ÚVODNÍK - EXSULTET

Už je tu zas. Ta velká a dlouhá noc, při které oslavíme Kristovo vzkříšení. A znovu po roce uslyšíme velikonoční chvalozpěv Exsultet, jeden z nejkrásnějších hymnů, který zní v kostele. Je to text úctyhodný a starobylý, plný moudrosti a symbolů. Abychom ho lépe poznali a pochopili, budeme se mu věnovat po celou dobu velikonoční.

  Nejstarší částí chvalozpěvu je chvála noci a velikonoční svíce. Hned několikrát za sebou slyšíme „TO JE TA NOC…“. Noc se zvláštním významem nejen pro minulé generace židů a křesťanů, ale také pro nás. Noc, která v sobě spojuje minulost a současnost.

Je to noc, ve které Bůh vyvedl Izraelovy děti z Egypta.

Je to noc, která zahání temnotu hříchu.

Je to noc, která nás vzdaluje od nepravostí.

Je to noc, ve které Kristus pouta smrti rozlomil.

Je to noc, která smývá viny a zahání nenávist.

Je to noc, která spojuje zemi s nebem a člověka s Bohem.

  Tato noc není jen vzpomínka na zmrtvýchvstání Krista před dvěma tisíci lety. To, co Boží moc způsobila v noci vyjití Izraele z pout Egypta, a co Boží moc způsobila v noci vyjití Krista z pout smrti, to samé působí i v tuto noc, kdy se zpívá Exsultet: vyjití katechumenů i již pokřtěných z pout hříchu, hříšníkům se vrací nevinnost a zarmouceným radost, je zaháněna nenávist a vytvářena jednota srdcí.

Právě v této noci se odedávna udělují iniciační svátosti dospělým – křest, biřmování a přijetí eucharistie. I na to poukazuje Exsultet, když připomíná nejdůležitější události vyvoleného lidu: přechod vodou (křest), osvícení ohnivým sloupem (biřmování), zmrtvýchvstání a včlenění do církve (přijetí eucharistie). 

O letošních Velikonocích přijmou křest, biřmování a eucharistii tři dospělí katechumeni naší farnosti. Je pravda, že ta už tak dlouhá noc bude díky iniciačnímu obřadu ještě o něco delší. Buďme rádi, že se budeme o něco déle radovat, jako andělé v nebi, kteří jásají nad každým hříšníkem, který koná pokání. A modleme se za ty, kdo přijali Krista, aby na své cestě vytrvali.

Zprávy a oznámení

Na Květnou neděli 10. dubna 2022 začíná Svatý týden.

Zelený čtvrtek                         18. 00  Nýřany

           Velký pátek                             18. 00  Nýřany

Bílá sobota                              21. 00  Nýřany

Boží Hod velikonoční              9. 00   Nýřany

                                                  11. 00  Heřmanova Huť

Pondělí velikonoční                 9. 00  Nýřany

                                                  10. 00      Jezná

Na Velikonoční pondělí 18. dubna 2022 bude mše svatá v kostele v Jezné a v Nýřanech se svěcením velikonočních pokrmů.

V úterý 12. dubna 2022 proběhne ve Farnosti Nýřany biskupská vizitace. Členové farní rady pastorační a ekonomické by se měli setkat panem biskupem u pracovního oběda.

Ve čtvrtek 21. dubna 2022 se bude na faře v Nýřanech konat vikariátní schůze kněží. Mše svatá bude proto ráno v 9. 00 hod.

V neděli 24. dubna 2022 bude v 9. 00 hod. mše svatá v Nýřanech s panem biskupem na zakončení vizitace. Mše svatá v Heřmanově Huti tuto neděli nebude!

Pěší pouť na Křížový vrch bude v sobotu 8. května 2022. Bohoslužba slova začne jako vždy v 9. 30 u kříže na úpatí.

V červnu se poprvé kostel svatého Prokopa v Nýřanech zapojí do akce NOC KOSTELŮ. Bude se konat v pátek 10. června 2022. Hned poté, 11. a 12. června následuje VÍKEND OTEVŘENÝCH ZAHRAD, do kterého je opět přihlášena i Zahrada ticha v Jezné.

VÝROČÍ JEZUITSKÉHO ŘÁDU

Jezuité v Praze a Klementinum

Klementinum má svůj název podle kostela sv. Klimenta, který je poprvé zmiňován roku 1227. Stal se součástí dominikánského kláštera, který byl vypálen za husitských válek a po jejich skončení jen částečně obnoven. Vznik dnešního Klementina je spojen s příchodem jezuitů do českých zemí roku 1556. Zpustlé budovy kláštera dostali jezuité darem od krále Ferdinanda I., poslední dominikáni pak dostali náhradou opuštěný klášter sester klarisek Na Františku.

