ÚVODNÍK - ZA KAŽDÉHO POČASÍ

  „Koná se za každého počasí!“ Můžeme číst u různých akcí, kulturních nebo sportovních. Znamená to, že událost je tak důležitá (zábavná, závažná, inspirující…), že rušit ji kvůli rozmarům počasí by byla škoda.       

Případné účastníky tedy nesmí odradit ani déšť ani sníh, tropické vedro, krupobití, ukrutná zima nebo vichřice. Všechno to jsou totiž nepodstatné věci, které lze hravě vyřešit deštníkem, slunečníkem, teplým oblečením nebo prostě dobrou náladou.

  Převážná většina poutí a jiných náboženských akcí se koná v létě. I kostely zasvěcené patronu, který má svátek například v prosinci, slaví často svoji pouť jindy (třeba kostely sv. Štěpána slaví pouť první týden v srpnu, na dnes již zrušený svátek přenesení ostatků tohoto mučedníka). Na podzim a v zimě se špatně slaví, kolotoče už jsou zazimované, nikomu se moc nechce ven. Ale i v létě se může stát, že se počasí nevyvede, pak ovšem věřící plahočící se do kopce na poutní místo brblají, nadávají a vzpomínají na to, jak bylo loni krásně (vedro). Kvůli dešti se špatně soustředí na mši svatou, zima je rozptyluje, vítr jim ztrpčuje všechny modlitby…

Mnohé počasí odradí úplně, raději se nikam nevypraví a sedí plni mrzutosti doma. Jejich zbožnost rozhodně není do každého počasí. A v tom nás zahanbují právě ti sportovci nebo diváci, kterým počasí nemůže ubrat na jejich nadšení pro věc.

  Na konci září jsme se sešli u obnovené kapličky u Rájova. Už to bylo potřetí od jejího vysvěcení. Poprvé přišlo téměř sto lidí (bylo krásné slunečné počasí), podruhé jich bylo asi dvacet (byla zima a foukal silný vítr), no a letos nás bylo šest (kromě zimy a větru a přidal také déšť). Přesto jsme se zbožně pomodlili a zazpívali i hymnus „Svatý Václave“. Zbožnost a vděčnost Bohu totiž nesmí být závislá na počasí.

  To ovšem neplatí, pokud jde o zdraví a život. Následující dvě neděle, 18.října a 26.října 2020 smí být v kostele pouze 10 účastníků bohoslužby (platí samozřejmě i pro všední dny). Otec biskup udělil dispens od účasti na nedělních bohoslužbách, tj. účast není povinná. Zvažte tedy, zda nemůžete místo v neděli přijít do kostela raději ve všední den. Anebo se raději doma pomodlit růženec (ostatně máme říjen – měsíc modlitby růžence).

REPORTÁŽ NA ÚVOD

Jak jsme pomohli jedné indické dívce

  V roce 2007 začala naše farnost podporovat malou desetiletou holčičku z Indie, Sahanu Joseph. Sahana ve škole pilně studovala, původně se chtěla stát doktorkou.

Prošla úspěšně základní, střední i vysokou školou, většinou byla nejlepší žákyní ve třídě, a letos ukončila své vzdělání. Její dětský sen se sice nesplnil, nakonec vystudovala technický obor, důležité ale je, že získala místo ve firmě ve městě Bangalore. Po celých třináct let posílala Sahana dvakrát do roka dopisy, nejprve psané v sanskrtu, později v angličtině. Na začátku září poslala svůj poslední dopis, protože tím, že si našla zaměstnání, její účast v programu Adopce na dálku skončila.

Děkovný dopis od Sahany si můžete přečíst níže. Díky patří všem, kdo na Tříkrálovou sbírku přispívají, třeba i jen pár korun, i jejich zásluhou mohou děti z chudých poměrů získat vzdělání a naději na lepší budoucnost.

Drahý kmotře,

zdraví tě Sahana, mám se dobře, doufám, že se máš také dobře. Mé tisíceré díky, za všechny roky, kdy jsi mi posílal podporu pro mé vzdělání. Jsem velmi hrdá, protože můj život se změnil k lepšímu, když mě zařadili do programu, který pomáhá při vzdělávání dětí. Jsme velmi šťastní, že nás tvoje podpora provázela rok, co rok, že se život celé rodiny stal lepším. Kéž ti Bůh žehná, abys byl stále šťastný a zdravý.

