ÚVODNÍK – AKTIVITA… PASIVITA…

  Před kostelem čekal pán, který do kostela moc nechodí, ale potřeboval se na něčem domluvit s panem farářem. Po vyřešení problému následovala otázka: „A zůstanete taky na mši svatou?“ Pán odpověděl trochu nesměle: „Asi jen na chvilku, já totiž vůbec nevím, co se kdy dělá a co se odpovídá…“ „Aha, to nevadí, vůbec to neřešte, prostě seďte vzadu a pozorujte.“ Možná i proto, že mohl zůstat pasivní, nakonec vydržel až do závěrečného požehnání. 

  V posledních letech se hodně mluví o „angažovanosti věřících“, „aktivizaci farnosti“, a podobně. V podstatě jde o stále stejnou myšlenku. Věřící chodící do kostela se zdají být nezdravě pasivní, jsou jen přítomni a modlí se, neprojevují žádný viditelný zájem o další zapojení do života farnosti. Proto je nutné, podle některých názorů, takové věřící přiměřeně využít a přimět k aktivitě. Nejen při mši svaté, ale také při práci pro kostel, při konání různých akcí, nebo třeba i při přípravě na přijetí svátostí. Háček je v tom, že mnozí věřící vůbec netouží být aktivizováni. Jsou rádi pasivní. Prostě jim vyhovuje sedět v zadní lavici a pozorovat dění v presbytáři.

A proč ne? Celé generace před námi si chodily do kostela v neděli odpočinout po šestidenní dřině. Unavení věřící chtěli prostě klečet, sedět, mlčky se modlit, rozmlouvat s Bohem ve svém srdci, postěžovat si Matce Boží, poprosit Ježíše sestupujícího na oltář o nějakou milost. Někdy se zamysleli, občas se zasnili, pohroužili se do rozjímání, anebo dokonce usnuli. Proč ne? Hlavní pro ně bylo, že jsou přítomni v neděli ráno v kostele, což bylo jasným důkazem a vyznáním jejich víry, naděje a lásky. V opačném případě by přeci zůstali doma a klidně spali až do oběda jako jejich nevěřící sousedé.

Takzvaní pasivní věřící tvoří většinu každé farnosti. Nečtou, nezpívají, nenosí dary, neuklízí, přesto jsou důležití, protože tvoří pevnou základnu každé farnosti. Jsou důležití svou přítomností v kostele, která v dnešní době a v našich končinách dávno není samozřejmostí. Možná někdy přijde doba jejich aktivity, možná se někdy nabídnou sami, možná vyslyší prosbu o nějakou pomoc. A možná taky ne. Záleží na každém, jak se na to cítí. Rozhodně není vhodné někoho k něčemu nutit, mívá to většinou zcela opačný efekt.

REPORTÁŽ NA ÚVOD

Jak jsme stavěli pergolu

  Jak už se stalo tradicí, poslední víkend v měsíci se vždy něco děje na Zahradě ticha v Jezné. Tentokrát jsme společně zamykali a krášlili zahradu, aby byla dobře připravená na zimní spánek, a jako bonus šest statečných mužů začalo stavět pergolu, na kterou nám na jaře nadace VIA-KAUFLAND přispěla částkou přes 46. 000 Kč. Do konce listopadu má být hotovo, takže se na dílo pánové vrhli jako draci už od rána.

Byla radost je pozorovat, jak se radí, zkoumají, zkoušejí, stavějí trám po trámu pergolové puzzle. Ženy a děti mezitím hrabaly listí a sázely cibulky tulipánů a narcisek pro jarní ozdobení zahrady, i když po očku jsme se stále všechny dívaly, jak to těm chlapům jde. Samozřejmě bez nevhodných komentářů…

Pět přítomných pejsků spokojeně pobíhalo kolem nás a aktivně se zapojovali se do hrabání J.

  Pro děti měl připravené různé úkoly podzimní skřítek a po jejich splnění rozdával sladké bonbóny. Děti třeba měly spočítat ořešáky na zahradě, nakreslit, jak vypadá věž kostela (obrázky od maminek byly opravdu vydařené), přinést něco, z čeho se dá uvařit čaj, nebo nakreslit, co by si přály mít ještě na zahradě. Jednoznačně vyhrála houpačka, v těsném závěsu následovaná přírodním jezírkem. Tak uvidíme, jestli se s tím dá něco dělat…

Do setmění se podařilo shrabat spadané listí, vztyčit pergolu a ještě dokončit polovinu její střechy. Také jsme zvládli upéct buřty na ohni, ochutnat přinesené buchty a vypít většinu čaje a kávy. A to nepočítáme rozhovory, diskuse, předávání zkušeností, uspávání potomků v kočárku, a další důležité aktivity.

Protože právě o to hlavně jde. Sejít se, potkat se, pohovořit, odpočinout si, zeptat se, svěřit se nebo se jen tak projít na Zahradě ticha, protože v ní můžete slyšet skutečné ticho, dokonce i když se tam zrovna pracuje.

