ÚVODNÍK - A NEJVĚTŠÍ ZE VŠEHO JE LÁSKA…

       Osudy, radosti a starosti vesnického faráře 19. století popsal ve svém (z velké části autobiografickém) románu „Holoubek“ spisovatel a kněz Jindřich Šimon Baar. Hlavní hrdina je v jednu chvíli na své faře stižen mrtvicí a dostává se k nebeské bráně. Tam je jemně a zároveň přísně pokárán, že přišel do nebeského království s prázdnýma rukama, a je poslán zpět na zem, aby to napravil.

Když je pak zanedlouho ke svému Stvořiteli povolán podruhé, ptá se ho svatý Petr, co si s sebou tentokrát přinesl. Farář Holoubek rozevře dlaně a v nich září čistá bílá perla. „To je krása!“ zvolá obdivně nebeský klíčník. „Takto září jen láska!“

       Každý člověk touží milovat a také touží být milován. Lásku chceme nejen přijímat, ale i rozdávat. Stojíme o to, aby nás měl někdo rád. Stojíme o to projevit lásku, kterou v sobě máme, protože Bůh nás takto stvořil.

       Ale jak nám připomíná apoštol Pavel, kde je domýšlivost, závist nebo vlastní prospěch, tam není opravdová láska. V opravdové lásce musí být naopak trpělivost, obětavost, oddanost a pokora. Když se snažíme udělat druhému radost a radujeme se z jeho radosti, to je opravdová láska. Milovat někoho znamená v podstatě totéž jako být k němu laskavý.

       Náš pan farář na pohřbech často říká, že nejdůležitější v životě nebožtíka nebylo to, jak dlouho žil, kolik peněz vydělal, jak velké okurky vypěstoval, kolik domů postavil, nebo jak úspěšný byl v zaměstnání. Nic z toho nám totiž u nebeské brány nebude nic platné. Jediné, co si skutečně vezmeme s sebou, je láska, kterou jsme rozdali. A také láska, kterou jsme s čistým srdcem přijali od druhých. Nejdůležitější tedy je, kolik laskavosti jsme druhému prokázali a neptali se, co za to dostaneme, nebo jestli se nám to někdy vrátí.

REPORTÁŽ NA ÚVOD

100 dní Kostelní knihovny v Jezné

V kostele Nejsvětější Trojice v Jezné funguje už několik měsíců knihovna duchovní literatury. Otevřeno je vždy v neděli od 15 do 17 hodin. Zatím se ani jednou nestalo, že by vůbec nikdo nepřišel. Pravda, žádné velké zástupy nechodí, ale v průměru přijde za ty dvě hodiny 5 lidí.

Většinu z nich přivede zvědavost. Monumentální kostel v malé vesničce je láká svojí „nedobytností“. Celé dny je samozřejmě zavřený, takže každá příležitost nakouknout do jeho interiéru se hodí.

První, kdo si půjčil knihu, byla malá holčička, která si chtěla přečíst o plzeňských strašidlech. Hned druhou neděli si přišla pro jinou literaturu, protože se prý po večerním čtení bála usnout. Není divu…        

Její maminka si při té příležitosti půjčila knihu, o které něco slyšela, ale už jí nemohla sehnat. Babička si o týden později přišla pro nějaké čtení, protože se na chatě začala nudit. Mladá slečna si odnesla knih hned několik, protože moc ráda čte a něco takového o Bibli v normální knihovně neviděla.

Návštěvníci, kteří přijdou cíleně, protože si o kostele něco našli na internetu, chtějí většinou vědět mnoho věcí. A tak se z knihovnice stává průvodkyně, která vykládá o historii i současnosti kostela, vysvětluje, odpovídá na otázky, rozdává obrázky, občas zahraje na varhany a také často jen naslouchá.

Druhou skupinou jsou cyklisté, kteří jedou kolem a náhodou zahlédnou otevřené dveře. Přibrzdí a jdou se podívat, i když to původně neměli v plánu a nejsou na to asi duševně připraveni. Do kostela proto vchází po špičkách, mluví šeptem, nic nechtějí vědět a po chvilce zase vyběhnou ven. 

