ÚVODNÍK – RELIKVIÁŘ A RELIKVIÁŘ

Když jsme byli před lety na zámku Bečov, prohlédli jsme si samozřejmě i relikviář svatého Maura, tehdy byl na vrcholu popularity, psaly se o něm články, točila ho každou chvíli televize, dveře se na zámku netrhly. Uprostřed temné místnosti stál na piedestalu zlatý relikviář chráněný neprůstřelným sklem a několika zachmuřenými bodyguardy. Bylo dovoleno se podívat, naopak mluvit nahlas, fotit nebo chodit zbytečně po místnosti bylo zakázáno. Když jsme se dost v tichosti vynadívali, pokračovali jsme v prohlídce zámku.

Hned za dveřmi jsme se zeptali průvodce: „A kde je vlastně obsah, který byl v tom relikviáři?“

Průvodce se zatvářil nechápavě: „Jaký obsah máte na mysli?“

„Přeci ostatky svatého Maura, pro které byl ten relikviář vytvořen.“

„No nevím, jestli uvnitř něco je, a jestli tam něco bylo, tak to asi někam uložili při restaurování relikviáře. Ten je přeci nejdůležitější! Ta krásná řezbářská práce, zlacení, drahokamy a tak.“ Zakončil rozhovor průvodce.

Když našli před rokem v klášteře Milevsko jiný gotický relikviář, byly toho zpočátku také plné noviny. Zveřejněné fotografie vzácného nálezu ale nevzbudily mnoho zájmu a rozruch za chvíli utichl. Relikviář byl malý, rozpadlý, vcelku nezajímavý. Jeho obsah se sice dochoval, ale ten už dnešního člověka vůbec nezajímá. Malý železný hřeb, údajně sice z Kristova kříže, ale věřte tomu, možná je to zase nějaký středověký podvrh. Prostě našli kus železa.

Naši předkové utráceli majlant za zlato, stříbro, drahokamy, emaily, nebo ebenové dřevo, jen aby uctili svatou relikvii, kterou považovali za nejvyšší vzácnost. My to máme často obráceně. Obal je pro nás zajímavější než samotný obsah.

NÁRODNÍ POUŤ KE SVATÉ LUDMILE

  Ve čtvrtek 16. září 2021 uplyne 1100 let od mučednické smrti naší kněžny, svaté Ludmily, babičky svatého Václava.

  Od pátku 17. září do neděle 19. září 2021 se koná celonárodní pouť ke svaté Ludmile na jejím sídle na Tetíně.

  Už v pátek večer bude slavnostní uvítání lebky svaté Ludmily, od 17. 30 pak následují svatoludmilské nešpory v kostele na Tetíně.

  V sobotu v 11. 00 hod. začíná slavnostní mše svatá za účasti papežského legáta kardinála Schönborna.

Večer v sobotu si můžete poslechnout různé duchovní koncerty na louce v Tetíně.

V neděli se koná slavnostní mše svatá v 11. 15 hod. v kostele svaté Ludmily.

Na závěr slavnosti zazní řeckokatolické zpěvy v 17. 00 hod. a odjezd lebky svaté Ludmily zpět do Prahy.

Bohatý je také doprovodný program. Poslechnout si můžete koncert Jiřího Pavlici a jeho Hradišťanu, podívat se na divadelní představení Legenda o svatém Václavu a svaté Ludmile, zúčastnit se celosvětového srazu Ludmil a Bořivojů, přijmout svátost smíření nebo setrvat v tiché modlitbě v kostele svaté Kateřiny, prohlédnout si několik výstav, zúčastnit se různých přednášek, projít se na řemeslném trhu v Tetíně atd.

VÝROČÍ PREMONSTRÁTSKÉHO ŘÁDU

Nalezení relikviáře v Milevském klášteře

  Koncem roku 2020 byl v klášteře Milevsko představen unikátní nález nesmírné hodnoty. Při rekonstrukci starobylého kláštera byla už na jaře minulého roku objevena tajná chodba v masivních zdích kostela svatého Jiljí. Na chodbu navazovalo několik dutin v původně románské zdi, které byly určeny jako středověké trezory. Vstup k nim byl zavalen nejen sutí, ale také kmenem stromu, který byl zřejmě pokácen kolem roku 1500. Premonstráti tajně doufali, že se v trezoru ukrývají ostatky prvního milevského opata Jarlocha, ale nakonec byli překvapeni, jaký jiný poklad objevili. Po odstranění všech překážek vyzvedli archeologové po 600 letech skříňku obsahující dvě dřevěné krabičky se vzácnou relikvií. Podle všech důkazů je to hřeb z Kristova kříže.