  Dovol mi říci něco o sobě. Ukončila jsem studium a pracuji teď ve firmě INFOSYS v Bangalore jako mladší asistent. Můj plat je 20 000 indických rupií (v přepočtu asi 6 500,- korun českých). Po mém zápisu do programu jsem se mnoho učila a pilně studovala, společně s přáteli a členy mé rodiny, mezi mé koníčky patří tancování, zpívání a ze sportu basketbal. Doufám, že jednoho dne také já budu schopna pomoci snaživým studentům, aby dosáhli svého cíle ve vzdělání, tak jako ty jsi pomohl mně. Velmi děkuji za tvoji velkorysost. Konečně ti přeji požehnání a končím svůj dopis upřímnými díky.                                                      Tvoje milující dítě Sahana.   

  A protože podpory vzdělání není nikdy dost, vybrali jsme další dívenku z Indie, které opět budeme z výnosu Tříkrálové sbírky financovat vzdělání a aspoň trochu důstojný život. Jmenuje se Sirin Banu, je jí sedm let a chce být učitelkou. Žije s rodiči, mladší sestrou a nemocnými prarodiči. Je žákyní druhé třídy, ve škole jí to moc baví, jejím vzorem je její učitelka, ráda kreslí. Také jí budeme posílat ročně částku 4. 900,- Kč.

SVATÍ NA ŘÍJEN

Blahoslavený Karel I.

  Narodil se roku 1887 jako člen rakouské císařské rodiny, nicméně se s ním vůbec nepočítalo jako s možným následníkem trůnu. Před ním bylo v řadě několik příbuzných.  Jeho výchovu měla v rukou téměř výhradně matka Marie Josefína, dcera posledního saského krále. Karlův otec se rodině příliš nevěnoval, rád se ukazoval ve společnosti, s manželskou věrností si hlavu nelámal, šetrnost mu nic neříkala.

  Mladý Karel byl matkou veden ke zbožnosti a vzdělanosti. Vynikal úctou k eucharistickému Kristu a k Panně Marii. Ovládal několik jazyků, mluvil také velmi dobře česky.

Po ukončení vzdělání a vojenské služby se ve 24 letech oženil. Jeho vyvolenou se stala princezna Zita z rodu Bourbon-Parma. Manželé se vroucně milovali a jejich štěstí umocnilo narození osmi dětí.

Po zavraždění arcivévody Františka Ferdinanda v roce 1914 se stal následníkem trůnu. O rok později jej císař František Josef začal zasvěcovat do vladařských záležitostí, v roce 1916 se Karel stal novým císařem a Zita císařovnou.

  I když se od počátku usilovně snažil ukončit probíhající válku a konečně vyjednat mír, zůstal ve svém úsilí osamocen. Nikdo nepochopil ani jeho snahu o federalizaci monarchie. Po ukončení války císaře Karla a jeho rodinu vyštvali rakouští socialisté z Vídně i z vlasti. Zabavili mu všechen majetek a nebýt pomoci několika přátel a příbuzných, nechali by klidně celou rodinu zemřít hlady.

  Po různých peripetiích a nesmírně únavné cestě Středomořím se rodina se sedmi dětmi usadila na ostrově Madeira. Tam roku 1922 císař Karel ve věku 34 let umírá na zápal plic. Jeho poslední dítě se narodilo až po jeho smrti.

  Blahořečen byl 3. října 2004 na základě zázraku, který se udál v roce 1993 (uzdravení polské řeholní sestry).

  Poslední rakouský císař byl pohřben v kostele ve městě Funchal na Madeiře. Později se objevil návrh, aby byl převezen do habsburské hrobky ve Vídni a pohřben ke všem svým příbuzným, ale tehdejší hlava rodu, Otto von Habsburk, to odmítl s odůvodněním, že by to byl projev nevděčnosti vůči obyvatelům Madeiry, kteří téměř před sto lety přijali do svého středu rodinu, pro kterou nikdo jiný v celé Evropě nehnul ani prstem…

ODKAZ NAŠICH SVĚTCŮ

 Odkaz císaře Karla I.

  Blahoslavený Karel Rakouský nezaložil žádný klášter, jeho jméno nenese žádný řeholní řád, dokonce i střední škola v Brandýse nad Labem, která po něm byla pojmenována, nese dnes už jiné jméno. Není mu zasvěcen žádný velký kostel. Kapli blahoslaveného Karla najdeme např. v Branišově u Kdyně. Je mu také zasvěcena jedna z kaplí v kostele Nanebevzetí Panny Marie ve Staré Boleslavi.

