ÚVODNÍK – VŠICHNI NAŠI BLÍZCÍ

            První dva dny měsíce listopadu intenzivně vzpomínáme na ty, kdo opustili tento viditelný svět. Prvního listopadu jsou to „Všichni svatí“, tedy ti, kteří jsou v nebi, v náruči Boží, ve věčné slávě. A vůbec nezáleží na tom, jestli jsou nebo nejsou jejich jména zapsána v oficiálních seznamech svatých, Bůh jejich jména zná. Druhého listopadu je připomínka těch zemřelých, kteří jsou na místě, jemuž říkáme „očistec“, i když se toto slovo v poslední době moc nepoužívá. Jsou to duše, které jsou na dobré cestě k Bohu, ale mají ještě co dohánět, aby se s ním mohli setkat tváří v tvář. Právě jim pomáhají naše modlitby na hřbitovech.  

Výzdoba, kterou letos můžete vidět v našem kostele svatého Prokopa (a také ve všech kostelích v Polsku) tuto naši vzpomínku hezky vyjadřuje.

Fialová barva je barvou pokání, barvou našich hříchů, barvou snahy o nápravu. Hříchy nás pevně spojují s touto zemí. Sami od sebe nikdy nemůžeme projít nebeskou bránou a vystoupit k Bohu.

Ale naštěstí je tu někdo, kdo tuto hranici překonal, otevřel bránu a první do ní vstoupil. Zmrtvýchvstalý Pán, Ježíš Kristus, Syn Boha Otce.

Bílá barva je symbolem čistoty, vzkříšení, světla nového života. Znamením naší naděje, že dosáhneme života věčného je paškál, posvátná velikonoční svíce, poprvé rozsvícená na Bílou sobotu. Je přítomná na začátku našeho křesťanského života při křtu svatém i na jeho konci při posledním rozloučení.

            Všichni zemřelí ať jsou nám blízcí. Nejen ti známí svatí, které občas vzýváme, když od nich něco potřebujeme, ale hlavně ti, kteří čekají na naši vzpomínku a modlitbu.

Určitě i my jednou budeme rádi, že se za nás někdo pomodlí, protože stále platí „Co jste vy, byli jsme i my, co jsme my, budete i vy.“

REPORTÁŽ NA ÚVOD

Jak jsme posvětili Boží muka svatého Rocha

            V okolí Pňovan jsme světili už několik kapliček, všechny s pomocí svých přátel obnovil pan Martin z Rájova. Skoro každý rok jedna stavba. Tentokrát to měla být nová Boží muka zasvěcená svatému Rochovi.

„Proč zrovna svatému Rochovi, ochránci proti moru?“ zajímalo mě při cestě ke kapličce. „Ten už dnes není zrovna uctívaný“.

„Je to přece patron psů,“ odpověděl pan Martin. „Dočetl jsem se, že když měl mor, pes mu nosil chleba a tím mu zachránil život“. Aha, to je pravda, ale souvislosti mi stále unikaly, až do chvíle, kdy jsem při pohledu na novou stavbu tak trochu ztratila řeč.

„Ehm, no, pěkné to je. Ale co ten obrázek? To je svatý Roch? Řeknu vám, není si moc podobný. Spíš to vypadá jako drsnosrstý jezevčík…“ pokusila jsem se o vtip.

„No jasně! Vy jste to poznala?“ rozzářil se pan stavitel. A začal vyprávět, že mu v létě zemřel starý jezevčík, že ho pohřbil na tomto krásném místě a postavil zde nová Boží muka, jak to dělali i jeho předkové.

„Dal jsem paní malířce fotografii pejska a ona ho moc pěkně namalovala. Ale když na to teď koukám, tak máte pravdu, je to divný, že pod nápisem svatý Roch je hlava jezevčíka…“ Uznal trochu rozpačitě Martin.

            Jezevčík je opravdu jako živý, jen promluvit, ale… Nakonec jsme se domluvili, že paní malířka, až bude mít čas, dopíše slovo „KAPLIČKA“ a za sv. Roch dá ještě písmeno „a“, takže nápis bude znít „Kaplička sv. Rocha“ a bude to v pořádku. Do dolní části ještě připevníme zlatý křížek a dobré, zbožné a krásné dílo bude dokonáno.

            V ten slavný den posvěcení nás s panem farářem na poli pod lesem čekalo asi padesát lidí a nejméně deset pejsků, kteří přišli oslavit posvěcení kapličky svatého Rocha. Pan stavitel přečetl životopis tohoto světce, pan farář přečetl několik úryvků z Písma svatého, pomodlili jsme se důkladně a nová Boží muka pokropili svěcenou vodou.

A pak jsme byli pozváni ke stolu, kde se podával pečený králík s chlebem, koláčky, buchty, párky v těstíčku, pivo, limo i něco ostřejšího na přípitek. Lidé byli veselí a bylo vidět, že jsou rádi, že se zase sešli, pejsci byli ukáznění a navzájem se kamarádili, slunce svítilo, i když mělo původně podle předpovědi pršet… A svatý Roch z Montpellier měl určitě také radost!

