ÚVODNÍK - ZNÁMOSTI

  Každý z nás už to někdy zažil. Něco potřebujeme koupit, opravit, vyrobit, sehnat, navštívit, vyléčit… a ono to třeba nejde tak hladce, jak bychom si představovali. Vždycky je lepší, když máme nějaké „známosti“, všechno se najednou řeší lépe a rychleji. Zavřené dveře se otevírají, lidé jsou příjemnější a vstřícnější, čekací lhůty se krátí. Ale bohužel ne každý má někde nějakou výhodnou známost…

  V cestopisu Jakuba Černína, ve kterém si už potřetí čteme, vzpomíná mladý šlechtic, jakého se mu dostalo vřelého přijetí od papežského nuncia, který znal jeho otce. Známosti i tehdy otevřely dveře, které by pro obyčejného smrtelníka zůstaly zavřené.

  Často si zakládáme na tom, koho známe, s kým jsme se setkali, kdo si s námi tyká, na koho se můžeme v případě nouze obrátit…

  A často, příliš často, zapomínáme, že máme jednu známost, které se nic nevyrovná.

Známe se s Bohem. A je to známost skutečně důvěrná. Suverénně si s ním tykáme, každý den jsme zváni do jeho domu k jeho stolu, můžeme ho kdykoliv bez obav navštívit nebo mu aspoň zavolat, obracíme se důvěrou na jeho matku, která nás nikdy neodmítne a ochotně nám otevírá dveře, které by snad jinak zůstaly zavřené.

Bůh má na nás čas kdykoliv. V jakoukoliv denní i noční hodinu je ochoten nás vyslechnout, posedět s námi na lavičce, jen tak s námi mlčet v tichu kostela nebo odpovědět na otázky, které nás trápí.

Víme to sice určitě všichni, ale příliš často na to zapomínáme.

REPORTÁŽ NA ÚVOD

Máme za sebou Noc kostelů

  Poprvé (a možná ne naposledy) jsme letos otevřeli kostel svatého Prokopa v Nýřanech nejen ve dne, ale i v noci. Je pravda, že po většinu programu Noci kostelů svítilo sluníčko, ale kdo vydržel až do konce, mohl konečně zažít krásu kostela opravdu v noční atmosféře.

Závěrečný koncert varhan a všech nástrojů, které se nám podařilo po Nýřanech sehnat (škoda, že tu nikdo nehraje na violoncello), se odehrával ve tmě, která byla prozářená jen svíčkami hořícími u sošky Pražského Jezulátka a věčným světlem nad svatostánkem.

„Kam vedou ta dvířka, co máte na oltáři?“ ptala se zvědavě jedna návštěvnice. „To je svatostánek, tedy nejposvátnější místo v kostele, je v něm eucharistie, tedy chléb proměněný v Tělo Kristovo“, vysvětluji s vědomím, že paní nebude polovině slov v mojí větě rozumět. „Aha,“ pokyvuje tazatelka s pochopením. „Taková kostelní špajz, když v ní máte chleba, to se nedivím, že je zamčená na klíček, my to doma máme stejné, je to taky ta nejdůležitější místnost v našem domě.“ Svým způsobem to paní pochopila…

Zvědaví návštěvníci, kterých jsme napočítali přes 250, po celou dobu kroužili kostelem, četli si připravené letáky, zapalovali svíčky, psali esemesky Jezulátku, popíjeli a povídali si v čajovně a radovali se, když potkali nějakého známého, kterého dlouho neviděli. Vesměs všichni vypadali, že jsou spokojení.

„Víte, co se mi nejvíc líbilo?“ svěřil se jeden pán. „Trochu jsem se bál, že mě tu budete přesvědčovat, abych vstoupil do té vaší církve, ale nic takového jsem nezaznamenal, všichni tu byli moc hodní a k ničemu mě nenutili.“ No, i to je výborná pochvala.

Hlavní program jsme nazvali „Kostel všemi smysly“, to proto, aby se všichni naučili vnímat kostel opravdu všemi smysly, a navíc ještě srdcem. Samozřejmě, že nejvíc se líbila ochutnávka mešního vína, a hned na druhém místě představení našich varhan. No a děti si zase s velkým zájmem zkusily zazvonit na zvonky a zaklepat na klepačky.

