jednodušší, a na nikoho jsme nezapomněli, každé růžencové tajemství můžeme věnovat určité skupině.

Početí z Ducha svatého – za nastávající maminky, které známe. Navštívení – za ty, které jsme dlouho nenavštívili. Narození – za děti kolem nás. Obětování v chrámě – za ty, kdo chodí s námi do kostela. Nalezení v chrámu – za ty, kdo do kostela již dlouho nechodí.

Krví se potil – za lidi nemocné. Který byl bičován – za ponížené. Který byl trním korunován – kdo mají těžké starosti. Který nesl kříž – za ty, kdo jsou na cestách.  Který byl ukřižován – za lidi svými dětmi opuštěné.

Vstal z mrtvých – za všechny uzdravené. Na nebe vstoupil – za naše zemřelé. Ducha svatého seslal – za všechny biřmovance. Který tě, Panno na nebe vzal – za naše příbuzné. Který tě v nebi korunoval – za ty, kdo hledají Boha.

Anebo si vymyslete jiné skupiny. V každém případě určitě zjistíte, že počet Zdrávasů je najednou příliš malý pro všechny, za které se chcete modlit

REPORTÁŽ NA ÚVOD

Jak jsme měli myslivecký pohřeb

  V kostele v Jezné se toho moc neděje. Šestkrát do roka mše svatá a občas nějaký pohřeb. Ale bývá to pohřeb, který je z různých důvodů nezapomenutelný.

Minulý rok jsme se zde loučili s babičkou, která se narodila v české vesnici v Rumunsku, kostel tehdy zaplnilo na dvě stě příbuzných a známých z okolních i dalekých vesnic. Všichni se navzájem znali. Zatímco ženy se půl hodiny před pohřbem modlily růženec tak vroucně, až se stěny kostela otřásaly, muži kouřili v hloučcích před kostelem. Velmi hezké bylo pozorovat děti, které se po vzoru svých rodičů srdečně bavily. Jejich soudržnost byla nepředstíraná a velmi působivá.

 Při mši svaté všichni věděli, kdy se sedí a kdy stojí, hlasitě se modlili a nenechali nikoho na pochybách, že přesně vědí, o co jde.

Letos jsme zažili pohřeb pána, který byl celý život myslivcem. Lavice tedy zaplnili myslivci, muži i ženy v uniformách. Většina byla místních. Většina v dětství chodila do Jezné do školy, na náboženství i do kostela. Většina dnes již důchodců v tomto kostele ministrovala. Modlit se už sice vůbec neuměli, ale přesto obřady, které vedl P. Stanislav, sledovali v tichu a s úctou.

U rakve stála po celou mši svatou čestná stráž šesti myslivců. Dva trubači troubili přede mší halali a při bohoslužbě další různé myslivecké písně.

Velmi silným (i když trochu nečekaným) zážitkem byla tichá fanfára, která zazněla do zvuku zvonků při pozdvihování. Na konci pohřbu čestná stráž vynesla rakev z kostela na ramenou, což už se dnes také málokdy vidí, a všichni se nakonec rozloučili velmi hlasitou čestnou salvou před kostelem za vyzvánění kostelního zvonu, který jinak nemá moc příležitostí se ozvat.

Občas se lidé diví, proč ten či onen měl pohřeb v kostele, i když ho tam moc nebylo vidět. Vysvětlujeme, že církev má povinnost modlit se za všechny zemřelé. Pro živého člověka můžeme udělat různé věci, dobré i špatné, ale pro zemřelého jen jednu – modlit se za něj.

A vždycky je hezké vidět před kostelem lidi, kteří se třeba dlouhou dobu neviděli, jak se po pohřbu zdraví, povídají si, zastaví se a nikam nespěchají. Někteří přijdou a vzpomínají, jak v tomto kostele ministrovali, měli svatbu a od té doby tu nebyli.

Jeden z takových bývalých ministrantů se přiznal, že přestal chodit do kostela, když začal chodit do učení. Dnes, kdy je mu 78 let, se mu moc líbilo hlavně to, že po dlouhé době potkal a slyšel zase „normálního faráře“…

Zprávy a oznámení

Pravidelné setkání na faře v Nýřanech bude v pátek 13. října a 27. října 2023 po večerní mši svaté.

Výměna kartiček Živého růžence bude v neděli 1. října 2023.