Zprávy a oznámení

V neděli 5. listopadu v 10. 30 hod. bude mše svatá v Jezné.

V pátek 10. listopadu 2023 bude mše svatá v Nýřanech jen večer v 16. 45 hod.

V neděli 12. listopadu v 15. 00 hod. tradiční Svatomartinský koncert v kostele v Heřmanově Huti. Účinkují děti z místní Základní školy a další hosté.

V neděli 19. listopadu 2023 bude sbírka na sdělovací prostředky.

V pátek 24. listopadu 2023 bude opět v kostele sv. Prokopa v Nýřanech „Misijní štrúdlování“, tj. prodej domácích dobrot upečených našimi farnicemi za symbolickou cenu. Výtěžek prodeje posíláme na účet Papežská misijní díla (na nákup trvanlivých potravin a vody pro děti z nejchudších zemí světa).

V pátek tedy večerní mše svatá nebude.

Pravidelné setkání na faře v Nýřanech bude v pátek 17. listopadu 2023 po večerní mši svaté.

Sbírka na misie vynesla 5. 995,- Kč. Všem dárcům srdečně děkujeme.

Výměna kartiček Živého růžence bude v sobotu 4. listopadu a v neděli 5. listopadu 2023.

SVATÝ ROCH Z MONTPELLIER

Rochus se narodil na konci 13. století. Brzy mu zemřeli oba rodiče, a on se rozhodl, že opustí všechno a půjde jako poutník do Říma. Vydal se z rodného města Montpellier ve Francii přes Alpy do Itálie. Na své cestě procházel městečkem, kde zrovna řádila morová epidemie. Roch neváhal a ihned se přihlásil jako ošetřovatel nemocných. Obětavě pomáhal v nemocnici, nikomu a ničemu se nevyhýbal, a brzy se začalo říkat, že tento poutník uzdravuje na smrt nemocné.

Po odeznění moru pokračoval Roch do Říma, kde také pomáhal nemocným, ale nakonec se sám nakazil morem a aby nikoho neohrozil, uchýlil se do samoty za městem Piacenza. Ukryl se v chatrči u řeky Pád a brzy se k němu připojil pes, který mu z nedalekého statku každý den přinášel bochník chleba, zahříval ho svým tělem a ošetřoval mu vředové rány na noze.

            Po uzdravení se vydal na cestu domů. Byl ale tak změněný nemocí, že ho v Montpellier nikdo nepoznal a vlastní strýc, který byl velitelem města, ho nechal zavřít do vězení jako nebezpečného špeha. Z pokory a skromnosti Rochus nikomu neřekl, kdo vlastně je, přijal pobyt ve vězení jako příležitost k pokání za vlastní i cizí hříchy. Po pěti letech cítil, že se blíží jeho smrt a požádal, aby ho navštívil zpovědník. Až teprve jemu prozradil svou totožnost a druhý den v pokoji zemřel. Bylo to 16. srpna roku 1379.

            Obyvatelé města opravdu litovali, že svého slavného rodáka nepoznali, a vystrojili mu slavný pohřeb. Jeho ostatky byly roku 1485 přeneseny do baziliky svatého Rocha v Benátkách. Jejich část získal také císař Karel IV. a uložil je v chrámu svatého Víta v Praze.

            Svatý Roch je vzýván jako patron lékařů, chirurgů, nemocných a zdravotně postižených, zajatců, sedláků, zahradníků, truhlářů, dlaždičů a papežem Janem Pavlem II. byl také prohlášen za patrona automobilistů.

            V Čechách je několik kostelů a kaplí zasvěcených svatému Rochovi, někdy společně se svatým Šebestiánem a svatou Rozálií, kteří jsou také ochránci proti moru. V Plzni stál kostelík svatého Rocha v blízkosti Saského mostu od roku 1598, kdy skončila ve městě morová epidemie. Za Josefa II. byl zrušen a zbořen a připomíná ho jen ulice „U Svatého Rocha“. Dva oltáře ze zaniklého kostela se nachází v kostele Všech svatých na Roudné.

MOUDROST A ZBOŽNOST PÍSNÍ KATOLICKÝCH

Sekvence Dies irae

Bývala zpívána při pohřbech a mši svaté za zemřelé, dnes se téměř nepoužívá nebo jen při koncertech, což je škoda, protože vyzývá každého člověka k vážnému zamyšlení nad koncem vlastního života.

V ten den hněvu Boží síla v popel změní věků díla,

s Davidem jak dí Sibyla.

Jakou hrůzou zem se vzruší, až se zjeví Soudce duší,

soudit přísněji než kdo tuší.

Přes hřbitovů dálné hony k trůnu Páně trouby tóny

budou pudit miliony.

Hrůzou smrt i země zblednou, zemřelé až vstávat shlédnou,

jak se k soudu Páně zvednou.