Naše díky patří hlavně těm účinkujícím, kteří v kostele vlastně nejsou „doma“, ale byli zde jako vítaní hosté. Děti zpívající i hrající na flétny, jejich paní učitelky, které rozezněly varhany a housle, manželé Kantorovi s kytarou, a také kostelní sbor od redemptoristů, kterému se v našem kostele (alespoň podle jejich slov) vždycky krásně zpívá.

Zprávy a oznámení

Poutní mše svatá bude sloužena v kostele sv. Prokopa v Nýřanech v neděli 10. července 2022 v 9. 00 hod.

V úterý 5. července 2022 bude ranní mše svatá ze Slavnosti svatých Cyrila a Metoděje v Nýřanech od 9. 00 hod.

V době od pondělí 11. července do soboty 30. července 2022 bude mít P. Robert dovolenou.

V neděli 17. července a 24. července 2022 bude proto mše svatá jen v Nýřanech v 9. 00 hod. V Heřmanově Huti mše svatá tyto neděle nebude!

V pátek 15., 22. a 29. července bude mše svatá sloužena jen večer v 17. 45 hod.

V neděli 31. července 2022 bude poutní mše svatá v kapli sv. Anny v Pňovanech od 10. 00 hod.

Děkujeme všem, kdo se zapojili do akce NOC KOSTELŮ v Nýřanech!

NAHLÉDNUTÍ DO FARNÍCH KRONIK

Kronika farnosti Kbel potřetí

1933

  K hlavnímu vchodu do kostela vedly troje schody. Jedny přímo ze silnice, dvoje po stranách. Bylo to pohodlné i pěkné na pohled. Ale schody časem sešly, kovové sloupky na zábradlí se rozpadly, schody se rozestupovaly a hrozilo, že se stane nějaký úraz nebo jiné neštěstí. Dvě léta jednalo se o přestavbu. Žádal jsem, aby schody upraveny byly v původní podobě, ale bylo namítáno, že by to bylo moc drahé a že postranních schodů není třeba. Rozhodnuto tedy bylo, že budou opraveny jen schody ze silnice, a k nim postaví se betonová zídka místo železného zábradlí. Bude to prý stálejší a bezpečnější. Práce byly ukončeny 8. září.

1934

  Na začátku roku byl sem z trestu z Kaznějova přeložen 35letý učitel Jiří Soukup. V Kaznějově měl plno sporů se sborem učitelským, skoro nikdo s ním nemluvil. Zde zpočátku dělal dobrotu, uměl pěkně mluvit a lichotit lidem. Získal si brzy stoupence a přátele a vetřel se do mnoha spolků. Přišel dokonce na faru, že se chce vrátit do církve římskokatolické. Ale nebyl přijat. Co by církev na něm získala? Byl rozený katolík, potom bez vyznání, pak zase katolík, potom čechoslovák, oddaný s rozvedenou ženou. Brzy dostal se zase do sporů a byl nucen ze spolků zase vystoupiti. Ve škole měl pět tříd hochů, které kazil zejména při hodinách dějepisu. Celý rok mluvil jen o Husovi, jezuitech, špatných kněžích a katolících, z ostatního dějepisu nevěděli žáci skoro nic. Po hodinách náboženství se vyptával hochů, co jim farář zase vykládal, a zlehčoval pak učení kněze. Hoši sami, když mě chtěli zlobit, dávali mi otázky, jak je učitel navedl.

Začal pak agitovati i po osadě a lákal k výstupu z církve. Svedl tak 31 lidí, z nich 7 školáků. To už byl vrchol všeho. Požádal jsem vlivné lidi o pomoc a učitel Soukup byl 1. prosince 1935 přeložen do Lužce nad Cidlinou.

Žně začaly již 7. července. Poněvadž zdejší půda je vlhká, snese i delší sucho, takže úroda byla slušná. O týden později trochu pršelo, ale vláha rychle vyschla a pak byly zase horka až 30 stupňů. Studny rychle vysychají. Lidé z Nové Vsi už nemají žádnou vodu, chodí pro ni do Malince. Také farní studna je hojně navštěvovaná, má stále vody dost.