V neděli 22. října (Misijní neděle) bude sbírka na misie.

V kapli svaté Anny v Pňovanech mše svatá ke 4. výročí posvěcení kaple v neděli 22. října 2023 od 10. 30 hod.

  Ze soboty 28. října na neděli 29. října 2023 se mění letní čas na zimní. Budeme spát o hodinu déle.

  Večerní mše svatá bude proto začínat opět v 16. 45 hod., a to od středy 1. listopadu.

Blatnice   pondělí 30. 10            16. 00

Heřmanova Huť úterý 31. 10  16. 00

Úherce středa    1. 11.               16. 00

Mše svatá v kostele sv. Prokopa v Nýřanech v   17. 00

Nýřany čtvrtek 2. 11.               16. 00

Mše svatá v kostele sv. Prokopa v Nýřanech v   17. 00

Tlučná pátek      3. 11.               16. 00

Mše svatá v kostele sv. Prokopa v Nýřanech v   17. 00

Jezná sobota      4. 11.               16. 00

MOUDROST A ZBOŽNOST PÍSNÍ KATOLICKÝCH

Pějme píseň o Hedvice,

Kristu vroucně děkujíce

za milosti, jimiž zdobí

na nebesích tu choť svoji.

Na knížecím žila dvoře,

ale žila u pokoře,

koruna jí zdobí hlavu,

ona však zamítá slávu.

Po Kristu jen srdce prahne,

v ticho klášterní ji táhne,

věrná Boží služebnice,

z trůnu spěje do Třebnice.

Odkládá své drahé skvosty,

volí chudobu a posty,

hojí nemoci a bídu,

Kristu slouží v chudém lidu.

Po přestálém zdejším boji

koruna jí zdobí dvojí,

za svůj lid u Boha prosí,

požehnání na zem rosí.

Ať je, kněžno přemilostná,

také naše mysl prostná,

utlum v naší duši pýchu,

zdroj a původ našich hříchů.

Dokud srdce v těle bije,

dej, ať v Kristu věrně žije,

po smrti pak nebes Králi

s tebou pěje písně chvály.

Zpěvník Boží cesta (1940)

SVATÁ HEDVIKA SLEZSKÁ

Kněžna a řeholnice (svátek 16. října)

  Narodila se roku 1174 v Bavorsku jako jedno z osmi dětí vévody Bertholda. Byla vychovávána u sester benediktinek, ale už ve 12 letech ji provdali za Jindřicha, syna vratislavského knížete. I když byli oba velmi mladí, jejich manželství bylo po celou dobu opravdu šťastné. Již rok po svatbě porodila Hedvika první dítě, pak ještě šest dalších.

  Hedvika se rychle naučila polský jazyk a velmi se starala o aktivně žité křesťanství na dvoře. Vedla dvořany ke ctnostnému životu a zbožnosti. Založila malý špitál pro chudé a osobně se o ně denně starala. Snažila se o asketický život, ale i své povinnosti manželky a matky plnila s největší pečlivostí.

  Její život naplnilo mnoho bolesti. Čtyři její děti zemřely velmi malé. Její sestra Anežka provdaná za francouzského krále byla zapuzena a žalem brzy zemřela. Dva bratři padli ve válce se Saracény a jejich rodný hrad byl rozbořen…

  Roku 1201 zemřel kníže Boleslav Dlouhý a jeho syn Jindřich se stal vratislavským knížetem. Spolu s Hedvikou zakládali kláštery na celém svém panství, bylo jich celkem dvacet.

Jako první povolala Hedvika do Slezska řeholnice z Bamberku, kde byla vychovávána, a založila pro ně klášter v Třebnici, první ženský cisterciácký klášter ve Slezsku, kam roku 1212 vstoupila i její dcera Gertruda.         

V roce 1238 umírá kníže Jindřich a ještě téhož roku Hedvika skládá řeholní sliby v klášteře v Třebnici. Žije zde až do své smrti roku 1243.

  Prohlášena za svatou byla už roku 1267. Je patronkou Slezska, Polska, Vratislavi a Krakova a také ostravsko-opavské diecéze. Je zobrazována v knížecím rouchu, ale bosá, s botami v rukou.

