ÚVODNÍK - SYNODA

  Synoda znamená shromáždění. Setkávají se lidé, kteří mají společný cíl. O tomto cíli hovoří, naslouchají si navzájem, přemýšlí a modlí se.

Synoda plzeňské diecéze, která začne v neděli 7. ledna 2024, je svolána proto, abychom společně promýšleli tři základní otázky, hovořili o nich, navrhovali řešení, říkali své názory a také naslouchali jiným myšlenkám a jiným názorům.

Jaké jsou ty tři otázky, které máme promýšlet?

První se týká činnosti církve, tedy nás všech, kdo věříme, svou víru vyznáváme, modlíme společně při liturgii. Úkolem církve je šířit tuto víru mezi dalšími lidmi, tedy konat misie. Misie nejsou záležitostí jen vzdálených exotických zemí, ale čím dál tím víc se týkají právě naší země a naší církve.

Co všechno tedy můžeme udělat pro to, aby se lidé v naší farnosti setkali s Kristem?

Může to být otevření kostela v naší obci? Charitativní činnost ve farnosti? Společné akce farnosti s městem? Nebo něco úplně jiného, co umožní lidem setkat se naším prostřednictvím s Bohem? Přemýšlejte …

Druhá otázka se týká kněží, jáhnů, pastoračních pracovníků a jiných pomocníků ve farnostech. Kněží v naší diecézi ubývá, jsou stále starší, a přitom mají stále více povinností. A noví kněží pár let ještě nebudou.

Jak tedy uspořádat malý počet kněží a jáhnů v naší diecézi?

Mají se kněží soustředit ve velkých městech, nebo jsou více třeba ve venkovských farnostech?  Mají žít sami nebo dva společně, aby si byli oporou? Kde vzít pastorační pracovníky, kteří by farnosti opravdu sloužili a naslouchali farníkům? Jak více zapojit aktivní věřící do chodu farnosti? Přemýšlejte …

Třetí otázka se týká peněz.

Kde vezmeme peníze na chod a život diecéze a farností?

Jak zmenšit rozdíly mezi farnostmi bohatšími a chudšími? Lépe využívat různé dotace? Naučit věřící více a pravidelně podporovat svou farnost? Přemýšlejte …

A pokud nechcete jen doma přemýšlet, ale také se aktivně zapojit do debaty a rozhodování, máte možnost se přihlásit jako kandidát do synodního shromáždění. Volba vyslanců do diecézní synody bude v únoru.

REPORTÁŽ NA ÚVOD

Jak jsme chodili s Mikulášem

  V předvečer svátku svatého Mikuláše jsme vyrazili do uliček naší obce, abychom navštívili rodiny s dětmi. Mikuláš s bílým plnovousem, v biskupském oděvu, se zlatou mitrou a dlouhatánskou berlou kráčel důstojně a za ním anděl celý v bílém, s košíčkem plným dobrot a odměn. Čerti byli v přesile, byli celkem tři, ale drželi se zpátky a poslouchali svatého Mikuláše, tak, jak to má být.

  Zážitky byly skutečně pestré a někdy dost nečekané. Děti, které podle hlášení anděla byly minulý rok sebevědomé až někdy drzé, při pohledu na naši návštěvu ztratily kuráž a někdy i řeč. Ne, nebojte se, nikoho jsme nestrašili, ani žádnou psychickou újmu jsme určitě nezpůsobili. Ale měli jsme s sebou skvělého čerta. Dal si na svém kostýmu záležet a vypadal opravdu jako pravý obyvatel pekla, který si jen odskočil na zem.

Vkráčel pokaždé jako první rozvážně do předsíně, rozkročil se, potřásl řetězem, upřel oči na děti a řekl jen: „Tak jdeme!“ A věřte nebo ne, úplně to stačilo. Následující čtení z veliké knihy hříchů (osmý řádek vpravo dole) mělo také ohromující účinek. Chlapeček, který loni přerušil Mikuláše slovy: „Teď buď zticha, Mikuláši, povím ti tu básničku,“ se letos pro jistotu chytil maminky a vypravil ze sebe: „Chcete vědět pravdu? Tak já se tedy přiznám, já jsem trošku zlobil…“. Svatý Mikuláš ocenil tu upřímnou zpověď a přijal i slib, že příští rok už tolik zlobení nebude.

