ÚVODNÍK - VEDLEJŠÍ PRODUKTY

  Každá činnost s sebou přináší nějaké ty „vedlejší produkty“. Dokonce i Tříkrálová sbírka. Jejím hlavním účelem je nepochybně vybrat od dobrých lidí co nejvíce peněz. To se vcelku daří, každým rokem je výtěžek sbírky větší a větší, takže i naše pomoc potřebným je účinnější. Ale tato akce má i své vedlejší produkty.

  Tím nejhezčím bývá radost dětí – koledníků. Jásají už při oblékání kostýmů a korun, když pak zmalujeme černého krále, když padne první mince do pokladničky. Když poprvé napíší na dveře K+M+B+. Dobrá nálada je zpravidla neopouští ani po čtyřech hodinách koledování.

  Dalším důležitým vedlejším produktem je výchova dárců. Trvá většinou několik let, než si lidé zvyknou na to, že hned na začátku roku přijdou nějací koledníci loudit jejich peníze. Postupem času se ale situace zlepšuje. Odmítavé a někdy až zlé reakce v prvních letech se mění ve vstřícné až radostné čekání na zpívající děti (ony jsou totiž opravdu roztomilé).

  Kapitola sama pro sebe je výchova rodičů. Někteří mají za to, že půjčením dětí na koledu splnili svou povinnost a nechápou, proč by měli ještě dávat nějaké peníze. Teprve až údiv a zklamání v očích vlastních dětí – koledníků je přiměje vyndat z kapsy aspoň pár korun, a hodit je do pokladny.

  Někdy se ovšem setkáváme s reakcí, která opravdu vyvede z míry. V jedné obci pán sice přispěl, ale rezolutně malému králi zakázal, aby mu pomaloval dřevěná vrata. Vzhledem k jejich stavu a stáří to zřejmě nebyla starost o vrata, spíše o to, aby se nikdo další nedozvěděl, že něco dal na charitu. V jiné obci se mladá paní zdráhala přispět, neboť se dozvěděla, že „vybíráme na Ugandu“. Samozřejmě si to spletla s Paraguayí, kde opravdu máme „adoptované dítě“, ale i po vysvětlení omylu měla námitky, že chce, aby její peníze zůstaly u nás v republice. Školní docházka a chudoba dětí v jiných zemích ji prý nezajímá. Po slibu, že právě její stokoruna půjde na Domov svatého Aloise v Plzni, ji konečně dala do pokladny, a mohli jsme pokračovat.

  Zaražené děti o zážitku chvíli vášnivě diskutovaly (jim kupodivu nebylo divné, že vybírají na děti kdesi v cizině), nakonec z toho vyvodily heslo, které se smíchem vykřikovaly až do konce obchůzky: „Vybíráme na Ugandu!“

Tak díky všem, kdo přispěli, ať už s radostí, nebo tak trochu z donucení!

SVATÍ NA ÚNOR

Ctihodná Mlada (svátek 8. února)

  Mlada Přemyslovna byla nejmladší ze čtyř dětí českého knížete Boleslava I., narodila se kolem roku 930. Dostalo se jí skvělého vzdělání, byla totiž od malička určena pro církevní dráhu. Kolem roku 966 byla vyslána svým otcem do Říma, aby tam vyjednala zřízení nového biskupství v Praze. Její poslání bylo úspěšné, papež Jan XIII. žádosti vyhověl.

Mlada v Římě vstoupila do benediktinského kláštera sv. Anežky, kde pobývala asi dva roky, poté se i se skupinou sester – benediktinek vrátila do Prahy. Už jako abatyše s novým jménem Marie, posvěcená přímo od Jeho Svatosti papeže.

  Její bratr Boleslav II. tak mohl zřídit nejen pražské biskupství, ale také první klášter na území českých zemí, klášter benediktinek u kostela sv. Jiří na Hradčanech, jehož vedení se Mlada (abatyše Marie) ihned ujala.

