Báseň k Andělu strážci

sv. Terezie z Lisieux (1897)

Slavný strážce duše mojí,

který záříš v nebi krásou,

jehož čistá láska pojí

k Bohu, jenž je naší spásou:

k vůli mně jsi na zem přišel,

svou mne osvěcuješ září,

jako bratr vstříc mi vyšel

s těšitele vlídnou tváří.

Znaje moji velkou bídu

svou mne vedeš něžnou rukou,

vidím, že oddálíš v klidu

strast, jež mou by byla mukou.

Sladký tvůj hlas zve mne stále,

v důvěře bych k nebi zřela;

čím v pokoře dojdu dále,

tím víc za tebou bych spěla.

Tobě království a sláva,

bohatství všech králů Krále!

Mně kéž svatý Chléb se dává,

mně bolestný kříž buď dále!

S křížem a Hostií svatou,

s pomocí tvou z nebes říše

čekám klid, jenž duši vzňatou

navždy vnese v blaha výše.

VÝROČÍ PREMONSTRÁTSKÉHO ŘÁDU

Přenesení ostatků svatého Norberta

  K potvrzení uctívání Norberta z Xantenu jako svatého došlo v červenci roku 1582 papežem Řehořem XIII., i když hned po jeho smrti bratři označovali v různých spisech svého zakladatele za svatého nebo blaženého. Přispěla k tomu i tvrzení, že jeho tělo se po smrti vyznačovalo krásným zjevem a vycházela z něj příjemná vůně.

  Norbertovo tělo bylo pohřbeno v katedrále v Magdeburgu, bohužel během 15. století došlo v místním klášteře k takovému mravnímu úpadku, že se arcibiskup rozhodl klášter zrušit, mniši totiž nebyli ochotni podrobit se reformě svého života. Klášter sice nakonec zůstal zachován, ale čekaly ho těžké časy. Nástup protestantismu ve městě přinesl s sebou zavedení evangelických bohoslužeb v klášterním kostele, ničení knih a výzdoby v kostele, a nakonec násilné usmrcení jedem devíti zbylých řeholníků v klášteře roku 1598.

  Pokusy o převezení ostatků sv. Norberta do jiného kláštera byly činěny už dříve, ale marně. Až teprve strahovský opat Questenberk po zdlouhavých a těžkých jednáních na všechny možné strany dosáhl toho, že mohl vyzvednout neporušené ostatky zakladatele premonstrátského řádu a vyvézt je konečně z Magdeburku roku 1626.

Průvod s drahocennými relikviemi dorazil 11. prosince 1626 do Doksan, kde byly prozatím uloženy. Kardinál Harrach vydal 27. dubna 1627 dekret, na jehož základě vyhlásil Norberta za českého patrona.

Průvod z Doksan do Prahy vyšel 1. května1627 a byl velkolepý. Zúčastnilo se ho velké množství duchovenstva, zástupců řeholí, šlechty, měst a mnoha dalších korporací (rakev na ostatky z cedrového dřeva byla darem od hraběte Viléma Vřesovce z Vřesovic). Přes noc zůstaly ostatky v Týnském chrámě, kde se střídaly na modlitbách jednotlivé řády. Druhý den bylo světcovo tělo v ještě větším průvodu přeneseno na Strahov.

 Když průvod přicházel k bazilice, zazněly fanfáry a zpěv: „Přišel, přišel sv. Norbert na horu Sion, kterou miluje, pospěšte si národové a vyjděte mu s jásotem vstříc.“

Podle některých historiků nezažila Praha v té době větší podívanou; větší událostí byla snad jen poprava 27 českých pánů na Staroměstském náměstí.

SVATÍ PREMONSTRÁTI

Svatý Gilbert (svátek 26. října)

 Gilbert se narodil ve francouzské šlechtické rodině na konci 11. století. Byl vychováván jako rytíř na královském dvoře, kde rozvíjel svůj talent obratného diplomata a dravého válečníka. Po svatbě se usadil na rodinných statcích v Auvergne se svojí ženou Petronillou a dcerou Ponzií. Statek se nacházel blízko premonstrátského opatství v Dilo, jehož opat Ornulf se stal Gilbertovým duchovním pastýřem a učitelem.

