ÚVODNÍK - POSLEDNÍ MOŽNOST

       Anebo první?

Řeč je o modlitbě, ve které člověk prosí o pomoc Boha nebo jeho svatého služebníka. V nouzi nejvyšší, v nemoci, bezpráví, nespravedlnosti, nebezpečí, udělá většinou člověk možné, aby se zachránil. A úplně na konci, když už všechno selže, obrací se k tomu, který čeká na jeho modlitbu, k tomu, který nikdy nemá zavřeno, k tomu, který vždycky slyší a naslouchá…

Bývá to často poslední možnost, kterou ve své bezradnosti doporučí třeba lékaři svému pacientovi, advokáti svému klientovi, policisté poškozenému. „Tak teď vám zbývá už se jen modlit,“ řeknou a velmi často to myslí upřímně. I mnoho věřících se obrací na svého Stvořitele až na jako poslední instanci po vyplýtvání všech prostředků. Nebylo by lepší obrátit se na milosrdného Boha jako na první instanci?

Opět po roce, na začátku července budeme slavit svátek svatého Prokopa, zakladatele a prvního opata Sázavského kláštera, ochránce České země, a samozřejmě patrona našeho kostela a celé nýřanské farnosti. Je nazýván „největším divotvůrcem mezi českými svatými“. Žádný jiný svatý nemá na svědomí tolik zázraků jako právě svatý Prokop. Důvěra v jeho pomoc a přímluvu byla živá za jeho života a stejně tak po jeho smrti, kdy k jeho hrobu proudily zástupy poutníků. Desítky svědectví uzdravených na těle i na duši byly základem prohlášení opata Prokopa za svatého roku 1204 (příští rok bude tedy další kulaté výročí). Úcta a důvěra nezanikla, i když byl jeho hrob zavalen zříceným stropem kostela, i když se z kláštera stal zámeček, jehož majitel nechal přebílit barokní fresky s výjevy z Prokopova života…

       Využijme i my přímluvy mocného svatého opata, který svazoval ďábly, vyháněl z lidí zlé duchy a nemoci, přiváděl k pokání a k lepšímu životu. Třeba v předvečer poutní mše svaté, v sobotu 8. července, máme-li na srdci bolest, prosbu, touhu, můžeme přijít zapálit svíčku a svěřit svatému Prokopu, co nás trápí.

Zprávy a oznámení

První svaté přijímání budeme slavit v kostele v Nýřanech v neděli 2. července 2023.

Poutní mše svatá v kostele sv. Prokopa v Nýřanech bude sloužena v neděli 9. července 2023 v 9. 00 hod.

V sobotu 8. července 2023 bude kostel svatého Prokopa v Nýřanech otevřen pro večerní modlitbu k patronovi naší farnosti, a to od 20 do 22 hodin.

Poutní mše svatá v kapli sv. Anny v Pňovanech bude sloužena v neděli 30. července 2023 v 10. 30 hod.

V neděli 16. července a 23. července 2023 bude mše svatá jen v Nýřanech, v Heřmanově Huti mše svatá nebude!

V pátek 14., 21. a 28. července 2023 bude mše svatá v Nýřanech jen večer v 17. 45 hod.

Od pondělí 10. července 2023 po celou dobu prázdnin bude denně otevřen kostel sv. Prokopa v Nýřanech pro soukromou modlitbu od 9 do 18 hodin.

Výměna kartiček Živého růžence bude v neděli 2. července 2023.

Setkání na faře v Nýřanech začne opět od září po prázdninách.

MOUDROST A ZBOŽNOST PÍSNÍ KATOLICKÝCH

Píseň ke svaté Anně

Buď od nás vřele slavena, ó Anno přesvatá,

a nad vše svaté uctěna, ty, ctnostmi bohatá.

Chvála tobě budiž vzdána, ó babičko Krista Pána.

Zdrávas, svatá Anno!

Tys Pannu panen zrodila, již Bůh si vyvolil,

by Kristem svět oblažila, jenž Spasitel náš byl.

Chvála tobě budiž vzdána, ó babičko Krista Pána.

Zdrávas, svatá Anno!

Ty keř jsi růžový, jenž dal nám růži přeskvoucí,

tu růži, nad níž zaplesal svět v zkáze tonoucí.

Chvála tobě budiž vzdána, ó babičko Krista Pána.

Zdrávas, svatá Anno!