Zvláštní skupinou jsou starousedlíci z okolních vesnic. Byli v tomto kostele sice pokřtěni, někteří i oddáni, ale od té doby do něj nevstoupili. Přijdou a vzpomínají, porovnávají, co se změnilo do doby, kdy tu byli naposledy (v průměru 50 let), vyprávějí, co jim utkvělo v paměti (průvod o Božím Těle nebo májové pobožnosti) a chtějí vědět, zda se bude opravovat omítka (nebude). Vůbec nejstarším návštěvníkem byl zatím 90letý pán, který byl jako malý chlapec z místní vesnice vyhnán a od té doby ji nenavštívil. Letos ale chtěl využít toho, že je na lázeňském pobytu ve Františkových Lázních a rozhodl se podniknout nedělní výlet a podívat se na kostel v Jezné alespoň zvenku. A byl velmi překvapený, že se může (náhodou?) podívat i dovnitř…   Všichni návštěvníci bez rozdílu jsou samozřejmě i nadále vítáni!

Zprávy a oznámení

       V pondělí 15. srpna v 17. 00 hod. mše svatá ze Slavnosti Nanebevzetí Panny Marie v kostele v Blatnici. Po mši svaté žehnání bylin a květin.

       V neděli 28. srpna 2022 v 10. 00 hod. mše svatá v kostele v Jezné.

       Poutní mše svatá ke sv. Vavřinci bude sloužena v Sulislavi v neděli 7. srpna 2022 od 10. 30 hod.

       Poutní mše svatá v klášterním kostele Nanebevzetí Panny Marie v Kladrubech u Stříbra bude sloužena v neděli 14. srpna 2022 v 11. 00 hod.

NAHLÉDNUTÍ DO FARNÍCH KRONIK

Kronika farnosti Kbel počtvrté

1939

       Ve čtvrtek 22. června 1939 o 3 hodině odpolední zemřel veledůstojný pán Josef Vaněk, konzistorní rada a osobní děkan ve Kbele. V neděli 25. června byly vykonány smuteční obřady ve Kbele, načež byl v Pánu zesnulý převezen do svého rodiště, do Malého Boru u Horažďovic. Jak ctěn a vážen byl od svých osadníků, dokazuje ta okolnost, že přes 100 osadníků doprovázelo ho až do jeho rodné obce.

       Od 1. srpna 1939 byl zde ustanoven řádným administrátorem kaplan přeštický, P. František Hlavín. Poměry jsou v této době téměř válečné. Veliká omezení v jídle, šatě a obuvi nás upozorňují, že žijeme ve válečné době, byť u nás válka ještě nevypukla. Za peníze se už toho málo dostane, jen na lístky. Hospodáři jsou povinni tři dny předem ohlásiti, že chtějí zabít krmníka, aby se to mohlo včas ohlásit okresnímu úřadu a ten pošle výběrčího, který vybere od hospodáře předepsanou dávku tuku. Hospodáři jsou dále povinni odváděti mléko a máslo. Jest dále dovoleno mlynářům semlíti na osobu jen 20 kg mouky.

1940

Prvního prosince 1940 ustanoven byl administrátorem ve Kbele P. Josef Jačka, do té doby farář v Sudetech. Dosavadní administrátor Josef Hlavín byl ustanoven na faru v Neurazech. Začátek zde byl velice obtížný, německá okupace na každého zle doléhala. Rekvizice byly na denním pořádku, takže se začalo nedostávat jak poživatin, tak textilií. Kupovati na černo bylo spojeno s velkým rizikem pokuty i ztráty svobody.

1942

       Dne 25. března přišli sem gestapáci a sebrali z věže všechny tři zvony, takže nám zůstal jen umíráček. Všechny intervence a prosby byly marné, že prý zvony nemají uměleckou ani historickou hodnotu. Zvony byly zašantročeny do Hamburku a o jejich osudu není zpráv.