V roce 1146 byl pozván na druhou křížovou výpravu osobním dopisem sv. Bernarda z Clairvaux. Vstoupil tedy do armády francouzského krále Ludvíka a odjel do Svaté země.

Gilbert rychle poznal, že největším nepřítelem křesťanského vojska nejsou pohané, ale nedostatek disciplíny a pravé víry mezi samotnými křižáky. Armáda byla tak demoralizovaná, že král i císař hledali nové nezkažené důstojníky. Gilbert byl vybrán jako jeden z hlavních velitelů armády. Svou statečností a duchovním rozhledem pomohl dovést armádu k jednomu z jejích drtivých vítězství na cestě z Efezu do Jeruzaléma.

Po dvou letech se ale Gilbert vrátil domů. Byl tak plný smutku a ošklivosti nad duchovním stavem světa, že se rozhodl pro řeholní život. Se souhlasem své ženy a dcery odebral se Gilbert do divočiny ve Neuffontaines, kde nejdřív postavil nemocnici pro chudé, a nakonec zde založil premonstrátské opatství, ve kterém ho opat Hugo z Premontré jmenoval prvním opatem. Jeho manželka Petronilla a dcera Ponzia založily klášter sester premonstrátek v Auberterre.   

Opat Gilbert strávil zbytek svých dnů ošetřováním chudých a nemocných, o které se staral s velkou láskou. Matky mu nosívaly své neduživé a postižené děti, kterým žehnal, proto je také vzýván při péči o nemocné děti.

Gilbert zemřel 6. června roku 1152 a podle svého přání byl pohřben na hřbitově chudých, kterým se věnoval. Je zobrazován, jak šlape po štítu a meči, symbolech války.

ODKAZ SVĚTCŮ

Další svatí Gilbertové

Svatý Gilbert ze Sepringhamu

Narodil se v Anglii roku 1083, bohatému normanskému šlechtici. Po návratu ze studií ve Francii byl vysvěcen na jáhna a stal se důvěrníkem biskupa Roberta v Lincolnu. Věnoval se službě chudým a byl velmi oblíbený. Když mu biskup nabídl vysoký úřad arcijáhna (něco jako dnes generální vikář), odmítl se slovy, že nezná jistější cestu k záhubě duše.

Odešel pak do rodného Sempringhamu, kde po smrti otce spravoval hrad a panství. Ve stejné době založil klášter pro mnichy a mnišky podle řehole sv. Augustina. Požádal o začlenění svých klášterů do cisterciáckého řádu v Burgundsku, ale byl odmítnut. Založil proto svůj vlastní řád, později nazvaný Gilbertini.

V řádových domech se se rozvinul zvyk „talíř Pána Ježíše“, kdy nejlepší porce večeře byly dány na velký talíř, který byl pak dán chudým. Sám Gilbert proslul svou skromností a askezí, velmi málo jedl, skoro nespal, raději trávil čas modlitbou a péčí o chudé.

Zemřel ve věku 106 let roku 1189, do té doby založil dalších 13 klášterů. Řád Gilbertinů vzkvétal po celé Anglii až do rozpuštění klášterů za vlády Jindřicha VIII.

Svatý Gilbert z Dornochu

  Narodil se v severním Skotsku šlechtici Alexandrovi de Moray. O jeho životě není mnoho známo, ale víme, že roku 1224 byl zvolen biskupem v diecézi Caithness po násilné smrti svého předchůdce biskupa Adama. Král Alexander rozhodl, že se sídlo biskupa se z důvodů lepší ochrany přesune blíže ke královskému sídlu, do města Dornoch.

Nový biskup Gilbert proto založil v Dornochu katedrálu, a také několik hospiců (útulků) pro chudé. Stal se oblíbeným pro svá kázání, kterými se snažil ze všech sil civilizovat svou poněkud divokou diecézi. Zemřel roku 1245.

