ÚVODNÍK - NAPODOBOVÁNÍ

  Marná sláva, napodobování bylo a stále je nejdůležitější formou učení. I v dnešní době ohromujících technických možností a vymožeností se člověk přeci jen nejvíce naučí, vidí-li před sebou nějaký konkrétní vzor a jeho chování.  

Zvířata se vlastně ani jinak neučí. Napodobováním rodičů získávají zkušenosti, co je dobré jíst, a co raději ne, kam je vhodné chodit, a kam je pro ně vstup nebezpečný, jak se vychovávají mláďata, jak se překonává řeka, nebo kde je nejlepší uložit se ke spánku.

Napodobování se ztrácí tam, kde se hodně mluví (píše, komunikuje na sociálních sítích atd.). Pak převažuje snaha vše co nejlépe vysvětlit, ať už z hlediska historického, teologického, ekumenického anebo třeba morálního. Mnoho slov ale často škodí, to věděli hlavně v prvních klášterech nebo poustevnách, kde se toho moc nenamluvilo. Slova byla v takové vážnosti, že se jimi nesmělo plýtvat. Novicové naopak mlčky pozorovali, jak se žije v klášteře, a jednali stejně. Naučili se od starších řeholníků, kdy vstávat, jak se modlit, jak rozjímat, jak využít čas samoty a všechny další důležité věci.

Svátek „Obětování Páně“, který slavíme 2. února, je svátkem všech řeholníků a řeholnic. Jejich život za klášterní zdí je důležitý i pro lidi „ve světě“.

Dávají příklad nejen svým následovníkům ve své komunitě, ale i všem ostatním.

Stejně tak i my všichni jsme povoláni, abychom byli příkladem ostatním, příkladem hodným a vhodným k napodobování.

Zeptáte-li se totiž nějakého konvertity, co ho vedlo k tomu, aby v dospělosti uvěřil v Boha, pravděpodobně vám odpoví, že to byl příklad konkrétního věřícího člověka, kterého v podstatě pozoroval. Teologické přednášky, pastorační akce a tematické workshopy také mají něco do sebe, ale starý dobrý příklad nenahradí.

VÝROČÍ PREMONSTRÁTSKÉHO ŘÁDU

Část druhá – Představíme si „Nejstarší kláštery“

  Do roku 1134, kdy umírá svatý Norbert, bylo založeno několik dalších významných premonstrátských klášterů. Na jejich počátku stojí, stejně jako v Prémontré, svatý Norbert, který dokáže svým kázáním nebo způsobem života natolik okouzlit třeba místního šlechtice nebo biskupa, že je požádán, aby hned na místě založil nové centrum duchovního života. Někdy se také premonstráti ujímají již existujících skomírajících klášterů nebo kostelů.

Tyto nejstarší kláštery prosperovaly hmotně i duchovně i v dalších staletích, přežily vše, co sužovalo zemi kolem nich – války, morové rány, úpadek mravů nebo živelné pohromy. Ale většina z nich nepřežila zásah lidí, kterým byl klášterní život trnem v oku…

Opatství Floreffe bylo založeno jako druhé v pořadí. V roce 1121 putoval sv. Norbert z Kolína do Prémontré a setkal se s Gottfriedem, hrabětem z Namuru, který ho vzápětí požádal, aby v jedné jeho vesnici založil nový klášter.  Sám Norbert položil základní kámen a určil, aby opatství neslo název Flos Mariae – Květiny Panny Marie. Klášter byl hojně navštěvován jako poutní místo, neboť získal od svých bratří, kteří odešli do Svaté země, úlomek Kristova kříže. Ani tato vzácná relikvie neuchránila klášter od zrušení za Francouzské revoluce. Po roce 1801 zřídil v biskup v Namuru v bývalém klášteře kněžský seminář.