  Dnes již rozpadlý relikviář obsahoval krabičku z dubového dřeva, které pochází ze 4. století, tedy z doby, kdy svatá Helena nalezla v Jeruzalémě kříž, na kterém byl ukřižován Ježíš Kristus, a kdy začala honba za různými předměty spojenými s životem a smrtí Spasitele, které pak byly uctívány jako relikvie. Druhá krabička z modřínového dřeva je datována do 14. století, tedy do doby Karla IV., který nejrůznější relikvie shromažďoval a přivážel do Čech. Některé z nich císař daroval jako důkaz přízně určitým významným klášterům. Zřejmě se tak stalo i v případě tohoto relikviáře v Milevsku.

Víko schránky tvoří masivní zlatý plech zdobený tepanými stříbrnými křížky. Uvnitř se pak ukrývá šest centimetrů dlouhá část železného hřebu, který je ozdobený zlatým křížkem. Podobný křížek můžeme vidět i na korunovačním meči Karla IV.

Jak to tedy asi bylo? Část železného hřebu kdosi ve 4. století vložil do dubové schránky a po staletí uchovával. O tisíc let později někdo další přidal schránku modřínovou, hřeb ozdobil zlatým křížkem a vše ukryl pod drahocenné zlaté víko s vyrytými písmeny JR, tedy Jesus Rex (Ježíš Král). Relikviář se pak dostal do milevského kláštera, kde byl zcela jistě předmětem úcty, a následně byl důmyslně ukryt. Před kým? No zřejmě před husity, kteří začali od roku 1420 systematicky plenit svou zemi, a hlavně její kláštery. Strom spadlý kolem roku 1500 na trosky kláštera pak relikviář ukryl až do dnešních dnů. Milevský klášter hodlá vzácnou relikvii opět vystavit k uctívání.

SVATÍ PREMONSTRÁTI

Blahoslavený Jakub Kern (svátek 20. října)

Narodil se roku 1897 ve Vídni a byl pokřtěn jako Franz Alexander. Bystrý a úplně obyčejný chlapec pocítil už záhy povolání ke kněžství, ale studia přerušil, když v říjnu 1915 narukoval a záhy se ocitl na italské frontě. Jako voják věrně sloužící vlasti a císaři utrpěl 11. září 1916 vážná zranění plic a břicha.

Byl uznán nezpůsobilý k vojenské službě, mohl se proto vrátit do Vídně a začít se studiem teologie v tamějším semináři. O svém utrpení řekl: „Trpěl jsem. A cítím se velmi šťastný, podobně jako po dobrém skutku a věřím, že nyní smím vstoupit do svaté síně kněžství alespoň trochu očištěný.“

Roku 1920 došlo k roztržce v české katolické církvi, mnoho kněží odpadlo k nově založené církvi husitské, mimo jiné i opat strahovského kláštera, Isidor Zahradník. To Franze Kerna hluboce zasáhlo a rozhodl se nabídnout sebe a své povolání jako smírnou oběť za tohoto odpadlíka. Chtěl vstoupit do strahovského kláštera, což ale nebylo možné, nakonec se tedy stal premonstrátem v klášteře Geras blízko českých hranic, kde 18. října 1920 přijal řeholní jméno Jakub.

I přes podlomené zdraví byl znám jako veselý a vlídný spolubratr. Když 20. října 1921 složil sliby na tři roky a vzdal se zbytku svého jmění, napsal svému příteli: „Podívej, teď mi už nic nepatří a nevěřil bys, jak jsem šťastný.“ O rok později byl s dispenzí vysvěcen na kněze, protože jeho představení viděli, že mu již mnoho let nezbývá. V noci před primicí ho postihlo chrlení krve. „Na zemi není žádná radost dokonalá, i když je to ta nejčistší a nejsvětější. Primiční den mi připadá jako Květná neděle. Vjezd do Jeruzaléma, především slavnost. Potom přijde velikonoční týden.“

Zbývající dva roky svého života prožil ve velkých bolestech a utrpení. Vzhledem k oslabení organismu musel podstoupit operaci bez narkózy. Vše snášel při vědomí, dokonce se ještě lékaři omluvil za tak obtížnou práci.

Před přijetím viatika pronesl: „První a poslední svaté přijímání se má uskutečnit zvlášť slavnostně. Dnes bude mé poslední svaté přijímání. Věčné sliby budu už skládat v nebi.“

Jakub Kern zemřel 22. října 1924 v pověsti svatosti. Roku 1998 byl blahořečen a jeho ostatky byly přeneseny do kaple v klášterním kostele Panny Marie v Gerasu.