Tak jsme na další sezónu zamkli Zahradu ticha, místo setkávání, kterých je dnes jako šafránu. Těšíme se na jaro a na další krásné zážitky!

Zprávy a oznámení

V neděli 10. listopadu oslavíme „narozeniny“ kostela sv. Prokopa v Nýřanech, tedy 120. výročí vysvěcení kostela kardinálem Skrbenským.

Mše svatá jako každou neděli v 9. 00 hod. Naše pozvání přijal P. Robert Jasiulewicz jako hlavní celebrant.

V neděli 10. listopadu v 15 hod. bude v kostele v Heřmanově Huti tradiční Svatomartinský koncert. Vystoupí děti z místní Základní školy.

V neděli 24. listopadu končí liturgický rok Slavností Ježíše Krista Krále. Po mši svaté adorace před Nejsvětější Svátostí a svátostné požehnání.

V pátek 29. listopadu bude mše svatá jen ráno. Odpoledne od 14 hodin se bude v kostele konat Misijní štrúdlování v rámci předvánočního trhu na náměstí. Prosíme všechny o napečení a dodání domácích dobrot, které prodáme a výtěžek opět zašleme do misií na výživu místních dětí.

V neděli 1. prosince začíná doba adventní. Budou se světit adventní věnce v kostele, a také věnce, které si přinesete.

Výměna kartiček Živého růžence bude v neděli 3. listopadu.

Sbírka na misie vynesla 5. 500 Kč.

V neděli 17. listopadu 2024 bude sbírka na katolická média.

Setkání na faře v Nýřanech bude v pátek 22. listopadu po večerní mši svaté. Příprava na Misijní štrúdlování!!

V sobotu 30. listopadu se v kostele v Jezné bude instalovat výstava papírových betlémů. Od 12 hodin až do večera může přijít kdokoliv pomoci postavit některý z mnoha betlémů.  

NAROZENINY KOSTELA SVATÉHO PROKOPA

Kostel svatého Prokopa v Nýřanech

 oslaví v tomto roce své stodvacáté narozeniny.

V roce 1904, v pondělí 7. listopadu, přijel do města Nýřany tehdejší pražský arcibiskup, kardinál Leo Skrbenský z Hříště, aby vysvětil novou stavbu. Po dlouhém a složitém obřadu plném symbolů, žehnání, vůně kadidla a vroucích modliteb se bývalá malá vesnice Nürschan, povýšená císařem pánem na město, konečně dočkala svého kostela.

 První mši svatou zde sloužil tehdejší opat kláštera Teplá, Jeho Milost P. Gilbert Helmer.

Narodil se roku 1864 v Křepkovicích u Chebu, vstoupil do premonstrátského řádu a byl vysvěcen na kněze. Bylo mu teprve 36 let, když ho bratři z kláštera Teplá roku 1900 zvolili za svého opata. Zastával tuto důležitou funkci až do své smrti roku 1944.

Proč den posvěcení kostela nazýváme narozeninami?

  Každý kostel staví samozřejmě lidé. Až do okamžiku vysvěcení je to stavba lidská, něco, co udělal člověk. Až v den vysvěcení se z lidského domu rodí dům Boží. Biskup, který světí kostel, používá podobné symboly jako při křtu. Maže stěny chrámu posvátným olejem, pokropí ho svěcenou vodou, nový oltář se obřadně přikryje novým plátnem a rozsvítí se na něm svíce. Podobně i člověk při přijetí nového života ve křtu je pomazán olejem, polit svěcenou vodou, pokryt bílou rouškou a dostane hořící svíci.

A tak první mše svatá sloužená na novém ozdobeném oltáři je začátkem nového života kostela. Od této chvíle patří kostel výhradně Bohu. Majitel vysvěceného kostela, i když je zapsaný v katastru nemovitostí, je pouze jeho správcem a ochráncem. 

A proč je důležité slavit narozeniny kostela?

Slavnostní výročí posvěcení kostela nám každý rok připomíná, jak důležitý je pro život křesťana dům Boží. Je to prostor určený v první řadě k oslavě Boha a k modlitbě věřících. „Modlit se přeci můžu všude!“ Argumentují často lidé. To je sice pravda, ale v kostele je to přeci jen nejlepší. Fotbal se taky dá hrát všude, klidně na návsi, nebo na louce, ale  upravené fotbalové hřiště, jak každý uzná, je přeci jen to nejlepší místo.

MOUDROST A ZBOŽNOST PÍSNÍ KATOLICKÝCH

Ke svatému Martinovi

Martine, Pána potkal jsi v bráně,

třásl se zimou i lidskou bídou,

tak jsi ho zakryl svým vlastním pláštěm,

horoucím srdcem zahřál jsi Boha.

 Hledajíc Pána opustils všechno,

opustils krásy světa toho,

a on tě vyzval, bys sloužil bratřím,

a ukázal jim dobrotu jeho.

