ÚVODNÍK - ANDĚL STRÁŽCE

  Úcta k andělům, kteří nás ochraňují, je ještě starší než úcta ke svatým. Provází věřící křesťany od prvního století, když anděl strážný vysvobodil apoštola Petra z žaláře. Zvláštní svátek andělů strážných se začal slavit v 15. století ve Španělsku, od roku 1608 papež povolil tento svátek v habsburské monarchii a roku 1670 byl svátek zaveden v celé církvi.

  Anděla strážného má jako svůj atribut skoro šedesát světců a světic. Svatý Rajmund pociťoval přítomnost svého anděla každé ráno, když se probouzel, svatého Václava viditelně doprovázeli andělé, svatého Izidora dokonce zastoupili při orání, když se světec vydal na bohoslužbu do kostela. Svatá Gema posílala prostřednictvím svého anděla dopisy svému zpovědníkovi, pro svatou Františku Římskou byl anděl strážný dobrým rádcem, který ji dokázal i přísně pokárat.

 Andělé strážní nás chrání, radí nám, napomínají nás, snaží se udržet na správné cestě. To mimochodem hezky znázorňují staré obrázky, na kterých krásný anděl bdí nad dětmi, které se pohybují těsně nad propastí, na ztrouchnivělé lávce nebo u hluboké tůně.

Mnoha lidem se tyto obrázky nelíbí, považují je za dětinské, naivní a nemoderní. Ale cožpak nejsme všichni děti Boha Otce a nejsme občas ve svých chybách nepoučitelní a znovu a znovu se vydáváme na nebezpečnou cestu, až k okraji propasti, nebo nám nehrozí utonutí v něčem hodně ošklivém?

 Nesmíme také zapomínat, že andělé jsou hlavně ti, kdo se spolu s námi modlí a chválí Boží velebnost. A tak se modleme nejen ke svému andělu strážci, ale také spolu s ním v každé liturgii, kterou slavíme.

  „Svatý, svatý, svatý Pán, Bůh zástupů! Nebe i země jsou plny tvé slávy! Hosana na výsostech!“

  „Na místě cherubů tajemně stůjme, a životodárné Trojici píseň zpívejme, odložme teď veškerou starost pozemskou!“

REPORTÁŽ NA ÚVOD

Jak jsme navštívili klášter v Plasích

  Jednoho zářijového dne vydali jsme se na pouť do cisterciáckého kláštera v nedalekých Plasích. Byl zde založen již roku 1144, tedy pouhých 46 let po založení samotného cisterciáckého řádu ve Francii. Ani starobylost kláštera ani jeho zásluhy o zúrodnění bažinaté krajiny na sever od Plzně ho nezachránilo před přísným okem Josefa II., který ho roku 1785 zrušil.

  Prohlídka kláštera zahrnuje dva základní okruhy, v tom prvním si prohlédnete budovu kláštera, dozvíte se něco o jeho historii, o cisterciáckém řádu a o způsobu života řeholníků. Druhý okruh vás zavede do klášterního kostela Nanebevzetí Panny Marie, který je otevřen po generální opravě.

  Budovou konventu nás provedla sympatická mladá slečna, která naštěstí nenasadila monotónní vysoký tón, typický snad pro všechny průvodce po hradech a zámcích. Mluvila kupodivu úplně normálně. Otevřela nám dveře do (nyní prázdné) klášterní kaple, do knihovny a čítárny, do lékárny i klášterní nemocnice, nahlédli jsme také do veliké jídelny a v klášterní šatně jsme si prohlédli bílá roucha cisterciáků. 

  Klášter stojí na bažině a zatím se nepropadl díky geniálnímu systému dřevěných sloupů ponořených do vody. „A proč stojí zrovna na bažině?“ Položila nám řečnickou otázku slečna průvodkyně, a vzápětí si na ni sama odpověděla. „Protože mniši dobře znali cenu úrodné půdy. Ani náhodou by je nenapadlo postavit si bydlení na poli, které mohli využít k obživě své i všech potřebných.“ Velká škoda, že tato moudrost už není v současnosti k vidění. Zato jsou k vidění domky a domečky rozlézající se stále více po bývalých polích a loukách…

  Následovala prohlídka klášterního kostela. Kostel je trochu utopený uprostřed    ostatních budov, slavný stavitel Santini Aichl totiž měl v plánu po dokončení budov kláštera postavit ještě nový velkolepý kostel se třemi kupolemi, ale císař Josef II. mu zrušením kláštera udělal čáru přes rozpočet.

  „Takže nám do dnešních dnů zůstal naštěstí kostel původní,“ pravila další slečna průvodkyně, která nám s nevšedním (až posvátným) nadšením ukazovala klášterní kostel a vysvětlovala, co, kdy, jak, pro koho a proč bylo v kostele vybudováno, vylepšeno, doplněno apod.