1949

       Jak kostel, tak i fara potřebovaly důkladné opravy. Dne 16. června 1949 přišla tedy do Kbel na žádost duchovního správce komise, aby zjistila na místě potřebu oprav. Komise zjistila, že do kostela i do fary na mnoha místech hodně zatéká, takže krov je hodně prohnilý. Jednomyslně bylo usneseno, aby krov na faře byl celý sejmut a nahrazen novým materiálem. Místo poškozených tašek bude dán eternit na střechu.

       Po delším průtahu dostali jsme do Kbela také telefonní stanici, když již před rokem byla zřízena v Malinci. Naše linka je připojena přímo do Měčína a je na zdejší faře v přízemí, telefon obsluhuje dobrovolně farář. Začal fungovat 14. září a jak se zdá, bude často používán. Je to vymoženost, která se nedá penězi zaplatit, neboť ušetří se hlavně času a pak různých a často nepříhodných cest a i peněz.

1950

       Poněvadž stát zabral pro své účely všechen církevní majetek, a kněz by byl z dosavadní štoly za bohoslužby nemohl žíti, postaral se stát o hmotný blahobyt kněžstva podle služebních let. Ovšem musel každý kněz písemně slíbiti věrnost republice a zachovávání jejich zákonů.

1952

       Jakmile jsem se vrátil z nemocnice (dostal jsem trombózu do nohou), snažil jsem se, abychom dostali alespoň jeden nový zvon, protože nám zůstal jen umíráček. Konečně péčí biskupské konzistoře v českých Budějovicích dostali jsme jeden zvon z Eisendorfu jménem „Adolf“, vážící 130 kg. Ihned po přivezení byl zavěšen a poprvé se na něj zvonilo 28. března 1952.

       Poněvadž mnozí kněží i biskupové nechtěli složiti slib republice, byli odstraněni ze svých míst, mezi nimi i náš pan biskup Josef Hlouch, který byl donucen opustit svoji diecézi.

1960

       Důstojný pán Josef Jačka zemřel tiše na své faře ve Kbele 24. února 1955 v časných ranních hodinách. Dne 25. srpna 1960 ustanoven jsem byl administrátorem ve Kbele já, P. Karel Flossman, administrátor v Měčíně. Střechu kostela ve Kbele nalezl jsem ve velmi špatném stavu, na mnoha místech zatékalo, na jedné straně na kruchtě je dokonce spadlý strop. Na faře bydlí hospodyně po P. Jačkovi a dva lidé z místního JZD. Nedělní mše svatá je v 8 hodin ráno. V roce 1960 bylo 12 křtů, jedna svatba, 15 pohřbů a svatých přijímání za rok jen 50! V kostele hraje na varhany pan Hřebec, bývalý řídící učitel v Lukavici. Hraje také rád v Měčíně.

       Na Dušičky oznámil jsem, že bude mše svatá, jak tomu bylo vždy zvykem, i když to není neděle, a čekal jsem, jaká bude účast. Kostelník připravil sice všechno v kostele, ale omluvil se, že musí na pole, protože v JZD zrovna vrcholila sklizeň brambor. Ale lidí v kostele bylo více než 100.

PROMLUVY

Panna Maria na ikonách

       Ikony jsou a vždycky byly opravdovým oknem do nebe. Díky ikonám vidíme neviditelné a můžeme nahlédnout do krásy nebeského království.

       Podívejme se dnes na Pannu Marii z poutního místa Čiklava v Rumunsku a ukážeme si na ní, jakým způsobem k nám posvátné ikony mluví, jak jim máme porozumět.

Ikony zobrazující Přesvatou Bohorodičku jsou nejčastější a nejkrásnější.

Východní křesťané vždy vyobrazují Pannu Marii společně s Ježíšem Kristem, nikdy ne jako samostatnou osobu.

Ježíš má často postavu asi tříletého dítěte, má dětské oblečení, někdy si hraje třeba s jablkem, ale nenechme se mýlit, má také pohled Vládce – Pantokrátora.