Kosmas ve své Kronice české z roku 1125 píše: Mlada byla panna Bohu zaslíbená, v svatém Písmu vzdělaná, křesťanskému náboženství oddaná, pokorou nadaná, v hovoru líbezná, k chudým a sirotkům štědrá příznivkyně a veškerou poctivostí mravů ozdobená.

  Přesné datum úmrtí abatyše Mlady neznáme. Nejčastěji se uvádí 8. únor roku 994. V pověsti svatosti byla pohřbena v kapli sv. Anny v klášterním kostele sv. Jiří. Nikdy nebyla oficiálně svatořečena, proto se pro ni užívá titul „ctihodná“.

Je patronkou vyslanců, diplomatů a studujících dívek.

ODKAZ NAŠICH SVĚTCŮ

Pasionál abatyše Kunhuty

  Baziliku sv. Jiří založil na Hradčanech kníže Vratislav I. roku 921 jako místo posledního odpočinku českých panovníků. Vysvěcena byla o 4 roky později za vlády knížete Václava, který sem nechal pohřbít svou babičku Ludmilu, první českou mučednici. Klášter při kostele založil Václavův synovec, Boleslav II., a uvedl sem svou sestru Mladu jako první abatyši. Od svého založení byl klášter pod přímou patronací a ochranou českého panovníka, velmi často se stávaly jeho abatyšemi příslušnice přemyslovského královského rodu.

  Za abatyše Žofie vzniká v roce 1294 při klášteře skriptorium – písárna rukopisů, ve které se překládaly například modlitební texty a žalmy do češtiny.   V roce 1302 se abatyší Svatojiřského kláštera stává Kunhuta, dcera krále Přemysla Otakara II., která v mládí vstoupila do kláštera klarisek, pak byla provdána za mazovského knížete, nakonec se vrátila do rodné Prahy a její bratr Václav II. využil svého práva patrona a ustanovil ji abatyší právě u sv. Jiří (abatyše Žofie byla donucena abdikovat, ale po smrti Kunhuty roku 1321 se do svého úřadu vrátila).

  Na pokyn abatyše Kunhuty byl vytvořen mimořádný rukopis, dnes nazývaný Pasionál abatyše Kunhuty. Na pergamenu psaný latinský rukopis obsahuje pět duchovních textů inspirovaných postními a velikonočními událostmi. Řadí se mezi nejvýznamnější duchovní texty své doby v Evropě.

Nejstarší text je Podobenství o nepřemoženém rytíři (kterým je míněn samozřejmě Kristus), následují dvě velikonoční básně o Panně Marii, dále pašijové kázání papeže Lva, a nakonec Pláč Máří Magdalény. Na rukopisu se podílel svatojiřský kanovník Beneš, který je autorem několika veršovaných textů, a hlavně autorem iluminací, které dosahují pozoruhodné kvality a zobrazují scény z divadelních pašijí, jak se hrály v té době v klášteře sv. Jiří. Ostatní texty sestavil dominikán Kolda z Koldic.

Pasionál byl dokončen až po Kunhutině smrti, v roce 1321.

Roku 2005 byl rukopis prohlášen národní kulturní památkou.

ROZHOVORY POD VĚŽÍ

(z knihy rozhovorů s knězem, psychiatrem a učitelem Maxem Kašparů)

O manželství, rodině a dětech

  Zbavme se tradované a falešné představy, že na krizi v rodinách existuje jeden mustr, jedna šablona, jedna rada vyklepaná z psychologova rukávu. Bůh, na rozdíl od továren, tvoří lidské originály, nikoliv sériové výrobky. Originální muž na jedné a originální žena na druhé straně vytvoří jako manželé originální domácnost. Od těch druhých se neliší tím, co jedí a pijí, ani tím, kde nakupují a kde tankují benzín, ale liší se vnitřním duchem domácnosti a duchem rodičovství, stylem výchovy dětí a životním směřováním. Všechny rodiny mohou mít to horizontální společné, liší se tím vertikálním.

