ÚVODNÍK - CHVALOZPĚVY

  „Zpívejte Bohu z celého srdce s vděčností žalmy, chvalozpěvy a duchovní písně“ četli jsme a slyšeli v den Svátku Svaté Rodiny.

  „Qui corde cantat, bis orat“, prohlásil svatý biskup Augustin, tedy „Kdo ze srdce zpívá, dvakrát se modlí“.

  Při mši svaté zpíváme písně, chvalozpěvy, žalmy, antifony. Zpěvem se dobře vyjadřuje naše radost, vděčnost, touha, smutek, pocit viny nebo bezmoci v nějaké životní situaci. Mnohem lépe a snadněji než pouhými slovy. Proto se má zpívat v kostele třeba i bez varhan, které jen zpěv doprovází, nemají mít žádnou koncertní funkci.

  V adventní době jsme se učili zpívat Hodinky k Neposkvrněnému Početí Panny Marie, mají hluboký text a krásnou melodii, která povznáší srdce k Bohu tak nějak samozřejmě. I když pochází z Polska, mnozí je hned přijali za své pro jejich prostý půvab.

Je škoda, že mnoho českých zbožných a pravdivých písní již neznáme, protože se v současném kancionálu nevyskytují. A tak se v letošním věstníku budeme seznamovat s katolickými písněmi, které se sice již nepoužívají, ale stále v sobě mají sílu zbožné a naléhavé modlitby k Bohu.

Další novou rubrikou bude pojednání o úplně jiných písních, ale pro náš život stejně důležitých, a to o biblických žalmech. Žalmy máme většinou spojené jen s bohoslužbou, kdy je posloucháme mezi prvním a druhým čtením, a odpovídáme na jednotlivé sloky. Většinou ani nevíme, proč se který žalm zpívá, jeho obsahu moc nerozumíme. I žalmy jsou ale slovem Božím, skrze které promlouvá Bůh, nabízí nám svůj pohled na různé životní situace, radostné i smutné. Určitě stojí za to spřátelit se více i s Knihou žalmů.

A tak se snažme více zpívat než mluvit, a to nejen v kostele. Jak se ukazuje na různých akcích jako je Noc kostelů, adventní koncerty nebo Dny otevřených dveří kostelů, hudba a zpěv činí hlavně lidi nevěřící mnohem vnímavější ke kráse, svatosti a Boží blízkosti. Dopřejme proto každému, kdo třeba ze zvědavosti vstoupí do našeho kostela, zažít přítomnost Boží lásky, Božího zájmu a Boží laskavosti vůči všem lidem. Může k tomu pomoci i náš zbožný, pokorný a vroucí zpěv při bohoslužbách.

REPORTÁŽ NA ÚVOD

Jak jsme zase jednou stěhovali nábytek

  Stěhování nábytku je vždycky velmi náročné. Pokud ale stěhujete nábytek v kostele, je to navíc i dobrodružné, protože kostelní nábytek je až na vzácné výjimky těžký, neforemný, a většinou nemá na sobě nic, za co by se dal chytit. Stěhování kostelního nábytku je tedy jen pro chlapy, kteří mají nejen sílu, ale i (řečeno hezky česky) fortel a trochu fištróna.

  Když v kostele v Jezné zůstaly osiřelé lavice z kaple sv. Vavřince v Úlicích, přemýšleli jsme, co s těmi kusy nábytku, které dost překážely v prostoru presbytáře, budeme dělat. Místo, kde byly uloženy, bývala kaple sv. Jana Nepomuckého, později se z ní stal odkládací prostor všeho možného (tzv. bordelárna). Vzali jsme to tedy jako znamení, že máme vrátit této části kostela jeho důstojnost a význam (jako se to podařilo před lety v Heřmanově Huti).

  A tak byli povoláni tři silní muži z nedaleké obce. V kostele byli sice poprvé, ale bez řečí přišli pomoci. Po krátkém vysvětlení, co kam bude patřit (trochu to opět připomínalo akci Kulový blesk), pokývali chápavě hlavami a dali se do díla. Jako nic zvedli do výšky několika metrů těžký vyřezávaný oltář a po 40 letech po vymalování kostela ho vrátili na jeho místo v čele kaple. Aby se neskácel, bylo nutné ho zajistit hákem trčícím ze zdi. Oltářní stůl z lehkých prken se povážlivě prohýbal, a tak na hliníkové schůdky (které jsme ze všech sil drželi na oltáři ve svislé poloze) vylezl nejlehčí muž a zamlátil hák na jeho místo kombinačkami (kladivo jsme v kostele kupodivu nenašli).