ODKAZ SVĚTCŮ

Otevřené dveře kláštera v Gerasu

  Klášter v rakouském Gerasu byl založen roku 1153 hrabětem Ulrichem, který do něj povolal premonstráty z želivského kláštera. Zakladatel si přál, aby nový klášter byl centrem kultury, zbožnosti i hospodářského rozvoje do té doby poněkud zanedbané oblasti na pomezí české a rakouské země. A tak se i stalo. Místní premonstráti měli na starost řadu okolních vesnic jak po duchovní, tak po ekonomické stránce a spravovali je poměrně úspěšně. Klášter postihlo mnoho katastrof, přešlo před něj více vojsk, byl několikrát vypálen a zničen.  Po třicetileté válce na tom byl tak špatně, že se pět přeživších bratrů rozhodovalo, zda klášter zcela neopustí. Když ale našli v troskách budov neporušenou sochu Panny Marie, odhodlali se svůj domov znovu postavit. Klášter přežil i reformy Josefa II. a dnes má na starosti 20 okolních farností.

  Klášter v Gerasu je přes všechny nepříznivé historické události nepřetržitě nejdéle sloužícím premonstrátským klášterem v Rakousku.

Heslem kláštera v Gerasu je: PORTA PATET, SED MAGIS COR!  

DVEŘE OTEVŘENÉ, ALE VÍC NAŠE SRDCE!

Návštěvníci kláštera přicházejí samozřejmě hlavně do kaple, ve které jsou ve skleněné skříni umístěny ostatky blahoslaveného Jakuba Kerna.  

Ale klášter je otevřený i pro další zájemce. Nabízí celoročně prohlídky klášterní baziliky i možnost setrvat v ní v modlitbě. Konají se prohlídky kláštera. Navštívit můžete proslulou klášterní bylinkovou zahradu, ve které se na přelomu září a října koná bramborový festival. V klášterním obchodě můžete koupit vypěstované bylinky, různé čaje, a také produkty z okolí, zejména z medu a máku, který se zde hojně pěstuje.

V klášteře je možné se také ubytovat. Pořádají se zde desetidenní pobyty v klauzurním tichu (samozřejmě bez mobilů) nebo týden v přísném postu podle mnišského vzoru. Konají se zde i kurzy zpěvu gregoriánského chorálu.

V okolí kláštera je možné navštívit přírodní park Geras s možností blízkého kontaktu s mnoha zvířaty. V nedalekém Fellingu se nachází poslední rakouská perlová manufaktura, kde je možné zúčastnit se přímo výroby perel. Na zámku Waldreichs zase můžete obdivovat centrum sokolnictví a dravých ptáků.

Zprávy a oznámení

  Ve středu 8. září 2021 oslavíme svátek Narození Panny Marie.

  O víkendu 17. – 19. září 2021 se koná na Tetíně celonárodní pouť ke svaté Ludmile.

  V úterý 28. září 2021 slavíme svátek patrona české země, svatého Václava. Mše svatá v Nýřanech bude od 9. 00 hod.

  V úterý 28. září 2021 bude pro návštěvníky otevřen kostel v Jezné, původně zasvěcený sv. Václavu, a to od 10 do 16 hod. V každou celou hodinu se můžete zúčastnit podrobné prohlídky kostela s výkladem.

  Od začátku září 2021 bude vždy v pátek v Nýřanech sloužena kromě večerní mše svaté v 17. 45 také latinská mše svatá v 7. 45.

NAHLÉDNUTÍ DO FARNÍCH KRONIK

Kronika farnosti Mlázovy u Klatov

1867

  Po odchodu pana faráře Vojtěcha Ludvíka na Hory Matky Boží byl jako administrátor dosazen pan kaplan z Petrovic, Josef Vrba, který již na osmi místech coby kaplan oučinkoval. Měl slíbeno od pana patrona faru mlázovskou dostati, z jakých příčin se mu od pana patrona nedostala, nemůže se udati. Škoda, že tento žádných poznamenání v tuto knihu neučinil, a pan farář Ludvík poměry zdejší nenaznačil, které tu dosti seznal a mnohou peprnou dobu zde zažil, bylo by to bývalo prospěšné všem nástupcům.

