ÚVODNÍK - POZNAT A ŽÍT LITURGII

Poznat celé bohatství a krásu liturgie církve, objevit její zapomenuté poklady, a liturgii pochopit a přijmout jako nezbytnou součást našeho života, bez které nemůžeme jako křesťané žít, to bude naším úkolem v tomto církevním roce.

Liturgie neznamená „něco“, je jednoduše znamením. V současnosti je člověk zahleděn sám do sebe i v oblasti uctívání Boha: „Nejdu do kostela, protože mi to nic nedává.“

V určitém a opravdovém smyslu byl celý život církve v prvních staletích „liturgický“. Nebyly křesťanské školy nebo třídy, ve kterých by se vyučoval katechismus, nebyly lidové misie nebo duchovní obnovy.

Ale byla každodenní shromáždění k ranní a večerní modlitbě, na kterých se hojně četlo a komentovalo Písmo. V den Páně byla večerní vigilie a eucharistické shromáždění se čteními a církevními hodinkami. V postní době připravoval biskup kandidáty na velikonoční křest dlouhými katechetickými homiliemi, jak se nám to dochovalo u svatého Jana Zlatoústého nebo svatého Cyrila Jeruzalémského.

Při liturgii byly přinášeny dary, předány jáhnům, kteří je pak rozdělovali mezi chudé a potřebné. Neznalí byli poučování, kajícníci přijímali svátost smíření, zatvrzelí byli napravováni…

P. Robert Taft: Život z liturgie.

REPORTÁŽ NA ÚVOD

Tři králové zase vyšli

  Letos jsme měli na koledování celých 14 dní. Hned v den svátku Svatých Tří Králů, tedy v pátek 6. ledna, vyšli Kašpar, Melichar a Baltazar, aby navštívili dvě školky v Nýřanech, školku Pohádka ve Zbůchu a také chráněnou dílnu v Nýřanech. Všude byli přivítáni s úžasem a nadšením, protože nejen poutavě vyprávěli svůj příběh, ale také všechny děti bohatě obdarovali.

  Následující sobotu a neděli se konal královský frontální útok. V ten den totiž vyšly téměř všechny skupiny králů na obchůzku svých obcí, a navíc se v kostele v Nýřanech konal historicky první Tříkrálový koncert, kterému vévodily děti z místní Základní umělecké školy. Jejich výkon byl po právu odměněn bouřlivým potleskem. Děti z druhého stupně místní Základní školy zase představily své výtvarné práce na téma „Tři králové“ a těm nejlepším se také dostalo ocenění.

V severní části farnosti, kde sbírka probíhá už dvacet let, se tento rok objevil zajímavý fenomén: dětí bylo mnohem více, než bylo potřeba. Některé děti rovnou přiznaly, že jdou z trochu zištných důvodů jako jsou darované čokolády, bonbóny, oplatky a jiné dobroty, ostatní proto, že měly konečně důvod běhat po celé vsi, a ještě byla sranda.

  Dospělý doprovod si pochvaloval, jak se po čase zase viděli s mnoha sousedy, a všichni do jednoho se shodli, že příští rok půjdou zase…

  Naproti tomu v Kamenném Újezdu se nenašel jediný král, sbírka sice také proběhla, ale byla bez zpěvu velmi tichá a taky rychlá (otevřelo jen asi 20 % domácností).

  Poprvé šli tři králové v Přehýšově. A bylo to velmi zajímavé. Raritou už bylo to, že šli místo holek tři kluci, dokonce s královskými jmény Matyáš, Maxmilián a Robert. A protože chodí o Velikonocích na koledu, tak se ve vsi opravdu vyznají. Lidé byli připravení také proto, že jim paní starostka rozeslala SMS o konání Tříkrálové sbírky. Nestihli jsme sice obejít všechny domy (i když jsme šli bez zastávky čtyři hodiny), ale příští rok se jistě zastavíme všude.

Také letos jsme se občas setkali s odmítnutím. Důvody byly různé:

„Už jsem dával jinde.“ „Posílám tu DMS.“ „Jdete moc pozdě (moc brzy), není 6. ledna.“ „Nemám doma žádné peníze, vše platím kartou.“ „My podporujeme SOS vesničky (útulek pro pejsky, útulek pro kočky …)“.