 Románský portál vytesaný nad vchodem, gotická architektura pozdvihující k nebi, barokní oltáře se sochami svatých – každá doba dodala do chrámu Páně ze sebe to nejlepší. Jen to moderní bohoslužebné vybavení se dnešní době moc nepovedlo, ale i tak klášter Plasy určitě stojí za návštěvu!

Zprávy a oznámení

V neděli 23. října 2022 bude mše svatá v kapli svaté Anny v Pňovanech v 10. 00 hod. Třetí výročí posvěcení kaple.

Posvěcení svíček,

 které budeme dávat na hroby nebo můžeme zapálit doma za ty, na které vzpomínáme, se bude konat při mši svaté:

V Nýřanech v pátek 28. října 2022 v 9. 00 hod. (svátek svatých apoštolů Šimona a Judy) a v úterý 1. listopadu v 16. 45 hod.

V Úlicích v sobotu 29. října 2022 v 15. 00 hod. (Bohoslužba za všechny zemřelé v kapli sv. Vavřince).

Slavnost všech svatých v úterý 1. listopadu 2022. Mše svatá bude také večer v 16. 45 hod.

Pobožnost za zemřelé na hřbitově:

JEZNÁ             úterý 1. listopadu 2022          15. 00 hod.

NÝŘANY                    středa 2. listopadu 2022         16. 00 hod.

Mše svatá v kostele sv. Prokopa                      17. 00 hod.

Od neděle 16. října 2022 můžete do krabičky na oltáři v Nýřanech dávat na kartičce napsaná jména zemřelých, za které se budeme modlit během pobožnosti na hřbitově v Nýřanech 2. listopadu 2022, a bude za ně sloužena mše svatá.

Setkání na faře v Nýřanech bude v pátek 7. října a 21. října 2022 po večerní mši svaté.

Misijní neděle je letos 23. října 2022. Sbírka na misie.

Změna času z letního na zimní bude ze soboty 29. 10. na neděli 30. 10. 2022. Od úterý 1. listopadu pak bude večerní mše svatá v Nýřanech začínat od 16. 45 hod.!

Svatováclavská sbírka na charitu činila 2. 920,- Kč. Pán Bůh zaplať!

P. Robert odjíždí na začátku listopadu na řádové exercicie. Ve farnosti tedy nebude od 3. listopadu do 12. listopadu. Proto v neděli 6. listopadu nebude mše svatá v Heřmanově Huti.

NAHLÉDNUTÍ DO FARNÍCH KRONIK

Kronika farnosti Sušice

1885

  Dne 18. prosince 1885 o půldruhé hodině odpoledne zesnul v Pánu veledůstojný pán, P. Matyáš Peter, děkan a biskupský notář, od roku 1844 věrně a horlivě účinkoval nejprve jako kaplan, později jako děkan na zdejší vinici Páně. Jeho přičiněním staly se mnohé opravy při zdejším děkanském chrámu svatého Václava, tak zvláště při kostele svatých Andělů strážných.

  Pisatel těchto řádků, P. Jan Thurnwald, narodil se v Sušici roku 1841. Působením velebného pána, P. Petera, byli rodičové jeho nuceni dáti ho na studie do Klatov, kde absolvoval gymnázium, a pak se věnoval studiu theologickému v semináři budějovickém. Naposledy jsem působil na faře v Eisenstrassu (Hojsova Stráž). Osada tato je snad v celé diecézi nejobtížnější. Skládá se ze samých jednotlivých hospodářství daleko od sebe položených a v zimě skoro nepřístupných. Zde k úplné spokojenosti svých představených působil jsem osm roků. Netoužil jsem nikdy po vyšších důstojnostech, byl jsem zcela spokojen se svou farou v Eisentrassu, ačkoliv horlivý Čech, byl jsem od místních Němců ctěn a vážen a nic mi nechybělo k živobytí. Asi dva dny před uplynutím konkurzu na děkanství sušické přišly ke mně moje dvě sestry a švagrová a hojnými prosbami a sliby na mě tak působily, že jsem se dal obměkčit a přihlášku o faru sušickou jsem podal panu vikáři do Nýrska.

  Kratičká jen doba uplynula a oznámeno mi bylo, abych do Sušice přijel a členům slavného zastupitelstva Královského města Sušice se představil. A jak se samo rozumí, jednoho každého jsem měl o jeho hlas poprositi… Bylo to zajisté peprné a skoro až ponižující choditi od domu k domu ke čtyřiceti členům zastupitelstva. Ale což platno!

  Při následné volbě jsem byl zvolen na tuto faru já, a 6. dubna 1886 jsem byl slavně uvítán obyvateli svého rodného města.