Když v roce 2012 u Hořoviček znovu postavili zchátralou výklenkovou kapličku, zasvětili ji právě Karlu Habsburskému.

  Odkaz císaře Karla je více duchovní než materiální. Nezanechal dalším generacím v podstatě nic viditelného, ke konci života byl on i jeho rodina velmi chudá.  

  Blahoslavený Karel byl vyhnán ze svého domova nenávistí a záští. Jeho osud předznamenal osud mnoha tisíců dalších vyhnanců, kteří byli donuceni během další války, a hlavně po ní, opustit své domovy.

  Ve svém vyhnanství se císař Karel až do konce života vracel k úvahám o společném osudu národů ve střední Evropě. Varoval před těžkými následky rozpadu monarchie, která byla vystavěna na ideji nadnárodní a po řadu staletí tak umožňovala více jak desítce národů žít pospolu poklidným životem ve společné vlasti.

Předvídal, že rozdrobení střední Evropy na tzv. národní státy nemůže být spravedlivá a národnostní problémy ještě vyostří. Upozorňoval na nebezpečí, plynoucí ze ztráty rovnováhy v Evropě, obával se expanze bolševismu.

      Příběh Karla I. Rakouského je také pro české občany plný znamení. Poslední z českých králů je po boku svatého Václava druhým panovníkem českých zemí, který došel blahoslavenství.

S knížetem Václavem Přemyslovcem je Karel Habsburk spojen nejen krví, ale také údělem panovníka, který sice podle měřítek své i dnešní doby nedosáhl úspěchu, neboť se vždy řídil srdcem a zdravým rozumem víc než politickou potřebou. Oba vladaři byli nositeli míru a usmíření, zůstali spojeni živou křesťanskou vírou a jsou si podobni i naplněním lidských ctností v běhu života, k jehož hořkému konci oba dospěli ještě v mladém věku.                  Modlitební liga císaře Karla za mír mezi národy.

Zprávy a oznámení

Od 12.10 do 26. 10. 2020 smí být počet účastníků bohoslužeb pouze 10!  Prosíme, respektujte toto nařízení!

V neděli 18. října 2020 je „Misijní neděle“. Modlíme se za všechny, kdo v misiích pracují pro spásu duší, a také ve sbírce přispíváme na potřeby těch, kdo v misiích často strádají duchovní i tělesnou bídou. Sbírka na misie bude letos přesunuta na jiný termín!

V sobotu 17. října 2020 od 15. 00 hod. bude v kapli sv. Anny v Pňovanech mše svatá – posvícení.

Ze soboty 24. října na neděli 25. října 2020 se mění čas! Konec letního času, posuňte si hodinky o hodinu dozadu.

Pobožnosti za zemřelé na hřbitově se budou konat:

V sobotu 31. října 2020 od 15. 00 hod v Jezné.

V pondělí 2. listopadu 2020 od 16. 00 hod v Nýřanech (poté mše svatá za všechny zemřelé v kostele v Nýřanech).

Svatováclavská sbírka na charitu vynesla v naší farnosti 4000,- Kč.

Dívka z Indie SAHANA JOSEPH, kterou naše farnost podporovala od roku 2007 v rámci Adopce na dálku, ukončila studium a nastoupila do zaměstnání. Místo ní jsme požádali o adopci jiné indické dívky, jmenuje se SIRIN BANU, je jí sedm let a chce se stát učitelkou.

NAHLÉDNUTÍ DO FARNÍCH KRONIK

Kronika Farnosti Nové Mitrovice počtvrté

1914

  Bývalý pan farář Julius Rota byl jmenován farářem u svatého Apolináře v Praze a tamější kaplan Václav Poledne byl ustanoven administrátorem v Nových Mitrovicích. Nastoupil jsem úřad 13. května. Jsem ještě mladý kněz, ale přesvědčil jsem se již, že jedinou pastorační cestou katolického kněze jest rozsvěcovat věčné světlo, tj. vésti lidi všemi směry a stále ku svatostánku, vycházet od oltáře, býti pouhým rozdavačem semena Kristova. Postavit se na to stanovisko, že náš vnější život má býti přirozeným důsledkem katolického životního názoru, který čerpáme z hlubin Pravdy Kristovy.