  Pravidlo říká: co dítě slyší od rodičů, to ho informuje, co dítě u rodičů vidí, to ho formuje. Tedy to, co slyší ve výchově, je dobré, ale to, co u rodičů vidí, je nenahraditelné. Když otec poučuje syna o tom, že se nesmí lhát, je to marné, pokud je syn denně svědkem toho, že otec toto pravidlo vesele porušuje.

  Manželství bych přirovnal ke studiu. Před svatbou je třeba se vzdělávat a takovou vysokou školou by měla být vlastní rodina. Svatba je vlastně promoce a vzdělávání po ní má kontinuálně pokračovat. Tam už se ale učíme z vlastních chyb. Po svatbě musíme vykonat manželskou atestaci.

  Dnešní společnost pohrdá manželstvím, zejména „papír o manželství“ považuje za něco zcela zbytečného. Musejí třeba vojáci, soudci, kněží nebo lékaři skládat veřejně slib a dostat na svoji novou a zodpovědnou funkci „papír“? Nemohli by ti všichni sloužit u vojska, soudu nebo v nemocnici i bez „toho papíru“? K odpovědi ať si dojde každý sám.

V rodinách chybí řád. Již ve středověku platilo: „Zachovej řád a řád zachová tebe.“ Je tedy jedno, kdo zdravý řád nastaví, ale není jedno, kdo ho porušuje. Ať jde o rodiče nebo děti. Odevzdat dětem řád je jedním z velikých úkolů i darů rodičů.

Chybění řádu je nejčastější chybou ve výchově dětí. Moderní matky považují život v nějaké řádu za omezování svobody svých dětí a současně jako nezdravé zasahování do jejich osobní integrity. Doporučoval bych, aby byly matky méně moderní. Druhou chybu vidím v nedostatku času, který rodiče věnují svým dětem. Kromě řádu a věnovaného času mi chybí v dnešních rodinách přirozená láska. Je nahrazena tou, kterou nazýváme „láska podmíněná“.

Zprávy a oznámení

Výtěžek Tříkrálové sbírky ve Farnosti Nýřany (94. 527,-) bude poslán v rámci Adopce na dálku na školné dívce v Indii a dívce v Paraguayi (celkem 12.000,- Kč). Zbytek bude odevzdán Domovu sv. Aloise v Plzni.

Celkem se v České republice vybralo 127 milionů Kč. V plzeňské diecézi se vybralo téměř 6 milionů Kč. Město Touškov 23. 537,- Kč, Dolní Bělá 48. 112,- Kč, Chotěšov 62. 841,- Kč, Stříbro 57. 226,- Kč.

Od února 2020 dojde ke změně v pořádku bohoslužeb. Vždy ve středu bude nově mše svatá ráno v 7. 45 hod.

V sobotu 1. února a v neděli 2. února 2020 se bude konat svěcení hromniček při pravidelné mši svaté.

Ve středu 26. února 2020 začíná Postní doba. Udělování popelce bude v Nýřanech na Popeleční středu (je přikázán přísný půst od masa), a pak na První neděli postní ve Zbůchu, Pňovanech, Nýřanech a Heřmanově Huti.

Mše svatá v kapli sv. Anny v Pňovanech bude v sobotu 29. února 2020 od 15. 00 hod.

MOUDROST CÍRKEVNÍCH OTCŮ

15. část – KRISTUS CHUDÝ V CHUDÝCH

z homilie sv. Jana Zlatoústého

Proto, když udělujeme almužnu, se chovejme tak, jako bychom ji dávali samotnému Kristu. Musíme přece více věřit jeho slovům než svému zraku. Když vidíš chudého, vzpomeň si na jeho slova, která tě ujišťují, že to on je sycen.

I když nevidíme Krista, pod těmito vnějšími znaky žebrá a přijímá almužnu on. Bouříš se nad slovy, že Kristus žebrá? Měl by ses raději bouřit nad tím, že mu nedáváš, když žebrá.