Poté, co si pánové navzájem pogratulovali, jak jsou šikovní, přestěhovali skříň, ze které na každém kroku padal červotoč, a nevyužívaný věšák na ornáty, obojí do sakristie, kterou označili jako „kamrlík“. A nakonec nejobtížnější manévr: otočení dlouhé a těžké dubové lavice o 180 stupňů a její přesun ke zdi kaple. Na první pohled to tak nevypadalo, ale vešla se na své nové místo s přesností na pár centimetrů. Druhá lavice nebyla sice tak velká, ale při pokusu o přestěhování z ní upadl přední i zadní díl…

„To nevadí, to se spraví,“ mávla rukou kostelnice. „Máte to nějaký rozbitý,“ chechtal se nejsilnější chasník, „asi by to chtělo nalakovat…“

Kostelnice pánům mnohokrát poděkovala za jejich ochotu, a zatímco oni jeli do hospody spláchnout kostelní prach, zahájila důkladný úklid mnohaletého nepořádku, který se po stěhování vynořil. Koberce se vyčistily na sněhu, prach a pavučiny vysál lux, voda smyla všechno nečisté. Oltář pokrylo nové plátno, svíce hoří, žárovky svítí, a místo svatého Jana shlíží nyní z oltáře Pražské Jezulátko… Deo gratias!

Zprávy a oznámení

Tříkrálová sbírka bude probíhat od 1. ledna do 15. ledna 2023. Tři králové budou chodit v Heřmanově Huti, v Kamenném Újezdu, na Pankráci, v Plešnicích, v Pňovanech, v Úlicích a v Jezné, poprvé také ve Zbůchu a v Přehýšově. Podrobný rozpis obchůzek bude také na nástěnkách.

Statické pokladničky budou na některých obecních úřadech: v Úhercích, ve Zbůchu, a v Hněvnicích.

V pátek 6. ledna 2023 bude na Slavnost Zjevení Páně svěcení vody, křídy a kadidla v kostele sv. Prokopa v Nýřanech při mši svaté od 16. 45 hod.

V sobotu 7. ledna bude svěcení vody, křídy a kadidla ve Zbůchu.

V neděli 8. ledna bude svěcení vody, křídy a kadidla v Jezné v 10. 30 hod. a v Heřmanově Huti v 11. 00 hod.

Tříkrálový koncert se bude poprvé konat v Nýřanech, v sobotu 7. ledna 2023 od 15. 00 hod. v kostele sv. Prokopa.

V úterý 10. ledna nebude v Nýřanech ranní mše svatá (kněžský den v Plzni).

Setkání na faře v Nýřanech bude v pátek 13. ledna a 27. ledna 2023 po večerní mši svaté. Všichni jsou srdečně zváni!

V neděli 15. ledna je svátek sv. Pavla, prvního poustevníka, patrona řádu paulínů. V pondělí 16. ledna se pak slaví svátek Panny Marie, Královny poustevníků.

MOUDROST A ZBOŽNOST PÍSNÍ KATOLICKÝCH

Svatých Tří Králů

(ze Svatojánského kancionálu)

Město svaté, povstaň k chvále,

hvězda hlásá příchod Krále,

nebesa se k zemi níží, Boží Syn se blíží.

Město svaté, vstaň ze spánku,

 a pospíchej k jeho stánku,

 muži vznešeného rodu jdou již od východu.

Za hvězdou spěj ku Betlému

pokořit se Kristu svému,

tam se přátelům všem jeví, jen vrah o Něm neví.

V stáji se zde upokořil,

jenž byl s Otcem hvězdy stvořil,

jenž má slunce za podnoží, tam spí v bídném loži.

Zem i nebe je tvým stanem,

Tys i hlubin zemských pánem,

to dnes na obloze hlásí hvězda plná krásy.