Maria se většinou ke svému synu naklání, naslouchá mu, protože to je její základní postoj.

Je jakoby zahleděná do svého syna, projevuje mu svou mateřskou lásku a zároveň úctu, při pohledu na něj je ponořená do modlitby a rozjímání.

Maria nedrží Krista ve vřelém mateřském objetí, jako jiné matky drží své děti. Její postoj je spíše postojem posvátné bázně. Bohorodička si uvědomuje, že v jejích rukách je sám Bůh.

       Všimněte si také, že Matka ukazuje uctivě pravou rukou na svého syna, říká tím, že On je ten důležitý, protože v něm je spása, všechnu lásku máme čekat od něho, a také všechnu pomoc a útěchu.

       Týden po Nanebevzetí Panny Marie, tedy 22. srpna, slavíme svátek Korunování Panny Marie. Dám vám dnes domácí úkol. Jistě máte doma nějakou modlitební knížku. Zalistujte si v ní a připomeňte si modlitby oslavující Bohorodičku jako Královnu nebes, a zkuste se je po celý srpen každý den modlit:

Salve Regina – Zdrávas Královno…

Ave, Regina coelorum – Zdrávas, Královno nebe…

Regina coeli – Raduj se, Královno nebeská…

P. Petr Mecl.

MODLITBY K PANNĚ MARII KRÁLOVNĚ

ZDRÁVAS, KRÁLOVNO NEBE,

andělů sbory ctí tebe.

Zdráva buď, nebeská bráno,

z níž je světu Světlo dáno.

Plesej, Panno oslavená,

nade všechny vyvolená,

zdráva buď, Panno přečistá,

přimluv se za nás u Krista.

RADUJ SE, KRÁLOVNO NEBESKÁ, aleluja,

neboť Pán splnil slova svá, aleluja.

Z mrtvých vstal, Matko, Ježíš tvůj, aleluja,

u něho za nás oroduj, aleluja.

PAULÍNI

Misie paulínů v Kamerunu

       Ačkoliv mají paulíni svůj hlavní domov na Jasné Hoře, jsou už po mnoho let přítomní v desítkách dalších evropských zemí, ale také v Austrálii, v Americe a také na misiích v Africe. V Kamerunu slouží ve městech Ayos a Belabo.

Do Kamerunu se vydali na žádost arcibiskupa Lamberta van Heygena, který poprvé přijel do Jasné Hory v roce 1978. Byl překvapen, že je zde bílými věřícími uctívána Černá Madona a vzápětí požádal tehdejšího generála řádu, aby poslal několik otců do jeho diecéze v Kamerunu, aby tam vytvořili mariánskou svatyni s podobným charismatem. Kamerunský hierarcha přicházel na Jasnou Horu téměř každý rok, aby obnovil své pozvání a modlil se za jeho realizaci. Prosil, aby otcové paulíni vzali s sebou do Afriky Pannu Marii Čenstochovskou a pokusili se tam představit důstojnost Matky Boží, tím také důstojnost každé ženy, a vybudovat mariánskou svatyni jako centrum modlitby za mír a jednotu.

Matka Boží je velmi ctěna ve všech afrických zemích, africké ženy mají velmi blízko k obrazu Černé Madony, protože ji berou jako jednu z nich. Podle slov misionářů jsou kamerunští věřící spíše chudí lidé, žijící velmi často v hliněných chatrčích z klacků, lián, bláta a palmových listů. Navzdory své chudobě jsou velmi spontánní a otevření.

V diecézi Umzimkulu je paulínská základna v Centocow, což je zjednodušený název polské Čenstochové, proto se toto místo nazývá africká Čenstochová. Název mise byl dán s největší pravděpodobností proto, že peníze na nákup půdy pocházely od polské princezny a s největší pravděpodobností to byla blahoslavená Maria Teresa Ledóchowska, která pomáhala misiím v Africe.

Od roku 1991 působí paulínští otcové také mezi domorodým kmenem Zulu. Přivedl je sem z Jasné Hory místní biskup Gerard, když převzal diecézi Umzimkulu. Také on navštívil Čenstochovou a požádal o vyslání misionářů do své diecéze.