Prvních 12 bratří přišlo do Prahy 18. dubna 1556. Vyučování studentů bylo zahájeno už 7. července. Do roku 1620 získali jezuité koupí nebo darem 32 sousedních měšťanských domů, co umožnilo rozšíření Klementina v letech 1653–1684 podle projektu stavitele Carla Luraga.

 Na ploše dvou hektarů byl vystavěn rozsáhlý, raně barokní komplex, který zahrnoval učebny a rozlehlé sály. Sídlila zde jedna z tehdejších největších knihoven a také zde byla provozována jedna z nejvýznamnějších tiskáren své doby. Kromě prostor k výuce se zde nacházely také hospodářské budovy, prostory pro ubytování, budovy pro cla a nechyběly pochopitelně ani prostory náboženské, jako kostely sv. Salvátora, sv. Klimenta, Vlašská kaple Nanebevzetí Panny Marie, Zrcadlová kaple a další.

V roce 1722 byla v Klementinu založena významná astronomická observatoř, v roce 1751 zde bylo otevřeno muzeum matematiky. Dalším významným rokem je rok 1752, kdy začala být v Klementinu prováděna hydrometeorologická měření a pozorování. Velkoryse pojatý areál nepotřeboval větší úpravy až do odchodu řádu roku 1773. Roku 1773 došlo ke zrušení jezuitského řádu a Klementinum začal využívat Arcibiskupský seminář.

Na jezuitské koleji vyučovalo mnoho významných učenců. Mezi nimi ale zvláštním způsobem vyniká P. Jiří Plachý. Pocházel z Českých Budějovic, v sedmnácti letech vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova, působil střídavě v řádových kolejích v Praze a Olomouci, dvakrát byl správcem klementinské tiskárny, zejména však byl oblíbeným českým kazatelem.

Nezapomenutelnou postavou ho učinila obrana Prahy proti švédským vojskům za třicetileté války, kdy vedl skupinu několika set studentů u Prašné brány. Jeho duchovní podpora i osobní neohroženost byla dlouho oslavována při každoročních procesích konaných k mariánskému sloupu, postavenému z vděku ubránění Prahy na Staroměstském náměstí, studenti při něm nosili v průvodu železné rukavice a přilbu P. Plachého.

NAHLÉDNUTÍ DO FARNÍCH KRONIK

Kronika Farnosti Dýšiná potřetí

1928

  Po celý půst letošního roku bylo počasí velmi nepříznivé a studené. Teprve na Květnou neděli se oteplilo. O svátcích velikonočních bylo počasí velmi pěkné, takže mnoho lidí se zúčastnilo služeb Božích, zvláště na Vzkříšení. Po letech zase při průvodu hrála hudba, řízená železničářem, panem Čejkou z Ejpovic. Májová pobožnost byla jako jiná léta každý den. Účast na ní byla průměrně 40 lidí, nejvíce z Chrástu. Pouť na Vršíček konala se letos opět, ale účast byla nepatrná, zvlášť na cestě zpět bylo jen 12 účastníků.

  Dne 1. září opouštím jako administrátor faru dýšinskou, kde strávil jsem bez dvou měsíců 10 roků. Novým farářem zde jmenován byl P. František Jech, do té doby druhý kaplan při arciděkanském úřadu v Plzni.

1929

  Ve dnech 19. – 26. května byla ve farním kostele konána svatá misie. Tuto konali P. František Vošahlík a P. Emanuel Mysliveček, členové řádu redemptoristů v Plzni. Účast osadníků byla dosti četná, kajícníků bylo 468. Při svaté misii bylo založeno Bratrstvo Božského Srdce Páně, přihlásilo se 21 členů.

  Loupež ve farním kostele byla provedena v noci z neděle na pondělí 15. až 16. prosince. Pachatel dostal se zadním vchodem do kostela, dobýval se do všech svatostánků oltářních, dostal se jen do svatostánku na hlavním oltáři, vypáčil dvířka kramlí. Ciborium nechal na místě, ale měl jej v ruce, bylo celé umazané od bláta. Z kostela odnesl si koberec, který byl uložen ve skříni za hlavním oltářem, ovázal jej cingulem, které vzal ze skříně v sakristii. Škoda byla 800 Kč.