Viděl jsi Pána v zářivém jasu,

když on poslušný tvého hlasu

na oltář vstoupil, sytit hladové,

v přítomnosti Těla a Krvi své.

Vzýval jsi Pána v hodině smrti,

poslušný vůle Stvořitele,

hotový umřít, ale i dál žít,

k prospěchu Boží církve.

A nyní žiješ na věčnosti s Pánem,

a nic tě nemůže oddělit,

když sluha s Pánem jsou jedno

láskou Pána a věrností sluhy.

Velebím Tebe, vtělený Bože,

i tvého Otce i Ducha pravdy,

a ty nás zakryj odpuštění pláštěm,

 a svým pokojem naplň duše. Amen.

Zpěvník Jan Siedlecki.

NAHLÉDNUTÍ DO FARNÍCH KRONIK

Kronika děkanátu Manětín - Léta šedesátá

1960

  V neděli o Slavnosti Nejsvětější Trojice se konaly volby do Národního shromáždění. Volby byly vesměs manifestační, nikoho nenapadlo volit za plentou. V Manětíně ve slavnostně vyzdobené volební místnosti byly též děti – pionýři a podávali voličům kytice jako projev vděčnosti, že přišli volit lepší budoucnost mladých občanů. Velká část voličů položila tyto kytice k misijnímu kříži u kostela (co by ostatně s nimi dělali?).  Tak jsme měli po celý týden na oltářích neobyčejně mnoho květin.

  Nové Národní shromáždění odhlasovalo novou ústavu a místo dosavadního ČSR se píše ČSSR – Československá socialistická republika.

  Matriky vykazují 13 křtů, sedm sňatků a 10 pohřbů. Velmi smutné je, že jsou ve farnosti katolíci, kteří buď z liknavosti, nebo ze strachu nenechávají své děti pokřtít a sami neuzavírají sňatek církevní. Ve škole manětínské přihlášeno na římskokatolické náboženství 54 dětí. V přespolních školách se nevyučuje vůbec. Politický obzor na celém světě je zlověstně zatažen.

1961

  Na novém vikariátě Plzeň sever (dříve plaský vikariát) byl jmenován vikářem veledůstojný pán Bohumil Jirků, který z Dejšiny přesídlil do Dolní Bělé, odkud administrátor P. Jaroslav Janoušek se odebral do Lubů u Chebu. Z Kralovic P. Zelený odešel do Čížkova a na jeho místo nastoupil P. Somer.

  Na kulturním domě se ani letos nepracovalo a nedostatek ubytování je stále tísnivější, zvlášť nyní, kdy do Manětína v létě zavítá stále více letních hostů a milovníků barokního uměni. Cestovní podniky „Turista“ i „Čedok“, pořádající zájezdy do západních Čech, mají Manětín v programu. Na zdejší radnici, kde úřaduje MNV, sundali balkon, z něhož se dříve řečnilo o slavnostech. Teď se řeční jen na 1. máje z postaveného pódia.

  Nádherné počasí i láska k Chlumské hoře, o jejíž kráse jsem vloni napsal sešit esejí, mě vytáhly letos celkem 25x nahoru k hynoucí hájence a k Černému kameni, letos naposledy 18. Prosince již pod sněhem. Letos se zde těží úžasně mnoho dřeva, většinou souší zničených kůrovcem. Pro odvoz upravili na temeni buldozerem širokou cestu.

1962

  Připomínáme si dvěstěpadesáté výročí ohnivé zkázy Manětína 22. září roku 1712. Byl to již čtvrtý požár, který zcela zničil město. V kostele jsme oslavili Manětínské Palladium, známý obrázek Panny Marie loretánské, která před čtvrt tisíciletím projevila poprvé z obrázku toho svou dobrotivou pomoc, že zachránila farní dům, odevšad ohrožený ohněm, před zkázou. Obrázek byl vystaven nad hlavním oltářem, mezi čtrnácti červenými lampičkami. V sobotu 22. září byla sloužena obvyklá tichá mše svatá v 7 hodin, děkan při ní použil loretánského ornátu z roku 1952 a nejstarší kalich z roku 1719. V neděli pak místo kázání předčítal zápis z kroniky z roku 1712 o Palladiu, večer pak měl kázání o dějinách obrázku. Následoval růženec a požehnání.

V neděli 30. září, kdy jsme si připomínali svatého Václava, bylo kázání opět o onom ohni, a kterak Bůh zlé v dobré obrátil. Bylo vzpomenuto v modlitbách pohořelých farníků i budovatelů nového Manětína, kteří zde žili před 250 lety. Druhá mše svatá se podle tradice sloužila v kostele sv. Barbory, večer byl zde opět růženec a požehnání.