„A co má být?“ zeptal se jeden král udiveně po takové odpovědi, „že už nemají ani pětikorunu pro nás?“ Přesně tak. Hlavně si z toho, děti, nic nedělejte.

Zprávy a oznámení

Výměna kartiček Živého růžence bude v neděli 5. února 2023.

Ve čtvrtek 2. února oslavíme svátek Obětování Páně (Hromnice), mše svatá v Nýřanech v 17. 00 hod. se svěcením hromniček.

Svěcení hromniček bude v sobotu 4. února 2023 při mši svaté ve Zbůchu a v neděli 5. února 2023 při mši svaté v Nýřanech, v Pňovanech a v Heřmanově Huti.

Svatoblažejské požehnání bude udělováno při mši svaté v Nýřanech v pátek 3. února 2023 16. 45 hod. a také následující neděli opět v Nýřanech a v Heřmanově Huti.

V neděli 5. února 2023 v 10. 30 hod. bude mše svatá v kapli sv. Anny v Pňovanech

V neděli 12. února a 19. února 2023 bude mše svatá jen v Nýřanech!

Doba postní začíná na Popeleční středu 22. února 2023, kdy se v Nýřanech při večerní mši svaté bude udělovat popelec.

Popelec bude také na 1. neděli postní ve Zbůchu, v Nýřanech a v Heřmanově Huti.

Popeleční středa je dnem přísného postu. Je dovoleno najíst se jen jednou za den a samozřejmě žádné maso.

Pobožnost Křížové cesty bude v době postní v Nýřanech v pátek od 16. 15 hod. přede mší svatou místo modlitby růžence.

Setkání na faře v Nýřanech bude v pátek 24. února 2023 po večerní mši svaté.

 MOUDROST A ZBOŽNOST PÍSNÍ KATOLICKÝCH

Popeleční středa

Hříšníče, přistup k oltáři,

Církev své varování

popelem píše na tváři,

vzbuzuje ku pokání:

odlož již marnost pozemskou, zanechej cesty hříchu,

 pamatuj vážně na smrt svou, postem kroť hříšnou pýchu.

„Prach jsi a v prach se obrátíš,

z prachu je tvoje tělo,

do země zas se navrátíš!“

V ráji z úst Božích znělo.

O tělo příliš nepečuj, krásou dnes, silou slyne,

zítra již padá ve hrob svůj, s bylinou polní hyne.

V popelu lidé z Ninive

k Tobě se obrátili,

pokáním tresty hrozivé

od sebe odvrátili.

Na nás též shlédni milostně, hříchy své vyznáváme,

v prsa se bijem lítostně, káti se počínáme.

Postu se v čase posvátném

kajícně podrobíme,

u nohou kněze v žalu svém

složit chcem hříchů břímě.

Přijmi nás, Bože za syny, utvrď nás v dobrém chtění,

smaž naše hříchy a viny pro Krista umučení.

NAHLÉDNUTÍ DO FARNÍCH KRONIK

Kronika farnosti Kožlany

1930

   Zima z roku 1929 do 1930 byla velmi mírná, sáně jsme vůbec neužili. Záhy začalo jaro a práce jarní na poli byly hotovy do konce března. Varhany opraveny v červenci panem Krausem z Plzně, za obnos 1640 korun, jenže ulehčil si práci opravnou, že velké basové trubky dřevěné, prohnilé, jinými nenahradil. Varhany jsou opraveny, ale není zase varhaník…

1931

   Dne 23. ledna zemřela v Chříči manželka patrona Jana Černohorského ve stáří 29 let – náhle. Dle ohledacího lístku bylo příčinou smrti otrávení strychninem. Podle hlasu lidu se otrávila sama. V testamentu sice neporučila spálení, jak tvrdil pan patron, ale ke spálení stejně přišla dne 27. ledna v Praze. Přesto pan patron požádal kralovického vikáře, aby vykonal dva dny předtím katolický výkrop na Chříči.