Jsme tak da­lece nevděční, že věříme ve zlato, ve své služebníky, muly a koně a že zanedbáváme svého Spasitele, kte­rý obchází nahý od dveří ke dveřím, který stojí dlouho, dlouho na rozcestích a nastavuje svou ruku. A my se na něj díváme často s nedůvěrou. A přece se těmto strastem podrobuje pro nás.

On schválně trpí hladem, aby tě nasytil, chodí nahý, aby tě přioděl nesmrtelností. Ty mu ale ze svého nedáváš nic. Ze svých ša­tů, z nichž jedny žerou červi a druhé, zavřené v truhlách, ti působí jenom zbytečné starosti. A zatím on, jenž ti dal toto a vše ostatní, chodí nahý.

NA MINUTU S TOMÁŠEM KEMPENSKÝM

(Z knihy Následování Krista)

  Buď bdělý a snaživý v Boží službě, horlivě se snaž o duchovní pokrok, neboť zakrátko obdržíš odměnu za svou námahu. Za to, že se budeš nyní trochu lopotit, dojdeš mnohého pokoje, a dokonce trvalé radosti.

  Zůstaneš-li věrný a horlivý ve svých skutcích, nepochybně i Bůh bude věrný a štědrý v odměně. Uchovej si dobrou pevnou naději, že dosáhneš vítězné palmy, ale nesmíš si být příliš jist, abys nezlenivěl nebo nezpyšněl.

  Mnohé lidi zdržuje od duchovního pokroku a od horlivosti v nápravě jedna věc: strach z obtíží čili příliš namáhavý boj. A naopak nejvíce pokračují ve ctnostech především ti, kdo se snaží tím statečněji překonávat právě to, co je jim těžké a nepříjemné.

  Pamatuj vždy na konec a na to, že ztracený čas se nevrátí. Bez péče a úsilí nikdy nezískáš ctnosti. Jakmile začneš vlažnět, začne být s tebou zle. Jestliže se však oddáš horlivosti, dojdeš velkého pokoje a v práci pocítíš ulehčení dík Boží milosti.

  Když dospěje člověk až k tomu, že si nehledá útěchu u žádného tvora, teprve tehdy začne dokonale poznávat Boha. A také teprve tehdy bude opravdu spokojen, ať se přihodí cokoliv. Tehdy se nebude ani z velkých věcí radovat, ani pro malé rmoutit. Ale odevzdá se zcela s důvěrou Bohu, který je pro něj ve všem vším.

  Je větší námahou odporovat špatným sklonům a vášním než pracovat tělesně v potu tváře. Kdo se nevaruje malých poklesků, znenáhla upadá do větších. Vždy se večer zaraduješ, když jsi užitečně strávil den.

ROK BIBLE

POKRAČUJTE ČETBOU PŘÍBĚHU

(Kniha Ester, Kniha Rút a Kniha Júdit)

  Každý má rád příběhy, dobře se čtou, občas jsou i napínavé, nejlepší je, když i dobře končí. Příběhy jsou nejlepším zdrojem poučení už pro děti, ale i pro dospělé. Proto také v Písmu svatém najdeme několik čtivých a poučných příběhů. Mohou to být příběhy vložené do jinak obtížných historických textů, anebo samostatné knihy, které tvoří uzavřený celek a uvádí nás do reality různých historických období.

  Každý biblický příběh má stejný účel:  povzbudit ve víře v jediného Boha, aby člověk nezoufal v žádné situaci, i když se zdá téměř beznadějná, ale spolehl se na jeho všemohoucnost a milosrdenství, které bývá blíž, než si myslíme.

Představíme si tři biblické knihy o třech různých ženách, které žily v různých dobách a na různých místech. Příběhy jsou to poměrně krátké a srozumitelné (zvláště pokud si dáme tu práci a přečteme si i úvody k jednotlivým knihám). Všechny tři ženy spojuje jedno – svým životem a jednáním zasáhly do dějin izraelského národa. Lépe řečeno: jejich prostřednictvím a skrze jejich život Hospodin zasáhl do dějin svého národa.