Boží kniha bude čtena, v níž je lidských skutků cena dopodrobna obsažena.

A když Soudce k soudu vstane, zjeví věci ukrývané,

bez pomsty nic nezůstane.

Ubohý, co řeknu v studu, a čí pomoc vzývat budu,

když i ctnostný zoufá v trudu?

Králi hrozné velebnosti, dárce věčné blaženosti,

spas mě, zdroji slitovnosti!

Rozpomeň se, Jezu milý, rány tvé že hřích můj skryly,

nezatrať mě v onu chvíli.

Hledal jsi mne do umdlení, snášel kříže utrpení,

kéž tvá muka marnou není.

Úpěnlivě prosím, Pane, slza lítosti mi kane,

kéž mi světlo věčné vzplane!

Až mě z prachu vzbudíš zase v onom žaluplném čase,

pozvi duši k věčné spáse.

Zpěvník Boží cesta (1940)

NAHLÉDNUTÍ DO FARNÍCH KRONIK

Kronika děkanátu Manětín – třetí část

Oslavy Jubilea v Manětíně

            Přípravy oslav velkolepého jubilea konaly se horlivě celý týden:

V pondělí pekly dámy u pekaře pana Opla různé cukroví pro bufet, v úterý pletly za pomoci větších dívek na dvoře děkanství dvanáctimetrové girlandy z čerstvého chvojí, do nichž vplétaly bílé papírové růže. Ve středu vytáhl provazník pan Lorenz čtyři spojené girlandy až ke stropu a na půdě pečlivě upevnil, takže tvoří nádherný baldachýn nad rakvemi světic a naplňují chrám Boží krásnou lesní vůní. Ve středu také přišla radostná zpráva, že nové objednané zvony jsou již na cestě! Ve čtvrtek ráno dekoroval místní zahradník, pan Jan Hollý katafalk s rakvemi. Zvlášť nádherně se vyjímaly dvě veliké palmy v hlavách umístěné. Kolem rakví hořelo dvanáct olejových lamp a dvě velké svíce. Večer se pokonala v kostele starodávná pobožnost z roku 1791 s chvalozpěvem ke svaté Justině a svaté Inocencii.

            V pátek konala se v kostele zkouška, kterak dívky ponesou rakve, zdařila se, i když rakve jsou dost těžké. Na faře sešel se pánský i dámský komitét k poradě, při čemž rozhodnuto bylo, že průvod půjde až do Kuchova, aby se lépe rozvinul. Pan Kuschel při tom navrhl, aby se vypálil ohňostroj a bengál a sám se nabídl, že všechny přípravy sám obstará.

            V sobotu dopoledne upravily zdejší ctihodné sestry sv. Kříže oltáře i sakristii, zdobil se vchod do kostela, misijní kříž i věž, klestím a břízkami. Tesaři zatím připravovali lešení k vytažení zvonů na věž, ty dorazily šťastně hodinu po poledni a vzbudily velmi živou pozornost všech. Záhy odpoledne přicházela hojnost lidí, zvláště školní dítky, ke svaté zpovědi. A nad Manětínem se snášel mlhavý večer, svatvečer velkého jubilea:

            V sedm hodin večer naplnil se kostel zbožnými věřícími. Bylo kázání o víře a lásce obou mučednic a o nutnosti obou těchto ctností v době naší. Pak byla vykonána obvyklá pobožnost. Pak náhle zazněly z věže kostela fanfáry a dva velké reflektory vrhaly jasné světlo na kostel zvenčí. Se svolením městského úřadu zhaslo v Manětíně pouliční elektrické světlo a ze tmy se zvedal ozářený a dekorovaný kostel jako zjev z pohádky. Domy na náměstí byly osvětleny svíčkami v oknech jako o vzkříšení. Před kostelem na náměstí se shromáždil velký dav lidu a pozoroval neobvyklé divadlo. Ve škarpě nedaleko sochy Nejsvětější Trojice vzplanul bengál modrý, později červený a zelený a pan Kuschel (jakožto bývalý dělostřelec v tom odborník) vypaloval nádherné rakety. Z věže majestátně se nesl nad městem chorál „Svatý Václave“, a když poslední rudý bengál ozařoval náměstí, zněl zpěv „Bože, chválíme tebe!“ Reflektory na kostel namířené měnily skla, takže kostel se vyjímal hned v červené, hned v zelené nebo modré barvě jako zjev báječný.