  Celý podzim byl suchý a teplý. V říjnu sice byly malé mrazíky, ale pak neklesly teploty pod 0 stupňů. Bylo tak teplo, že stromy někde podruhé kvetly, na Vánoce jsme měli na oltářích čerstvé květiny s poupaty ze zahrady. V Nezdicích pásli krávy na lukách ještě na svatého Štěpána.  

  V tomto roce zemřeli tři muži z osady raněni mrtvicí mimo svůj domov. V březnu byl Václav Valeš v lese na dražbě, koupil dříví a zaplatil, zůstal u koupených dřev a zapisoval si jejich čísla do notesu a najednou klesl k zemi mrtev. V říjnu byl nalezen na kraji lesa lesní hajný Jan Černý, mrtev s prostřeleným kolenem. Zprvu se hádalo, že byl přepaden, ale vyšetřováním se zjistilo, že byl stižen mrtvicí a při pádu vyšla rána z pušky, která mu prostřelila koleno. Byl stár 45 let, měl tři nedospělé děti. O Božím Hodě Vánočním šel z velké mše 80letý hostinský, Josef Dvořák, člověk dobrý a vždy veselý. Na cestě kouřil cigaretu, ale uprostřed mezi Novou Vsí a Kbelem zavrávoral. Muži, kteří šli s ním, zachytili ho, ale Dvořák v několika minutách jim v náručí zemřel.

1937

  Varhany naše postavil roku 1854 varhanář Josef Gartner z Prahy. Mají dobrý stroj, ale už potřebují opravy. Bohužel nemají jemný rejstřík Salicional, takže znějí příliš ostře a hlučně. Vyzvali jsme proto stavitele varhan Eduarda Hubeného z Protivína, aby varhany opravil, naladil a vložil do nich rejstřík Salicional. Stroj byl vyčištěn, dřevěné píšťaly provrtané červotočem zatmeleny, a úplně sešlé nahrazeny novými. Oprava se skutečně povedla, všichni osadníci přítomní v kostele byli nadšeni. Vše to stálo 1600 Korun a bylo zaplaceno z darů osadníků.

  Po delší přestávce nacvičili jsme zase divadelní hru o svaté Filomeně. Hráli jsme ji v dubnu v Kbele, na Boží Tělo v Horšicích a 30. května v Měcholupech. Všude měli jsme velkou návštěvu, že sály nestačily pro všechny příchozí. Hra se velice líbila, všichni účinkující dobře promyslili a procítili hru, a podali ji přirozeně a s náležitou úctou. Zbožností zvláště vynikala Zdeňka Brůhová v úloze Filomény. Hrála tak přirozeně, že posluchači byli nadšeni a často pohnuti až k slzám. Nejen morální, ale i hmotný výsledek byl pěkný, celkem jsme vybrali od návštěvníků 770 korun, které byly poukázány na opravu varhan.

PROMLUVY

Svatý, svatý, svatý…

  Kněží se z příkazu církve denně modlí na začátku církevních hodinek: „Pane, rty mé otevři a má ústa tě budou chválit…“

  Dnes mám kázat o Bohu svatém, o Bohu, kterému se klaní celý křesťanský svět. Je to Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jakubův, Bůh, jenž z hořícího keře napomínal Mojžíše: „Nepřibližuj se sem, zuj obuv s nohou svých, neboť místo, na kterém stojíš, je zem svatá!“

  Prorok Izajáš měl kdysi vidění. Zjevil se mu Bůh a kolem něho se vznášeli Serafové a každý z nich volal: „Svatý, svatý, svatý je Pán, Bůh zástupů, plná je všechna země slávy jeho!“ Uplynula staletí a jinému smrtelníkovi bylo dopřáno nahlédnout do nebe. Čteme to ve čtvrté kapitole Zjevení svatého apoštola Jana a možná nás překvapí, že se nebešťané za tolik staletí nenaučili nic nového. I Jan slyšel, jak říkali bez ustání ve dne v noci: „Svatý, svatý, svatý je Pán, Bůh všemohoucí!“

  Kdyby byl Bůh jen všemohoucí, všudypřítomný, vševědoucí a věčný, neplynul by z toho pro nás žádný závazek, než snad obdiv a klanění. Ale Bůh je nejvýš svatý! A tato svatost Boží je vysvětlením, proč musíme v životě zachovávat jistý řád. Svatost Boží je též vysvětlením všeho toho bolestného a nepochopitelného, co nalézáme v Písmě svatém i v každém lidském životě.