Jenom oči hříšných lidí

důstojnost tvou zde nevidí,

ó, zhoj, Pane, slepost očí, ať Tě každý zočí.

Dej, ať pevně v tě věříme,

milosrdnost zakoušíme,

a Tě jednou v nebes záři zříme z tváře k tváři!

Dědictví Otců, zpěvník českých katolíků (2011)

NAHLÉDNUTÍ DO FARNÍCH KRONIK

Kronika farnosti Kožlany

1917

  Dne 30. června se konala tzv. částečná generální vizitace zvaná apoštolská cesta. Konaná novým arcipastýřem, arcibiskupem pražským, Pavlem hrabětem Huynem, bývalým biskupem brněnským. Biřmovanců bylo na 400, někteří k biřmování se nepřihlásili pro nedostatek šatstva a obuvi. Bída na potravinách mocně dolehla, ale nebylo toho dbáno. Cena obuvi stoupla na 200 korun, cena látky 100 korun za metr. Cena koní neobyčejně stoupla, jeden pár koní před válkou za 1000 až 2000 korun se prodával, dnes stojí 30 000 korun i více! Práce řemeslnická také neobyčejně stoupla.

1918

  Konečně nadešel 28. říjen, prohlášena samostatnost národa československého! Málo bylo těch, kteří by zůstali k události této lhostejnými. Z domů vlály prapory národní, lid se shlukoval, o šťastném dni mluvě. Při té příležitosti ozdoben také v Kožlanech rodný dům Dr. Edvarda Beneše.

  Ale nálada katolíků opravdových, ne papírových, byla brzy zkalena. Předně zprávou, že 3. 11. památná socha Panny Marie na náměstí Pražském povalena byla, což se jistě nestalo bez vědomí lidí řídících nyní osudy nového státu… Pěkný to začátek! Nedlouho potom zprávy, že katecheté se ze škol vykazují, kříže se vyhazují, modlitba se zakazuje a z nařízení ministra školství cvičení náboženská se na dobré vůli dítek ponechávají. Učitelé přinejmenším lhostejni k náboženství rádi budou, že nemusejí dozor držet v kostele, a že brzy náboženská výuka ve škole nadobro odpadne.

1919

  Stále více objevují se různí řečníci, kteří řeční pro lid bezvěreckými časopisy zpracovaný. Tak řečnila v místní hospodě právovárečné řečnice z Prahy, pozvaná sem místním Sokolem, představila se jako nevěřící, že to už dávno prohlédla, že nic není, co se o Bohu učí. Židé mají Boha jednoho, křesťané tři. Přímo vybízela k odpadu od církve a obecenstvo „výborně“ volalo a přednášku si polibovalo, inu jsme v Kožlanech…

  7. července zase řečnil před místní školou Vojtěch Beneš, místní rodák, bývalý učitel v Brandýse, který začátkem války prchl do Ameriky, aby tam ve prospěch republiky československé agitoval. Obsah jeho řečnění zněl po amerikánsku: nepřišel chválit, ale přišel kárat, a bylo toho dost, co káral na svých rodácích, chvályhodného nenašel u nich nic. Nepracují, tancují, hýří, jeden druhého nenávidí, ale tak to v Americe není. Pokud se týče stránky náboženské, vyslovil se, že je nevěřící, chce mít Boha v srdci svém, ne v žaludku. V sociální demokracii, k níž se hrdě hlásí, vidí záchranu národa, ale nesmí býti taková jako v Rusku. Nakonec nabádal rodáky své slovy mistra Jana z Husi: „abyste se milovali, dobrých násilím tlačit nedali a pravdy každému přáli“. Řečičky…

1927

  Náboženství ve škole jen se trpí, hodiny náboženství jsou v posledních hodinách odpoledne, a malé děti jsou pohromadě s odrostlejšími, snaha katechetů je nyní udržet ten zbytek katolického dorostu, protože už v domě rodičů nábožensky lhostejných jsou od víry děti odváděny. Místo do kostela posílají je v neděli na cvičení do Sokola. V kostele o nedělích školní dítě jest „bílou vránou“…

  Dne 13. března počala misie pro Kožlany, dr. Aloisem Černým, kaplanem v Dýšiné, který po tři dny měl dvě kázání, růženec, požehnání a nad to přednášku o nastávajícím 1000 jubileu svatováclavském. Návštěvníků bylo málo maloučko. Svaté svátosti přijalo podle toho jen dospělých 70 a dětí 20. „Kdybychom jen jednu duši získali, nadarmo jsme nepracovali“, řekl mi pak důstojný pan kaplan.

