PÍSEŇ NA ZAČÁTEK DOBY POSTNÍ

Hříšníče, přistup k oltáři, církev své varování

popelem píše na tváři, vzbuzuje ku pokání.

Odlož již marnost pozemskou, zanechej cesty hříchu,

pamatuj vážně na smrt svou, postem kroť hříšnou pýchu!

„Prach jsi a v prach se obrátíš, z prachu je tvoje tělo,

do země zas se navrátíš!“ v ráji z úst Božích znělo.

O tělo příliš nepečuj! Krásou dnes, silou slyne,

zítra již padá ve hrob svůj, s bylinou polní hyne.

Postu se v čase posvátném  kajícně podrobíme,

u nohou kněze v žalu svém složit chcem hříchů břímě.

Přijmi nás, Bože, za syny, utvrď v nás dobré chtění,

smaž naše hříchy a viny pro Krista umučení.

Ze zpěvníku Dědictví Otců.

REPORTÁŽ NA ÚVOD

O přípravě katechumenů ve 4. století v Jeruzalémě

Vypíšu také, jak jsou vyučování ti, kteří jsou o Velikonocích křtěni. Kdo se přihlašuje, že chce být pokřtěn, činí tak před začátkem postní doby. Přihlašuje se tedy před oněmi 8 týdny, jimiž, jak jsem řekla, začíná půst. Kněz si poznamená jména všech.

Když si je poznamenal, den na to, v první den postní doby, jímž začíná oněch 8 týdnů, je postaveno uprostřed Většího kostela v Martyriu, biskupovi křeslo. Po obou stranách na křeslech sedí kněží. Všichni klerici stojí. Katechumeni jsou přiváděni jeden po druhém. Jsou-li muži, přicházejí se svými kmotry; jsou-li to ženy, se svými kmotrami.

Biskup se potom ptá blízkých, kteří znají křtěnce, zda vede dobrý život, zda má v úctě rodiče, není-li opilec, lhář nebo lehkomyslný. Vyptává se i na jednotlivé větší chyby. A když vyšetřil, že křtěnec žádné takové chyby nemá, v přítomnosti svědků poznamená vlastnoručně jeho jméno. Pakliže byl shledán něčím vinen, káže mu odejít slovy: „Nechť se polepší, a až se polepší, ať přistoupí ke křtitelnici." Tak snadno nemůže přistoupit ke křtu cizinec, nemá-li svědectví těch, kdo by ho znali.

Každý den přicházejí katechumeni na ranní pobožnost. Křeslo pro biskupa je postaveno ve Větším kostele. Všichni, kdo mají být pokřtěni, muži i ženy, se posadí blízko kolem biskupa. Ve vykázaném místě stojí kmotři a kmotry. Vstupují a usedají také ti z lidí, kteří to chtějí slyšet, avšak pouze pokřtění.

Biskup učí Zákonu takto: Začne Genesí a během postní doby probere celé Písmo. Napřed vyloží slovní smysl, potom duchovní. V ty dny jsou křtěnci poučováni také o zmrtvýchvstání, víře a o všem. Nazývá se to katechezí.

Když uplynulo 5 týdnů od doby, co se začali učit, přijímají symbolum – vyznání víry. Biskup jim vyloží jeho smysl, jak slovní, tak duchovní. Všichni jsou vyučováni v těchto postních dnech od první do třetí hodiny. Katecheze tedy trvá tři hodiny. Bůh je mi svědkem, paní sestry, že na biskupovu katechezi přichází více věřících, než když biskup o téže věci káže v kostele.

Z knihy Putování Egerie.

SVATÍ NA BŘEZEN

Svatý Jan Sarkander (svátek 17. března)

  Letos uplyne 400 let od úmrtí svatého Jana Sarkandera, který 17. března 1620 po měsíčním utrpení odevzdal svou duši Bohu. V Čechách a na Moravě se slaví jeho památka většinou až 6. května, což je datum jeho blahořečení roku 1860, protože březnové datum připadá na dobu postní, a tak by nemohl být světec uctěn dostatečně slavnostně.