Tím skončily oslavy, které by za jiných poměrů proběhly spolu se správou města. Na to ovšem v dnešním světě není ani pomyšlení. Památku ale předáváme těm, kteří přijdou po nás, totiž úctu k manětínskému palladiu i liturgický pozdrav Panně Marii loretánské. Modlíme se jej nyní v měsíci říjnu takto: Buď zdráva, Dcero Boha Otce! Buď zdráva, Matko Boha Syna! Buď zdráva, Snoubenko Boha Ducha svatého! Buď zdráva, chráme celé Nejsvětější Trojice!“ Kéž se tato památka v Manětíně zachová, snad se časem najde i skladatel, který tento pozdrav Rodičce Boží i důstojně zhudební.

  K oslavě výročí nepodnikli jsme žádnou propagaci ani reklamu a slavnost v kostele byla čistě náboženská. Snad byla tím intimnější a Panně Marii milejší.

  Kostel od léta, kdy nevychovaná mládež ukroutila zámeček na pokladničce a odcizila z oltáře svíce, zamykáme i přes den. Toho nebylo třeba, ani když tu byla v roce 1945 Rudá armáda.

1963

  Výročí 1100. příchodu svatých věrozvěstů Cyrila a Metoděje vzpomínal celý vzdělaný svět. Svatý Otec Jan XIII. vydal našim biskupům list, s jeho obsahem jsme nebyli seznámeni. Vláda ČSSR vydala jubilejní známky s archeologickými motivy, které ukazovaly významné vykopávky v Mikulčicích. Náboženský význam byl zcela ignorován. S radostí jsme ale slyšeli o veliké spontánní manifestaci 5. července na posvátném Velehradě. Šest set autobusů svezlo zbožné poutníky na svaté místo, bazilika je nestačila pojmout, proto byl na poslední chvíli na nádvoří vynesen přenosný oltář a znamenitý učenec a liturgik, kanovník a profesor, P. František Cinek, sloužil venku mši svatou a dva krojované mohutné sbory hudebníků hrály Ejhle, oltář Hospodinův září, až se okna třásla.

KATECHISMUS DUCHOVNÍHO ŽIVOTA

(Kniha o svátostech od kardinála Roberta Saraha z roku 2022)

Část první: Cesta pouští

  „Obraťte se a věřte evangeliu!“ slyšíme na začátku každé postní doby. Tato slova jsou velmi vhodná k tomu, aby nás uvedla na cestu křesťanského života. Obrátit se znamená odvrátit se ode všech bezvýznamných a zvrhlých věcí, které nás drží v otroctví, a přiklonit se k Bohu. Od čeho se však máme odvrátit a kde nás čeká Bůh?

  Bůh přemožen soucitem chtěl vytrhnout svůj lid z brutality a utrpení v otroctví, aby ho vyvedl z Egypta. To však neznamenalo, že mu dá život pohodlný a bezstarostný, nýbrž že ho vyvede na poušť, aby lidé prožili zkušenost chudoby, odevzdanosti, ticha, samoty, boje proti všemu, co nás činí otroky světa a peněz.

  Poušť v člověku prohlubuje prázdnotu, žízeň a mlčení, a tím ho připravuje k tomu, aby poslouchal Boha a jeho Zákon. Každý člověk v hloubi duše více či méně vědomě touží uniknout před neutuchajícím vírem klamných zdání, ve kterých žijeme. Poušť je panenská příroda, taková, jakou ji Bůh stvořil, schopná hlásat toho, jenž ji učinil. Na poušti se srdce očišťuje, získává současně pevnost a jemnost a stává se připravenějším k osobnímu setkání, pozornému naslouchání a důvěrnému dialogu s Bohem.

  Poušť je místem utrpení, zkoušky, zápasu a očišťování, kde nám Bůh dává pobývat, aby nás pokořil, zkoušel a poznal, co je v našem srdci. Tuto klíčovou etapu má ve svém duchovním itineráři každý seriózní křesťanský život. Jestliže souhlasíme, že do ní vstoupíme ve stopách Abrahama, Mojžíše, proroků a vyvoleného národa, pak zemřeme sami sobě, abychom vstali z mrtvých ještě živější jako nositelé plodů Ducha svatého.

  Poušť je také posvátným prostorem, kde je nám dáno prožít Boží věrnost, něhu jeho dobrotivé prozřetelnosti, která nad námi bdí a chrání nás.

Osvobozující přechod pouští, o kterém nám vypráví Kniha Exodus, byl předobrazem vnitřní cesty, kterou je během svého života povolán projít každý křesťan. Žít ze svátostí v jejich hlubokém významu vlastně znamená přijímat to, že sám Bůh nás vede na poušť, aby nás přiměl projít Rudým mořem a obnovit smlouvu s Ním.

  Navrhuji vám projít touto cestou společně, s Biblí v ruce, s prosbou, aby nám Pán dal srdce, které naslouchá, a dát se přitom osvěcovat a vést světlem víry. Víra je skála, na níž člověk staví to, co je v jeho životě nejintimnější: svůj vztah k Bohu.                                    Příště: O víře.