Tys krásná hvězda plamenná, jenž svítí na nebi,

a matka věčně blažená, již lidstvo velebí.

Chvála tobě budiž vzdána, ó babičko Krista Pána.

Zdrávas, svatá Anno!

Vždyť známo světu celému, že prosby vyslyšíš,

že skytneš pomoc každému a smutné potěšíš.

Chvála tobě budiž vzdána, ó babičko Krista Pána.

Zdrávas, svatá Anno!

Rač v životě nás chrániti a zbavit od zlého,

rač v nebi za nás prositi u Boha věčného.

Chvála tobě budiž vzdána, ó babičko Krista Pána.

Zdrávas, svatá Anno!

By nad námi se smiloval a odpustil nám hřích,

a po smrti se shledat dal nám s tebou v nebesích.

Chvála tobě budiž vzdána, ó babičko Krista Pána.

Zdrávas, svatá Anno!

Boží cesta (1941)

NAHLÉDNUTÍ DO FARNÍCH KRONIK

Kronika Farnosti Kralovice – třetí část

1935

       Pro naši osadu je rok 1935 významným, protože se bude konati generální vizitace a udělovati svátost biřmování, které má býti 14. října. Před začátkem školního roku, 25. srpna, byli jsme vzrušeni smutnou zvěstí, že křečovský pan farář Král, všude oblíbený pro svou skromnou povahu, obětavý kněz, se již nedočká biřmování. Klesl při počátku mše svaté u oltáře stižen mrtvicí. S opravdovou bolestí šlo nás 13 kněží uložit jej na křečovský hřbitov k věčnému odpočinku. Pro velký nedostatek kněžstva byl jsem zatím ustanoven administrátorem excurrendo v Křečově.

1936

       23. března zemřel náhle k půlnoci, stižen mozkovou mrtvicí veledůstojný pan farář Josef Burda, nadmírou práce a občasnou chorobou srdce k smrti vyčerpán. K únavné práci kralovického faráře přistoupila i administrace 16 kilometrů vzdálené fary křečovské. Aby stačil překonávati v každém čase velkou vzdálenost fary i škol křečovských, koupil si pan farář Burda osobní auto značky Tatra, které je dnes mým věrným kaplanem a pomocníkem. Na uprázdněnou faru kralovickou jsem byl jmenován já, Václav Vinš, dosavadní kaplan v Praze – Liboci.

Nechtělo se mi z Liboce, považoval jsem své přeložení za nespravedlivé a obtížné. Musel jsem opustit otcovského kněze, pana faráře Holuba, pod jehož vedením jsem se cítil v bezpečí přede všemi nástrahami světa. Nerad jsem se loučil s katolickými spolky, se kterými jsem měl dalekosáhlé plány. A nyní do Kralovic! První orientaci zde mi poskytl věrný sluha chrámu Páně, pan Emanuel Šťáhlavský, kostelník a mistr truhlářský. Přivítal mě na nádraží (dodnes nevím, jak se o mém příjezdu dozvěděl), vodil mě cestami mé duchovní správy od vesnice k vesnici, občas mi přinesl něco na zub, když vychladlá kuchyňská kamna neskýtala mnoho nadějí na jídlo doma…

       Divím se jeho odvaze, která jej sílila ve chvílích, kdy jsem jej s sebou vozil jako automobilista – začátečník v prvních týdnech po rozlehlé farnosti. Měl štěstí, když jsem při druhé jízdě z Mladotic do Křečova vyvrátil tři patníky, že nebyl se mnou… Pan Šťáhlavský mi také první neděli po mém příjezdu ukázal zkázu Mariánské Týnice. Již tenkrát jsem v mysli srovnával zpustošení Santiniho díla s úpadkem kdysi kvetoucího náboženského života v kraji a viděl v tom bědnou analogii. Čtrnáct dní jsem při práci, před ní a po ní hleděl nalézti nejvhodnější způsob pastorace v poměrech komplikovaných, způsob, cestu a cíl, avšak nejbližší cíl mi ukázala Boží Prozřetelnost…

       Při pročítání Podlahových „Posvátných míst království českého“, abych poznal dějiny kostela a památek kraje, jsem zjistil, že na rok mého příchodu připadá vzácné jubileum 150leté přenesení milostné sošky Panny Marie Týnecké z Mariánské Týnice do farního kostela v Kralovicích. Nabízené příležitosti k práci jsem se bez meškání chopil.