  Zde, ve svatosti Boží, je vysvětlení dějin naší spásy. A k tomu směřuje veškerá naše mravouka, abychom pochopili ten žár, a neústupnost Božího „Ano“ pro dobro a svatost, abychom pochopili ten nesmiřitelný bouřlivý odpor Božího „Ne“ proti zlu a proti hříchu.

  Svatý Bůh, vzor a zdroj veškeré svatosti a všech hodnot a jediná norma lidského snažení: „Buďte svatí, neboť já, Hospodin, váš Bůh svatý jsem…“ Toho máme v dnešní době nejvíce zapotřebí, abychom byli svatými. Aby nás bylo co nejvíce těch, kteří usilujeme o neochvějnou věrnost zákonu Božímu, aby nás Bůh netrestal do třetího a čtvrtého pokolení, ale aby nám prokázal milosrdenství a žehnal nám i těm, kteří přijdou po nás. Aby nás uznal hodnými připojit naše hlasy k těm, kteří od staletí do staletí jej chválí ve dne v noci říkajíce: „Svatý, svatý, svatý je Pán Bůh zástupů!“ Amen.

P. František Novák, „arciděkan Šumavy“, 1954.

PAULÍNI

Obraz Panny Marie v Čenstochové

Obraz Bohorodičky, který je po staletí uctíván na Jasné Hoře, byl podle tradice namalován evangelistou svatým Lukášem.

Ve 4. století přinesla svatá Helena obraz do Konstantinopole, kde byl horlivě uctíván hlavně v dobách epidemií a jiných neštěstí.

V 9. století byl obraz umístěn na hradě Belzki nedaleko Lvova. V roce 1382, v době tureckých nájezdů, se opolský vévoda Vladislav rozhodl obraz přestěhovat na bezpečnější místo do Opole ve Slezsku. Když se cestou zastavil na krátký odpočinek v Čenstochové, měla mu Panna Maria zjevit svou vůli, že právě zde chce zůstat. Vévoda Vladislav tedy zanechal obraz v rukou paulínských mnichů na Jasné Hoře.

  Každý pozná tvář Panny Marie Čenstochovské podle charakteristických jizev na tváři. Zanechaly je tam ruce husitů, kteří v roce 1430 dobyli a zcela vyplenili klášter, a posvátný obraz natolik poničili, že musel být restaurován. Postaral se o to samotný polský král Vladislav Jagellonský.

  Úcta k Panně Marii Čenstochovské stále rostla, množily se zázraky vykonané na její přímluvu, poutníků stále přibývalo, stejně tak i jejich darů, drahocenných i prostých, ale vždy obětovaných s upřímným a vděčným srdcem.

  Roku 1655 zachránila Matka Boží Jasnou Horu i celé Polsko před nájezdy švédských vojsk. Klášter obklíčilo vojsko 4000 Švédů, kterým se bránilo 80 mnichů a 180 dobrovolníků z polské šlechty. Obránci úspěšně odolávali obrovské přesile přes 40 dní a nakonec zvítězili. Polský král Jan II. Kazimír pak o rok později prohlásil Pannu Marii Čenstochovskou Královnou celého Polska. V roce 1717 byl zázračný obraz slavnostně korunován.

ČTRNÁCT POMOCNÍKŮ V NOUZI

Svatá Markéta svátek 20. července

  Narodila se v Antiochii někdy ve 3. století jako dcera pohanského kněze, který její výchovu po smrti matky svěřil chůvě. Ta byla tajnou křesťankou a Markétu (na východě zvanou Marina) poučovala o víře v Ježíše Krista. V patnácti letech se Markéta nechala pokřtít, a když se to její otec dozvěděl, poslal ji za trest pást dobytek, což byla jinak práce nejnižších otroků. Markétě ale práce nevadila, protože vůbec nelpěla na svém společenském postavení.