1931

  Žádost o opravu farního kostela byla vyřízena až po dvou letech a několika urgencích v tomto roce 1931. Omítka venkovská byla v ubohém stavu, římsa pod střechou byla spadlá a celý roh nad hlavním oltářem hrozil sesutím. Oprava byla ihned zadána panu staviteli Hegnerovi z Plzně. S opravou bylo začato v srpnu roku 1931 a skončena v říjnu téhož roku, stála celkem 39. 965,- Kč. Odpadový rigol kolem kostela stál 6. 000,- Kč a oprava hřbitovní zdi v délce 12 metrů proti mlýnu stála 7. 000,- Kč.

Vnitřní oprava kostela byla provedena na náklady osadníků a stála téměř 12. 000,- Kč.

Budiž za tento náklad vzdán osadníkům upřímný dík! S opravou začalo se 12. června 1932. Obě staré zpovědnice byly z kostela odstraněny, byly shnilé. Vítězný oblouk byl otesán, kostel byl oškrábán, omyt, na mnoha místech shnilá omítka byla otlučena, zvláště na kůru. Opravy provedl pan stavitel Hegner z Plzně. Kostel byl opět benedikován 7. srpna 1932.

Dosavadní ředitel kůru, pan řídící učitel Rans vzdal se po 26letém působením svého místa pro trvající nemoc, z níž se sice díky Bohu zotavil, ale funkci svou dále vykonávati nemohl.   Ředitelem kůru ustanoven byl pan Jaroslav Loyda, vrchní dozorce ve výslužbě v trestnici na Borech. Jako dlouholetý dozorce v Kartouzích řídil tamní kůr a pak na Borech. Má zkoušky hudební na konzervatoři v Praze.

1934

  Generální vizitace s udílením svátosti biřmování se konala ve farnosti Dýšiná dne 16. dubna 1934.

  Ráno přijel z Rokycan nejdůstojnější pan arcibiskup Karel Kašpar, doprovázen kanovníkem Čihákem a sekretářem Vladykou. Očekáván duchovenstvem, farářem Jílkem, plzeňským arciděkanem Havelkou, profesorem Limpouchem za patronátní úřad, byl přivítán okresním hejtmanem, ježto pan arcibiskup poprvé přišel do našeho plzeňského obvodu. Po přivítání družičkami z Ejpovic byl uvítán místním farářem a uveden v průvodu do kostela, jež byl do posledního místečka úplně zaplněný. Po mši svaté bylo uděleno biřmování 286 biřmovancům.

Počasí toho dne bylo přímo nádherné, Pán Bůh dýšinské osadě přál, účast nejen katolíků – věřících, ale i ostatních byla veliká. Jeho Excelence svým milým vystoupením získala si důvěru nejen dospělých, ale i dětí, která se projevila přímo nádherným nadšením při zkoušce z náboženství, při níž pan arcibiskup řekl mnohou trpkou pravdu přítomným otcům i matkám. Odpověďmi dětí byl pan arcibiskup nadšen.

  O půl šesté odpoledne odjel pan arcibiskup Kašpar do Oseka u Rokycan, aby tam konal další generální vizitaci v okresu rokycanském. Tato vizitace mocně působila na věřící, což se projevilo větší a trvalou účastí na farních bohoslužbách, a to trvalým způsobem.

PROMLUVY

  Ve známé Meditační zahradě v Plzni jsou osazeny sochy znázorňující zastavení křížové cesty. Na všechny si můžete sáhnout, všechny jsou přístupné, často to dělají nevidomí návštěvníci, že si osahají rysy Ježíšovy tváře i celé sousoší. Pouze poslední zastavení, které zobrazuje Vzkříšení, nám tuto možnost nedá. Je osazeno v nepřístupné stráni, viditelné, ale nedotknutelné. Většinu dne je osvětleno sluncem.

  Kristovo zmrtvýchvstání zatěžuje naši představivost víc, než bychom si přáli. Velikonoce nás možná nedokáží zasáhnout tak bezprostředně jako Vánoce. S příchodem nového života máme totiž nějakou lidskou zkušenost, kterou můžeme prožívat s Ježíšem i dále, protože i on žije náš pozemský život. Také s koncem života máme zkušenost, vždyť celý náš život je vlastně procesem umírání. Ale Zmrtvýchvstání je mimo rámec naší zkušenosti, skutečnost vzkříšeného Krista zkrátka neumíme rozumem pochopit. A tak používáme slovo „zázrak“.