  Dne 23. září zemřel řídící učitel František Kučera, rodák z Cerhovic. V Kožlanech učil od roku 1879 a od roku 1902 byl regenschorim na místním kůru. Vedl kůr k obecné spokojenosti za nepatrnou odměnu 60 korun, kterou od patronátního úřadu dostával. Od obce do převratu dostával také 60 korun, potom mu to ale obec vzala. Pohřeb měl 27. září, obřady pohřební vykonal administrátor z Kralovic P. Karel Bláha. Zemřelý mnoha pohřbů učitelů se účastnil jsa výborným zpěvákem, ale k pohřbu jeho dostavilo se jen několik málo učitelů, a to jen jako diváci, pohřební zpěvy obstarali zpěváci kostelní z Kralovic! Což pohoršilo místní lid, který si toho všiml a právem odsoudil. Kůr kostelní nyní opuštěn, není nikoho, kdo by zase jej vedl, varhany umlkly snad nadlouho…

1928

  V květnu konána generální vizitace nejd. pana biskupa Antonína Podlahy, generálního vikáře. K biřmování přistoupilo 33 věřících z Kožlan, 9 z Hedčan a 35 odjinud. Z Chříče přišly výhružné dopisy, týkající se udělování svátosti biřmování, když tedy tam pan biskup jel na vizitaci, četnictvo doprovázelo ho, ale nestalo se nic.

  Poměry náboženské ve Chříči jsou horší než v Kožlanech, katolíků hrstka, ostatní čechoslováci, z těch 60 katolíků cítí se býti katolíky asi tak 10. Návštěva kostela o nedělích dvakrát v měsíci je 5-6 osob, za celý rok 2 křty a 2 pohřby, oddavky žádné. Kostelník v Chříči je také z církve československé, protože ale živí svou starou matku, je zde trpěn. Ministrant tu není žádný.

PANNA MARIA, KRÁLOVNA POUSTEVNÍKŮ

Den po Památce svatého Pavla Thébského, zakladatele a patrona řádu paulínů, se 16. ledna slaví svátek Panny Marie, Královny poustevníků.

Ve všech klášterech sv. Pavla přijímá Matka Boží zvláštní hold od svých synů jako Ochránkyně a Matka jejich řádu.

Svátek Panny Marie, Královny poustevníků, byl schválen papežským stolcem v roce 1963 jako vyjádření vděčnosti Panně Marii za její ochranu a mateřskou péči, a také za její příklad života, který se paulínští mniši snaží následovat.

Řád svatého Pavla svou úctou vyznává, že Panna Maria byla a je přítomna v životě a činnosti otců paulínů. Proto ji vždy ctili jako Matku, Paní a Královnu a také horlivě šířili tuto úctu mezi jim svěřenými dušemi.

Proto v tento den všichni otcové a bratři paulíni obnovují obřad svěření svého řádu Panně Marii. Vyjadřují to společným slavením mše svaté a zpěvem hymnu „Monstra te esse matrem“, což je část starobylého hymnu „Ave, maris stella – Zdrávas, hvězdo mořská“.

Ave, maris stella,                                  Zdrávas, hvězdo mořská,

Dei mater alma                                     živitelko Boží,

atque semper virgo,                              ustavičná Panno,

felix coeli porta!                                   blahá nebes bráno!

Summens illud „Ave“                          „Ave“ tobě pěla

Gabrielis ore,                                        ústa Gabriela,

funda nos in pace,                                mír nám vlij, když jméno

mutans Evae nomen.                            Eva zpět je čteno.

Monstra te esse matrem,                    Ukaž nám, žes Matka,

Sumat per tep reces,                           prosba tvá je sladká,

qui pro nobis natus,                           sluchu Syna tvého,

tulit esse tuus.                                     pro nás zrozeného.