Nejstarší příběh obsahuje Kniha Rút. Odehrává se v době, kdy Izraelité ještě nemají krále, v čele národa stojí soudcové. Pohanská mladá žena Rút se rozhodne doprovodit svoji tchyni Noemi do její rodné země. Obě jsou vdovy, takže je vlastně nic nespojuje. Přesto Rút opouští svoji zemi, příbuzné, i náboženství a jde do pro ni neznámé izraelské země. Její oddanost, poslušnost i dobrota je odměněna měrou nevídanou. Stává se nejen manželkou dobrého a mocného muže, ale také prababičkou nejslavnějšího židovského krále – krále Davida.

Knihu Rút najdete hned za Knihou Soudců ve Starém Zákoně.

Kniha Júdit pravděpodobně nepopisuje skutečnou historickou událost, i když pracuje s historickými událostmi a postavami. Odehrává se v době velmi krušné pro izraelský národ, který je pod nadvládou babylónského krále. Město Betúlie je obleženo vojskem vojevůdce Holoferna a hrozí mu vyhladovění. Situace se zdá naprosto beznadějná, ale ve chvíli, kdy se jinak statečný velitel města rozhoduje vzdát se, zasahuje Bůh prostřednictvím dvou slabých žen – Júdit a její služebnice. Rafinovanost a možná i krutost jejich činu nemá čtenáře vyděsit (ostatně po dobytí města by si Holofernes nepočínal nijak shovívavě), spíše mu připomenout, že hlavní zbraní proti nepřátelům je vždy důvěra v Boha provázená modlitbou a postem.

Kniha Judit patří do „Deuterokanonických knih“ (které evangelíci nepovažují za pravé), proto ji najdete jen v katolických vydáních Bible.

V Knize Ester se seznámíme s perským královským dvorem a jeho někdy až zvláštními způsoby. Je to kniha delší než obě předchozí a také děj je poněkud komplikovaný, ale stojí za to si ji přečíst.

I tady vstupuje do dějin Hospodin prostřednictvím neznámé židovské dívky. Díky náhodě (nebo možná Božím řízením) se krásná Ester stává manželkou perského krále. Nikoliv proto, aby zbytek života strávila v hojnosti a radovánkách, ale aby zachránila svůj národ, který žije v Persii ve vyhnanství. Není to tak jednoduché, musí vsadit svůj vlastní život a naprosto se spolehnout na Boží pomoc.

Druhá kontrolní otázka: Jak se jmenoval hlavní královský rádce vystupující v knize Ester, a jak tento zloduch nakonec skončil?

Odpověď na minulou otázku: V Knize žalmů najdeme mnoho různých zvířat: lvy, býky, buvoly, laně, žáby vrabce, vlaštovky, ryby nebo i kobylky.

ROZJÍMÁNÍ NAD MODLITBAMI

Salve, Regina, Mater misericordiae…

  Modlitba „Zdrávas, Královno, Matko milosrdenství“ doprovází každého, kdo se modlí růženec, tato modlitba ho totiž vždy zakončuje. Je to vůbec taková „finální“ (zakončovací) modlitba. Krásně a vhodně totiž shrnuje všechny naše prosby i chvály, které přednášíme Hospodinu. Řeholníci a kněží ji zpívají na závěr modlitby breviáře každý den, velmi často je také slyšet na konci mariánských pobožností nebo na konci našeho pozemského života – zpívá se nad hrobem na konci pohřebních obřadů.

  Za autora modlitby je považován velký mariánský ctitel, benediktinský řeholník a učenec, opat Heřman z Reichenau. Byl synem hraběte z Altshausenu, ale již v sedmi letech i před výrazné tělesné postižení (jezdil na vozíčku a skoro nemluvil) vstoupil do kláštera, kde se věnoval studiu a vyučování historie, matematiky, astronomie i hudby. Zemřel ve svých 41 letech roku 1054. V benediktinském řádu je uctíván jako světec.