Vládce pisidské provincie, Oliberius, při jedné své projížďce spatřil na pastvinách Markétu a při rozhovoru s ní byl zaujat její krásou, skromností a vznešeným chováním. Pozval ji na druhý den k sobě do paláce. Dívka poslechla, ale po cestě se vytrvale modlila, aby vytrvala v křesťanské víře, protože tušila, co bude Oliberius chtít. A nemýlila se, panovník jí skutečně nabídl sňatek. Markéta zdvořile odmítla s tím, že se již zasnoubila s Kristem, který jí slíbil šťastný život ve věčném království v nebi. Oliberius se jí nejdřív snažil přesvědčit sliby a výhrůžkami, pak nařídil kruté mučení, takže Markétu zbičovali a natáhli na skřipec.

Uvrhli ji do vězení, kde se jí podle legendy zjevil strašný drak, nad kterým zvítězila znamením kříže. Do rána se pak její rány zahojily, což vládce rozzuřilo natolik, že ji nechal pálit ohněm, a nakonec svázanou hodit do vody. Když i toto Markéta přežila a znovu začala všechny přítomné poučovat o Ježíši Kristu, došla Oliberiusovi trpělivost a nařídil Markétě setnout hlavu na náměstí. Není přesně jisté, jestli se tak stalo v roce 282 nebo 305.

Ostatky svaté Markéty byly v roce 908 převezeny k Bolzanskému jezeru do kostela sv. Petra, později do katedrály v Montefiascone.

Svatá Markéta je vzývána za příhodné počasí pro sklizeňa při obavách při porodu. Je patronkou dívek a rolníků.

TROCHU HUMORU NEUŠKODÍ

Murphyho zákony – Řešení problémů

V každém malém problému se skrývá velký problém a vší mocí se dere na světlo.

Ten, kdo tvrdí, že něco nejde dělat,

by neměl překážet tomu, který to dělá.

Nic není tak malé,

abychom toho nemohli mít až nad hlavu.

Zkušenost je věc, kterou člověk získá,

když už ji nepotřebuje.

Ať si naplánujete cokoliv,

vždycky se v tom bude skrývat nějaký problém.

Nejvyšlapanější cesty nevedou nikam.

Jak kdo do lesa volá,

takového ze sebe dělá vola.

Provaz tlačit nelze.

Život lze pochopit pouze zpětně,

žít jej však musíme dopředu.

ZVYKY A TRADICE

Svatá Markéta a dožínky

  Všichni ví, že „Svatá Markyta hodila srp do žita“, což znamená, že na svátek svaté mučednice Markéty začaly žně. Sklizeň obilí srpem byla práce samozřejmě velmi namáhavá, ale zato šetrnější než kosení kosou, protože méně klásků přišlo nazmar. Přesto se všichni snažili, aby obilí bylo pod střechou do svátku svaté Máří Magdalény, kdy se očekával déšť, jak upozorňuje další pranostika: „V den Máří Magdalény rádo poprchává, neboť svého Pána oplakává.“

  Žně obvykle začínaly modlitbou přímo na poli, někde kněz požehnal vesničanům srpy, kosy, hrábě a další nářadí. Práce se samozřejmě účastnily celé rodiny včetně malých dětí, každý přiložil ruku k dílu podle svých možností. Oblíbenou zábavou bylo svázání prvního příchozího, který za ženci na pole přišel. Ruce mu svázali slámou a musel se vykoupit penězi na pivo. Dochovala se i průpovídka, která s tímto zvykem souvisí:

Pěkně vítám, pane hosti,

do naší práce s uctivostí.

My toho práva nabýváme,

že můžeme vázati hrabata, knížata i samotného krále.

Pročež jim přejem, aby hojnou úrodu letos měli

a nám na džbán piva dali.

  Odměnou za sklizeň byla slavnost dožínek, která nesměla chybět v žádném hospodářství. Už od 15. století se stalo zvykem, že na větších šlechtických statcích se po skončení sklizně uspořádala oslava, z pivovaru se dovezl sud piva, v panské kuchyni se napekly koláče, přišli zahrát hudebníci a všichni poddaní společně popřáli vrchnosti a zároveň odevzdali dožínkový věnec.