            Do kostela mezitím stále přicházelo mnoho lidí uctít svaté mučednice. K deváté hodině večerní všechno to skončilo a lid těše se na zítřek, zvolna se rozcházel. Nastala vlahá srpnová noc…

V neděli 30. srpna 1931 nastal den cti a slávy velkých mučednic Inocencie a Justiny. Výstřel z hmoždíře pozdravil nevlídné ráno, mlha jako drobný déšť padala k zemi a obzor byl všude zatažený. Kostel byl otevřen od půl šesté ráno a mnoho lidí přicházelo ke zpovědi, aby si získali odpustek Manětínský. Mezitím přišlo procesí z Křečova, mnoho lidí z Nečtin i z německých vesnic. O půl desáté vystoupil na kazatelnu v přeplněném kostele P. Alois Černý z Plzně a v obsažném kázání mluvil o významu jmen mučednic – Justina – spravedlnost a Inocencie – nevinnost. A probral krásně potřebu obou ctností v dnešní době. Po kázání osmnáct dívek v dlouhých bílých řízách opásaných červenou šerpou postavilo se kolem rakví, v rukou držely palmy. Stály tam po celou pontifikální mši svatou. A po mši seřadil se díky skvělé organizaci rychle velkolepý průvod:

            V čele byl nesen kříž a korouhve, následovaly školní dítky pod dozorem své učitelky, slečny Marie, pak malé družičky vedené ctihodnými sestrami, starší dívky v bílých řízách, zdejší Mariánská družina, družičky a procesí z Křečova. Za nimi konečně ministranti a všechno duchovenstvo. Pak neseny byly rakve mučednic, kolem nich patřičný doprovod s korouhvemi a lucernami. Za rakvemi pak kráčela rodina pana patrona, úředníci velkostatku, deputace dobrovolných hasičů a další obecenstvo. Nesmírná spousta lidu tvořila všude hustý špalír.

            V nesení rakví střídaly se dívky, jinoši, členové městské rady a měšťané. Průvod ubíral se horním vchodem do Kuchova, kde se obrátil, přešel náměstí až k poslednímu domu, a vrátil se po náměstí zpátky do kostela. Po celou dobu vyzváněl ocelový zvon Karel, zněly výstřely a hudba hrála chvalozpěv „Tě udatně a hrdinsky“ z roku 1791. Melodie jeho se všem velice líbila a zněla opravdu mohutně. Po návratu do kostela bylo před vystavenou Nejsvětější Svátostí oltářní Te Deum laudamus, eucharistické požehnání a modlitba Anděl Páně, neboť už bylo poledne. Klérus se pak odebral na děkanství, a po krátké tabuli konalo se o půl druhé svěcení nových zvonů.

Příště svěcení nových zvonů a závěr slavnosti.

PROMLUVY

Adventní čas

            Advent dostal své jméno od advenire – přicházet. To samo slovo ADVENT – PŘÍCHOD vyvolává otázku, kdo nebo co vlastně přichází? Leckdo odpoví, že zima. Většina lidí řekne, že přichází Vánoce. Jenže ani to není přesné. Přichází Spasitel. Vánoce jsou narozeniny Ježíše Krista. A na tyto narozeniny se církev připravuje dobou adventní.

            Adventní doba před sto lety vypadala úplně jinak než dnes. Většina lidí bydlela na venkově. Bylo po sklizni. Lidé se stahovali domů, po těžké práci odpočívali. Ale ne tak úplně. Odpadla práce venku, nastala práce doma. Bylo třeba prosít sklizené obilí (odtud prosinec), spravit všechny nástroje, zpracovat len, drát peří, šít, tkát, příst.

Pro nás, uvyklé na rychlost strojů, by se zdály tyto práce hlavně nepředstavitelně nudné a příšerně zdlouhavé. Našim předkům asi taky, ale věděli si rady. V každé vsi byl dobrý vypravěč, který naplňoval dlouhé večery veselými i vážnými příběhy. Poslouchaly je u vytržení nejen děti na peci, ale i všichni dospělí.

            Ó blažené doby vřelého sousedství! Ó blažené zašlé doby, kdy lidé uměli zpívat a bavit se!

Jejich život nebyl lehký. Museli těžce pracovat, měli jen nejnutnější věci. Jejich skromné poměry bychom dnes nazvali hroznou bídou. Znali hrůzy nemocí a umírání a většiny z nich se dotkla válka. Jenže v jejich životním přístupu bylo cosi dětsky důvěřivého, dívali se na svět očima plnýma údivu, jejich dlaň nebyla bezostyšně chamtivá a jejich srdce a mysl žily vděčností.

I moje generace ještě znala kouzlo vyprávění, pohádek, her a písní, kterých bylo v tuto roční dobu mnohem více než jindy. Ještě v mém dětství nebyly „dlouhé zimní večery“ jen prázdným pojmem jako dnes. Byl to čas, kdy se nám dospělí, rodiče, prarodiče i starší sourozenci mnohem více věnovali. Byli k nám štědří ne nějakými dárky, ale časem, který s námi strávili.

Advent je také dobou, kdy k nám promlouvají slova proroků. Advent tak připomíná, kam se člověk dostal od doby, kdy se dopustil vzpoury proti Božímu řádu. Dotáhl to až do hluboké a chladné noci a je na tom jako bezradné zbloudilé dítě. To jediné, co mu zbývá, je jiskřička naděje, že Otec, který jej pro ošklivou neposlušnost a převelikou drzost poslal za dveře, opět je otevře a řekne, aby se vrátilo domů. Tam je světlo a teplo.