1895

  Dne 29. července o 9 hodině večer vypustil duši pan děkan Jan Thurnwald. Jak tu byl oblíben bylo vidět při pohřbu konaném 1. srpna, k němuž mimo nepřehledné davy osadníků, dostavilo se 45 kněží. Zemřel stár 54 let. Dne 6. listopadu 1895 byl jsem já, Matěj Frána, zvolen děkanem v královském městě Sušici.

1899

  Čeho se marně domáhali děkanové P. Petr a P. Turnwald, stalo se konečně za mě skutkem. Po dlouhém boji, který se slavným městským zastupitelstvem trval tři roky, byla konečně povolena oprava budovy děkanství nákladem 2000 zlatých, a sice: staré záchody u zadní stěny se přesunou na vhodnější místo, dřevěná pavlač se celá strhne a nahradí novou, severní křídlo, které nemělo obytných místností, se opraví a zřídí se dva nové pokoje, vymění se všechna vnitřní okna ve všech místnostech a hlavní dveře, opraví se starobylý štít a celá budova se nově natře.  

1900

  Zima, tj. mrazy i s vánicemi sněhovými, trvaly v měsíci lednu i v únoru 1900. Pak se oteplilo a dalo se po dosti přísné zimě očekávati příchod příjemného jara. Než tu ku konci března nastaly opět velké mrazy při velikých spoustách sněhových. Tím velmi utrpělo obilí, zvláště žito, takže muselo být většinou zaoráno.

  V létě v sousedním vikariátě Kašperskohorském odbývala se vikariátní biskupská vizitace, za tou příčinou přijela Jeho biskupská Milost, Martin Říha, do Sušice na nádraží, aby odtud jela dále do Hor Kašperských. Ačkoliv průjezd nebyl oficiálně ohlášen, stačilo moje pokynutí, a již městská rada v čele s panem purkmistrem Uhlem a za účasti místního duchovenstva a množství zbožného lidu a veliké množství družiček dostavili se na nádraží, aby milovaného arcipastýře pozdravili a doprovodili jej až na hranice města. Jeho Excelence dala za uvítání najevo svou spokojenost.

  Nově postavená škola ve Vošlovech byla dne 16. září slavně posvěcena důstojným panem vikářem Josefem Štěpánem za přítomnosti hraběcích manželů Chotkových z Volšov, duchovenstva sušického, c. k. hejtmana Pasovskýho a školního inspektora ze Strakonic.

  Kaple Svatých Andělů strážných byla opět velkým nákladem opravena, jak zvenku, tak uvnitř. Zvláště byla dlažba dřevěná nahrazena šamotkami, ambity byly vymalovány, hlavní kaple opravena a v chóru dána nová okna. Opravu prováděl pod vlastním dohledem pan Maštovský, zdejší měšťan, stála nakonec 675 zlatých.

1901

  Dne 4. dubna oznámila Jeho Excelence, biskup Martin Říha, konání biskupské vizitace ve vikariátu sušickém. Známo jest všeobecně, že nejstrašnější a nejbídnější jest cesta jízdná z kterékoliv strany do Albrechtce. Když nejdůstojnější pan biskup jel z Albrechtce do Nové Vsi, stala se nehoda. U kapličky Panny Marie Sedmibolestné splašil se jeden z koní povozu pana biskupa a vůz padal ze srázu. Všichni v něm byli by se jistě zabili, kdyby Boží Prozřetelnost je nezachránila. Celá stráň je posázená stromy, a o jeden z nich se zaklínilo kolo kočáru, takže dopadl jen pomálu a nikomu se nic, kromě leknutí, nestalo. Zaplať Bůh!

PROMLUVY

O andělech strážných

  Znáte biblickou Knihu Tobiáš? Skoro jako pohádka čte se ve Starém zákoně příběh mladíka Tobiáše, kterého provází anděl Rafael v lidské podobě, jak mu radil, vedl ho, pomáhal mu, jak ho Tobiáš ve všem poslechl a jak tím zahrnul sebe i své rodiče Božím požehnáním. Mohl by si někdo povzdechnout: no jo, tenkrát, to andělé lidem pomáhali, ale proč se takové věci nedějí dnes?

  A přece se dějí! I dnes se takové věci dějí. Stále nás každého provází anděl. Jenže my si těch vnuknutí moc nevšímáme. Vnímáme anděla strážného podle starých obrázků jako ochránce malých dětí, které se blíží k propasti nebo k rozvodněnému potoku… Ale mnohem víc než děti, děláme andělům strážným starosti my dospělí. Býváme mnohem horší než malé děti!

  Když dítě vidí hada, uteče, když se spálí o kamna, už se jich podruhé nedotkne, ale dospělí? K těm můžeme mluvit a mluvit, že je to hřích, že si ničí život nebo zdraví, že to špatně skončí, můžete jim všechno tisíckrát vysvětlovat, ale stejně to udělají znovu, znovu se řítí do neštěstí, znovu se spálí a nepoučí se. Být andělem strážným takových lidí musí být k uzoufání…

  „Tělo, svět, ďábla přemáhám…“ modlíme se v modlitbě k andělu strážci, abychom překonali pokušení. Co je to vlastně pokušení a proč je Bůh na své děti dopouští?