BOŽÍ SVĚTLO V NAŠÍ DOBĚ

(Meditace Benedikta XVI. k církevnímu roku)

Advent – Vyjít z temnoty

  Co je to vlastně advent? Na to lze odpovědět různě. Lze říci, že je to pouhý převlek pro hektičnost, stres a kšeft, který je ozdoben sentimentálními šablonami, na které už stejně dávno nikdo nevěří.

Lze ovšem také zcela opačně říci, že advent je časem, v němž se uprostřed nevěřícího světa stává viditelným něco ze světla ztracené víry, jako bychom vnímali jeho odlesk.

  Také lze říci, že advent je časem, v němž se mobilizuje dobro, které už bylo skoro zapomenuto. Probouzí se ochota myslet na druhé a dobro jim prokazovat.

Konečně můžeme také říci, že advent je dobou, ve které ožívají dávné tradice a zvyky, třeba v rorátech, v jejich melodiích a textech do naší doby proniká jednoduchost, přirozenost, fantazie a radostná víra našich předků. Těší a povzbuzuje nás, abychom zatoužili zkusit to s vírou přeci jen znovu, abychom se odvážili věřit, protože právě víra může člověka potěšit a povzbudit ve velmi těžkých situacích.

Takové prožívání adventu se velice blíží tomu, co tímto obdobím chtěla vyjádřit křesťanská tradice a také slova Bible, která pro tyto dny popisuje směr cesty pro tyto dny. Ve 13. Kapitole listu Římanům píše apoštol Pavel:

„Víte, jaký je nyní čas: že nám už nastala hodina, kdy je třeba se probrat ze spánku. Neboť nyní je nám spása blíže než tehdy, když jsme uvěřili. Noc pokročila, den se přiblížil. Odložme tedy skutky temnoty a oblečme se do výzbroje světla. Veďme počestný život jako ve dne, ne v hodováních a v pitkách, ne v necudnostech a prostopášnostech, ne ve sváru a závisti. Ale oblečte se v Pána, Ježíše Krista.“

Advent znamená vstát, být bdělým, odložit spánek a vyjít z temnoty. Povstat ze spánku, to znamená povstat z konformismu se světem, s touto dobou a s odvahou ke ctnosti, s odvahou k víře setřást ze sebe iluzi, která nám zamlžuje naše pravé poslání.

Snad se adventní písně, které každý rok znovu slyšíme, mohou stát návěstím, které nám ukáže cestu a směr, abychom prohlédli a poznali, že existují hodnotnější zaslíbení než peníze, moc a zábava. Probudit se pro Boha, pro druhého člověka – to je bdělost, kterou nám připomíná advent, to je ona bdělost, která nachází světlo, a tak prosvětluje svět.

PROMLUVY

Na čem závisí má věčnost?

  Má věčnost závisí na mém životě. Jak praví svatý Bernard: Naše skutky, dobré a zlé, jsou semenem věčnosti. Vrháme je do země, ony zmizí, ale my je opět nalezneme při smrti, a ony s námi zůstanou nerozlučitelně spojené. Každá myšlenka, která myslí mou proběhne, každé slovo, které z úst mých vyjde, každý skutek, který je sotva započatý, již je vykonán, toto vše se hromadí na věčnosti a stává se stálým a trvalým. Jsem vpravdě pánem svého osudu věčného, vpravdě rozhoduji nad svým osudem věčným.

  Má věčnost závisí na mém životě krátkém. Co je čas, porovnáme-li jej s roky věčnými? Jsme příliš pohříženi v život přítomný, než abychom se zabývali jeho krátkostí. Trvání, jež končí, je pouhé nic proti trvání, jež nemá konce.

  Má věčnost možná závisí na okamžiku života mého. Milost má své doby. Bůh se někdy blíží a jindy vzdaluje, mluví a mlčí. Je pánem svých darů, které podle své vůle rozděluje. Milosti jeho zvláštní jsou odměnou za věrnost, se kterou užíváme milosti obyčejné. Ale když tyto Jeho milosti zanedbáváme, činíme se nehodnými dobrodiní nových. Doba milosti dobře užitá může nás povznést ke svatosti a blaženosti. Ale také doba milosti zanedbané může nás přivést ke kraji propasti.

  Myšlenka na věčnost nás posiluje a činí nás nepřemožitelnými, když jsme zkoušeni. Naši nepřátelé na nás dotírají radostí a bolestí, nabízí pochybnou radost a chtějí nás zbavit užitečné bolesti. Máme se tedy řídit radou sv. Aloise z Gonzagy: Cokoliv není věčného, není nic. Rozkoš několika okamžiků, porovnána se štěstím, které bude trvat navždy, pozbývá své lahodnosti. A máme se více báti trápení, která nikdy nepřestanou, než se zděsit okamžité bolesti.

  Myšlenka na věčnost v nás oživuje horlivost, když dobře jednáme. Žádný lakomec není tak horlivý v hromadění zlata na této zemi, než člověk víry živé, který touží rozmnožit svůj poklad na věčnosti. Kdo nyní nepracuje pro věčnost blaženou, pracuje obyčejně pro věčnost neblahou.