P. Petr Piťha.

MATKA BOŽÍ V LITURGII

(Z knihy karmelitána Christophera O´Donella „Slavíme s Marií“)

Zasvěcení Panny Marie v Jeruzalémě (21. listopadu)

            Jestliže původ mnoha mariánských svátků je nejasný, pak historie svátku Zasvěcení Panny Marie v Jeruzalémě je přímo záhadná. Ve východní církvi je to jeden z dvanácti velkých svátků liturgického roku. Z historie víme, že císař Justinián nechal postavit na území zbořeného jeruzalémského chrámu nádherný kostel ke cti Panny Marie, který se nazýval „Nový chrám“. Byl posvěcen 21. listopadu roku 543, ale ještě během šestého století byl zničen Peršany. Přesto od té doby ve východní církvi byl 21. listopad slaven jako svátek Panny Marie, konkrétně její zasvěcení v jeruzalémském chrámu.

Událost zasvěcení Panny Marie vychází z tradičního legendárního vyprávění, podle kterého rodiče Panny Marie, Jáchym a Anna, zaslíbili dítě, které se jim po mnoha letech manželství mělo narodit, Pánu a jeho službě.

Apokryfní protoevangelium vypráví, že „když byly Marii tři roky, rodiče jí uvedli do jeruzalémského chrámu, kde dívka s radostí zůstala a Pán Bůh ji zahrnul milostí.“

            Samozřejmě dnes můžeme pochybovat o tom, jestli opravdu nechali rodiče své tříleté dítě v neznámém a cizím prostředí a v klidu se vrátili domů… ale autor vyprávění se hlavně snaží ukázat, že Maria již od dětství zcela patřila Bohu, a že její rodiče to věděli a bez výhrad přijímali svou dceru jako zcela výjimečný a mimořádný dar od Boha.

            První zmínka o slavení svátku „Zasvěcení Panny Marie v Jeruzalémě“ pochází z 8. století ve východní církvi, kdy cařihradský patriarcha, svatý Germán, měl k tomuto dni dvě kázání. Na západě se svátek objevil až o sto let později nejprve v řeckých klášterech v jižní Itálii a až ve třináctém století v Anglii. Roku 1472 rozšířil svátek na celou církev papež Sixtus IV.

            Ve východní církvi je tento svátek slaven jako svátek mnišství, a to zejména ženského.

Ale zve nás všechny také k tomu, abychom se zamysleli nad pravou podstatou svatosti. Že svatost není jen pro hrstku vyvolených, ale je úkolem pro všechny. Že svatost je především Božím darem, který jediný je Svatý. A Bůh od každého svého služebníka očekává, že jeho nabízenou lásku přijme a nenechá ji bez odpovědi.

SVATÍ APOŠTOLOVÉ

Svatý Ondřej (svátek 30. listopadu)

            Svatý apoštol Ondřej byl rodným bratrem apoštola Petra. První zvláštnost, která nás na něm upoutá, je jeho jméno. Není hebrejské, jak by se dalo očekávat, ale řecké. Nacházíme se v Galileji, kde řecký jazyk a řecká kultura měly poměrně silné zastoupení, a je zřejmé, že rodina Petra a Ondřeje byla tomuto vlivu otevřená, když jednomu ze synů dala řecké jméno, které znamená „mužný“ nebo „odvážný“.

            A to Ondřej skutečně byl. Nejprve byl učedníkem Jana Křtitele, ale když pak jednoho dne uslyšel svého učitele, jak prohlašuje o Ježíšovi, že je to „Beránek Boží“, bez váhání povstal a vydal se hned za Ježíšem s otázkou „Pane, kde bydlíš?“ Janovo evangelium dodává, že Ondřej pak přivedl svého bratra Petra, kterému řekl: „Nalezli jsme Mesiáše.“

Proto východní církev dala apoštolu Ondřejovi čestný titul Protoklétos, tedy „první povolaný“.

V evangeliích se Ondřej spolu s Filipem objevují jako ti, kdo dobře mluví řecky a tlumočí prosbu několika Řeků, kteří se chtěli setkat s Ježíšem.

Starobylé prameny nevidí v Ondřejovi pouhého tlumočníka několika lidí, ale považují ho za apoštola Řeků v období po seslání Ducha svatého. Ondřej byl po zbytek svého života hlasatelem evangelia pro řecký svět. Podle vyprávění prošel Ondřej Makedonií a Arménií až do Kurdistánu, odtud se vrátil zpět do Řecka. Ve městě Patras ho nechal tamní místodržící zatknout a obvinil ho z pobuřování, nakonec ho nechal ukřižovat na kříži ve tvaru X.