  Pokušení je zkouška ctnosti. Pokušením nám dává Bůh příležitost ukázat, co v nás vlastně je. Kormidelník ukáže, co umí, teprve za prudké bouře. Za jasného a klidného počasí může řídit loď i ten nejmladší plavčík. Pokušení je spasitelné leknutí, které nutí dítě vrhnout se rychle do náruče té nejmocnější Matky, anebo do ochrany toho nejlepšího a nejmocnějšího Otce. Pokušení je zkouška, která prověřuje, zda jsme se ve škole Boží něčemu naučili. Za pokušení se nemusíme stydět, pokušení ještě není hřích, koho má satan ve své moci, toho už nemusí pokoušet.

  A abychom lépe vzdorovali pokušení, dal nám Stvořitel stejného průvodce životem jako dal mladému Tobiáši. „Na tvá vnuknutí pozor dávám…“ modlíme se dále k andělu strážci. Často vzpomínají lidé, že jim cosi říkalo, aby tam nechodili, aby něco neudělali, aby někomu nevěřili. To nebylo cosi, ale kdosi – tvůj anděl. Jen se musíme snažit jeho varování poslechnout. Ptal se mě nedávno někdo: „Věříte opravdu, že je anděl strážný?“ Nejen, že věřím, ale také se k němu denně modlím a snažím se ho poslouchat, „když varuje a nebezpečí tuší“, abych, jak říká básník: „neprohrál snad chybným krokem se satanem vlastní duši.“  Amen.

P. František Novák, „arciděkan Šumavy“ (1984).

PAULÍNI - Komunita blahoslaveného Eusebia

  Mladý šlechtic Eusebius, zakladatel řádu paulínů, se od mládí vyznačoval velkou pokorou, láskou k Bohu a štědrostí vůči všem potřebným. Jakmile mohl, rozdal svůj majetek a odešel do samoty, aby žil poustevnickým životem, jak si vždycky přál.

Jednoho večera uviděl při modlitbě zvláštní jev: objevily se před ním malé ohnivé plamínky, které se šířily po poušti. Eusebius byl ohromen tím, co viděl a přemýšlel, co tento jev znamená. Náhle se plamínky spojily do jednoho ohně, který rozptýlil temnotu noci a naplnil světlem jeho poustevnu. Eusebius prosil Boha, aby mu toto vidění vysvětlil, a vzápětí uslyšel z nebes hlas, že tyto plameny označují poustevníky roztroušené na poušti, v budoucnu ale přinesou větší duchovní ovoce, pokud se shromáždí do mnišského společenství. Eusebius tedy shromáždil šest druhů poustevníků, kteří žili v jeho blízkosti, a postavili si na hoře Pilis kostel svatého Kříže a malý klášter.

Stalo se to roku 1250. O dvacet let později Eusebius v pověsti svatosti zemřel.

Komunita blahoslaveného Eusebia vznikla proto, aby svou modlitbou podporovala Řád svatého Pavla Poustevníka a všechny jeho činnosti. Spojuje hlavně rodiče, sourozence, přátele a příznivce paulínských řeholníků, ale členem modlitební komunity se může stát kdokoliv, kdo přijme jeho pravidla. Všichni se pravidelně modlí za povolání k paulínskému řádu, za vytrvání v řeholním životě, za jednotlivé bratry a otce paulíny.

Neustálá modlitba vytváří pevné pouto mezi členy společenství a řeholníky a také mezi všemi navzájem. Kdo se přihlásí ke komunitě, zavazuje se k pravidelné modlitbě jeden den v měsíci, který si sám určí. Je na každém, jakou formu modlitby si zvolí. Doporučuje se hlavně modlitba posvátného růžence. Každý člen komunity je povolán, aby žil svátostným životem, pravidelně přijímal eucharistii hlavně ve svůj modlitební den, konal kající skutky a skutky milosrdenství.

Kromě modlitby v jeden určený den v měsíci jsou členové zavázáni ke zvláštní modlitbě za paulínský řád ve významné dny tohoto řádu, totiž v den svátku sv. Pavla Poustevníka (15. ledna), o Slavnosti Zvěstování Páně (25. března) a v den svátku Panny Marie Čenstochovské (25. srpna).

Významným dnem společenství je den připomínky blahoslaveného Eusebia, která připadá na 20. ledna. 

ČTRNÁCT POMOCNÍKŮ V NOUZI

Svatý Dionýsius (svátek 9. října)

  Svatý Dionýsius – Diviš byl poslán z města Říma spolu s několika druhy jako misionář do pohanské Galie, konkrétně do města Lutetia, což je vlastně dnešní Paříž.