Plodem jejich působení jsou mimo jiné četná domorodá povolání ke kněžství právě v řádu svatého Pavla Poustevníka.

ČTRNÁCT POMOCNÍKŮ V NOUZI

Svatý Cyriak – svátek 8. srpna

       Svatý Cyriak (Kyriakus) je jedním z méně známých pomocníků v nouzi. Žil na konci 3. století, zemřel za velkého pronásledování císaře Diokleciána kolem roku 304.

       Cyriak byl jáhnem římské církve a spolu s několika přáteli, kteří byli horlivými křesťany, se snažili pomáhat odsouzeným křesťanům, kteří pracovali na stavbě Diokleciánových lázní nebo v dolech. Nosili jim jídlo, peníze i duchovní povzbuzení. To po čase vzbudilo podezření dozorců, kteří Cyriaka zatkli a císař jej pak nechal uvrhnout do vězení.

       Mezi vězni bylo několik slepých, které Cyriak svou modlitbou uzdravil. Pověst o tom se dostala až k císaři, který Cyriaka požádal, aby uzdravil jeho dceru Artemii z posedlosti. Artemia se skutečně uzdravila a císař pak nechal Cyriaka nějaký čas volně působit.

       Nakonec byl ale stejně zatčen, a protože odmítl obětovat pohanským bohům, byl mučen a nakonec sťat.

       Cyriak je patronem všech nuceně nasazených, pomocníkem při posedlosti a pokušení. Je také patronem Řádu křižovníků s červeným srdcem (neplést si s Křižovníky s červenou hvězdou!)

Svatý Cyriak je zobrazován jako mladý jáhen oblečený v dalmatice, často se spoutaným ďáblem nebo s mladou dívkou (uzdravenou Artemií).

        Křižovníci s červeným srdcem chtěli od svého založení v roce 1179 napodobovat příklad svatého Cyriaka, kterého si zvolili za svého patrona. Jejich hlavním posláním byla proto péče o nemocné ve špitálech a péče o poutníky v poutnických domech. Ve 13. století poslal papež cyriaky do tehdy pohanské Litvy, aby zde hlásali evangelium. Tam je také poznal král Přemysl Otakar II. a přivedl je do českých zemí.

       V Českém království se řád velmi rozmohl a působil zde až do roku 1783, kdy ho císař Josef II. zrušil. Nejdéle se cyriaci udrželi v Polsku, do roku 1832.

       Jedna z mála památek na Řád křižovníků s červeným srdcem u nás je kaple sv. Máří Magdalény, kterou bratři postavili na své vinici na Letné pro modlitby a pobožnosti pracujících vinařů a také vorařů, kteří v ní děkovali za šťastné proplutí až do Prahy. Dnes slouží starokatolické církvi.

TROCHU HUMORU NEUŠKODÍ

Murphyho zákony – Silniční provoz

Cesta tam trvá vždycky déle než cesta zpět.

Ať jedete na kole kudy chcete, vždycky je to do kopce a proti větru.

Nejdůležitější informace se nacházejí na té části mapy,

která je utržená.

Nikdo nedovede pořádně nadávat, dokud se nenaučí řídit.

Zelená konečně padne ve chvíli, kdy vypnete motor.

Řidič za vámi by rád jel o pět kilometrů v hodině rychleji.

Nejfrekventovanější silnice jsou vždy uzavřeny nejdéle.

Máte-li doma v záloze druhé autíčko,

porouchá se ve stejnou dobu, jako váš běžný vůz.

Pojistka auta se vztahuje na všechno kromě toho,

co se doopravdy stane.

V určitém okamžiku opravy auta

se z každého nářadí stává kladivo.

Jakmile se vám podaří dostat se z ucpaného jízdního pruhu,

dá se do pohybu.

Pustíte-li před sebe ze zdvořilosti jiný vůz,

pak vám obsadí poslední místo na parkovišti, kam jedete i vy.

