ÚVODNÍK - POCHOPIT A DORŮST

       Před lety jsme obcházeli s pokladnou jednu vesnici a vybírali na opravu kostela. Jedna stará paní nám s úsměvem přispěla a dala se s námi do řeči.

       „Já budu ráda, když se náš kostelíček opraví. Víte, já jsem taky zamlada chodila do kostela každou neděli!“

       „A proč už nechodíte?“ zeptali jsme se zvědavě. „Nohy vám neslouží?“

       „Ale nohy slouží, ale nějak už nevím, co bych tam dělala. Dokud to bylo po starém způsobu a latinsky, jak jsme byli odmalička zvyklí, tak jsme tomu rozuměli, ale pak přišly ty novoty, bylo to v kostele úplně jinak, sice česky, ale my jsme tomu, co se děje, prostě přestali rozumět…“

       Bohoslužba je prostě vždy trochu nesrozumitelná. Není to nic zvláštního. Vždyť je to služba samotnému Bohu, kterého lidé dokáží jen těžko pochopit. Nerozumíme ale také spoustě věcí z chemie, fyziky nebo přírodních zákonů, a přeci je kvůli tomu nezavrhujeme, nezpochybňujeme nebo neopouštíme…

       Jeden ze závěrů nedávno skončené synody poukázal na stížnosti, že „liturgie je často vnímána jako zastaralá a nesrozumitelná i pro mnohé věřící, texty modliteb jsou zastaralé, liturgická gesta a symboly je třeba vysvětlovat, aby jim někdo rozuměl a také hudba a texty z kancionálu neodpovídají naší době a měly by se změnit.“

       Není to zas tak dávno, pouhých padesát let, co se liturgie změnila. A byla to změna radikální, týkala se jazyka, textů, postojů, gest, církevního kalendáře, vybavení kostela, zpěvů a zpěvníků, oblečení i bohoslužebných předmětů. A po pouhých padesáti letech opět nerozumíme tomu, co se děje při mši svaté, a voláme po její reformě? Ti, kdo stále nerozumí, možná jenom nedávají pozor. Možná jsou jenom líní sledovat průběh obřadů a naslouchat textům modliteb. Možná si o liturgii nechtějí nic přečíst, aby jí lépe porozuměli. Chyba asi nebude přímo v obřadech svátostí…

       V jedné knize o bohoslužbě vysvětloval pravoslavný patriarcha rozdíl mezi postojem východní a západní církve k liturgii: „V katolické církvi se snažíte liturgii neustále vysvětlovat a zjednodušovat, a tak ji vlastně snižujete na úroveň lidského konání a chápání. V pravoslavné církvi se naopak snažíme věřící neustále pozvedat a zdokonalovat, aby oni pozvedali svou mysl a dorostli ke kráse a důstojnosti liturgie.“

Zprávy a oznámení

V sobotu 3. září 2022 požehnání kaple sv. Vavřince v Úlicích, mše svatá s biskupem Tomášem Holubem ve 14. 00 hod.

V neděli 4. září 2022 bude výměna kartiček Živého růžence!

V neděli 4. září 2022 bude po mši svaté v Nýřanech na začátku školního roku zvláštní požehnání učitelům, pracovníkům ve školství a školákům (a jejich aktovkám).

Ve čtvrtek 8. září 2022 na Svátek Narození Panny Marie bude mše svatá v Nýřanech také večer v 17. 45. Při ní bude žehnání semínek k setí (přineste si s sebou) a modlitba za úrodu.

Diecézní pouť do kláštera v Teplé proběhne v sobotu 10. září 2022. Začíná se v 9. 30 u kříže, pak se můžete zúčastnit různých částí programu. Závěrečná mše svatá začíná ve 14. 30 hod.

Ve středu 14. září 2022 se bude podle přání našich biskupů v každém kostele konat hodinová adorace za ukončení války na Ukrajině. V Nýřanech bude od 17 do 18 hod. tichá adorace s možností soukromé modlitby a zapálení svíčky za ukončení války a za mír. V 18. 00 hod. začne pak mše svatá.

Setkání na faře v Nýřanech bude v pátek 23. září 2022 po večerní mši svaté.

Ve středu 28. září 2022 bude Slavnost svatého Václava, mše svatá v Nýřanech v 9. 00 hod. a v Jezné v 10. 00 hod.

Od září začne na faře v Nýřanech opět příprava na křest, biřmování a první svaté přijímání pro děti i dospělé. Zájemci se mohou přihlásit u P. Roberta.