Biskup Diviš zde s úspěchem působil, jeho kázání přivedlo do církve mnoho nových křesťanů, založil několik kostelů v Paříži i v Chartres. Bylo ovšem 3. století, století pronásledování křesťanů, které se nevyhnulo ani Galii. Místní římský guvernér nechal biskupa Diviše, jeho jáhna Eleuteria a kněze Rustika zatknout a uvrhnout do vězení. Nakonec byli všichni tři popraveni stětím na místě, které se dnes nazývá Montmartre. Stalo se to kolem roku 258.

Legenda vypráví, že biskup Diviš po popravě vstal, vzal svou hlavu do rukou a došel s ní asi dvě míle na místo, kde si přál být pohřben. Zde pak vznikl o 200 let později kostel Saint Denis, který začala stavět svatá Jenovéfa po záchraně města Paříže před útokem Hunů s válečníkem Atilou v čele.

V 7. století byl kolem kostela založen benediktinský klášter a samotná bazilika sv. Diviše se stala hrobkou francouzských králů. Jako první zde byl pochován v roce 511 král Chlodvík I., jako poslední pak v roce 1835 král Ludvík XVIII. Některé hroby byly v době francouzské revoluce poničeny a znesvěceny.

V bazilice sv. Diviše bývaly také korunovány francouzské královny, zatímco král byl ve stejné době korunován v Remeši.

Svatý Diviš je vzýván jako pomocník v nouzi zejména při bolestech hlavy. Je patronem Francie, francouzských králů a města Paříže.

Jediný kostel svatého Diviše z Paříže stojí v naší republice v obci Chomutice nedaleko Jičína. Byl postaven roku 1782, tedy v době vlády Josefa II., který kostely spíše rušil. Jeho interiér je krásně vymalován podobiznami českých světců.

 V naší blízkosti najdeme kapli sv. Diviše v obci Hracholusky. Postavil ji v 17. století tehdejší majitel panství Diviš Černín z Chudenic. Také její interiér je krásně vyzdoben freskami ze života Panny Marie.

TROCHU HUMORU NEUŠKODÍ

Murphyho zákony – Zákony a nákupy

Počet zákonů se rozrůstá tak,

aby zaplnil určitý počet stran zákoníku.

Špatný zákon se většinou nezruší,

pouze se k němu schválí doplněk.

Žádný zákonodárný sbor

naštěstí nedokáže zrušit fyzikální zákony.

Když se něco osvědčí,

přestane se to vyrábět.

To, po čem toužíte, nikdy nezlevní.

Šedesátidenní záruka vám zaručí,

že šedesátý první den se vám výrobek zkazí.

Když už vám bota padne, vypadá strašně.

Líbí-li se vám něco, nemají to ve vaší velikosti.

Jestli to mají ve vaší velikosti, nepadne vám to.

Pokud vám to padne, je to pro vás příliš drahé.

Když vám to padne, líbí se vám to a není to drahé,

tak se vám to po prvním nošení rozpadne.

Čím je věc dražší,

tím dál se musí vézt do opravny.

ZVYKY A TRADICE

Posvícení

  Usnesení zemského sněmu z roku 1545 nám osvětluje, jak asi ve středověku vypadalo vesnické posvícení neboli hody. Slavilo se nedlouho po ukončení sklizně, často bylo spojeno se svátkem svatého Havla, kdy poddaní vrchnosti odevzdávali půlroční poplatky (druhá polovina se platila na sv. Jiří). Na pořádání hostin se vrchnost sama podílela, aby tak poděkovala za plnění poddanských povinností.

Posvícení trvalo včetně příprav tři až sedm dní. Bylo třeba uklidit celý dům, nakoupit zásoby toho, co se nedalo vypěstovat, zejména pivo, provést zabijačku, pozvat přátele a příbuzné, někde se také stavěly posvícenské májky.

Po slavnostní mši v neděli ráno se podával slavnostní oběd, hosté s domácími poseděli, probrali novinky a úrodu, střídavě jedli a vyprávěli. Na rozloučenou dostávali hosté bohatou výslužku. Večer bývala taneční zábava pro mládež, která se často protáhla až do rána.

V pondělí se po mši svaté na mnoha místech konal průvod na hřbitov ke hrobům a potom do hospody, kde se lidé scházeli s rozsvícenými svíčkami a vzpomínali na všechny, kteří během uplynulého roku zemřeli.

V úterý se konala tzv. sousedská zábava, bývala příležitostí k tanci pro starší obyvatele vsi, a proto se hrávala pomalejší hudba.

Následující neděli posvícení končilo menší zábavou, které se říkalo „mladé posvícení“.

Co se jedlo o posvícení? Posvícenský oběd býval nejbohatší v roce a dostatek jídla včetně masa si dopřáli i nejchudší. Podávala se polévka, různé druhy masa, knedlíky a zelí, smetanové omáčky, spousta koláčů a dalšího pečiva. K tomu nesmělo chybět pivo, na Moravě se ochutnávalo mladé víno.