Narodil se roku 1576 ve slezském Skočově, později se rodina přestěhovala do Příbora. Jan byl po studiích ve Štýrském Hradci a v Olomouci vysvěcen na kněze roku 1609. O sedm let později byl dosazen na faru v Holešově, což se mu stalo osudným.

  Pražskou defenestrací roku 1618 začalo další tragické období našich (a nejen našich) dějin. Ke stavovskému povstání se moravští páni přidali roku 1619, sesadili holešovského katolického hejtmana Ladislava z Lobkovic, a také jeho chráněnec Jan Sarkander upadl v nemilost, hlavně díky tomu, že se mu za dva roky působení ve městě podařilo přivést zpět do katolické církve mnoho lidí. Na radu svých farníků i představených se Jan vydal na pouť do Polska k Panně Marii Čenstochovské, kterou vroucně ctil. Když se vrátil, povolal ho Ladislav Lobkovic zpátky na faru holešovskou.  Přestože to Jan nepovažoval za dobrý nápad, protože Holešov už opět ovládali nekatolíci, poslechl a šel.

Na jaře roku 1620 vpadli na Moravu polští kozáci, kteří měli českému králi Ferdinandovi II. pomoci v potlačení stavovského povstání, ale spíše loupili a vraždili. Když se přiblížili k Holešovu, svolal Jan Sarkander své farníky a vyšel nájezdníkům vstříc v čele procesí, s Nejsvětější Svátostí v rukou. Kozáci když viděli v rukou kněze monstranci, seskákali z koní, poklonili se a Holešovu se vyhnuli. Město bylo zachráněno, ale místo vděčnosti se Jan Sarkander dočkal zloby a pomsty. Padlo obvinění, že byl s kozáky domluven, že je snad vlastně pozval, když byl na pouti v Polsku atd. Na základě nesmyslných obvinění byl zatčen a týden krutě vyslýchán za pomoci všech tehdy známých mučících prostředků.

Naprosto ztýraného, aniž z něj dostali jakékoli přiznání, nechali ho soudci jeho osudu ve vězení. Tam přežil ještě celý měsíc, navštěvován katolickými farníky, které prosil, aby ho nelitovali, ale raději se s ním modlili. Po své smrti 17. března 1620 byl pohřben v Předhradí, později byly jeho ostatky slavnostně převezeny do katedrály v Olomouci. Blahořečen byl roku 1860 a svatořečen roku 1995 při návštěvě papeže Jana Pavla II.

Je patronem Moravy a pro zachování zpovědního tajemství.

ODKAZ NAŠICH SVĚTCŮ

Studánka svatého Jana Sarkandera

  Najdeme ji na Novojičínsku, u staré cesty mezi Příborem a Skotnicí. V letech 1589-1593 chodil mladý Jan Sarkander v Příboru do školy a na této cestě čekal na svoji maminku, když šla ze služby. Podle podání měl jednou velkou žízeň, ale nikde nebyla voda, tak vyhloubil nožem v zemi díru a vytrysklpramen čisté svěží vody.

  Celá staletí sem pak lidé přicházeli pro vodu, podle jejich svědectví léčivou a zázračnou. Každoročně se zde zastavovali také Slováci, kteří putovali z Turzovky a okolí do města Příbora poklonit se ostatkům sv. Urbana, patrona všech vinařů. Omývali se ve vodě ze studánky a brali jí taky domů pro všechny, kdo se poutě nemohli účastnit (obrázek dole vlevo).

V roce 1861 zde byl vztyčen kříž a o pět let později, roku 1866, nechal zde postavit zděnou kapli občan z Příbora David Hiner. Slábl mu zrak a když nic nepomáhalo, chodil ke studánce a omýval si v ní oči. Po několika týdnech opět skvěle viděl a z vděčnosti vyzval i další příborské měšťany, aby se přidali k jeho záměru postavit nad studánkou kapli.

Dodnes chodí ke studánce mnoho lidí pro vodu, která prý léčí nádorová onemocnění a záněty. Ke kapličce se ale po výstavbě rychlostní silnice již nikdo nedostane autem, po staré silnici je příjezd zakázán, takže se k ní poutníci dostanou pouze pěšky (nebo na kole), a to je vlastně dobře.           