Klášter sv. Michala v Antverpách vznikl v roce 1124 poté, co zde sv. Norbert úspěšně kázal proti místním kacířům. Biskup Burchard s důvěrou předal bratřím kostel sv. archanděla Michaela, kolem kterého vznikl nový klášter. Od začátku měl velkou prestiž, sloužil velmi často jako ubytovna pro královské návštěvy, bydlel zde třeba car Petr Veliký, král Ferdinand Španělský nebo král Ludvík XV. při svých návštěvách města Antverpy. Ani tento klášter neměl proti francouzským „revolucionářům“ šanci. V roce 1796 byl zrušen, následně využíván jako skladiště nebo jako telegrafní stanice. Za bombardování Antverp v roce 1945 byl natolik poškozen, že bylo rozhodnuto o jeho demolici.

 Opatství v Laonu bylo založeno u staršího kostela sv. Martina, který pocházel už z 10. století. Svatý Norbert sem roku 1124 přivedl dvanáct řeholníků z mateřského kláštera v Prémontré. Od roku 1230 vlastnil klášter relikvii – paži sv. Vavřince, a stal se tak významným poutním místem. Během Francouzské revoluce bylo opatství zkonfiskováno a z kláštera se stal hotel.

V současnosti sídlí ve starobylých prostorách místní nemocnice a knihovna.

Klášter Ursberg byl prvním svého druhu v jižním Německu. Založený byl roku 1125 a zasvěcený sv. Petrovi a sv. Janu Evangelistovi. Během prvních sta let své existence se zasloužil o založení dalších 6 dceřinných klášterů v okolí. Původně románský kostel byl přestavěn do velkolepé barokní podoby. Z doby románské se zachoval kříž (Kalvárie) zavěšený dnes pod vítězným obloukem kostela. Během tzv. sekularizace Bavorska byl klášter zrušen, byl zde např. zemský soud, až roku 1883 připadl nově vzniklé komunitě františkánů, kteří zde dnes provozují domov pro tělesně postižené.

Ale všude to nedopadlo tak smutně, několik klášterů, které založil ještě sv. Norbert, dodnes funguje:

Klášter Roggenburg osídlili v roce 1126 bratři z kláštera Ursberg. V roce 1802 byli sice vystěhováni, ale v roce 1982 se opět vrátili sice do skromnějších prostor, ale úspěšně navazují na dlouhou historii svého kláštera.

  Založení Kláštera v Tongerlo nedaleko Antverp si vyžádal roku 1130 místní šlechtic, který do něj i vstoupil jako laický bratr. Dnes v něm žije přes 50 premonstrátů, kteří se věnují pastoraci ve farnostech v okolí.

  Opatství Averbode založené v roce 1134 v Belgii mělo také dramatický osud, po zrušení roku 1797 byl zde klášterní život obnoven přesně 700 let po založení kláštera, roku 1834. Význam kláštera vzrostl po založení Bratrstva Nejsvětějšího Srdce, které zde funguje dodnes. Bratrstvo tisklo pro svou potřebu tisíce brožurek, letáků, časopisů a knih, stalo se nejvýznamnějším zaměstnavatelem v regionu, založilo i místní mlékárnu i banku. Působila zde škola, knihovna a společenské centrum. V největším rozkvětu patřilo ke klášteru 242 řeholníků! Po roce 1945 nastal sice úpadek, ale klášterní život se zde už udržel. Dnes v klášteře žije a pracuje 45 řeholníků.

Příště: Premonstráti přicházejí do naší země.

SVATÍ PREMONSTRÁTI 

Svatý Evermod (svátek 17. února)

  Narodil se v Belgii kolem roku 1100. O jeho mládí nic moc nevíme. Když mu bylo asi 20 let, potkal se v Cambrai se svatým Norbertem a byl nadšen jeho kázáním. Okamžitě se rozhodl se k Norbertovi připojit a změnit svůj dosavadní život. Následoval ho do Prémontré a stal se jeho nejlepším přítelem. Doprovázel ho na všech jeho cestách a byl s ním i v den jeho smrti, která ho velmi sklíčila. Vedl pak postupně několik klášterů. Při svém působení v Magdeburgu založil odtud další čtyři kláštery řádu.