NAHLÉDNUTÍ DO FARNÍCH KRONIK

Úcta ke svaté Filoméně ve farnosti Kbel

       Ve kbelském farním kostele Všech svatých byla od roku 1848 uctívána svatá Filoména. Tato mladá dívka, která zemřela mučednickou smrtí roku 302, byla po dlouhá staletí zapomenutá, až v roce 1802 byl objeven její hrob v katakombách v Římě. V roce 1805 byly její ostatky přeneseny do města Mugnano u Neapole a tuto cestu doprovázelo několik zázračných uzdravení. To nastartovalo velkou úctu a četná procesí k jejímu novému hrobu. Velkým ctitelem svaté Filomény byl i svatý Jan Maria Vianney, díky kterému se povědomí o svaté Filoméně dostalo i do českých zemí, konkrétně do města Kocléřov u Litomyšle.

       Kbelský farář Josef Lüftner byl v roce 1847 pozván svým spolužákem jako poutní kazatel o pouti ke svaté Filoméně do Kocléřova. Byl nadšený tisícovou účastí zdaleka přišlých poutníků a rozhodl se zavést kult svaté panny Filomény i ve své farnosti. Ve farní kronice Kbel je o tom následující zápis:

1848

       Když byly zhotoveny ve Svitavách obrazy Nejsvětějšího Srdce Panny Marie a svaté panny a mučednice Filomény, chtěl mi je můj přítel poslati drahou do Prahy, jelikož však Praha byla uzavřena pro nastolenou tam revoluci, muselo býti odeslání odloženo. To mi působilo velkou starost, neboť obrazy měly býti posvěceny na Slavnost Rozeslání svatých apoštolů, a kazatel měl už k tomu připravené kázání. Již jsem nedoufal, že obrazy dojdou, až 14. července dopoledne šťastně dorazily. Dne 16. července, na Rozeslání svatých apoštolů, obrazy posvětil lukavický pan vikář, P. Tiebl, za asistence okolních duchovních. Pak měl kázání přeštický pan kaplan Josef Pekárek. Účast věřících byla toho dne mimořádně veliká, neboť se již po okolí rozneslo, že nové obrazy jsou již v kostele. Tento den byl pro mě dnem plným radosti. Při kázání mnozí posluchači radostí plakali.      

       Hned 16. července přišlo tolik lidí, jako dosud nepřišlo na žádnou pouť. Soudilo se, že sem lidi přivedla pouhá zvědavost. Zatím jsme se však brzy přesvědčili, že to byla mnohem více zbožnost a důvěra ke svaté Filoméně, která přivedla tolik cizích lidí, z nichž někteří vážili cestu až 6 mil. Toho dne přišlo tolik procesí, co dříve nikdy nebylo. V následujících letech přicházela procesí nejen o pouti, ale i o jiných nedělích, což působilo všeobecný podiv. Největší procesí přišlo 11. června 1853 z farnosti u Klatov, které čítalo 1100 poutníků a mělo s sebou 14 muzikantů.

1898

       Dne 17. července 1898 byl na kněze vysvěcen v Českých Budějovicích rodák kbelský, Josef Svoboda. Na jeho první mši zde, primici, sešlo se mnoho osadníků žádajících požehnání, a to až do svátku svaté Filomeny. Když jsem viděl velkou úctu zdejšího lidu ke svaté panně Filomeně, a také nespokojenost, kterou mnozí najevo dávali, že panna již nebyla tak uctívána jako dříve, a chtěje tuto důvěru v lidských srdcích udržeti a upevniti, přemýšlel jsem o prostředcích, kterými toho docíliti. Pozval jsem tedy na svatou misii P. Jana Hradiláka z Budějovic, aby zde kázání držel a se svatou zpovědí vypomáhal. Poněvadž se to hned rozhlásilo v okolí, sešlo se velké množství lidu, že je chrám Páně ani nemohl pojmouti. Tolik lidí přijímalo svaté svátosti, že jsme museli tři najednou zpovídati. Slavnou mši svatou měl rodák zdejší, P. Svoboda, pak se konalo velké procesí se sochou svaté Filomény, kterou neslo 8 dospělejších družiček. Průvod byl překrásný, lidu přehojné množství. Po návratu do chrámu bylo opět kázání o svaté Filoméně a pak sbor zapěl Svatohorský Zdrávas. Na konci slavnosti vybízel kazatel ke stálé důvěře ke svaté panně Filoméně, a odporoučel všechny přítomné do její ochrany za hlasitého pláče mnohých přítomných.