Zprávy a oznámení

Po celou dobu postní bude v pátek přede mší svatou v Nýřanech místo modlitby růžence pobožnost Křížové cesty.

V měsíci březnu oslavíme dva velké svátky:

Ve čtvrtek 19. března 2020 Slavnost sv. Josefa, mše svatá v Nýřanech bude večer od 17. 00 hod.          

Ve středu 25. března 2020 Slavnost Zvěstování Páně, mše svatá v Nýřanech v 17. 00 hod.

Ze soboty 28. března na neděli 29. března 2020 se opět mění čas na letní. Budeme vstávat o hodinu dříve!

Po Velikonocích bude páteční mše svatá začínat od 17. 45 hod.

V sobotu 4. dubna 2020 bude tradiční akce „Ukliďme Česko“. Organizovaný úklid se bude konat např. v Nýřanech, v Tlučné, Městě Touškově, Heřmanově Huti, Zbůchu nebo Přehýšově. Kdy a jak se přidat najdete na www.uklidmecesko.cz.

Kající bohoslužba s možností přistoupit ke svaté zpovědi bude v Nýřanech ve čtvrtek 2. dubna 2020 od 17. 00 hod. Páteční mše svatá 3. dubna 2020 se ruší!

Květná neděle otevře Svatý týden. V Nýřanech a v Heřmanově Huti bude svěcení ratolestí a četba pašijí v neděli 5. dubna 2020.

NAHLÉDNUTÍ DO FARNÍCH KRONIK

Kronika Farnosti Bukovec u Holýšova

1924

  Po převratu byly mnohým bývalým knížatům a hrabatům statky v naší republice buď úplně nebo částečně vyvlastněny a rozparcelovány mezi drobné zemědělce, nebo prodány jiným majitelům, ovšemže ne vždy spravedlivě, neboť většinu bývalých velkostatků dostali židé na újmu mnohých potřebných lidí. Také velkostatek Čečovice byl vyvlastněn bývalému knížeti Trautmansdorfovi, a prodán Františku Potměšilovi, sekretáři pozemkového úřadu, kterýžto pán i s rodinou vyznání československého, se přistěhoval do Čečovic začátkem jara 1924.

1928

  Doly na zinek v Černovicích se vůbec nevyplácely, zvláště však od té doby, co se tam stal neomezeným pánem pan Keil, protestant a příslušník říšskoněmecký. Ten přišel do Černovic začátkem roku 1917 docela chud, ale svou prohnaností dovedl všecku moc na sebe strhnouti, a domoci se velikého bohatství, ovšem na škodu báňských společností, které mu slepě důvěřovaly. Na jeho přání postavily mu nádhernou vilu v ceně prý 1 a ½ milionu korun, daly k dispozici kočáry a pěkné koně, později pak auta.

Dobré bydlo pálí. Keil učinil spolek se svou komptoiristkou (účetní) Motykovou, pročež jeho paní se dala s ním rozvést. Nyní žilo se dále vesele. Znenadání prý na udání jeho matky přišla z Vratislavi revize na konci roku 1927. Ta našla schodek či zpronevěru několika set tisíc. Keil s Motykovou zatčen a odvezen do Plzně. Poněvadž Keil vzal na sebe všechnu vinu, byla Motyka propuštěna. Ačkoliv po revizi činily se po všech stranách pokusy najíti někde rudu, ukázalo se vše marným, a proto správa dolů se konečně rozhodla propustiti havíře a doly zavříti. Tím ovšem nejvíc utrpí zdejší chudý lid.

1929

Začátkem dubna 1929 začalo zde autobusové spojení, a sice ze Staňkova přes Čečovice, Bukovec, Šlovice do Semněvic, odtud pak přes Krakov a Miříkov do Horšovského Týna, a pak zpět. Přes Bukovec jede autobus do Staňkova ku vlaku čtyřikrát denně, provoz vede soukromá společnost ve Stodě, a platí se za každý kilometr 80 haléřů. Poněvadž zdejší lid nemá pro nějaké novoty ani drobet smyslu a vše je mu příliš drahé, nechtěl tedy ani autobusu pro velkou prý jeho drahotu používati, a raději chodil pěšky, nemohlo ovšem toto výhodné spojení obstáti. V dubnu roku 1930 přestal již autobus jezditi.