 Zprávy a oznámení

  Od měsíce října se obnovují pravidelná setkávání na faře v Nýřanech v pátek po večerní mši svaté, vždy jednou za 14 dní. V říjnu bude setkání v pátek 15. října a 29. října 2021.

  Ve čtvrtek 28. října 2021 na svátek apoštolů Šimona a Judy bude mše svatá v Nýřanech od 9. 00 hod.

  Ze soboty 30. října na neděli 31. října 2021 se mění čas z letního na zimní!

  V pondělí 1. listopadu 2021 Slavnost Všech svatých, mše svatá bude večer v Nýřanech v 16. 45 hod.

  Památku zesnulých si připomeneme na hřbitově v Nýřanech v úterý 2. listopadu 2021 od 16. 00 hod., následuje mše svatá za zemřelé v kostele v Nýřanech.

  Pobožnost za zemřelé bude na hřbitově v Jezné v sobotu 6. listopadu 2021 od 15. 00 hod.

  „Křesťanské zvyky a tradice“ je nový kroužek pro děti při Mateřském centru na faře v Heřmanově Huti. Začínáme v pondělí 15. listopadu 2021 od 15. 30 hod.

NAHLÉDNUTÍ DO FARNÍCH KRONIK

Kronika farnosti Mlázovy u Klatov podruhé

1883

  Konečně po dvouletém uprázdnění obdržela obec Mlázovská zas svého řádného duchovního v osobě mé. Já, Václav Egelmann, narozený ve Lnářích roku 1856, odbyl jsem si studia bohoslovecká v semináři českobudějovickém. Přibyl jsem do obce dne 29. listopadu 1883, farní budova byla ověnčená a před ní byla brána slavnostní. Slzy radosti od osadníků při mé promluvě, a radostí jiskřící zraky jejich byly mně neklamným svědectvím, že všichni bez rozdílu těší se upřímně mému příchodu. Jakož i byly mně zárukou, že osadníci i v budoucnosti budou si svého faráře vážit, kterého tak drahný čas postrádali.

  Velmi nemilé mně bylo, že pan patron, urozený pán Bedřich z Kleistů, studnu, kterou pan farář Cimburek nechal na své útraty ve sklípku farním vystavěti, dal den před mým příchodem zasypati velkými kameny. Žádal jsem pana patrona i milostivou jeho matku o odstranění kamenů ze studně, protože dovoz vody odjinud byl spojen s velkými obtížemi a nadto voda ze sklepa byla velmi dobrá a studená. Než oni nechtěli mé žádosti vyhověti předstírajíce, že studna farní studni panské umístěné v lednici vody ubírá! Maje na paměti, že povinností mou jest práva beneficia pro mě i pro mé nástupce hájiti, čekal jsem stále, že věc se ze strany pana patrona v mírnosti napraví, leč čekal jsem marně. Když pak mi lidé řekli, že vrchnost zaházení studny sice mrzí, ale sama kameny neodstraní, nechal jsem na své náklady těžké kameny ze studně vyházeti.  

Když osadníci mlázovští nemohli k sobě žádného duchovního správce dlouho dostati pro studené farní obydlí tady, zavázali se, že novému faráři budou dodávati dvacet centů uhlí i s dovozem anebo deset zlatých ročně přispějí. Já pak, když jsem se stal zde farářem, oznámil jsem zástupcům obcí, že nejsem s 10 zlatými spokojen, ať alespoň 20 zlatých dají na vytopení studené fary. Pan patron hned při mém příjezdu daroval mi sáh dříví, ale žádost samotného pana biskupa o odstranění lednice z farní budovy odmítl s tím, že by ho to mnoho nákladů stálo. Kdo zná studenost zdejšího farního obydlí, ví, že příspěvek z obou stran je jistě zapotřebí, neboť zima ze zmíněné lednice klenutím i podlahou stále profukuje, a nedá se ani silnými tepichy na podlaze mnoho utlumit.