1910

       V posledních letech pomýšlel farář opatřit na sošku svaté Filomény korunku. Před letošní poutí darovala neznámá 20 Korun a další paní 2 Koruny na kostel. Objednána byla hned korunka pozlacená za 40 Korun. Co scházelo, dodali osadníci. Korunka zdá se býti velká, ale je dělána přesně podle velikosti hlavy. Tak v letošním průvodu poprvé byla socha svaté Filomény ozdobena korunou k radosti všech ctitelů naší světice.  

1936

       Soše svaté Filomény dány byly nové šaty. Za látku a krajky zaplatili jsme 250 Kč. Šaty zdarma ušila paní Josefa Petrtýlová z Klatov. Paní Viktorie Maurerová, choť zlatníka z Jindřichova Hradce, darovala svaté Filoméně krásný veliký rubín zasazený v pravém zlatě se zlatým řetízkem. Tato paní bývá o prázdninách v lázních v Letinech, odkud přijíždí uctít svatou Filoménu.

1963

       V Římě teď probíhá koncil Vatikánský a v tisku a rozhlasu z Prahy se objevily poplašné zprávy o úctě k různým svatým, speciálně o svaté Filoméně, která je zde ve Kbele velmi uctívána a koná se zde k ní i pouť. Administrátor kbelský, P. Flossman, využil této příležitosti a poslal svému profesorovi, P. Josefu Merellovi, žádost, aby věc vyšetřil. Po návratu z prvního zasedání koncilu odpověděl docent Merell následovně: „Hovořil jsem o svaté Filoméně s římským historikem P. Polcem, který potvrzuje zprávu o zdrženlivost kultu svaté Filomény, ovšem pastoračně je třeba postupovat rozumně a domnívám se, že kult je pak možné usměrnit“. Měl jsem proto o „pouti svaté Filomény“ zpívanou mši z neděle v barvě zelené, a v kázání mluvil jsem jen všeobecně o úctě ke svatým. Názor lidu zde ale je: „Když se kolo roztočí, tak se ještě dlouho točí samo. Filomenu si vzíti nedáme a uctívat jí budeme!“

PROMLUVY

Poutní kázání v Kašperských Horách

        Znovu po roce se scházíme na tomto poutním místě u Panny Marie, jejíž obraz uctívaly generace našich předků. Ona je brala pod ochranu svého pláště a také my dnes klademe do jejích rukou svůj život, své prosby, své osudy.

       Ona zasvětila Bohu celý život. Od okamžiku Zvěstování mu zcela patřila. Mysleme na tuto událost, která už navždy změnila svět, ačkoliv u toho nebyl ani jeden novinář, televize nebo davy zvědavců. A byla Bohu a svému Synu věrná nejen ve chvílích štěstí, ve chvílích radostných a slavných, ale i ve chvílích nejbolestnějších, ve dnech utrpení, na křížové cestě a pod křížem, kde ona jediná zůstala s Ním.

       Mysleme na tuto událost a na naši věrnost Kristu. Zamysleme se nad tím, kde je přísaha našeho křtu a biřmování, které jsme přijali.

       Mohou přijít v našem životě i těžké a temné hodiny, ale i ty přeci řídí ten, který nás stále vede. Být křesťanem není a nikdy nebude lehké, Kristus o tom mluví a nijak se tím netají. Důležitá je osobní věrnost Kristu zvláště v dobách, kdy nevíme, co bude dál. Křesťan vždy bude v tomto světě jakoby cizí, nehodící se do dnešní doby, ale my přeci víme, že ne my, ale tento svět je ve zmatku…

       Kde vzít sílu k vytrvalosti? Prosme Ducha svatého o jeho světlo. Staví-li svět dosud na síle armád, na bohatství a moci, staví Bůh na lásce, pravdě, svědomí, upřímnosti a čestnosti. Jednejme ve spojení s Bohem za sebe a za své rodiny, spojme se čistou vírou a láskou s Bohem, kterému není nic nemožného, který si vždy ví rady, který ví, kdy má promluvit. Máme právo ho prosit a doufat v jeho dobrotu! Mějme bezmeznou důvěru, na kterou Bůh odpovídá zázraky.

       Ať je na naší letošní pouti něco hlubokého, nadpřirozeného, opravdu promodleného, vůle k pravdivému životu a odevzdání se do náruče Panny Marie.

       Právě Panna Maria se na počátku naší éry stala Matkou Ježíše Krista – Vládce lidstva. On je hlavou církve, Maria, jeho Matka je jejím srdcem, srdcem, které bije pro nás. Nezarmucujme ji, varujme se konat zlo, jděme z této pouti jiní, ať jsme hodni slitování Božího! Amen.