1930

  Ježto dosavadní Boží hrob byl jen ze zpuchřelých prkének, a každý rok se musel sbíjet dohromady, a bez sochy Kristovy (Kristus jen špatně na prkně namalován), a tudíž již nevyhovoval, vyzval jsem osadníky ke sbírkám, které jsem zavedl každý svátek a neděli. Ale sbírky nejsou tak veliké, tak bychom čekali snad deset let i déle, proto objednal jsem na svůj účet a zaplatil nový Boží hrob v podobě oltáře. Zakoupen byl od firmy Procházka z Příbrami za 5.300 Kč. Nad tabernákulem je socha sv. Jana Evangelisty, elektrické zařízení zavedla firma Alois Thamm ze Staňkova, celé to stálo 8.117 Kč.

1934

  Vchod za hlavním oltářem dal jsem zazdíti, ježto byl nevhodný a nepohodlný. Místo toho udělal jsem vchod do sakristie ze strany severní. Práci zednickou vykonali zdejší kostelníci zadarmo, za nové dvéře zaplatil jsem 200 Kč. Na místo rozvaleného terasu před farou dal jsem na svůj náklad zříditi moderní hradbu postavenou na zdi z bytelných bílých cihel. Hradba má 14 sloupků a dvoje dvířka. Po celé délce hradby je betonový chodník, rovněž i ke dveřím fary. Vše provedl mistr stavitelský Jan Roučka ze Staňkova za cenu 7.300 Kč na můj náklad.

1937

  Jako i jinde, tak i zde se rozmáhají krádeže a loupeže. V noci z 1. na 2. května 1937 vloupali se neznámí pachatelé do fary, naštěstí bez výsledku. Nepotřebnou sekerou našlou v dřevníku rozšířili si otvor vedoucí do sklepa na brambory, ze sklepa vyvrátili dvéře vedoucí do horního sklepa, kde ukradli koláče, 1 a ½ kila masa a jednu lahev minerální vody. Pak si otevřeli dvéře do předsíně, přerušili elektrické zvonění a zotvírali všechny dvéře, které nebyly dobře zamčené. Nic víc nevzali a zase sklepem vylezli ven. Zdá se, že to byli lidé dobře zde obeznalí, a chtěli asi jen peníze.

ROZHOVORY POD VĚŽÍ

(z knihy rozhovorů s knězem, psychiatrem a učitelem Maxem Kašparů)

O krizi rodiny a jejích příčinách

Dovolím si předložit tři nemoci, kterými trpí současná rodina:

1. Atrofie neboli úbytek pojivové tkáně

Pokud by bylo tělo člověka postaveno jen z kvalitních kostí bez pojivové tkáně, rozsypalo by se stejně, jako se rozsype dům postavený sice z kvalitních cihel a kamenů, ale bez pojiva, kterému se říká malta.

Mám-li v tomto smyslu hledět na současnou rodinu, je sice postavena z kvalitních zákonů, ekonomických zásad a psychologických rad, ale ony stavební dílce nejsou spojeny kvalitní, eventuálně vůbec žádnou maltou. Toto pojivo se vždy míchalo z pokory, odpuštění, slušnosti, odpovědnosti, a především smyslu pro rodinu. Kromě toho, že jsme zpovrchněli, nám chybějí vzory.

2. Hodnoty se staly relativní

Žijeme v době, ve které nic není pokládáno za pevné, stálé a definitivní. A to, co ještě zůstává, je zpochybňováno. Vytrácí se přirozeno.

Pokud chtěl dělník postavit rovnou zeď, potřeboval k tomu olovnici, závaží na šňůře, která ukazovala svislou rovinu. Řídil se přírodním zákonem. Pokud si z olovnice udělal kyvadlo, olovnici rozkmital, nepostavil buď nic, nebo mu křivá zeď spadla. Podle stejných kyvadel je postavena současná rodina.

3. Zaměnil se prostředek a cíl

  Budují se domy, ale nebudují se domovy. Kupují se knihovny, ale nehledá se moudrost uložená v knihách. Kupují se kvalitní postele a matrace, ale nehledá se čisté svědomí pro dobrý spánek. Plodí se děti, ale nezná se smysl rodičovství.