  Poodkrýt oponu zázraku můžeme jedině vírou. Marii Magdalské neřekl její rozum, že před ní stojí Vzkříšený Kristus. Ani učedníci putující do Emauz nepoznali Ježíše svým rozumem. Rozum nedokáže vyvolat v srdci tu euforii, která by měla nastat o Velikonocích, když si uvědomíme, že KRISTUS VSTAL Z MRTVÝCH! ALELUJA! To dokáže jen víra.

  Velikonoce bez Boha mohou vést k životu bez Boha. Ze světa se nám stane vězení, do kterého jsme byli přivedeni, vlastně bez našeho souhlasu. Tyransky zde kraluje smrt, která nedovoluje návrat. Nicota a tma. Jsou zde sice dveře, ale ty vedou jen dovnitř, žádné ven.

  Naopak život s Bohem otevírá dveře tohoto vězení. Bůh přichází na svět jako Dítě schopné otevírat jakékoliv dveře. Tohle je konkrétní Boží nabídka, nejsou to jen slova, je to čin, který Ježíš vykonal pro mě.

  Závory žaláře smrti jsou jednou provždy prolomeny, hradby strženy, brány vysazeny z pantů, aby i sem mohlo proniknout světlo Boží lásky.

Východní ikony to vyjadřují krásným námětem, kdy Kristus drží za ruku Adama a Evu a vyvádí je z podsvětí. Tak vysvobozuje každého z nás. Život tak není jen čekárnou na nic, ale je začátkem věčnosti. Svět není vězením, ale zahradou naděje.

  Do všech temnot mého života proniká světlo, možná je to jen škvírkou pode dveřmi, ale stačí na to, abych v té tmě viděl, že tyhle dveře mají kliku. Stačí ji jen stisknout a za nimi můžeme potkat vzkříšeného Pána.                              P. Petr Mecl. 

Paulíni na Slovensku

Řád prvního poustevníka svatého Pavla založil na slovenském území od roku 1320 celkem 17 klášterů, jako poslední to byl klášter při mariánském poutním místě v Šaštíně roku 1733.

Většina slovenských klášterů vzkvétala až do roku 1786, kdy je hromadně zrušil císař Josef II. Do některých z nich se paulíni vrátili ve 20. století.

Už jen trosky zbyly z kláštera Gombasek, v blízkosti známé a turisticky oblíbené jeskyně. Klášter zde stál od roku 1371, smetly ho války mezi katolíky a protestanty, zanikl v roce 1566. Ruiny také najdeme v obci Mariánská Čelaď, kde paulíni působili od roku 1517. Po zrušení kláštera budovy chátraly, a nakonec se rozpadly.

Z bývalých klášterů stále stojí Marianka, první poutní místo na Slovensku, založené uherským králem Ludvíkem I. roku 1380. Největší pouť se zde koná na svátek Narození Panny Marie, 8. září.

Ještě o něco starší byl klášter Horní Lefantovce, založený místní šlechtou roku 1369, po císařském zrušení byl přestavěn na zámek, po válce v něm sídlilo sanatorium pro léčbu tuberkulózy. Dnes je budova opuštěná a chátrá.

V roce 1502 začal fungovat klášter paulínů v Trebišově, od roku 1670 také ve městě Kežmarok, kde mniši kázali převážně česky. V roce 1714 pozvali představitelé města Skalice nedaleko Nitry paulíny do svého města, aby tam vyučovali na městských školách. Všechny tři kláštery byly samozřejmě zrušeny roku 1786.

Na tradici navázal řád jen v Trnavě a ve Vranově nad Ťoplou. Do obou měst přišli paulíni v roce 1672, odešli po zrušení klášterů a vrátili se zpět do Trnavy roku 1997 a do Vranova roku 1990.

Od roku 2002 působí paulíni také zcela nově ve městě Topoľčany.

ČTRNÁCT POMOCNÍKŮ V NOUZI

Svatý Kryštof (svátek 24. července)

Narodil se asi ve 2. století na dnešním území Turecka pohanským rodičům. Byl zdatné postavy a vědom si své síly, chtěl ji dát do služby jen tomu nejmocnějšímu pánu. Světští panovníci ho ale zklamali. Na dvoře jednoho z nich uslyšel píseň, ve které byl opěvován ďábel. Usoudil, že je mocnější, protože i král se chvěl před jeho mocí. Vydal se ho tedy hledat a našel v čele strašlivého vojska. Ale jen se k němu připojil, záhy poznal, že prchá před znamením kříže. Rozhodl se proto najít bytost, které znamení kříže patřilo.