       Také farníci měli toto jubileum v paměti, protože den nato přišli mě na faru poprosit o přípravu důstojných oslav. A tak nastala radostná práce. Každý týden byly na farním úřadě konány schůzky pracovního výboru, který připravil na dny 26. – 28. září mohutné oslavy Panny Marie Týnecké. Jejich úspěch náboženský, morální i finanční byl tak veliký, že horlitele pro záchranu Mariánské Týnice přesvědčil o jedinečné, přímo historické příležitosti k záchraně památky, a odpůrce a nepřátele odzbrojil.

       Mariánská Týnice se stala mou láskou a pevným poutem, které mě s Kralovicemi spojilo. Dej dobrotivý Bůh, abych zde mohl ještě dlouho působit.

1937

       „Bůh tomu chce“, mohl bych nazvat naše snažení o záchranu Mariánské Týnice. Je v tom jistě úmysl Matky Boží, která si v dnešní úpadkové době volí chatrné, ale nadpřirozeným vlivem způsobilé prostředky k realizaci svých plánů.

       Ihned v Kralovicích hlavně při kázání, apelováno bylo na katolický lid, aby třeba i jen jediným grošem přiložil ruku k dílu. Od jara do podzimu 1937 sesbíráno bylo 80. 000 Kč na příspěvcích a darech. Sotva počasí dovolila, svážel se stavební materiál, tašky, dříví, prejzy, písek, dobří lidé poskytli na 60 koňských potahů, a asi 100 nádeníků pracovalo zdarma. V polovici června 1937 začalo se s opravou ambitu, kde měl dosud skladiště slámy a nářadí pan Bohun, jak těžko se mu z Týnice odcházelo!! Sneseny byly shnilé střechy, na nové krovy položeny nové prejzy, vše omítnuto, položena nová dlažba, zřízeny schody a rigoly, opraveny nádherné fresky, zřízeny dva nové oltáře se stupni, pořízeny nové kované dveře. Práce na ambitech trvaly při plném tempu až do 12. září, kdy se konalo jejich slavnostní posvěcení.

       Práce na opravě ambitu měla i své trpké stránky, například dosavadní nájemce pan Baloun, nechtěl Týnici jen tak opustiti, podporován městským úřadem, rozhodl se stavěti nové hospodářské budovy u silnice k Trojanům, hned v blízkosti ambitů. Dík pomoci Památkového úřadu byla jeho záškodnická činnosti zmařena!

       12. září tedy došlo ke slavnostnímu posvěcení, světitelem byl náš přítel, kanovník pražské kapituly, Otakar Švec, jehož maminka pochází z Kralovic.

PROMLUVY

Jak si máme počínat, když o něco Boha žádáme?

       Synu, prosíš-li o něco, říkej takto:

       Pane, jestliže se ti to líbí, staň se tak.

Pane, bude-li to k tvé cti, staň se to tak tvým jménem.

Pane, shledáš-li, že je to k mému dobru, a uznáš-li, že je mi to užitečné, uděl mi to, abych toho využil ke tvé slávě.

Ale jestli víš, že by mi to škodilo a neprospělo by to spáse mé duše, odejmi ode mne takové přání.

Neboť není každá touha od Ducha svatého, i když se zdá člověku oprávněná a dobrá. Je nesnadné správně posoudit, jestli tě k touze po tom či onom nabádá duch dobrý nebo zlý, nebo zda tě k tomu nevede jen vlastní vůle. Mnozí nakonec poznali, že to, co zprvu pokládali za vnuknutí dobrého ducha, byl klam.

Vždy je tedy třeba s Boží bázní a s pokorným srdcem žádat a prosit o všechno, cokoliv se zdá tvé mysli žádoucí, a všechno se má s úplnou odevzdaností ponechat na Bohu a říci jen:

       Pane, ty víš, co je lepší, staň se to nebo ono, jak ty budeš chtít. Dej mi, co chceš, kolik chceš a kdy chceš. Nalož se mnou, jak rozumíš, jak se ti více líbí a jak to bude ke tvé větší chvále. Postav mě, kam chceš a počínej si se mnou ve všem podle své svaté vůle. Jsem ve tvé ruce, jsem přeci jen tvůj sluha, vždy hotov ke všemu, neboť netoužím žít pro sebe, ale pro tebe, vždy důstojně a dokonale.