Za nemocnými chodila totiž bosá, a to i v zimě. Když jí manžel prosil, aby nosila boty, že se to pro kněžnu nehodí, poslechla ho tak, že skutečně nosila boty, ale v rukou…

NAHLÉDNUTÍ DO FARNÍCH KRONIK

Kronika děkanátu Manětín – druhá část

1931

  Pro zajímavost zde uvádím, co vykládají staří sousedé zdejší a tvrdí, že to slyšeli od svých dědečků a babiček, například kostelník Peregrin Sopr, kterému to vyprávěl jeho dědeček, také kostelník:

  Když těla svatých mučednic odpočívala neuctívaná v depozitáři ve věži nad sakristií, byl jednoho rána náramně překvapen zvoník, spatřil totiž na schodech od depozitáře šlépěje nohou lidských, i když věž byla zcela jistě zamčena. Šel o tom říci sousedům, kteří pak nasypali na schody mouku a druhý den ráno s úžasem viděli opět lidské stopy v ní, ještě zřetelnější. Změřili je a porovnaly s nohami mučednic, byly naprosto shodné. Vykládali si to za znamení, že obě mučednice vyhledávají sobě důstojnější příbytek, a tak paní hraběnka Lažanská roku 1781 rozhodla, že budou vystaveny v kostele k uctívání.

  Stalo se zde zvykem, že po 50 letech slaví se jubileum obou světic, které jsou pak v průvodu neseny městem. Je zde ještě mnoho pamětníků posledního jubilea roku 1881. Též se vypráví, že vždy v jubilejním roce mění mučednice své místo v kostele. Ta, která odpočívala na oltáři Svatého Kříže, přenese se na oltář Svaté Rodiny a opačně. Zub času ale zvolna ničil krásné oltáře i ostatky mučednic, duch času pak v kostele smetl i tzv. ostatkovou pouť slavenou po sv. Bartoloměji. Lid však pouť stále slavil aspoň doma koláči.

  Nemá-li tak vzácná slavnost zaniknouti vůbec, je třeba chopiti se díla včas a se zájmem a s láskou. Ale ostatky v rakvích již nečinily dobrý dojem. Látka brokátová vybledla, červotoč poničil dřevo, sklo povolilo, takže na ostatky padal prach… Ale napadlo mě slaviti toto jubileum s okázalostí pokud možno velkou. Pomýšlel jsem také na vytvoření výstavky některých památek z archivu a také svěcení nových zvonů. A tak zvolna sestavoval jsem program oslav jubilea a vše najednou dostalo nový spád.

  V dubnu navštívil mě redaktor lidoveckého týdeníku Český západ a přislíbil o manětínském jubileu publikovati články.

  V květnu stavěl se v Manětíně plzeňský kaplan P. Černý při cestě do Rabštejna a projevil velkou ochotu obstarati našim mučednicím nový oděv.

  Od července přinášel „Český západ“ zvláštní zprávy o našem jubileu, nechal také tisknout letáčky o oslavách před 100 lety a modlitbu t roku 1781.

  Nejdůstojnější konzistoř schválila pak program oslav včetně průvodu s ostatky ulicemi města, program byl pak vkusně vytištěn na plakáty české a německé.

  K oslavě jubilea pozvána zdejší městská rada, která pozvání vlídně přijala a účast oficielně přislíbila. Pozván také sbor dobrovolných hasičů.

  Utvořil se též dámský komitét, který zvláštní péči věnoval výzdobě kostela a zřízení bufetu při slavnosti.

  Také urozená hraběcí rodina jako patron kostela přislíbila svou účast na oslavách na konci srpna.

  Tesař z velkostatku, pan Pešík, zhotovil nová nosítka na rakve mučednic, neboť ta, co byla použita v roce 1881, se již nenašla.

  19. srpna přivezl P. Černý nová krásná roucha z francouzského hedvábí vyšívaná zlatem. Z oltářů snesl truhlář František Široký se třemi pomocníky obě rakve (překvapivě těžké) a začalo se s čištěním a oblékáním ostatků mučednic.

  Oběma kostrám byly ponechány původní bílé tylové šaty, červené pláště byly vybledlé a rozpadaly se, takže byly nahrazeny novým hedvábným rouchem. Ze zbytků původních šatů ušily ctihodné sestřičky polštáře pod hlavy mučednic. Na lebce svaté Justiny byla krásná čelenka s broušenými skly a na krku náhrdelník. Nohy obou mučednic ovinul P. Černý bílým mušelínem a původní tylové pantoflíčky jim byly dány pod polštář.