  Dožínkový věnec se vázal ze všech druhů obilí, které bylo po ruce, snad kromě ovsa, který rychle opadává. Přidávalo se i polní kvítí, zvláště vlčí máky, stuhy, slaměnky apod. Věnec se obvykle nechával v hospodářství viset až do příštích žní na trámu v síni nebo ve stodole.

  Na svátek svaté Máří Magdalény 22. července už mělo být všude hotovo. K postavě této světice vždy patřily slzy, déšť a voda. Na mnoha místech bylo v tento den přísně zakázáno koupání, aby hlavně dívky nebyly za své dlouhé vlasy staženy pod hladinu. Naopak se v tento svátek měly vlasy stříhat, aby byly kvalitnější.

EXULTET

Pátá (a poslední) část

  Na závěr našeho rozjímání o velikonočním chvalozpěvu si všimneme toho, jak se nápadně podobá Exultet a eucharistická modlitba. V obou je pozvání k modlitbě, dialog před prefací, preface, rozpomínání na to, co Bůh učinil, podání oběti, a nakonec přímluvy na živé i zemřelé.

Exultet je vystavěn jako eucharistická modlitba. Tak jako církev vzdává díky Bohu za chléb a víno, a prosí jej, aby přijal tuto oběť, tak mu vzdává díky za svíci, a prosí jej, aby ji přijal jako oběť.

Poté, co zazní modlitba nad chlebem a vínem, už se k těmto způsobám nechováme jako k chlebu a vínu, ale jako ke Kristu – klečíme, používáme kadidlo, uchováváme chléb v kostele ve svatostánku.

Stejně tak, když zazní modlitba církve nad svící, už se k ní nechováme jako k obyčejné svíčce – paškál okuřujeme kadidlem, nosíme jej v průvodu, uchováváme v kostele u křtitelnice, a když jej po roce přestaneme používat, nesmí se jen tak vyhodit.

Modlitba církve, modlitba chvály, prosby a podání oběti způsobí, že se z chleba a vína stane Kristus.

Tatáž modlitba církve, chvály, prosby a podání oběti způsobí, že se z velikonoční svíce stane Kristus.

Samozřejmě, že velikonoční svíce není Kristem stejným způsobem jako eucharistie. Ale také to není obyčejná svíce. Je znamením vzkříšeného Krista.

Svatý Chromatius, biskup z Akvileje, na konci 4. století ve své velikonoční promluvě shrnuje význam Velikonoční vigilie:

„Všechny vigilie, které se slaví ke cti Páně, jsou Bohu milé a příjemné, ale tato vigilie je nade všemi vigiliemi. Ostatně právě tato noc se nazývá vigilií Páně, protože On v ní bděl v životě, abychom my neusnuli ve smrti. Kristova smrt od nás vzdálila spánek věčné smrti. Při slavnosti této vigilie se radují andělé v nebi. Radují se lidé na zemi. Radují se i samotné mocnosti podsvětí, protože i k nim dosáhla převeliká slavnost této noci. Modleme se tedy v tuto noc k Pánu celým srdcem, celou vírou, aby nás ráčil chránit před každým nepřátelským útokem, aby nás vysvobodil od strachu z nepřátel. Ať nehledí na naše zásluhy, ale na své milosrdenství, protože má ve zvyku smilovávat se i nad těmi, kdo toho nejsou hodni. A my se dnes máme modlit, jak nejvíce dovedeme, aby to ráčil udělat.

LATINSKÁ DUCHOVNÍ POEZIE

AETERNE RERUM CONDITOR

(nedělní ranní chvály)

Věčný světa Stvořiteli,

jenž vše řídíš dnem i nocí,

odměřuješ čas i dobu,

abys odstranil únavu.

Hlasatel dne se ozývá,

bdělý i ve tmě hluboké,

noční světlo, jež poutníkům

noc ode dne odděluje.

Povstaňme i my čileji,

kohout ze spánku probouzí,

na lenochy se oboří,

na ty, kdo slyšet nechtějí.

Jeho zpěv vrací naději,

zdraví nemocným zas vlévá.

Lupič svou dýku ukryje,

obnoví se slabých víra.