  Dne 29. června po ranní mši jsme se dozvěděli, že byl v Sarajevě zavražděn následník trůnu František Ferdinand a jeho choť Žofie. Zpráva ta způsobila velký rozruch a její důsledky jsou již zde. Mobilisace a válka se Srbskem.

  Dne 1. září stal se farářem zdejším P. Jan Benda, předtím farář v Mešně. V neděli ráno 6. září dovezl mě povoz pana děkana ze Spáleného Poříčí na nové působiště, kde mě bylo péčí administrátora Václava Poledne přichystáno nehlučné, ale srdečné uvítání. Před kostelem mi vyšel vstříc pan administrátor se skupinou bíle oděných družiček, a uvítán jsem byl proslovem Milady Rücklové, žákyně 3. třídy, která přednesla báseň, jež pan administrátor osobně složil. Na to uvítal nového faráře starosta obce zdejší pan Rückl a starosta Mýtova.

  Dne 29. srpna 1914 smutně rozezvučely se zvony na přečetných kostelích, hlásajíce „urbi et orbi“, že Svatý otec Pius X. zemřel. Vznešený kmet na trůně papežském po kratičké nemoci opustil církev v době tak pohnuté, přestalo bíti jeho láskyplné srdce, nemohouc snésti útrapy posledních dnů. Navždy se zavřely ty dobré modré oči, jako by nechtěly viděti hrůzy světové války, které Pius X. marně hleděl zabrániti. Za vřavy válečné sjeli se kardinálové celého světa do města Říma a v krátké době, 3. září 1914, zvolili papežem nejmladšího z kardinálů, arcibiskupa boloňského, Giacoma della Chiesa, který si dal jméno Benedikt XV.

1919

  Dne 1. září 1919 stal se novým zdejším farářem Josef Kudrna, předtím kooperátor u sv. Apolináře v Praze. Obsazování zdejšího beneficia se protahovalo spory mezi konzistoří a novým chefem kultu na ministerstvu osvěty a vyučování, týkaly se se toho, aby všechny žádosti o beneficium byly nejprve předkládány k nahlédnutí ministerstvu.

  Dne 16. 9. začal zde nový školní rok službami Božími, na kterých přítomen byl zdejší pan řídící jako varhaník. Děti pozvány v neděli předtím a dostavily se téměř všechny. Z Chynína nedostavil se nikdo. V Nechánicích zůstalo ve škole vše při starém, dítky se modlí, přijdou-li pozdě, tak vkleče, také kříž zde zůstal. V Chyníně pan řídící Vyleta uposlechl Rady učitelské a kříž odstranil. Nemodlící se dítky mají pozdravovat „Dobrý den“. V Nechánicích byla na počátku vyučování konference, kde usneseno ponechati kříže ve třídách, ale modlitba buď nahlas nebo potichu má býti. Nahlas se modlí I. a III. třída, kde dotazováno bylo, chtějí-li se modliti, což jednohlasně kladně zodpovězeno. Pouze pan učitel Němec zavedl modlitbu tichou, vlastně žádnou, pan učitel udělá kříž a děti stojí minutu potichu, ale jen těžko se modlí, protože dosud tichou modlitbu vykonávat nedovedou. Proto zdejší organizace agrární sepsala protest proti vylučování modlitby a žádala, by se s dítkami jejími modlilo jako dříve. 

1921

  Dne 16. 2. 1921 bylo první sčítání lidu. A volnomyšlenkáři s celým nevěreckým tiskem vyhlásili římskokatolické církvi boj na život a na smrt. Tak nebyly ušetřeny ani zapadlé vesnice zdejší. Jindy nikdo nezná jich, ale i sem na obec byl poslán tištěný blanket „Volné myšlenky“ vyzývající k vystoupení z církve. Papír ten byl pověšen na školní budově a byl tam jen dva dny, kdy byl silným větrem roztrhán. Odpadlické hnutí nemělo zde velký ohlas, jen několik rodin a jednotlivců vystoupilo z církve. Při sčítání bylo ve farnosti 1330 osob, 1295 římskokatolíků, 8 přestoupilo do Jednoty bratrské, 23 bez vyznání a 4 židé. Nejhorší je to v Planinech, ty jsou blízko Míšova, kde působí světově pokrokově pan učitel Luhan, známý zde všeobecně svou nenávistí k církvi katolické, který tam svedl mnohé občany k nevěře, ač mnoho jich druhý den výstup z církve zase odvolalo.