   Dosavadní patron tří kostelů v Chříči, Kožlanech a v Čisté prodal panství panu Pokornému z Prahy. Nový patron nezdá se být lepším než ten dřívější. Nutné opravy budov farních a kostela dále po nechány svému osudu…

1934

   Opravy kostela a fary stále se odkládají, ač všechny instituce vědí, že opravy jsou více než nutné. Farář využil již všech možných prostředků, aby se opravy dály, ale vše marné. Sýpka je již tak zchátralá, že se do ní nedá obilí dávat. Jak si počínají na patronátním úřadu ve Chříči, svědčí, že z kostelního účtu v roce 1933 škrtli nepatrnou odměnu varhaníku 62 korun za rok, a kostelníku určena nově odměna 4 koruny, ač dříve dostával 61 korun. Faráři byl také škrtnut obnos 600 korun, který dostával od roku 1874 za cesty do kostela v Milíčově, který také spravuje.

1936

   Po dlouhých průtazích od roku 1917 konečně donutil okresní úřad v Kralovicích patronátní úřad v Chříči, že počalo se s opravou v červnu 1936. Střecha na sýpce, dříve šindelová, byla pokryta taškami. Fara nově nahozená, jakož i kostel. Opravy prováděl mistr zednický Matějka z Kralovic. Původní rozpočet 43.000 korun navýšil během oprav na 50.000 korun, z toho farníci mají zaplatit 20.000 korun, farář se proti takovému navýšení sice ohradil, ale nebylo mu to nic platné.

1940

   Dne 15. května 1940 zemřel mozkovou mrtvicí farář kožlanský, P. Gabriel Jarma, pisatel této kroniky až do roku 1939. Působil v Kožlanech 33 let a zaslouží si jistě, aby zde alespoň stručně některá data jeho života zaznamenána byla. Narodil se 25. ledna 1867 ve Ždánicích na Moravě. Po bohosloveckých studiích v Praze posvěcen byl na kněze roku 1894. Jako kaplan působil v Kladně a v Čisté, pak byl roku 1907 jmenována farářem v Kožlanech. Jaké oblibě se těšil u všech kožlanských občanů i obyvatelů ostatních obcí a farností, svědčí neobyčejně velká účast na jeho pohřbu, který se konal v Kožlanech 19. května 1940. Nad hrobem jeho vzpomenuta byla jeho opravdu křesťanská láska k bližnímu, jako i obětavé působení ve sboru Václav z Čisté, v Ústřední Matici školské, v hasičstvu, ve včelařském spolku apod.

1941

   Prozatímním administrátorem farnosti kožlanské byl jmenován farář kralovický, P. Václav Vonš. Administrátor dojíždí do Kožlan na kole, protože od 1. února 1942 mu bylo odňato povolení k používání auta. Nedělní bohoslužby jsou konány o půl 11, návštěvnost je stále slabá, oproti tomu v Kralovicích je to mnohem lepší. Lid ani válka ani bída nepřivádí k Bohu. Do školy kožlanské dojíždím dvakrát týdně, v úterý a v pátek mám zde dvě hodiny náboženství. Děti jsou hodné a pečlivé a snad od nich lze očekávat nápravu poměrů, i když vyrůstají v prostředí náboženské lhostejnosti, jak v rodině, tak ve škole.

1945

   Nový administrátor, P. Dalibor Lounek, dosavadní katecheta ve Starém Plzenci, nastoupil na faru kožlanskou koncem března 1945. Po dlouhé sedisvakanci farní uvedeno pomalu vše do normálního chodu. Mše svaté farní slouženy nyní o 9. hodině ranní, zavedeny nedělní odpolední pobožnosti, denní mše svatá, zvonění v poledne i večer zbylým zvonem „poledňáčkem“, které vzbudilo ve městečku podiv. Návštěva kostela hodně stoupla. Také počet svatých přijímání se o dost zvýšil.