  Rakve byly zevnitř pečlivě umyty, zvenku pak natřeny červenou barvou, také skla umyta a opravena. Zbytky látek a lupínky z umělých vavřínových věnců byly dány do obálek a připraveny pro obdarování poutníků s nápisem: „Památka na jubileum svaté Inocencie a svaté Justiny v Manětíně.“ Celé to strojení trvalo asi pět hodin.

  Slavnostní zahájení jubilejních oslav bylo v neděli 23. srpna na děkanství. Při ranních službách Božích ležely rakve na katafalku, při kázání bylo připomenuto, abychom jubileum slavili především k utvrzení se ve víře, pro niž svaté mučednice tak hrdinsky umíraly. Sál na děkanství byl velice vkusně dekorován girlandami pletenými po několik večerů pilnýma rukama zdejších paní. Po druhé mši svaté, k půl jedenácté, přicházeli hosté a brzy zaplnili sál, takže stáli někteří i na chodbě. Dostavili se téměř všichni pozvaní v čele se starostou města, také předseda okresního soudu, ředitel berního úřadu, paní vrchní poštmistrová, vrchní strážmistr, členové městské rady, úředníci české i německé záložny, ředitel velkostatku jako zástupce pana patrona a mnoho pamětníků posledního jubilea.

Příště: Oslavy Jubilea v Manětíně.

MATKA BOŽÍ V LITURGII

(Z knihy karmelitána Christophera O´Donella „Slavíme s Marií“)

Svátek Panny Marie Růžencové (7. října)

  V roce 1569 vydal svatý papež Pius V. první dokument o modlitbě růžence. Stanovil v něm způsob a podstatu současného uspořádání růžence. Měl k této modlitbě vřelý vztah, než se totiž stal papežem, byl dominikánským řeholníkem, proslulý svým asketismem a přísným způsobem života.

Papež Pius V. doporučuje modlitbu růžence jako účinný prostředek k překonávání těžkostí, vyzdvihuje prostotu růžence jako modlitby pro každého, schvaluje růženec jako mocnou zbraň proti bludům a jako nástroj mnoha obrácení.

V roce 1573 ten samý Svatý otec vyhlašuje svátek Panny Marie Vítězné jako poděkování za vítězství křesťanských vojsk nad ohromnou námořní flotilou tureckého sultána v bitvě u Lepanta. Před bitvou papež vyzval celou Evropu, aby se modlila růženec a sám vedl růžencové procesí v Římě. O dva roky později papež Řehoř XIII. změnil jméno svátku na „Svátek svatého růžence“. Nejprve se slavil první neděli v říjnu, od roku 1913 pak 7. října. Od roku 1960 je to „Svátek Panny Marie Růžencové“.

Další svatý papež Pavel VI. věnoval modlitbě růžence závěrečnou část dokumentu „Marialis cultus“.

Jedinečnost růžence podle něj spočívá v tom, že v této pobožnosti rozjímáme o všech základních událostech spásy od panenského početí po velikonoční tajemství.

Růženec je modlitba, v jejímž středu stojí Kristus (v některých zemích se proto modlitba růžence koná před vystavenou Nejsvětější Svátostí oltářní). Tichou a pomalou recitací jednotlivých Zdrávasů jsme vtaženi do událostí spásy a díváme se na život Ježíše Krista očima jeho matky, Panny Marie.

Jak vlastně vznikl růženec?

Adolf z Essenu byl mnich přísného kartuziánského řádu, který na začátku 15. století začal ve svém klášteře s novou modlitbou. Modlil se padesátkrát Zdrávas Maria a při každém rozjímal jednu událost ze života Ježíše Krista. Jeho žák Dominik Pruský přidával ve své horlivosti další události až na sto padesát. Postupně se ale počet „tajemství života Ježíše Krista“ zredukoval a ustálil na počtu patnáct a teprve poté se tato modlitba stala všeobecně rozšířenou mezi prostým lidem. Dominikán Alan de la Roche (+1475), velmi horlivý lidový kazatel, se zasloužil o rozšíření modlitby růžence ve Francii a Nizozemí a založil první růžencové bratrstvo.

PROMLUVY

Panna Maria – Stella maris

Promluvme též několik slov o jménu Panny Marie, a to HVĚZDA MOŘSKÁ, jež se k Matce Boží jeví jako skutečně velmi vhodné.