  V roce 1154 byl Evermod jmenován prvním biskupem nově založené diecéze Ratzenburg. Podle vzoru svého učitele, svatého Norberta, žil také on i v biskupské hodnosti jako prostý řeholník, obklopený komunitou 13 bratří. Jako biskup byl především známý svojí apoštolskou horlivostí při obrácení pohanských Lužických Srbů, se kterými si do té doby žádný duchovní nevěděl moc rady. Je proto někdy nazýván „Světlem Saska“. Byl pověstný svým smyslem pro spravedlnost, zasazoval se o zlepšení života nejen svých kněží, ale třeba také vězňů ratzenburského hraběte.

Evermod zemřel 17. února 1178 v pověsti svatosti. 

ODKAZ SVĚTCŮ

Rosenthal bei Kamenz

  Poutní místo Rosenthal najdeme v Sasku, v oblasti obývané Lužickými Srby, o jejich christianizaci se zasloužil svatý biskup Evermod.

Podle legendy jel kdysi místní pán, Lucian ze Zerny, na koni a zjevila se před ním záhadná žena v bílém oděvu. I když se za ní vydal tryskem, nemohl ji dohonit, ale sledoval ji tak dlouho, než mu zmizela u osamělé lípy. Když vzhlédl, spatřil ve větvích stromu obraz Panny Marie, obklopený zlatou září. Nechal proto na tom místě postavit dřevěnou kapli.

Brzy se k místu začala konat procesí a poutě, jejich konání podporoval i ženský cisterciácký klášter v Marienstern, pod který oblast patřila. Kolem roku 1480 byla do kaple umístěna dřevěná socha Panny Marie s Ježíškem, již záhy uctívaná jako zázračná. Madonu z Rosenthalu poznáme podle toho, že má na hlavě věnec z růží a Ježíšek drží v ruce hrušku.

Po rozdělení církve v 16. století poutní místo významně přispělo k zachování katolické víry v této oblasti. Největší poutě se konaly v 17. a 18. století, z Horní i Dolní Lužice, ale také z Čech a celého Saska, o pomoc sem dokonce chodili prosit i mnozí luteráni. Malý poutní kostel z roku 1537 byl zvětšen po návalu poutníků v roce 1680, kteří sem přišli prosit o zastavení epidemie moru, již tři roky sužující zemi.  Kostel sice v roce 1945 zcela vyhořel, ale byl rychle znovu restaurován. Při požáru se zázračné sošce Panny Marie nic nestalo. O poutní místo se až do roku 2006 starala malá komunita cisterciáckých mnichů, kteří byli v roce 1945 vyhnáni ze kláštera v Oseku.

Poutě k Panně Marii a zázračnému pramenu se konají dodnes, přicházejí sem zejména lidé s onemocněním očí a také manželské páry, kterým se nedaří počít dítě. Mohutné poutě ze všech stran přicházejí na svátek Navštívení Panny Marie, Narození Panny Marie a o Letnicích (pouť na koních).

Zprávy a oznámení

  Svěcení hromniček bude v neděli 7. února při mši svaté v Nýřanech a v Heřmanově Huti.

  V sobotu 6. února bude mše svatá v kapli sv. Anny v Pňovanech od 15. 00 hod.

  Popeleční středa 17. února 2021, mše svatá s udělováním popelce od 17. 00 hod. v Nýřanech.

  První neděle postní 21. února 2021, mše svatá s udělováním popelce v Nýřanech v 9. 00 hod. V Heřmanově Huti bude popelec udělován na 2. neděli postní.

  Tříkrálová sbírka 2021 vynesla ve Farnosti Nýřany celkem 48.624,-Kč. Ve statických pokladničkách se sešlo: v Nýřanech 23.410,-Kč, v Heřmanově Huti 22.800,- Kč, v Plešnicích 1.287,- a v Pňovanech 1.127,-Kč.

  Ve Farnosti Nýřany se v roce 2020 konalo celkem 19 křtů a 17 pohřbů.

  Od února 2021 bude P. Robert Jasiuliewicz sloužit pravidelně nedělní bohoslužby střídavě v Nýřanech a v Heřmanově Huti.

  Diecézní charita v Plzni prosí o darování stanů, spacáků, dek nebo karimatek pro lidi bez domova. Máte-li doma něco ještě použitelného, přineste do kostela v Nýřanech (odvezeme do charitního skladu).