  Já, Josef Bedřich Cimburek, narozen jsem v Radomyšli u Strakonic roku 1828, obdržel jsem 20. ledna 1867 prezentaci od urozeného pána Bedřicha z Kleistů na faru mlázovskou. Hned po svém příchodu uslyšel jsem od pana administrátora Vrby mnohou stížnost na osobu pana patrona i na obec a litoval jsem velice, že jsem se kdy o tuto faru ucházel. Na faře mnohá okna byla rozbitá, také kamna v troskách, všude bylo velmi vlhko, velmi studená podlaha až k omrznutí nohou, žádná studna ani žádná pekárna zde nebyla. Doufal jsem, že se vše časem od pana patrona upraví, ale bohužel zklamal jsem se.

  Hned za farou zvedá se kopec zvaný Kalvárie, zarostlý hustým křovím a stromovím, pro zloděje výborný to úkryt. Obava moje se vyplnila, neboť v noci 26. března dobývalo se oknem u čeledníku pět chlapů na faru. Domníval jsem se nejprve, že jsou to myši, ale po pozorném naslouchání pochopil jsem, že je to zcela jiný druh myší, vzal jsem tiše ostře nabitou zbraň a spokojeně očekával dokončení jejich práce. Když ale vylomili sklo a svítili si dovnitř, vykřikla služebná holka leknutím, a oni se dali na útěk, tak jsem aspoň přes hlavy šlehnul jim jednu ránu, ačkoliv jsem mohl i tři zastřelit. Od té doby měl jsem od darebáků pokoj, všichni byli z Mlázov a rozkřiklo se, že farář střílí na zloděje.

  Hned třetího dne po mém příchodu zasklíval žid 16 oken na faře a zedník dvoje kamna spravoval. I přes silné topení mrznul jsem v bačkorách na nohou, není divu, že mě podagra brzy chytla. Zjistil jsem pak ke svému zděšení, že statkář pod farou má tam ve stavení lednici, v ní čtyřista kusů ledu pro chlazení piva a masa v létě!

  Další mrzutostí bylo, že statkářovi pacholci si do farního sklípku dávali jako do svého mlíko v létě, a ještě se pak často o něj znesvářili. Zakázal jsem to ihned a více to netrpěl, i když si na mě stěžovali u pana patrona. Řekl jsem jim: „Co bylo dříve, nebude více, já si nedám ve svém vlastním domě poroučet.“ To účinkovalo a měl jsem pokoj. Kromě střechy větrem porouchané nedal mi pan patron vůbec nic, vše šlo z mé kapsy.

1868

  Dne 26. května zemřel urozený pán Bedřich z Kleistlů. Zanechal po sobě vdovu Marii, syna Bedřicha a dcery Marii a Terezii. Zemřelý pan patron měl být původně převezen do Hostašova, ale panovalo velké horko a již druhý den tělo velmi nabubřelo a zapáchalo, pročež sešlo z převezení mrtvoly.

Paní Marie z Kleistlů žádala tedy, aby tělo manžela bylo uloženo v malé kostelní kryptě, což jsem rozhodně odepřel, protože podle předpisů musí být tělo v kryptě hermeticky uzavřeno do kovové nebo cínové rakve, což zde nebylo, byla pouze rakev dřevěná. Stál jsem si na svém a nepovolil, nýbrž zákona se držel, a tak rozlil jsem si s patronátem navždy ocet, upadl jsem v úplnou nemilost. Okresní úřad zastal se mě a pohřbení v kryptě zakázal, ale místodržitelství v Praze, kde bratr paní z Kleistlů působí, povolilo následně pohřbení pana barona v kryptě.

1870

V neděli 22. května vedl jsem ráno průvod za velikého účastenství domácího i cizího lidu na vrch Kalvárii, kde jsem posvětil nově vystavený dřevěný kříž s plechovým tělem Krista a držel na hoře přiměřenou řeč, proč katolický křesťan kříž svatý ctí. Díky budiž za tento kříž spanilomyslným dárcům, a až někdy tento svatý kříž běhu časovému podlehne, najde se zajisté nějaký duchem křesťanským prodchnutý dobrodinec a postaví nový kříž na toto vyvýšené místo.