  Dne 14. května při májové pobožnosti od svíčky chytly papírové ozdoby na oltáři Panny Marie. V jednom okamžiku byl celý obraz v ohni, i baldachýn bílý shořel, jen zůstalo červené sukno tu a tam ohořelé. Při strhávání těch ozdob, které byly na drátkách, byl obraz Panny Marie uchráněn, pouze pisatel těchto řádků hodně si popálil obě ruce, takže o svátcích svatodušních měl velké popáleniny.

1922

  Dne 20. května 1922 zemřela paní Moravcová, jediná nejpilnější navštěvovatelka mší svatých, jak v neděli, tak ve všední dny, v létě, v zimě. Byla velmi zbožná a pamatovala si pojistit poklady v nebi, kde mol neničí, ani zloději nevykopávají. Velmi mnoho darovala na dobročinné účely, i na zdejší sbírky nejvíce dávala. Pokoj duši její.

ROZHOVORY S KARDINÁLEM SARAHEM

(z knihy rozhovorů „Síla ticha“)

  Mnoho našich současníků má potíže s přijetím Božího mlčení. Nechtějí si připustit, že existuje i jiná forma komunikace než prostřednictvím slov, gest nebo jiných viditelných projevů. Jenže Bůh k nám mluví v tichu.

  Samotné stvoření je tichým slovem Boha. Krása přírody mlčky rozprostírá před našima očima nesmírné bohatství Otce, který je ustavičně přítomný mezi lidmi. Proč lidé nemohou slyšet Boží hlas, když mluví skrze stvoření? Je to proto, neboť si myslíme, že jsme jediní, kdo je schopný mluvit s ním a naslouchat mu. Řeky, ptáci, plazi, slunce i měsíc chválí Pána. Neumíme vlastním rozumem zachytit ani řeč Boha, ani řeč přírody, to jim však neubírá na síle.

  Boží ticho je nepochopitelné a nepřístupné. Ale člověk, který se modlí, ví, že ho Bůh slyší stejně, jako porozuměl posledním slovům Krista na kříži. Lidstvo hovoří k Bohu a on mu odpovídá tichem.

  Ježíšovo ticho je stejné, jako ticho Boha Otce. Ježíš přišel na svět v klidné a tiché noci, zatímco lidstvo spalo. Narodil se obklopený tichem a samotou a následujících třicet let o něm nikdo neslyšel. Žil tichým životem v Nazaretu, s určitostí můžeme říci, že v té době žil v modlitbě a hlubokém vnitřním rozjímání.

  Také Kristovo veřejné působení bylo zakořeněné a opíralo se o tichou modlitbu. Celý Ježíšův život je zahalený tichem a tajemstvím. Když se chce člověk podobat Kristu, stačí mu zkoumat toto ticho.

  Ježíšovo mlčení bylo nejbolestnější ve chvíli jeho nejvyšší oběti. Mluvil jen jednou, když odpovídal na Pilátovu otázku: „Jsi židovský král?“ Ježíšovo mlčení Piláta překvapilo: „Neslyšíš, co všechno proti tobě svědčí?“ Nechápal důvod toho zvláštního ticha. Ve vřavě a křiku zástupů, které strhla obrovská nenávist, se ocitl tváří v tvář mlčení Boha.

  Duch svatý nemá tvář ani hlas. Ze své božské podstaty mlčí. Duch od věčnosti působí v tichosti. Duch svatý nikdy nedělá hluk. Přebývá uvnitř člověka a v tichosti ho obnovuje.

  Dnešní svět nevěnuje Duchu svatému dostatečnou pozornost. Když jsme poslušní vůči Duchu svatému, máme jistotu, že kráčíme k pravdě, protože se řídíme jeho vnuknutím. Odmítání Ducha svatého je rouhání a smrtelný hřích, neboť je to odmítnutí pravdy. Církvi bez Ducha svatého hrozí, že se stane novodobou babylónskou věží. Nepřítomnost Ducha svatého v církvi je pramenem každého rozdělení.

MOUDROST CÍRKEVNÍCH OTCŮ

23. část – Modlitba k Panně Marii

svatého Tomáše Akvinského

  Svatý Tomáš Akvinský byl nejen skvělý a vzdělaný teolog, ale hlavně pokorný a zbožný řeholník, který věděl, že nade vší teologií a filozofií stojí láska a oddanost Nejvyššímu Bohu. Je autorem nejen teologických spisů, ale také několika krásných modliteb a duchovních písní, které dodnes zpíváme v kostele.