Pomohl mu starý poustevník, který ho seznámil s Kristem a jeho učením. Kryštof si vzal k srdci poustevníkovu radu: sloužit Kristu tím, že bude sloužit svým bližním. Usadil se u divoké řeky, aby lidem pomáhal dostat se na druhou stranu přes nebezpečný brod.

Jednou ho o pomoc poprosil malý chlapec. Kryštof si ho ochotně vložil na ramena, ale jak vstoupil do vody, dítě každým krokem více těžklo. Voda se počínala vzdouvat a Kryštof jen s maximálním vypětím sil dosáhl druhého břehu. Pak chlapci řekl: „Zdálo se mi, jako bych na ramenou nesl celý svět.“ A chlapec mu odpověděl: „Nesl jsi víc, neboť jsi nesl jeho tvůrce a svého Pána. Jsem Ježíš Kristus, tebou hledaný král a jelikož jsi konal dobré skutky, jsou ti odpuštěny hříchy.“

Kryštof byl šťastný, že nalezl, co tak dlouho hledal, a vydal se hlásat evangelium do oblasti Lýdie. Ale místní král, který se stal pronásledovatelem křesťanů, dal brzy Kryštofa uvěznit a mučit. Na jeho zajetí bylo prý povoláno velké množství vojáků, aby ho přemohli. Byl bit železnými pruty, pálen ohněm a byl také terčem pro šípy. Ty se prý od něj odrážely nebo i v letu se náhle zastavily. A tak panovník nařídil jeho stětí.

Svatý Kryštof je patronem cestujících, motoristů, letců, námořníků. Ale také knihařů, kloboučníků, zahradníků a dětí. Jako pomocník v nouzi je vzýván při nepříznivém počasí, proti živelným pohromám i proti náhlé smrti.

V průběhu staletí byla občas zpochybňována historičnost osoby svatého Kryštofa. Že skutečně existoval dokazuje třeba archeologický nález v tureckém městě Haidar-Pacha, který je datován do roku 452 a zmiňuje baziliku zasvěcenou svatému mučedníku Kryštofovi.

TROCHU HUMORU NEUŠKODÍ

Murphyho zákony – o lidských vztazích

Když se někomu líbíte, je to proto,

že mu připomínáte někoho jiného.

Délka manželství je nepřímo úměrná nákladům na veselku.

Ať rozdělíte práci v domácnosti, jak chcete,

vašemu manželovi připadne vždy ta lehčí půlka.

Jakmile jednou uděláte dobrý skutek,

budete o něj žádán neustále.

Pomůžete-li příteli v nouzi, jistě na vás nezapomene,

až zase bude potřebovat pomoc.

Nedělej si hlavu s tím, co si o tobě myslí druzí.

Ti mají plnou hlavu toho, co si asi o nich myslíš ty.

Ať se ti stane cokoliv, všechno už se jednou stalo tvým známým, kterým to vyprávíš.

Krása je pomíjivá, ošklivost věčná.

Každý z nás někomu připadáme jako cvok.

Přátele získáváme a ztrácíme,

jen nepřátel pořád jenom přibývá.

Jen dvě věci lze najít všude na světě:

vodík a lidskou blbost.

ZVYKY A TRADICE

Pašijový týden

  Týden od Květné neděle do neděle Zmrtvýchvstání je bohatý na církevní obřady i lidové tradice. Některé mají předkřesťanský původ, mnohé církev odmítala, některé začlenila do svých rituálů.

  Kostelní zvony umlkly na Zelený čtvrtek a byly nahrazeny zvukem řehtaček už v 16. století.  Velké dřevěné hrkačky bývaly umístěny i na věži kostela, obsluhoval je kostelník a jejich zvukem svolával věřící do kostela. Kromě toho běhali po ulicích s různými řehtačkami malí kluci a dělali po celý den rámus. Jistý šenkýř v Berouně na konci 18. století napadl a ztloukl mladíky s řehtačkami, protože rušili jeho hosty, a byl za to pak hejtmanem pokutován.

  Velikonoční řehtání je oblíbené dodnes, i když už není tak poctivé, jako dříve. Rozhodně už nechodí všichni místní chlapci poprvé před rozedněním, podruhé v poledne a naposledy večer přes celou vesnici, ve čtvrtek, v pátek i v sobotu, dokud se nerozezněly zvony na Bílou sobotu… Děti byly za svou snahu při poslední obchůzce odměňovány vejci, sladkostmi i drobnými penězi.