Mnoho radosti způsobily novému administrátoru děti. Kluci ministrantští se rozmnožili z počtu dvou na osm, a dva z nich brzy skládali ministrantské sliby. Obětavé dámy sesmolily pro ně v této těžké době ještě další oblečky i biretky. A chlapci se tuží, všechna čest! Děvčátka scházejí se před nedělí, zdobí květinami oltáře, v kostele metou košťaty většími, než jsou sama, čistí, cídí, leští, a to vše s velkou radostí. Pro obětavé pracovníky následuje pak nějaké to hraní, poučení nebo pohádka. Je kupodivu, že se fara tím rámusem někdy nezboří, což by ostatně nebyla zvlášť velká škoda.

PANNA MARIA LURDSKÁ A RŮŽENEC

  Při svém zjevení v Lurdech žádala Panna Maria svatou Bernardetu zejména o modlitbu posvátného růžence a skutky pokání za obrácení hříšníků. Mnoho lidí putuje do Lurd kvůli uzdravení těla, ale mnohem důležitější je zde odvrácení od zla a hříchu, a tedy uzdravení duše.          

Svatý Dominik dostal od Panny Marie modlitbu růžence jako mocnou zbraň k obracení hříšníků a heretiků. Když se v roce 1214 usilovně modlil tři dny a tři noci, aby mu Bůh seslal pomoc na jeho těžké misii v Toulouse, zjevila se mu Matka Boží se slovy: „Chceš-li Bohu získat zatvrzelá srdce, hlásej můj Andělský žaltář!“

  Svatý Dominik se ihned s novým odhodláním odebral do místní katedrály a andělé mezitím rozezvučeli zvony, které svolaly místní obyvatele. Na začátku kázání se země zachvěla, slunce se zatmělo, posluchače vyděsilo množství hromů a blesků. Samo nebe chtělo těmito divy zvětšit úctu ke svatému růženci, o kterém Dominik vroucně a naléhavě mluvil. Všichni přítomní se po jeho kázání ihned zřekli svých bludů a po krátké době došlo v celém městě ke změně mravů i života.

  Až do roku 1460 byl růženec nazýván „Ježíšův a Mariin žaltář“, protože obsahuje tolik andělských pozdravení „Ave Maria“, kolik má Davidův žaltář žalmů.

  Už svatý Augustin v 5. století napomíná věřící, že není nic užitečnějšího pro spásu než často myslet na utrpení našeho Pána Ježíše Krista. Svatý Albert Veliký, učitel svatého Tomáše Akvinského zase říká, že rozjímání o utrpení Ježíše Krista je pro křesťana záslužnější než se každý pátek postit o chlebu a vodě, odříkat všechny žalmy nebo se každý den bičovat.

  Svatý Dominik byl o účinnosti a záslužnosti svatého růžence natolik přesvědčen, že svým kajícníků neukládal téměř jiné pokání než modlitbu růžence. Vždyť modlitba a rozjímání růžencových tajemství velmi prospívá duši a vede ji k ctnostem, brání proti upadnutí do hříchu a je to modlitba Bohu velmi milá.

  Růženec se můžeme modlit za sebe samé nebo za druhé. Ve všech těžkostech a potřebách tak spolehlivě získáme, co si budeme na Bohu vyprošovat pro svou spásu.

Svatý Ludvík Maria Grignion z Montfortu.

PROMLUVY

Popel na čele

  Církevní sněm v Beneventu roku 1091 ustanovil, aby se na počátku postní doby žehnal popel, a k povzbuzení kajícnosti byl sypán na hlavy věřících.

Když Církev svatá popelem posvěceným žehná čela věřících, nabádá: „Pomni, člověče, že prach jsi a v prach se navrátíš!“ Jsou to slova, která pronesl spravedlivý Bůh k prvním rodičům po pádu jejich, oznamuje jim trest za jejich provinění. Smrt se stala pokutou prvním rodičům, a údělem jejich potomkům. Kdyby se prarodiče nenechali zvrtkati svůdcem, nepojedli by z ovoce zakázaného, kdyby jejich potomci nezapomínali na pokutu hříchu, neuráželi by tak často Pána Boha.