  Mnoho našich rodin žije bohatě navenek, ale chudě uvnitř. Možná by bylo namístě, jako lék první pomoci, aby došlo k obratu – žít chuději navenek a uvnitř bohatě. A k tomu navíc, aby právníci a ekonomové vyráběli méně stavebních dílců pro stavbu rodin, ale filozofové, básníci, duchovní a proroci produkovali více kvalitního pojiva.

MOUDROST CÍRKEVNÍCH OTCŮ

 16.část – De Sacerdotio sv. Jana Zlatoústého

  Spis svatého Jana Zlatoústého „O kněžství“ vznikl kolem roku 386 jako dialog mezi ním a jeho přítelem Basilem. Ukazuje na důstojnost a vznešenost kněžství, ale také na velkou zodpovědnost. Kněz musí vynikat nad ostatními lidmi ctnostmi, musí být znalý duší, musí mít teologické znalosti a vést řádný, bohumilý život.

  Nikdo nemůže přijít do Božího království, nenarodí-li se znovu z vody a Ducha, a kdo nejí Tělo a Krev našeho Spasitele. A jestliže toto všechno se nemůže stát skrze žádného jiného než skrze tyto posvěcené ruce, ano, skrze ruce kněze, kdo by mohl bez jeho služby ujít pekelnému ohni a mít účast na odměně, která je mu připravena?

Vždyť to jsou kněží, jimž je svěřeno vanutí Ducha a znovuzrození křtem. Prostřednictvím kněží si oblékáme Krista, jejich prostřednictvím jsme s Kristem pohřbeni a stáváme se údy onoho blaženého Kristova těla. Oni musí být pro nás mocnějšími než knížata a králové a ctihodnějšími než naši otcové. Ti nás zrodili z žádosti a vůle těla, kněží nám připravili účast na zrození z Boha, na blaženém znovuzrození k pravé svobodě a milosti.

Abych se vrátil ke svému dřívějšímu přirovnání: Bůh propůjčil kněžím velikou moc nejen trestat, ale i pomáhat, obdobně jako rodičům, i když je tu velký rozdíl mezi knězem a rodiči. Rodiče nám zprostředkovávají jen pozemský život, kněží však i budoucí. Rodiče nemohou uchránit své děti od tělesné smrti, ano, ani od nemoci. Kněží však velmi často zachránili nemocnou duši, která byla blízko záhuby; některým ulehčili trest, jiné nenechali padnout. A to nejen poučováním a napomínáním, ale i svou modlitbou. Přirození rodiče nemohou pomoci svým dětem, které urazili bohaté a mocné. Kněží však často usmířili nejen knížata a krále, nýbrž i samotného rozhněvaného Boha. Může mne tedy ještě někdo vinit z toho, že jsem hrdý na své kněžství?

NA MINUTU SE SVATÝM FRANTIŠKEM SALESKÝM

(z knihy Duchovní nauka)

  V Boží slávě spočívá velikost a štěstí člověka. Základní ctnost, abychom se líbili Bohu, je pokora.Je opravdu pokorný, kdo si je vědom, že bez Boha není nic, a uznává s láskou, že Bůh je Stvořitel, od něhož závisí všechno, jak v bytí, tak v činnosti.

  Je opravdu pokorný, kdo se nespoléhá na sebe, nýbrž na Boha, a zaměří celý svůj život k Bohu.

  Pokorný člověk nehledá sám sebe, nýbrž Boha, pouze Boha. V Bohu nalezne sám sebe přetvořeného a zbožštělého pro věčnost. Není v pouhých lidských silách stát se a být pokorným. Určitě je zapotřebí snahy naší vůle, ale hlavně Božího působení, jež nás hluboce pronikne a přetvoří nás od základu. O to musíme prosit v modlitbě.

  Nedovolte nikdy vaší duši, aby upadla do smutku nebo žila v hořkosti ducha nebo v úzkostlivosti. Protože ten, kdo vaši duši miluje a zemřel proto, aby jí dal život, je nesmírně dobrý, sladký a hodný lásky.