NAHLÉDNUTÍ DO FARNÍCH KRONIK

Kronika fary Budětice

1898

  V měsíci březnu vystavil farář svým nákladem novou pumpu dolejší a z ní nový vodovod do stájí, a také vystavěl nové chlívky pro vepřový dobytek. V měsíci dubnu pořídil farář novou mensu oltářní na oltář sv. Jana Nepomuckého, neboť ta stará byla již úplně zetlelá. Také nechal natřít ostatní oltáře. O osadnících svých dle dosavadních poznatků říci mohu, že mezi nimi panuje závist a z ní pocházejí pomluvy, hádky a soudy. Vcelku převládá sobeckost, upřímných a obětavých osadníků jest málo, velmi málo!

1903

  V tomto roce nastalo houfné stěhování z osady naší (hlavně z Vlkovic) do Ameriky. Na 20 osob opustilo svou vlast a hledá štěstí za mořem.

  Na jaře projevily se v našem kraji nemoci jak mezi dětmi, tak mezi dospělými. U dětí kašel zajíkavý a u dospělých chřipka. Jaro též vyznačovalo se i hroznými větry, které snesly i kříž z věže kostelní, poškodily střechy i stromy lesní. Koncem srpna shořela veliká část obce Hradešic, i fara. Farář budětický při pracech zachraňovacích na faře byl by málem uhořel, spadl na něj strop.

1904

  Tento rok neblaze proslul i v krajině naší hrozným suchem, jež nemělo pamětníka. Obilí nemohlo ani dozráti, stromoví trpělo hrozně. Přes stále stíhající nás pohromy živelné, jeví se u lidu zdejšího stále větší záliba v „soudech“. Zvláště ve Lhotě téměř epidemicky řádí. Pro několik bídných halířů začínají lidé nákladné soudní procesy a hynou hmotně i mravně. Káže-li se proti tomu, vyhýbají se pak kostelu, anebo faráři nadávají.

1907

  Před volbami do zemského sněmu vyvinul se ruch ne ale politický, nýbrž špinavé štvaní. Jako kandidát svolal jsem 6 schůzí, zvláště bouřlivé byly v Chanovicích a Hrádku. Přišel jsem k přesvědčení, že kde žije kněz s osadou v nedobré vůli, hnutí katolické je pohřbeno. Shromáždil jsem při vší té špíně, jíž na mě metali agrárníci a socínkové ve svém tisku i pomluvou, celkem 1040 hlasů proti 1400 odpůrcovým. V ničemnosti vynikli zvláště naši národní učitelé! Jsou socialisté, agrárníci, pokrokovci, všecko a zas nic. Tj. bez přesvědčení a vyšší snahy. Ideálem jest jim: vyšší služné, méně hodin vyučovacích, dobré pivo, doutník a pěkné děvče. Reprezentanti nové doby, bez víry a mravů.

1917

  Dne 12. dubna 1912 presentován jsem byl na faru v Buděticích já, P. Jakub Ludvík, dříve farář v Rábí. 3. září 1917 zrekvírován byl velký zvon z roku 1651. Vojáci, bylo jich sedm, vybourali okno ve věži proti hrobce a shodili zvon na hřbitov, který, ač bylo sucho a na tvrdou pěšinu spadnul, hluboko se zabořil, aniž by se byl poškodil. Bylo smutku a pláče při snímání zvonů.

  Také v tomto roce opraveny byly varhany Vunšem ze Sušice. Byl zde přes týden a žádal za opravu 445 korun. Ale chtěl to v naturáliích, protože nic koupiti nelze. I shledalo se po osadě něco přes 400 kg obilí, něco mléka a vajec, s čímž se spokojil. Bylo však z toho veliké vyšetřování, protože všechno obilí bylo pro stát zabaveno a nesmělo se volně s ním nakládati. Konečně po zdlouhavém vyšetřování odsouzen byl okresním hejtmanstvím farář k pokutě 1000 korun nebo 10 neděl vězení, varhanář Vunš k pokutě 200 korun nebo 2 neděle vězení. Podán byl ovšem protest a vše vyřízeno až v roce 1919, nikdo nic neplatil.