Ježíši, pohlédni na nás,

klopýtáme, cestu ukaž,

tvým pohledem chyby mizí,

viny se v pláči rozpustí.

Kriste, Králi nejmilejší,

buď sláva tobě i Otci,

i s Duchem, naším Zastáncem,

nyní i navěky.              

Markéta Koronthályová: Vexilla Regis.

ZE STARÝCH CESTOPISŮ

Cesta po Itálii a Portugalsku

Heřmana Jakuba Černína (1678-1682)

Třetí část – Ve městě Lisabon

  Dne 14. ledna 1682 jsme vyjeli za svítání a dojeli pět dlouhých mil do Venty de Ospegois, kde jsme nedostali nic k jídlu ani k pití, takže jsme se museli spokojit s kouskem chleba a studené pečeně, které jsme naštěstí měli ještě s sebou, a kdyby byl nepřijel nějaký františkán, který nám dal láhev vína, byli bychom se museli spokojit s vodou. Pak jsme ujeli dalších pět mil až do vsi Diegolega při ústí řeky Tajo do moře. Tam jsme dostali pěkné postele a k jídlu koroptve, sluky a pečeného krocana, který byl velký jako beran.

  V sedm hodin ráno jsme se nalodili a do Lisabonu jsme připluli v deset a ubytovali jsme se u jednoho Francouze, který nám poskytl stravu, lože a ubytování. Pak jsme se šli projít městem a když jsme se vrátili do hostince, čekal tam na nás majordomus Monsignora nuncia, kardinála Meliniho, který nám složil poklonu a pozval nás na dopoledne k hostině.

Ráno pak přijel komoří Jeho Eminence s kočárem a zavezl nás do kostela, neboť tam je královská kaple, v níž jsme viděli Jeho Výsost regenta Dona Pedra a mnoho portugalských grandů a význačných mužů.  Účastnili se slavnosti, která se koná každoročně 16. ledna na paměť zázraku, který náš Pán vykonal pro portugalského krále Alfonse Prvního. Kostel byl proto bohatě vyzdoben skvosty a závěsy.

Tam odtud jsme si šli vyslechnout mši do velikánského a krásně postaveného kostela svatého Vincenta. Navštívili jsme kostel Nostra Senhora de Gracas, kde jsme viděli veliký kříž ze zlata, krásně opracovaný, vykládaný diamanty a jinými drahými kameny, který tomuto kostelu poslal darem jeden biskup z Indie.

Pak jsme šli za Monsignorem nunciem, který nás přijal s velkou zdvořilostí. Během hostiny mi řekl, že zná mého otce, neboť se s ním setkal jednou v Rimini, kde byl guvernérem, když můj otec jel z Benátek do Loreta.

Po obědě nás dala Jeho Milost ve svém kočáře zavézt do kláštera sv. Jeronýma v Belemu. Kostel je veliký a má kupoli, která spočívá jen na dvou pilířích. Klášter je rovněž velmi skvostný a je z něj krásný výhled na moře a na pevninu. Byli jsme navštívit otce představeného, který nás laskavě přijal, pohostil nás sladkostmi a doprovodil nás až ke kočáru.

17. ledna jsme šli do paláce Jeho Výsosti prince regenta Pedra a v přítomnosti pana nuncia se nám dostalo milostivého slyšení u Jeho Výsosti. Pak jsme prošli klenotnicí a uviděli jsme mnoho drahokamů. Po obědě u Jeho Milosti nuncia jsme měli ve tři hodiny slyšení u královny, kterou velmi potěšilo, že nás vidí, neboť jsme přijeli z Turína a mohli jsme jí dát čerstvé zprávy o vévodovi savojském. Její manžel, král Alfons, je již mnoho let zbaven vlády, neboť je blázen, a je střežen strážemi na hradě 5 mil od Lisabonu. Nyní vládne jeho mladší bratr princ Pedro a na základě papežského dispensu má za manželku královnu.   