  Pane, slyším-li tvůj hlas, v kterékoliv hodině mluví ke mně, nezatvrdím své srdce. Slyším tvůj hlas, ten hlas silný, který se ozývá v hlubinách srdce mého a volá: Pamatuj na věčnost! Kolik malicherností se rozplývá a mizí při pohledu na věčnost. Nuže přijď, ó Ježíši! Králi věčných statků. Slíbil jsi je nám ve svém evangeliu, zasloužil jsi je nám svou smrtí, zaručuješ nám je u oltáře.                                                               P. Pierre Chaignon – Rozjímání (1879)

SLAVNÉ OBRAZY SVATÝCH

Svatá panna Cecílie

Malíř Rafael Santi (+ 1520) namaloval obraz svaté Cecílie roku 1516 pro kostel svatého Jana v Bologni.

Zdá se, že Rafael nechtěl Cecilii představit jako patronku hudebníků nebo osobu, která umí hrát na hudební nástroje. Jeho prvním motivem a hlavním poselstvím byla touha ukázat panenskou touhu po čistém životě pro Ježíše.

Ústřední postavou obrazu je zamilovaná mladá dívka, Cecílie, v okamžiku, kdy skládá slib čistoty Pánu Ježíši.

Její oči jsou upřeny na oblohu, nevšímá si lidí ani věci kolem sebe. Hudební nástroje leží na zemi, ztrácí pro ni jakoukoliv cenu, také malé varhany, které drží v ruce, ji už netěší, odkládá je jako všechno pozemské a pomíjivé.

Touha po Bohu v nás není vždy živá a stejná. Mnohé věci, dokonce i ty dobré, ji mohou uhasit a vzdálit nás od Něho. V Ceciliině osobním a mystickém manželství s Ježíšem je její klidný a důvěřivý pohled vztyčen k nebi a odpoután od tohoto světa a jeho věcí. Světice se chce obětovat Pánu.

Po pravici mladé světice a mučednice stojí dva apoštolové, svatý Pavel, který se opírá o meč a v ruce drží pravděpodobně své dopisy prvním křesťanským komunitám a svatý Jan, milovaný učedník Ježíšův. Oba mají podobný výraz, který vyjadřuje touhu jejich srdce po Bohu.

Vpravo v popředí vidíme Magdalenu, hříšnici. Zakusila velké Boží milosrdenství, když uslyšela slova povzbuzení ke svatosti: "Jděte a už nehřešte". V pozadí můžeme vidět biskupa Augustina s berlou. Oba zažili ve svém životě zmatek, ale také hluboké obrácení. Skrze pokání, odříkání a spolupráci s Boží milostí dosáhli nové čistoty, která v nich zrodila svatost. Každý křesťan, dokonce i velký hříšník, má vždy příležitost vrátit se k Bohu.

Svatá Cecílie je strážkyní našeho hlasu a našeho zapojení prostřednictvím zpěvu a hudby do posvátné liturgie, které se máme účastnit co nejčastěji. Ale je také průvodkyní a ochránkyní pro ty, kteří se snaží udržet svá srdce čistá, zatímco žijí v tomto obtížném světě.

ZE STARÝCH CESTOPISŮ

Manka Římanka – V Římě a cesta z Říma

  Co řekl svatý Otec, jsem nerozuměla. To musím říct, že mluvil pěkně zčerstva, jako když se sypou perličky, bude asi taký kvaltovní, taky jo, jakpa by jinak stačil na to lidstvo, co ho chodí navštívit! Můj šáteček ležel na stole a taky to lejstro od pana arcibiskupa. Zapálila jsem se hanbou, že jsem si troufla dát šáteček svatýmu Otci, přišlo mi na mysl, že by mi ho měli votlouct vo hlavu, ale nevotloukli. Dali mi jiný lejstro, ten vopasovanej pan páter mi řekl, že sv. Otce těší, že se v Čechách nacházejí ženy tak statečně a srdečné, šáteček bude mít na stole na památku na dobrou ovečku excelencpána arcibiskupa z Prahy. Poděkovala jsem, to už mi sv. Otec žehnal, políbila jsem svaté ostatky i ruce, dali mi malý balíček zapečetěnej. Zrovna se mi hlava točila z těch chodeb, sednic a velebných pánů. Všude stáli chlapi jako hory, vojáci nějací. Ani nevím, jak jsem vyšla na rynk. Tam už mě čekal ten poutník z Němec a dovedl mě do hospice.

  Pak jsme chodili po kostelích, všude jsme vlezli, i do katakomb, tam leželo v podzemí šest milionů svatých. Vzduch tam byl divnyj, darebně se mi dělalo, ale nepovolila jsem. Na nic se nesmělo šáhnout, ráda bych si chtěla uštípnout drobet země, ale nebylo možná. 