1926

  Konečně mohlo být přistoupeno k zakoupení nových zvonů, na které se vybíralo od roku 1921. Všechny příspěvky uveřejňovány byly ve Farním věstníku, který od roku 1922 vychází. Zvony ulila firma Herold z Chomutova dva a stály celkem 11. 964 Korun. Posvěcení nových zvonů vykonáno bylo 18. července. Zvony byly umístěny na faře, vezeny byly z fary na ověnčeném voze s průvodem družiček, za doprovodu hudby a přítomných kněží a nepřehledného zástupu věřících. Nejprve jsme jeli k velkému kříži před kostelem, tam zpívána píseň o zvonech s průvodem hudby, a předneseny proslovy. Slavnostní řeč o zvonech vykonal k patrnému dojmutí všech pan děkan Josef Brož z Nezamyslic. Po kázání vykonal obřad posvěcení zvonů a poté byly zvony za zvuků naší národní hymny dopraveny na své místo ve věži. Zatím bylo v kostele požehnání s chvalozpěvem „Tebe, Bože, chválíme.“ Ku konci ozval se nejprve zbylý zvon a po něm jednotlivě i nové.

ROZHOVORY S PROFESOREM KOLÁŘEM

(z knihy rozhovorů Labyrint pohybu)

Pro život a pro to, abychom porozuměli sobě, své nemoci a spoustě jiných věcí, je nesmírně důležité, abychom se naučili číst sami sebe a také prostor, v němž se pohybujeme. Své smysly bychom měli všemožnými způsoby stále bystřit. Bohužel nedostatek pohybu, počítače a mobily nám je, na rozdíl od pohybu, oslabují. Z psaní SMS zpráv nám možná za několik generací víc povyroste palec, ale zato nám zdegenerují ostatní smysly.

Vezmete-li do ruky poslepu tužku, jste schopni hmatem rozpoznat, jak je velká a těžká, jaký má tvar. Špičkový golfista Tiger Woods rozezná i milimetrový rozdíl v délce svých golfových holí.

Tenista Djokovič rozliší váhu rakety s přesností na dva gramy, a když s ní zaklepe o ruku, ví přesně, jak silně je vypletená. Když dáte Jágrovi deset hokejek, spolehlivě poslepu oddělí ty horší, a okamžitě po vyjetí na led rozpozná, kdo mu brousil brusle. 

Také sluchové informace jsou pro pohyb důležité. Třeba přední tenisté s nimi pracují velmi detailně. Jakmile slyší odraz míčku od rakety, už podle toho nastavují svůj pohyb. Při hokeji zase hráč díky sluchu ví, co se děje za ním nebo vedle něj, takže ví, kam nahrát nebo se vyhne hrozící srážce se soupeřem.

Poruchy motoriky nemusí být jen vrozené, lze je získat pohybovou deprivací, nedostatkem přirozeného pohybu. Děti dnes bohužel nemají tolik pohybové aktivity ani pohybové rozmanitosti, při kterých by mohli své funkce rozvíjet. Fakt, že dávají přednost sezení u počítačů, je velmi alarmující.

Člověk musí dorůst k tomu, že výkon někdy bolí. Učení i práce bolí, nejen sport. Vydržet u skript do tří do rána nebo chodit do práce den co den, to se taky musíte naučit. Myslím, že řada mladých lidí, kteří tak nějak prolézají životem, by i pracovala, jenže jakmile je to zabolí, přestanou a nemají motivačně po ruce nic, co by je k tomu přinutilo. Jakmile si však začnu ulevovat do prostoru, kde mě to pouze baví a nebolí, hodně v životě ztrácím. V dnešní době nadbytku se ale bohužel motivace k překonávání sám sebe hodně oslabuje.

MOUDROST VÝCHODNÍ LITERATURY

Řehoř bar Hebraeus (1226-1286)

Syrský vzdělanec se smyslem pro humor

  Pocházel pravděpodobně z židovské rodiny, proto přízvisko „Hebraeus“. Při křtu dostal jméno Jan, při svěcení na biskupa přijal jméno Řehoř.