Radím proto každému nástupci svému, aby v teplém obutí hledal prostředek proti této studenosti obydlí, protože i při sebevětším topení od nohou stále zebe. Jest mě často líto pana faráře Cimburka, jež zde 14 let bydlil a podagru od této lednice nakonec utržil. A divím se, že zde vůbec takovou dobu vydržeti mohl. 

1884

  Na den svatého Václava světil jsem v Lukovišti od tamních občanů nově vystavěnou kapličku Nejsvětější Trojice Boží.

Stavba kapličky stála 170 zlatých, tedy poměrně mnoho, protože prý řemeslníci při takové příležitosti občany nešetří. Svěcení bylo dosti slavné, odpoledne po požehnání vedl jsem do Lukoviště velmi četné procesí, jehož se družičky nesoucí sochu Panny Marie účastnily. Procesí bylo při příchodu do Lukoviště při nedostatku hmoždířů střelbou z dynamitu(!) uvítáno. Kaplička byla chvojím a kvítím okrášlená a v průčelí postavena slavnostní brána s krásnými květinami. Měl jsem tu řeč o významu a účelu této kapličky s připojením zasloužené pochvaly pro místní občany, na to jsem jí benedikoval.

1886

  Letošní rok vyhlásil Svatý Otec Lev XIII. jubilejním rokem. Nařízená jest jako v každém Milostivém létu návštěva kostela, dvě procesí, svatá zpověď a modlitba na úmysl Sv. Otce. Obě procesí na zdejší osadě byla konána, jedno vedl jsem do Zbynic, druhé chtěl jsem vésti do Velhartic, jelikož ale v ten den matka má měla pohřeb, vedl jsem pak v jiný den procesí ke kapličce do Lukoviště.

Připomenout zde musím pro svého pana nástupce zdejší zvyk, který je zaveden při Velikonoční zpovědi, který nijak neschvaluji, ale kvůli svému nástupci jsem ho rušiti nechtěl. Každý kajícník po vykonané zpovědi bere k sobě zpovědní cedulku a dává za ní na talíř 1 korunu. Po uplynutí času velikonočního dává pak každý na faru jedno vejce jako jakousi náhradu za pečení hostií. Jest to dobrovolná dávka, kdo jí nedá, nemůže a není k ní nucen. Dobrý jest to sice příspěvek na mizerné příjmy farářovy, ale má v sobě tu zlou stránku, že to vypadá, jako by lidé zde za zpověď platiti museli. Ale co jsem zdědil po svém předchůdci, to jsem dodržel.

PROMLUVY

Andělé a archandělé

  Je to trochu zvláštní svátek, když oslavujeme někoho, kdo není vidět. Ale andělé nejsou zas tak neviditelní, jak se mnozí domnívají, ale ani tak viditelní, jak nám zobrazuje reklama.

Lidem se zjevují ve chvíli, když od Boha přinášejí poselství. Je vlastně úžasné být ve spojení s bytostmi, jejichž posláním je opěvovat Boží svatost a velebnost, s těmi, kteří jsou neustále připraveni k plnění Boží vůle. Určitá tajemnost andělů dráždí od počátku lidskou zvědavost. Ale zde je na místě velká opatrnost – člověk musí přijmout, že ví jen to, co Bůh chce, aby věděl, tedy to, co se dozvíme z Písma svatého. Další teorie, dohady a fantazie jsou nebezpečné.

  Celý život církve provází tajemná a mocná pomoc andělů, spojujeme se s nimi při modlitbě a liturgii, obracíme se k nim o pomoc. Andělé jsou zde k naší pomoci a ochraně. Jsou zde, protože je to Boží vůle.

  Už v první knize Bible, v knize Genesis, se objevuje archanděl Michael, ochránce ráje a bojovník proti všemu zlu. Jeho existence připomíná, že člověk je každým svým svobodným rozhodnutím vtažen do duchovního boje proti zlu a úkladům ďáblovým, proti hříchu a pokušení.

V tomto boji má být jeho štítem a ochranou právě archanděl Michael. On není všemocný, ale skrze své spojení s Boží milostí poráží satana a jeho přisluhovače.