P. František Novák, „arciděkan Šumavy“ (1969)

PAULÍNI

Řádová pravidla

       Řád svatého Pavla poustevníka se pokouší v sobě spojit zdánlivě neslučitelné: poustevnický život a aktivní zapojení do pastorace v církvi. Proměna řádu osamělých poustevníků v řád kněží a bratří sloužících ve farnostech a na poutních místech proběhla už ve středověku.

Paulínský mnich je povolán, aby o samotě rozmlouval s Bohem, v modlitbě a v četbě Písma svatého, a také aby se s ním často setkával ve společné liturgii, a to nejen ve mši svaté, ale také při modlitbě breviáře.

 Jeho život má plynout v chudobě a pokání, vytrvale pracuje pro druhé i na spáse své duše, studuje a trpělivě snáší příkoří a protivenství.

Jako vzor k posvěcení vlastního života uctívá zejména Pannu Marii, povinností je každodenní modlitba posvátného růžence.

Má být horlivým apoštolem pro druhé hlavně hlásáním Božího slova, svědectvím svého života, slavením svátostí, a to zejména svátosti smíření, skrze kterou nejlépe slouží jemu svěřeným duším.

       Zvláštní úcta je věnována také andělům strážným, kteří podle tradice viditelně doprovázeli zakladatele řádu, svatého Pavla Poustevníka. Podobně má mít každý paulín na paměti, že žije ve společnosti posvátných andělů. Svátek andělů strážných je 2. října připomínán zvláštní slavností.

       I ve farnosti, ve které slouží, mají žít bratři v komunitě, což znamená, že musí být na jednom místě nejméně dva. Chod jejich většího či menšího kláštera se řídí podle toho, kde a komu slouží. Mnoho klášterů je při mariánských poutních místech, jiné uprostřed měst, někteří paulíni vyučují na školách nebo docházejí za nemocnými do nemocnic.

V každém případě se mají snažit, aby byla v rovnováze jejich samota s Bohem a společný život, kdy se bratři spolu setkávají při liturgii, modlitbě růžence, při jídle nebo i rozhovoru.

Svatá Tekla poustevnice, učednice sv. apoštola Pavla, která slaví svátek 23. září, je jedním z významných světců uctívaných v paulínském řádu. V osmnácti letech uslyšela kázání svatého Pavla, opustila svého snoubence a rozhodla se zasvětit život Ježíši Kristu. Nejprve hlásala evangelium po vzoru svatého Pavla, ale nakonec se usadila jako poustevnice v jeskyni v dnešním Turecku. Po její smrti zde byl vybudován klášter, který se stal poutním místem. U nás není tato světice příliš známá, přesto je jí zasvěceno několik kaplí, nejznámější stojí v obci Babí na Trutnovsku.

ČTRNÁCT POMOCNÍKŮ V NOUZI

Svatý Jiljí (svátek 1. září)

Pocházel ze zámožné rodiny v Athénách v Řecku, již od dětství vynikal svou štědrostí, jednou dokonce cestou do školy obdaroval svým svrchním oděvem žebráka na ulici. Po smrti rodičů pak rozdal zděděný majetek a aby se vyhnul projevům vděčnosti, odplul do Francie.

Z přístavu v Marseille zamířil do Arles, kde se dva roky vzdělával u místního biskupa Césaria. Pak zamířil do lesů v okolí řeky Garudu, kde se setkal s poustevníkem Vardemem, a stal se na nějaký čas jeho žákem. Zatoužil ale po větší samotě, a tak odešel k řece Rhoně a usadil se v jeskyni, u níž našel pramen vody. Nezůstal tam ale úplně sám, podle známé legendy s ním pobývala laň, jejímž mlékem se živil, a díky níž se nakonec změnil i jeho další život. Visigotský král Flavius Wamba se totiž na lovu, při pronásledování laně, dostal k poustevníkově jeskyni, kde po zvířeti údajně některý z lovců vystřelil šíp, který však zasáhl Jiljího, u něhož laň hledala ochranu. Poustevník králi odpustil tento čin a stali se přáteli. Jiljí souhlasil s návrhem krále, aby na místě založil klášter, který se řídil řeholí svatého Benedikta. Klášter se brzy stal požehnáním pro široké okolí. Jiljí zanedlouho přijal kněžské svěcení a vedl bratry jako jejich opat.

Další legendární vyprávění už není příliš věrohodné a není znám ani rok světcova úmrtí. Většina životopisů uvádí, že zemřel roku 700. Kolem jeho kláštera vzniklo město Saint-Gilles.