  Byl metropolitou syrské církve v Mezopotámii, proslul jako všestranný vzdělanec, podává cenné informace o dávných syrských autorech, jejichž díla ve své době shromáždil. Je autorem syrské gramatiky, sepsal Dějiny církve i Dějiny světské. Jeho filosofické a vědecké spisy, ve kterých shrnul učenost své doby, dlouho tvořily základ veškerého vzdělání. Jeho komentáře ke knihám Starého a Nového zákona jsou vydávány dodnes.

  Ale nebyl to žádný suchar. Celý život sbíral anekdoty, vyprávění, vtipné příhody, na sklonku života je shrnul do nevelkého spisu, který nazval „Odstrčení starosti“. Později bylo dílko vydáváno pod názvem „Kniha kratochvilných vyprávění“. Pod tímto titulem vyšla knížka i v češtině.

  Řehoř chtěl shromáždit různá vyprávění bez ohledu na jejich zaměření nebo původ. Tyto drobné příběhy měli lidem dát jiskřičku veselí v nejistých a neveselých dobách turecké nadvlády. Každý si měl najít to, co ho baví, co ho zajímá, každý si mohl odnést z těchto veselých vyprávění nějaké varování nebo poučení pro svůj život.

Kapitola pátá: Výroky křesťanských poustevníků

  Jednou vyšli na poušť filosofové, aby pokoušeli poustevníky. Řekli jednomu ze starců na poušti: „Oč více děláte než my? My se přece také, a více než vy, postíme a modlíme a bdíme a odříkáme si a očišťujeme se a vzděláváme se.“ Poustevník odpověděl: „My jenom chráníme svou mysl před diskusemi, protože naše mysl je zcela zaměřena na rozhovor s Bohem.“

  Otec Antonios řekl: „Jako umírá ryba vytažená z vody, tak umírá i poustevník, který opustil svou celu.“

  Jeden z bratří poustevníků byl tak dokonalý, že se s ním přátelila i divoká zvířata. Když to uviděl jeden z Otců, řekl mu: „Jestliže se chceš stát opravdu dokonalým, seber se a jdi do kláštera k bratřím a žij tam s nimi. A poznáš, že bydlet s bratřími je mnohem těžší než bydlet se zvířaty.“

Řehoř bar Hebraeus: Kratochvilná vyprávění.

ROZJÍMÁNÍ NAD KŘESŤANSKÝMI SYMBOLY

Ryba

  V dobách pronásledování církve v římské říši byl symbol ryby často používán jako tajné znamení mezi křesťany. Jednoduchý nákres ryby označoval například místa, kde bydlel nějaký křesťan (a kam tedy bylo možné se v případě nebezpečí uchýlit), místa, kde se konaly tajné křesťanské bohoslužby nebo setkání, rybou se také označovaly hrobky věřících křesťanů.

Jak si toto znamení našlo cestu do církve, není úplně jasné. Nejčastější vysvětlení vychází z řeckého slova ICHTHYS, které znamená RYBA. Jednotlivá písmena (v řečtině) označují: I=Ježíš (Iésús), CH=Kristus (Christos), TH=Boží (Theú), Y=Syn (Hyjos), S=Spasitel (Sótér). Označit sebe nebo své obydlí rybou tedy znamenalo, že se člověk hlásí k Ježíši Kristu, který je Božím Synem a Spasitelem světa.

 Křest vodou, praktikovaný ponořením do rané církve, vytvořil paralelu mezi rybami a obrácenými křesťany. Teolog druhého století Tertulián to vyjádřil takto: „My, malé ryby, po obrazu našeho ICHTHYS, Ježíše Krista, se rodíme ve vodě.“

  Před lety si začali mnozí křesťané dávat na svá auta nebo poštovní schránky jednoduchý symbol ryby. Dodnes jsou tyto nálepky někde vidět. Byla to taková trochu móda, takový „identifikační symbol“, aby o sobě věřící křesťané začali více vědět.

Ryba je symbolem tiché a odevzdané Ježíšovy oběti. Připomíná také vodu jako živel, ze kterého vychází život skrze znovuzrození ve křtu. Symbol ryby nám tedy má hlavně připomínat náš vlastní křest.