Koláče se pekly několik dní předem a ve velkém množství. První dostávali hosté už při pozvání na posvícení (koláče – zváče roznášely po příbuzných většinou děti), další se jedly na závěr oběda s kávou nebo cikorkou, část se dávala jako výslužka. Oblíbené byly také bábovky plněné mákem nebo tvarohem, hnětýnky nebo plněné rohlíky.

LATINSKÁ DUCHOVNÍ POEZIE

CHRISTE, QUI SPLENDOR ET DIES

(modlitba na závěr dne)

Kriste, ty jsi záře a den,

noci temnoty zaháníš,

věříme, světlo ze světla,

že věrným světlo přinášíš.

Prosíme, svatý Pane náš,

této noci nás ochraňuj,

ať v tobě odpočíváme,

klidný čas k tomu nám daruj.

Oči se zavřou ve spánku,

srdce však ať vždy s tebou bdí,

ochraňuj svojí pravicí,

všechny, kteří tě milují.

Ochránce náš, na nás pohleď,

lstivé nepřátele zažeň,

veď stále ty, kdo ti slouží,

vždyť jsi je vykoupil krví.

Buď Kriste, Králi nejdražší,

teď sláva tobě a Otci,

i s Duchem, naším Zastáncem,    

na věčné věky vždy. Amen.

Markéta Koronthályová: Vexilla regis.

ZE STARÝCH CESTOPISŮ

Cesta Jiřího Tektandera do Persie

Část třetí a poslední – Perské zvyky a návrat domů

  Peršané se považují za jediné správné a pravé muslimy. Mají mnoho svých chrámů čili mešit, které jsou rozdělené. Do jedné části chodí muži a do druhé ženy, které se ale vůbec nedají vidět. Před svými kostely mají studnu nebo pramen, ve kterém si před překročením kostelního prahu umývají ruce a nohy. Zouvají si obuv a vejdou dovnitř naboso. Nemají však ve zvyku nikdy, ani když se modlí, ani když předstupují před krále, snímat pokrývku hlavy. A jevilo se jim jako zcela podivné, když jsem smekal svůj klobouk při různých významných příležitostech.

  Světí pátek jako svou neděli, podrobují se obřízce a zapalují stále lampy ve svých místnostech a ty uctívají. Studium není u nich ve zvyku, nemají žádné tiskárny, nýbrž všechny jejich knihy se píší ručně. Přesto však jsou v historii dobře obeznalí.

  Jejich kněží či duchovní nosí místo bílých klobouků turbany a hnědé kabáty zhotovené z velbloudí srsti. Na cestách nepoužívají koní, nýbrž mul, a jsou lidmi uctíváni skoro jako bozi.

  Své mrtvé pochovávají do země tímto způsobem: když někdo zemře, ještě v tu samou hodinu, ať je to ve dne nebo v noci, vyjde všechna domácí čeleď, děti a přátelé do ulice, a dají se do usedavého nářku, že jsme často, než jsme to pochopili, mysleli, že vypukl požár nebo snad povstání nebo že došlo k vraždě. Tak křičí celé dvě hodiny a oplakávají mrtvého. Na druhý den vynesou zemřelého z domu, položí tělo do rakve jako u nás. Byl-li to však urozený muž, položí mu tam celý oblek, klobouk, kabát, boty, šavli a všechno, co užíval za života, na rakev, a před ním nesou velké mosazné zapálené lampy. Pak ujdou několik kroků, vyzvednou třikrát nebo čtyřikrát mrtvého nahoru a pak dolů a pokřikují něco ve svém jazyce. Tento obřad provádějí až do příchodu k hrobu. Přičemž daleko vzadu následují zemřelého příbuzné ženské osoby zahalené do tenkých černých šátků, aby je nikdo nemohl vidět, a pláčou a naříkají usedavě až ke hrobu.

  Na manželství drží méně než nic. Berou si nebo kupují tolik žen, kolik jich dokáží uživit, jak už bylo dříve řečeno o králi.

  Při jídle neužívají ani talíř ani nůž, jak jsem viděl sám, když jsem byl pozván ke královské tabuli. Ta bývá připravena v místnosti skvostně vyložené koberci, na zemi. Všichni sedí na zemi se zkříženýma nohama. Mně to ze začátku působilo velké potíže a často jsem děkoval Bohu, že už hostina končí. Král se mi často kvůli tomu smál, až jsem si na to konečně zvykl.