       Cokoliv si mohu přát nebo myslet pro své vlastní potěšení, neočekávám zde, ale v budoucnosti. Vždyť i kdybych měl veškeré útěchy tohoto světa a mohl požívat všech rozkoší, je jisté, že by to nemohlo dlouho trvat. Proto nikdy, má duše, nebudeš moci najít plné potěšení a dokonalé uspokojení kromě Boha, těšitele chudých a ochránce ponížených.

       Vyčkej trochu, má duše, vyčkej Božího zaslíbení, a budeš mít hojnost všeho dobrého v nebesích. Kdybys příliš toužil po těch vezdejších věcech, ztratíš věčné a nebeské. Časných věcí máš užívat, po věčných toužit. Ale žádným pozemským dobrem se nemůžeš úplně nasytit, neboť nejsi stvořena k jejich požívání.

Buď se mnou, Pane Ježíši, na každém místě a v každý čas. A mně kéž je potěšením, že každou lidskou útěchu chci rád postrádat. A kdyby se mi nedostalo tvé útěchy, buď mi tvá vůle a spravedlivá zkouška potěšením nejvyšším. Neboť nebudeš se hněvat věčně.

Tomáš Kempenský: Následování Krista.

SVATÝ TOMÁŠ AKVINSKÝ

Svatý Tomáš o blahoslavenství

„Blahoslavení chudí v duchu."

To je možné číst dvojím způsobem:

„Blahoslavení chudí", to znamená pokorní, kteří se mají za chudé. Opravdu chudí jsou totiž ti, kteří se pokládají za chudé nejen ve věcech vnějších, nýbrž i vnitřních.  Tedy „blahoslavení chudí", totiž ti, kteří mají málo z ducha pýchy.

Těmto chudým se slibuje království, čímž se rozumí nejvyšší vznešenost. A třebaže toto je odměnou kterékoliv ctnosti, dává se zvláště pokoře, protože „kdo se ponižuje, bude povýšen". 

Jinak lze slova „chudí duchem" vykládat podle svatého Jeronýma, a to doslova o zříkání se časných věcí.

Pak to znamená, že někteří jsou chudí z nutnosti, těm ale nenáleží blaženost, jež však náleží těm, kteří jsou chudí dobrovolně.

A tito mohou být dvojí: ti první mají bohatství, ale nelnou k němu srdcem. Druzí nemají bohatství a ani po něm netouží, a to je bezpečnější stav, protože bohatství odvádí duši od duchovních věcí.

A tito se nazývají „chudí duchem" ve vlastním smyslu slova, protože skutky obětí, jež jsou nad lidský způsob jednání, jsou skutky člověka blaženého. Jestliže však člověk opovrhne veškerým bohatstvím, takže už vůbec po něm netouží, je to nadlidský způsob jednání.

A těm je přislíbeno království nebeské, v němž bude nejen velká čest, nýbrž i množství bohatství.

Podle sv. Augustina toto blahoslavenství náleží k daru bázně, protože bázeň, zvláště synovská, v nás působí úctu k Bohu, a proto člověk pohrdá bohatstvím. 

Prorok Izajáš řadí blahoslavenství sestupně: Vzejde prut z pařezu Jišajova a z jeho kořene vykvete výhonek a spočine na něm duch Hospodinův: duch moudrosti a rozumu, duch rady a síly, duch umění a zbožnosti a naplní jej dar bázně Hospodina. 

Kristus však naopak začíná darem bázně, totiž chudobou, protože Izajáš ohlásil příchod Kristův na zem a Kristus pak táhne vše od země vzhůru.

ŽIVOT Z LITURGIE

(z knihy jezuity P. Roberta Tafta)   

Osobní zkušenost s liturgií

       Má zkušenost z dětství s několika jednoduchými, ale neměnnými liturgickými zvyklostmi v rodině mě pronikla hlubokým respektem k tradici. V průběhu postní doby jsme vstávali v šest a vydali jsme se na mši, ať už z lásky nebo neradi. Na Zelený čtvrtek jsme obcházeli Boží hroby v okolních sedmi kostelích, velmi bohatě vyzdobených a s láskou připravených. Na Velký pátek od poledne do tří hodin trávili jsme čas ve velkém tichu ve svém pokoji. Na Bílou sobotu jsme sháněli větvičky na nový oheň, světila se voda, četla se proroctví. A ráno Velikonoční zbělelo novým oblečením do kostela, vyzváněním, zpěvem Gloria a aleluja, zlatobílými mešními rouchy.