PROMLUVY

Svátek Křtu Páně

  Svátkem Křtu Páně končí doba vánoční. Končí doba naplnění starozákonních slibů v Dítěti, které přichází na svět a pro svět, k lidem a pro lidi. Je to zvláštní doba, kdy se Bůh zjevuje světu, kdy se nechává poznat v opravdovosti své lásky ke každému člověku.

  Pastýři byli první, kteří směli tuto radostnou zvěst přijmout. Nebylo potřeba, aby jim něco někdo vysvětloval. Rozuměli poselství od anděla, protože starozákonní proroctví o Spasiteli nosili všichni jako poklad ve svých srdcích.

  Na svátek Zjevení Páně přichází vyslanci pohanů, vyslanci těch, kteří poznávají Boha skrze vědění a pravdu. I pohanům je později (jak říká apoštol Pavel) hlásána stejná radostná zvěst, aby Židé i pohané byli spojeni v jedno společenství církve.

  Máme-li být spojeni v Kristu, nejde to jiným způsobem než skrze křest. Také Ježíš se hlásí u Jana Křtitele o křest. Je sice naplněn Duchem svatým už od počátku, ale po křtu v Jordánu začíná nová etapa jeho života, zasvěcená hlásání evangelia a službě.

  I po křtu mohli mnozí lidé vnímat Krista jako úplně obyčejného člověka. Konal sice zázraky a prokazoval mnohá dobrodiní, ale mluvil stejným jazykem jako oni, žil podobný život jako jiní potulní kazatelé té doby. Ale stačí krátký čas, aby lidé, kteří skutečně poslouchají jeho slovo, začali žasnout nad jeho učením, protože nemluví jako ten, kdo má něco načteno z učebnice, ale jako „ten, který má moc.“

Ne náhodou svátek Křtu Páně ukončuje vánoční dobu. Celým adventem nás provázel prosebný hymnus „Rorate, coeli – Rosu dejte, nebesa“, ve kterém se modlíme, aby z nebes přišla spása. A toto nebe se otevírá o Vánocích, aby vydalo opravdového Spasitele. Otevře se při Ježíšově křtu, aby sám Bůh Otec zjevil Ježíšovo poslání a tajemství. Otec se přiznává ke svému Synu, který se v pokoře řadí mezi ostatní lidi, aby přijal křest vodou, otevírá mu svou náruč, která ho bude provázet v jeho službě.

  Jsme-li děti Boží, bratři a sestry Krista Ježíše, pak můžeme, a máme právo toto Otcovo přiznání vztáhnout i na sebe. Při každém křtu, tedy i při tom našem, se otevírá nebe, a Bůh nabízí svou náruč, ujišťuje mě, že bude stát na mé straně, že mohu znovu a znovu zakoušet jeho blízkost, že se při své službě bližním mohu na něj kdykoliv spolehnout.

  Bůh není nepřístupný, jak nám říká prorok Izajáš, protože miluje své stvoření. To je pro nás největším příslibem.

P. Petr Mecl.

ŽALMY = PÍSNĚ CÍRKVE

První část – co jsou to žalmy

  Žalm je v podstatě zbožná, posvátná píseň. Mnoho lidí si myslí, že „žalmy“ jsou vlastně žalující nebo žalostné modlitby, tedy něco hodně smutného, ale tak to opravdu není. Žalmy jsou ve své podstatě modlitby chválící Boha.

Žaltář byl modlitební knihou a zpěvníkem při bohoslužbě už pro lid Starého zákona a byl proto jako takový převzat i prvotní církví. Byl proto přeložen do všech jazyků, ve kterých byla sloužena bohoslužba, také svatý Cyril jej přeložil do staroslověnštiny, když se s bratrem Metodějem chystali na Velkou Moravu.

Žalmy nabízejí vzory modliteb v každé potřebě lidského života.

Při nejrůznějších souženích si v prosebných žalmech člověk vyprošuje od Boha vysvobození. Chvalozpěvy a děkovné žalmy byly používány zejména při veřejné bohoslužbě. Zastoupeny jsou také žalmy poučné, žalmy plné životní moudrosti, žalmy historické připomínající velkolepé události ze života židovského národa.