Jaroslav Durych o modlitbě „Salve Regina“ napsal:

Pohlédneme-li na obraz Panny Marie, cítíme v sobě nutkání, abychom ji pozdravili. Pannu Marii, Matku Boha a Spasitele, jako bytost nejkrásnější a nejsladší, vyvýšenou nade všechny lidi, chceme pozdraviti způsobem, který by projevoval jak naši radost a lásku, tak i naši úctu.

Nejsprávnější a nejvýstižnější pozdrav máme zanechaný v modlitbě „Zdrávas, Královno!“. Je to z lidských pozdravů ten nejlepší. Vidíme ji jako Královnu svrchovanou, jako bytost nade všemi tvory nejvznešenější. Pozdrav ten můžeme pronášeti v radosti i soužení, v lásce i ve zmatku mysli, vždy s dobrou platností, poněvadž do těch dvou slov můžeme vždy vložiti všechno, co zrovna máme na srdci.

„Zdrávas, Královno!“ - tato slova jsou dosti krátká, ale dosti mocná, stačí, aby unesla naši duši, která se jich zachytí.

LIDOVÁ ZBOŽNOST NA POKRAČOVÁNÍ

Doba předpostní

  V době postní (od Popeleční středy) se připravujeme na Velikonoce. Dříve se lidé připravovali i na samotnou dobu postní. Sloužila k tomu tzv. Doba předpostní, tedy tři neděle před Popeleční středou. Nazývaly se: neděle Devítník (devět týdnů před Velikonocemi), první neděle po Devítníku a druhá neděle po Devítníku. Letos připadla neděle Devítník na 9. února (takže se to dobře pamatuje).

  Kdo se chce tedy dobře připravit na svatou dobu postní, může použít texty pobožností, které se konaly každou neděli odpoledne. Do kostela se opravdu v neděli chodilo dvakrát – ráno na mši svatou a odpoledne na pobožnost s kázáním a svátostným požehnáním. V současnosti by už asi mnoho lidí dvakrát nepřišlo, ale můžeme poklidné odpoledne po nedělním obědě využít ke krátkému rozjímání a k modlitbě.

V Římě se od začátku doby předpostní konala zvláštní shromáždění, každou neděli vždy u jedné významné římské baziliky.

Neděle Devítník byla mimo jiné dnem, kdy byli voleni katechumeni, kteří měli být o Velikonocích pokřtěni, tedy noví dělníci na vinici Páně. V ten den bylo shromáždění v bazilice sv. Vavřince před hradbami. Bazilika je hlavním chrámem jeruzalémského patriarchy, je v ní pohřben jáhen a mučedník sv. Vavřinec.

V neděli první po Devítníku slyšíme podobenství o rozsévači, ukazuje překážky, které stojí v cestě pravému obrácení a pokání – nestálost, zatvrzelost srdce nebo přílišné starosti o věci světské. Křesťané se setkali v bazilice sv. Pavla za hradbami. Ta je postavena nad místem smrti a hrobem svatého apoštola Pavla.

V neděli druhé po Devítníku obrací církev naši pozornost k našemu vykoupení, k tomu, jenž léčí slepotu tělesnou i duchovní. Shromáždění církevní obce se konalo v bazilice sv. Petra. Byla postavená na hrobě apoštola Petra, prvního papeže.

První neděle postní se slavila v papežské bazilice sv. Jana Křtitele v Lateráně, kterou nechal vybudovat v roce 313 císař Konstantin.

PŘÍRUČKA LIDOVÉ ZBOŽNOSTI

NEDĚLE DEVÍTNÍK

Verš žalmu k rozjímání:

Z hlubin volám k tobě, Hospodine, Pane, vyslyš hlas můj.

Modlitba:

Dobrotivý Ježíši, ty ustavičně najímáš ústy svých zástupců dělníky na svou vinici, a nás nehodné nabádáš k plnění křesťanských povinností. Posiluj nás svou milostí, abychom ti ochotně sloužili, své povinnosti svědomitě konali, a jednou dosáhli odměny věčné na nebesích. Jenž žiješ a kraluješ na věky věků. Amen.