Apoštol Ondřej při pohledu na nástroj své popravy řekl:

„Buď pozdraven, ó Kříži, posvěcený Kristovým tělem. Dříve, než Pán na tebe vystoupil, naháněl jsi pozemský strach. Nyní jsi však obdařen nebeskou láskou a proto jsi přijímán jako dar. Věřící vědí, jak velkou radostí oplýváš, jaké množství darů máš připraveno. Ó blažený Kříži, vezmi si mě, zanes mě daleko od lidí a vrať mě k mému Mistru, který mě skrze tebe vykoupil!“

Tento úryvek odhaluje velmi hlubokou křesťanskou spiritualitu, která v kříži nevidí pouhý mučicí nástroj, nýbrž spíše vynikající prostředek dokonalého připodobnění se Vykupiteli. Naše kříže nabývají na hodnotě, jsou-li přijímány jako součást Kristova kříže, padne-li na ně odlesk jeho světla. Apoštol Ondřej nás tedy může učit ochotně následovat Ježíše, s nadšením o něm vypravovat všem lidem, které potkáme, a především udržovat s Ježíšem ryzí důvěrný vztah s vědomím, že pouze v něm můžeme najít poslední smysl svého života i své smrti.                                                         Benedikt XVI.: O počátcích církve.

VÝROČÍ SVATÉHO PROKOPA

Biskup Antonín Podlaha o svatém Prokopovi

(V roce 1904 se u nás konaly velkolepé oslavy 700 let od svatořečení svatého Prokopa. Pražský biskup Antonín Podlaha vydal při té příležitosti drobnou knihu o tomto patronovi země české a také představil program oslav jubilea, přímo v Praze.)

            Česká veršovaná legenda pocházející asi z druhé poloviny XIII. století líčí dosti názorně postavu a vzezření svatého Prokopa. Byl prý vysoké postavy, širokých plecí, hnátů velmi silných, vůbec pak plného těla. Hlavu měl dosti velikou, pleť tváří byla bílá, čelo vysoké. Měl černý vous na bradě a rovněž vlasy byly černé. Vzezření byl jasného, promluvení měl milostivé, a srdce ke každému nelstivé.

Pohříchu nedochovalo se nám z doby stejně dávné žádné znázornění našeho světce uměním výtvarným. Nejstarší obrazy světcovy zachovaly se nám ze století čtrnáctého. Obraz v chrámu sázavském uctívaný představuje svatého Prokopa v plném ornátu opatském, ten je ze století sedmnáctého.

Dostavěti chrám sázavský a obnoviti v něm klášter, jenž by byl ohniskem činnosti české na poli věd a umění posvátných, toť zajisté byl by pomník, jímž by památka svatého Prokopa byla nejlépe uctěna. Přerušené jeho dílo by bylo tím obnoveno, aby v něm bylo pokračováno dále přiměřeně k poměrům nynějším.

Myšlenka tato není nová. Již roku 1883 vyslovil ji F. J. Lehner (katolický kněz, jeden z průkopníků památkové péče v Čechách): „Nebylo by lze pomýšleti na dostavění chrámu počatého, jakož i na to, aby v klášteře usídlila se zase řeholní rodina svatého Benedikta? Nemohla by svatyně sázavská navrácena býti svatému Prokopovi? Na světě vše jest možné, ujme-li se myšlenky tvrdá lebka česká a ruka ocelová. O myšlence této buď uvažováno!“

Od té doby, co tato slova byla napsána, uplynulo již dvacet let. Dosud však nikdo krásné myšlenky té se neujal, aby ji ve skutek uvedl. Zatímco bývalý klášter „Na Slovanech“ v Praze působením benediktinů beuronských znovu vzkvetl příkladnou řeholní kázní, krásným liturgickým zpěvem i svérázným uměním výtvarným, klášter sázavský zůstává dosud odcizen svému původnímu účelu. Zda najde se přece jeden energický muž, jenž by stal se mu druhým zakladatelem? Či zůstane krásná ta myšlenka pouhým nesplněným snem?

Sedmisetletá památka kanonizace svatého Prokopa bude v Praze slavena ve dnech 30. června do 4. července tímto způsobem: ve čtvrtek 30. června večer se shromáždí veškeré duchovenstvo pražské v kostele u Všech svatých na Hradě pražském.

Ve tři hodiny přijede Jeho Eminence pan kardinál, oblékne se u hlavního oltáře do liturgických parament a odebéře se k oltáři svatého Prokopa, po příslušné modlitbě budou ostatky svatého Prokopa přeneseny do velechrámu sv. Víta a tam se vystaví na oltáři.  Na to budou pontifikální nešpory. Večer bude od půl osmé do osmi vyzváněno všemi zvony na pražských chrámech.

V pátek budou slouženy tiché mše svaté u ostatků svatého Prokopa od páté hodiny ranní, v sedm bude konventní mše svatá a v deset pontifikální mše svatá. O páté hodině budou opět pontifikální nešpory, po nich pobožnost a požehnání Nejsvětější Svátostí oltářní.

V sobotu bude stejný pořádek oslav.