1871

Chrám Páně má zapotřebí vybílení, žádal jsem o to hned na začátku pana patrona, on to přislíbil, uchvácen ale smrtí nenadálou, nemohl slib splniti. Nynější paní patronka Marie z Kleistlů, nechce o výdajích kostelních valně slyšeti. I občané netečně se k chrámu svému chovají. Až v roce 1871 podařilo se mi před poutí paní baronku přemluviti prošením, že dala chrám Páně vybíliti. Dala také za 50 zlatých opraviti varhany, které již vůbec nehrály, občané v celé obci byli požádáni, aby také přispěli, ale nedali pranic! Nemohu vyslovit tu radost, jakou jsem pocítil, když jsem v den sv. Jana Křtitele vykročil ze sakristie ku mši svaté a uslyšel libozvučný zvuk varhan po tak dlouhé přestávce. A přeji si, aby žádný z mých nástupců toho se nedočkal, co já, inu prosil jsem a prosil, až jsem byl vyslyšen.

PROMLUVY

Bůh tak miloval svět

Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna.

Ne, aby svět soudil, ale spasil.

  Bůh miluje, je to jeho základní atribut. Bůh vždy miluje jako první, je to princip jeho života. Jen láska předávaná mezi božskými osobami může být zdrojem dalšího života.

  Bůh miluje svět. Všechna nádhera stvoření je Bohem utvořena z lásky. Bůh tvoří z lásky, aby stvoření mohlo tuto lásku poznávat, zakoušet a opětovat.

  Bůh dal svého Syna. Dal nejen lásku na počátku, ale stále dává. Opětovně vstupuje do vztahu lásky mezi ním a stvořením. Vždy je připraven dát lásku, která se projevuje různými dary v lidském životě. Každému, kdo prosí, dává, každému, kdo zatluče na jeho dveře, otevře a dává v tu chvíli sebe sama. Každému, kdo hledá, je průvodcem na cestě. Nedává na oplátku, nečeká na drobné, nepíše si každý dluh.

  Pán vesmíru a dějin vstupuje do prostoru času a stává se člověkem. Když Otec dal světu svého jednorozeného Syna, dává mu to nejdražší a nejlepší, co má. Vydává ho doslova člověku do rukou, nejprve Marii při Zvěstování a Narození, pak Josefovi a Marii po celé jeho dětství. Vydává ho lidem při jeho veřejném působení, vydává ho lidskému soudu, obdivu, pohrdání, víře i naději.

I dnes vydává Bůh svého Syna každému z nás při svátostech. Setkáváme se s ním v druhých lidech, v modlitbě, v rozjímání, v četbě Písma svatého.

Zajisté Bůh může svět a člověka soudit. To právo mu dává postavení Stvořitele. Bůh toto právo využije při Posledním soudu. Ale v první řadě je Bůh zastáncem života, nestvořil přeci svět, aby ho zničil, i po potopě obnovil znovu na zemi život. Proto posílá svého Syna, aby svět spasil, nikoli aby ho odsoudil.

Boží Syn zná lidský úděl, sám si ho prožil. Ač sám bez hříchu, zná jeho ohromnou tíhu. Na Kalvárii byl Syn Boží jako člověk přinucen vzdát se všeho, přátel, šatů, lidské důstojnosti, přijal nejhlubší ponížení. Přesto při ukřižování na Golgotě nevidí Bůh jen zlobu, nenávist, bolest a smrt, jak to vidí lidé, ale vidí i požehnání, radost a budoucí život.

Bůh je tu pro mě a říká mi: synu, dcero, stojím zde se srdcem překypujícím láskou k tobě. Chci, abys věděl, že tě miluji. Že moje srdce buší pro tebe. Že moje oči se dívají s láskou na tebe. Že moje uši chtějí slyšet každé slovo z tvých úst. A pak si můžeme naplno uvědomit nádheru věty z Janova evangelia: Tak miluje Bůh, že dává pro mě svého Syna, aby mi daroval život v lásce, v naději, v nebeském království.

P. Petr Mecl.

MOUDROST VÝCHODNÍ LITERATURY

9. část – ETIOPIE

  Podle tradičního podání se dějiny křesťanství v Etiopii začaly psát příchodem dvou bratrů, křesťanů Frumentia a Edisia kolem roku 325.

Oba dva chlapci cestovali s jedním syrským kupcem, svým opatrovníkem, z Indie a když jejich loď zakotvila v etiopském přístavu, byla přepadena bandity a posádka pobita. Jen oba bratři přežili a byli odvezeni na královský dvůr, kde byli přijati do služeb krále. Stali se společníky korunního prince Ezana a po smrti jeho otce také jeho vychovatelem.  Brzy se Ezana stal křesťanem a poslal Frumentia do Egypta, aby tam od alexandrijského biskupa Atanáše vyprosil vysvěcení biskupa pro Etiopii. Atanáš si Frumentia důkladně vyzkoušel, a nakonec vysvětil přímo jeho a poslal ho zpět do Etiopie šířit křesťanskou víru, stalo se tak kolem roku 340.