  Jednou z jeho modliteb je vroucí prosba k Matce Boží Panně Marii.

Přeblažená a přesladká Panno Maria, Matko Boží,

 plná veškeré dobroty, dcero nejvyššího Krále, Paní andělů,

Matko všech věřících:
Prosím tě, přesvatá moje Paní,

abys mi vyprosila pravou poslušnost a pravou pokoru srdce,

abych skutečně uznal, že jsem ubohý, křehký hříšník,

 neschopný nejen vykonat dobrý skutek,

ale i vzepřít se neustálým útokům

bez milosti a pomoci svého Stvořitele

a tvých svatých přímluv.

Vypros mi také, Přesladká Panno Maria, pravou lásku,

abych jí celým srdcem miloval našeho Pána Ježíše Krista

a po Něm tebe nade všechno,

a svého bližního v Bohu a kvůli Bohu.

Také tě prosím, Královno nebe, učiň,

abych ve svém srdci stále nosil uctivou bázeň

a současně i lásku ke tvému přesladkému Synu;

abych mu vždy děkoval za tolik dobrodiní,

 která mi ve své dobrotě bez mých zásluh udělil,

a abych jasně a upřímně vyznal své hříchy,

abych se za ně opravdově kál

a abych si zasloužil dosáhnout jeho milosrdenství a milost.
Amen.

ROK BIBLE

9. ČÁST – PROROCI

Epocha proroků má svůj začátek v době královské. Vystupují vlastně v době, kdy se již rozpadá říše krále Davida. Jejich poslání není politické, ale do politiky chtě nechtě zasahují. Co králové a jiní politikové rozbili a nemohli již napravit, měli proroci – Boží mužové – znovu vybudovat. Prorok má zodpovědnost za Hospodinovo jméno a jeho čest. Protože Hospodin uzavřel smlouvu s izraelským lidem, je úkolem proroků také péče o národ, v němž má být Bůh důstojně uctíván.

  Vlastní úkol proroků ale spočívá v náboženské oblasti. Boží mužové zaujímají neúprosný bojový postoj proti pohanskému náboženství, proti jakékoliv formě pohanství. Byli mluvčími jediného a pravého Boha, napomínali a varovali, i když se to vůbec nehodilo. Bojují nejen proti modloslužbě, ale také varují před povrchností izraelské zbožnosti.

  Prorok byl mluvčím Božím, zvěstoval Boží poselství, částečně jej někdy také psal. Prorok byl někdy Hospodinovým poselstvím doslova přepaden. Nepředkládá nikomu své mínění, je zcela a naprosto mluvčím Hospodina. Řeč proroka není poučná nebo vzdělávací přednáška, nýbrž je to volání herolda o událostech spásy. Hospodin mu dává obsah poselství a autoritu. Prorok neohlašuje, co si sám vymyslel, je zplnomocněn od někoho vyššího. Proto můžeme stále číst v prorockých textech: „Toto praví Hospodin…“

  Králové severní říše jsou v biblických knihách líčeni většinou ve velmi špatném světle. Jsou považováni za odpadlíky, nevěrníky a pohanské příznivce Baalova kultu. Severní říše paradoxně nejvíce rozkvetla za krále Achaba, který uzavřel společenství se sousední říší Foiničanů. V zemi sice vzrostl materiální blahobyt, ale zároveň nápadně mizela víra v Hospodina, proroci byli tvrdě pronásledováni, ti, kdo zůstali věrni jedinému Hospodinu, to měli v životě velmi těžké. V severním izraelském království vystoupili tito proroci: prorok Jonáš v 8. století před Kristem, proroci Ámos a Ozeáš za krále Jarobeáma II.

  Ani králové jižní říše nebyli vždy ostatním zářným příkladem. Přesto trvá Boží příslib, že právě z Davidova domu vyjde očekávaný Mesiáš. Proto také v malém jižním království působí postupně mnohem více proroků, připravují lid na nejdůležitější událost – příchod pomazaného Páně, nového Davida, který nastoupí na jeho trůn. V jižním judském království působili proroci: Izajáš, Micheáš, Sofoniáš a Nahum, Abakuk a Jeremiáš. Za babylónského zajetí prorok Ezechiel a Daniel, po babylónském zajetí Ageus, Zachariáš, Malachiáš, Jóel a Abdiáš.