  Umříti musíš, umřeš-li ale ve hříších, jaký osud tě stihne na věčnosti? Se smrtí nerozlučně je spojena připomínka soudu Božího, který hrozný bude pro hříšníky, kteří nečinili pokání.

Proto chce církev obřadem na Popeleční středu varovati nás před hříchy a také vyzývati ke kajícnosti a pokání. Kdo z nás je bez hříchů? Kdo bude moci obstáti před spravedlností Boží? Kdyby nás Bůh soudil podle našich hříchů, kdo by ušel věčnému trestu? Ale nezoufej, křesťane, jeden prostředek tě ze smrti věčné může vytrhnout, a to je upřímné pokání, a k němu tě právě Církev povzbuzuje sypáním popela na hlavu.

Kdysi býval obyčej, že odsouzenci k smrti, dostal-li z nějaké příčiny milost, byl aspoň ortel smrti před propuštěním na čelo vypálen.

Tak Církev na čelo věřícím, kteří vesměs soudu Božímu propadli, káže na čelo dělati zvláštní znamení.

Ale není to znamení smrti, je to znamení naší spásy – kříž.

Církev nám sice sype popel na čelo, abychom na smrt pamatovali, ale zároveň nás znamením kříže, znamením spásy a milosrdenství Božího, k pokání a polepšení chce povzbudit.

P. František Vohnout: Řeči liturgické (1885)

ŽIVOT Z LITURGIE

O postní době

  Posledních čtyřicet let převládá spiritualita, která nám říká, že od té chvíle, kdy se Bůh stal člověkem, je Kristus naším bližním. Nemáme tedy svět opustit, ale ponořit se do něj a uchopit jej oběma rukama. Spravedlnost je důležitější než umrtvování, láska je víc než celibát a tak dále…

  Jedním z výsledků této současné duchovní ideologie je zasazení smrtelné rány pokání, postu a umrtvování. Dnešní řeholník hovoří spíše jako znalec kuchyně a gurmán než jako člověk, který rozumí postu.

Přesto postní období zůstává i v současnosti jednou z nejdůležitějších částí liturgického roku. Moderní křesťané často odmítají pokání a asketické úsilí, seberozvíjení je považováno za důležitější než sebepotlačování…

  Nový zákon hovoří hned na začátku o roli pokání a sebeodříkání. Jan Křtitel, který přišel, aby připravil cestu Mesiáši, kázal obrácení a změnu smýšlení. Nenutil své posluchače, aby odcházeli na poušť, aby napodobovali jeho asketický život, ale vyzýval je ke změně života a k přinášení dobrých plodů.

A zanedlouho poté Ježíš při zvěstování nového zákonodárství (Blahoslavenství) jde ještě dál. Tvrdí, že jsme blahoslavení, šťastní, těšíme se přízni Boží, i když se nám zrovna nedaří dobře. Je dobré být chudými, trpět pronásledování, je dobré potlačit své ambice, je dobré být mírnými.

  Dnes chápeme pokání spíše jako udělení trestu sobě samému. Podle Nového zákona je ale pokání „obrácení“, tedy napodobování Krista tím, že se osvobodíme od starého Adama, abychom se oblékli v nového. Když umřeme sami sobě, abychom vstali spolu s Kristem.

  Postní doba nás vybízí, abychom pomocí asketického úsilí dali do pořádku své srdce, ne v ústraní od života, nýbrž když odtrhneme svou pozornost od spousty věcí, které nás obklopují.

To není útěk od života, ale zaujetí postoje, abychom mohli začít žít tak, že nebudeme k životu potřebovat nejrůznější drogy, kterými obvykle otupujeme své duchovní smysly.

ŽALMY = PÍSNĚ CÍRKVE

Druhá část – Pět knih žalmů

  Číslo 5 má v Písmu svatém zvláštní místo. Máme v Bibli Pět Knih Mojžíšových. A také Kniha žalmů se dělí na 5 částí.