  Přes podporu samotného krále se křesťanství šířilo velmi pomalu a spíše mezi vyššími vrstvami. Obyčejní lidé se dále drželi spíše pohanství nebo židovství. Obrat nastal po příchodu „devíti svatých mužů“, což byli syrští mniši, kteří se rychle naučili místní jazyk a začali zakládat mnišské kláštery po celé Etiopii. Díky nim proniklo křesťanství i do nižších vrstev obyvatelstva.

Svatý Frumentius se zasloužil o první překlad Nového Zákona do místního jazyka ge´ez (klasická etiopština), etiopská církev slaví jeho svátek dne 1. srpna, je také uctíván v Egyptě v koptské církvi 18. prosince, své místo má i v katolickém kalendáři, a to 27. října. V Etiopii je Frumentius nazýván „náš otec“, „otec míru“ nebo „apoštol Habeše“.

  Další významnou osobou etiopské církve je legendární etiopský básník a jáhen etiopské církve Járéd. Narodil se kolem roku 505 v hlavním městě Aksum. Podle tradice byl osvícen Duchem svatým a vytvořil tři hlavní nápěvy pro liturgii etiopské církve, které jsou dodnes používány (podobně jako u nás byl gregoriánský chorál). Je autorem mnoha nejen liturgických písní. 

ROZJÍMÁNÍ NAD KŘESŤANSKÝMI SYMBOLY

Relikvie Kristova umučení

  Císař Karel IV. požádal roku 1354 papeže Inocence IV., aby ustanovil nový svátek Kristových hřebů a Longinova Kopí, o dva roky později byl svátek poprvé slaven v Praze, a to v pátek po druhé Neděli velikonoční.

  Oslavy se konaly na nynějším Karlově náměstí, kde byly z dřevěné věže ukazovány a k úctě vystavovány nejrůznější relikvie z chrámu sv. Víta i z osobní pokladnice císaře Karla, včetně Kopí svatého Longina. Do Prahy v té době proudily desetitisíce poutníků z celé Evropy.

Na konci 14. století byla na pokyn Václava IV. dřevěná věž zbořena a nahrazena kamennou kaplí Božího Těla, o kterou se staralo Bratrstvo Obruče s Kladivem. V roce 1622 byla věnována jezuitům, kteří ji využívali do doby, než postavili nedaleko kostel sv. Ignáce. Po zrušení jezuitského řádu se o kapli již nikdo nestaral, takže chátrala a na konci 18. století byla zbořena. Její pozůstatky byly nalezeny v roce 2011, následně pár nadšenců obnovilo nejen zaniklé Bratrstvo Obruče s Kladivem, ale také v roce 2018 oslavy svátku Kristových hřebů a Kopí, i když spíše v historickém duchu (trhy, šermířský turnaj atd.).

  Relikvie související s Kristovým umučením se vždy těšily velké úctě a mnoho panovníků, poutních míst nebo klášterů toužilo po jejich získání.

Kousky z Kristova kříže, části hřebů nebo důtek, jimiž byl Kristus bičován, plátna z hrobu nebo i ubrus z Poslední večeře, trnová koruna, části provazy, Longinovo kopí, kterým byl Ježíš probodený, to vše mělo pro křesťany už od počátku obrovský význam jako připomínka oběti Ježíše Krista, kterou podstoupil z lásky k nám, a která nám otevírá bránu nebes.

V korunovačním kříži, který je součástí českých korunovačních klenotů, je podle tradice uložen trn z koruny, kousek houby, ze které Kristus odmítl pít, kousek provazu, kterým byl svázán a také kousek hřebu z kříže.

Modlitby a pobožnosti před vystavenými relikviemi posilují víru a naději, obnovují lásku k Bohu Stvořiteli, obracejí srdce a mění životy lidí k lepšímu.

Žádná relikvie v sobě nemá sama o sobě magickou moc. Je to stále jen předmět, který hovoří o Boží všemohoucnosti, ukazuje na Boží milosrdenství, vyzývá ke klanění Bohu a vyjádření vděčnosti za všechny jeho dary.

  Od doby gotické se úcta k relikviím vyjadřuje zhotovováním nádherných relikviářů z nejcennějších materiálů – zlato, stříbro, drahokamy, křišťály, vzácná dřeva – s ničím se nešetří, vše má podtrhnout neobyčejný význam obsahu relikviáře.