Lidé později říkali, že to byla špatná liturgie. Nejsem si tak jist. Měla nedostatky a potřebovala změnu, tak jsme ji změnili. Ale její slavnostní důstojnost mě jako chlapce mimořádně dojímala. Nevzpomínám si, že by někdo něco rozvláčně vysvětloval. Vnímali jsme tradici liturgie na základě jejího každoročního opakování, dělali jsme stále stejné věci od útlého dětství o adventu, Vánocích, v postě, o Velikonocích, rok po roce…

       Druhý vatikánský koncil chtěl navrátit liturgii lidu a učinil pro to důležité kroky. Lidový jazyk byl tím nejdůležitějším. Ale také obnova jáhenské služby, služby kantorů, muzikantů, akolytů, lektorů, to všechno přispělo k tomu, aby se liturgie stala skutečně lidovou. Jediný způsob, jak se může liturgie uchovat lidovou, je – nechat ji na pokoji.

To, čeho mají obyčejní lidé zapotřebí ve farnostech, je rodinná atmosféra a stabilita liturgické tradice, které se ale dá dosáhnout jenom opakováním a nepřipouštěním změn pokaždé, když si kněz přečte nějaký nový článek.

Jestliže chceme, aby lidé přijali liturgii za vlastní, a aby se jí účastnili, musí mít vědomí o tom, co v ní bude dále následovat.

       Přílišná jednoduchost liturgie je nudná. Liturgie má zapotřebí mnoha symbolů, množství pohybu a halasu, kadidlo a zvony, ale ne komentátora v saku a kravatě, aby vysvětloval všechno do nejmenších podrobností.

Nechme raději samotnou liturgii, aby mohla mluvit bezprostředně k lidem, než abychom naprogramovali každou jejich reakci.

SVATÍ APOŠTOLOVÉ

Svatý Jakub, syn Zebedeův

       Apoštol Jakub, v tradici označovaný jako „Větší“, je bratrem apoštola Jana a ve skupině dvanácti apoštolů zaujímá významné místo. Bývá jmenován hned po apoštolovi Petrovi. Tento Jakub patří spolu s Petrem a Janem do skupiny tří privilegovaných učedníků, kteří jsou povoláni sdílet s Ježíšem významné okamžiky jeho života. Jakub Větší se uvnitř prvotní církve v Jeruzalémě těšil velké autoritě, a spolu s Petrem měl za první křesťany pastýřskou odpovědnost.

       I Jakub byl, stejně jako Petr, rybářem a na Ježíšovo povolání odpověděl velmi pohotově. Spolu se svým bratrem „zanechali svého otce Zebedea s pomocníky na lodi a odešli za ním.“

       Spolu s Petrem a Janem směl být Jakub svědkem Ježíšovy agónie v Getsemanské zahradě a také události proměnění Páně. Jde o dvě naprosto odlišné situace. V jednom případě Jakub spolu se dvěma dalšími apoštoly prožívá velkolepost Pána, který hovoří s Mojžíšem a Eliášem, a září leskem Boží nádhery. V druhém případě stojí tváří v tvář utrpení a pokoření, na vlastní oči vidí ponížení Božího Syna a jeho poslušnost až k smrti.

Tato druhá zkušenost byla jistě pro Jakuba příležitostí dozrát ve víře a zkorigovat si tradiční židovskou představu o Mesiáši jako triumfujícím vítězi. I Jakub musel poznat, že Mesiáš není ve skutečnosti obklopen pouze důstojností a nádherou, nýbrž také bolestí a slabostí. Velkolepost Krista se naplňuje přímo na kříži, když přijímá naše utrpení.

       Dozrávání víry bylo dovršeno Duchem svatým o Letnicích, takže Jakub, když nadešla chvíle vrcholného svědectví, necouvl. Ve Skutcích apoštolských čteme, že: „král Herodes Agrippa, vnuk Heroda Velikého, začal zle zakročovat proti některým členům církevní obce. Janova bratra Jakuba dal popravit mečem.“

       Strohá zpráva bez jakéhokoliv detailu ukazuje, jak normální bylo pro křesťany vydávat svědectví pro Pána vlastním životem. Na druhé straně odhaluje, jak významné místo Jakub zaujímal v jeruzalémské církvi.