ROZJÍMÁNÍ NAD MODLITBAMI

Modlitba růžence

  Zbožní křesťané se od počátku s velkou horlivostí modlili žalmy. Pomodlit se všech 150 žalmů během jednoho týdne bylo také odedávna povinností řeholníků v klášterech. Ke každému žalmu se pak vžilo jedno „tajemství“ ze života Ježíše Krista (takže jich bylo 150). Pokud některý bratr neuměl číst v žaltáři, nahrazoval modlitbu žalmů tím, že se modlil 150x modlitby Otčenáš a Zdrávas Maria. Časem si tuto formu rozjímavé modlitby osvojili i mnozí věřící, počet „tajemství“ se zredukoval na patnáct, takže bylo možné si je bez problémů zapamatovat.

  Modlitba růžence se těšila velké úctě nejen mezi prostým lidem, ale vždy si jí vážili také papežové.  

Roku 1571 spojil papež Pius V.  po vítězství nad Turky v bitvě u Lepanta růženec s obecným římským kalendářem zavedením svátku Panny Marie Vítězné (později změněné na Pannu Marii Růžencovou), který se slaví 7. října.)

Papež  Lev XIII., známý jako „Růžencový papež“, vydal dvanáct encyklik a pět apoštolských dopisů týkajících se růžence a přidal vzývání Královny nejsvětějšího růžence v loretánských litaniích. 

Papež Pius XII. aktivně prosazoval úctu k Panně Marii v Lurdech a Fatimě, což se zasloužilo o nové oživení modlitby růžence v katolické církvi.

Papež Jan XXIII. považoval růženec za tak důležitý, že 28. dubna 1962 v apoštolském dopise vyzval k recitaci růžence v rámci přípravy na Druhý vatikánský ekumenický koncil. 

Papež Jan Pavel II. vydal apoštolský list Rosarium Virginis Mariae který vyzdvihl růženec jako nejlepší rozjímání o Kristově životě.

Dne 3. května 2008 papež Benedikt XVI. uvedl, že růženec prožívá nové jaro: „Je to jeden z nejvýmluvnějších projevů lásky, který mladá generace projevuje Ježíši a jeho matce.“

ZE STARÝCH CESTOPISŮ

Cesta z Jeruzaléma do Egypta.

  V Jeruzalémě byl jsem tři neděle a ohledal jsem v něm všechno, což jsem mohl ohledati. Potom jsem jel s kupci z Jeruzaléma, usmysliv sobě jeti do Egypta.

  Přijeli jsme ke studnici, kterou udělal Jákob, která je před městem Samaří. Také mi pravili, že právě u této studnice mluvil Kristus Pán se Samaritánkou. Studnice ta je prostá a okrouhlá, mám za to, že není hlubší než dvě látra (jedno látro = něco málo přes dva metry) i s vodou. V té studnici je voda dobrá, pili jsme ji rádi. V celém samařském kraji nemají lepší studnici, než je ta Jákobova, v celém tom kraji jsou vody zlé, slané a k pití teplé.

  Pobyli jsme u Jákobovy studnice, napojili koně a velbloudy a sami jsme se napili. Pak jsme šli za město k zahradě, kde je mnoho hrobů vzácných, tu leží Adam, Eva, Abraham a Izák, Jákob i mnoho dalších svatých a dobrých lidí. Pohané mají ty svaté ve velké úctě, ozdobují hroby lampami hořícími ve dne i v noci. Také židé se k nim znají a putují k nim z Jeruzaléma i z jiných krajin. Hroby jsou v kapličkách a je jich velmi mnoho a všechny jsou klenuté a hoří v nich lampy ve dne v noci.

  Ze Samaří jeli jsme do Gazy. To město leží na hoře písečné a okolo něj je množství zahrad, a v nich ovoce rozličné, nejvíc však mandlové. Také mi řekli židé, že z tohoto města Gazy bylo stádo vepřů, do kterých poslal Kristus Pán ďábly, které vymýtil z člověka, a ti se pak všichni v moři utopili. A v tom městě žádného dobytka svinského jsem neviděl. I pravil mi jeden žid hádaje se se mnou: „My Krista vašeho posloucháme více než křesťané, neb na svině Kristus nedbal a laskav k nim nebyl a v moři je s ďábly utopil, a my jich nepožíváme, ani je v zemi nemáme, ale vy svině jíte a neposloucháte v tom Krista vašeho!“

  Z Gazy přijeli jsme k městečku, které jsme neviděli pro množství palem datlových, jsou to celé lesy palmové, které ho obklopují. V tom městečku je největším živobytím pěstování datlí, neb odtud dodávají datle do všech zemí. Pravili mi, že palma až léta padesátého plody nese, a když je stará a ovoce nenese, porazí ji a spálí. Z větví palmových pletou ploty, a ty jsou velmi pěkné, neb palma je hladká a bílá, když uschne, a tak se pěkně blýská i plot z ní udělaný.