Její přirovnání k hvězdě je přiléhavé, poněvadž jako hvězda vysílá paprsek, aniž by tím byla porušena, tak i Panna porodila Syna, aniž by ji porušil.

Jako paprsek nezmenšuje zář hvězdy, tak ani Syn nezmenšil neporušenost matky. Ona je vznešená hvězda vzešlá z Jákoba, jejíž paprsek ozařuje celý svět, její zář se skvěje i na nebi a proniká i do podzemí, dokonce prosvětluje i zemi a zahřívá více mysl než tělo, hýčká, svlažuje ctnosti a vysušuje neřesti.

Ona je vskutku přeslavná a vznešená hvězda, nutně vyzdvižená nad toto rozsáhlé a obrovské moře, kdy se skvěje zásluhami a září příklady.

Ó, kdokoliv poznáváš ve veletoku světa, že nekráčíš po pevné půdě, ale spíše se zmítáš v bouřích a vichřicích, neodvracej se od záře této hvězdy, abys nezmizel v oné bouři.

Jestliže se na tebe ženou vichry pokušení, narážíš-li na skaliska útrap, pohlédni na tu hvězdu, vzývej Marii.

Jestliže se zmítáš ve vlnách pýchy, ctižádosti, jestliže toneš ve vlnách nactiutrhání a řevnivosti, obrať se k té hvězdě, volej Marii.

Jestliže hněv nebo pýcha nebo nástraha těla ohrožuje lodičku tvé mysli, vzhlédni k Marii.

Jestliže znepokojen tíhou vin, zmaten ošklivostí svědomí, přestrašen hrůzou soudu toneš v hlubinách žalu a v propasti zoufalství, vzpomeň si na Marii.

V nebezpečích, úzkostech i pochybách pamatuj na Marii, vzývej Marii. Nechť neumlká její jméno na rtech, nechť neumlká v srdci. A abys dosáhl pomoci její přímluvy, neopouštěj příkladu jejího života.

Když ji následuješ, nezajdeš na scestí, když ji vzýváš, nezoufáš, když ji máš na paměti, nezbloudíš.

Když ji máš ve svém srdci, neklesneš, když ji máš za ochránkyni, nebudeš v nejistotě, za jejího vůdcovství dojdeš k cíli.

sv. Bernard z Clairvaux (+1153)

SVATÝ TOMÁŠ AKVINSKÝ

Kostel sv. Tomáše Akvinského v Paříži

  Kostelů zasvěcených svatému Tomáši není mnoho. Jeden z nich je v Paříži a měl docela pohnutou historii. Na jeho místě byla z iniciativy dominikánů roku 1632 nejprve postavena malá kaple.

O padesát let později začala stavba současného kostela, který byl po dokončení zasvěcen svatému Dominikovi. Roku 1735 byl ke kostelu přistavěn klášter dominikánů, kteří zde ale působili jen do roku 1791, kdy byli vyhnáni a kostel přeměněn na farní a zasvěcen právě Tomáši Akvinskému. O dva roky později byl kostel úplně zrušen a nazván „chrámem míru“. Znovu posvěcen byl v roce 1804, kdy zde mši svatou sloužil papež Pius VII.

Interiér kostela byl za Francouzské revoluce vyrabován a bylo ztraceno mnoho původních soch a obrazů. V 19. a 20. století byl kostel naopak vybaven novými sochami, okenními vitrážemi i nástěnnými malbami. Varhany z roku 1769 byly rekonstruovány o sto let později a díky nim se v kostele koná mnoho koncertů.

8. dubna roku 2010 se v tomto kostele konal pohřeb prince Eduarda Lobkowicze, z českého knížecího rodu. Princ Eduard se narodil roku 1899 v Americe. Vystudoval ve Francii a stal se bankéřem a diplomatem. V roce 1959 se oženil s princeznou Františkou Bourbon – Parma. Svatebního obřadu v katedrále Notre Dame se kromě dalších hostů zúčastnila poslední česká královna Zita rozená Bourbon-Parma (vdova po císaři Karlu I.), velkovévoda Jan Lucemburský nebo kníže Ludvík Napoleon Bonaparte. Princ Eduard byl také členem Řádu maltézských rytířů a zasloužil se o jeho rozkvět v Libanonu, kde byl jeho velvyslancem.