  První kniha žalmů (Žalm 1 – 41) obsahuje velmi staré žalmy, pravděpodobně z doby vlády krále Davida, které v podstatě zachycují poslání a úkol krále při bohoslužbě. Král je zástupcem celého lidu, na jeho věrnosti Hospodinu závisí blaho celého národa, jeho protivníci, se kterými bojuje, jsou protivníci Božími. Proto je také v největší tísni vysvobozen Bohem a je pověřen soudem nad svými nepřáteli.

„Proto ti vzdávám, Hospodine, mezi pronárody chválu, budu zpívat žalmy tvému jménu. Velká vítězství dopřává svému králi, svému pomazanému milosrdenství prokazuje, Davidovi a jeho potomstvu navěky.“ (Žalm 18)

  Druhá kniha žalmů (Žalm 42 – 72) je souborem starobylých žalozpěvů. Bůh jako by byl vzdálen od svého lidu, neozývá se, přesto je přítomen svými velkolepými činy uprostřed svého lidu.

  Třetí kniha žalmů (Žalm 73 – 89) připomíná nejdůležitější historické události izraelského národa, v popředí stojí vzpomínka na egyptské otroctví, vysvobození z Egypta, různé divy při putování pouští.

  Čtvrtá kniha žalmů (Žalm 90 – 106) většinou obsahuje radostné chvalozpěvy, které vznikly po návratu židovských zajatců z babylónského zajetí a obnovení chrámu v Jeruzalémě. Zaznívá tu nová píseň k poctě nového Krále Izraele. Už to není člověk jako byl král David, ale sám Hospodin kraluje nad svým lidem, už ho nikdy neopustí.

  Pátá kniha žalmů (Žalm 107 – 150) je poněkud nesourodou sbírkou žalmů, které zřejmě nikdy netvořily jeden celek. Převažují písně chvály, připomínající, že Izrael přečkal všechny životní a historické zkoušky jen proto, že je vlastnictvím Hospodina, který neopouští dílo svých rukou.

VÝROČÍ SVATÉHO PROKOPA

Léčivé studánky na Sázavě

  Nejznámější studánka spojená se svatým Prokopem se nazývá Vosovka. Nachází se na opačném břehu řeky Sázavy, než je klášter směrem po proudu. Mnozí lidé spojují tuto studánku se zázrakem, kdy svatý Prokop proměnil vodu ve víno při setkání s knížetem Oldřichem. Dříve i dnes byli lidé vyslyšeni, když s vírou pili vodu ze studánky a prosili svatého Prokopa o uzdravení.

V roce 1713 zde byla postavena kaplička a později dokonce malé lázně, které však zanikly. V den pouti ke svatému Prokopu se zde konala mše svatá a odtud se šlo procesím do kláštera. Stalo se zvykem, že voda ze studánky byla věřícím podávána z pohárku, ze kterého pil sám svatý Prokop, a který byl v klášteře po staletí s úctou uchováván.

  V roce 1701 zde při poutní slavnosti kázal P. Štěpán z františkánského kláštera v Kolíně. Když se připravoval na kázání, pročítal si také klášterní archiv a našel mnohá svědectví o zázračných uzdraveních na přímluvu svatého Prokopa. Protože již delší dobu trpěl velkou bolestí v rameni, rozhodl se, že i on poprosí místního světce o pomoc. Spěchal tedy ke studánce, kde napil se vody z Prokopova pohárku s vírou v Boží pomoc. Bolest v rameni pak pominula a již nikdy se nevrátila.

  Kromě Vosovky jsou v okolí kláštera i další svatoprokopské studánky. Nejblíž řece Sázavě je studánka Rakovka, kde je také velký kámen nazývaný „lůžko svatého Prokopa“, na kterém prý Prokop rád odpočíval při svých cestách v okolí kláštera.

V obci Chotouň pak najdeme studánku Prokopka, její objevení se považuje za první zázrak svatého Prokopa, protože zde jako malé dítě zarazil do země proutek, když jeho rodiče marně hledali v okolí vodu. S touto studánkou se spojují další četná uzdravení, např. rytíře Jindřicha Chlumčanského z Přestavlk, který pak následujících 22 let každoročně jako výraz vděčnosti posílal do kapličky nad studánkou darem 6 velkých svící.