  Ještě lepší byli dva sourozenci, kteří s otevřenými ústy vyslechli zápis z knihy hříchů „a nenosí bačkory“. Oči Mikuláše, anděla i všech čertů sjely dolů a skutečně! Oba byli jen v ponožkách! Ve vteřině se však otočili a s voláním „já si jdu najít bačkory!“ se rozběhli do pokoje. Nutno říct, že rodiče i oba dědečkové a babičky bačkory měli, takže šli příkladem, ale kniha hříchů měla přeci jen větší váhu. Takové okamžité polepšení svatý Mikuláš samozřejmě velmi pochválil a odměnil.

  Občas jsme poškádlili i rodiče, zvlášť když se divili, že jejich ratolesti neumí tu básničku, kterou tak pilně ještě odpoledne trénovali. Na čertův dotaz: „A co ty, tatínku, taky nám řekneš nějakou básničku nebo zazpíváš písničku?“ se většina rodičů zarazila a jen horko těžko lovila v paměti nějakou tu veršovánku, nejčastěji jsme pak slyšeli „Prší, prší, jen se leje…“.

Dá se říci, že obchůzka byla zábavná a nakonec poučná pro všechny. Děti se nijak zvlášť nehroutily, rodiče všem nabídli bezpečnou náruč, anděl dával dobré rady, čerti se významně usmívali a svatý Mikuláš si hladil bílý vous a moudře pokyvoval hlavou. Za rok půjdeme určitě zas, tak nás nezapomeňte pozvat! 

Zprávy a oznámení

NOVÝ ROK 2024 zahájíme v pondělí 1. ledna slavnostní bohoslužbou v kostele sv. Prokopa v Nýřanech v 9. 00 hodin.

TŘÍKRÁLOVÝ KONCERT se bude konat v sobotu 6. ledna 2024 od 15 hodin v kostele sv. Prokopa v Nýřanech. Vystoupí děti ze Základní školy v Heřmanově Huti.

SVĚCENÍ VODY, KŘÍDY A KADIDLA bude v sobotu 6. ledna ve Zbůchu a v neděli 7. ledna v Nýřanech, v Jezné a v Heřmanově Huti.

TŘÍKRÁLOVÁ SBÍRKA probíhá letos od 1. ledna do 14. ledna 2024.

Tři králové budou chodit 6. ledna v Heřmanově Huti, v Úlicích, v Pňovanech, v Jezné, na Pankráci, 7. ledna v Plešnicích, 13. ledna v Nové Jezné a na Hracholuskách.

Sbírka se bude konat také 6. ledna ve Zbůchu a v Tlučné. Statická pokladna bude opět 14 dní v Úhercích.

V neděli 14. ledna vzpomeneme na svátek svatého Pavla, prvního Poustevníka, hlavního patrona řádu paulínů.

Podle staré tradice dostanou děti zvláštní požehnání a také malý dárek.

V zimním období se ranní mše svatá ve všední dny koná na faře v Nýřanech, od úterý do pátku v 7. 45 hodin.

Ve čtvrtek 18. ledna ranní mše svatá nebude!

Výměna kartiček Živého růžence bude v neděli 7. ledna.

Setkání na faře v Nýřanech bude v pátek 12. ledna a 24. ledna po večerní mši svaté.

7. ledna 2024 bude v plzeňské katedrále zahájena diecézní synoda. Každá farnost má možnost vyslat na synodu svého vyslance. Kandidáty na tyto vyslance můžete navrhnout panu faráři nebo členům farní rady. Volba vyslance by se měla uskutečnit do konce února.

MOUDROST A ZBOŽNOST PÍSNÍ KATOLICKÝCH

Mudrci svatí, monarchové,

kam jen vy spěcháte?

Povězte nám, vy tři králové:

chcete vidět Dítě?

Leží v jeslích, nemá trůnu, a žezlo nedrží,

 a proroctví jeho skonu už se v světě šíří.

Mudrci svatí, zloba krutá,

dítě ohrožuje,

věc to hrozná, věc to smutná,

Herodes plán kuje.

Do Betléma králové jedou, nic je neodradí,

hvězda jim cestu ukazuje, těší se nadějí.

Před Marií pak spolu stojí,

nesou Pánu dary,

před Ježíšem se klanějí,

skládají ofěry.

Třikrát šťastní vy králové, kdo by vám nezáviděl,

co mu dáme, my nevíme, kdo by nám pověděl.

Tak jak nám církev připomíná,

dáme mu tři dary:

modlitbu, práce každého dne

srdce plné víry.

To je zlato, myrha, kadidlo, neseme upřímně.

Přijmi, co tobě dáváme, pokorně prosíme.

Zpěvník Jan Siedlecki.