Andělé, kteří odmítli plnit Boží vůli, se pro svou pýchu a zlobu navždy vzdálili od Boha. Zanevřeli na člověka, protože zaujal jejich místo u Boha, ale nikdy nezmění své rozhodnutí, aby se mohli vrátit k Bohu. Zlost a nenávist je vede k tomu, aby se stále pokoušeli dostat člověka na svou stranu.

Pouze Bůh může odkázat zlo v podobě satana do pekla, které se stalo skutečností ve chvíli zneužití nabyté svobody. Musíme přijmout skutečnost, že zlo je v našem světě přítomné skrze ďábla, ale není všemocné ani vítězné. Musí se vždy sklonit před Bohem, ale i před člověkem, který se rozhodl sloužit Bohu a plnit jeho vůli.

P. Petr Mecl.

TROCHU HUMORU NEUŠKODÍ

Od nebeské brány

  Při povodních zahynul jeden záchranář. Přišel k nebeské bráně a svatý Petr mu řekl: „Zahynul jsi při pomoci bližnímu, tak to pojď hned dovnitř!“ Uvedl ho do velkého sálu, kde bylo mnoho lidí a řekl mu: „Zatím se tady se všemi seznamuj a představ se jim.“

  „Jsem záchranář,“ začal nově příchozí vyprávět, „zahynul jsem v divoké vodě při povodních, ale předtím jsem ještě dovezl do bezpečí dva staré lidi, jednoho psa a tři kočky.“ Posluchači se na něj usmívali a tleskali. Jen jeden se tvářil znuděně a procedil mezi zuby: „No, to je toho!“

  Záchranáře se to dotklo a šel si stěžovat Petrovi k nebeské bráně: „Jeden z těch lidí mě skoro neposlouchal, a ještě měl nějaké protivné poznámky.“

  „Nic si z toho nedělej, utěšoval ho svatý Petr, „všem se nezavděčíš, a který to vlastně byl?“  

„Ten vzadu s dlouhými bílými vousy.“

  „Aha, ten, tak to je nějaký Noe!“

  Zemřel významný chirurg a objevil se u nebeské brány. Říká svatému Petrovi:

„Velkou část života jsem strávil v nemocnici, převážně na operačním sále se skalpelem v ruce.“

  „Ano, ano, pustíme vás do nebe,“ říká nebeský klíčník, „ale musíte jít vchodem pro dodavatele.“

  Svatý Petr vyhlédne z okna a vidí, že se k nebeské bráně blíží skupinka žen. Vykloní se a volá:

„Ty z vás, které byly doma hašteřivé, ať jdou rovnou do očistce!“ 

  Většina z nich skutečně poslušně zamíří směrem k očistci, jen jedna žena pokračuje dál k nebeské bráně. Svatý Petr se vykloní ještě jednou a dodá:

„A tu hluchou si vezměte s sebou!“

Ladislav Jílek: Humor za kostelem.

ROK SVATÉHO JOSEFA

Podmínky ke získání daru odpustků v Roce sv. Josefa

Dar plnomocných odpustků v Roce sv. Josefa lze získat za obvyklých podmínek, mezi které patří svátostná zpověď, svaté přijímání a modlitba na úmysl Svatého otce. Věřící musejí také odmítnout veškerou zálibu v hříchu a zúčastnit se akcí spojených s Rokem sv. Josefa.    

Svatý Josef byl mužem modlitby, který také dnes všechny zve k prohloubení vztahu s Otcem, dovolujícímu rozpoznat Jeho vůli v životě. 

Plnomocné odpustky může získat ten, kdo se nejméně na 30 minut zastaví v rozjímání nad modlitbou Otče náš.

Sv. Josef byl spravedlivým mužem střežícím hluboké tajemství svého srdce. Pomáhá objevovat hodnotu ticha a poctivosti v plnění každodenních povinností.

Odpustky získají také ti,        kdo během tohoto roku po jeho příkladu vykonají skutek tělesného či duchovního milosrdenství.