Městečko samo velmi bídné jest, vodu v něm mají slanou a ještě teplou. Pravili nám, že u nich nikdy déšť neprší. K jídlu jsme měli sýr, mléko a tvaroh, chleba velmi málo, země kolem je zlá a neúrodná, nelze na ní síti ani orati, je ze samého písku suchého.

  Druhého dne přijeli jsme k městečku velmi podobnému. Vodu mají zlou, teplou a slanou. Koupili jsme jen něco málo k jídlu, mořské ptáky a cibuli, i upekli jsme si ty ptáky bez soli a jedli jsme je bez chleba, zdáli se mi velmi nechutní, ač si je místní velmi chválili.

  Odtud jsme jeli a třetího dne jsme přijeli do jednoho města velikého, kterému říkají Ajes. Je to město větší nežli Praha a není hrazené. Kupců rozličných je v něm dosti, nejvíc pláteníků a běličů, kteří plátno čisté dělají a bělí, které se nazývá „kolč“. V tom městě žijí jen Arabové. Tu jsme se měli dobře, neb jsme se chleba najedli všichni a vody dobré jsme se napili z řeky veliké, která nazývá se Nil, a teče přímo z ráje. O dobrotě té vody musím povědět, že jest tak dobrá k pití, chutná a sladká, že nevěřím, že by jinde mohla lepší býti. Slyšel jsem v Čechách rozprávky o potocích rajských, domníval jsem se, že by to mělo něco malého býti, ale tento potok jest řeka veliká, a krom moře vody větší jsem neviděl.

  Nazítří přijeli jsme do hlavního města Egypta, které nazývá se tu Masr. Nejprve byly vidět zahrady velmi čisté, zdmi vysokými ohrazené, udělané z rozličného kamení. A na ty zdi se chodí po schodech kamenných, kdo chce, prochází se po těch zdech a prohlíží si ty zahrady a ovocné stromy v nich.

  Pak, když jsme přijeli k první městské ulici, kdo jsme byli křesťané nebo židé, museli jsme slézti z koně nebo osla a pěšky jít až k hospodě a koně vedle sebe vésti. Je to obyčej v tomto městě, který kdysi ustanovil jeho správce, že žádný křesťan ani žid nesmí do města vjeti, ale jen pěšky vejíti, a to pod pokutou, že by mu vzali to, na čem by jel, a ještě by byl kyjem bit. I šli jsme tedy na hospodu pěšky, vedli koně s sebou, a bylo to více než míle daleko. Velmi jsem se unavil, až jsem se hněval na toho císaře, který takovou práci lidem pocestným vymyslel!

Příště: Pobyt v Egyptě.

MODLITBA KE SVATÉMU JOSEFOVI

kterou se modlíme po modlitbě růžence.

K tobě, svatý Josefe, přicházíme ve své tísni.

Když jsme vzývali o pomoc

tvou přesvatou snoubenku,

žádáme s důvěrou i od tebe ochranu.

Pro lásku, která tě pojila

s neposkvrněnou Pannou a Bohorodičkou,

a pro otcovskou lásku,

se kterou jsi objímal Ježíše,

pokorně prosíme:

Shlédni milostivě na dědictví,

které si Ježíš Kristus získal svou krví,

a přispívej nám v našich potřebách

svou mocnou přímluvou.

Starostlivý strážce Svaté rodiny,

opatruj vyvolený lid Ježíše Krista.

Odvrať od nás, laskavý otče,

všechnu nákazu bludů a mravní zkaženosti.

Náš mocný ochránce,

milostivě nám z nebe pomáhej

v tomto boji s mocnostmi temna,

a jako jsi kdysi vysvobodil Ježíše

z nebezpečí života,

tak nyní braň církev Boží

proti úkladům nepřátel a proti všemu protivenství.

Nás pak všechny ustavičně ochraňuj,

abychom podle tvého příkladu a s tvou pomocí

svatě žili, zbožně zemřeli

a dosáhli věčné blaženosti v nebesích.
Amen.