Úcta ke sv. Jiljí se rychle šířila a brzy byl zařazen mezi 14 pomocníků v nouzi. Je vzýván při manželské neplodnosti, při rakovině, v pokušeních a proti falešnému studu při svaté zpovědi. Je také patronem Korutan, Štýrska, města Třeboně, myslivců, pastevců a žebráků.   V naší zemi mezi významné chrámy zasvěcené svatému Jiljí patří kostel na Starém Městě v Praze, založený kolem r. 1210 a další v Třeboni, uváděný za farní již r. 1280.

TROCHU HUMORU NEUŠKODÍ

Murphyho zákony – O odbornosti a odbornících

Každý, kdo přijde odjinud,

je považován za odborníka.

Leží-li před vámi práce na stole alespoň patnáct minut,

stáváte se odborníkem.

Jsou čtyři druhy lidí:

Jedni v klidu sedí a nic nedělají.

Druzí mluví o tom, že by si nejraději sedli a nic nedělali.

Třetí dělají.

Čtvrtí vykládají o tom, že je třeba dělat.

I ta nejjednodušší myšlenka se dá vyjádřit složitě.

Odborník je člověk, který dbá na to,

aby neudělal drobnou chybu,

zatímco se nezadržitelně řítí

k jednomu velkému omylu.

Nikdy nepřicházejte s problémem,

u něhož předem neznáte řešení.

Kdo má peníze, ten určuje pravidla.

Máte-li nějaký složitý úkol,

dejte ho vyřešit lenochovi.

Ten už najde snadné a pohodlné řešení.

ZVYKY A TRADICE

Čas poutí (2. část)

       Většina poutí se konala a koná od května až do října, v minulosti to bylo hlavně kvůli počasí a schůdnosti cest. I svátky některých oblíbených svatých se proto různě překládaly z doby zimní na dobu více příhodnou (např. pouť ke svatému Štěpánu se místo po Vánocích slaví první neděli v srpnu, což je připomínka dnes již zrušeného svátku „přenesení ostatků svatého Štěpána“).

Doba barokní vytvořila určité zásady zbožné pouti, které se věřící většinou snažili dodržovat, aby pouť nebyla jen zájezdem na pěkné místo, ale skutečně pokorným putováním k Bohu.

       Před odchodem na pouť měl každý poutník držet několik dní přísný půst, většinou šel i ke svaté zpovědi. Poutníci šli průvodem, v jehož čele byl nesen kříž a korouhve s obrazy svatých. Vpředu kráčeli muži, jeden z nich byl předzpěvákem, který přednášel modlitby a text písně. Za nimi se řadili zástupci různých spolků (hasiči, myslivci, četníci apod.), bíle oděné družičky a pan farář, někdy průvod doprovázeli i muzikanti. Cestou se procesí zastavovalo na krátkou modlitbu u Božích muk a kapliček, kdysi tak hojných v naší krajině.

Těsně před cílem cesty šli často poutníci bosi, někdy stoupali po schodech ke kostelu po kolenou, aby vyjádřili svou pokoru a odhodlání k vykonání pokání a změně života.

Vyvrcholením pouti byla samozřejmě mše svatá se svatým přijímáním a přijetí svátosti smíření. Důležitá byla také návštěva všech částí poutního místa, třeba zázračné studánky, Kalvárie, Božího hrobu, křížové cesty apod.

Většina poutních míst nabízela také upomínkové předměty – obrázky, svíčky, medailky, růžence, křížky, hrníčky, které si poutníci rádi kupovali a často jimi doma podarovali své příbuzné anebo kmotřence.

Jaká poutní místa je možné navštívit ještě v měsíci září:

Loreta v Boru u Tachova.

Loretánské slavnosti probíhají od pátku do neděle 9. – 11. září 2022.

Poutní mše svatá v neděli 11. září v 9. 30 hod.

Tetín – místo mučednické smrti svaté Ludmily.

Poutní slavnost v sobotu 17. září a v neděli 18. září 2022.

V sobotu i v neděli poutní mše svatá v 11. 00 hod.

Stará Boleslav – Národní pouť ke svatému Václavu.

Oslavy začínají už v předvečer svátku sv. Václava,

v úterý 27. září 2022 modlitbou nešpor a světelným průvodem.

Hlavní mše svatá začíná ve středu 28. září 2022 v 10. 00 hod.

Poutní píseň z „Poutnického kancionálu“

při vstupu do mariánského chrámu

Pochválený budiž od nás Kristus Ježíš,

od světa celého, ode mne hříšného.