  Vystříhejte se netrpělivosti a zádumčivosti, za žádnou cenu neurážejte Boha. Žijte naopak v radosti. Náš Pán na vás hledí, dívá se na vás s láskou, a to s láskou tím větší, čím jste slabší.

  Láska nespočívá v citu a slovech, nýbrž ve vůli a konání toho, co chce Pán, jedině pro něho, abychom se mu líbili. Žádné duši není zabráněno dospět ke svatosti a spáse. Je však nutno říkat Pánu „ano“, přisvědčovat mu skutečně, rozhodně, houževnatě, silně a vytrvale, říci mu „ano“ úplným darem vlastní vůle. Svatost pochází výlučně od Boha, avšak musí být přijata a přivlastněna svobodnou vůlí člověka.

  Kdo se necvičí s Boží pomocí v tom, aby měl silnou vůli a aby přijímal utrpení, nedospěje, nemůže dospět, ke svatosti a vystavuje se velkému nebezpečí věčné záhuby.

ROK BIBLE

PŘEČTĚTE SI DOPISY

(Listy apoštola Petra, Listy apoštola Jana, List Judův, List Jakubův)

  Podobně jako příběhy řadí se i dopisy k žánrům lehčím na čtení a pochopení (nikoli ale lehčí obsahem). Nejvíce dopisů napsal prvním křesťanům apoštol Pavel, řadí se k těm delším, proto je lepší začít s krátkými listy ostatních apoštolů. Části z listů apoštolů jsou čteny v průběhu celého církevního roku jako „Druhé čtení“.

Přiznejme si ale upřímně: málokdy druhé čtení vnímáme, a když už, tak málokdy rozumíme, o čem to je. Samozřejmě jsou to úryvky vytržené z kontextu celého listu, proto je třeba alespoň doma si v klidu přečíst celý list najednou. Tak byly také jistě v prvních staletích církve čteny. Jako dopisy od osoby, kterou známe, které důvěřujeme, na kterou jsme se obrátili s žádostí, s otázkou, s problémem a s prosbou o povzbuzení nebo vysvětlení. A zde máme odpověď, v dopise, který bude čten během shromáždění křesťanské obce. Udělejme si tedy na čtení každého dopisu dostatek času.

List Judův varuje před křesťany, kteří se sice naoko hlásí ke Kristu, ale jejich nemravný život a zpupnost je vede ke vzpouře proti Bohu. Nežijí podle přikázání Božích, a tím se sami vylučují z církve.

List Jakubův nás vybízí k dobrému křesťanskému životu. Apoštol Jakub zároveň odsuzuje pokrytectví těch křesťanů, kteří jinak mluví a jinak jednají.

První list apoštola Jana mluví o lásce, kterou má Bůh k člověku, o lásce, kterou máme mít my k Bohu i k bližním. Druhý list varuje před falešnými hlasateli víry, kteří se objevili v církevních obcích. Třetí list je pak poděkování bratru Gaiovi, který přijal a podpořil pravé hlasatele evangelia, a je dáván ostatním za vzor víry, pohostinnosti a lásky k bližnímu.

První list apoštola Petra vysvětluje význam utrpení, které nás připodobňuje Kristu, různé zkoušky a pronásledování upevňují naši víru a cvičí nás v trpělivosti a pokoře. Druhý list Petrův byl vždy chápán jako jeho závěť. Vyzývá k neochvějné pevnosti ve víře, která odolá všem falešným svodům.

Třetí kontrolní otázka: Proč je druhý a třetí list apoštola Jana tak krátký?

Odpověď na minulou otázku: Zloduch z knihy Ester se jmenoval Haman a skončil neslavně nabodnut na kůl.

ROZJÍMÁNÍ NAD MODLITBAMI

„Sub tuum presidium…“

  Modlitba „Pod ochranu tvou se utíkáme, svatá Boží Rodičko“ je doložená na řecky psaném egyptském papyru ze 3. století jako součást vánoční liturgie koptské církve. Později se rozšířila do byzantské i římské liturgie, původní verze modlitby je kratší, obsahuje pouze její první část:

Pod ochranu tvou se utíkáme, svatá Boží Rodičko,

prosbami našimi nezhrdej v potřebách našich,

ale ode všeho nebezpečí vysvoboď nás vždycky,

Panno slavná a požehnaná.