SVATÍ APOŠTOLOVÉ

Svatý Šimon a svatý Juda Tadeáš

Tito dva apoštolové mají společný svátek 28. října. V evangeliích jsou totiž vždy jmenování společně a také starobylá tradice jim přisuzuje společnou cestu při hlásání Ježíše Krista, a to až do daleké Persie, kde nalezli mučednickou smrt. Jejich ostatky byly převezeny do Říma a jsou uctívány v bazilice svatého Petra.

  Apoštol Šimon je nazýván „Kananejský“ nebo jako „Horlivec“, což vlastně znamená totéž. Hebrejské slovo qana totiž znamená být zapálen horlivostí a naprostou oddaností sloužit jedinému Bohu, jak to činil prorok Eliáš. Šimon je tedy pravým opakem apoštola Matouše, který byl povolán z prostředí, které bylo považováno za hříšné a nečisté. Je to jasné znamení toho, že Ježíš bez jakýchkoliv zábran povolává své učedníky z nejrůznějších náboženských a sociálních vrstev, a on sám je důvodem jejich vzájemné soudržnosti.

  Apoštol Juda Jakubův má přízvisko Tadeáš, což může vycházet z aramejského slova tadda, tedy „velkodušný“. Tomuto apoštolovi je připisován list z Nového Zákona, jehož hlavním tématem je varování křesťanů před všemi „blouznivci“, kteří zaměňují Boží milost za prostopášnost, svádějí ostatní bratry nepřípustnými naukami a vnášejí do církve vnitřní rozpory. Juda Tadeáš tyto lidi označuje za „mraky bez vody, sem tam honěné větrem, stromy stojící na podzim bez plodů, divoké mořské vlny, které jako pěnu vyvrhují svou špínu, bludné hvězdy, pro které je připravena nejhlubší tma.“

Toto varování a poselství je důležité i pro dnešní dobu. Uprostřed všech existujících pokušení, ve všech proudech moderního života si musíme uchovat identitu naší víry. Tato naše identita vyžaduje sílu, jasnost a odvahu tváří v tvář tomuto světu.  Proto apoštol Juda pokračuje: „Ale vy, milovaní, stavte svůj život na přesvaté víře, modlete se ve spojení s Duchem svatým, uchovejte se v Boží lásce a očekávejte milosrdenství našeho Pána Ježíše Krista pro věčný život.“

Svatý Šimon Kananejský byl podle tradice rozřezán pilou. Je proto vzýván jako patron koželuhů, dřevorubců a řezbářů. Svatý Juda Tadeáš byl ubit kyjem, je patronem těch, kteří se ocitli v těžké a zoufalé situaci.

Benedikt XVI.

VÝROČÍ SVATÉHO PROKOPA

Jubilea svatého Prokopa

  Rok 2023 se pomalu chýlí ke svému konci a s ním i oslavy výročí smrti svatého Prokopa (roku 1053).

Ale i příští rok bude pro naši farnost významný. Budeme si totiž připomínat 820 let od svatořečení svatého Prokopa (roku 1204) a zároveň 120 let od posvěcení našeho farního kostela v Nýřanech (roku 1904).

Způsoby slavení jubilea byly v různých dobách různé.

V roce 1704 v Čechách nastalo jubileum 500 let od svatořečení opata Prokopa. Roku 1629 se Valdštejnové stali majiteli třebíčského panství. Majitel třebíčského panství a zámku, Jan Karel z Valdštejna, nechal při této příležitosti opravit kostel Nanebevzetí Panny Marie v Třebíči, který byl od roku 1468 pobořen uherskými vojsky Matyáše Korvína a od té doby využíván pro světské účely (sýpka a konírna). Hrabě Jan Karel nechal upravit nejzachovalejší část baziliky na zámeckou kapli zasvěcenou svatému Prokopovi. Dnes je to farní kostel farnosti Třebíč – zámek a od roku 2003 je původně románská Bazilika svatého Prokopa zapsanou památkou UNESCO.

V roce 1904 nastaly další oslavy 700 let od svatořečení Prokopa sázavského. Byla vydána zlatá pamětní medaile.

V kapli svatého Prokopa v Praskolesích (kde bývali pohřbíváni děkani z Karlštejna) nechal místní farář Josef Posledník vymalovat pět velkých nástěnných obrazů ze života svatého Prokopa. Malby provedl akademický malíř J. Scheiwl.