NAHLÉDNUTÍ DO FARNÍCH KRONIK

Kronika děkanátu Manětín

Úmrtí Jana Karla, hraběte Lažanského

1932

  V neděli 6. listopadu, která byla XXV. nedělí po Svatém Duchu, ve dvě hodiny v noci, zemřel na svém zámku v Manětíně po dlouhém a těžkém utrpení zaopatřen svatými svátostmi umírajících Jeho Excelence pan Jan Karel z rodu hrabat Lažanských, pán na Manětíně a Rabštejně, čestný rytíř řádu maltézského, patron našich chrámů Páně a beneficií, v 76. roce svého věku.

  Nemoc jeho se začala již v září roku 1930, kdy se jevila jako bezbolestný druh trombózy. Z pražského sanatoria vrátil se tehdy nevyléčen do svého Manětína na lůžko bolesti. Dík všestranné péči ze strany ošetřovatelů, příbuzných a lékařů byla katastrofa zadržena o celé dva roky. Pacient se zotavil tak, že ačkoliv nemohl sám chodit, přece téměř denně vyjížděl a v krásné naší přírodě dobrodiní zdravého vzduchu požíval. Poslední vyjížďku vykonal 22. října na Rabštejn, příštího dne se jeho stav zhoršil a lékaři konstatovali zápal plic. Po celou nemoc nepřetržitě těšil se mnohým návštěvám přátel z kruhů bývalé šlechty, a několikrát přijal svaté svátosti.

  25. října se stav zhoršil natolik, že k jeho loži byla telegraficky povolána jeho dcera, urozená paní hraběnka Terezie Seilernová. Přichvátala ze Solnohradu a dnem i nocí sloužila svému otci až do jeho skonání. Je třeba oceniti krásný projev lásky, jakou mu projevila paní hraběnka Natálie Huynová, téměř osmdesátiletá sestra bývalého arcibiskupa pražského, Pavla knížete Huyna. Jeho prostřednictvím vyprosila pacientovi zvláštní požehnání od Jeho Svatosti, papeže Pia XI., kteréžto požehnání telegrafickou cestou 3. listopadu do Manětína došlo.

  Agonie nastala velmi bolestná od půl jedenácté v noci a trvala téměř tři hodiny, podobně jako agónie jeho Spasitele, s nímž svůj kříž tak trpělivě a pokorně nesl, a v jehož ruce odevzdal svou bolem a utrpením vytříbenou šlechetnou duši v neděli, v den Páně.

  Již v ranním šeru nedělním zavlály na zámku, hraběcích domech, po městě a též na kostele černé prapory, zatímco bývalý pán na Manětíně na svém smrtelném loži oblečen ve stejnokroj maltézského rytíře, uprostřed posledních květin letošního roku, žlutých chryzantém. Sama příroda, do toho dne tak hýřivě krásná, změnila na znamení smutku svou tvář, zatáhlo se šedými mraky a rozpršelo se.

  Pohřeb vznešeného zesnulého byl uspořádán podle jeho projeveného přání. V pondělí ráno byla ve velkém skvostném zámeckém sále tělesná schránka zesnulého slavnostně vystavena, odpoledne pak byl otevřen každému přístup k němu. Po krásných, běhouny krytých schodech potkávali se přátelé a ctitelé zesnulého hraběte v důstojném mlčení. Manětínští hasiči stáli kolem katafalku čestnou stráž. Večer v 7 hodin shromáždili se v sále členové hraběcí rodiny a děkan vykonal u kříže před katafalkem smuteční pobožnost.

  Smuteční obřady začaly se v úterý 8. listopadu v 10 hodin v domě smutku. Když se dostavilo duchovenstvo, zahráli čtyři trubači plzeňského městského divadla na lesní rohy smuteční árii, načež vykonal děkan výkrop rakve. Lesní úředníci velkostatku snesli pak rakev dolů, kde v průjezdu čekal pohřební vůz. Za křížem kráčeli zdejší hasiči s praporem, zaměstnanci velkostatku, duchovenstvo, vůz tažený jedním párem koní, příbuzní a přátelé zesnulého, úřednictvo a velké zástupy lidu. Průvod se ubíral hustým špalírem do hřbitovního kostela svaté Barbory. Zdejší hudebníci hráli cestou smuteční pochody a chrám se zaplnil lidstvem.