Nejdůležitějším rysem Josefova povolání byl úkol střežit Svatou rodinu z Nazareta. Všechny křesťanské rodiny by měly pocítit pozvání k vytváření jednoty, lásky a modlitby. 

Dar plnomocných odpustků je rozšířen také na rodiny nebo snoubence, kteří se společně modlí růženec.

Sv. Josef je rovněž patronem lidí v nebezpečných situacích, trpících, donucených k útěku a osamocených.

Plnomocné odpustky získají také ti, kdo se pomodlí litanie ke sv. Josefu nebo jakoukoli jinou modlitbu ke sv. Josefu, na úmysl pronásledované církve a za posilu pro utlačované křesťany.

MOUDROST VÝCHODNÍ LITERATURY

10. část – Co se můžeme přiučit od etiopské církve

  V etiopské církvi jsou při bohoslužbách nepostradatelní zpěváci a hudebníci, kteří se nazývají debterové. Svůj zpěv už od do svatého Jareda doprovázejí na různé nástroje, které se nápadně podobají hudebním nástrojům používaným podle Písma svatého už v dobách krále Davida – citery, bubínky, chřestítka. Debterové získávají své vzdělání na odborné škole liturgické hudby, která je v Etiopii vysoko ceněná. Nejprve se seznámí s veškerou teorií, až potom začíná praktická výuka hudby a zpěvu, spojená i s choreografií celého sboru.

  V Etiopii se udržela klášterní tradice pravděpodobně ve stejné podobě, jako v prvních staletích církve. Mezi mnichy je stále kladen velký důraz na askezi. Klášterní pravidla se mohou velmi lišit, některé kláštery své zásady ani nezveřejňují, znají je jen mniši samotní. Obecně mniši nesmí vlastnit žádný osobní majetek, nesmí požívat opojné nápoje (někde se k nim počítá i káva) ani živočišné pokrmy, po určité době mají nárok na výměnu šatů, velmi důležitá je osobní modlitba, společná liturgie se někde slaví denně, jinde jednou za týden.

    Kláštery jsou vždy zasazeny do přírody, v určité vzdálenosti od kláštera je přísně zakázáno zasahovat do chodu přírody, tj. obdělávat půdu, cokoliv sbírat k jídlu, zabíjet zvířata, což se týká dokonce i šelem ohrožujících člověka. Klášter tak představuje rajskou zahradu před pádem člověka, kde lidé žili v harmonii s veškerým stvořením.

Interiéry klášterních kostelů jsou tradičně vyzdobeny pestrobarevný mi freskami.

Mezi křesťanskými věřícími se těší velké úctě slavení sabatu podle židovské tradice. Samozřejmě, že křesťané slaví především neděli jako den zmrtvýchvstání Krista, ale i sobota je pro ně významným dnem, který je naplněný modlitbou a návštěvou bohoslužby. V žádném případě to není den pracovní, naopak je to den přípravy na nedělní slavnost.

ROZJÍMÁNÍ NAD KŘESŤANSKÝMI SYMBOLY

Anděl

  Podle svědectví Písma svatého jsou andělé Božími posly, kteří dbají rozkazů Nejvyššího a jsou naprosto poslušni jeho vůle.

V Písmu najdeme mnoho epizod, ve kterých zasahují svatí andělé: zavírají bránu ráje, zachraňují Hágar a jejího syna Izmaela, provázejí Abraháma, přináší pomoc proroku Eliášovi i proroku Danielovi. Četné jsou také jejich zásahy v Novém zákoně od zvěstování Panně Marii až po anděly u prázdného Ježíšova hrobu.

Sám Ježíš zdůrazňuje radost, jakou mají Boží andělé nad jedním obráceným hříšníkem a ohlašuje, že Syn člověka přijde na konci věků ve slávě a s ním všichni andělé.

Během staletí se andělé stali důležitými průvodci a ochránci církve a věřících. K jejich poctě byly postaveny mnohé slavné kostely, skládaly se chvalozpěvy a konaly pobožnosti.