ROK SVATÉHO JOSEFA

Na začátku svého apoštolského listu nazvaného Patris corde, tedy Otcovským srdcem, vysvětluje papež František jeho účel a také důvod vyhlášení Roku svatého Josefa:

  „Účelem tohoto apoštolského listu je vzrůst lásky ke svatému Josefovi, tomuto velkému světci, a pobídka, abychom prosili o jeho přímluvu a napodobovali jeho ctnosti a jeho rozlet. Specifickým posláním svatých totiž není jen poskytování zázraků a milostí, nýbrž přímluva za nás před Bohem, jako to činili už Abraham a Mojžíš. Svatí pomáhají všem věřícím ke svatosti a k úsilí o dokonalost ve svém stavu. Jejich život je konkrétní důkaz, že je možné žít podle evangelia.“

  V listu vyjmenovává hlavní ctnosti Pěstouna Páně: byl to a stále je milovaný, citlivý, poslušný, přívětivý, odvážný pracující otec.

Papež Lev XIII. vydal v roce 1889 encykliku „Quamquam pluries“ o oddanosti svatému Josefovi, ve které vyzdvihuje pokoru svatého Josefa, který ač královské krve a ochránce Nejsvětější Panny, prožil svůj život v pilné řemeslné práci. Práce dělníka není tedy nic potupného ani hanebného. Všichni, kdo se živí prací vlastních rukou, měli by mít dobré srdce a žít spravedlivý život.

U příležitosti 50. výročí vydal papež Benedikt XV. list „Bonum sane“ v roce 1920, ve kterém vyzval biskupy, aby podporovali úctu ke svatému Josefovi, a také vyzval všechny pracující muže, aby následovali příklad svatého Josefa, aby se řídili příkladem Svaté Rodiny, ve které vládla harmonie, čistota a věrnost.

MODLITBA PAPEŽE FRANTIŠKA KE SVATÉMU JOSEFOVI:

Buď zdráv, ochránce Vykupitele,

a snoubenče Panny Marie.

Tobě Bůh svěřil svého Syna,

v tebe doufala Maria.

S tebou se Kristus stal člověkem.

Svatý Josefe, ukaž se otcem i nám,

veď nás cestou života.

Vypros nám milost, milosrdenství a odvahu,

a braň nás před vším zlem. Amen.

ZE STARÝCH CESTOPISŮ

Daniel Vetter – Islandia

O ostrově Islandu a jeho náboženství

  Ostrov tento vskutku jméno své má z jazyku německého od slovíčka Eiss, tj. od ledu, jehož tam veliká hojnost bývá z příčiny zimy náramně veliké. Nejen pak příčinou zim ukrutných ledovce se jim tam dělají, ale často i z Grunlandu (Grónska) množství ledu silní větrové po moři jim přihánějí. Dostávají se tam někdy s tím ledem i bílí medvědi.

  Živností tak mnohých a rozličných jako u nás, na tom ostrově nemají. Přední jejich živností jest rybářství, užívají k tomu udice, častokrát v malé chvíli plnou loďku ryb nachytají, s nimi domů přijedou, k sušení je připraví a na bidla a provazy okolo svých domů věšejí, takže jim od větru a slunce pěkně usychají. Druhá živnost jest jejich dobytek, kterého hojně mají a je velmi pěkný. Mají mnoho krav a volů, také množství ovec s velkými rohy, a z těch rohů lžíce a jiné věci vyrábějí. Když nashromáždí mnoho másla, ryb a špeku, tehdy ke kupcům jedou, kteří v mnoha lodích k nim z Englandu i Němec přijíždějí, a od nich si berou peníze, chléb, pivo, víno, med, nádoby dřevěné i měděné, plátno, provazy i obuv, a mnoho dalších věcí, neb toho všeho v zemi nemají.

  Náboženství již mnoho let jsou Islandeři křesťanského a nyní lutheránského. Mají mezi sebou dva biskupy, které sobě z jiných kněží, jichž nemálo mají, vyvolují, a je ve velké vážnosti mají. Těch biskupů povinnost jest, každého roku všechny kněze, kteří k jeho diecézi náleží, nejméně jednou navštíviti, jak kdo v povolání svém pilný jest, a jemu, co je zapotřebí, opatřiti a zaříditi.