POBOŽNOST POSVÁTNÝCH HŘEBŮ A KOPÍ PÁNĚ

Můžeme se pomodlit na svátek Povýšení svatého Kříže.

Úvodní verše:

Probodli mé ruce a nohy.

Sečetli všechny mé kosti.

Jeden z vojáků otevřel kopím jeho bok,

a hned vyšla krev a voda.

Raněn byl pro naše nepravosti.

Potřen byl pro naše hříchy.

Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste a dobrořečíme ti,

neboť svým křížem a umučením si vykoupil svět.

Rozjímání:

Patři a rozjímej, jak se Pán Ježíš klade na drsný kříž. Slyš, kterak pod pádnými ranami kladiv hřeby prorážejí ruce i nohy Spasitelovy. Dívej se, jak při každém úderu teče z ran božská krev za naši spásu. Konečně pozdvihují kříž a zapouštějí do země. Hle, Syn Boží je ukřižován za nás. Vojín pak otevřel bok jeho kopím a hned vyšla z něho krev a voda.

Modleme se:

Božský Spasiteli, jenž jsi v křehkém lidském těle

 pro naše spasení byl hřeby proboden a kopím zraněn,

uděl nám své milosti, abychom památku posvátných hřebů a kopí měli v úctě na zemi,

a jednou tvou vítěznou slávu spatřili v nebi. Amen.

Modlitba za lásku k Bohu:

Všemohoucí věčný Bože, pro svou štědrost

a dobrotu Syna svého, jenž utrpení a smrt za mne podstoupil, pro velkou svatost Matky jeho a pro zásluhy všech svatých, dopřej mi, ať jedině tebe miluji, po lásce tvé vždy žízním, památku na spásonosné utrpení stále v srdci chovám,

svou bídu uznávám, příkoří a pohrdání s radostí ode všech snáším a jen nad hříchem se rmoutím. Amen.

Kříži věrný, mezi všemi strome vzácný, jediný!

Nerodí les stromů s takým listím, květem, ovocem.

Sladké dřevo, sladké hřeby drží sladké břemeno.

Příručka katolických pobožností (1933)

ZE STARÝCH CESTOPISŮ

Pouť do Itálie pana Bedřicha z Donína (1607)

Část první – Cesta z Prahy do Říma

Léta Páně 1607, ve středu po svaté Kateřině, tj. 28. dne měsíce listopadu, vypravil jsem se s páterem Petrem a se třemi služebníky z měst pražských na loretánskou pouť, již dávno umíněnou a vinšovanou.

  Dne 10. měsíce prosince jsme jeli vedle kláštera, kterému Zlatá Koruna říkají, při řece Vltavě ležícího, kde divná věc se spatřuje. Jsou tam dvě veliké lípy, na kterých Jan Žižka, nepřítel Boží a klášterů, mnichy, kteří se tam nacházeli, věšeti dal, a od toho času na těch větvích, na kterých ti mniši viseli, rostou listy na způsob mnišských kápí.

  24. ledna roku 1608 jsme do města Genue (Janov) přijeli. Genue, hlavní město Ligurie, na břehu mořském leží, město jest lidnaté, velmi bohaté, slavnými, velikými a nadmíru krásnými domy a paláci okrášlené, a proto Genua superba – Genua pyšná jméno dostalo.

Obyvatelé toho města takové bohatství svých vechslem dostávají, že bohatších v celé Vlašské zemi se nenajde. Při městě jest slavný a vznešený přístav, s molem až do moře vyzděným, v něm kruhy železné, za které se lodě přivazují. Uprostřed mola jest kaplička, do které v čas veliké bouře kněžstvo z velkého kostela v procesí chodí, nesouc popel z těla svatého Jana Křtitele, Pána Boha za ukrocení živlů prosí, což k veliké platnosti bývá a ta hrozná bouře přestává, což často vyzkoušeno jest.

Před městskou branou svatého Tomáše jest pěkný palác knížete Doria, v jehož vybavení znamenité věci jsme viděli, jak stoly stříbrné a drahým kamením vykládané, drahé porcelány a nádobí křišťálové. Při paláci jest veselá zahrada, v ní pěkné fontány, rozkošné stromoví, ve kterém se rozličné ptactvo chová, a všelijaká jiná okrasa.

  4. února jsme do města Pisa přijeli. Jest v tomto městě arcibiskupský kostel velmi pěkný a ozdobný, z mramoru vystavěný, v něm jest pochován Jindřich, císař, toho jména Sedmý, otec krále Jana Českého. Z jedné strany kostela věž mramorová stojí, velmi mistrovsky nakřivená, jako by padnouti měla. Z druhé strany je Campo Santo, totiž krchov, zemí svatou naplněný, na kterém se těla lidí z celého města pochovávají. Krchov ten nákladným loubím a pěkným mistrovským malováním je ozdobený, prý má dýlku i šířku korábu Noemova.   