Šťastně již přicházím k tvojí rezidenci,

u tebe, Matičko, najdu snad pomoci.

Celý rok jsem toužil po tomto místečku,

abych mohl spatřit Kristovu Matičku.

Uděl mi, Maria, nad hříchy zkroušenost,

hříšné ruce spínám, vyslyš moji žádost.

(Panna Maria:)

Co zde pohledáváš, proč naříkáš sobě,

ubohá dušičko, již přicházíš pozdě.

Hledám zde milosti, již dávno ztracené,

u tebe, Maria, přiznávám se ti věrně.

Pročpak mě zde hledáš, dřív o mně jsi nevěděl,

o tomto místečku kdo tobě pověděl?

Slyšel jsem povídat již dávno o tobě,

že přijmeš každého, kdo jen přijde k tobě.

Já přijímám toho, kdo má srdce čisté,

tebe ale neznám, zbloudilý hříšníče.

Již jest veta se mnou, žalostná novina,

odpověď dostávám, Maria mě nezná.

Mnohokrát přislíbils, že mě chceš milovat,

do nejdelší smrti hříchů se varovat.

Slib jsi nedodržel, hříchy páchal zase,

přijde trest na tebe, věř, v nedlouhém čase.

Před chrámem já na zem poníženě padám,

přijmi mě, Maria, důvěrně tě žádám.

Ve čtení svatého Bernarda jsem našel,

že ještě od tebe žádný s prázdnou nešel.

Odejdi, hříšníku, vrať se do své vlasti,

nejsi hoden přijmout ode mne milosti.

Tak již všechno darmo moje naříkání,

nejsem připuštěný k tobě, nebes Paní.

Hříšník jsem veliký, Boha se obávám,

proto tě, Matičko, o přímluvu žádám.

Mé srdce omdlévá velikou lítostí,

neb mě pryč odhání Matička milosti.

Ach, kam se, nešťastný, nyní obrátit mám,

neb snad svoje slzy darmo zde vylévám?

Přestaň již bědovat, křesťanská dušičko,

já jsem přec tvá Matka, poslyš mé slovíčko.

Hříchu se odřekni, čiň pravé pokání,

Bůh ti zde i věčně dá své požehnání.

Nespouštěj se Boha, jeho přikázání,

budeš míti lehké poslední skonání.

Pak po smrti dojdeš života věčného,

kdežto Bůh odmění každého věrného.

Ach, Matičko moje, na kolena padám,

s radostí velikou nyní k tobě volám.

Tisíckrát buď zdráva, Matičko Ježíše,

žes mi otevřela bránu věčné říše.

Raduj se, duše má, již jsi vyslyšena,

neb jest k tobě brána otevřena.

Vypros mi, Maria, dar Ducha svatého,

ať se vždycky chráním hříchu smrtelného.

Když dojde hodinka mého putování,

stůj při mně, Maria, v posledním skonání.

Tisíckrát buď zdráva s milým Kristem Pánem,

ať se s vámi shledám v nebi věčně, amen.

LATINSKÁ DUCHOVNÍ POEZIE

TE LUCIS ANTE TERMINUM

(modlitba na závěr dne)

Na konci dne tě prosíme,

 ty, jenž vše tvoříš, laskavý,

ať i dnes, jako obvykle,

nás tvoje ruka ochrání.

Ať daleko sny ustoupí

i hrozné noci přeludy,

když nepřítele zaženeš,

aby těla neposkvrnil.

Kéž srdce v nás o tobě sní,

ať tě i v spánku vnímají,

a tvoji slávu vždy i teď,

na sklonku dne opěvují.

Dej smysl našim životům

a obnov v nás odhodlání,

ať hrůznou noci temnotu

tvoje jasnost vždy zahání.

Dopřej nám, oč tě žádáme,

Bože, Otče všemohoucí,

jenž s Kristem i Duchem svatým

vládneš vždy na věčné časy.

Markéta Koronthályová: Vexilla Regis.