V Knihách Samuelových čteme, že král David byl hudebně i básnicky velmi nadaný, a že se velmi staral o bohoslužbu i chrámovou hudbu. Není proto divu, že je mu připisováno mnoho žalmů. Jiné žalmy podle nadpisů složili členové rodu Levi, kteří tvořili třídu chrámových zpěváků a sloužili v chrámu.

Při mši svaté se s žalmy setkáváme několikrát. Není to jen žalm, který se zpívá mezi prvním a druhým čtením. Také většina antifon, které zaznívají na začátku mše svaté a také při přijímání, má svůj původ v biblickém žalmu.

Zpívejte Hospodinu píseň novou, neboť učinil podivuhodné věci. Vítězství je dílem jeho pravice, jeho svatého ramene.

Hospodin uvedl ve známost svou spásu,

před zraky pohanů zjevil svou spravedlnost,

rozpomenul se na svou dobrotu a věrnost Izraelovu domu.

Všechny končiny země uzřely spásu našeho Boha.

(Žalm 98)

VÝROČÍ SVATÉHO PROKOPA

Sázavský klášter, vzestupy a pády

Od svého založení roku 1032 prošel klášter u řeky Sázavy různými proměnami, dobrými i zlými časy, vzestupy i pády.

  Za vedení svatého Prokopa zažil sázavský klášter velký rozkvět. První opat pečlivě dbal na kázeň, vzdělání a dobré mravy všech mnichů a šel jim v tom opravdu příkladem. V Sázavském klášteře byla hned od počátku také teologická škola. Učitelem a vůdcem mladých řeholníků i jiných žáků byl sám opat Prokop. Výborně znal slovanské písemnictví, sám přepisoval a učil bratry přepisovat slovanské evangeliáře, žaltáře i všecky jiné liturgické knihy. V klášteře se pěstovala i jiná umění, zejména zpěv, malířství a stavitelství. Tak vznikla na Sázavě první umělecká česká škola a tento klášter se stal pro český lid nejen úrodnou štěpnicí zbožnosti a bohabojnosti, ale i bohatým zdrojem ušlechtilé vzdělanosti.

Tři roky po Prokopově smrti, roku 1056, byli mniši z kláštera vyhnáni a na jejich místo přišli benediktini z břevnovského kláštera. Měla tak být odstraněna staroslověnská bohoslužba, která byla na Sázavě praktikována. Následovníci svatého Prokopa se ještě na třicet let vrátili, působili zde v letech 1061 až 1096 za vlády knížete Vratislava. Stihli v roce 1070 dokončit a vysvětit kostel svatého Kříže v byzantském slohu, jehož základy byly odkryty při archeologickém průzkumu, a o rok později přijali s úctou vzácný dar z Kyjevsko-pečerské lávry, ostatky mučedníků svatého Borise a svatého Gleba.  Pak je ale český kníže Břetislav II. definitivně z kláštera vyhnal.

  Od roku 1096 je klášter už natrvalo v rukou benediktinů latinského obřadu. Jeho opati ovšem navazovali na tradici, zvelebovali klášter i okolní osady, ve kterých stavěli nové kostely, šířili a podporovali úctu ke svatému Prokopovi, horlivě sepisovali zázraky, které se udály na jeho přímluvu. Mnoha způsoby uctívaný Prokop byl prohlášen za svatého roku 1204.

Roku 1321 se úřadu opata sázavského kláštera ujímá bratr Matěj. Zahájil stavbu nového klášterního kostela, aby stačil pro davy poutníků, které sem putovaly. V plánu byla trojlodní bazilika, ze které byl ovšem dokončen jen presbytář a jižní loď…

Roku 1421 vtrhli do kláštera pražští husité a naprosto ho vyrabovali. Ztratily se všechny knihy i liturgické předměty, klášter byl opuštěn a začal chátrat. Nikdo se o něj nestaral.

V roce 1588 aspoň zbožní ctitelé svatého Prokopa vyhrabali z ruin ostatky světce a ve slavném průvodu, kterého se účastnil i císař Rudolf II., je přenesly do kostela Všech svatých na Pražský hrad. Úcta ke svatému patronu české země se sice obnovila, ale klášter na Sázavě musel počkat až do roku 1688, kdy byly za opata Idelfonse dokončeny práce na rekonstrukci poničeného kostela.