ZVYKY A TRADICE

Čas poutí (1. část)

       Od 4. století putovali křesťané do Palestiny na místa spojená s životem Ježíše Krista. Po celých tisíc let se za pouť v pravém slova smyslu považovala výhradně návštěva Svaté země a Jeruzaléma. Po ovládnutí Palestiny muslimy se podmínky poutníků hodně zhoršily. Podle různých smluvních ujednání mohli sice křesťané dál navštěvovat posvátná místa, ale za vysoké poplatky a s velkým omezením. Vysoké náklady na pouť a nebezpečné cesty odradily mnoho poutníků, kteří začali od 13. století hledat nová poutní místa v Evropě.

Putovalo se zejména do Říma ke hrobům apoštolů Petra a Pavla, do Santiaga da Compostela k hrobu apoštola Jakuba, cílem poutníků byly i Cáchy, Mariazell v Rakousku, Loreto v Itálii, nebo Czenstochowa v Polsku.

Zlatou érou poutí se stala doba barokní. Zvláště jezuitský řád podporoval zbožné poutě na známá i méně známá místa. S ohledem na feudální vrchnost, která s nelibostí nesla, že její poddaní nepracují, ale někde si putují, se spíše začaly podporovat krátkodobé poutě do ne příliš vzdálených kostelů a kaplí.

 V Českých zemích byla situace podobná. Ojedinělé poutě se konaly již od počátku křesťanství v naší zemi, zejména ke hrobu svatého Václava v Praze a také do místa jeho mučednické smrti, do Staré Boleslavi. Mezi mariánskými svatyněmi vynikala Svatá Hora u Příbrami. Po třicetileté válce začali lidé hromadně putovat, často povzbuzováni svými duchovními. Protože poutních míst zas nebylo tolik, začala se budovat poutní místa nová, často na místě starých kaplí vyrostl velký kostel s křížovou cestou, loretou nebo Božím hrobem. Poutní areály zřizovaly nejen řeholní řády, ale také šlechtici, v určité době patřilo téměř ke společenské povinnosti mít na svém panství nějaké poutní místo.

Nejvíce jich bylo zasvěceno Panně Marii (Svatá Hora, Bohosudov, Kájov, Chlum sv. Máří, Svatý Hostýn, Svatý Kopeček…). Mezi světci byl oblíbený sv. Jan Nepomucký (Nepomuk), svatý Václav (Stará Boleslav), v hornických oblastech se konaly poutě ke sv. Prokopu nebo ke svaté Barboře. Na Moravě byl zase oblíbený patron vinařů, svatý Urban.

Zlatá éra poutí pak skončila roku 1786 výnosem císaře Josefa II., který dával přednost práci před modlitbami, a proto většinu poutí, poutních míst a procesí jednoduše zakázal…

LATINSKÁ DUCHOVNÍ POEZIE

JESU DULCIS MEMORIA

Když na Ježíše vzpomínám,

skutečnou radost v srdci mám,

však sladší je než vše, co znám,

když jeho blízkost prožívám.

Nic nelze zpívat vroucněji,

ani slyšet příjemněji,

na nic nemyslet raději

než Ježíše, mou naději.

Ježíši, jsi k litujícím

laskavý, také k prosícím,

jak dobrý jsi k hledajícím

a tebe nalézajícím.

Ježíši, potěšení srdcí,

prameni živý, světlo lidí,

větší než všechny radosti,

ale i všechny touhy.

Jazyk to není schopen říct,

ba ani písmo vyjádřit,

kdo zakusil, smí uvěřit,

co je to Krista v lásce mít.

Zrána s Marií u hrobu

Ježíše hledati budu

voláním srdce, nářkem svým,

zrakem ho hledat nemohu.

Markéta Koronthályová: Vexilla Regis.