ZE STARÝCH CESTOPISŮ

Cesta Jiřího Tektandera do Persie

Část druhá – Konečně v Persii

       Ve městě Lenkorán jsme zůstali deset týdnů ve velké bídě a nedostatku. Neměli jsme co jíst ani pít, kromě nezdravé vody, která teče z Kaspického moře. A tak jsme jedli nechutné ovčí maso a rýžový chléb. Ačkoliv je tu mnoho vinné révy, žádný Peršan nesmí z něj lisovat víno, jedí hrozny jen syrové nebo usušené. Z toho také můj pán a všichni naši, jichž bylo osm, onemocněli. Pak můj pán poslal zvláštního posla do Isfahánu, hlavního města Persie, který je vzdálen 14 dní od Lenkoránu, k otci Francisku di Costa, papežskému vyslanci u perského krále, aby ho požádal o vysvobození z toho místa. Nato k nám přišel Don Robert Shirley, Angličan, který v Persii pobývá, a hodlal nás odvést, ale pro slabost mého pána, kterého jsme nesli na nosítkách, jsme došli jen do obce Lanzan, kde můj pán žil ještě tři dny, a pak dne 25. října 1603 při plném vědomí zemřel. Před svou smrtí dal mně a mým druhům instrukce, co činit s dopisy jeho císařského Veličenstva, a nařídil mi, že je mám odevzdat perskému králi jako jeho zmocněnec.

       Pak jsme putovali dalších pět dní do města Kaspinu, kde všichni moji společníci smrtelně onemocněli. Don Robert mě také opustil a doporučil mi jednoho urozeného Peršana, aby mě doprovázel až k perskému králi. A tak jsem zůstal sám ve velkém zármutku a starostech. Přijal jsem do služeb jednoho muže jménem Murad, se kterým jsem mohl hovořit rusky, dělal mi tlumočníka, za tak jsem ho musel živit, šatit a týdně vyplácet.

       Potom jsme po četných zdrženích dorazili do města Tabríz, vzdáleného 22 dní cesty od Kaspinu. Zde totiž pobýval perský král se svým vojskem. Dorazil jsem 15. prosince velmi nemocný, protože mě oslabila horečka, a tak už jsem se několikrát cestou loučil se životem. Museli jsme ale spěchat, aby nám král zase neodcestoval dále.

       Sotva jsem sestoupil z koně, sotva jsem koně ustájil a něco málo pojedl, přišel posel od krále, že jsem k němu povolán. Přivedli mě do tabrízského paláce, kde jsem krále našel sedět na zemi mezi dalšími pány a rádci. Padl jsem na kolena před ním, abych mu políbil ruce, jak jsem byl předtím poučen od úředníků. Král mi pokynul, abych vstal. Nato mě jeden italský pán oslovil vlašsky, odpověděl jsem, že mohu mluvit latinsky. A hlásil jsem mu tedy, že římský císař Rudolf poslal mého pána k jeho královské milosti. Že nás sice došlo osm do Lenkoránu, ale pro nedostatek potravy a vína postupně všichni zemřeli. Já jsem však dostal příkaz od svého zemřelého pána předat císařův dopis králi k odpovědi. Král si pak vyžádal ty dopisy a já jsem je podle jejich způsobu, vkleče a s políbením rukou předal jeho královské milosti. Král je slavnostně přijal, položil mi ruku na hlavu a nařídil, abych si sedl u jeho nohou. Pak sám otevřel dopisy a začal číst.

Ještě když četl, přivedli do paláce jednoho zajatého spoutaného Turka. Padl před králem na kolena. Králi podali dvě šavle, které si obě prohlédl, pak jednu šavli vytasil, postavil se a Turkovi, bez ohledu na to, že prosil, bez jediného pohnutí v obličeji mu neočekávaně setnul hlavu. Načež jsem zůstal ohromen sedět se strachem, zda druhou šavlí nebude také ukončen můj život. Ale král si opět sedl na svoje místo, lehce se usmívaje, pak mě jako by nic oslovil a řekl, že křesťané by také měli tak s Turky nakládat, a že on jim opravdu nic nepromine. Potom mě předal jednomu ze svých dvořanů, který mě doprovodil do mého příbytku.

       Časně ráno poslal král do mého příbytku krásného arabského koně a tím mě uctil. A třetího dne nato odtáhlo jeho královské veličenstvo z Tabrízu, a všichni jsme ho museli následovat. Král odtáhl s celou svou armádou 120 000 mužů a se všemi svými ženami, které jsem sice neviděl, ale jak mi bylo řečeno, má jich být na pět set. Tabríz obsadil král bez jakýchkoliv potíží. A dále se mu bez odporu podrobovala další města, čehož jsem byl svědkem – Marand, Nachičevan, Džulfa v Arménii a další. Kdykoliv jsme se blížili k nějakému městu či vesnici, veškeré obyvatelstvo lemovalo cestu v řadách, muži, ženy i děti se drželi za ruce, zpívali a tančili po svém způsobu. Přijímali krále s jásáním a zpěvem, přičemž bubnovali a hráli na různé nástroje.