Bohužel roku 1746 postihl klášter velký požár, který vybudované dílo znovu zničil. Zahájila se sice barokní přestavba, byl pořízen nový hlavní oltář a postranní oltáře, ale brzy přišla další rána – zrušení kláštera Josefem II. roku 1785. Klášter byl přestavěn na zámek a klášterní kostel se stal kostelem farním.

Další pokus o obnovu sázavského kláštera začal až za první republiky. Benediktinští mniši z pražského emauzského kláštera odkoupili část zámku i pozemky patřící klášteru a opat P. Metod Klement (rodák ze Stoda) začal s opravou kostela i gotické krypty, nechal renovovat oltáře a zahájil archeologický výzkum, který přinesl mnohé důležité informace o historii kláštera. Našel a obnovil mnoho let zasypanou jeskyni svatého Prokopa a byl také zakladatelem sázavského chrámového sboru.

Bohužel přišla válka a pak komunisté, v roce 1951 přebírá klášter Národní kulturní komise a jediné, v čem pokračuje, je archeologický výzkum. Obnova budov, mobiliáře, natož duchovního a poutního života tuto instituci pochopitelně nezajímala. Ze slavného poutního místa se stala turistická atrakce…

V roce 2016 byl kostel sv. Prokopa s gotickým torzem a protilehlá fara vráceny Římskokatolické farnosti Sázava – Černé Budy. Ta se teď snaží o obnovu tohoto poutního místa sv.  Prokopa v duchovním i hmotném smyslu slova.

ZE STARÝCH CESTOPISŮ

Misie v Amazonii P. Samuela Fritze

Jsem z české provincie Tovaryšstva Ježíšova, jeden ze šesti misionářů, kteří se souhlasem Jeho Katolického Veličenstva vypluli v měsíci září roku 1684 s flotilou z Cádizu. Poté, co jsem přijel do misií (je tomu již pět let), ujal jsem se dle příkazu pátera superiora provincie Omagua, abych tam kázal evangelium. Jde o třicet osm osad, malých i velkých, ležících na ostrovech řeky Amazonky, které přijaly k mému velkému uspokojení Kristovo učení bez vzpoury a jakéhokoliv odporu…

Z dopisu P. Fritze generálnímu představenému jezuitů roku 1690.

  Koncem ledna roku 1689 jsem se před velkými povodněmi, které bývají na této řece každým rokem, uchýlil do střediska mé misie, do osady Yurimaguů. Cestou jsem prošel několika vesnicemi Omagů, poskytl jsem ji při té příležitosti základy křesťanského učení. V únoru jsem dorazil k Yurimaguům, kde jsme zbudovali kapli zasvěcenou Panně Marii Sněžné. Soudil jsem, že zde jsem v bezpečí před povodní, ale ta byla v tomto roce tak veliká, že i chýše, kde jsem přebýval, byla zaplavena tak velkou vodou, že by mohla točit mlýnskými koly.

  Dozvěděl jsem se, že níže po proudu, v jedné osadě Aizuarů jsou nějací nemocní, odplul jsem tam za nimi v loďce, ale oni už byli na cestě za mnou, takže jsme se minuli. Vrátil jsem se tedy rychle, aby nezemřeli nepokřtěni. Nalezl jsem je ještě živé, poučil jsem je v základech víry, pokřtil a oddal, neboť to byl Indián a jeho žena, oba velmi staří. Po přijetí svátostí se vrátili do svého domova a brzy zemřeli.

  Yurimaguové a Aizuarové téměř neliší se svými zvyky. Chodí zcela nazí, přesto však postupně přivykají oděvu a Indiánky se ho již učí tkát. Jejich stravou, kromě toho, co dává řeka, je mouka z manioku. S ostatními kmeny obchodují s dřevěnými nádobami, které jejich ženy nádherně malují. Dříve byli Yurimaguové velmi bojovní a ovládali téměř celou Amazonku, a jejich ženy bojovaly s šípy stejně udatně jako jejich muži, ale nyní pozbyli odvahy a jsou velmi oslabení válkami. Stáhli se do odlehlejších končin, aby tam před ostatními kmeny byli v bezpečí.