Víra v osobní anděly strážné je velmi starobylá, naplno ji rozvinul svatý Bernard z Clairvaux ve 12. století, který zdůraznil: „Nebe nezapomíná na nic, co by nám mohlo pomoci, proto nám sesílá ony nebeské duchy, aby nás ochraňovali, radili nám a vedli nás.“

Dnes mnoho lidí s oblibou tvrdí, že v Boha sice nevěří, ale v existenci andělů ano. Obrací se na ně o radu, nosí jejich obrázky u sebe, šíří různé „zaručené“ modlitby apod.

Člověk skutečně věřící v anděly strážné se pozná celkem snadno: projevuje oddanou vděčnost Bohu, že nám posílá tyto svaté pomocníky. Projevuje velkou zbožnost, neboť si uvědomuje stálou přítomnost svatých andělů ve svém životě. Těžkým situacím čelí s důvěrou, neboť věří, že skrze anděly ho vede sám Pán.

ZE STARÝCH CESTOPISŮ

Pouť do Itálie pana Bedřicha z Donína (1607)

Část druhá – Z Říma do Benátek

           Z Říma pokračovali jsme do Neapole. Neapolis, hlavní město království Neapolského, na břehu moře leží. Město jest z kamene s mnohými cihelnými zdmi sdělané, ulice v něm jsou přímé, široké a pěkně dlážděné. Zámky ve městě jsou čtyři. První na vysoké hoře od císaře Karla znamenitě zpevněný. Druhý je Castel Nuovo jmenovaný, jest při moři od Alfonsa Prvního z pěkného tesaného kamene zbudovaný, vprostřed zámku jest palác královský, nákladnými koberci a rozličnými mramorovými sochami ozdobený.

Třetí zámek, Castel dell Ovo řečený, jest mořem obklopený, po kamenném mostě se k němu chodí. Čtvrtý zámek, Capuano, není tak opevněný, v něm královská komora jest.

Kostel je zde arcibiskupský, pod velkým mramorovým oltářem je zde tělo svatého Januária, a každoročně v první sobotu měsíce máje po slavném procesí tento div se tam spatřuje: sklenici mají jeho krve ztuhlé, ta, když se k jeho hlavě přiblíží, se rozpustí a pění, jako by té hodiny prolita byla.

V jiném kostele, svatého Dominika, bydlel svatý Tomáš Akvinský, a spatřuje se tam krucifix, který k tomu svatému promluvil: „Dobře o mně píšeš, Tomáši!“.

Při kostele Zvěstování blahoslavené Panny Marie zas velký špitál jest na způsob městečka, v němž na dva tisíce lidí chudých a nemohoucích bydlí, mezi nimi je osm set sirotků, kteří zde až do dospělosti žijí a různým řemeslům se učí.

Zahrady na předměstí i ve městě jsou velmi pěkné a veselé, osazené stromovím pomerančovým, granátovým, citrónovým, palmovým, fíkovým a mandlovým. Mezi nimi spatřují se potůčkové a prameny čerstvé čisté vody.

Město Padova, latinsky Patavium, jest starodávné město, v pěkné rovině leží, plné pěkných a nákladných stavení. Má kostel arcibiskupský starodávný, farních kostelů je třicet, klášterů čtyřicet čtyři. V kostele svaté Justiny, v hrobě alabastrovém uchovávány jsou kosti svatého Lukáše Evangelisty.

V tom městě jest vznešená universitas, tedy vysoká škola, nad kterou Benátčané velice ruku drží a mnoho učených profesorů zde platí, mají zde studenti lékařského umění zahradu podobnou jako v Pize, ale mnohem slavnější, všelijakými bylinami a kořením osázenou.

Benátky je město uprostřed jezera, vystavěné na šedesáti ostrovech, které čtyři sta padesát mostů kamenných i dřevěných spojuje. Město je rozděleno na dvě části velkým kanálem 1300 kroků dlouhým a 40 kroků širokým, z obou stran krámy kupecké jsou. Z toho velikého kanálu jiných třináct menších do města jde, po kterých se na malých lodičkách, které nazývají gondole, plaví sem a tam. Je jich ve městě na 8000, některé jsou u domů přivázané, jiné jsou nájemní, ve kterých lze za smluvní cenu po městě se projížděti.