       Pozdější tradice vypráví, že jeho tělo bylo převezeno do Španělska, do města Santiago de Compostela, a toto místo je dodnes cílem četných poutí. Co se můžeme od svatého apoštola Jakuba naučit? Zejména pohotovosti přijmout povolání od Pána, který požaduje, abychom opustili loď svých lidských jistot. Dále nadšení následovat ho po cestách, ochotně vydávat svědectví s odvahou, je-li to nutné až k nejvyšší oběti života.

Svatý Jakub tak před námi stojí jako příklad velkodušné věrnosti Kristu.

VÝROČÍ SVATÉHO PROKOPA

Svatý Prokop divotvůrce

       Uzdravení slepé dívky           

Jistá dívka jménem Klára byla od narození slepá a zároveň byla často napadána zlým duchem. Nešťastná matka nevěděla, jak by své dceři pomohla, a tak se za ni tři dny postila a přivedla ji do nejbližšího chrámu. Když nic nepomáhalo, rozhodla se jít se svou slepou a pomatenou dcerou prosit o pomoc do Sázavského kláštera.

Když se setkala se svatým Prokopem, padla před ním na kolena a prosila ho o přímluvu u všemohoucího Boha. Prokop nad její dcerou učinil znamení kříže a pronesl modlitbu. V tu chvíli se Kláře otevřely oči a ona poprvé v životě uviděla svou matku. Obě se s radostí vrátily domů a děkovaly Bohu za uzdravení a osvobození.

Uzdravení dcery pana Šimůnka

Jeho milovaná dcera dostala podivnou nemoc, byla upoutána na lůžko a chřadla. Když přišla na návštěvu její kamarádka, zhrozila se, protože dívka ležela jako mrtvola, celá vyzáblá, bez jakéhokoliv zájmu. Kamarádka, která se zrovna vrátila z poutě na Sázavu, povzbudila ji tím, kolik velkých divů se už stalo na Sázavě na mocnou přímluvu svatého Prokopa.

Nemocná dívka, povzbuzená ve víře, svolila ke společné modlitbě, pokořila se před Bohem za všechny své minulé hříchy a potom se s vírou napila vody z prokopské studánky. Hned pak vstala a pocítila velkou úlevu a hlad. Obě dívky pak velebily Boha, že na přímluvu svatého Prokopa činí takové divy.

Uzdravení Eleonory z Valdštejna

Na podzim roku 1715 onemocněla ze dne na den slečna Eleonora. Nastala u ní prudká bolest v hlavě, v uších jí zvonilo a divná nemoc zachvátila i obě nohy, takže ani nemohla chodit. Lékař rodiny Valdštejnů kroutil nad podivnou nemocí hlavou, povolal i svého kolegu z Prahy, ale oba se shodli, že se s podobným případem ještě nesetkali.

A rodinný lékař nastínil, že kořen nemoci mohl by být duchovní. Když byl se svými vědomostmi skutečně u konce, řekl slečně: „Doporučil bych vám ještě jeden prostředek k uzdravení, myslím, že byste měla vykonat upřímnou zpověď, a vykonat pouť ke svatému Prokopu a poprosit o přímluvu za uzdravení.“ 

Slečna se nejprve bránila, ale když nemoc neustupovala, začala o návrhu přemýšlet a nakonec svolila, že pojede na Sázavu. Rodiče byli rádi za její rozhodnutí a přivezli ji do kláštera. Nejprve vykonala celoživotní zpověď a pak jí dvě služebné pomohly dostat se do krypty kostela. Tam u hrobu svatého Prokopa pocítila na duši velkou úlevu, tělo jí zalilo veliké teplo, oběma nohama jí proletěl jakoby blesk a všechny bolesti zmizely. Eleonora začala radostí plakat a přidaly se k ní i její služebné a rodiče.

Zachránění mnicha Fabiána

Jeden ze sázavských bratrů vypráví: Žil mezi námi mnich jménem Fabián, velmi pokorný a poslušný, cokoli mu opat uložil, každou práci bez meškání vykonal. Jednou se opravovala chrámová zeď a strop se najednou celý zhroutil. Kamení řítící se dolů bratra Fabiána úplně zasypalo. Všichni ho pokládali za mrtvého a zděšeně křičeli o pomoc. Ostatní bratři se seběhli, odstranili kamení a bezduchého Fabiána vytáhli a položili na zem.