  Původně církevním obřadem bylo i honění Jidáše. Už v 10. století je doloženo, že žáci chrámové školy přímo v kostele pořádali závod od vstupních dveří do presbytáře, kdo byl poslední u oltáře, stal se Jidášem. Zvyk se postupně přesunul mimo kostel, ještě v 19. století při začátku mše na Zelený čtvrtek vyběhl určený chlapec z kostela, běžel přes celou vesnici, a ostatní ho pronásledovali a rámusili řehtačkami.

  Ryze lidový zvyk žádal na Zelený čtvrtek všechny, aby se časně ráno pomodlili a zároveň omyli ranní rosou, popřípadě sněhem, což mělo zaručit pevné zdraví po celý rok. V tento den se jedly hlavně luštěniny, zelenina a kaše s medem, kterou často vrchnost rozdávala svým poddaným.

  Po večerní bohoslužbě je dodnes zvykem z vedlejšího nebo zadního oltáře vytvořit Getsemanskou zahrada, ozdobenou květinami a svícemi. Věřící se u ní modlili po celou noc, na mnoha místech měli starší ministranti povinnost hlídat a uctívat Nejsvětější Svátost a střídali se tak v kostele po dvojicích po celou noc.

  Velký pátek býval vždy nejtišší den v roce. Věřící drželi přísný půst, mluvili i chodili tiše, kromě nezbytných činností nepracovali, zvláště bylo zakázáno hýbat se zemí, hospodyně nezametaly, nepředly a nepraly prádlo. Pokud něco takového měly v plánu, musely to stihnout do východu slunce.

  Tento den je odjakživa spojen s množstvím pověr, které se týkaly magie, čarodějnic a nebezpečí uhranutí či očarování. V tento den se také podle přesvědčení otevíraly poklady ve skalách a zříceninách.

  Tichá je i večerní bohoslužba s uctíváním kříže a čtením pašijí (během kterých se právě otevíraly zmíněné poklady). Na konci bohoslužby byl otevřen upravený a ozdobený Boží hrob. V minulosti se do něj umístila monstrance s Nejsvětější Svátostí nebo velký kříž. Podobně jako včera u něj věřící setrvali mnoho hodin v tiché modlitbě.

  Bílá sobota byla posledním dnem dlouhého půstu a nesla se v duchu příprav na Kristovo zmrtvýchvstání. Důležitou úlohu při Bílé soboty hrálo světlo a oheň.

  Velikonoční oheň se před kostelem podle svědectví zapaloval již v 8. století. Je to sice v první řadě symbol Kristova zmrtvýchvstání, ale lidé si jej od počátku spojovali s řadou pověr. Ze zhasnutého ohně si nosili domů uhlíky a ohořelá dřívka, ze kterých si vyráběli „Jidášovy křížky“ do polí jako ochranu před kroupami a povodněmi, oharky se dávaly do základů nových domů jako ochrana před ohněm.

Od posvěceného paškálu si také věřící zapalovali malé svíčky, které si přinášeli v lucerně domů (podobně jako dnes betlémské světlo), a tímto posvátným ohněm také zapalovali svíčky na hrobech. V dobách bez elektrického proudu byl oheň z Bílé soboty zdrojem plamene ve věčném světle v kostele. Podle nařízení se měl tento posvátný plamen uchovat až do příštích Velikonoc, ale málokterému kostelníkovi se to skutečně podařilo.

  Dnes již zapomenutý průvod se konal odpoledne na Bílou sobotu (obřady se totiž konaly již ráno), z Božího hrobu byl slavnostně vyzdvižen kříž a nesen v průvodu nejprve kolem kostela, později od 18. století i ulicemi města. Často byla místo kříže nesena Nejsvětější svátost v monstranci nebo socha Vzkříšeného. Byla to hlavně příležitost ukázat nové šaty nebo krásné uniformy nejrůznějších spolků, takže pro mnohé se zbožné uctění Kristova zmrtvýchvstání změnilo ve vítanou módní přehlídku.

  Boží hod velikonoční byl a je nejslavnostnějším dnem v roce. Při mši svaté se světily pokrmy, které ode dneška bylo opět dovoleno jíst – vejce, maso, uzeniny, máslo, upečený beránek apod. Z konce 15. století se dochoval přípis, který vyjmenovává potraviny vhodné k požehnání: maso, holoubata, ryby, chléb, koláče, vejce nebo med. Posvěcené jídlo si rozdělili všichni členové rodiny, bylo běžné podarovat i všechna domácí zvířata, běžně se kousky pokrmů pokládaly na pole nebo na zahradu. Ve městech bylo hezkým zvykem, že se rodiny posvěcenými potravinami vzájemně podarovaly.