Hlavní rynk je náměstí svatého Marka, na něm chrám svatého Marka stojí. Na jeho oltáři je tabule z čistého zlata a stříbra udělaná a mnohým drahým kamením a perlami vysázená, za oltářem jsou čtyři sloupy alabastrové.

V tom kostele na den slavný velikonoční se slavný poklad benátský na oltáři vystavuje, tvoří ho dvanáct zlatých korun, dvanáct kabátců z čistého zlata, perlami a drahým kamením ozdobených, džbánek z achátu plný velikých perel, rubín velmi veliký, dva měšce plné drahých kamenů, zlatá lilie a veliký diamant od krále franského Henricha Třetího, šest zlatých křížů s drahým kamením a jiných drahých věcí a nádob velké množství.

Příště: V Benátkách.

A JEŠTĚ PŘÍBĚH NA ZÁVĚR

Z Boží kanceláře

Dveře do Boží kanceláře se otevřely a trochu rozpačitě vešla žena s nazrzlými vlasy. Na sobě měla nápadně sešlé oblečení.

  „Je tu Adéla od mostu,“ uvedl jí do kanceláře anděl tajemník.

  Pán Bůh zvedne hlavu. S radostným výrazem ve tváři vstane, rozpřáhne náruč a řekne: „Konečně, dcero moje!“

  „Pane,“ řekne váhavě žena a neodváží se ani zvednout oči, „to bude asi nějaký omyl. Jak jsem se sem vlastně dostala?“

  „Poslal jsem pro tebe, Adélo,“ odpověděl s úsměvem Pán Bůh.

  „Ale já jsem ta Adéla, co stála celá léta na mostě a …“

  „Já to přeci všechno dobře vím,“ přeruší jí Pán Bůh. „Jsi tady proto, že velmi dobře znám tvé srdce.“

  V tu chvíli vejde anděl tajemník a zašeptá Pánu Bohu do ucha: „Anděl vrátný vzkazuje, že u nebeské brány stojí ředitelka Zbožného sdružení a s ní vedoucí Modlitební ligy. A také je tam jedna patronka Ligy za mravnost. A taky mají s sebou spoustu zavazadel a chtějí se ubytovat.“

  „Ať počkají,“ odpověděl Pán Bůh, „mám tu důležitý rozhovor. A co vlastně mají v těch zavazadlech?“

  „Předpokládám, že samé dobré skutky a záslužné činy.“

  „Aha,“ přikývl Pán Bůh, „tak jim zatím vysvětli, že sem žádná zavazadla nesmějí a nech nás s Adélou o samotě.“

  Na stole Boží kanceláře leží Adélino srdce, je otevřené a dá se v něm číst jako v knize. Adéla zatím stále stojí u dveří se sklopenou hlavou. „O čem chceš, Pane, číst v mém srdci? Jak jsem uboze žila? Jak nešťastně jsem naložila se svým životem? Nech mě raději odejít.“

  Ale Pán Bůh si už pomaličku pročítá Adélino srdce: „Hm, vidím, jak bylo tvé srdce štědré, opravdové a upřímně pokorné, není v něm ani stopy pokrytectví. Takové srdce mají přeci mí dlouholetí věřící.“

  Mezitím si jedna ze vznešených dam znovu zavolá anděla tajemníka a zamračeně si stěžuje: „Poslouchej, připomněl bys laskavě Pánu Bohu, že tu na něj stále čekáme? Celý život jsme hájily jeho zájmy na zemi, jedly s ním u jednoho stolu, jsme jeho blízké přítelkyně, tak by se k nám mohl chovat trochu uctivěji, ne?! A mimochodem, nepředběhla nás před chvílí ta prostitutka Adéla?“

  Anděl vrátný se usměje: „Ó ano, to je pravda. A vy jste nikdy nečetly v evangeliu, že právě nevěstky vás třeba předejdou do ráje?“