PRVNÍ NEDĚLE PO DEVÍTNÍKU

Verš k rozjímání:

Vyšel rozsévač, aby rozséval, a některá zrna padla na dobrou zem.

Modlitba:

Všemohoucí Bože, snažně tě prosíme, abys nám dopřál důstojně ti sloužit. Naprav srdce naše, aby se stalo dobrou půdou, ve které tvé pravdy hluboce zakoření, a přináší hojný užitek. Jenž žiješ a kraluješ na věky věků. Amen.

DRUHÁ NEDĚLE PO DEVÍTNÍKU

Verš k rozjímání:

Plesejte Hospodinu všechny země, služte Pánu s radostí.

Modlitba:

Božský Spasiteli, který ses u Jericha smiloval nad slepým žebrákem, uděl i nám milosti, abychom utrpení, které na nás sesíláš, statečně snášeli, zlé náklonnosti přemáhali a nenechali se svést příkladem zlých lidí, abychom jednou získali blaženost věčnou. Jenž žiješ a kraluješ na věky věků. Amen.

PRVNÍ NEDĚLE POSTNÍ

Verš k rozjímání:

V popelu a rouchu žíněném posťme se a plačme před Pánem.

Modlitba:

Obrať nás k sobě, Bože, Spasiteli náš, aby nám čtyřicetidenní půst prospěl, abychom kázeň, kterou projevujeme tělem, také upřímně vykonávali svou myslí. Skrze Krista, Pána našeho. Amen.

A JEŠTĚ PŘÍBĚH NA ZÁVĚR

Několik příběhů z Ugandy

  Uganda byla první africkou zemí, ve které začala Česká katolická charita pomáhat. Od roku 2001 zde funguje Adopce na dálku, v roce 2006 byla vybudována nemocnice pro nejchudší oblast kolem Viktoriina jezera, od roku 2010 funguje ve vesnici Kitula nová škola, a pro starší děti je určeno odborné učiliště, které učí děti z převážně zemědělských rodin řemeslné dovednosti, která je v budoucnu uživí.

Příběh paní Robinah

Paní Robinah spolu s manželem vychovává šest dětí. V rámci projektu Adopce na dálku se zúčastnila několika kurzů pro dospělé, kde se naučila vyrábět věci, které dál může prodávat – mýdla, šampóny nebo sandály. Pilně se zdokonalovala, takže nyní může své výrobky prodávat v malém krámku, kde pracuje i její manžel a starší děti. Ty mladší mohou díky výdělku celé rodiny chodit pravidelně do školy.

Příběh dívky Josephine

Josephine vstoupila do programu Adopce poměrně pozdě, bylo jí už 16 let. Předtím žila s babičkou a dvěma sestrami ve velmi chudých podmínkách, obývaly chatrč, kde byly pouze rohože na spaní, nádobí a kanystr na vodu. Josephine se chopila šance a vystudovala pedagogickou fakultu. Stala se učitelkou ve škole, kam dříve chodila, stará se o nemocnou babičku a svým sestrám může zaplatit školné.

Příběh paní Margaret

  Matka pěti dětí obdělává, jako všechny její sousedky, malé políčko, které musí uživit celou její rodinu. Aby měla na školné pro své děti, zúčastnila se kurzu pro dospělé, které pořádalo odborné učiliště sv. Karla Lwangy. Na něm se spolu s dalšími 60 lidmi naučila vařit a péct atraktivní občerstvení pro nejrůznější akce – svatby, křtiny, nebo kulturní akce. Pokud se jí v živnosti bude dařit, mohla by koupit svým dětem občas i nějaké maso k obědu…

STÁLE JSOU NA SVĚTĚ LIDÉ, KTEŘÍ JSOU NA TOM MNOHEM HŮŘE NEŽ MY, K NIM SMĚŘUJE NAŠE POMOC. TŘEBA I DO UGANDY.