Když si každý sedl na své místo, rozprostřeli do kruhu na koberce krásné hedvábné, hodně loktů dlouhé plátno, a pak předložili všem vodu v nádobách a místo talíře plochou placku. Konečně přinesli královští služebníci, což byli vesměs urození pánové, jídlo. To sestávalo převážně z vařené mastné rýže připravované na různé způsoby, s přemírou medu, rozinek, cukru, mandlí a koření, a byla tak připravená, že se pro sladkost dala sotva jíst. Přinášeli pak na velkých stříbrných mísách rozličné pečeně, uvařenou zvěřinu z koroptví, bažantů nebo ovcí a koňského masa. Jedli jsme holýma rukama bez nože nebo lžíce. Jen zřídka se k pití podávalo víno, a jen s královým svolením, když byl v dobré náladě. Pojedl jsem takto s králem asi dvacetkrát, byl to přátelský a veselý muž, a mimořádně nakloněný křesťanům.

Jednou při hostině v Jerevanu, jsem seděl podle jejich zvyku vedle krále na zemi pokryté koberci, přicházeli někteří pokoření Turci, aby si vyprosili milost. Protože však král byl většinou oblečen podle svého zvyku nedbale do červeného plátna, a já jsem měl na sobě červený hedvábný kabát a nohy jsem měl povytáhnuté, abych si pohověl, řečení Turci padali na zem přede mnou a chtěli mi líbat nohy. Silně jsem se polekal a stáhl nohy pod sebe. Král se mi podíval do obličeje a smál se tomu.

  Po tom všem si mě dalo jeho královské veličenstvo zavolat a oznámilo mi, že nadešel čas, abych odnesl zpět odpověď nejmilostivějšímu pánovi. Poctil mě darem královského perského oděvu, který měl sám na svém těle, darem arabského koně, devíti set říšských tolarů, a také perské šavle, jak jsem již vyprávěl dříve.

  16. dne měsíce prosince jsme se vydali na zpáteční cestu do Moskvy. Několik dní před tím, než jsme opustili Arménii, nás pronásledovalo 500 uprchlých Turků z Jerevanu. Nebýt toho, že nás Bůh ochránil a varoval skrze Armény, byli bychom určitě zajati. Proto jsme vyrazili ještě v noci a dali se jinou cestou do Alexandrie, kde jsme se setkali s gruzínským králem, který táhl asi s 10 000 muži na pomoc perskému králi. Pozval mě k sobě a zeptal se skrze tlumočníka, proč jeho císařské veličenstvo neposlalo poselstvo k němu, který je křesťan, kdežto Peršané jsou pohani. A on že by si přál také uzavřít přátelství s jeho císařským veličenstvem. Nato jsem odpověděl, že pán, který byl císařem vyslán k perskému králi, zemřel po cestě, a já nevím, co mu bylo přikázáno.

  Jiří Tektander se vrátil společně s perským velvyslancem do Prahy. V roce 1603 vydal o své cestě cestopis. Zemřel roku 1614 v Budyšíně ve 33 letech, když se nešťastně postřelil vlastní zbraní.    

A JEŠTĚ PŘÍBĚH NA ZÁVĚR

Poklad vánoční

(povídka T.A. Bukové z knihy Vánoční třpyt)

  Ve vesničce Jedlová bydlela odnepaměti rodina Jarošova. Jejich domek byl nejhezčí v celé vesnici a každý k němu vzhlížel jako ke statku. Sousedé nechápali, jak rodina Jarošů k takovému blahobytu přišla. Pamatovali si přece ti nejstarší, že jejich praděd byl chudý nádeník a děd po něm zdědil jen malý barák. A nyní je jeho syn nejbohatším sedlákem ve vsi!

  „Odkud je to bohatství?“ uvažovali, „vždyť ani nic nevyženili!“ Věděla totiž celá vesnice, že u Jarošů si hledali nevěsty ne bohaté, ale pracovité. Po úvahách došli všichni k jednomyslnému závěru, že asi děd našel ve zříceninách hradu nad vesnicí veliký poklad. Bájilo se o tom pokladu odedávna, nikdo nevěděl, kde je, ale všichni tomu věřili.

  Jaroš měl povídačku o nalezeném pokladu za velikou pohanu rodu a dost těžce nesl, že původ jejich majetku a zámožnosti každý přičítá nějakému nálezu peněz. On věděl, odkud jejich blahobyt pochází. Už jeho otec poctivě pracoval na svých polích, nikdy nic nezanedbal a neošidil, založil sady a sázel stromy vzácných odrůd jablek, které pak ve městě prodával. Jako první koupil mlátičku, kterou sousedům za malou úplatu půjčoval. Jen své práci, pilnosti a přičinění vděčili Jarošové za to, co nyní měli.