  Celý měsíc byli poutníci v Římě, jezdili ven, města měli náramně pěkný, i hory měli Taliáni, který kouřily. Horko, kamení, velký hice a ty darebný ryby šly Mance na nervy. Kdyby ještě ty ryby pekli na másle, ale byl to nějakej volej, hůř voněl než šmír na vozy. Byla i ve městě, které sedí na vodě jako kachna, místo cest samá voda, rynk byl jako jinde, ale celý zadělaný od holubů. Kostel byl ale extra pěknyj.

  Ještě něco Manku zlobilo v Římě – ministranti. Těm měla chuť namlaskat. Vždycky se moc rozčílila, když si na ně vzpomněla. Říkala: „v takovým kostele náramným bylo plno oltářů a už od rána jsou tam mše. Chlapec si odříká ministranci a jde ke mřížce, podepře si rukou hubu a rozhlíží se. Tak jsem na něj zahrozila. Marně, vypláz na mě jazyk až přes bradu, na místě Božím! Vobrátila jsem hůl a koncem jsem ho cákla. A kluk chtěl mi hůl vytrhnout z ruky. Přišel nějakej kostelník a kluka odvedl k oltáři. Tak se mi zdá, že kněz neví o ničem, já bych jim nabančila a vyrazila ze sákristie, to teda jo!“

  Poutníci pak šli na náramný kopec plnej vohně, ale Manka nešla. Jistě je to brána do pekel, všechny čoudy darebný z toho kopce jdou. Šla raději za tím knězem z Čech, byla u něj u zpovědi. Milí zlatý, on měl ve zpovědnici hůl a každýho s ní zlehka napálil. Bolet to nebolelo, ale lekla jsem se. Jsou to ve světě divný zvyky…

  Poutníci do Assisi nešli a Manka znala sotva pár slov Taliánsky, tak musela od cesty do Assisi upustit. Pouť trvala do podzimku, než přešli ty nešťastný skály, Mance se znovu nohy rozbolely. Sotva došla do statku, kam chodili na žeň. Pár dní léčila nohy, než přivezli sedláka i jeho ženu potlučené, jak se jim koně splašily. Tak Manka vařila, děvečky komandovala a rány mazala balzámem od kapucínů z Říma. Selka byla ráda, že za ní všechno zastala a dynovala Manku, aby u nich zůstala natrvalo. Manku ale brala tesknota po domově a tak se k jaru pustila domů.

Když přišla na českou půdu, radostí a štěstím zaplakala, nohy jí zrovna nadskakovaly, aby už byla doma! Když došla na Krásnici a viděla mrákovskou věžičku, dech se jí zastavil dojetím, musela běžet z kopce dolů, jen aby už spatřila rodnou chalupu. Udýchaná vešla do stavení, seděli všichni kolem stolu a večeřeli. Jirka zrovna povídá: „Mám ňáký tušení, že Manka už jde domů, aby Pán Bůh dal, měli bysme po starosti.“ A tu Manka otevře dveře „Tak jsem tady, živá a zdravá. Pochválen buď Ježíš Kristus!“ Manka sedla, rozhlížela se po sednici, slzy jí kanuly po líci. Jirka, sestra Hanče i švagrová stojí u Manky a otázky pršely ze všech úst. Ale Manka vždy k řeči pohotová, má zrovna stažené hrdlo a slova nemůže ze sebe vypravit.

  V sousedstvu se rozneslo, že Manka Římanka přišla od svatýho Otce. Za chvíli byla plná sednice sousedů a Manka už v plném proudu vyprávění. Párkrát jí museli připomenout, aby jedla, a po každém soustu si Manka pochvalovala „Tuto je lidský jídlo, ale tam, chudinky, mají jen ryby a ryby.“ Taky přišel pan farář, a hned se ptá, co vzkazuje svatý Otec? Manka: „Jó, všichni svatý jemnostpána pozdravujou a hlavně svatý Otec, taky těch šest milionů nevinných v katakombách.“ Pan farář se zeptal: „A co svatý František nevzkazuje nic?“ Manka opáčila: „Tam jsem nemohla, až se naučím taliánsky, zaskočím k němu. Tuze jsem bulela, že jsem do Assisi nemohla.“

Manka už byla ve své kůži, všichni poslouchali s otevřenými ústy, i pan farář. Pobavilo ho pak, jak Manka získala poučení duševních muk, když čekala na soukromou audienci u svatého Otce. Čekání a zase čekání! Kdo znal Manku, plně chápal, co to bylo pro ni za trápení.

  Hnedle bylo svatého Jána a Manka kráčí ku Praze. Dychtivost všechny zážitky vypovědět nutí nohy k rychlejší chůzi, spolupoutnice jí sotva stačí.

Příště: Druhá cesta do Říma.

A JEŠTĚ PŘÍBĚH NA ZÁVĚR

O svaté Cecílii

  Byla úžasně krásná. Pocházela z vynikající římské rodiny Ceciliů. Už jako velmi mladá dívka se Cecílie k smrti zamilovala, do Ježíše Krista.