  Jest v tomto městě také universitas, neb vysoká škola, pro študenty umění líkařskýho a apatykářskýho, u ní nákladem knížete vysazená jest veliká zahrada se všelijakými bylinami domácími a přespolními, aby se mládež náležitě je znáti učila. V domě při té zahradě nacházejí se kůže vycpané rozličných hadů, ryb a krokodýlů, a také hlava a zuby od velryby.

  27. února překročili jsme dvě míle od Říma most Milvius jmenovaný, kde Konstantin Veliký své veliké vítězství proti Maxenciovi obdržel, jak je známo. A do krajiny zvané Latium jsme přijeli.

  Řím, za starodávna pro velikost panování, tak nyní mnohem více pro pobyt a moc nástupců svatého Petra, římských papežů, caput mundi – hlava světa se jmenuje. Na břehu řeky Tibery papežský palác tak velký se nachází, že se v něm snadno zablouditi může. Knihovna v něm tak znamenitá jest, že se jí na světě žádná nevyrovná, a kolem pěkná zahrada pro svou veselost a krásu Belvedere jmenovaná.

V tom paláci papežové dnes svou rezidenci mají a v kapli Sixta IV., která se velikostí kostelu rovnati může, každou neděli a ve svátky mši svatou a kázání mají, za přítomnosti kardinálů, mnoha arcibiskupů, prelátů i velvyslanců knížat a králů křesťanských. Nyní na stolici Petrově sedí Pavel, toho jména Pátý, v počtu 236. římský biskup, a církev Boží po všem světě jakožto náměstek Krista Pána pobožně řídí a spravuje.

Příště: Z Říma do Benátek.

A JEŠTĚ PŘÍBĚH NA ZÁVĚR

Jak svatá Helena našla Svatý Kříž

  Flavia Helena byla nízkého původu, ale svou krásou okouzlila císaře Konstantina natolik, že ji pojal za manželku. Když se její syn Konstantin stal císařem, udělil jí titul Augusta – Vznešená. Přesto zůstala Helena skromnou a soucitnou ženou, starala se o chudé a potřebné, postavila mnoho kostelů. Na sklonku života se rozhodla vykonat pouť do Svaté Země.

  Když císařovna Helena přišla do Jeruzaléma, nechala si zavolat k sobě židovské mudrce. Židé se velmi zalekli, když je císařovna k sobě pozvala, protože se mezi nimi tradovala předpověď: „Až bude nalezen kříž toho ukřižovaného Ježíše, bude konec židovské říše a svět ovládnou ti, co ukřižovaného uctívají. Pouze jeden z nich, jmenoval se Juda, znal místo, kde byl Ježíš ukřižován, ale nechtěl ho za žádnou cenu císařovně ukázat.

  Císařovna mu proto řekla: „Přísahám ti při Ukřižovaném, že tě nechám zemřít hlady a žízní, jestli mi neřekneš, co víš!“

  A nechala ho vhodit do suché studny, kde byl několik dní. Nakonec Juda s nářkem prosil, aby ho vytáhli, že to místo císařovně ukáže. A tak se stalo. Zavedl Helenu na to místo za městem a císařovna tam poklekla a začala se modlit. Najednou se na jednom místě pohnula země a služebníci začali hned pod ním kopat. Nalezli tři kříže, ale nevěděli, který je ten pravý, a které patří dvěma lotrům, kteří byli ukřižování společně s Ježíšem. Odnesli tedy všechny tři kříže do města a položili je na hlavní náměstí. Zakrátko šel kolem pohřební průvod. Juda ho zastavil a nebožtíka nechal položit postupně na všechny tři kříže, až ten poslední byl ten pravý, mrtvý se náhle probudil a chválil Boha.

  A tehdy Juda uvěřil, nechal se pokřtít, přijal jméno Cyriak a stal se jeruzalémským biskupem. Později za vlády Juliána Odpadlíka podstoupil mučednickou smrt.

  Svatá Helena měla velkou radost, že kříž Kristův nalezla, a odvezla jej do Konstantinopole. Nechala jej rozdělit na tři části a každou darovala třem synům svého syna Konstantina, protože věřila, že dřevo kříže pokropené krví Spasitele bude zárukou jednoty říše.