  Ten poklad ve zřícenině ukrytý vrtal mozkem zchudlému rolníkovi Zárubovi, jemuž zadlužený statek věřitelé prodali, a on teď se svými dětmi a utrápenou ženou bydlel u cizích v nájmu. Tam seděli všichni nečinně, třeli nouzi, láteřili na celý svět a utráceli poslední zbytky svého jmění. Záviděli všem, kdo dosud nebyli na mizině, přetřásali jejich osudy a nejvíc probírali jmění u Jarošů. „Kdyby tak člověku řekli a svěřili, kde ten poklad našli,“ říkával otec s nevolí v hlase. „Ale oni ani slova neřeknou! Nechávají si to pro sebe, ti lakomci!“

  Zárubův synek Vavřinec již dvě léta studoval ve městě. Byl to nadaný hoch a na studiích se mu líbilo, rád by se stal lékařem. Ale peníze docházely a další již nepřicházely, a tak když přijel domů na Vánoce, řekl mu otec: „Nemám už čím platit studie, po Vánocích zůstaneš s námi doma!“

  Ó, to byla rána pro mladého studenta. S pláčem prosil, aby se mohl do města vrátit a pokračovat. Ale otec o tom nechtěl slyšet. „Půjdeš třeba do služby. Můžu snad za to, že pole nerodí, že nám statek prodali? A nikdo mě nechce pomoci. Kdybych aspoň věděl, kde ten poklad leží, do zimy bych se vydal a ze sněhu ho vykopal!“

  Vavřinec se zamyslel. O pokladu často slyšel od dětství a věřil tomu jako každý ve vsi. „Možná, kdybych u Jarošů pěkně poprosil, snad by mi pověděli a pomohli nám.“ Uvažoval o tom několik dní, a nakonec se rozhodl. Půjde a poprosí na Štědrý den, to ho přeci nemohou odmítnout.

  Ráno vydal se tedy k Jarošově chalupě. Ani neposnídal, chtěl se postit, aby Bůh obměkčil Jarošovo srdce a on mu ukázal skryté poklady. Vešel potichu do síně a už slyšel hlas panímámy. „Jen pojď dál, Vavřinečku, v síni je zima, viděla jsem tě oknem přicházet, neboj, sedni si u nás.“

  Jaroška právě zadělávala na vdolky, ve světnici bylo teploučko, hodiny tikaly, kanár v kleci prozpěvoval. „Je tu u vás krásně!“ povzdychl si chlapec a propukl v pláč. Panímáma na něj soucitně pohlédla. „U vás také bývalo…, a uvidíš, že zase bude. A jak ti jdou studie?“

  „Dobře,“ rozplakal se Vavřinec ještě víc. „Akorát už bude konec, nemáme peníze, a mně je to tak líto.“

  Jaroška si přisedla k chlapci. „A není nějaká pomoc?“ Vavřinec si dodal odvahy: „Byla by, panímámo, kdybyste mi, prosím vás, pověděla, kde je ten poklad ve zřícenině zakopaný. Hned bych tam šel a kopal, námahy bych nelitoval. Prosím vás, pomozte mi, Pán Bůh vám to oplatí!“

  „Ale kdepak jsi přišel k té povídačce,“ zamračila se panímáma, „snad tě tvůj tatík neposlal, abys nás urážel!“

  „Ale ne, ten o tom neví, já sám jsem přišel, abych mohl dostudovat…“ Jaroška se zmírnila ve svém hněvu. Poznala, že chlapec nelže, že nepřišel se zlým úmyslem. Vtom Jaroš vešel do světnice. „Jdu se ohřát,“ pravil. „Dnes zebe na ruce při štípání dříví. A podívejme, Vavřínek je u nás, co se ti stalo, že pláčeš?“ Jaroška muži vysvětlila, proč přišel k nim a co ho trápí. Jaroš se také zakabonil. Pověst o pokladu, která jeho rodu upírala pracovitost, důmysl a šetrnost, ho velmi zlobila.

  „Milý hochu, pokladů je v zemi dost, ale vydobyli jsme si ho poctivou prací, kdyby se tvůj tatík přičinil jako my, mohl být dnes na tom stejně! Na poklad ve zřícenině nespoléhej, tam žádný není.“

  „A co mám teď dělat?“ povzdechl si zklamaně Vavřinec.

Jaroš se zamyslel. „Jdi teď klidně domů, chlapče, uvážím to a poradím se s Bohem, jak ti pomoci. Poklad zahrabaný po staletí v zemi je sice vzácný, ale jsou i jiné poklady, které stojí za to odkrýt.“

Jaroška dala Vavřinci na cestu jablka a on se vrátil smutný, ale s nějakou nadějí domů.

Večer na Štědrý den vešel Jaroš do Zárubovy světnice. „Pochválen Pán Ježíš Kristus!“ pozdravil. „Nesu ti vánoční dar, Zárubo, vlastně tvému synkovi. Shodl jsem se se svou rodinou, že mu dáme na studie, bylo by škoda, kdyby skončil. Až bude pánem, může to mé rodině zase jiným dobrodiním odplatit.“ Obrátil se k užaslému Vavřinci a dodal: „To je ten poklad, který jsi dnes dobyl ze srdcí milosrdných.“