       Nato jsme vstoupili do Arménie. Jeho královská výsost postupovala stejným způsobem v plné pohodě a bez nějakého odporu. Král byl velkolepě přivítán v Džulfě, odtud táhl dále. Král oblehl hlavní pevnost Malé Arménie zvanou Jerevan, je to příhodné a úrodné místo. Tři míle odtud jsou tři kostely staré asi sto let, dva z nich jsou zcela zřícené. Konaly se sem odedávna velké poutě z mnohých zemí, je tu velký počet řeckých mnichů. Král mě na mou prosbu poslal prohlédnout si to místo. Když jsem tam přišel, Arméni mě přijali velkolepě jako nějakého krále. Uvedli mě do kostelů, ukázali mi upečenou lidskou ruku zasazenou do zlata a vysvětlili mi, že je to pravá ruka svatého Řehoře Naziánského, který je tam pochován. Kostel sám je krásně postaven ze světlých kamenných kvádrů s pěknou klenbou. Uvnitř nejsou žádné obrazy, řekli mi, že Turci jim nedovolili ani zvony ani obrazy. Přátelsky mě prosili, abych se u jeho královského veličenstva za ně přimluvil, aby mohli setrvat při svém křesťanském náboženství a zachovat si svobody, které jim Turci odňali.

A JEŠTĚ PŘÍBĚH NA ZÁVĚR

Špetka laskavosti

       Byla neděle po Vánocích a začínala ranní mše. Prokřehlí věřící spěchali do lavic, aby je aspoň trochu zahřály nové radiátory.

       Otec Jan začal v kázání mluvit o dobročinnosti a lásce a o dobrém chování k ostatním v každé době, nejen v čase vánočním. Všichni souhlasně přikyvovali. Pak ale prohlásil že nejvíce potřebují péči ti tuláci, vagabundi a bezdomovci, kterých je plné město. Věřící se kroutili v lavicích, ohlíželi se po sobě a vyměňovali si pohledy. Každý měl zkušenost s přílivem takových lidí do jejich města v poslední době. Přibylo drobných krádeží, každou chvilku někdo na ulici loudil peníze, potulní muzikanti každého obtěžovali, a nikdo neměl zájem je ještě podporovat nějakými dobročinnými dary. Kněz pak zakončil své kázání prosbou, aby lidé byli laskavější k těm méně šťastným.

Náhle posvátnost bohoslužby narušil nějaký zvuk. Kdosi v lavici chrápal, a to dost hlasitě. Dáma v červeném klobouku se pohoršeně otáčela, aby zjistila, odkud ten zvuk přichází. Děti se tiše smály. Místní policista prozkoumával prostor, aby zjistil původce toho zvuku…až ho našel. V zadní lavici se v rytmu chrápání nadzvedávala šedá deka, do které byl kdosi zabalený. Asi nějaký vandrák, o kterém mluvil v kázání otec Jan, pomysleli si mnozí nervózně a snažili se soustředit na bohoslužbu. Jen otec Jan se nenechal vyrušit a dospěl až k závěrečné modlitbě a požehnání.

Po ní se kostelem rozlehl jasný hlásek malé dívenky: „Tatínku, mohli bychom mu dát nějaké peníze? Slibuju, že ho neprobudím, opravdu ne!“ Pak holčička přešla uličku a položila na šedou deku pár bankovek. Při odchodu z kostela se přidali další věřící. Každý z nich vylovil z kapsy pár drobných a položil je tiše na deku, která kryla spící postavu. A každý z nich se najednou usmál, když se s nimi otec Jan u vchodu loučil, jak měl ve zvyku. „To způsobuje ta radost z obdarování druhého“, pomyslel si kněz a usmál se také.

Pak se vrátil do prázdného kostela a jemně s mužem v dece zatřásl, sám zvědavý, kdo to vlastně je. K jeho překvapení se z deky vynořila známá tvář Kryštofa, místního hasiče. „Ach, co je?“ zamumlal ospale. „Asi jsem na okamžik usnul, promiňte, otče.“ Omlouval se a překvapeně pozoroval bankovky, které padaly na zem kolem něj. A pak Kryštof vyprávěl, co se přihodilo. Byl celou noc na nohou. Třikrát byli voláni k požáru a k ránu ještě k náhlému porodu. Zastavil se po vyčerpávající službě na ranní mši a pak si chtěl jít domů odpočinout…

„Ty peníze dáme pro charitu,“ rozhodl kněz pobaveně. „A ty o tom, Kryštofe, nikomu neříkej, abys nezkazil radost všem, kteří se dnes rozhodli obdarovat jednoho z těch vagabundů, které jindy tak nesnášejí“.