V neděli dne 3. července budou slouženy tiché mše od pěti hodin, v sedm bude mše svatá se svatým přijímáním, v devět hodin české kázání, v deset pontifikální mše svatá a v jedenáct německé kázání.  Odpoledne shromáždí se katolické spolky, jednoty a lid v Klementinu a odeberou se v průvodu do chrámu svatého Víta. Tu budou ve tři hodiny pontifikální nešpory, po nichž konati se bude závěrečná pobožnost. Potom konati se bude slavný průvod s ostatky svatého Prokopa po Hradčanském náměstí. Potom uloží se ostatky na oltáři a Jeho Eminence zanotuje Te Deum a udělí posléze požehnání s Nejsvětější Svátostí.

V pondělí dne 4. července budou opět tiché mše svaté od hodiny páté, v devět hodin české kázání, v deset pontifikální mše svatá, v jedenáct německé kázání. Odpoledne ve tři hodiny pontifikální nešpory a slavnostní přenesení ostatků svatého Prokopa do kostela Všech svatých, kde udou uloženy za příslušných zpěvů a modliteb. Pontifikálním požehnáním dokončí se Slavnost svatoprokopská.

ZE STARÝCH CESTOPISŮ

Cesta Bernarda Leopolda Tannera

do velkého města Moskvy (1678)

Část třetí – Město Moskva

V těsném sousedství Krimgorodu je další významná část města nazývaná Kitajgorod.

 Jeho jedinečnou ozdobou je chrám Svaté Trojice, pamětihodný nejvíc proto, že nešťastný stavitel chrámu po dokončení díla byl místo odměny na carův rozkaz oslepen. Tyran se totiž obával, že kdyby tak velký umělec postavil jinou baziliku, zničil by výjimečnost tohoto chrámu.

Náměstí je tak velké, že v něm je dost místa pro všechny krámky obchodníků.  Prodávají se tu hedvábné látky, turecké tkaniny a podobné zboží. Jsou tu zlatníci, další řemeslníci jako sedláři, ševci a převeliký počet kožešníků. Mimořádně hezký pohled je na zboží moskevských žen, Všude, kam přinesou na prodej přízi, oděvy nebo prsteny, spustí takový křik, že by nezkušený cizinec myslel, že snad oznamují požár města. Pestrobarevné oblečení je činí velmi nápadnými, takže je opravdu nelze přehlédnout.

            Staří Moskvané říkají Carogorod tomu, čemu se dnes říká Bialgorod. Car dal totiž tehdy obnovit a obílit hradby, takže tato část města byla pojmenována podle bílých hradeb a zdí. Jsou zde četné chrámy a paláce obývané šlechtici. Je zde také velké množství kupců a řemeslníků, jejichž řemeslo se pozná podle znaku visícího z okna. Četné jsou i krámky řezníků nabitých masem, vydávající těžký zápach, protože někteří z nich prodávají páchnoucí maso na slunci. Když Moskvané jdou kolem, zkoušejí maso, už modrající, jak se rozkládá, zda je dost měkké, a sousto syrového masa pojídají veřejně se stroužkem česneku a zapíjejí číší pálenky.

            Kromě sládků vařících pivo jsou tu ještě jiní, připravující jiné nápoje, kterým říkají Moskvané kvas. Toho se u nich na ulicích na různých místech prodává velké množství. Kvas se dělá takto: Nádoba se naplní směsí rozemletého ječmene a chmele, na to se nalije množství vařící vody a takto naplněná nádoba se uzavře a nechá se stát, až všechno zkvasí. Po několika dnech je tento nápoj považován za zvláštní pochoutku.

            Zemlenigorod obklopuje celý Bialgorod a je to největší část Moskvy. Avšak svým postavením a bohatstvím je za ostatními. Je hustě zastavěn dřevěnými domy a často je sežehnou plameny.  Bydlí tam jen samí řemeslníci. Velké zbytky zřícených hradeb a hluboké valy ukazují někdejší nádheru ztracenou při četných nájezdech Tatarů.

            Město Němců zvané Kukuj vzniklo před mnoha roky, kdy nedostatek místních řemeslníků donutil Moskvany, aby přilákali Němce znalé různých řemesel. Mezi těmito osadníky je velká různost víry i národnosti. Především tu jsou Němci, většina z nich jsou luteráni, ti mají dva kostely a dva pastory. Méně je kalvinistů, ti mají jen jeden chrám. Velmi málo je katolíků, ti nemají chrám ani kněze. Kromě toho jsou tu také Italové a Francouzi. Mnozí z nich se z lásky k poctám a majetku dali znovu pokřtít a přihlásili se k rozkolnické víře. Na žádost katolíků můj kníže, vyslanec, prosil cara, aby směli na vlastní náklad živit mezi svými souvěrci katolického kněze, ale protože rozkolníci nenávidí jméno papež, prosba neměla úspěch.