  Před zádušní mší svatou promluvil děkan z kazatelny na téma „Blahoslavení mrtví, kteří v Pánu umírají, neboť jejich skutky jdou s nimi“. Zdůraznil ty skutky ceny věčné, které si odnáší s sebou ze svého Manětína před trůn Boží, pevnou a pokornou víru, účinnou lásku a odevzdaně snášený kříž utrpení. Při slavném rekviem zahráli plzeňští trubači nádhernou píseň: Es ist bestimmt in Gottes Rat.

  Po skončených obřadech vynesli lesní úředníci rakev do vozu a ten pak, ověšený skvostnými věnci, hnul se na cestu do Chyše, do rodinné hrobky hrabat Lažanských. Byl to pohled smutný, sama příroda truchlila pod mrakem a jakoby jen stěží zadržovala déšť. Po několika bledých slunečních paprscích poslala odcházejícímu poslední pozdravy z kraje, který tolik miloval. A kraj jistě cítil i historický význam okamžiku, kdy od něho odcházel poslední po meči z rodu, který kraji manětínskému vládl po tři století.

  Budiž zde také uvedena jména vynikajících účastníků pohřbu: princové Jan a Bedřich ze Švarcemberku, princ Thurn Taxis z Plas, hraběnka Natálie Huynová, čtyři hrabata z Mensdorffů z Nečtin, hrabě Dobřenský, kníže z Trautmansdorfů, hrabě Karel Pálffy, kněžna Leopoldina Lobkowiczová, princ Jaroslav Lobkowicz, princezna Ilka Lobkowiczová se synáčkem, hrabě Adolf Thun s manželkou Anežkou, hraběnka Žofie Zamoyská, hrabě Lory Silva Tarouca, hrabě Klement Kressenbrock s chotí. Z ostatní honorace byli přítomni: okresní hejtman kralovický, přednosta okresního soudu v Manětíně a ředitel berního úřadu.

CARLO LURAGO

  Carlo Antonio Lurago se narodil roku 1615 v Itálii do rozvětvené umělecké rodiny. Vyučil se štukatérem, ale doma pro něj nebyla práce, a tak se jako dvacetiletý mladík stěhuje do Prahy, kde je v roce 1635 svědkem na svatbě Antonína Aichela (což byl dědeček v Čechách též známého Jana Blažeje Santiniho Aichela).

Carlo přišel do Čech zrovna včas. Začínala obnova po třicetileté válce, církev i šlechta potřebovala mnoho schopných lidí, které povolávala zejména z Itálie a Bavorska. Poprvé se Carlo se zapojil jako štukatér do probíhající úpravy jezuitského kostela Nejsvětějšího Salvátora při klášteře jezuitů v Praze.

Brzy získal pověst výborného řemeslníka, obchodníka a nadějného stavitele, takže už v roce 1640 dostal svou první samostatnou zakázku na výstavbu jezuitské koleje s kostelem ve městě Březnice.

Kostel svatého Ignáce z Loyoly má krásné bílé průčelí, které v Březnici nemůže přehlédnout nikdo, kdo jede směrem z Rožmitálu na Jihlavu.

A pak už se zakázky jen hrnuly. Karel Lurago byl stavitelem raného baroka a zasloužil se významně o krásu barokní Prahy. Pracoval hlavně pro jezuitský řád, který byl v té době na vzestupu nejen v Čechách. Kromě toho si ho najímaly mnohé šlechtické rody, kterým přestavoval gotické hrady na modernější a pohodlnější barokní paláce.

  V roce 1648 se stal pražským měšťanem, usadil se v Praze a oženil se. O dvacet let později se stěhuje do Pasova, aby tam obnovil biskupský dóm zničený požárem. Tam také v roce 1684 umírá.

  Představíme si postupně krásné a působivé stavby tohoto významného stavitele, autora staveb, které nás dodnes ohromují svojí ladností a zároveň monumentalitou.

PAWELKI

  Ve všech klášterech řádu paulínů se svátek svatého Pavla Prvního Poustevníka slaví s největší slávou. Svátku, který připadá na 15. ledna, předchází novéna – devítidenní příprava vyplněná modlitbami a rozjímáním. Těmto dnům se říká „Pawelki“.

  Každý den Pawelek se všichni paulíni shromáždí a zpívají hymny k poctě svého patrona, svatého Pavla Poustevníka.

  První hymnus o životě svatého Pavla začíná tím, jak pohanský císař Decius nařídil pronásledování křesťanů a mladý Pavel utekl z egyptských Théb na poušť, aby se tam ukryl:

Deciův hněv hrozně zuří,

chce hubit křesťanskou krev,

a kde jsi ty, sluho Boží?

Kde máš zpívat Pánu zpěv?