Kněží malou práci mají s kázáním, neboť kázání svá mají dávno připravená a vytištěná v knize. Takže kněz jen knihu vezme a čte, co již bylo zhotoveno. A kdyby to tak nečinili, nechtěli by je lidé slyšeti, nýbrž byli by kněží v podezření, že ne to, co Duch svatý skrze předky jejich jim již připravil, ale ze svého rozumu a hlavy, třeba i něco scestného jim mluví.

  Kostely, do nichž se k službám Božím scházejí a shromažďují, mají ve větším díle pod zemí vystavené, jakož i domy své. Při modlitbách svých mají ve zvyku na zvony tlouct, mnozí i v pláč propukají, a tím způsobem jako kající se ukazují. Při užívání Večeře Páně způsob nám neobyčejný zachovávají. Po kolenách (zvlášť pohlaví ženské) až k oltáři lezou, přilezouc k němu, okolo něho, jak dlouzí jsou se položí na zem. A potom přijmouc požehnání, odtud stejným způsobem odcházejí.

  Okolo Islandu spatřiti se může mnoho ryb divných a velikých. Obzvláště velrybové jsou hodni spatření, je jich tam veliké množství, velikých a náramně hrozných, kteří s velkým hlukem a hřmotem po moři se procházejí, většinou dva nebo tři pospolu jdou. Často až k lodím přicházejí, vedle nich plavou, vystrčí hřbet svůj a půl oka z vody a pilně na loď a lidi na ní hledí. Lodím žádné překážky nečiní, pokud se jim žádná příčina nedává, jinak zle by bylo, kdyby drážděním k hněvu popuzeni byli. Proto, když se objeví, všichni střílení i křiku zanechají, a jim všelijakými pěknými a oulisnými slovy lahodit musejí.

  Menší velrybové dostávají se někdy vzedmutím moře do zátok islanderských. Potom, když zase moře podle svého zvyku ustupuje, a oni tam zůstanou, ihned od lidí, kteří se ze všech stran sbíhají, ubiti bývají. Maso jejich ku pokrmu způsobné není, ale sádla veliké množství se z nich získává. Kostí jejich nemálo je na Islandu ke spatření, z nich Islandeři stoličky a lavice dělají.

A JEŠTĚ PŘÍBĚH NA ZÁVĚR

Král a jeho dva služebníci

  Král přijal dva nové služebníky. Jako chytrý a obezřetný panovník chtěl vědět, jakou mají povahu, přál si vyzkoušet jejich věrnost a spolehlivost. Přikázal tedy, že se mají oba dostavit do jeho komnat, a rozprávěl s nimi, aby je lépe poznal. Potom jednoho z nich poslal pro něco do kuchyně.

   Když se muž vzdálil, začal se král vyptávat toho druhého služebníka na vše možné. Obratně pak převedl řeč na toho, který odešel.

  „Ten tvůj přítel mi připadá velmi závistivý,“ pravil král. „Myslím, že je také prolhaný a věrolomný.“

  Služebník odpověděl:

  „Ale já ho znám jen jako upřímného, věrného a čestného člověka.“

  Král pokračoval:

  „On se o tobě tak laskavě nevyjadřuje. Tvrdí, že nemáš dobrou povahu.“

  „Nevyčítal bych mu to. Každý má nějaké chyby a kdo jiný by je mohl lépe vidět než jeho přítel?“

  Tak a podobně laskavě mluvil služebník krále.

  První služebník se vrátil z kuchyně a král ho vyzval, aby usedl hned vedle trůnu. Nato poslal zase toho druhého pryč z místnosti.

  Obrátil se na prvního služebníka a začal mluvit o tom, že o něm jeho přítel nepěkně mluvil, zatímco byl pryč.

  „Tvrdí,“ pravil král, „že jsi pokrytecký a nepoctivý člověk.“

  Služebník zrudl hněvem a zvolal:

  „Obelhal vás, můj králi! On sám je pokrytec! Od prvního dne jsem o jeho upřímnosti pochyboval! Tváří se přívětivě, ale přitom neznám prohnanějšího člověka…“

  „To stačí!“ přerušil ho král. „Už vím, který z vás mi bude věrněji sloužit.“

Úsměvy a moudrost Persie.