V tu chvíli začaly zvony zvonit na večerní pobožnost. Tu Fabián pohnul rukama a nohama, otevřel oči a vydechl, jako by se probouzel z hlubokého spánku. Později vyprávěl, jak k němu v okamžiku neštěstí přistoupil jakýsi muž úctyhodných šedin a rozprostřel nad ním svůj hábit. Do něj pak spadalo všechno kamení, a tak Fabián vyvázl z nebezpečí smrti.

Osvobození pastýře z klády

Jeden pastýř sloužil svému hospodáři, který byl velmi přísný a také dost lakomý. Když nastaly chladné dny, byla pastýři velká zima, ale neodvážil se požádat o nějaký oděv, a tak ukradl svému pánu teplý kožich. Když ho za několik dní hospodář viděl oděného ve svém šatu, dal ho spoutat a bez odkladu předvést na soud do Kouřimi.

Když se o tom doslechl sázavský opat Vít, poslal k hospodáři posla s přímluvou, aby bylo pastýři odpuštěno, protože ho znal jako poctivého člověka. Ale hospodář odmítl vyhovět prosbě opata, pastýře odvedl do svého domu a dal ho připoutat řetězy ke kládě. Pastýř si uvědomil svůj hřích, pokořil se před Bohem a dovolával se pomoci svatého Prokopa, aby ho vysvobodil z klády a nedopustil, aby mu za krádež byla useknuta ruka.

O půlnoci, když pastýř usnul, zjevil se mu velebný mnich a oslovil spoutaného: „Přišel jsem ti na pomoc, když jsi mě volal.“ Dotkl se svou holí klády a řekl: „Buď vysvobozen a příště už nehřeš!“ Tu se kláda rozletěla na kousky, stráže ve vězení strnuly úžasem a neodvážili se zastavit pastýře, který s radostí a vděčností šel domů. A nikdo se už neodvážil obvinit ho z tohoto činu krádeže.

Z knihy Svatý Prokop, divotvůrce.

ZE STARÝCH CESTOPISŮ

Cesta za panem Komenským

Adama Samuela Hartmanna (1657)

První část – Zážitky po cestě

27. května kolem poledne jsme dorazili do Berlína. Berlín je pěkné město, tvoří jej dvě města, vlastní Berlín a Köln, kde ve velmi pěkném zámku sídlí sám kurfiřt. Řeka Spréva protéká oběma městy a připlouvají sem velmi často lodě z Hamburku. Stavby v obou městech jsou čisté a povětšinou skvostné, především však Široká ulice, jež vede k zámku. Tam jsou domy velmi okázalé, jakým podobné bychom ve Vratislavi těžko nalezli. Kostelů je zde sedm.

14. června k večeru jsme dorazili do Hamburku a na doporučení pana Komenského jsme se ptali po panu Němčanském, ten nás přijal, i když bylo dost pozdě (žel Bohu, neboť to bylo velmi nešťastné ubytování). Nedaleko něho žije ve velmi pěkném kamenném domě jeden bohatý žid, který bydlí jako kníže, a jeho žena a jeho děti chodí nastrojeni jako nejvýznamnější šlechta v šatech z kanafasu a hedvábí. Před jejich domem stojí přenádherné kočáry, v jednom z nich prý jezdila královna švédská, když před dvěma lety navštívila Hamburk…

Hněval jsem se hlavně pro každodenní opilost našeho hostitele. Jednou jsme s ním šli do veřejných lázní a měli jsme jen samou hanbu skrze toho člověka, neboť byl poněkud podroušený a pletl se mezi ženské. Večer, když jsme přišli k jídlu, začal si ten bezbožný opilý člověk Němčanský s námi spor, chrlil ze sebe ty nejzlobnější kletby na nás, a snad by došlo i k vraždě, neboť na nás vyrukoval s nožem, kdybychom toho zhovadilého muže mírností neupokojili. Kvůli tomuto ubytování jsme byli v Hamburku nešťastní, neboť Němčanský byl dennodenně namol, byl to zlý člověk, měl také zlou, starou a zamračenou ženu.