ZE STARÝCH CESTOPISŮ

Misie v Amazonii P. Samuela Fritze

2. část – Podezřelý špión

  Když velitel oddílu v Urubú viděl, že se mé potíže den ze dne zhoršují, vypravil mě v jednom ze svých člunů do města Pará a přidělil mi jednoho vojáka, aby mě cestou opatroval.

30. srpna jsme přistáli pod pevností Curupá. Velitel mě přivítal s velkou úctou a vlídností. 10. září jsem pak dorazil do jezuitské koleje v Pará. Otcové z koleje, kterou tam má naše Tovaryšstvo, mě přijali s velkou vážností a hledali všechny možné prostředky, jejichž pomocí bych znovu nabyl zdraví. Především páter rektor Juan Orlandini, jenž se nezdráhal pro mne osobně vykonávat ani ty nejnepříjemnější úkony ošetřovatele. Nakonec, po dvou měsících, během nichž jsem užíval rozličné léky, zachtělo se Bohu vrátit mi zdraví a dodat mi sil, abych trpělivě snášel další strasti, jež mě čekaly, krušnější než jakákoliv nemoc.

Jakmile jsem přijel do města, guvernér Arturo Meneses a ostatní Portugalci, ačkoliv věděli, že jediným důvodem mé cesty byla nezbytná potřeba dosáhnout úlevy v mých chorobách, mne začali podezírat, jestli nejsem vyzvědačem vyslaným španělským guvernérem, abych prozkoumal jejich pohyby. Vyslali tedy k páteru rektorovi koleje výzvu, aby mě držel jako zajatce, a aby mi nedovolil vrátit se po mém uzdravení do mé misie, dokud neobdrží odpověď od svého krále, jehož zpraví o mé cestě.

Protestoval jsem proti tomu obvinění a podával jasné důkazy o tom, že jsem až dosud působil jako misionář na španělském území, ale guvernér otci superiorovi odpověděl: „Nebudeme přeci věřit tomu, co říká nějaký španělský páter!“ Chtěl jsem se tedy nalodit na cestu do Lisabonu a dovolávat se spravedlnosti u Jeho Veličenstva osobně, ale všechny mé snahy vyšly nazmar, byl jsem v onom městě držen osmnáct měsíců k velké sklíčenosti mého srdce, neboť mezitím zůstali opuštěni mí novokřtěnci a množství pohanů, které jsem zanechal dobře připravené k obrácení na víru.

Po devatenácti měsících přišla konečně odpověď od portugalského krále. To už byl ve městě nový guvernér. Jeho Veličenstvo král přikázal, aby mě ihned propustili a na náklady královské pokladnice dopravili zpět do mé misie. Když nový guvernér obdržel ten příkaz, ihned mi blahopřál a byl ochoten mi ve všem vyhovět.

8. července 1691 jsem konečně opustil město Pará s úlevou, jakou si každý snadno představí. 2. září jsme připluli do misie, kde nás očekával bratr Theodosio Vegas, misionář v Urubú, s mnoha svými lidmi. Velmi mě pohostil, stejně jako při mé předchozí cestě. Jeho Indiáni si velmi přáli mě vidět, neboť někteří z nich v době, kdy jsem byl držen v Pará, způsobili rozruch mezi všemi okolními Indiány tvrzením, že strašlivé zemětřesení a sopečný výbuch, k nimž došlo na severním břehu, nastaly kvůli mně, a že všichni zahynou, jestliže mi Portugalci nepovolí návrat do mé misie. Když jsem byl v Pará, koloval mezi Indiány ještě jeden výmysl: že mě již rozsekali na kousky, ale že jsem nesmrtelný a duše hned způsobila, že se kousky spojily a znova vstoupila do těla. Tyto a mnohé jiné nesmysly, jež někteří páteři slyšeli vyprávět mezi Indiány, prý všechny tak zneklidnily, že od Portugalců nežádali nic, jen aby jim vrátili jejich pátera.