Půjdu tam, kde v lesích tmavých

mlha září stříbrně,

jak do pláště mě zahalí,

hloubka lesů skryje mě.

  Druhý hymnus vypráví v podstatě také životopis svatého Pavla, ale je více poučný a vybízí k následování ctností světce. Končí slovy:

Kéž bychom jak skála

stáli v službách Boha,

až nám smrt otevře

ráj, kde Bohu věčná

čest a chvála.

  Na Jasné Hoře v Čenstochové přicházejí každý den paulíni ve slavnostním průvodu do kaple svatého Pavla, kde se společně modlí před relikviářem s ostatky svatého Pavla. Kaple i celá bazilika jsou vyzdobeny po celých devět dnů vlajkami v barvách řádu – bílá je barvou řeholního hábitu, žlutá připomíná egyptskou poušť, zelená palmu a černá je barva havrana, který nosil poustevníkovi každý den chléb. Na konci všichni řeholníci i přítomní věřící vzdávají svému patronovi úctu políbením relikviáře, který je vyroben ve tvaru řádového erbu.

  Slavnostní bohoslužby v neděli po svatém Pavlu se už dlouhá léta účastní mnoho rodin s dětmi, protože Pavel je považován za patrona právě dětí i nastávajících maminek. Děti pak podle tradice dostanou od biskupa požehnání a malý dárek.

MATKA BOŽÍ V LITURGII

(Z knihy karmelitána Christophera O´Donella „Slavíme s Marií“)

Slavnost Matky Boží Panny Marie (1. ledna)

Oslava Panny Marie jako matky se zaměřuje na její dítě. Ve vstupní antifoně této slavnosti čteme:

„Buď zdráva, svatá Boží Rodičko, porodilas Krále, jenž nad nebem i zemí vládne na věčné věky.“

Počátky svátku Mariina mateřství nejsou zřejmé. Jsou doloženy různé dny, kdy se slavil hlavní svátek Panny Marie. Od roku 428 se slavnost v Jeruzalémě konala 15. srpna.

Východní mariánská slavnost vznikla o něco později a slavila se před Vánocemi anebo po nich. V římském kalendáři je od roku 600 silně mariánsky zdůrazněn právě osmý den vánočního oktávu.           

Hnutí za svátek Božího mateřství v Portugalsku vyvrcholilo dekretem papeže v roce 1751, který povolil konat tuto slavnost o první květnové neděli, což trvalo až do II. vatikánského koncilu, který určil nový datum svátku na prvního ledna.

  Papež Pavel VI. napsal ve své konstituci o mariánském kultu: „V novém uspořádání liturgie vánoční doby si musíme všimnout obnoveného svátku Boží Rodičky Marie, který se nyní slaví podle starého římského liturgického zvyku zase prvního ledna. Máme si toho dne připomenout a oslavit Mariinu účast v tajemství spásy. Je to také příležitost, abychom se znovu poklonili Knížeti míru, uslyšeli znovu radostnou zvěst, a abychom si zároveň vyprošovali od Boha na přímluvu Panny Marie velký dar pokoje.“

  První leden v sobě spojuje bohatství myšlenek. Za prvé je to osmý den vánočního oktávu, a tedy prodloužení slavnosti 25. prosince. Jeho základním tématem je stále Vtělení.

Za druhé je osmý den po narození Krista také dnem jeho obřízky, kdy si připomínáme, že se podrobil Zákonu.

Za třetí, chlapec při obřízce dostává jméno. Dali mu jméno Ježíš.

Za čtvrté, tento svátek připadá na začátek občanského roku, kdy si lidé přejí mezi sebou všechno dobré. Církev tak dává těmto přáním hlubší náboženský význam.

SVATÍ APOŠTOLOVÉ

Svatý Tomáš (svátek 3. července)

  Jméno apoštola Tomáše je odvozeno od hebrejského ta´am, což znamená „dvojče“. Janovo evangelium Tomáše také nazývá několikrát přezdívkou „Didymos“, která v řečtině znamená také „dvojče“.

  Tomáš se v evangeliích několikrát projeví i slovem. Poprvé ve chvíli, kdy se Ježíš rozhodne odejít do Betánie vzkřísit Lazara a nebezpečně se tak přiblíží k Jeruzalému. Tomáš při té příležitosti řekne ostatním apoštolům: „Pojďme i my, ať zemřeme s ním.“  

  Toto jeho odhodlání následovat Mistra je opravdu příkladné a nabízí nám cenné poučení: vyjevuje naprostou připravenost ve věrnosti Kristu a přání sdílet s ním nejvyšší zkoušku smrti. To je totiž to skutečně nejdůležitější – nikdy se neodloučit od Ježíše. Kam jde Ježíš, tam má jít i jeho učedník. Křesťanský život je definován jako život s Ježíšem Kristem, život prožívaný spolu s ním.