ZE STARÝCH CESTOPISŮ

Cesta Jiřího Tektandera do Persie

Část první – Z Moskvy přes Astrachaň do Persie

       Dne 9. listopadu jsme s pomocí Boží šťastně dorazili do Moskvy. Byli jsme uvítáni velkým průvodem urozených a vážených Moskvanů, kteří nám přišli v ústrety na jednu míli cesty před město, a doprovodili nás do našeho příbytku, který byl krásně vyzdobený a připravený. Nesměli jsme však odtud vůbec vyjít, ani prohlédnout si město, nýbrž nás dali střežit. A vše, co bychom si chtěli koupit, nám dali přinést, takže nám vůbec nic nechybělo.

Poté, 27. listopadu, měl můj pán, císařský vyslanec, milostivé slyšení u velkoknížete Borise Fedoroviče (car Boris Godunov). Časně zrána mu před příbytek přivedli devět krásných ořů velmi pěkně postrojených. Jeden z nich měl nákladnou čabraku z rudého sametu vyšívanou zlatem, postroj celý pobitý stříbrem a posázený drahokamy. Ostatní koně, na nichž jsme jeli my, byli vyzdobeni poněkud méně, ale také skvostně.

Doprovodili nás až do paláce velkoknížete. Když jsme všichni pospolu vstoupili do audienční síně, stál proti dveřím trůn, vyvýšený na čtyřech stupních. Na něm seděl velkokníže se svým synem, se zlatou korunou, ve zlatém oděvu sahajícím mu až k nohám, v ruce držel černé žezlo pobité ryzím zlatem. Jeho syn také seděl, oděný v roucho z rysí kožešiny. Po obou stranách stáli dva hajduci se svými sekerami, oděni v bílý šat.

Když císařský vyslanec domluvil, povstal kníže a ptal se, jak se daří vznešenému římskému císaři Rudolfovi a jeho bratřím, a zda se těší dobrému zdraví. Na to vyslanec odpověděl, že Jeho císařská Milost je chvála Bohu svěží a zdráv. Pak nás milostivě propustili a doprovodili nás do našeho příbytku.

Asi za hodinu poté přišlo asi sto osob s pokrmy a rozmanitými nápoji z velkoknížecí tabule, a uctili nás jménem velkoknížete. Zůstali jsme po slyšení ještě čtyři týdny, protože se můj pán připravoval na cestu do Persie.

Tatarská země Nogaj je docela pustá a holá, bez vesnic a měst, rovná a plochá, je zde málo stromů i čerstvé vody, ta je většinou slaná a hořká. V Astrachani je mnoho solných studní a celá moskevská země je odtud zásobována solí. Obilí a jiných plodin se tu pěstuje velmi málo, Tataři se živí ze svých koní a ovcí, jichž pěstují velké množství. Jí koňské maso, pijí mléko kobyl a ovcí. Neznají chléb a stává se často, že když jsou zajati od Moskvanů, hodně jich zemře, než si zvyknou jej jíst. Nepotřebují žádné peníze, když něco chtějí, dávají kus za kus, a když přeci jen získají loupeží nějaké mince, ověšují jimi své ženy jako šperky.

 Domy Tatarů jsou umně vyrobeny z plsti a bavlny, podobné malému stanu. Jsou různé barvy a vozí je na vozech o dvou kolech s velbloudy. Když vypasou v okolí trávu, táhnou dál několik mil. Jeden prodává druhému, otec své děti nebo neplodné manželky, pán své poddané nebo zajatce za docela malý peníz. Tehdy v Astrachani v době drahoty bylo možné koupit Tatara za čtyři nebo pět zlatých. Já sám jsem na zpáteční cestě z Persie vykoupil jednoho zajatého křesťana jménem Fridrich, syna krejčího z města Glogow v Polsku. Byl před několika lety zajat Tatary v Uhrách a odvlečen, žil u těch tatarských lidí sedm let v nelidském tyranství. Svá knížata živí Tataři společně jeden po druhém a volí takového, který se statečně chová ve válce a nejednou zvítězí. Mohou mít také tolik žen, kolik jich uživí, rovněž je prodávají, když jsou neplodné. Vcelku je to velmi špatný a nevěrný lid…

Když už jsme byli připraveni na další cestu a loď a všechno potřebné k mořeplavbě bylo nachystáno, přišel za námi jeden polský šlechtic jménem Christoph Pawlowitzky, zběhlý v mnoha jazycích, kupec z Krakova, který chtěl cestovat zpátky do Polska. Ale nemohl by sám projít všemi městy, jen pokud by byl v nějakém poselstvu. I poprosil o pomoc mého pána, který se ho ujal, aby s námi mohl cestovat do Persie a potom zpět.