  Při pobytu v této vsi během povodní dozvěděl jsem se zajímavou věc. Jednou při nějaké pitce, kterou Indiáni pořádali, uslyšel jsem hrát na velkou píšťalu, a její zvuk jsem nemohl snést, tak jsem přikázal, aby přestali hrát a zeptal jsem se, co to má znamenat. Odpověděli mi, že takto hrají, aby přivolali Guaricanu, ďábla, který se od časů jejich předků zjevuje a přichází do jejich vesnic. Oni mu staví obydlí v lese, kam mu nosí nápoje a přivádějí své nemocné, aby je uzdravil. Ptal jsem se, jaké má vzezření, nebo v jaké podobě přichází. Jejich náčelník Matival mi odpověděl: „Otče, to nedokáži vysvětlit, vím jen, že je strašný, a že když přišel, všechny ženy s dětmi prchaly a zůstali tam jen muži. Tehdy ďábel vzal karabáč s řemínky z mořské trávy a mrskal nás po hrudi, až nám teklo mnoho krve. Dělali jsme to proto, abychom se prý stali statečnými. Ďábel na sebe bral podobu tygra, vepře i jiných zvířat, někdy to byl obr, někdy trpaslík.“ Ptal jsem se, zda onen ďábel něco říkal o mně a o tom, co přináším, nebo zda jim nedal rozkaz, aby mě zabili. Náčelník odpověděl, že ďábel nemluví řečí, ale od té doby, co jsem přišel a vztyčil kříž, už sem nechce přijít a léčit nemocné. „Proto je přivádíme k tobě, otče, aby ses za ně modlil a oni nezemřeli.“ Dodal náčelník.

  Při po bytu v zaplavené osadě, začal jsem trpět rozličnými neduhy, onemocněl jsem vysokými horečkami a vodnatelností, což vzniklo hlavně z toho, že jsem tři měsíce dnem i nocí trávil na plujícím roštu, aniž bych mohl udělat jediný krok na pevné zemi. Do toho jsem trpěl nespavostí, jednak z horečky, jednak mě rušily různé zvuky, které v noci vydávali krokodýli a ještěři, ohavné nestvůry, které se v noci potulovaly po celé vsi. V té době přišli do osady Indiáni Ibanomové, kteří mě pozvali, abych sestoupil do jejich vesnice, byla osm dní plavby po proudu. Zpravili mě také o několika Portugalcích, kteří k nim připluli za obchodem. Rozhodl jsem se tedy k nim vydat v naději, že najdu u Portugalců nějaký lék na své neduhy.

  Vypravil jsem se na cestu s deseti Yurimaguy, kteří mě doprovázeli. Když jsme připluli do vesnice Ibanomů, Portugalci už byli pryč, odpluli několik dní před mým příjezdem. Když jsem připlul na to místo, přišlo z okolních vesnic mnoho Indiánů a Indiánek z kmene Cuchivara a usídlili se v opuštěných chýších po Portugalcích, aby se o mě starali. Po osm dní mě ošetřovali s velkou horlivostí a láskou, větší, než kdyby byli křesťany. Přinášeli mi hojnost ryb, želv a banánů a projevili přání, abych zůstal u nich. Ale já jsem byl nucen pokračovat v plavbě po proudu, protože mé potíže se den ode dne stupňovaly.

  30. července připlul jsem do vesnice Urubú, kde působil jako misionář P. Teodosio Vegas z řádu milosrdných bratří, přijal mě s velkou láskou.

  Je třeba se zmínit, že při této mé cestě vyvstal kolem mě velký rozruch, nejen mezi Indiány, ale i ve městě. Jedni mě nazývali světcem a synem božím, druzí mě měli za ďábla. Kvůli kříži, který nosím, někteří říkali, že jsem patriarcha a prorok, jiní tvrdili, že jsem velvyslanec z Persie. Černoši ve městě Pará dokonce tvrdili, že přišel jejich osvoboditel, který půjde do Angoly, aby je vysvobodil. Kolovaly o mně takové nesmysly, že i P. Vegas mi sdělil, že měl dojem, že do jeho vsi přišla bytost nebo div z onoho světa…