  Pražský biskup Antonín Podlaha vydal zvláštní knihu o svatém Prokopovi a úctě k němu u příležitosti 700. jubilea. Z ní budeme citovat příště.

ZE STARÝCH CESTOPISŮ

Cesta Bernarda Leopolda Tannera

do velkého města Moskvy (1678)

Část druhá – Audience u velkoknížete

  Když jsme s vyslanci vstoupili do města, dostali moskevští trubači rozkaz troubit co nejzvučněji. Ohromné množství lidí bylo na střechách a v oknech domů, když jsme postupovali k paláci. Mezi diváky byl velký počet dívek, které se všemožně pokoušely vypadat skvěle. Líčí si obličej na bílo a do tváří si vtírají červenou barvu, čelo si ovíjejí páskem třpytícím se zlatem a stříbrem, z něhož visí na všech stranách chvějící se hvězdičky, takže při každém pohybu to vypadá, jako by čelo zářilo.

  Po příjezdu k paláci nám všem hned na začátku schodiště strážcové přikázali, abychom odložili zbraně a tak nás všechny bezbranné vedli dovnitř. Hned k nám přiběhli tři nádherně oblečení ministři a velice zdvořile nás přivítali a vedli nás ke dveřím síně velkého knížete. A tak jsme vkročili do audienčního sálu.

Byla to velká síň, jehož klenbu uprostřed podepíral sloup, takže trůn nestál uprostřed, ale po straně. Trůn je sice nevelký, ale jeho cena je nesmírná. Jsou to čtyři pozlacené sloupy, horní část má podobu klenby a je završen dvouhlavým orlem se třemi korunami. To je znak velkoknížete.

Vysoko na tomto trůnu seděl velký kníže Moskvanů, na hlavě měl mitru zářící jako blesk a na ní zlatou korunu bohatě posázenou drahokamy a jinými cennostmi. Kníže držel v ruce žezlo, oblečen by do suknice s vlečkou, jejíž nádheru nelze ani popsat. Démanty a perly na vlečce metaly takové blesky, že všichni volali, že kníže je jako slunce obklopené hvězdami.

  Po stranách trůnu stáli čtyři důstojníci, ostatní prostor síně zaplnili ministři a ostatní šlechta, počtem asi pět set lidí. Nádherou svých oděvů se vzájemně překonávali. Když se uklidnil obdivný a pochvalný hluk lidí shromážděných na tuto podívanou, začal sám kníže mluvit k vyslancům stojícím u stupňů trůnu: „Jak se má náš bratr Jan, král polský?“ Na to odpověděl kníže vyslanec: „Vám, svému bratrovi, z Boží milosti velkému pánu carovi a velkému knížeti Fjodoru Alexejeviči, panovníkovi a velkému vládci celé Velké, Malé i Bílé Rusi, zemí východních, západních i severních, otcovskému držiteli, dědici, nástupci, vládci a udělovateli rozkazů, Vašemu carskému Veličenstvu mi poručil vzdát úctu a zjistit a vyptat se na zdraví Vašeho carského Veličenstva.“

  Jako druhý mluvil ke knížeti palatin, velvyslanec velkoknížectví litevského a vsunul do své řeči leccos o stvrzení míru. Třetí řečník konečně prohlásil, že byl vyslán, aby byl sekretářem vyslanců. Potom jim velký kníže poručil, aby se posadili. Pak kníže vyslanec předložil dary, které přinášeli královým jménem, dále oba vyslanci své soukromé dary a nakonec s mnoha projevy úcty přinášeli dary ministři a průvodci vyslanců, protože carova štědrost probudila v mnohých naději, že jim to car odplatí ještě štědřeji.

  Aby car, takto poctěn, dosvědčil svou přízeň, nechal si od celého zástupu ministrů políbit ruku, což jsme uctivě učinili v pořadí podle důstojnosti. Naposledy opět mluvil velký kníže, velmi laskavě slíbil, že nás dnes pohostí svými pokrmy, a pak jsme byli zase podle předepsaného pořadí dopraveni zpátky do svých obydlí.

  Křižovatky i náměstí byly stále ještě plné vojáků, kteří zase nepřetržitě bubnováním a troubením doprovázeli vyslance vracející se do svého paláce. A protože přítomnost nás všech byla velkému knížeti velmi vítaná a dary ukázaly, jaká je náklonnost našich dvořanů k němu, dostali jsme my průvodci zvláštní dovolení, že jsme směli neomezeně chodit po městě vždy v doprovodu jednoho vojáka, abychom se vyhnuli nástrahám a opovážlivosti zlovolných lidí. A tak jsem si mohl to velké město Moskvu důkladně prohlédnout a popis přikládám na dalších stránkách.