18. ledna jsme od pana nuncia získali dovolení k návštěvě pevnosti sv. Jana, která leží asi 3 míle od Lisabonu u mořské zátoky. Když jsme k ní připluli a chtěli jsme se vylodit, přišla tak obrovská vlna, že nás zmáčela od hlavy až k patě. Pevnost je vybudována na vrcholku útesů spadajících do moře, je dobře vybavena děly, největší měří 27 stop a vystřelí železnou kouli o váze 100 liber až na vzdálenost dvou a půl míle. Když jsme si pevnost prohlédli, rozloučili jsme se s kapitánem, který na naši počest nechal vypálit salvu šesti ran. Námořníci chtěli přirazit s člunem ke břehu, ale velký příliv vrhl člun na mělčinu tak, že jej už nemohli dostat zpět na moře. Tak jsme se do Lisabonu museli vrátit pěšky.

19. ledna ráno jsme byli na mši u sv.  Salvátoru a po obědě jsme jeli Monsignorovým kočárem podívat se do zahrady a paláce pana markýze de Fontier, půl míle od Lisabonu. Zahrada je velmi krásná, plná stromů, na nichž rostou mandarinky a jiné ovoce. Pak jsme se rozloučili s Monsignorem nunciem a šli do hostince.

Druhý den ráno jsme se vydali na zpáteční cestu domů.

A JEŠTĚ PŘÍBĚH NA ZÁVĚR

Dávejte míru dobrou, natřesenou, vrchovatou

  Mojí dceři Emily bylo tehdy devět let. Od začátku roku si střádala na nové kolo. Ukládala si veškeré kapesné, pomáhala lidem ze sousedství a jejich odměnu si pečlivě ukládala stranou.

Někdy na podzim jsem se jí zeptal: „Jak jsi na tom s financemi? Bude to dost na nové kolo?“ „Mám 45 dolarů, tati, ještě nevím, jestli to do konce roku stihnu našetřit.“

„Jen tak dál,“ snažil jsem se jí povzbudit, „a kdyby se ti to nepovedlo, můžeš si vybrat některé z mých kol, vždyť to víš.“ „Díky, tati, ale ty tvoje kola jsou tak starý…“ Musel jsem se zasmát, protože měla pravdu. Sbíral jsem totiž stará kola, o která by dnešní dítě rozhodně nestálo.

  Před Vánocemi jsme šli do města a před jedním obchodem si Emily všimla dobrovolníka z Armády spásy, který cinkal zvonečkem a vybíral na dobročinné účely. „Nemůžeme mu něco dát, tati?“ zeptala se mě.

„Hm, bohužel nemám žádné drobné,“ odpověděl jsem.

 Neřekla na to nic, ale za pár dní přišla za maminkou do kuchyně a zčistajasna jí oznámila své rozhodnutí. „Mami, chtěla bych ty peníze, co si šetřím na kolo, dát chudým lidem, Bůh mi to řekl.“ Moje žena byla překvapená. „To bys byla moc hodná, Emily, ale šetřila sis poctivě celý rok, co kdybys darovala jen část těch peněz?“ Emily prudce zavrtěla hlavou. „Bůh řekl všechny!“

Viděli jsme, že to myslí vážně, a tak jsme hned druhý den ráno šli opět do města a překvapenému a dojatému dobrovolníkovi Armády spásy darovali 58 dolarů.

  Při cestě zpátky jsem si všiml plakátu ve výloze, že jeden prodejce aut sbírá stará kola, aby je na Vánoce mohl darovat chudým dětem. Řekl jsem si, že když moje devítiletá dcera může darovat všechny svoje peníze, můžu i já obětovat jedno kolo ze své sbírky. Vybral jsem tedy jedno nablýskané dětské kolo a když jsem ho dával do auta, napadla mě neodbytná myšlenka, že bych měl raději věnovat kola dvě. Nu, když může Emily poslechnou Boží hlas, můžu já taky. A naložil jsem ještě druhé kolo. Majitel obchodu mi děkoval a řekl: „Uděláte radost hned dvěma dětem a tady máte dva kupony.“

  „Jaké kupony?“ „Za každé darované kolo dáváme poukázku, na kterou můžete vyhrát pánské horské kolo, tak mnoho štěstí!“

A víte, že mě ani nepřekvapilo, když ten druhý kupon opravdu vyhrál? Obchodník s koly ochotně vyměnil pánské kolo za dívčí pro naši Emily, protože to ona vlastně vyhrála…                                     Slepičí polévka pro křesťanskou duši.