  Druhé Tomášovo vystoupení je zaznamenáno ve zprávě o Poslední večeři. Když Ježíš říká, že odchází připravit místo svým učedníkům, aby i oni byli tam, kde je on, dodává: „Cestu, kam já jdu, znáte.“ Na to reaguje Tomáš otázkou: „Pane, nevíme, kam jdeš, jak můžeme znát cestu?“ A Ježíš odpovídá větou, která je určena prvně Tomášovi a také nám všem: „Já jsem cesta, pravda a život!“

  Často Ježíše nechápeme. Mějme odvahu říci: „Nerozumím ti, Pane, slyš mě, pomoz mi to pochopit.“ Tímto upřímným postojem, který je pravou formou modlitby, uznáváme naší neschopnost, a zároveň projevujeme naprostou důvěru k tomu, který jediný dává světlo a sílu.

  Nejznámější je pak scéna s nevěřícím Tomášem, která se odehrála osm dní po Velikonocích. „Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím!“ Z těchto slov plyne přesvědčení, že Ježíš může být nyní poznán ne podle vzhledu, ale spíše podle ran. A když ho pak Ježíš za osm dní vyzve „Vlož sem ruku … nepochybuj a věř!“, Tomáš reaguje krásným vyznáním „Pán Bůh a Bůh můj!“

  Svatý Augustin k tomu poznamenává: „Tomáš viděl a dotknul se člověka, ale vyznal svou víru v Boha, kterého ani neviděl, ani se ho nedotknul. Ale to, co viděl a čeho se dotýkal, jej přivedlo k tomu, že uvěřil v to, o čem dosud pochyboval.“

  Příklad apoštola Tomáše nás utěšuje v našich nejistotách. Dokazuje, že každá pochybnost může vyústit v jasné řešení. Povzbuzuje nás, abychom navzdory těžkostem pokračovali na naší cestě věrnosti Ježíši.

NA CO JSME UŽ MOŽNÁ ZAPOMNĚLI

Nový rok a koleda na Slovensku

(Božena Němcová – Studie národopisné 1845)

  Novým rokem počíná se obyčejně koleda v takovém pořádku, že kněz s učitelem a kostelníkem, s kostelníky zpěváky a měchary obchází se zpěvem a vinšováním celou dědinu. Kněz se na zdraví, hospodářství, nevěsty a dítky vyptává, povstalé spory mezi manžely, rodiči a dítky vyrovnává, načež dává dětem po krejcárku, celé rodině pak požehnání a dále se ubírá. Mezitím jeho pomocníci jim nachystané obilí do pytle vsypávají.

  Koleda trvá tak dlouho, doku všechny obce své farnosti kněz neobejde, někdy i dva nebo tři týdny. Zejména jsou-li v tomto čase častější pohřby nebo jiné úřední výkony. Proto je toto koledování pro mnohé kněze obtížné a nemilé, na druhou stranu návštěva kněze je pro Slováky velmi milá a vzácná, takž se jí dočkati nemohou. I na místech, kde koledu jako „žebrání s věkem naším se nesrovnávající“ zrušili, leckterý sedlák v čas koledy kněze a učitele přivésti dává, aby starý obyčej zachoval.  A pravda je, že ani za mák pochopiti nemůže, proč kněz po zrušení koledy touží, když pro něho v takové míře výnosná jest…

Proto si také sedlák zpívá „Dobře je kňazovi, keď prijde rok nový. Idě na koledu a netrpí biedu!“ Avšak je pravděpodobné, že koleda takovým způsobem odbývaná nebude už dlouho žít, což bude pro kněze i pro učitele, který v době koledování školu zameškává, velká úleva.

O Nový rok chodí přátelé a sousedé jeden k druhému přáti si Nového roku, a učitelé a kněží chodívali po domech s koledou, říkali tomu kantácie, to však nyní přestalo.

Na Tři krále chodí čtyři chlapci po dědině s hvězdou. Jeden, co hvězdu na žerdi nese, je hvězdonoš, ostatní jsou tři králové.