Popis města Moskvy

  Palác moskevského knížete, nejpřednější část města Moskvy, ležící uprostřed města jako srdce, se jmenuje Krimgorod. To město má vyvýšenou polohu a trojí řadou ho svírají neobyčejně pevné hradby. Tato jedinečná moskevská čtvrť je vyhrazená knížeti a jeho dvořanům a oplývá velkým množstvím chrámů, je jich na padesát. Hlavní chrámem je kostel svatého Mikuláše, který je vyhrazen pro knížete. 

Ale celé město Moskva je přeplněno chrámy, sami obyvatelé města říkají, že je nelze spočítat, někteří říkají, že je jich sedm set, někteří, že tisíc sedm set. Počet kostelů je velký, ale Moskvané do nich chodí zřídka. Domnívají se, že splní všechny své povinnosti tím, že jdou-li při cestě městem kolem chrámu, vzdají mu úctu hlubokou poklonou a trojím znamením kříže. Také patří k jejich oblíbeným povinnostem, že častým zvoněním zvonů slaví svátky svatých, které uctívají.

Příště: Město Moskva.

A JEŠTĚ PŘÍBĚH NA ZÁVĚR

Malá můra a hvězda

  Jedna malá můra s něžnou duší se zamilovala do jedné zářící hvězdy. Svěřila se s tím své matce. Ale ta jí poradila, aby se raději zamilovala třeba do stínidla lampy.

„Hvězdy přeci nejsou stvořeny k tomu, aby se k nim dalo letět. Zato k lampám se dá krásně létat!“

A přidal se i tatínek malé můry: „V lampě můžeš alespoň na něčem přistát. Když poletíš ke hvězdě, nepřistaneš na ničem.“

Ale malá můra nedala na rady ani jednoho. Každý večer, jakmile zapadlo slunce a vyšla ta hvězda, vydala se na cestu za ní. A každé ráno, když svítalo, vracela se nesmírně vyčerpaná a unavená marnou námahou.

Jednou si jí otec zavolal k sobě a řekl jí: „Za celé dlouhé měsíce nemáš ani kousek křidélka popáleného a bojím se, že se nespálíš nikdy. Všichni tvoji bratři jsou už nádherně ožehnutí, protože každou noc obletují pouliční lampy. A všechny tvé sestry se už krásně připálily, jak obletují lampy v domě. Dej se do toho, ať už máš taky nějakou krásnou popáleninu. Taková silná pěkná můra a nemá ještě znamení dospělosti!“

Můra opustila otcovský dům, ale nedala se ani do obletování pouličních lamp, ani se nepustila za lampičkami v domě. Pokračovala ve svých pokusech, aby dostihla svou vytouženou hvězdu, která byla vzdálená tisíce světelných let. Můra ale přece věřila, že se její hvězda jednou zachytí třeba v nejvyšších větvích starého dubu…

A tak to zkoušela znovu a znovu, noc za nocí dosáhnout své hvězdy. Přinášelo jí to radost, a i když své hvězdy nikdy nedosáhla, žila tak až do svého pozdního věku. Rodiče, bratři i sestry byli už dávno mrtví, protože uhořeli, ještě když byli mladí.

Hvězda naděje, to je rozpoznávací znamení. Každý den by měl člověk prosit s vírou, aby se odvážil nemožného. Kdo si přeje spolupracovat s Kristem, a tím vlastně přetvářet celý svět, bude jiný než druzí.

Bude neposlušný tam, kde ostatní budou poslouchat, udělá to, co ostatní odsoudí jako nesmysl.

Svět mu bude připadat jako vězení, když ostatní budou mluvit o svobodě, a bude svobodný očima své víry, když ostatní budou zoufalí a budou se cítit uvěznění. Dělat takové nemožné věci mohou ti, kteří znají hlas svého Pána.

Pokud má člověk na nebi nějakou hvězdu svého života, neměl by ztrácet čas tím, že by si pálil křídla u nějaké lampičky.

Bruno Ferrero: Příběhy pro potěchu duše.

Bruno Ferrero: Příběhy pro potěchu duše.