6. září jsme vpluli do oblasti, kde minulého roku v červnu nastalo strašlivé zemětřesení. Byly zde sesuté skály, velké stromy vyvrácené a vržené do řeky, rozlehlé vyvýšeniny sesypané i s vyrvanými křovisky, vše bez jakéhokoliv ladu a skladu. To vše přičítali Indiáni mému zadržení a říkali, že Pará a všichni v něm kvůli tomu zahynou. Druhý den se na mě přišlo podívat více než osmdesát Indiánů Taromasů a přinesli mi mnoho potravin. Všichni se mě velmi báli kvůli zmíněnému zemětřesení. Slíbili mi, že už nebudou více válčit s Cuchivaty ani Yurimaguy.

13. září jsme konečně dorazili do mé misie Panny Marie Sněžné, kterou jsme našel zcela vylidněnou a kostel nedbalostí jednoho chlapce vyhořelý, s výjimkou obrazu Panny Marie, který zázrakem zůstal nepoškozen. Moji Indiáni byli zneklidněni, že jsem přijel v doprovodu portugalských vojáků, proto jsem velitele požádal, aby se vrátili pro dobro a klid těchto lidí do Pará. Po delším dohadování se vojáci nakonec nalodili a za výstřelů z hákovnic odpluli dolů po proudu. Já v osadě zůstal a starostlivě přemítal o strastech a bezprávích, jež časem pravděpodobně postihnou tuto misii. Vojáci totiž pluli den po proudu a pak se zdrželi v jedné opuštěné osadě deset dní. Hodně káceli stromy a zanechali tam mnoho znamení, protože se sem jistě chtějí vrátit. Dychtí totiž mnoho po indiánských otrocích z těchto oblastí. Navíc se domnívají, že zde naleznou bránu k Eldorádu, o němž sní, že není příliš daleko.

Po odjezdu Portugalců jsem pobýval v misi až do listopadu, kázal jsem a shromažďoval lid, který se ze strachu z vojáků rozprchl. Navštívil jsem mnoho vsí Omaguů, kteří mě všude přijali s velkými projevy radosti.  

A JEŠTĚ PŘÍBĚHY NA ZÁVĚR

A největší ze všeho je láska…

  Dítě se zeptalo maminky: „Podle tebe Bůh existuje?“

  „Ano,“ odpověděla maminka.

  „A jaký je?“

Maminka si přitáhla dítě k sobě a pevně ho objala. „Bůh je přesně takovýhle.“

  „Už chápu,“ usmálo se dítě.

Když maminka vyprazdňovala kapsy u zimní bundy své šestileté dcery, našla v jedné kapse pár zimních rukavic a v druhé kapse také. Protože si myslela, že jeden pár rukavic stačí, chtěla jedny rukavice dát pryč, ale zeptala se napřed dcery, proč s sebou nosí dvoje rukavice.

Dívenka odpověděla: „Dělám to už dlouho. Víš, mami, některé děti přijdou do školy bez rukavic. A když mám v kapse druhé rukavice, mohu jim je půjčit. Tak jim nebudou mrznout ruce.“

Malý Leonardo se chtěl zúčastnit zkoušek na školní divadelní představení, moc by v něm chtěl vystupovat. Maminka se ale obávala, že ho nevyberou, a že z toho bude smutný.

V den, kdy se oznamovalo, kdo byl vybrán, pro něj přišla do školy. Čekala, že synek přijde s pláčem, ale Leonardo přiběhl s očima zářícíma pýchou a nadšením.

„Hádej, mami, co se stalo!“ vykřikl. „Paní učitelka mě vybrala, abych tleskal!“

Bůh má pro nás také vždy důležitý úkol.

Jednou se jeden voják zeptal starého moudrého člověka, zda Bůh odpouští hříšníkům hříchy.

Stařec mu odpověděl otázkou: „Řekni mi, vyhodíš svůj plášť, když bude roztrhaný?“

Na to voják: „Ne, vyspravím ho a budu ho dál nosit.“

Stařec to uzavřel: „Když se ty pečlivě staráš o svůj plášť, neslituje se snad Bůh nad svým vlastním obrazem, který stvořil, a nebude se ho snažit opravit?“

Bruno Ferrero: Hvězdy pro duši.