Když vešli do jizby a pozdravili, začne Kašpar: „My tři králi z daleké krajiny přišli jsme mezi tento lid neznámý, zeptat se, kde je ten král narozený, novou hvězdou oznámený.“ A dále zpívá, aby mu cestu ukázali, že mu nese darem zlato. Po něm začne zpívat Melichar, jak se jim podivná, jiným hvězdám nepodobná hvězda ukázala a na cestách je předcházela, a proto táže se na obydlí novorozeného Krále dokládaje, že mu nese darem kadidlo. Nakonec ozve se Baltazar, černý král, že nese tomu králi darem myrhu.

Když dozpívali, dostanou od gazdiny dary, pečivo ořechy, jablka i peníze, a když hvězdonoš za všechny poděkuje, jdou dál.

  I v Čechách chodí okolo Tří králů chlapci po dědinách přestrojení za krále, jeden pak je v obyčejném oděvu průvodce jejich. Ten jde všude před nimi do každého stavení a nese obdržené dary.

Vejdouce do světnice, dají pozdravení a Kašpar začne „My tři krále jdeme k vám, štěstí a zdraví přejeme  vám!“ A pak zpívají dále, jak jim hvězda narození Krále v městě Betlémě zvěstovala, kterému přicházejí obětovat dary. Nakonec obrátí se černý král k hospodáři a zpívá „Sáhněte, hospodáři, hodně zhluboka, ať vás ruka nebolí do roka!“ A hospodář, věda už, co to znamená, sáhne do kapsy a dá každému po penízi. Hospodyně dá jim sušeného ovoce nebo caltu (vdolek). Tři králové pak poděkují a odejdou.

V některých dědinách chodí na Nový rok koledníci s hadem, který je z dřevěných článků složen, aby se dal roztahovati.

Chodí s ním „Adam a Eva“ přestrojení za „prarodiče“ a zpívají o tom, jak Adam podlehl pokušení a přes zákaz Hospodina poslechl hada a utrhl ze stromu jablko.

Při zpívání stahují a roztahují dřevěného hada k povyražení domácích. Dostávají pak za to tři koláče a peníze.

Od Tří králů do Hromnic chodí v Gemerské oblasti (jihovýchodní Slovensko) malá děvčata s kolébkou. Jsou tři děvčata a chlapec. Ten představuje svatého Josefa a je ustrojen jako tesař. Nejstarší z děvčat je Marie, mladší dvě jsou její družky. Všechny jsou bíle ustrojené, družky prostovlasé, Marie má na hlavě bílou plachetku a nese v rukou kolíbku ze dřeva hezky vyřazenou, v níž leží dítě.

Když vejdou do sednice, Josef zůstane stát u dveří. Marie postaví kolébku na stůl, začne kolébati a všechny tři děvčata zpívají:

„Dej Pán Bůh večer veselý, nejprv hospodáři.

Přišli tři králové od východu, klaněli se tomuto rodu.

A my jsme se přišli klaněti, víru pravou vám přáti.

Na vašem stole červená růže, a panenkám pěkného muže.

Panu otci holbu vína, aby vychoval švarného syna.

Paní matce pražničku, by vychovala pěknou děvčičku.“

Hospodyně děvčata podaruje a celá skupina jde o dům dál.

ZE STARÝCH CESTOPISŮ

Poselství k tureckému sultánu

Heřmana Černína z Chudenic (1644)

Dlouhá cesta k sultánovi

  7. augusta jsme vyjeli z kvartýru a připluli jsme k Řeckému Bělehradu, kde jsem byl od správce města slavnostně přivítán. Odpočinuli jsme si v tom městě a větší známost udělali s panem správcem, kterému jsem schválil jeho správu města a řád.

  14. augusta ve jménu Pána Boha všemohoucího vyrazili jsme dále z Bělehradu. Za osm dní jsme dorazili do Nysy, velmi pěkné město pod správou budínského paši. Velká horkost mě napadla. Druhého dne mne vezli u velké nemoci jako umrlého až do města Šartui, do karavanseráje (hostince), s hurtem skokem, a nic nedbali mého stavu, já už o sobě nevěděl a všichni měli jen malou naději, že budu zase vzhůru.