  V některých francouzských diecézích se modlitba používala místo závěrečné antifony Salve Regina, v liturgickém ritu portugalské diecéze Braga ze 12. století se dodnes zpívá na konci mše svaté.

V byzantském ritu se modlitba zpívá v době postní na konci večerních obřadů. Arménská církev se jí modlí v předvečer slavnosti Zjevení Páně.

V ruské pravoslavné církvi byl text mírně upraven při liturgické reformě roku 1586, i když tzv. starověrci užívají stále původní verzi.

  Druhá část modlitby je známá v české, německé a polské verzi modlitby:

Paní naše, prostřednice naše, orodovnice naše,

se Synem svým nás smiř, Synu svému nás poroučej,

Synu svému nás obětuj.

PUTOVÁNÍ EGERIE

V roce 1884 byl v klášteře benediktinů na Monte Cassino nalezen neúplný a poškozený, ale velmi vzácný rukopis, který popisuje puování jedné ženy do Svaté země a dalších okolních zemí spojených se Starým a Novým Zákonem. Rukopis je v klášteře uchováván od 11. století, chybí mu sice začátek i konec, ale to jeho význam nijak nezmenšuje.

Itinerarium Egeriae- Putování Egerie (jak spis nazvala sama autorka) je nejstarší známý popis křesťanské pouti, a je zdrojem cenných informací o životě a liturgii církve ve 4. století po Kristu.

  Sama postava poutnice Egerie (Aetherie) je zahalena tajemstvím. Neví se jistě, čím vlastně byla. Možná byla řeholnicí z některého kláštera ve Španělsku nebo Francii, možná byla dcerou římského konzula Flavia Eucheria, která se rozhodla vyplnit část svého života cestováním.

Její pouť se uskutečnila s největší pravděpodobností v letech 380-385. Z dochovaného textu poznáváme, že Egerie byla ženou vzdělanou, samostatnou, bohatou a určitě také odvážnou.

  Počáteční listy tohoto cestopisu chybí a líčení začíná cestou na horu Sinaj. Odtud se vrátila poutnice přes Dolní Egypt do Jeruzaléma. Pak navštívila východní Jordánsko, kde viděla Jobův hrob, a na zpáteční cestě do Jeruzaléma místo u Jordánu, kde křtil sv. Jan Křtitel.

Po třech letech pobytu v Jeruzalémě nastoupila zpáteční cestu. Z Antiochie odbočila ještě k Eufratu, aby uviděla v Edesse hrob apoštola Tomáše. Navštívila i hrob sv. Tekly v Seleucii (světice hojně uctívaná ve starověku zejména ženami) a město Tarsus, rodiště sv. Pavla.

Odtud se vrátila do Cařihradu. Zde pak ze svých poznámek sepisuje zprávu o své cestě, kterou adresuje „svým sestrám“. Jestli navštívila ještě další posvátná místa, jako např. město Efez, to už nevíme. Poslední část rukopisu se nedochovala.

KVĚTNÁ NEDĚLE V JERUZALÉMĚ

  V neděli začíná velikonoční sedmidenní, které zde nazývají Velký týden. Od kuropění se v kostele Anastasi (kostel nad Božím hrobem) koná obvyklá pobožnost. Odtud se jde ráno do většího kostela zvaného Martyrium, protože kostel stojí na Golgotě za křížem, kde Pán trpěl. Po obvyklém obřadu arcijáhen oznámí: „Po celý tento týden, to je od zítřka, se scházejme všichni o deváté hodině u Martyria, to je ve Větším kostele. Dnes, o sedmé hodině, buďme všichni připraveni v Eleoně (kostel v Getsemanské zahradě).“ Po pobožnosti v Martyriu, je biskup za zpěvu hymnů odváděn k Anastasi. Zde se koná obvyklá nedělní bohoslužba. Potom každý spěchá domů se najíst, aby o sedmé hodině (jedna hodina po poledni) byli všichni připraveni v kostele Eleona na Olivové hoře. Zde je jeskyně a Pán tu učil.