Na den svaté Máří Magdalény nasedli jsme na loď a vypluli přes Kaspické moře, které je široké přes 300 německých mil. Pluli jsme 31 dní a 8. srpna dospěli do Lenkoránu, města, které patří již Peršanům. Je to sice veselé a pěkné místo, ale velmi horké a pro blízkost moře zcela nezdravé. Na tom místě jsme museli zůstat deset týdnů ve velké bídě a nedostatku.

Příště: Konečně v Persii.

A JEŠTĚ PŘÍBĚH NA ZÁVĚR

Dárek od Zuzany

       Zuzana už několik týdnů trávila čas tím, že stopovala své bývalé spolužáky ze střední školy, aby je mohla pozvat na sraz po třiceti letech. Zvlášť na jednoho byla zvědavá, na Bedřicha, se kterým si ve škole výborně rozuměla, chodili spolu zpívat do kostelního sboru, stali se z nich nejlepší přátelé, ale pak se jejich cest rozešly. Třicet let se neviděli. Nedávno se dozvěděla, že je Bedřich těžce nemocný a chodí na dialýzu, jeho ledviny nepracovaly, jak by měly. Se zatajeným dechem vytočila jeho číslo, které měla na seznamu jako poslední. „To je báječné, že tě slyším!“ zajásal Bedřich. „Ten sraz si nenechám ujít.“ A pak se dlouho bavili o svých rodinách, o práci, o plánech do budoucnosti…

       Když Zuzana zavěsila, nemohla se zbavit bolesti, která jí svírala srdce. Není to spravedlivé, říkala si. Bedřich má přeci právo vidět svatbu svých dětí, vnoučata, žít se svou ženou ještě dlouhá léta. Najednou se rozhodla a znovu vytočila jeho číslo. „Podívej, Bedřichu,“ spustila hned, jak jí ozval. „Já vím, že jsi nemocný, a mám jednu ledvinu navíc, kterou bych ti mohla dát.“ Bedřich ztuhl překvapením. Léta jsem jí neviděl, nepromluvil jsem s ní ani slovo, a ona mi nabízí nový život, užasl v duchu.

       „Děkuji ti,“ řekl nakonec s dojetím, „ale to od tebe nemohu chtít.“

       „Nic ode mě nechceš, já ti to nabízím, a nedělám to jen pro tebe, ale pro tvoji rodinu. Dovol mi, abych ti pomohla.“

       Bedřich dlouho odmítal, ale nakonec se jeho stav zhoršil natolik, že na sraz spolužáků přijel na kolečkovém křesle. A pak konečně souhlasil.

       Zuzana okamžitě domluvila testy. Věděla, že existuje jen malá naděje, že bude vhodná jako dárce, ani mezi Bedřichovými příbuznými se nenašel nikdo takový. Když jí volali výsledky z laboratoře, bušilo jí srdce a skoro se nemohla nadechnout. „Neuvěřitelná shoda,“ řekl lékař. „Takhle blízko nebývají ani sourozenci. Můžeme operovat.“

       Když volala výsledek Bedřichovi, pomyslela si, tohle určitě zařídil Bůh, není to žádná náhoda, proto jsme se letos opět po letech setkali, protože jsme se měli setkat.

       Když poprvé po úspěšné transplantaci navštívila Bedřicha doma, stiskl jí ruku a oči se mu zalily slzami.

„Už je mi mnohem líp,“ řekl tiše. „Jak se děkuje za život?“

„Dávej pozor na moji ledvinu, a to bude stačit,“ odpověděla s úsměvem.

Slepičí polévka pro křesťanskou duši.