LATINSKÁ DUCHOVNÍ POEZIE

AURORA LUCIS RUTILAT

(ranní chvály v neděli Zmrtvýchvstání)

Jitřenka září v červáncích,

nebe se chválou rozezní,

svět jásotem teď zaplesá,

podsvětí úpí, naříká.

Neboť Král silný, všemocný,

moc smrti navždy pokořil,

nohou zašlápl její říš,

rozvázal pouta ubohým.

Jeho pod deskou z kamene

vojáci střežili marně,

v nádhery slavném průvodu,

hle, vítěz vstává ze hrobu.

Je přemoženo podsvětí

se svými nářky, bolestmi,

když anděl v záři zvěstuje:

Pán vstal, jeho hrob prázdný je!

Ježíši, buď nám radostí

věčných Velikonoc v srdci,

nás obnovené pro milost

připoj ke svému vítězství.

Markéta Koronthályová: Vexilla Regis.

ZE STARÝCH CESTOPISŮ

Zpráva Josefa Neumanna z misie v Mexiku (1682)

Část třetí – Neřesti Indiánů.

Abych se vrátil k otázce opilství a pitek: Koncem minulého roku 1685 mne Otec Francisco Maria Piccolo, Sicilián, pozval, abychom společně v jeho misii oslavili posledního den roku svátek Jména Páně, jež nese rovněž jeho misie.

Sotva se mí zlovolní Indiáni dozvěděli, že se vzdálím, začali shromažďovat veškeré pití, které měli, a rozhodli se – jakmile vytáhnu paty z osady – uspořádat na odlehlém místě velikou slavnost.

30. prosince jsem se tedy se svým průvodcem vydal na cestu. Po dvou hodinách jízdy jsme si chtěli odpočinout, i sesedli jsme z koní. Vtom nám kůň mého průvodce utekl a vrátil se do misie. Pronásledoval jsem zvíře na svém koni, ale dostihl jsem jej teprve těsně před misií. Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistil, že je ves liduprázdná.

To ticho a opuštěnost mě okamžitě napověděly, že mí Indiáni se budou v nějaké úžlabině veselit, hodovat a opíjet. Šel jsem je hledat a skutečně jsem je nalezl všechny pohromadě a ve více než rozjařené náladě. Ještě nezačali popíjet, ale podle svého zvyku zpívali a tančili. Mé pohoršení bylo tak veliké, že jsem na koni vpadl do jejich slavnosti, na kusy rozbil všech čtrnáct nádob plných až po okraj jejich patoků, a vylil jejich obsah na všechny strany. Indiáni strnuli němí úžasem, a teprve po chvíli se vzpamatujíce, rozprchli se do svých chýší.

Přesto jsem se následujícího dne 31. prosince znovu vydal do misie otce Piccola a po návratu, o tři dny později, jsem nalezl své Tarahumary mírné a nanejvýš přátelské. Byl jsem velmi překvapen, ale věděl jsem, že to není upřímné, nýbrž že chtějí zjistit, jaké jsou mé další úmysly, co se jejich pokusu o pitku týče. Naplánovali si totiž další, ale tajněji a s větší obezřetností.

Proto za mnou poslali Indiánku, která se tvářila, že mě upřímně varuje před nebezpečím, které mi hrozí. Řekla mi: „Indiáni se rozhodli, že tě zabijí, odvážíš-li se ještě jednou rušit jejich shromáždění!“ I když jsem si hned uvědomil, že jde o indiánské chytračení, rozhodl jsem se navenek tvářit, jako že mě ta pohrůžka ohromila.

Zanedlouho přišla jiná žena ke zpovědi a po zpovědi mi sdělila, že se mě Tarahumarové chystají zabít, jestliže se znovu pokusím překazit jim plánovanou slavnost. Dodala, že jako věrná křesťanka mi to chtěla hned sdělit, a jako by mimochodem mi připomněla, že pátera Juana Ratkaye, který se mnou připlul do Ameriky, otrávili Indiáni právě proto, že se příliš staral o jejich slavnosti. Odvětil jsem stařeně, že mě neoklamou výhrůžky opilců, a že ani smrt otce Ratkaye mi nezabrání překazit jim jejich noční bakchanálie.

Nastal tedy večer, kdy měli pořádat svou slavnost. Ačkoliv jsem byl unaven, domníval jsem se, že takový nešvar nemohu připustit. Rozhodl jsem se, že se přestrojím a zúčastním se shromáždění. Oblékl jsem si pončo, obtočil jsem si kolem hlavy pruh látky a odešel na místo schůzky.