V sedm hodin vstoupí do kostela Eleona na Olivové hoře s biskupem všechen lid. Říkají se žalmy s antifonami vhodné pro ten den a místo, čtou se také čtení z Písma. Začátkem deváté hodiny (třetí hodina po poledni) se vchází za zpěvu hymnů do Imbomon (kostel nedaleko Eleony). Kostel je na místě, kde vstoupil Pán na nebesa. Tam si lidé sednou. Zpívají hymny s antifonami, mezi něž jsou vložena čtení a modlitby.

Začátkem jedenácté hodiny (pátá hodina odpolední) se čte úryvek z evangelia, jak děti s ratolestmi a palmami přišly vstříc Pánu se slovy „Požehnaný, jenž přichází ve jménu Pána". Malé děti, které nemohou chodit, nesou rodiče na ramenou. Všechny drží palmové nebo olivové větve. Tak je biskup veden na to místo, odkud byl odváděn Pán.

Z vrcholu hory až do města a odtud k Anastasi přes celé město jdou všichni pěšky, urozené ženy i muži. Jde se velmi pomalu, aby se lid neunavil, takže do Anastase dojdou dost pozdě. Tam, ať je jakkoli pozdě, je lucernarium, děkovná pobožnost s rozsvícením světel, s prosbou za ochranu v noci, pak modlitba u Kříže a poté se lid propouští.

A JEŠTĚ PŘÍBĚH NA ZÁVĚR

Přeborník

  Velký mistr v lukostřelbě uspořádal pro své žáky soutěž, aby si ověřil, jak jsou připraveni. V určený den zavěsili dřevěný štít s červeným kruhem uprostřed na strom na konci mýtiny. Na druhém konci naznačili na zemi čáru, za kterou se závodníci shromáždili.

  Jeden mladík vystoupil směle dopředu. Už se nemohl dočkat, že ukáže svou obratnost. Pevně uchopil luk a šíp a pak se postavil do střelecké pozice. „Mohu střílet, mistře?“ zeptal se. Mistr, který ho pozorně sledoval, se ho zeptal: „Vidíš ty veliké stromy, které nás obklopují?“

  „Ano, mistře, vidím je, jsou okolo celé mýtiny.“

  „Dobrá,“ odpověděl mistr, „vrať se k ostatním, protože ještě nejsi připravený.“

  Překvapený žák odložil luk a poslechl. Další závodník postoupil vpřed. Vzal luk a šíp a pečlivě zamířil. Mistr se postavil vedle něj a zeptal se ho: „Vidíš mě?“„Ano, mistře, vidím vás, stojíte vedle mě.“ Přisvědčil žák.

  „Vrať se a posaď se k ostatním,“ odpověděl mistr, „nemůžeš nikdy zasáhnout terč.“

  Všichni závodníci, jeden po druhém, se chápali luku a chystali se vystřelit šíp, ale pokaždé jim mistr položil jednu otázku, vyslechl odpověď a poslal je zpět na místo. V překvapeném hloučku to začínalo šumět. Ani jeden žák nevystřelil jediný šíp.

  Nakonec se připravil nejmladší žák, který se v tichosti držel stranou. Chopil se luku, pak zůstal stát dokonale nehybný, oči upřené před sebe.

  „Vidíš ptáky, kteří přelétávají nad lesem?“ zeptal se ho mistr.

  „Ne, mistře, nevidím je.“

  „Vidíš strom, na kterém visí terč?“

  „Ne, mistře, nevidím ho.“

  „Vidíš alespoň terč?“

  „Ne, mistře, nevidím ho.“

  Z hloučku přihlížejících se ozval smích. Jak mohl ten chlapec zasáhnou terč, když ho ani nevidí na konci mýtiny? Ale mistr zjednal ticho a klidně se žáka otázal: „Tak mi řekni, co vidíš.“

  „Vidím červený kruh“, odpověděl mladík.

  „Skvělé,“ odpověděl mistr. „Můžeš střílet.“

  Šíp s lehkým zasvištěním prořízl vzduch a schvěním se zabodl přesně do středu červeného kruhu, který byl vyznačen na dřevěném terči.

Bruno Ferrero: Pohlazení pro duši.