Přísahala mu věrnost bez ohledu na to, co se bude dít. Dokonce nosila pod drahocenným oděvem žíněný oděv na znamení pokory a pokání. Její rodiče však měli jiné plány. Zasnoubili dceru s urozeným bohatým pohanem Valeriánem. Cecílie jako poslušná dcera souhlasila, ale ve svatební den se svěřila se svým tajemstvím svému manželovi. Starobylá legenda o svaté Cecílii vypráví:

„Když hrála na svatbě hudba, ona zpívala jen Pánu ve svém srdci. Konečně nadešla noc, a Cecílie se ocitla se svým manželem v tajemném tichu ložnice, řekla mu: „Můj nejdražší, mám tajemství, které ti prozradím, když mi slíbíš, že je budeš pečlivě střežit. Se mnou je Boží anděl, který mě miluje a střeží mé tělo. Uvidíš ho, když uvěříš v pravého Boha a slíbíš, že se necháš pokřtít.

Jdi tedy tři míle za město po cestě zvané Via Appia a řekni chudým, které potkáš: Cecílie mě posílá k vám, abyste mi ukázali svatého starce Urbana. Až ho uvidíš, zopakuj mu všechna má slova. A až vás očistí z hříchu a vy se vrátíte ke mně, pak také uvidíte anděla."

Valerián ji poslechl, a byl pokřtěn spolu se svým bratrem Tiburiem od papeže Urbana. Když se vrátil k Cecílii, našel ji v ložnici, jak mluví s andělem. Anděl držel v ruce dva věnce z růží a lilií a jeden z nich dal Cecílii a druhý Valeriánovi se slovy: „Střež tyto věnce s neposkvrněným srdcem a čistým tělem, neboť jsem je pro tebe přinesl z Božího ráje. Nikdy neuvadnou ani neztratí svou vůni a nikdy je neuvidí ti, kteří nemají rádi čistotu.“

Brzy vypuklo v Římě další krvavé pronásledování křesťanů. Cecílie, její manžel a švagr byli zatčeni a vyzváni k odpadu od křesťanské víry. Všichni odmítli, což císaře rozzuřilo, stejně tak i to, že Cecílie stihla ještě rozdat všechen svůj majetek chudým. Všichni byli odsouzeni k trestu smrti.

Vojáci, kteří Cecílii zatkli, byli tak ohromeni její krásou, že ji prosili, aby se vzdala své víry. Cecílie prý odpověděla: „Zemřít neznamená ztratit mládí, ale vyměnit ho za lepší. Je to jako rozdávat bláto a na oplátku dostávat zlato. Můj Pán vrací stokrát více, než je Mu obětováno." Zemřela krutou smrtí, nejprve se jí pokusili v lázních udusit párou. Když to k překvapení katů přežila ve zdraví, měla být sťata mečem. Ani po třech ranách do krku nezemřela hned, ale až třetí den ve svém domě.

Svatá Cecílie se stala jednou z nejuctívanějších římských mučednic. Byla pohřbena v Kallistových katakombách. Po postavení baziliky sv. Cecílie v římské čtvrti Trastevere (Zátibeří), v místě jejího domu, dal do ní papež Paschal I. v roce 821 přenést z katakomb její tělo spolu s tělem jejího manžela i švagra.

Sarkofág sv. Cecílie byl zde objeven během restaurátorských prací v roce 1599. Dne 19. října kardinál Pavel Sfondratus za přítomnosti správce, sekretáře vikariátu a jezuitů Alagona a Morra sarkofág otevřeli a užasli. Nalezli truhlu z cypřišového dřeva, kterou z rozhodnutí papeže Klimenta VIII. o tři dny později otevřeli. V truhle se nacházelo neporušené tělo mučednice.

Nespočívalo naznak, jak bývá obvyklé, ale uložené na pravý bok. Pokrýval je hedvábný závoj, jenž byl ještě potřísněn krví. Šaty Cecílie byly protkány zlatými nitkami. Přítomný historik Baronius napsal: „Působila dojmem, jako by spala, spíše než jako mrtvé tělo.“

Byl povolaný sochař Stefano Maderno, který tělo mučednice tak, jak bylo nalezeno, nakreslil a později podle této kresby vytvořil světoznámou mramorovou sochu, která znázorňuje tělo svaté Cecílie nalezené v katakombách: mladou ženu mimořádné krásy ležící na boku s obličejem na zemi, pořezaným krkem a rukama nataženýma podél těla.

A proč byla svatá Cecílie uctívána jako patronka církevní hudby? Snad proto, že v legendách je zaznamenána věta, že když se na její svatbě hrálo na hudební nástroje, Cecílie sama se toho neúčastnila, ale zpívala chvalozpěvy pouze Bohu ve svém srdci.

V příběhu této mladé římské mučednice se setkávají tři živly: krása, láska a smrt. Tradice přidala ještě jednu: hudbu k Boží slávě. Svatá Cecílie zpívala svým životem tu nejkrásnější píseň, píseň k Boží slávě.