Jinak co se Hamburku týče, sotva jsem kdy viděl město velkolepější, lidnatější, s takovým obchodem a s tolikerým zbožím. Domy jsou podobné palácům. Hradby města jsou nezdolatelné, příkopy tak hluboké, že se člověk téměř děsí podívat se z mostu dolů. Lidé jsou zdvořilí, horliví ve svém luteránském náboženství, paní nosí malé čepečky, sukně s mnoha faldy a šátek z černého harasu. Není zde ale ani doušku dobrého piva. To, které se vaří ve městě, připravuje se z nečisté vody, je to nápoj hustý, kalný, na chuť odporný a velmi nezdravý, jak jsem to sám na sobě poznal. Ovšem chléb mají v Hamburku výtečný, je to žitný chléb, mnohem lepší než náš pšeničný ve Vratislavi.

27. června po poledni nám Pán Bůh dopřál příznivý vítr, takže jsme mohli vyplout s loďstvem po Labi a ještě téhož večera jsme vpluli na moře. A za chvilku jsme už pocítili na svém těle pohyb a sílu moře… Byli jsme celý večer a celou noc velmi slabí, a i kdybychom měli hlad, přeci jsme na jídlo zapomněli a úplně se nám zošklivilo.

Našimi společníky v jedné kajutě, jež byla příliš těsná, byl knihkupecký pomocník Abraham a mladý mlýnský učedník. V druhé kajutě byla mladá dáma z Kuronska, žena důstojníka, a též nějaká mladá paní s dítětem

Kolem poledne jsme viděli mnoho lodí, které pluly směrem k Prusku. Na pobřeží ležela městečka, červená, půvabná na pohled. Brzy jsme měli na dohled městečko Enkhuizen, má velmi vysokou věž a na jejím vrcholu kulovitou báň. Toto město je nadmíru krásné na pohled, hradby byly kamenné, nepříliš vysoké, čnějící z vody. Dům Východoindické společnosti byl velmi pěkný, podobný zámečku nebo kostelíku, s mnoha okny.

Mezi třetí a čtvrtou hodinou pluli jsme podél Hoornu a Edamu, obě jsou to pěkná města, v Edamu se dělají nejlepší sýry v Holandsku, a pak kolem ostrůvku zvaného Marken, kde žijí samí rybáři, kalvínského a papeženeckého vyznání. Jejich kněz je též kalvinista a je živ z lovu úhořů.

Mezi pátou a šestou hodinou pluli jsme už amsterodamskými kanály, město Amsterodam nebylo ani vidět pro nespočetné množství lodí, velkých i malých, které tu stály jako vojsko a poskytovaly zajímavou podívanou. Lidé z tohoto města se bavili tím, že lodě navštěvovali, muži i ženy.

Paní podplukovníková nás s sebou vzala do hostince U královny dánské. Dostalo se nám toho večera dobrého ubytování, velmi dobře a čistotně jsme pojedli, pivo bylo rovněž dobré, a měli jsme i své postele. Byli tu s námi všelijací hosté, povětšinou šlechtici z Holandska a ze Švédska.

30. června časně zrána šli jsme konečně k panu Komenskému. Cestou jsme potkali pana Andrease Gleiniga, který nás zavedl do svého domu, kde jsme byli dobře přijati a dobře jsme poobědvali. Pak mi sehnal ubytování u pana Johana van Justa, dobrého a zbožného muže, který mi vyhradil velmi pěknou světničku, znamenitě vyzdobenou. Prokazoval mi veškeré přátelství, poskytl peřiny atd., za což mu zaplať Pán Bůh.

PÍSEŇ

K BLAHOSLAVENÉMU HROZNATOVI

Zdráv buď, Růže divné moci,   
zdráv buď, pravím, tisíckrát.
Přispívej mi ku pomoci,
volám k tobě milerád.

Otcem, bratrem tě nazývám,
tys' ochránce, vůdce můj.
Tebe jakožto syn vzývám,
Hroznato, vždy při mně stůj.

K tobě, otci, zrak svůj řídím;
jsem já šťastný dědic tvůj.
V tobě svého bratra vidím
pro norbertský oblek svůj.

Prosby svého syna uslyš,
viz mě zde klečícího.
Bratra svého, mne též vyslyš,
k tobě vzdychajícího.

Otče, naše to dědictví
naši milou Teplou chraň;
pomáhej synům k vítězství,
všemu zlému stále braň.

Bychom tam prozpěvovali
Bohu chválu v nebesích,
vespolek se milovali
v ráji všech vyvolených.

Svátek blahoslaveného Hroznaty,

patrona plzeňské diecéze

a všech nespravedlivě pronásledovaných a uvězněných slavíme 14. července.