Mezi těmito cizinci jsou také různé stupně důstojnosti a úřadů, oděv jejich má společné to, že je německý. I své služky, buď velmi tlusté Moskvanky, nebo ošklivé Tatarky oblékají do německých šatů, které dodává jejich tloušťce úžasnou neforemnost vyvolávající u diváků smích.

K jednotlivým domům patří dobře obdělávaná zahrada plná salátu a květin, třebaže je to Moskvanům k smíchu. Stalo se, že když jsem byl jako host u několika Němců, se kterými jsem se velmi spřátelil, a když jsme na závěr hostiny jedli salát, Moskvané, kteří byli při tom, se tomu divili a odrazovali nás od toho jídla slovy plnými nelibosti a odmítání, a napomínali nás, abychom se nedali na pojídání trávy jako dobytek. Když pak došlo na plné číše vína a obrovské poháry piva, tu rozhodně považovali Moskvané za velmi slušné pít spolu s námi.

Sekretář německé kanceláře se mě zeptal: „Pane, nelíbilo by se vám být pro znalost jazyka polského, českého, německého, latinského a italského vítaným ministrem našeho velkého cara?“ Sliboval mi velký plat, velkou vážnost a mnoho zlata. Avšak když jsem se od jiných Němců stejného postavení dozvěděl, že kdo se dá jednou carovi do služby, musí mu s celou svou rodinou patřit po zbytek života, pak třebaže tomu dříve má duše zlákána nadějí na peníze byla nakloněna, okamžitě jsem tomu člověku zdvořile poděkoval a řekl jsem, že se mi zlatá svoboda líbí víc než zlaté sliby…

Bernard Tanner se spolu s vyslanci vrátil do Polska a roku 1679 se usadil v Praze, kde se oženil a stal se úředníkem městské správy.

A JEŠTĚ PŘÍBĚH NA ZÁVĚR

Hydrísova tunika

            V ten den přijeli do města tři mudrci, kteří sledovali tajemnou hvězdu. Všichni místní už věděli, že je tam někde daleko zavede k velkému Králi.        

„Taky bych chtěl spatřit tu krásnou hvězdu,“ povzdechl si malý chlapec jménem Hydrís. „Vezmi mě s sebou, pane, chtěl bych jet s vámi.“ Prosil jednoho z mudrců.

            „Na to jsi moc mladý,“ odmítl Kašpar. „A hlavně, co bys mohl hvězdě a králi všech králů darovat? Jen se podívej, co vezeme my za vzácné dary…“

            Hydrís smutně sklonil hlavu a pak se pomalu vrátil domů. Jeho maminka pozorně vyslechla, co má na srdci, a pak otevřela starou truhlu na šaty a vyndala z ní nádhernou barevnou tuniku. „Tuto látku jsem utkala pro tebe. Chtěla jsem, abys byl jednoho dne v celém městě nejkrásnější. Ale jestli ji chceš věnovat Králi, můžeš mu ji odnést. Záleží jen na tobě.“

            A dodala: „Není to ledajaká tunika. Za svůj život jsem poznala spoustu přátel, kteří mi na ní darovali vlákna. Každá nitka té tuniky vypráví o bolesti, víře, nebo slzách. Třeba tohle modré vlákno mám od vesničana, kterého jsem vyléčila z horečky. Modrá je barva přátelství.

A tohle je od staré žebračky, na kterou její děti zapomněly. Já jsem jí často naslouchala, darovala mi šedé klubíčko. Šedá je barva osamění.

Tady to vlákno je od chlapce, který sloužil u nemilosrdného sedláka. Často jsem mu pomáhala okopávat pole dlouho do noci. Ta žlutá barva je barva potu a chudoby.

A tuhletu nit jsem dostala od dívky. Plakala pro své mrtvé děťátko, nemohla jsem pro ni nic udělat, tak jsem plakala s ní. Dala mi pak bílá vlákna, bílá je barvou slz, které vyplakala.

Na tuniku přispěli také novomanželé v den své svatby, radovala jsem se spolu s nimi a oni mi dali zelené hedvábí, barvu naděje.

Vzala jsem pak všechny ty barvy a kousek po kousku jsem tkala látku pro tebe. Ještě ale kousek chyběl, tak jsem jednoho dne prodala všechno, co jsem měla a koupila červené hedvábí. Červená je barva mojí lásky k tobě.“

            V Betlémě se hvězda zastavila před chudým příbytkem. Mudrci bez váhání vstoupili a za nimi nesměle i Hydrís. „Přináším zlato pro Krále králů,“ pronesl Kašpar. „A zde je kadidlo pro dítě, které nám seslala nebesa“, připojil se Melichar. „Touto drahocennou myrhou chci vzdát hold Pánu celého světa“, doplnil Baltazar. A Hydrís zašeptal: „Toto je hedvábná tunika, kterou pro tebe utkala moje maminka.“

Dítě se usmálo a přitáhlo si zářící látku k sobě. A tak Ježíš poprvé ucítil v rukou život lidí, cenu jejich radostí i strastí, život, který byl jeho posláním.