  31. augusta dorazili jsme do města Sofie, kde jsme zůstali několik dní, protože všichni si mysleli, že zde už svůj život dokonám. A přece za dva dny jeli jsme zase dál, až 8. septembra jsme dojeli do Andrinopole, kde se shromáždil místní apatykář, barvíř, doktor i lazebník, nikdo však nevěděl si se mnou rady a tak se všichni moji lidé se mnou rozžehnali, poslední pomazání jsem přijal a Bohu poručil…

  Pokračovali jsme dál. Až 15. septembra přijeli k nám nějací čaušové, služebníci sultána, a mnoho naříkali, když viděli mě v takovém stavu. Sultán jejich totiž rozhodl, že bude čekat u nějaké vsi, Tahaut paša se jmenovala, aby viděl náš průvod a mě jako vyslance, jak jedu kolem. A poručil pod ztracením hrdla těm čaušům, aby můj průvod kolem té vsi vedli. A tu dali vůz můj zastaviti a z lože sundati, do zlatohlavé sukně mě oblékli a jako mrtvé tělo do vozu posadili, a z každé strany mě pevně drželi, abych rovně seděl. A mnoho lidí s námi jelo až k té vesnici, kde sultán pobýval a díval se na můj příjezd. Vezli mě pak na voze po dláždění až do karavanseráje, kde mě do pokoje vnésti dali, a já od té hodiny nic nevím a upamatování žádné nemám. V ten den, kdy mě za umrlého všichni považovali, přiletěl do toho hostince orel divoký a z toho domu odlítnouti nechtěl, sem tam lítal okolo pokoje mého, a všichni ho viděli, co mu hodili, to jedl a neplašil se, na noc posadil se na různá místa, neboť tam byl velký prostor pro všechny lidi i zvířata. Až teprve sedmý den, když jsem začal zase lidi kolem sebe poznávati, když blízko u mě seděl, náhle vzlétl a pod oblaky odlít a více viděn nebyl. Jistě to div Pána Boha všemohoucího byl, a od toho času mi už jen lépe bylo, ale byl jsem jen kost a kůže, a velká mdloba mě často potkala.

  24. septembra mohl jsem už trochu polívky pojísti, dali mi pít růžový šerbet na posilnění a taky zadělávané višně, pro chlazení mé horkosti užitečné.

  4. oktobris jsem mohl pomalu vstáti, ale sám jsem ani kroku nemohl udělati, stále mě mdloba přepadala. A přece jsem po velkém vezírovi o audienci žádal, aby Jeho Milost císařská škody neměla kvůli mému chatrnému zdraví, a bych svůj úkol zdárně dokončil. A vzkázal mě pan vezír, že se nad mým zdravím těší a pozítří že čeká mě ráno na audienci.

  V den audience okolo deváté hodiny ráno poslal mě pan vezír svoje kavalíry, aby se k němu jelo. Vsedl jsem tedy na svůj kůň náležitě připravený a dojeli jsme z karavanseráje do vezírova paláce. Tu mi z koně sesednouti pomohli a do pokoje vezíra vedli. Ten mě velmi pěkně přivítal a hned jsme se posadili. Celý dvůr tu byl přítomen, když jsem pozdravení od Jeho císařské Milosti vyřídil a listu dodal. Pak pan vezír kávu, šerbet a kouření přinést dal a s námi užíval. Pak domlouvali jsme audienci u sultána, pan vezír chtěl, abych ještě k lepšímu zdraví přišel, že si toho velice žádá a mně vinšuje, a že je rád, že v Konstantinopoli je zdravé pěkné povětří. Po tom všem jsme povstali a mnoho předních Turků mě provázelo až domů.

  Druhý den povídalo se po městě, že snad ani nejsem člověk. Turci ani křesťané nevěřili, že by to možné bylo, abych z té nemoci takhle obživl, mnoho tisíc lidu přišlo se podívat na nás, a čekali na naši audienci u sultána, aby naši intrádu na vlastní oči viděli pravíce, že žádný vyslanec, tak jako já, tehdy poprvé i nyní, do Konstantinopole nepřijel.

  Podal jsem sultánovi skrze pana vezíra žádost o audienci v řeči turecké a latinské sepsané, a také, že jsem k ní připraven. Dostal jsem odpověď skrze pana vezíra, že sultán mě očekává osmnáctého dne tohoto měsíce. Vzkázal jsem také matce sultána, sultánce Validě, že mám pro ni prezent od císařské Milosti, a v pravý čas k jejím rukám doručím. I dostal jsem odpověď, že je tomu ráda.

  Dozvěděl jsem se, že sultán inkognito po městě zase ve vozíčku se dvěma prostýma koňma projížděl, a několikrát také kolem naší karavanseráje jel. Den před audiencí nařídil jsem, aby se všichni strojili a přihotovili, aby všichni co nejšvarněji se ukázali, nové věci si k té příležitosti koupili, nové červené čepice a červené čižmy.

Příště: Audience u sultána.