Cestou jsem potkal několik skupinek mých farníků, mužů, žen, dětí i starců, kteří šli zvesela na slavnost. Vše bylo připravené, všude plno lidí. Sedl jsem si mezi ně, aniž mě poznali, a čekal jsem, až budou všichni pohromadě a zapálí oheň.

Když už plameny zapraskaly, zvedl jsem se, sundal si šátek a pončo a dal jsem se poznat. Krátce, ale přísně jsem jim vytkl jejich chtíče, a znovu jsem jim prudce převrhl všechny džbány s vínem.

Velmi mrzutě se rozprchli do svých chatrčí, kromě čtyř starců, kteří nejenže mě nezabili, ale doprovodili mě domů žádajíce odpuštění jménem všech a slibujíce polepšení. Cestou se vzájemně dobírali, že nebyli dost chytří, aby mě poznali. „Jak jsi to udělal, otče, že jsme tě nepoznali?“ ptali se mě pobaveně.

A JEŠTĚ PŘÍBĚH NA ZÁVĚR

Něžné sbohem

  Moje dcera Emily byla teprve dvouletá, když se poprvé setkala se smrtí. Přišla v podobě rakoviny její „adoptivní babičky“ Betty. Betty se svým manželem Billem bydleli poblíž, a protože jejich vlastní vnoučata byla spousty kilometrů daleko, stala se moje Emily vítaným obohacením jejich života.

  Paní Betty, šedovlasá žena vždy bez poskvrnky, hlídala mojí Emily třikrát v týdnu. Obě se často procházely a objevovaly různé krásy, dcera byla šťastná a také „babička Betty“ si nemohla svou „vnučku“ vynachválit.

  Jednou se Betty zmínila, že musí jít k lékaři, prý to nic vážného není, jen tak pro jistotu. Poté ale následovaly další testy, kontroly, vyšetření a léčba…

  Když jsme přišli na návštěvu, Emily nemohla pochopit, proč babička Betty jen sedí, proč s ní už nechodí na dlouhé procházky, proč má stále na hlavě šátek. A proč je pan Bill tak smutný. Když se stav Betty zhoršil, přestali jsme na návštěvy chodit úplně.

  V srpnu Betty zemřela, doma v klidu a pokojně. Její manžel Bill to nesl velmi těžce, ten mohutný chlap se zcela rozsypal, nevěděl si s mnoha věcmi rady. Často jsme ho proto aspoň zvali na večeři a on vždy rád přišel.

  Emily si ho oblíbila podobně jako Betty. Stále měla spoustu otázek. „Je paní Betty v nebi?“ „Stýská se ti po ní?“ „Uvidíš ji někdy?“ A děda Bill se tomu nebránil, rád odpovídal na všechny zvídavé otázky naší dcery.

  Jednou v říjnu odpoledne začala Emily mluvit o panu Billovi. Chtěla ho zase pozvat na večeři, ale my jsme už měli na zítra jiné plány. Slíbila jsem, že ho brzy navštívíme, ale to ji neuklidnilo. Stále si o něj dělala starosti. „Co asi večeřel?“ ptala se znepokojeně. „Co když je sám a je mu smutno, mami?“ Otázky pokračovaly celý večer a při ukládání do postele začala plakat: „Hned teď chci mluvit s panem Billem!“ Už jsem z toho byla unavená a taky trochu rozzlobená. Ze zoufalství jsem navrhla, že panu Billovi zatelefonujeme.

  Když Bill zvedl sluchátko, omluvně jsem mu vysvětlila, že Emily nedala jinak, než že s ním musí mluvit. Byl dojatý a potěšený jejím zájmem, povídali si s Emily pár minut. Když jsem se zase dostala k telefonu, svěřil se mi Bill, že v ten večer seděl a hleděl do tmy a cítil se velmi sklíčeně. Telefon od nás byl pro něj jako „záblesk slunečního paprsku“. Ano, byl osamělý. Zastyděla jsem se, že mě muselo donutit dvouleté dítě, abych mu zatelefonovala.

  Druhý den utrpěl Bill těžký infarkt, ani to nestihl do nemocnice. Mnohokrát od té doby jsem si vzpomněla na poslední slova, která Emily řekla Billovi: „Pápá, mám tě ráda, brzy se zase uvidíme.“ Kéž by všechna naše sbohem byla tak něžná.

Slepičí polévka pro křesťanskou duši.